Rukopisy královédvorský a zelenohorský
1817 a 1818

Padělané zlomky pergamenových kodexů, které předstírají původ z 13. a 9.-10. století a údajně obsahují pozdější zápisy prvotní české, národně původní orální poezie. Historická epika, lyrickoepické skladby a lyrické písně RKZ vykazují vnějškovou podobnost se starým evropským básnictvím, zejména lidovým slovanským, svým poetickým charakterem a ideovostí však zplna odpovídají českému preromantismu. Dlouho u nás považovány za autentické, ovlivnily obrozenské pojetí národní minulosti; spory o jejich pravost mocně zasáhly koncem 19. století do myšlenkového i politického vývoje české společnosti.

Dobové vysoké hodnocení starobylosti a etnicky původních kultur vedlo u řady evropských národů od poloviny 18. do poloviny 19. století k vytváření falešných literárních památek dávnověku; u nás nadto motivovala takovéto padělky (první Píseň pod Vyšehradem z 1816, po RKZ Milostná píseň krále Václava, zlomek Evangelia sv. Jana, české glosy v latinském slovníku Mater verborum aj.) snaha podpořit oprávněnost národněobrodného úsilí dokumenty o existenci dávné české originální kultury, srovnatelné s nejstaršími evropskými. Rukopis královédvorský (RK) údajně objevil 16.9.1817 V. Hanka ve věži děkanského kostela ve Dvoře Král. Skládá se ze sedmi pergamenových dvoulistů oboustranně popsaných (z toho 2 jsou z 3/4 oříznuté, takže je text psán na 24 stranách a 4 proužcích) a obsahuje šest básní epických, dvě lyrickoepické a šest lyrických, celkem 1261 veršů. Písmo odpovídá konci 13. století, nápisy označují rukopis za fragment třetí knihy (25. a 28. jsou necelé), mělo by tedy jít o zbytek mnohonásobně většího kodexu. - Rukopis zelenohorský (RZ) byl v listopadu 1818 anonymně zaslán nejvyššímu purkrabímu hraběti F. A. Kolovratovi pro nově založené České muzeum a podle obsahu původně nazván Libušin soud; od 1859 (zveřejnění zprávy, že rukopis nalezl důchodní J. Kovář na Zelené Hoře u Nepomuku) se nazývá podle místa nálezu. Tvoří ho dva pergamenové dvoulisty s osmi stranami textu, písmem a jazykem se hlásí do 9.-10. století a obsahuje jeden několikaveršový a jeden dlouhý zlomek historické epiky. - Zatímco RZ byl hned po nálezu označen s věcnou argumentací za falzum (J. Dobrovský) a stal se předmětem sporu, RK byl zpočátku bezvýhradně přijat za pravý (též J. Dobrovským). O jeho proslulost v zahraničí se zasloužili zejména J. G. Meinert a A. S. Šiškov, doma odborně zaštítili autentičnost obou rukopisů F. Palacký a P. J. Šafařík; představa o jejich pravosti pak podstatně ovlivnila obrozenské pojetí nejstarších českých politických a kulturních dějin. Se závažnými argumenty proti RK přicházeli už od konce 50. let vědci působící mimo Čechy (M. Büdinger, J. Feifalik; polemicky proti nim mj. J. a H. Jirečkové, J. A. Helfert, F. Palacký, V. V. Tomek). 1858 přenesl pražský časopis Tagesbote aus Böhmen (z nacionalisticky motivovaného podnětu policie) spor na veřejnost a V. Hanka, označený tu za padělatele, žaloval pak jeho redaktora D. Kuha. Přestože se po vídeňském slavistovi B. Kopitarovi nejen k RZ, ale i k RK s nedůvěrou stavěli také někteří slovanští Čechům naklonění (V. Jagič, V. I. Lamanskij, V. V. Makušev, A. S. Petruševič aj.), byly i seriózní námitky z ciziny u nás šmahem označovány za protičeský útok. Z národní zrady byli na přelomu 70.-80. let obviňováni i první čeští (mimopražští) autoři knižních děl o podvrženosti RKZ a dalších památek A. V. Šembera a A. Vašek. Pochyby o pravosti RKZ byly druhotně podporovány přesvědčivými důkazy proti ostatním sporným rukopisům (1857 Píseň pod Vyšehradem a Milostná píseň krále Václava, 1877 glosy v Mater verborum). Generální revizi celé záležitosti v Masarykově časopise Athenaeum (od 1886), která se dála už v kontextu celkového kulturně vývojového přelomu, zahájila stať J. Gebauera. Obsahovala výčet jazykových jevů vyvolávajících nedůvěru v pravost i poukazujících k V. Hankovi jako k nejspíš možnému falzátorovy a zdůvodňovala nutnost konečného rozhodnutí jak potřebami vědeckými, tak národně etickými. K tomu připojil T. G. Masaryk návrh na konkrétní postup a možnosti nového zkoumání (později též estetický a sociologický rozbor RKZ). Na dokládání podvrženosti se ojediněle podíleli starší učenci (J. Truhlář), přednostně pak (vedle Gebauera a Masaryka) profesoři různých oborů z nové české univerzity (historik J. Goll, estetik O. Hostinský, klasický filolog J. Král, germanista A. Kraus, slavista a folklorista J. Polívka, matematik A. Seydler, literární historik J. Vlček) a mladí odborníci, zčásti Gebauerovi žáci (K. J. Černý, M. Opatrný, J. Vančura aj.). Kritika, původně směřující do odborných kruhů, se stala zásluhou žurnalistiky záležitostí veřejné kampaně. Ze strany obránců RKZ byla prezentována jako útok odrodilců na základy národní kultury; spor byl tak zjevně spjat nejen se staročeskou a mladočeskou politikou (v tomto případě byly zajedno), ale i nástupem Masarykových realistů. Obhajobě RKZ, soustředěné hlavně v ČČM, Osvětě a v Národních listech, se věnovala velmi početná skupina jak historiků a filologů, tak publicistů (F. Bačkovský, J. M. Černý, J. Grégr, M. Hattala, J. Jireček, J. Kalousek, J. Ošťádal, A. Patera, J. L. Píč, V. Piskáček, F. X. Prusík, O. V. Seykora, F. Tadra, V. V. Tomek, A. Truhlář, F. Zákrejs aj.). I po Gebauerově shrnutí hlavních důkazů padělanosti 1888 (knihou Poučení o padělaných rukopisech Královédvorském a Zelenohorském a německou statí v čas. Archiv für slawische Philologie), které mělo spor po odborné stránce uzavřít i pro cizinu, přinášeli další odborníci ještě zhruba 70 let další doklady pro falzifikaci a její souvislosti (J. Pekař, J. Máchal, J. Hanuš, Z. Nejedlý, G. Friedrich, V. Hrubý, K. Titz, V. Flajšhans, M. Weingart, F. M. Bartoš, J. Dolanský aj.). Tím, že oficiální česká věda většinou přijala do konce 19. století za nepochybný názor o RKZ jako novodobých falzech, dostal spor o ně odlišnou podobu. Od doby těsně před 1. světovou válkou a zejména po celé meziválečné údobí v něm dominovala obrana pravosti RKZ, která se už neprojevovala jako defenziva čelící aktuálnímu destruktivnímu útoku, nýbrž jako vervní snaha znovu nastolit obecné přesvědčení o původnosti RKZ. Noví obránci usilovali proto o neplatnost dříve vyslovených námitek, a přestože neuznávali průkaznou hodnotu společenských věd a požadovali zkoumání exaktní (tj. výzkum hmoty pergamenu a písma, protože dosavadní chemické zkoušky jednoznačně nepodpořily názor o padělanosti), zabývali se ve své protiargumentaci hlavně údaji jazykovými a historickými. Ponejvíce však byli neodborníci a někdy i diletantští fanatikové (určitou výjimkou byl bývalý rektor UK, fyziolog F. Mareš) a do věcného merita sporu nemohli nic podstatného vnést. Snaha o národně hodnotovou restituci RKZ souvisela vesměs s krajním nacionalismem (leckdy s odporem proti Masarykovi, nyní prezidentovi republiky) a podstatně až s politikou českých fašistů. Obranu RKZ organizačně podpořil spolek jejich mladých stoupenců Vlajka (zal. 1930), který jí vedle speciálních tiskovin poskytoval místo ve svých časopisech a zajišťoval veřejné přednášky v Praze i mimo ni (jeden z velmi agilních obránců J. Vrzalík byl místopředsedou Vlajky, k fašistům se připojil i F. Mareš). Všechna tato činnost byla zastavena po zákazu Vlajky počátkem 40. let. Naproti tomu 1932 založená Československá (pak Česká) společnost rukopisná (od 1935 předseda V. Vojtěch, odborník na fotochemii, autor zdařilých, tiskem vydaných fotografií RKZ), která publikovala obranné stati ve svých Zprávách Českosl. společnosti rukopisné, usilovala o to, aby zůstala organizací nepolitickou; existovala až do 1952 a po 1945 ještě nepravidelně vydávala své publikace. Po prvotním zájmu o stav rehabilitace (rubriky se zprávami o RKZ v některých novinách) nebyla později veřejná odezva na ni velká a také pokusy obnovit a organizovat polemiku odborných disciplín s obranou RKZ byly nesoustředěné, spočívaly - pokud se nestaly politickými konfrontacemi - převážně jen v rekapitulaci dosavadních důkazů pro falzum a nevedly k novým zjištěním. Zatímco záležitost pravosti sama o sobě přestávala být badatelsky atraktivní, vzmáhalo se (po starších pracích J. Hanuše) studium RKZ v souvislostech obrozenské literatury, hlavně při úvahách o českém preromantismu (A. Novák, po válce F. Vodička). Nečetní obránci se veřejně ozývali od poloviny 60. let z českých kruhů v USA (S. Z. Rutar, F. C. Štěrba), mj. za finanční podpory krajanských spolků. 150. výročí objevení RKZ dalo podnět k tomu, aby se skupina společenskovědních odborníků střední generace soustavně vrátila k veškeré literatuře o RKZ a v mezioborovém sborníku (1969) prověřila z pozice soudobého stavu poznání odbornou únosnost všech dosavadních argumentů proti jejich pravosti. Koncem 60. let se z iniciativy M. Ivanova a za podpory reformních politiků ujal Kriminalistický ústav Min. vnitra ČSSR chemického zkoumání RKZ, které pak bylo za tzv. normalizace zastaveno a jeho zatímní výsledky jen zčásti zveřejněny (důkazy o palimpsestech). Renovovaná vlna rehabilitace RKZ, která se zvedla počátkem 90. let (se zřízením speciálního nakladatelství a klubu přátel), věcně zatím hlavně staví na odborně vratké koncepci, že básně RKZ, původně orální poezie, která má své osobité projevy i v jazyce, si vyžadují naprosto odlišný přístup než ostatní středověká literatura (J. Enders). Dosavadním výzkumem je padělanost RKZ prokázána. Ve středu celého podniknutí zřejmě stál V. Hanka se svým přátelským kruhem, sám byl nejspíše také staročeským textátorem všech básní a autorem lyriky RK; autorství J. Lindy u epických básní je dobře možné. Věrohodné jsou i předpoklady, že písařem byl malíř a restaurátor F. Horčička a že zcela stranou mystifikace nemohl být Josef Jungmann, pro jiné přímé participanty jsou pouze slabé hypotézy.