Kralodvorský rukopis. Nejslavnější památka staročeské básnické literatury, nazvána dle naleziště kr. věnného města Králové Dvoru, kdež jej Václ. Hanka, dne 16. září r. 1817 nalezl spolu s jinými rukopisy, jako pergamenový žaltář z 15. stol. a zlomek pergam. rukopisu obsahu hvězdářského, kteréž nyní všechny v museu král. Českého uloženy jsou. Navštívil totiž Hanka svého přítele p. Sklenčku, měšťana a právního v témže městě, a jeho prostřednictvím seznámil se s p. Pankraciem Borčem, tamějším tenkráte kaplanem. S ním šel dotčeného dne Hanka po obědě do hostince, kdež se několik vzdělanějších osob, jako ředitel hlavní školy p. P. Janeček, úředníci a učitelové scházeli. V rozmluvě o historických osudech Králové Dvoru zmínil se p. P. Borč, že ve sklepě (Gewölbe) kostelní věže mezi starými papíry a jiným haraburdím také několik šípů z dob husitských se zachovalo, a že již často úmysl měl tyto věci prohledati, avšak pro prach a pavučiny, jimiž pokryty jsou, toho posud neučinil. Na přímluvu Hankovu šli hned do oné věže, a tu nalezl horlivý starožitník, prachu a pavučin se neštítící, v onom neladu šťáraje, za jarmarou při zdi stojící, v níž rozličné kostelní náčiní uloženo bylo, náš rps. Podle písma a formatu soudil s počátku Hanka, že to je zlomek latinských modliteb, a teprvé, když z tmavého sklepa do světlého kostela vstoupiv v rukopise čísti začal, poznal cenu nalezeného pokladu. I četl přítomným, co vypátral. P. Borč, jenž rád o nalezení r-u K-ského vypravoval, líčil pokaždé vřelými slovy radostné nadšení, ježto tenkráte Hanky a přítomných vzdělanců se zmocnilo. Druhého dne ráno šel Hanka na radnici, žádaje aby se mu nalezený rps. daroval, což se také ochotně a řádně stalo. Vylíčený tu způsob nalezení r-u K. dosvědčuje na své svědomí p. P. Arnold, farář na odpočinutí, nyní kmet osmdesátiletý, kterýž často a podrobně o tom vypravovati slyšel dotčeného p. P. Borče, svého přítele důvěrného. Dále jej dosvědčují p. Frant. Trnka, pověžný, a p. Jan Šafer, kostelník v Králové Dvoře, kteříž též přítomni byli a svá svědectví pod přísahou před soudem vydali ve při Hankově s Dav. Kuhem, redaktorem novin der Tagesbothe aus Böhmen (v. Časop. mus. 1859 str. 224). Ostatně viděl náš rps v této věži již v l. 1803 a 1804 p. Frant. Šťovíček, nyní c. k. listovní ve Voticích, a byl právě také v ten čas, když jej Hanka nalezl, v Král. Dvoře a znova jej tenkráte viděl, jak o tom ve zvláštním promemoria svědčí (Časop. mus. 1859 str. 404). Bohužel zachovalo se z celého rozsáhlého rukopisu jen dvanáct listův a dva úzké proužky na začátku, a sice ze třetí jeho knihy konec 25. kapitoly, 26. a 27. celá a začátek 28., ježto zlomek a pět větších básní epických a osm menších lyricko-epických a lyrických obsahují. O osudech, jimiž ostatní část na zmar přišla, všelijak se vypravovalo a domnívalo, jako že jejího pergamenu užito bylo za křídla k šípům, což Hanka udával, naleznuv prý některé takové odřízky na šípech v oné věži uložených (v. Nebeský: Rukop. Kral. V Pr. 1853 str. 25), neb že u kostelníka téhož kostela nějakým způsobem na zmar přišla. (Tamtéž str. 19). Nejnověji uveřejnil p. Frant. Petera v časopise Besedě (r. 1863, č. 7.) svědectví p. Jos. Alizara, jenž udává, že r. 1826 se seznámil v Král. Dvoře s bývalým tamějším kostelníkem Vaňurou, tenkráte již přes 80 let starým, kterýž prý co malý chlapec, tedy okolo r. 1753, stařičkému knězi, v Král. Dvoře na odpočinutí žijícímu, posluhoval. U něho viděl tři knížky, co do formatu stejné s r-em K-m, jejž dobře znal, neboť byl přítomen, když jej Hanka r. 1817 nalezl. O těchto knížkách vypravoval Vaňura, že po smrti dotčeného kněze do oné kostelní věže odnešeny byly, kdež si jich nikdo nevšímal a tak jedna po druhé se ztrácela. Vyřezávaly se z nich listy k ovinování svíček, k zalepování štěrbin na varhanách a k jiným potřebám. Vaňura, dostav se později za kostelníka, hubil prý sám tímto způsobem drahocenný rukopis. Zbytek konečně octnul se mezi šípy za jarmarou, kdež se tak snadno nepozoroval. Vzácný svůj nález věnoval Hanka Českému Museu, a kdyby toto jednou se zrušilo, rodině hrabat Šternberků.
-- Popis rukopisu podali Šafařík (Jos. Math. Graf v. Thun: Gedichte aus Böhmens Vorzeit, p. 14), Nebeský (Rukop. Kral. str. 28) a nejzevrubněji Vrťátko (fotograf. vydání rukop.). Formát rukopisu, způsob a barva písma zhruba lze poznati z četných snímků, jež Hanka k svým vydáním připojoval. Ani listy ani sloupce písma nejsou stejně veliké. Některé listy ani sloupce písma nejsou stejně veliké. Některé listy jsou po vnějším kraji silně vyštěrbány. Průměrnou jich míru udává Šafařík takto: Výšku na 4" 6"' a šířku na 3"; výšku sloupu popsaného na 3" 6"' a šířkuna 2" 1"' Pařížské míry. Pergamen je špinavě bílý, co do úhlednosti a dobroty prostřední a ne při všech listech stejný, což patrně o tom svědčí, že listy z rozličných koží pocházejí. Má na sobě mnohé skvrny a na některých je znáti, že se ctělo je škrábáním neb citronovou šťávou vypraviti. Při některých by se mysliti mohlo, že již před písmem na pergameně byly. Několik listů má na sobě kolmé a vodorovné šmouhy, od zahnutí neb založení pergamenu pocházející. Záhyby tyto jsou bedlivě vyhlazeny a byly, jak z někteerých známek souditi lze, snad též před písmem v pergameně. Co se vrstev č. loh týče, z nichž rukopis nynější složen jest, nesrovnávají se Šafařík (Thun: Gedichte) a Vrťátko, jenž rukopis a vazby rozebraný před sebou měl. Věc posud na jisto vynešena není. Avšak podle záhybů dotčených jdou některé nyní rozebrané listy k sobě, že poznati je, jak z větších kusů pergamenu, v nichž tyto záhyby již byly, vyříznuty jsou. Hřbet listů od staré vazby velmi trpěl. Písmo je drobné a těsné, i jak fotografie ukázala, více lomené a hranaté než zakulacené; úhlednost jeho svědčí o šetrnosti a bedlivosti písaře a o ruce, jak se říká, vypsané, ačkoliv přece nezdá se ukazovati k výhradně řemeslnému přepisovači, nýbrž více k velmi zběhlému ochotníku. Tlouštka tahů a velikosti liter jdou nestejné, což jak se zdá od péra brzo hrubšího brzo drobnějšího pochází. Místy vadila písaři vláknitost pergamenu; někde inkoust vlhkostí a pro místa neuhlazená v pergameně se více rozežral. Působením vzduchu a jak se zdá i vlhkostí ztratila se původní barva písma, i jest nyní rezavě přižloutlá. Na několika místech vymizelo písmo, a některé takto vybledlé litery opravil Hanka černým inkoustem. Několik patrných chyb při psaní zůstalo v rukopise, některé písař sám opravil dílem vyškrabáním liter, dílem vpisováním mezi řádkami, dílem označováním chybných slov tak nazvanými husími nožičkami (`` ,,) neb puntíky pod slovem. Zvláště často jsou genitivní koncovky při akusativech vyškrabány. Na příkl. Vojmír(a), Neklan(a), kněz(e), Kruvoj(e), Vlaslav(a), krahujec zlobný, kdež prvotně krahujce zlobna (zlobného) psáno bylo. Z toho soudí pan Vrťátko, že pozdější přepisovatel již byl navykl na genitivy místo akusativu niminativného (Rps. Kr. fotogr. vyd. str. 19). Z jiných důležitějších rasur uvádíme na str. 5. rukopisu vyškrábnutí písmena e na konci slova v spani(e), na str. 7. vyškrábnutí písmen li při slově vrazi(li), na str. 12 rasuru při písmeně o ve slově sobu, kdež o z e předěláno. V předložce ot je někdy t zaměněno místo prvotního d, a podobně bývá někdy škrábáno tam, kde k označení našeho ř v rukopise rs psáno jest. Nadpisy kapitol a jednotlivých básní jsou červeně psány, začátečná písmena básní červeně, zeleně a modře. Nacházejí se vesměs v zlatých políčkách čtverhraných, z nichž révové ozdůbky barvy stejné s písmeny vzhůru a dolů vybíhají. Mimo to je ještě 45 větších červených písmen na začátku hlavních odstavků básní a na začátku menších básní lyrických. Někde jest na zlacení políčka a na barvách pozdější obnovování, na příkl. karmínu rumělkou pozorovati (Vrťátko str. 5., 8., 12.), podobně i předělání modré barvy na zelenou (Vrťátko str. 5.). Kroucenou čáru na konci nadpisu na str. 6. pokládá p. Vrťátko za nově přidělanou (str. 12). V paleografickém ohledu projevil Jul. Fejfalík (Über die Königinhofer Handschrift. Wien 1860) některé pochybnosti, jež pp. Jirečkové důkladně odmítli (Die Echtheit der Königinhofer Hanschrift. Prag 1862. stránka 202). V nejnovější době učinil též Wattenbach v kritice spisu pánů Jirečků (viz Sybel Histor. Zeitschrift 1863) některé velmi nepatrné paleografické námitky, ale jen na základě nedosti dobrých snímků Hankových, originálu ani jeho fotografie neviděv. Proti tomu stojí autorita Pertzova, jenž originál prohlídl a nejmenších pochybností o něm neměl, kdežto jich při Libušině soudu netajil.
-- Orthografie čili způsob označování zvuků známkami písemními má některé zvláštnosti, kteréž jak se zdá spolu s podobnými v jiných českých rukopisech pp. Palackého a Šafaříka k domněnce přivedli, že byla v Čechách zvláštní národní škola písařská (Arlt. Denkmäler der böhm. Spr. p. 27, Thun: Gedichte p. 15. Srov. Jireček: Echtheit str. 182-204, Nebeský: Rps. Kr. str. 47., Vrťátko: Fotogr. vyd. str. 29., Hanuš: Časop. mus. 1861. str. 209). Stáří rukopisu kladl Dobrovský mezi r. 1290-1310 (Geschichte der böhm. Spr. str. 386.), Palacký k tomu připojil, že také psán býti mohl mezi 1280-90, sotva však dříve (Wiener Jahrbücher sv. 48. str. 150); Jos. Jireček soudí z přípony i lokálu jednotného čísla jotovaných a-kmenův mužského a středního rodu, kteráž na začátku XIV. stol. přehláskou v ju přešla, že K. r. jen v XIII. stol. napsán býti mohl a že je jediný český rukopis téhož věku. (Časop. Mus. 1861 stránka 197). O původu rukopisu samého pronesl Hanka tu domněnku, že snad slavný a nešťastný Záviš Vítkovic některou částku těchto zpěvů složil aneb sebrání toto spořádal, a to, jak někteří myslili, pro královnu Kunhutu, později choť svou. Domněnka tato byla kritikem druhého vydání K-ského r-u (Wiener Jahrb. sv. 48) důmyslnými důvody opatřena; avšak již Šafařík (Thun: Gedichte str. 28) svou pochybnost o ní pronesl a později Nebeský četné důvody, domněnce této odporující, obšírně vytknul (Rps. Kr. str. 34-45). Jeden důvod pro domněnku Hankovu byl vážen také z té okolnosti, že rps. nalezen byl v Král. Dvoře, kteréž město snad prý již za času král. Kunhuty mezi věnná města královen českých náleželo. Ačkoliv důvod tento neplatí, poněvadž zřízení měst věnných teprvé do r. 1307 padá, může přece naleziště již samo alespoň snad k té domněnce vésti, že rukopis původem svým do oněch krajin náleží, čemuž i obsah jeho nasvědčuje, na př. zmínka o lesích Miletínských, opěvání události jen pro bližší krajinu důležitější, jako je pobití houfu Sasíků Benešem Hermanovým. (Nebeský: Rps. Kr. str. 45. Jireček: Studie o Rps. Kr. ve Světozoru). Dále pak lze se domýšleti, že sbírka pochází od muže, jenž v dobách, kde umělé básnictví dle vzorů západních ve vlasti národní zpěv již vytiskovalo, poklady jeho chrániti se ujal.
-- Z e v n ě j š í   h i s t o r i e  K-ského r-u . Vydání rpsu se protáhla až na konec roku 1818 za tou příčinou, že překladatel jeho do němčiny, prof. Václ. Al. Svoboda, prací svou prodléval. Z četných předchozích o něm zmínek je nejdůležitější Dobrovského (Geschichte der böhmischen Spr. str. 385), jenž ihned literární ráz jeho básní a jich cenu aesthetickou poznal, dokládaje, že jsou písně národní (der Ton des nationalen Volksliedes ist in ihnen nicht zuverkennen), že mnohé původem starší jsou než rukopis, a že nade vše vynikají, co posud ze starých českých básní nalezeno bylo; zvláště pak chválí jejich líbeznost a něžnost, lehkost slohu, čistotu a přesnost jazyka, jadrnost a spanilost. Když pak rps co zvláštní díl starobylých skládání diplomaticky věrně vytištěn s novočeským překladem od Hanky a s německým od V. A. Svobody vyšel (v Praze 1819), uvítal jej nadšenou chválou tehdejší profesor aesthetiky na universitě Pražské Dambek (Hesperus 1818 č. 71), a Kopitar, tehdáž ještě důvěrný přítel Hankův, dal článek tento také ve Vídni vytisknouti bez jména Dambekova (Erneuerte vaterländ. Blätter 1819. Chronik str. 34). Mnohem důležitější bylo pojednání Meinertovo o něm (Hormayr: Archiv für Geschichte 1819 I.); zvláště co se aesthetické stránky týče, je až podnes uvážení hodno. V literárním ohledu přede vším Meinert velmi dobře poznamenal, že je třeba jen čísti první linky Kosmasovy kroniky, jenž mythickou historii Čechů z úst starců (z pověstí a písní) snesl a spracoval, a jen třeba poukázati na určitá svědectví o příležitostných písních národních (Dobrovský: Gesch. der böhm. Spr. str. 86 a 133), aby se přesvědčení nabylo, že národ Český hojnost písní (ovšem o událostech historických) měl. K témuž mínění o poměru Kosmasově k básnickým pověstem a k písním národním přistupují také Svoboda (Rps. Kr. V Praze 1829 str. 12 a 185), Šafařík a Palacký (die ältesten Denkmäler der böhm. Spr. str. 84) a Jirečkové (Echtheit p. 105). Nelze ovšem s určitostí dolíčiti, že by byl Kosmas mythický prvověk dějin českých z písní vážil, a dokona z písní, jaké jsou Kralodvorské, neboť podání národní v jeho kronice zachované liší se v mnohých věcech podstatně od té formy, v jaké nám K. r. některé tyto události líčí (Nebeský: Rps. Kr. str. 69-87), avšak dosvědčuje přece kronika jeho nevývratně, že v národu Českém kolovaly báječné pověsti (historické), ježto nevyhnutelně živlem a podmínkou národního zpěvu dějepravného jsou; dále pak vychází z porovnání jeho kroniky s Dalemilem patrně na jevo, že tyto pověsti v různých formách obíhaly a v živém podání sta let v národu se zachovaly, neboť nacházíme je u Dalemila již všelijak přetvořené a proměněné (Nebeský: Časop. mus. 1859 str. 205. Jirečkové: Echtheit str. 107). Okolnost ta má při uvažování K-ského r-u nemalou váhu. Literární důležitost a vnitřní cena K-ského r-u, hlásány muži na slovo vzatými, jako Dobrovský, Meinert a Kopitar, rozvířily brzo slávu jeho ve světě učeném. Nejsrdečnějšího uvítání došel ihned od admirála Alex. Semenoviče Šiškova, tenkráte ministra osvěty a presidenta akademie nauk v Petrohradě. Jsa nadšeným Slovanem a hlavou a otcem slavjanofilské strany v Rusku, viděl on v K-ském r-e v každém ohledu obraz pravého a zachovalého Slovanství, pročež i jeho překlad ruský docela věrně k originálu lne, jež oba s hojným výkladem vydal v Izvěstích cís. akademie Petrohradské (1820, kniha 8. str. 47-215). Podobně i v táboru germanském zbudil K. r. pozornost. Slavný Jak. Grimm, dotýkaje se v předmluvě k svému překladu Vukovy mluvnice srbské slovanských písní národních praví o něm: "Čechové měli, byť jim už konečně zapráhnuly, také hojnost národních písní, kteréž dle částí, nedávno v rukopise ze XIV. stol. zachovaných, skoro zcela ke slovům a spůsobu srbských písní se shodují." Slova tak velkého znalce, k nimž ovšem v celém jich rozsahu přistoupiti nelze , jsou velice vážná, i bylo jich bohužel od jiných později se zlým úmyslem použito. Zvláště pak tenkráte mnohým lichotilo, že toho času modní spisovatel a básník de la Motte Fouqué, navštíviv Prahu, nálezce a překladatele K-ského r-u básněmi opěval (Reise-Erinnerungen 1823. Klar: Libussa 1852). Větší váhy mělo, že největší básník německý,  G o e t h e,  několikráte o K-ském r-u se srdečnou chválou se zmínil a jednu píseň (Kytici) s malou proměnou sám přeložil (Goethovy spisy sv. XXXII str. 407., XXXIII str. 321.; Berliner Jahrbuch für wissensch. Kritik 1830 č. 58-60). Zvláštní pozornost ke K-skému r-u hned po jeho vyjitíobrátili Poláci. Mužové ve vědě a v básnictví slavného jména požívající, jako Kaz. Brodzinski, Ondřej Kucharski, J. B. Rakowiecki a Skorochod Majewski buď překlady buď rozpravami známost jeho mezi svými krajany rozšiřovali (Prawda Ruska 1820, I. str. 235; Pamětník Varšavský 1820, V. str. 89). Velkou vadou při prvním vydání K-kého r-u bylo, že starý text jen diplomaticky se všemi skráceninami i s častým nerozdělováním slov podán byl, z čehož pošlo, že čtenářové obyčejně k novočeskému a německému překladu útočiště brali. Ještě hůře v jistém ohledu stalo se při druhém vydání (v Praze 1829), kdež staročeský text od Svobody často libovolně proměněn a nemotorným pravopisem podán jest. Za to však rozsáhlý a na ten čas záslužný úvod a mnohá dobrá poznamenání a vysvětlení od téhož spisovatele mnoho prospěly k vyrozumění K-kému r-u v širších, zvláště nevědeckých kruzích. Nešťastný nápad byl též, že Hanka do téhož vydání a potom do všech pozdějších mimo Libušin soud také Píseň pod Vyšehradem a Píseň kr. Václava pojal, kteréž později za podvržené poznány byly, čehož zlý úmysl i proti K-kému r-u použil. Vydání toto zavdalo podnět slavnému Palackému k obšírné a důkladné rozpravě o K-kém r-e (Wiener Jahrbücher, str. 48), v níž zvláště historická jeho stránka dle tehdejšího stavu vědy výtečně vyjasněna a též aesthetická cena důmyslně pojata a vylíčena jest. Tímto rozborem poprvé s přísně vědeckým duchem k naší památce se přikročilo. Co se literární její stránky týče, pronesl velký učenec mínění velmi vážné, ježto až posud stěžejní otázkou zůstalo, ačkoliv on sám, jak se zdá, později z části od něho odstoupil. Pravíť: "S větší určitostí může se tvrditi, že zpěvy K-kého r-u od rozličných skladatelův pocházejí, jež dle svého zdání takto bych udal: 1) první básník, asi na začátku XII. stol., složil básně o Záboji a Čestmíru; 2) pěvec národní, jenž r. 1210 chvalozpěv na Beneše Hermanova, snad na samém jeho hradě zapěl; 3) třetí (snad Záviše z Rosenberka) pěl o vévodovi Oldřichovi, o slavném sedání a o reku Jaroslavovi; 4) písně 28. kapitoly vzaty jsou z největší části z úst lidu; k určitějším domněnkám o tom nelze se odvážiti." Tentýž náhled znova vyslovil v Almanach de Carlsbad, 1834 str. 181. K tomu připojujeme hned mínění, kteréž později Dobrovský, sám sobě poněkud odporuje, o původu básní Králodvorských proti domněnce Rakowieckého, že Neklan z IX., Záboj z X. stol. pochází, pronesl, že totiž všechny dějepravné básně výtvorem XIII. stol. jsou (Wiener Jahrbücher, sv. 27. str. 100). V poznamenáních historických k hr. Thunovu překladu K-kého r-u (str. 53) praví však p. Palacký o Záboji, že dle obsahu a slohu z pohanských dob pochází. Též ve svém dějepise (něm. vyd. I. str. 158; české vyd. I. str. 19) klade Záboje a Čestmíra do časů pohanských, a co se básně o knížeti Oldřichovi týče, odvolal později své prvotní mínění výslovně, nazývaje ji národní písní a stavě její původ do XI. stol. hned po události opěvané (Geschichte v. B., I. str. 259). Pohanský původ Čestmíru a Záboji odpírá Maciejowski, zvláště pak skladatele poslední básně výslovně křesťanem jmenuje a na důkaz toho uvozuje slovo obět, ježto prý (dle Mater verborum) pohanská obět žertvou se nazývala (Pamietniki o dziejach, pismienictwie Slowian, II. 53). Překlady K-kého r-u a literární zprávy o něm se po druhém vydání znamenitě množily. John Bowring, kterýž již r. 1825 ve své recensi Jungmannovy literatury (Foreign Quarterly Review, Nr. III.) obšírně o něm pojednal a ukázky z něho podal, napsal o druhém vydání ještě rozsáhlejší rozbor s hojnými ukázkami (Westm. Review, Nr. XXIV.). Své překlady z K-kého r-u umístil Bowring též ve své české anthologii (Výbor z básnictví českého. Cheskian Anthology. Lond. 1832. Viz Almanach de Carlsbad 1834. Hankova Polyglotta Rukopisu Kr. r. 1843 a 1852). Jiný překlad anglický učinil A. H. Wratislaw (1. Lyra Czecho-slovanská. Bohemian poems. London 1849. 2. The Queen's court manuscript. Cambridge 1852. 3. Patriotism. Ancient lyrico-epic poems Lond. 1851. Též v Polyglottě r. 1852.) Krátký a chladný úsudek o K-kém r-e pronáší paní Robinsonová, pod jménem Talvj známá co výt. překladatelka srb. nár. písní (Historical view of the lang. and literat. of the Slavic nations, 1850). Pravíť zejména, že v básních Kralodv. jako v Igoru epické krásy zaplaveny jsou výlevy lyrickými vlastního citu básníkova (str. 158). S velkou chválou a dobrým úsudkem o nich se pronesl F. G. Eichhoff (Histoire de la langue et de la literat. des Slaves. Paris 1839. Viz: Polyglotta r. 1852 str. 625). Dobré toto pojednání bylo by spíš zasloužilo, aby znova se vytisklo, než pikantní, avšak jalové o r-e K-ském mluvení jinak ducha plného Edg. Quineta, jež z Revue de deux mondes (1831, III. 4) rytíř de Carro do svého Almanachu Karlovarského (r. 1834 str. 173) pojal. Nepatrné je též, což slavný Mickiewicz o naší památce v koleji francouzské přednášel (Vorlesungen über slav. Literat. I. str. 117). Důkladněji o ní v nejnovější době pojednala francouzským jazykem Ida von Düringsfeld, známá též co výtečná překladatelka českých národních písní do němčiny. Připojila ke své rozpravě velmi plynný a věrný franc. překlad Jaroslava a tří menších písní (Bulletin du Bibliophil belge XIV). Nepatrné jest, co Cyp. Robert, Mickiewiczův nástupce na slov. stolici, o r-e K-ském praví. Též slavný Chateaubriand o něm se zmiňuje, odvolávaje se při tom na práci Ampére'ovu (Mémoires 1852. II. str. 428). Beze vší ceny je, co proslulý dějepisec italský, Cesare Cantu, o něm praví, podávaje zároveň některé ukázky prosaického překladu (Della letteratura. Discorsi ed esempi in appogio alla storia universale di Ces. Cantu. Torino 1846 str. 676). Podobně bez váhy jsou zmínky o něm u německých spisovatelů (Sartori, Graesse, Rosenkranz, Scherr, Wolff, Klemm, Wachler atd.; v. Nebeský: Ruk. Kral. str. 132), jedinou výminku činí důkladná úvaha o překladu hr. Thunově od výtečného filologa O. Schmellera (Münchner gelehrte Anzeigen 1846). Tímto překladem hr. Thuna (Gedichte aus Böhmens Vorzeit verdeutscht von Joseph Mathias Grafen von Thun. Mit einer Einleitung von P. J. Šafařík und Anmerkungen von Fr. Palacký. Prag 1845) učiněna jest epocha v literatuře r-u K-ského. Původní text je v něm znova zřízen a to hlavně pravopisem přiměřenějším, jenž se zvláště k praktické potřebě dobře hodí, méně ovšem k vědecké. Jest to tentýž text, jako ve Výboru z literatury české. (V Praze 1845 I. str. 11-58.) Nejdůležitější však jest v tomto vydání výtečný úvod Šafaříkův, jímž k dalším vědeckým rozborům a studiím pevný základ položen byl, což se ovšem částečně již před tím bylo stalo výtečným spisem: Die ältesten Denkmäler der böhm. Sprache von Šafařík u. Palacký (Prag 1840). Šafařík ve svém rozboru také docela určitě literární ráz a povahu básní Kralodvorských vytknul, pravě: "Dle našeho přesvědčení náležejí všechny v zachované nám části K-kého r-u obsažené básně, jak epické tak lyrické, svým duchem a původem k národnímu básnictví (die Natur- oder Volksdichtung) a nikterak ke školskému neb umělému básnictví (die Schul- oder im jetzigen Sinne des Wortes Kunstdichtung). Tento náš náhled se zakládá s jedné strany na úplné srovnalosti básní těchto v celém líčení a provedení, v obrazích a formách, ve výrazích a slovích, v rhythmu a rozměru s národními zpěvy příbuzných nám Srbů, Bulharů a Malorusů, kteréž dílem prastaré, dílem před očima našima povstalé, často jen variace našich písní a zpěvů býti se zdají; s druhé strany na různosti, jaká je mezi nimi a nejstaršími, od školsky vycvičených a učených básníků pocházejícími plody básnickými, z nichž některé, na příkl. rýmované epické zlomky, Alexandreis, s nejmladšími naší sbírky Kralodvorské současné ano i starší jsou a předce jako den a noc, jako nebe a země se liší" (str. 25). O původu básní těchto pak praví: "Dle povahy zpěvu epického nemohou býti mladší než události, o nichž zpívají. Neboť bez zpěvu, hned po činu neprostředně následujícího, pomine již v prvním koleně vědomost o něm navždy z živého vědomí národu. Pohlédneme-li do dějin epického národního básnictví kmene našeho, pokud vyjasněny jsou, poněkud hlouběji, nalezneme zajisté, že všude zpěv oslavující na skutek se událý ihned následuje" (str. 27). Již tenkráte viděl Šafařík toho potřebu, zmíniti se o podezřívání K-kého r-u, avšak praví, že se v jeho hájení již z té příčiny neuváže, poněvadž ráz svého původu pro každého soudného člověka tak zjevně na čele nosí, že obrany nepotřebuje. Byl totiž už tenkráte Kopitar se veřejně pronesl, že pokud nálezy v české literatuře, začínajíc od K-ského r-u, zevrubně vyšetřeny nejsou, pravá kritika k nim odvolávati se nemůže (Gersdorf: Repertorium 1837. sv. XIV. 183), a jinde pravil o básních Kr., že podobny jsouce k písním srbským podle těchto padělány býti mohou. (Hesychii epiglossistes russus. Viennae 1839. str. 58). Símě takto položené nevzešlo hned, teprvé po letech bujně u veřejnosti se ujalo. Víra v pravost K-kého r-u byla ještě obecná. Pilně se překládal, a to na mnoze od básníků a spisovatelů na slovo vzatých; tak mezi Poláky mimo již uvedeného Brodzinského a Kucharského přeložili jednotlivé básně: Lud. Nabielak, Aug. Bielowski, Štěpán Witwicki a Bohdan Zaleski, až všestranný a duchaplný Lucian Siemienski celý jej převedl (Królodworski Rekopis, Kraków 1836. Též v poluglotě r. 1843 a 1852). Mezi Malorusy přeložili jednotlivé básně: M. R. Šaškěwič, Dalib. Vahylevič, Jerem. Halka, A. Mohyla, J. Sreznevský, Alex. Korsun. (Koubek: Časop. mus. 1838, str. 367. Nebeský: Rps. Kr. str. 95). Úplného překladu maloruského posud není. Rusové mají mimo překlad od Šiškova jen jediný ještě od Mikol. Berga (Moskva 1846; též v polyglotě r. 1852). Více Lužičané o něj dbali, mimo celý překlad od J. E. Smoleře (v polyglotě r. 1852) jsou též od jiných, jako od d. P. Jordana, Pfula-Lužana, Wařka, Jak. Buka jednotlivé básně přeloženy (Nebeský: Rps. K. str. 112). U Jihoslovanů přeložili jednotlivé básně Svetič, Milutin, Stanko Vraz, celý pak Slavko Zlatojevič a Ignác Berlič (v polyglotě r. 1852. Nebeský: Rps. K. str. 112). Do slovinského nářečí převedl části Kastelic (v polyglotě r. 1852), celý K. r. Fr. Levstik (Rokopis Kraljedvorski. V Celovcu 1856), do bulharského části Dim. Petkovič (v polygl. r. 1852), celý rkp. R. Žinžifov (Novoblgarska sbirka. Moskva 1863, str. 59-128). Německý překlad jednotl. básní máme mimo zmíněný Goethův také od M. Hartmanna (Neuere Gedichte. Leipzig 1847), překlad celého rukp. mimo Svobodův a Thunův od Siegf. Kappra (die Handschriften v. Grünberg u. Königinhof. Prag 1859) a od Jos. Wenziga (posud netištěný). Maďarsky jej přeložil prof. M. Riedl (Királyudvari Kezirat. Prága 1856); finsky několik básní Dr. Karel Collan (Časop. mus. 1862, str. 275), starořecky Růži a Skřivánka J. Saska (Časop. mus. 1863, str. 217); překlad dánský chystá Thorson, švédsky C. A. Torén. Co se vydání r-u týče, dokládáme jen, že r. 1852 Hanka rozsáhlou jeho polyglotu vydal (Polyglotta Kr. Rpsu. V Praze 1852. V 18. str. X a 792); ostatní vydání uvedeny jsou v pojednání Nebeského (Kral. Ruk. pokrok k lepšímu poznání K-ského r-u stal se rozpravami Jirečků (Studie o Kral. Ruk., Světozor. 1858, 1859, 1860).
-- Než k polem. literatuře o K-ském r-e přikročíme, vylíčíme krátce obsah a literární povahu jeho. Zlomek první básně (dle zachovaných proužků asi třetina její) vypravuje o vyhnání Poláků za Boleslava Chrabrého z Prahy knížaty českými Oldřichem a Jaromírem r. 1004. Báseň srovnává se v líčení událostí s Hájkovou kronikou, znajíc dobře jméno krále Polského, kladouc přepadení Poláků na most přes Vltavu a nazývajíc druha Oldřichova Výhoněm Dubem (u Hájka Berkovec t.j. z Dubé), kdežto Kosmas a Dalimil událost na hrad Pražský kladou a krále Polského Mečislavem nazývají. Avšak ani K. r. ani Kosmas a Dalimil nelíčí události jak se skutečně udály, nýbrž jak si je pověst národní přetvořila. Z dějepisu se ví, že Poláci úkladně přepadeni nebyli, a Boleslav Chrabrý, o všem dobře zpraven, s hlavním vojem z Prahy beze všeho boje v noci ušel; jen se zadním vojem, vedeným od Soběbora, bratra sv. Vojtěcha, strhla se půtka na jakémsi mostě. O boji svedeném ví však jen naše báseň; jakož i o tom, že Jaromír po té události podruhé na stolec knížecí dosedl, o obojím Kosmas, Dalimil a Hájek nevědí. Že Jaromír tenkráte, podruhé knížetem se stal, teprvé v novější době důkladnějším bádáním historickým na jevo přišlo. Že báseň o tom ví, jakož i z jiných okolností (Nebeský: Kral. ruk. str. 168) lze o současném jejím původu souditi, jak Palacký, Šafařík, Nebeský a Jirečkové učinili. Prof. Tomek, dolíčiv z místopisu Prahy na začátku XI. stol., že událost o přepadnutí Poláků jen k hradu Pražskému vztahovati se může, klade původ její do XIII. stol. (Časop. mus. 1849 II. str. 21-44). Nebeský pronesl domněnku, že oněch několik veršů v básni, ježto událost na most přes Vltavu kladou, pozdější interpretací do ní přijíti mohlo (Kr. rkp. str. 170), což Jirečkové určitěji dolíčili (Echtheit str. 110, Světozor. Červenec 1858). Avšak dokládá mimo to také Nebeský, že dle Ditmara, jenž jedině tyto události historicky líčí, půtka ona také na mostě přes Vltavu strhnouti se mohla (Rps. Kr. str. 167), a že báseň vůbec nikoli se stanoviště historické kritiky, nýbrž dle povahy národního zpěvu epického uvažovati se musí (str. 168), neboť vážíc z pověsti líčí událost básnicky, a z Kosmasa a Dalimila patrně vyplývá, že o té události různé pověsti v národu kolovaly (Časop. mus. 1859 str. 205).
-- Druhá báseň, nadepsaná: O pobití Sasíkóv líčí, kterak Beneš Hermanóv houf Sasíků, krajiny hubící, porazil. Událost tuto kladli Dobrovský, Meinert a Svoboda mylně k l. 1281-82, vykládajíce slova básně: "K Otě daleko zajel" na Otu Braniborského. K tomuto mínění se zase vrátili Büdinger (v. Sybel: Histor. Zeitschrift 1859 I. sv.) a Fejfalík (Über die Königinhofer Handschrift str. 85), ovšem se zlým úmyslem, ačkoliv Palacký důkladně byl dokázal, že Ota v naší básni rozuměti se musí na císaře Otu IV., k němuž skutečně král Přemysl Otakar I. v srpnu r. 1203 byl zajel. (Wiener Jahrb. Sv. 48. str. 146. Dějiny II. str. 116.) Též hrdinu básně z listin doložil, že jest totiž onen Benessius, filius Hermanni, jenž v l. 1197-1219 co kastelan Budišínský se uvozuje a k rodu Markvarticů náleží (Monatschr. d. vaterländ. Mus. 1829 I. str. 43., Dějiny II. str. 472.). V nejnovější době prof. Wocel o tomto Beneši pojednal ve své přednášce, kterouž o klášteře Hradišti v č. učené společnosti měl (Památky archaeol. 1864, I.).
-- Třetí báseň, nadepsaná: O velikých bojech křesťan s Tatary, opěvá vítězství Čechů a Moravanů nad Tatary u Olomouce r. 1241, oslavujíc zvláště hrdinnost Jaroslavovu. O události této napsal Palacký důkladné pojednání (Der Mongoleneinfall im J. 1241), dolíčiv z pramenů a ze běhu tehdejších událostí, že Tatary u tohoto města válečná pohroma potkati musela, ačkoliv souvěké zprávy listinné a vůbec historické výslovně o ní se nezmiňují. Též prof. Šembera o ní dobře pojednal, a zvláště pak chvalným způsobem národní podání o onom vpádu Tatarů na Moravě od dávna zachované sebral (Vpád Mongolů do Moravy. V Holomouci 1841). V nejnovější době vzal Ed. Schwammel porážku Tatarův u Olomouce v pochybnost, ovšem také s tím úmyslem, aby K. r. v podezření uvedl (Über die angebliche Mongolen-Niederlage bei Olmütz. Sitzungsberichte der k. Akademie d. Wissenschaften, 1860. B. XXXIII. str. 179-218). Jemu přitakuje Fejfalík (Über die K. H. str. 90). Jirečkové (Echtheit, str. 158) výtečným způsobem tuto při probrali a dolíčili, že skutečně tatarská princezna, sestra Gurgatamova, v Suzdali zavražděna byla, což prý Tatary k další vojně popudilo, jakož dříve již Palacký byl dokázal, že ve Středě ruská kněžna, vnučka Michala Vselovodiče, od Němců oloupena a usmrcena byla, o čemž se v Slezsku pověst národní zachovala (Klose: Dokumentirte Geschichte von Breslau. Breslau 1781). Tím dostatečně vyložena jest lepá Kublajevna v básni naší. Podobně prameny, nedávno objevenými, dokázáno jest, že Tataři skutečně nejen Starý Kyjev ale i Novohrad sobě podmanili. O posledním byla pochybnost, neboť Velký Novgorod tenkrát ještě podmaněn nebyl, avšak byla to Vladiměř, po požárech r. 1193 a 1199 nově vystavená a tudíž Novyj-grad nazývána (str. 160). Dále dolíčili Jirečkové, že králevic tatarský, jenž u Olomouce o život přišel, s největší k pravdě podeobností sám Baidar byl, o němž s jistotou se ví, že do Moravy s Urdjujem a Beďajem-bogaturem přitáhl, pak ale již nikde o něm zmínka se nečiní (str. 164). Avšak k vyložení naší básně, co se této události týče, není ani potřebí takového přísně historického dokladu, stačí tu úplně, že pověst o ní skutečně v Čechách toho času kolovala, což Dalimilem, jenž v druhé polovici XIII. stol. už žil, nade vší pochybnost dokázáno jest (kapit. 82). Ve 2. polov. XIV. stol. potkáváme se u Pulkavy již se zprávou úplnou, kterouž si sotva vymyslil, nýbrž zajisté z nějakého podání vážil, že totiž nějaký pán ze Šternberka z Olomouce mužně útok na Tatary učinil a vůdce jejich zabil, čímž oni polekáni do Uher utekli. Jakož pak báseň naše zajedno z pověsti o krásné Kublajevně, zadruhé z pověsti o zázračném zachránění křesťanů na Hostýně (Kruger: Pulveres sacri, str. 250. Srv. s tím pověst o tak zvané legio fulminatrix) sloučena jest, nebude také třeba při třetí její části (vítězství Jaroslavově u Holomouce) od ní žádati diplomatické historičnosti (Nebeský: Rukopis Kr. 177, 181). Co se pak osoby vítězovy týče, kteréhož Hájek poprvé Jaroslavem ze Šternberka jmenuje, doličují Jirečkové, že to jest v listinách od r. 1237-1260 ve vysokých hodnostech uváděný Jaroš ze Slivna, jenž platnými důvody za úda rodiny Šternberské jmín býti může (Echtheit, str. 172). K vyložení jména Kublajevna, Kublajevic stačí mimo jiné věděti jen to, že Kubilaj ku králi Českému Přemyslu Otakarovi II. (1252-1278) posly s hojnými dary a přátelským listem poslal (Chron. Francisci).
-- Kdežto až posud uvedené tři básně události z historické křesťanské doby oslavují, náležejí dvě z následujících do předhistorické a pohanské. Čtvrtá báseň, totiž nadepsaná: O vícestvie nad Vlaslavem, líčí šťastný boj knížete Pražského Neklana s Vlastislavem Luckým. Událost tuto vypravuje též Kosmas velmi obšírně a se znamenitou stylistickou ozdobou (Script. r. Boh. str. 23-34). Z toho, jakož i z udání Dalimilova, že vymalována byla v rájském dvoře na hradě Pražském, a že z hrdiny (Čestmír, Ctimír, Ctmír v básni, Štír u Dalimila, Tyro u Kosmasa) přísloví vzniklo (Nečiň se Štírem. Dal. kap. 20), lze souditi, že pověst o ní mezi nejrozšířenější a nejoblíbenější náležela. Vypravování Kosmasovo liší se v mnohých věcech od básně naší; nezmiňuje se na příkl. o Kruvoji, Vojmírovi a jeho krásné dceři, za to je přidána pověst o babě, ježto svému pastorkovi prostředek udala, kterak by všeobecné záhuby vojska Vlaslavova ujíti mohl, a pověst o zrádném Durynkovi. U Kosmasa zaplatil hrdina své vítězství smrtí, jinak v naší básni. Avšak i u Dalimila není řeč o smrti Štírově, jakož se vůbec jeho líčení v mnohých věcech od Kosmasa liší, což zase je patrné svědectví, že pověsti národní v živém podání sta let se zachovaly a v různých formách obíhaly. O místo, kam báseň naše bitvu Čestmírovu s Vlaslavem klade, rozcházejí se mínění (Nebeský: Rukopis Kr. str. 184); posléze doličují Jirečkové s velkou k pravdě podobností, že jako u Kosmasa míněno jest pole u Turska (Světozor, 1858 str. 90). Názor básně je pohanský.
-- Pátá báseň jedná O slavném sědání. Skladatel pravě: "Běše druhdy kněz," klade patrně událost opěvanou do starších dob, a již z toho lze souditi, že nemínil, jak se před tím vůbec myslilo, vylíčiti turnaj, jaké za krále Václava I. okolo polovice XIII. stol. v Čechách modní oblibou šlechty se staly. S tím popis toho sedání nikterak se neshoduje, což Fejfalík dobře dokázal (Über die K. H. str. 54). Jirečkové velkou zásluhu sobě získali, že poprvé k tomu ukázali, kterak hry se zbraní, jimž sědání se říkalo, již před králem Václavem v Čechách v obyčeji byly, a že nově v oblibu přišlé turnaje, ježto po česku klánie se nazývaly, jen zvláštní, z ciziny uvedený, nový jejich druh byly, proti kterémuž s mnohých stran nemálo se horlilo (Echtheit, stránka 131-138). Turnajům zejména od národních horlivců se vytýkalo, že ta cizota svou nádherou šlechtu na mizinu přivádí, že pouhá hříčka jsou, a mnozí "dobří turnejíci bývají prý v boji praví špatníci" (Dalim. str. 142). Může se tudíž právem za to míti, že pěvec národního smýšlení snad již v době, kdež turnaje v modě byly, staré a domácí sedání vylíčiti chtěl, jež pravé bojovníky vychovává, neboť "vezdy nám súsedé Němci." Podobně dobrými důvody dokázali Jirečkové, že básník knězem zálabským myslil nějakého údělného knížete z rodu Přemyslova, kterýž na pravém břehu Labském svůj úděl měl, jak to bývalo (Echtheit, str. 125).
-- Předmět a obsah šesté básně: O velikém pobití, náleží svým názorem, křesťanstvu zřejmě odporujícím, zase do pohanstva. Oslavuje vítězství Záboje a Slavoje nad Luděkem, vůdcem vojsk králových, jenž vlast byl podmanil a na místě starého náboženství nové uvedl. O události této nemáme nikde ani v domácích ani v cizích pramenech zprávy historické, báseň pak sama líčí zvláštní stav země a jakési prvotní poměry. Děj se kladl do všelijakých dob. Meinert vykládal Luděka na Ludvíka Německého a vztahuje událost na výpravu, kterouž prý podnikl, aby lechy české, v Řezně pokřtěné, do země, odkud vyhnáni byli, zase uvedl, při čemž prý porážku utrpěl (r. 849). Avšak Luděk není sám král, nýbrž "parob nad paroby krále." Svoboda vykládá Slavoje na Sama a porážku na bitvu u Vogastiburku (r. 630). Tenkráte ale Frankové nepodrobili země České, a za časů Samových byla soustředěná a rozsáhlá vláda zřízena, čehož pravý opak báseň líčí. Prof. Tomek se domnívá, že děj padá do dob po Samovi a před Krokem (725-745), kdež Frankové Bavory sobě podmanili a snad i část země České opanovali. Nejnověji Jirečkové (Světozor 1859 str. 355., Echtheit str. 7. a 175.) kladou událost do časů Karla Velkého. Opírajíce se o známé faktum, že slovanské slovo král, król, korol od jmena Carolus, jako Kaiser, cěsar, car od Caesar pochází, dovozují, že v básni naší slovo král za Karel bráti se má, i vztahují hrdinský boj Zábojův k událostem r. 805, kdež Frankové třemi proudy do Čech vtrhli, i ač zem pohubili a knížete (lechonem) zavraždili, přece i po druhé výpravě r. 806, jak se zdá, s nepořízenou se vrátili. Ostatek zachované části K-ského r-u (kapit. 28) obsahuje drobné básně, jež sběratel sám jménem písní naznačil, nadpisův k jednotlivým nepřipojiv. Dvě větší z nich, ve vydáních Zbyhoň a Jelen nadepsané, mají živel epický do sebe. První líčí, kterak jinoch milenku svou, od Zbyhoně na hrad unešenou, vysvobodil a vraždou únos její pomstil; druhá je žalozpěv nad jinochem úkladně zavražděným. Ostatní drobné básně, ve vydáních Kytice, Jahody, Růže, Zezhulice, Opuštěná a Skřivánek nadepsané, uznány jsou soudem skoro všeobecným za čistě národní písně, jakýmž v srbském a novořeckém národním básnictví ženské říkají. První (Kytici) považuje Šafařík za píseň svatební (Thun: Gedichte p. 30. Srovn. Nebeský: Rukopis Kral. str. 135). Zajímavo a důležito v literárním ohledu jest, že v posavadních prostonárodních písních, jak Čechů tak i jiných národů slovanských, četné shody s těmito písněmi se vyskytají, k čemuž s mnoha stran již ukázáno a nejnověji od Jirečků (Echtheit str. 44. a 63-68). Styky tak rozpravných písní K-ského r-u s nynějším prostonárodním básnictvím slovanským jsou velmi řídké. Častěji shodují se tyto písně v epithetech, frasích, obrazích a místních jednotlivých mezi sebou a s jinými nejstaršími básněmi českými, zvláště pak s Alexandreidou; jsou však v obojím ohledu i neshody. Ke shodě rozpravných písní mezi sebou bylo všeobecně již dříve od Palackého a Nebeského (Rps. Kr. str. 175) ukázáno, více do podrobna ji však způsobem velmi záslužným Jirečkové dolíčili, jakož i styky s jinými plody staročeského básnictví (Světozor 1858 str. 49., Echtheit str. 188). Též Fejfalík mnoho v tom ohledu sebral a porovnal, ovšem jiné výsledky z toho odvozuje, než přirozeně z toho vycházejí (Über die K. H. str. 22, 56). Shoda básní Kr. mezi sebou přirozeně tím se vysvětluje, že jí nevyhnutelně povaha národního zpěvu hrdinského požaduje. Utvoří se totiž zásoba stálých epithet, frasí, obrazů a obratů, ježto se pak v písních, původem svým třeba sta let od sebe vzdálených, pořáde opakují (Nebeský: Rukopis Kr. str. 56). Styky básní Kralodvorských s jinými plody staročeské poesie podobně přirozeně tím vyložiti lze, že v dobách, když tyto dle vzorů cizích složené básně původ vzaly, ony písně alespoň z části ještě zaznívaly, ano báseň o Jaroslavu byla, což nade vší pochybu jest, současně s nimi složena. Nemožno pak si pomysliti, aby mluva, jaké tito dle západních vzorů vzdělaní básníkové užívali, hned jako voda a olej se oddělovala od mluvy oněch písní, ježto, ačkoliv k jinému druhu básnictví náležejí, přece z téhož národu pocházejí, jako skladatelové básní umělých, ano právě Jaroslav tomu nasvědčuje, že oba druhové básnictví v některých způsobech i co do vnitřní podstaty se poněkud stýkali (Nebeský: Rukopis Kr. str. 182). Zajisté ale musejí se rozpravné básně Kralodvorské k národnímu básnictví počítati, totiž k tomu básnictví, kteréž co do předmětu, formy a provedení, i co do celého způsobu myšlení a cítění z dějin a života, jakož i z ducha a podstaty národu pocházejí, kdežto druhý způsob básnění nejen obyčejně cizí předměty sobě obírá, ale i formou cizí je zpracuje, a jakož skladatelové svou vzdělaností již mnoho cizích živlů duševního života v sebe pojali, tak jak jsou i jejich plody více méně duchem oné cizí neb obecné vzdělanosti proniknuty a nesou na sobě ráz svých vzorů. Že básně Kralodvorské do oboru národního básnictví náležejí, uznáno skoro ode všech, kteří o nich jednali. Palacký ovšem byl první čas jiného mínění, později však je proměnil, jak jsme již vytknuli. Podobně uvádí Sabina náhled prof. Hattaly, "že jen čistě lyrické básně K-ského r-u do oboru prostonárodního básnictví náležeti mohou, lyricko-epické naopak a Libušin soud že pocházejí od básníků a básnic věštbám vítězovým čili básnictví hrdinskému zvláště vyučených" (Dějepis lit. českoslov. str. 24). Ze slov těchto nelze však ještě úplně poznati mínění p. prof. Hattaly. Dobrovský, Grimm. Šafařík jednomyslně čítají básně Kr. mezi národní, kteréž mínění také Nebeský a Jirečkové přijali (Echtheit str. 46-63). Náhled Grimmův, že se básně Kralodvorské co do slov a obsahu se srbskými písněmi junáckými srovnávají, musí se ovšem souditi, že mezi nimi toliko obdoba, podobnost jest, že oboje vespolek srovnati lze (Nebeský: Rps. Kr. str. 57). V historickém vývoji duševního života skoro všech národův bývá doba, kdež se básnický duch ve formě epické objevuje. Jeť to básnický prvověk souvisící s mythickou neb hrdinskou dobou dějin a života národu. Jesti to stádium, kteréž, když jednou již bylo pominulo, nikdy více v životě duševním téhož národu se nevrátí. O skutcích hrdin, o pověstech mythologických vznikají písně, ježto se pak někdy ve veletvary eposu slučují, tak u Hellenů (Homer), v novější době u Čudů (Kalevala), a zajisté i ze srbských písní junáckých lze dost snadno epos sestaviti (Nebeský: Rps. Kr. str. 59, 62). Tato doba národní epiky pomine, když postupem vzdělanosti subjektivnost si v národu průchod zjedná; u některého národu se ovšem ani nevyvine, tak na příkl. u Španělů, kdež hned s počátku s lyricko-epickými písněmi národními (romancemi) se potkáváme. Se živou posud tvůrčí silou nacházíme tuto epiku ještě u Srbů, avšak začíná také tu již mizeti; v živé paměti lidu ústním podáním, ne-li již se svěží tvořivosti, zachovala se u Bulharů, Malorusů a Čudů. Že Čechové též takovou dobu národní epiky měli, můžeme vším právem z obdoby s příbuznými národy slovanskými zavírati, avšak můžeme to určitě dokázati z prvověku našich dějin, kterýž právě jen z takových pověstí básnických, ovšem s jádrem historickým, sestává. Že tyto pověsti dříve i zevnější formu básnickou měly, můžeme skoro s jistotou souditi (Nebeský: Rps. Kr. str. 77). Zachovala se nám jich však jen velmi malá část, neboť Kosmas pojal, jak se zdá, do své kroniky jen ty, které zvláště pro rod knížecí Přemyslovců důležité byly (Nebeský: Rps. Kr. str. 77). Do oboru této národní epiky náležejí rozpravné písně Kralodvorské, avšak různí se od té způsoby, jakou na př. u Srbů nacházíme a kterouž ryzí epickou nazvati můžeme, mimo některé formálnosti hlavně tím, že zvláště v některých není onoho pohodlného, povolného a širokého proudu u vypravování, jenž ryzí epice sluší (Nebeský: Rps. Kr. str. 188). Dále nevyskytá se v nich v patrnější míře onen mythický živel (Nebeský: Rps. Kr. str. 57, 62), z něhož epos více méně vyrůstá a kterýž také, ač ne u velké míře, v junáckých písních Srbů se nalézá. Konečně není v básních Kralodvorských všude oné plastičnosti a objektivnosti v líčení, nýbrž subjektivní barvy a lyrický živel zvláště v některých prorážejí. Tento jich ráz lze přirozeně vysvětliti z dějinného postavení a vývoje národu Českého, a svědčí spolu o jich původu brzo po událostech, jež právě opěvují. Slovem "národní epika" neznačí se tudíž toliko zvláštní povaha a původ jistého druhu básní, nýbrž také zvláštní povaha a původ jistého druhu básní, nýbrž také zvláštní stadium v duševním vývoji národu a v jeho životě státním a společenském, a nesmí se nikterak vztahovati jen k poesii oněch tříd, jež lidem nazýváme. Co se pěvců a spolu i skladatelů písní těchto týče, líčí nám báseň o Záboji zvláštní poměr, kdež hrdina a pěvec v jedné osobě sloučeni jsou, což o jakémsi prvotním stavu svědčí (Nebeský: Rps. Kr. str. 63). Za pravidlo může se vzíti, že epické básnictví národní řádné pěvce předpokládá, jinak než při písních ženských čili lyrických (Nebeský: Rps. Kr. str. 192). Samo sebou se rozumí, že při takovém pěvci a skladateli k přirozenému nadání též cvikem nabytá umělost mysliti se musí, kteráž však z pudu básnického a příkladu, ne z reflexí a theorie pochází. O věcech těchto výtečným způsobem Jirečkové pojednali, snesše doklady o takových pěvcích u jiných národů slovanských (Echtheit str. 50), jakož i u Čechův samých (str. 99). Podobně i o metrické, rhytmické a vůbec formální stránce K-ského r-u mnoho velmi dobrých poznamenání učinili (str. 56-68) a vytknuli zvláštní způsoby rčení, ježto jak v K-ském r-u tak i v českém a slovanském národním básnictví vůbec se vyskytají, jako prosté opakování slova (v šíř i šíř), pak s příponou (dubec dub), slučování substantiva s adjektivem téhož kmene (krutá krutost), rozložení vět opakováním téhož slova (sedie dlúho i dlúho se mútie), opakování předložky před substantivem a adjektivem (u hrad, u hrad, u tvrdý) opětování slova v pádech rozdílných (srdce k srdcu) a konečně onen paralelismus, jehož způsoby některé vytknouti zde by bylo. Zdali však kvantita slabik v básních Kralodvorských vládne, netroufali bychom si určitě tvrditi, spíše lze připustiti, že asonance a aliterace, k nímž poprvé Nebeský ukázal (Rkp. Kr. str. 189), kde se vyskytají, snad naskrze nahodilé nejsou, zvláště když uvážíme, že jistý způsob asonance též v národních písních jinoslovanských (Miklošič: Über serbiche Epik v Oester. Revue, sv. 3) a aliterace ve velmi staré veršované památce naší literatury, v tropu Hospodine pomiluj ny se nalézá (Fejfalík: Über d. K. H. str. 63). Tři básně Kralodvorské: Záboj, Čestmír a Jelen mají volný rozměr, při němž Šafařík na podobné úkazy v semitském básnictví, ježto se však též v perském, slovanském a skandinavském atd. nalezají, ukázal (Thun: Gedichte, str. 33). Nebeský (Rps. Kr. str. 187) připomenul na podobný volný rozměr v ruských zpěvích, jakož i na to, že v srbských písních některá místa jako prosa recitativem se přednášejí. Jirečkové uvedli příklad maloruských dum (Echtheit str. 86). V Jelenu některé rhytmické členy několikráte, ovšem ale nepravidelně se opakují. V Čestmíru se patrně různé rozměry vyskytají. Báseň totiž začíná dvěma tříveršíma, na to následuje jiné tříverší, ježto po dvou lichých verších dvakráte se opakuje. V poslední pak části básně pětistopový verš převládá. Od verše: Vznide Vojmír v blahodějné jutro jest jich 28 po sobě, a dále od verše: Trudno nám váleti s těmi vrahy, zase 33. Dvě básně (Oldřich a Jaroslav) složeny jsou veršem pětistopovým chodu trochejského, řídícím se z větší části pravidelně přízvukem, jenž však od pětiměru srbského tím se liší, že někdy, ač zřídka, caesura mu schází (Nebeský: Rps. Kr. str. 188, 189). Beneš Hermanóv má rozměr strofický, o němž Šafařík praví, že v tom spojení veršů v slovanské národní poesii se nevyskytá (Thun: Gedichte str. 32; avšak srovn. Jireček: Echtheit, str. 81). Lišíť se báseň tato jinak i vnitřní podstatou od ostatních hrdinských básní Kralodvorských (Nebeský: Rkp. Kr. str. 173). Avšak omylem považován její rozměr za tentýž jako v básni o Sv. Dorotě v Starobylých Skládáních III. str. 122 (Fejfalík: Über d. K. H. str. 80). Strofickými rozměry složeny jsou též čistě lyrické básně K-ského r-u, o nichž Šafařík (Thun: Gedichte, str. 30) a Jirečkové (Světozor 1860, str. 52 a 145) velmi důkladně pojednali. Verš básně O slavném sědání je osmislabičný s chodem trochejským a s caesurou po čtvrté slabice. -- O aesthetické ceně básní Kralodvorských, vyjme-li se jedině chladný úsudek Mickiewiczův a paní Robinsonové, byl vůbec jen jeden hlas velké ano nadšené chvály. Největší básník doby novější, Goethe, upřímně ji uznával; podobně i mužové, jinak českému živlu nehrubě přízniví, jako M. Hartmann, byli výtečností básní těchto mocně dojati, ano básníkové rozdílných směrů aesthetických, jako na př. Kaz. Brodzinski a Bohd. Zaleski, Kollár a Edg. Quinet, srovnávali se v uznání jich ceny; tak neméně mužové na výši přísné vědy stojící, jako Dobrovský, Palacký. Šafařík, ano s počátku i velmi střízlivý a ostrý Kopitar byli jejich krasami unešeni. Neméně slouží mocné a blahé jejich působení na utěšenější rozvoj a zdárnější směr novočeského básnictví za platný důkaz neobyčejné jejich ceny vnitřní, což krásně Šafařík v úvodu k překladu hr. Thunově dolíčil. Teprvé v nejnovější době v hádkách o pravost K-ského r-u přimísil se zlozvuk do toho svorného souhlasu a chvály. Büdinger a Fejfalík začali tak pohrdlivě o jeho aesthetické ceně souditi, že zajisté náhlý tento překot odůvodněné podezření o spravedlivosti takové hany zbuditi musel, jakož i o spravedlivosti ostatních jejich útoků na něj, jež nyní vylíčíme. Veliká autorita, jakéž Kopitar ve vědeckém světě požíval, byla příčinou, že jeho podezření proti K-skému r-u a jiným literarním památkám staročeským mezi učenci bez účinku nezůstalo. Prof. Haupt dokazoval v pojednáních saské společnosti nauk (1847 str. 257) podvrženost milostné písně kr. Václava, a Jak. Grimm již nespoléhal se na doklad z K-ského r-u jakožto památky nenepodezřelé (Über das Verbrennen der Leichen. Abhandlung d. Berliner Akademie d. W. 1849, str. 251). Avšak teprvé Jul. Fejfalík byl příčinou, že pravost K-ského r-u hlučnou otázkou denní se stala. V článku o Záviši z Rosenberka (Sitzungsb. der histor.-statist. Section der mähr.-schles. Geselschaft 1857), pak v pojednání v Rakouském časopise gymnasiálním (Bilbis und Běs, 1858 str. 406) šířil toto podezření, což se i soukromým způsobem dělo, až s velkým hlukem, avšak beze všeho vědeckého ducha přímý útok na K. r. se učinil v Pražském listě: Der Tagesbote aus Böhmen (Handschriftliche Lügen und paläographische Warheiten, v listopadu 1858), proti němuž rázným a důmyslným způsobem se ozval Palacký (v novinách Bohemia, listop. 1858). Mezi tím časem bránili neustále Jirečkové ve Světozoru slavnou naši památku proti příležitostným útokům Fejfalíkovým a nájezdům v Tagesbotu činěným (Studie o Rpsu Kr. 1858-1860; Soud Libušin a Rps Kr. 1858, v prosinci). Ačkoliv vše, co Tagesbote přinesl, v podstatě velmi jalové bylo, dostala se tím přece hádka tato z oborů a kruhů vědeckých na pole široké veřejnosti, k čemuž nemálo také přispěla žaloba Hankova proti redaktoru onoho listu D. Kuhovi a pošlé z ní soudní jednání, odsouzení a konečné neočekávané mimořádné propuštění tohoto. Nové živosti nabyl spor článkem M. Büdingerovým (v. Sybel: Histor. Zeitschrift: Die Königinhofer Handschrift u. ihre Schwestern, 1859, I. str. 127 a 575). Hlavní důvod Büdingerův záležel v tom, že básně některé, zvláště pak Oldřich a Jaromír, podle Hájkovy kroniky dělány jsou a sice nejdříve německy, jmenovitě pak že zmínka o bubnech vojenských v té básni takový anachronismus jest, že sám již dostačuje, aby podvrženost K-ského r-u dokázal. Což dále Büdinger proti němu ze stanoviště mythologie, filologie, literární historie a aesthetiky namítá, jest velmi nepatrné, neníť to jeho obor, avšak i historická část jest až ku podivu chatrná. Proti němu hned se ozval Světozor (1859, str. 237) a nejmenovaný vtipnou sice ale co do věci nepatrnou brošurkou (Max Büdinger und die Königinhofer Geschwister, Prag 1859), na niž Büdinger jizlivým a hrdým způsobem odpověděl (Die Königinhofer Handschrift und ihre neusten Vertheidiger, Wien 1859). Tu i Palacký sám zdvihl svůj vážný hlas k obraně zajisté nedůstojně a při tom i nejapně týraných památek, s velkou vřelostí a mužným důrazem se stanoviště všeobecného jich pravost háje, při tom však méně do podrobného vyvracování jednotlivých, beztoho málo vážných námitek se pouštěje (Die altböhmischen Handschriften u. ihre Kritik; v. Sybel: Histor. Zeitschr. 1859, II. str. 87). I proti vážné této obraně odpověděl Büdinger svým hrdým způsobem, nic nového ve věci samé nedoloživ (v. Sybel: Histor. Zeitschr. 1859, II. str. 112). Podrobné hájení K-ského r-u proti útokům Büdingrovým, zvláště což se básně o vyhnání Poláků týče, podnikl Nebeský (Časop. mus. 1859, str. 198), jenž také později svědectví p. Šťovíčkovo a několik psaní Svobodových vytisknouti dal na důkaz , že K. r. nemohl od tohoto původně německy složen a snad od Hanky do češtiny přeložen býti. Se stanoviště filologického hájil nejen K. r. ale také Libušin soud prof. Hattala (Obrana Libušina soudu. Časop. mus. r. 1858, str. 600, r. 1859 str. 326, r. 1860 str. 59. O enklitickém ž a ť co důkaze přesnosti Rpsu Zelenohorského a Kr. Časop. mus. 1860 str. 313). Co se domnělého anachronismu ohledem zmínky bubnů vojenských v básni o Oldřichovi týče, byl Büdinger vítězně poražen úplně vedeným důkazem, že bubnů nejen česká ale i polská a ruská vojska již na začátku XII. a v XIII. stol. užívala (Nebeský: Časop. mus. 1859 str. 209. Jirečkové: Echtheit, str. 144). Což se shody básně s Hájkovou kronikou týče, dála se obrana s rozdílných stran. Jedni tuto shodu popírali a za nahodilou vydávali, Jirečkové vykládali věc tak, že verše, na nichž ona shoda hlavně se zakládá, pozdější příměsek jsou a že se místo verše: Otvoři mu bránu přes Vltavu čísti má: přes přiekopy. Nebeský, kterýž k této shodě již dávno byl ukázal (Rukop. Kr. str. 161), připouští ji ovšem, ale dovozuje, že o tom příběhu více pověstí kolovalo, a že by domnělý falsarius nikterak nebyl událost dle Hájka líčil. Báseň totiž praví výslovně, že Jaromír tenkráte podruhé k vládě se dostal, což r. 1829 ani Palackému známo nebylo. Büdinger ovšem dosvědčil, že onen falsarius z Dobnera (Annal. Hagec.) vědomost toho vážiti mohl. Tuť by ale právě se byl dočetl, že celé vypravování toho příběhu, jak je u Kosmasa, Dalimila a Hájka nacházíme, pouhou pověstí jest; byl by se dočetl, že si Hájek prý onoho Berkovce přilhal, aby se zavděčil svým příznivcům, pánům Berkům z Dubé (Annal. Hegec. V. str. 7). Tož by zajisté padělatel, tak z Dobnera instruován, nebyl z Hájka do své impostury Výhoně Duba pojal, v němž každý ihned vztah k pánům z Dubé poznává (Palacký: Wiener Jahrb. sv. 48 str. 144). Byl by raději z Dobnera vzal Soběbora, bratra sv. Vojtěcha, jenž udatně bojuje na mostě padl, i jak někteří se domnívali, na straně české nikoliv polské (Časop. mus. 1859, str. 228). Onen falsarius, jenž svá studia v Dobneru dělal, byl by také věděl, že Berkové teprvé po více než třech stoletích se vyskytají. Jiné námitky Büdingerovy, jako na př. že slovo krvi ve verši za jednoslabičné bráti se nesmí, pak co o nálezišti K-ského r-u praví, nezasluhují ani odpovědi. Méně důležité jest též, co Ed. J. Schwammel v příčině porážky Tatarů u Olomouce proti K-skému r-u uvedl, avšak i na to přece Jirečkové důkladně odpověděli. Kdežto útoky anonyma v Tagesbotu a Büdingerovy jen od diletantů v té věci pocházely, vystoupil nyní proti K-skému r-u odpůrce, jenž rozsáhlejšími prostředky vládl, Jul. Fejfalík, muž bystrého ducha a znalec v mnohých oborech, jež při úvahách o památkách literárních potřebny jsou, což mu nikterak upírati nechceme, ačkoliv to přesvědčení máme, že se mu záměr nezdařil, ano že jen k tomu přispěl, aby přesnost K-ského r-u jasněji na jevo vynešena byla. Tím si o naši památku vlastně zásluhu získal. Námitky jeho, ač jízlivě pronešeny, zakládaly se přece na rozsáhlých vědomostech a nutily při obraně k hlubším studiím. Je podnikli Jirečkové, a jejich obrana, v nejhlavnějších částech práce výtečná, činí epochu v studiích o K-ském r-e. Na všechny četné námitky Fejfalíkovy z nejrozmanitějších oborů, jako jsou jazykozpyt, bájesloví, metrika, dějepis, archaeologie, literární historie, palaeografie, národní básnictví slovanské, odpověděno s vědeckou důkladností a objektivností, kterouž uznala nejpřísnější kritika i z toho táboru, v němž podvrženost K-ského r-u dogmatem jest. Nejprudší útok Büdingrův čelil proti básni O slavném sedání, kdež doličuje, že v ní měl býti popsán turnaj, jaké v západní Evropě šlechta provozovala. S takovým turnajem však líčení básně nikterak prý se nesrovnává, poněvadž padělatel turnaje neznal a dle rukopisné kroniky o Štilfridovi se řídil, s nížto báseň tato prý se shoduje. V Štilfridu ale popisuje se souboj, nikoliv turnaj. Námitka, na první pohled tak překvapující, jako Büdingrovo tvrzení o bubnech, vzala tentýž konec důkazem od Jirečků vedeným, že básník nikterak turnaj, nýbrž staré národní sedání popisuje, jaká se v Čechách od dávna provozovala. Též tvrzení Fejfalíkovo o shodě básně s kronikou o Štilfridovi bylo vyvráceno důkazem, že tato kronika teprvé později se objevila; ani Dobrovský r. 1818, ani Jungmann r. 1825 o ní nevěděli. Mimo to jsou dotčené shody velmi nepatrné a nahodilé (Echtheit, str. 123). Podobně filologická námitka, že v slovech vlasy u prsténciech zkadeřeny novoněmecký germanismus (Ring) obsažen jest, náležitě odbyta jest dokladem z legendy o sv. Kateřině, nedávno nalezené, kdež se o vlasech praví, že se zatáčely jakožto zlatí prstenci. Velmi nešťastný byl jiný filologický nápad Fejfalíkův, kterak prý v Záboji může býti řeč o lvu, jehož Čechové v pohanské době znáti nemohli. Dobře dokázali Jirečkové, že Slované toto slovo, jakož i slova slon a velbloud ze své pravlasti Asie s sebou přinesli a také ve své nové o lvu věděli, neboť v Retře byl Černoborg v podobě lva vyobrazen (str. 4-6). Ne lépe vedlo se Fejfalíkovi tvrzením, že forma jména Vneslav (v básni o Jaroslavu) nemožná jest, správně by prý zněla Uneslav. Jméno pátého knížete českého Vněslava dostačuje k vyvrácení této námitky. Podobně domnělá závadnost slova helm v Čestmíru odstraněna jest důkazem, že slovanská forma toho slova šlěm, šelom v staroslovančině a ruštině se nalézá a též Čechoslovanům známa byla, neboť až podnes znamená slovo šlem na Moravě ozdobu na hlavě ženské. Snadno jest si pomysliti, že přepisovatel K-ského r-u na konci XIII. stol. známější tenkráte formu německou (helm) místo staré a méně známé slovanské položil (str. 10). Méně podstatné jest, co o Hostýnu Jirečkové dokládají (str. 16). Básník Jaroslava spojuje zajisté v líčení boje Olomouc docela úzce s Hostýnem, a nazývá jej horou nevysokou, chlúmkem, což nikterak se skutečností se nesrovnává. Hostýn je pět mil od Olomouce vzdálen a hora v poměru k tamnějším pohořím Moravským v skutku vysoká (přes 2300'), a zajisté jest ji daleko a široko vidět. To ale nikterak nevadí, ano může sloužiti právě za důkaz přesnosti K-ského r-u. Falsarius, jenž by byl musel bez všeho odporu býti muž nadání a vzdělání znamenitého, byl by se zajisté alespoň na mapu Moravy podíval, aby tak nepochybil, kdežto skladatel starý, řídě se v historické části, co se událostí týče, více podáním a pověstni, ve své nevinnosti i v zeměpisu méně o topografickou přesnost se staral. Ano sama forma jména Hostajnov nasvědčuje tomu; falsarius by byl zajisté raději volil nynější (Hostýn) než onu neobyčejnou. Falsarius, jinak tak opatrný a důkladně instruovaný člověk, nebyl by v skutku v takových náramně snadných věcech pochybil. Filologie slovanská byla ovšem v poměru nejslabší stránka Fejfalíkova, s lepší zbraní vystoupil na poli mythologickém, avšak i tu Jirečkové s výtečným prospěchem boj podnikli. Hlavní námitky Fejfalíkovy čelili proti Běsu, Vesně a Moraně. O prvním tvrdil, že vlastně znamená boha světla, že tudíž kletba: Běs v tě, smyslu nemá a že i jinak závadná jest, poněvadž na křesťanské víře o posedlých ďáblem se zakládá. Jirečkové však dokázali, že slovo běs od kořene bi (báti se) pochází a totožné jest s litevským baisus (hrozný), a že tudíž běs jenom zlý princip znamenati může, v kterémž smyslu se také vůbec v starých památkách slovanských béře, na př. u Nestora. Což se pak kletby samé týče, uvedli Jirečkové až podnes u Srbů užívanou téhož smyslu: Bijes te skolio (str. 28). Podobně výtečně vyvráceno jest Fejfalíkovo tvrzení o Vesně a o Moraně, kteréžto prý nikterak nejsou protivy, nýbrž totožné bytosti mythologické a snad nic jiného než různá jména krajová. Jirečkové proti tomu dokázali, že Vesna, pocházejíc od kořene us, sanskr. vas (lucere), jasné počasí znamená, jak již Miklošič slovo toto vyložil a s čímž také jarní písně u Rusů a Malorusů (Vesnovki, Vesňaki) se srovnávají (Žavoroňki priletite, krasnu Vesnu prinosite, chlodnu zimu odnosite). Mořana však, pocházejíc od kořene mar (mr), jest bytost hubící, usmrcující, jakož v sanskr. slovo marana skutečně smrt znamená. Tento význam Mořany obřady a písněmi národními nade vší pochybnost vynešen jest (str. 37. Srov. Hanušovo pojednání v Pojednáních české spol. nauk 1861 str. 297). Též kukačka v písni Zezhulice není taková, jaká dle mythické soustavy Fejfalíkovy býti má. Domnívá se totiž, že ona v básni sentimentálně filosofuje o změně čtyr počasí, kdežto prý ani o podzimku a zimě věděti nemůže, poněvadž dle víry lidu po sv. Janě v jestřába se promění. Avšak zezhulice ani sama v básni nerozjímá, toť je patrný omyl Fejfalíkův, a mimo to ví ona v slov. národním básnictví skutečně o zimě a sněhu, jak na př. maloruská píseň svatební dokazuje (str. 44). Podobně nešťastnou námitku učinil proti písni Skřivánek, v níž si dívka pera a blánky žádá, aby milenci lístek psáti mohla. Fejfalík se domnívá, že taková selská holka s perem a pergamenem v ruce, a to v XIII. stol., sama již dostačuje, aby K. r. se zatratil. Náhled tento je v skutku nepochopitelný. Fejfalík četl přece slovanské a jiné národní písně, a tu nalezl zajisté hojnost takových píšících dívek, kteréž zrovna, jako ona česká v XIII. st., sotva by se vykázati mohly vysvědčením, že perem vládnout umějí. Vždyť právě čím něco vzácnější jest, tím více si toho obyčejně v písních žádají, a někdy patrně nemožnosti. Vždyť nikomu nenapadne do opravdy bráti, když nyní kdo v písni zatouží Hätt' ich Schwingen atd., a Fejfalík, jinak velmi bystrá hlava, dělá, jakoby věřil na slovo, co dívka česká v písni říká. Podobně inkvisitorsky si počíná s básní o Beneši Hermanovu. Béře ji právě na skřipec a konfrontuje nejen se starými pergameny, ale i s přírodou samou. Dovozuje, že král Český k Otě zajeti musel někdy po 10. červnu, neboť toho dne podepsal v Praze ještě listinu, a dne 24. srpna t. r. byl v Meziboru korunován. Vpád Sasíků byl by se tudíž prý musel udati v létě a mohl jen krátce trvati. Jak tedy může báseň praviti: "travička vstává tak dlúho stúpaná". Fejfalík ovšem sám dokládá, že dlouho relativní pojem jest. Toť je vskutku pravda, a pro selský lid, jenž v básni naříká, bylo by třeba jen čtrnáct dní až dost dlouho, kdyby trávy neměl pro svůj dobytek. Dále nemůže Fejfalík pochopiti, že báseň praví: "Osenie se zelená", kdežto prý to přece je obyčejem v zemi, že se osení na jaře zelená. Fejfalík patrně zapomněl, že to je právě tak obyčejem v zemi, aby se v jeseni ozim zelenala, jako jař na jaře. A mimo to mluví báseň o zelenajícím se osení hned s počátku, než Beneš Hermanóv na jeviště vstupuje, že tudíž je patrno, že to je jako pohled v blaženou budoucnost. Podobně je skoro dětinská jiná námitka, že by prý obtížno bylo v srpnu a při nivách rozšlapaných najíti polního kvítí na věnce Beneši Hermanova. Jakoby nepřátelské jízdectvo bylo všecko vůkol jako mlat udupalo. A konečně není báseň kalendář botanický ani historická listina. Násilné toto natahování básně děje se jen proto, aby se dolíčilo, že událost, o níž zpívá, nemůže se vztahovati k příběhům roku 1203, nýbrž k smutným časům poručnictví Oty Braniborského za nezletilosti Václava II. (1279-82). Všechny přesvědčující důvody Palackého Fejfalíkovi a Büdingerovi nic neplatí. Což měl nezletilý Václav, od Oty v tuhé vazbě držený, nějaký lid branný, že by selský lid byl mohl po něm toužit? Mohl on k Otě zajeti, a zajel kdy k němu? A mohl lid od něho, ještě chlapce (naroz. 1271), očekávati bezpečné pomoci? Pak není v těchto dobách nikde zmínky o nějakém Beneši, synu Heřmanově. A s druhé strany se vše shoduje v básni s osobami, poměry a historickými událostmi r. 1203. A příčina, proč se Büdinger a Fejfalík vzpírají k jasným důkazům přisvědčiti, je v skutku zpozdilá snaha, aby dokázali, že báseň podle Pulkavy a Hájka padělána jest, kdežto přece u nich u obou ani zmínky o podobné události není. Toť by byl býval falsarius až k nepochopení zpozdilý, aby osobu Beneše, o němž ovšem před r. 1817 nikdo nevěděl, z konce XII. a začátku XIII. stol. do konce toho století byl kladl, kdež o takové osobě nikde zmínky není, aby byl věc tak líčil, že lid nepřítelem soužený vojenské pomoci očekával od chlapce asi desítiletého, kterýž ani jednoho muže branného k rozkazu svému neměl. Velmi dobře také Jirečkové doložili, že "Zhořelské hory" právě k době na začátku XIII. stol. výtečně se hodí, neboť toho času slynul hrad Izgorělica, od Soběslava na místě shořelého hradu Drěnova vystavěný, kdežto by na konci XIII. století zajisté tyto hory jménem Žitavských se byly označily, neboť vzkvétala tenkráte Žitava znamenitě a zatemňovala starší ono město. Nejsilnější útok bylo od Fejfalíka očekávati se strany literární historie a oborů nejblíže k ní náležejících, neboť to bylo právě jeho pole, a kdyby K. r. s té strany byl býval dostupný, tož byl Fejfalík skutečně s to, aby každou sebe nejpatrnější slabou stránku byl vyslídil. Avšak i námitky s této strany, ačkoliv na základě rozsáhlých vědomostí a se znamenitou bystrostí ducha strojeny jsou, nemají nikde přesvědčující moci. Velkou vadou Fejfalíkovou tu jest, že básně r-u K-ského považoval se stanoviště chybně vystrojeného. Kladl totiž na ně z jedné strany měřítko, jež si dle obdoby básnictví umělého a z poměrů literárního a duševního života jiného druhu udělal, s druhé strany pak, kde je s básnictvím a vůbec životem národním porovnával, vykládal každou shodu a srovnalost již a priori jen za důkaz jejich podvrženosti, kdežto přece tato shoda a srovnalost teprvé dlouho po jejich nalezení zponenáhla se objevovala z pramenů nových a na základě rozsáhlých studií vědeckých, o nichž v době objevení nikdo ještě nevěděl. Dolíčení toho přesahovalo by meze a účel toho článku, a stačí v tom ohledu odkázati k výtečným rozborům Jirečků v obraně K-ského r-u, zvláště co v odstavcích o poměru jeho k národnímu básnictví slovanskému, o metrice a o literární stránce pověděli. Vytknuvše krátce nejpodstatnější námítky proti K-skému r-u, kteréž zajisté nevycházely jen z čistě vědeckého účelu, uvedeme nyní některé positivní důvody, jimiž se přesnost naší památky dokazuje. Nejprvé jest to stránka její palaeografická. Tolik znalců ji už prohlídlo, a nikdo z nich její podvrženost z příčin palaeografických netvrdil; mezi nimi byl Pertz, jedna z největších autorit v tom oboru v Německu. Pravíť v tom ohledu Palacký: "Kdož jen poněkud v starém písemnictví zběhlý jest a jehož oko vášněmi zkaleno není, pozná s radostí na první pohled (na K-ském r-e) pravou patinu starožitnosti. Kdož by však přece pochyboval, nerozumí buď věci pranic, aneb odnímá palaeografii všechen vědecký podklad. Je-li K. r. podvržen, toť pak není ani v české ani v německé literatuře ničehož, jehož pravost dokázati lze by bylo, a na místě pravdy nastoupí všude pochybnost. Protož o ní také posud žádný pravý palaeograf nepochyboval." (Bohemia 1858, Nro. 289). Palaeografická věda však, u nás podnes až k neuvěření zanedbaná, byla před r. 1817 pravá terra incognita; jediný Dobrovský se v ní trochu znal, ale jen co diletant, jehož zkušenost ani tak daleko nedosahovala, aby poznal velmi patrný falsifikát rukopisu Písně pod Vyšehradem. Druhý, jenž dle svého úřadu poněkud palaeografii rozuměti měl, Hanka, neuměl ještě r. 1826 jednoduché listiny XIII. stol. čísti, jak mu to Palacký za jeho živobytí docela upřímně veřejně pověděl (Bohemia 1858, str. 986). A jiného tu nebylo. Druhý důvod pro přesnost K-ského r-u zakládá se na tom, že posud žádný filolog, ani Šafařík ani Miklošič neb kdo jiný, na něm v jazykovém ohledu nejmenší závady nenašel. Váhu tohoto důvodu ocení ten, kdo ví, na jak nízkém stupni r. 1817 známost staré češtiny stála a jaké velké pokroky od těch dob na základě hojnější látky a pomocí vědečtější methody učinila. K poznání toho je potřebí jen přečísti sobě mluvnická poznamenání, jež Dobrovský, nad ostatními tenkráte jako velikán vynikající, ještě r. 1819 ve své historii literatury české k starým literárním památkám činil, a k tomu na příklad pojednání Hattalovo o enklitickém ť a ž. Nebylo tenkráte ani dosti památek staročeské literatury na jevo vynešeno, a nebylo ještě té pravé methody vědecké, aby se byla mohla vážiti taková zevrubná známost staré češtiny, jaké by potřebí bylo k sepsání K-ského r-u (Jirečkové: Echtheit str. 181-185). V tom ohledu praví Palacký: "Tvrdí se a to právem, že slovanský jazykozpyt v posledních 40 letech spojenými snahami zasloužilých učených v Rakousích a Rusku obrovské pokroky učinil. Tomu by ale nijak takto nebylo, kdyby K. r. a Libušin soud novějšího původu byly; v tom případu museli by všickni oni mužové, Šafařík i Kopitar, Miklošič i Vostokov, ještě k tomuto falsariovi do školy choditi." Nezávadnost jazyková K-ského r-u skvěle tím se dosvědčuje, že skuteční filologové, kteří jinak o pravosti jeho a jiných památek úplně přesvědčeni nejsou, ryzost a správnost jazykovou jinak si vyložit nemohou, než domněnkou, že staré památky písemné tu býti musely, kterých se užilo k imposturám a které pak se zničily, neboť jazyk podezřelých oněch písemností nesmí prý jen tak beze všeho za dělaný se považovati. Tak soudí Schleicher (die deutsche Sprache str. 77). Když pak ještě r. 1840 Šafařík k vyložení lokalu světě mohl ustanoviti nominativ svět (místo svat), tož těžko pochopiti, kdo by před r. 1817 byl onen velký filologický Apollo býval, jenž dílo vyvedl, v němž nynější jazykozpyt při svých ohromných pokrocích nové, dříve nepoznané stránky nalézá. V tom ohledu již Jirečkové a Hattala mnoho důležitého a zajímavého na jevo vynesli a zajisté ještě vynesou. S jazykovou nezávadností K-ského r-u souvisí jeho pravopisná (Jirečkové: Echtheit, str. 185-188), kteráž neméně pro něj svědčí než metrická jeho stránka. Ještě r. 1840 hledali někteří ve verši Jaroslav ves ve krvi s ořem zbrocen opravu, nevědouce, že slovo krvi za jednoslabičně bráti se může, ano byl o tom ještě r. 1859 spor, a přinášely se k dotvrzení jednoslabičnosti onoho slova doklady, poněvadž to nebyla ještě věc vůbec známá, a Büdinger odvolával se k dokázání opaku k autoritě in slavicis. Sám Šafařík r. 1845 domníval se, že text K-ského r-u na některém místě porušen jest, poněvadž neznal ještě časté elise písmena e, k níž ovšem jen při příležitosti výslovně poprvé Nebeský r. 1853 ukázal (Rps. Kr. str. 186), a teprvé v nejnovější době pracemi Erbenovými (v předmluvě k legendě sv. Kateřiny) a Jirečkovými (Čas. mus. 1861 str. 320) znají se zevrubněji mnohé zvláštnosti staročeské prosodie, od nynější ve věcech mnohých znamenitě se lišící. O tom mohl sotva r. 1817 někdo v Čechách věděti. Třetí důvod zakládá se na obsahu K-ského r-u, a sice zajedno, což se básnické stránky týče, a za druhé, což se historických, mythologických a jiných jeho vztahů týče. Co do básnické stránky je vůbec známo, že do r. 1817 české básnictví právě bujně nekvetlo, ani velkou původností nevynikalo; řídilo se na mnoze prostředními vzory německými. Ani v jediném plodu onoho básnictví nejeví se zvláštní původní poetický genius. Oboje ale, jak originálnost tak i ducha poetického nacházíme v básních Kralodvorských, a zajisté neznáme vzoru, dle něhož by mohly dělány býti, aniž bylo tenkráte v obecném vzduchu básnickém něco podobného, tak že při svém objevení jakožto zcela nový úkaz všeobecný úžas vzbudily, jak to svědek z oněch dob, nad jiné kompetentní, Palacký, vřele vylíčil v obraně K-ského r-u proti Büdingrovi. Jest ovšem shoda mezi lyrickými básněmi a národními písněmi slovanskými, avšak týká se ona právě vnitřní podstaty, jížto nápodobitel nikdy nedostihne, a mimo to přišla ona teprvé na jevo z pramenů dříve neznámých. Ukazuje se také k junáckým písním srbským, že prý mohly padělateli za vzor sloužiti; ale je potřebí jen čísti jedinou báseň Kralodvorskou, na př. Záboje, a jedinou srbskou, jako na př. všobecně známou o Asanovi Agovi, aby se poznalo, že mezi obojím básnictvím jen ta obdoba jest, že jedno jak druhé do oboru slovanské národní epiky náleží, jinak ale v mnohých věcech od sebe se liší, jako zase maloruské národní básnictví od nich. Ohlížejíce se v malém kruhu mužů, kteří tenkráte skrovničké pole národní literatury vzdělávali, tážeme se, kdož z nich mohl býti onen originální genius básnický, jenž plody vytvořil všeobecný úžas vzbuzující, onen hluboký filolog, jenž jako božským vnuknutím poznal všechny tajnosti mluvy staročeské, onen mistrný palaeograf, že na jeho impostuře oko znalců závady nenalezlo? Avšak ani tím ještě není dovršen onen skoro zázračný úkaz. Padělatel básní Kralodvorských musel by býti zároveň historik tak rozsáhlých a hlubokých vědomostí, že mužové jako Palacký teprvé po mnohaletém úsilném studiu hlubin jeho vědomostí se dopátrali. On věděl o Beneši Hermanovu, a slyšme co Palacký o tom praví: "Teprvé, když jsem začal sbírati český diplomatář a kombinacemi z listin před tím neznámých bytost Beneše Hermanova odkryl a doložil, ví se, že tento Beneš syn Heřmana z Ralska a praděd slavného rodu pánů z Michalovic byl. O tom nemohl před r. 1829 v Čechách nikdo věděti, a přece by to neznámý falsarius duchem prorockým, k božské vševědoucnosti se blížícím, již r. 1817 pořádně byl měl udati!" (Bohemia 1858, str. 985). Něco podobného nacházíme při líčení prvověku českého a názorech mythologických v básních Kralodvorských. Jaký obraz českého pohanství básníci a velmi důmyslní lidé sobě tenkráte byli utvořili, to vidíme v dramatu Die Gründung von Prag od geniálního Kl. Brentana, jenž, jak udává, k tomu užil rady a pomoci Dobrovského; to vidíme v Ebertově Vlastě, a zvláště pečlivým způsobem v podivném spise Lindově Záře nad pohanstvem. A Linda byl zajisté dobrá hlava, a měl více schopností než mnohý jeho soudruh. A tento Linda byl důvěrný přítel Hankův, bydleli, studovali a pracovali mnohá léta spolu. Jaké schopnosti ale se Lindovi v tom oboru přisuzovaly, dosvědčuje zřejmě to, že Dobrovský o něm myslil, že udělal Libušin soud. A jaké podivné pohanství je v dotčené jeho knize! Co pak v časech tehdejších mythologickou vědou bylo, ukazuje smutným způsobem Tkaný. Docela jiný obraz pohanstva a prvověku českého nám podávají básně Kralodvorské. A od těch dob byla teprvé slovanská věda mythologická vlastně založena. Šafařík, Erben, Hanuš, Jirečkové položili jí u nás teprvé základy; a bohaté a výtečné výsledky bedlivých jejich bádání nejen že nezvrátily přesnosti básní Kralodvorských, ano naopak potvrdily ji. Když výsledek posavadních sporů a studií o K-ském r-u sebereme, vychází na jevo, že každá námitka proti němu učiněná, zavdavši podnět k bedlivějšímu bádání o něm, jen k tomu sloužila, aby přesnost jeho dokázala a cenu i důležitost jeho v jasnější světlo postavila. -- Dodatek: Nedopatřením byl ve výčtu překladů K-ského r-u opominut italský překlad prof. Fel. Francesconiho, jejž tudíž dodáváme: Poesie nazionali lirico-epiche tratte dal codice di Králové Dvór. Versione di Fel. Francesconi (v polyglotě r. 1852 a o sobě s připojením obecnějšího titule: Monumenti poetici del medio evo fuori d'Italia. Praga 1851).

Nb.  (Nebeský)

Zelenohorský rukopis, dříve vůbec Sněmy a Soud Libušin zvaný, jmenuje se nyní obyčejně od svého naleziště, zámku Zelené Hory u Nepomuku, zbytek z rukopisu pergamenového, čtyry listy oktavové obsahující, jehož původ do IX. stol. se klade a který tudíž nejstarší památku literatury české a slovanské vůbec v sobě zavírá. Obsahuje dva zlomky básní epických; první kratší a jen devět veršů čítající počíná se: "Všiak ot (otec) svej čelědi vojevodí" a vztahuje se k právů a řádům rodinným. Pravíť: Otec vládne své rodině (čeledi), a když hlava čeledi umře, vládnou děti zbožím společně, vládyku si z rodu vyberouce, jenž s kmety, lechy a vládykami v sněmy chodí. Končí pak: "Vstali kmeti, leši a vládykové a schválili pravdu (právo) po zákonu." Jest to patrně konec básně, ježto snad nějaký sněm líčila, avšak má zajisté zlomek tento jakýsi vnitřní vztah k druhému, delšímu zlomku, jenž 112 veršů obsahuje a líčí známou událost z velkého kruhu národního pověstí historických o moudré dceři Krokově Libuši a o Přemyslu oráči, zakladateli rodu panovnického v Čechách, jak se totiž dva bratři o dědictví po otci pohádali a jeden z nich nespokojen s výrokem kněžny Libuše v té při ji pohaněl, což jí pohnutkou bylo, panenství se zříci a muže sobě a k vládě pojmouti. Náš zlomek pak počíná se oblíbeným v slovanském národním básnictví obrazem z přírody: "Aj Vltavo, če mútíši vodu?" Vltava odpovídá, že proto své vody rmoutí, že se dva rodní bratři o dědictví otcovo vadí, lítý Chrudoš na Otavě křivé a chrabrý Šťáhlav na Radbuze chladné, synové to Klenovi, ze starého rodu Tetvy Popelova, jenž s pluky Čechovými do této vlasti byl přišel. Libuše, zvěděvši po družné vlastovici, kteráž od Otavy křivé na svatý Vyšehrad, Libušino zlaté sídlo, byla přiletěla, o vádě bratří, ustanovila jim soud i svolala kmety, lechy a vládyky z rozličných končin: Svatoslava od Libice bílé, Lutobora z Dobroslavska chlumce, Ratibora od hor Krkonošských, kde Trut pohubil saň lítou, Radovana od Kamena Mosta, Jarožira od brd Vltorěčných, Střezibora od Sázavy ladné, Samoroda od Mže stříbronosné. Když se byli na Vyšehradě shromáždili, vstoupil každý dle rození svého (stáří) do sněmu, a Libuše v běloskvoucí řize na stolec otcovský. Dvě věhlasné děvy jsou tu vyučeny věštbám vítězovým, jedna má desky pravdodatné, druhá meč křivdu kárající, proti nim jest oheň pravdozvěstný a pod nimi svatocudná voda. Kněžna káže sněmu, aby rozřešil právo, mají-li bratři po zákonu věkožizných bohů dědinami otcovými společně vládnouti aneb o ně se rozděliti rovnou měrou, pakli by ale sněmu jinak se vidělo, ustanoviž bratřím nový nález. Po poradě tiché mezi sněmovníky sebraly dvě ony soudní děvy hlasy do svatého osudí. Radovan sčítal je a provolal věčinu v národ na sněmě shromážděný, že mají bratři oba dědinami společně vládnouti. Tu povstal Chrudoš a rozlícen máchal rukou i zařval jako jarý tur: "Běda ptačatům, k nimž se zmije vloudí, běda mužům, jimžto žena vládne. Mužům má muž vládnout, a právo jest, aby prvorozenci se daly dědiny. Na tato slova povstala Libuše se zlatého stolce otcovského a pravila: "Kmeti, leši i vládykové! slyšeli jste pohanění moje, nebudu vám déle souditi, suďte sami právo po zákonu a volte mezi sebou muže rovného, jenž by vám vládl po železu; dívčí ruka je na vás k vládě slaba." I odvece Ratibor od hor Krkonošských: "Nechvalno nám v Němcích hledat právo, máme své právo po svatém zákonu, jež přinesli naši otcové v tyto vlasti." Tu se končí zlomek, i domnívali se někteří, že by se k těmto slovům Ratiborovým hodil první zlomek, jenž právě dávné právo dědičné doličuje, avšak z mnohých důvodů podstatných nelze nikterak oba tyto zlomky tím spůsobem v jeden celek spojiti, proti čemuž se také Palacký a Šafařík (Älteste Denkmäler der böhmischen Sprache str. 83) rozhodně vyslovili. - Rukopis tento chová se nyní v Museu král. Českého, kamž se dostal tajemným způsobem, jenž mnoho k tomu přispěl, že slavná a veledůležitá památka tato v pochybnost brána byla. Brzy po provolání tehdejšího nejvyššího purkhrabí českého Frant. hr. Kolovrata k založení musea národního (dne 15. dub. 1818) dána byla v listopadu téhož roku v Praze na poštu zásilka na dotčeného nejvyššího purkhrabí, ježto právě náš rukopis obsahovala s německým přípisem ovšem nepodepsaným toho obsahu, že zasilatel přiložené listy pergamenu v domácím archivu nalezl, a poněvadž smýšlení svého pána zná (der ein eingefleischter deutscher Michel ist), jenž by je raději spálil neb shníti nechal, než by je museu daroval, přišel na myšlénku, je nejvyššímu purkhrabí pro tento ústav věnovati, ovšem bez jména, neboť musil by se o svou službu báti. Lituje, že písmo, když je vlhkou houbou otřel, z černa do zelena se proměnilo, a dokládá, že píše tužkou, aby se ruka jeho nepoznala. Nejvyšší purkhrabí poslal zásilku tuto tehdejšímu presidentovi Českého musea hraběti Kašparovi Šternberkovi, na svém panství Radnickém meškajícímu, jenž ji Ant. Jarosl. Puchmayrovi, kterýž právě v Radnici farářem byl, odevzdal k prvnímu prozkoumání. Puchmayer učinil snímek rukopisu a přepsal text novějším pravopisem, nemohl se však toho dodělati, jak listy k sobě náležejí, a dopustil se i jinak ve čtení a výkladu mnohých poklesků, ačkoliv vedle Dobrovského a Jungmanna tenkráte zajisté nejvýtečnější znalec češtiny a slovanštiny byl a dost velkou všeobecnou vzdělanost filologickou měl. Dobrovský byl právě tenkráte na cestách, avšak projevil ihned svou pochybnost, jak o tom nálezu zprávu dostal; ačkoliv snímek jemu po návratu z cesty od Puchmayra do Prahy zaslaný lépe četl a dvě chyby v něm z domyslu opravil, pravé polohy listů nemohl se však také dodělati, což se teprvé Jos. Jungmannovi a V. Hankovi podařilo. Nejen mysteriosní způsob, jakým rukopis zaslán byl, ale i obsah a jazyk jeho mu byly podezřelé, zvláště pak častá zmínka o plucích Čechových, což jeho domněnce o tomto praotci Čechův na odpor bylo, neboť dopustil se arciotec slavistiky v tom případě té chyby, že bral báseň, z podání, bájí a pověstí národních čerpající, za jakýsi přesný a diplomatický pramen historický. Když pak Dobrovský na konci r. 1818 rukopis sám uviděl, bylo podezření jeho ještě více stvrzeno, i neváhal J. Jungmanna a V. Hanku za skladatele a Lindu na písaře jeho ve psaní faráři Vinc. Zahradníkovi (9. ún. 1819) udávati. Vážnost Dobrovského byla tak veliká, že výbor musejní, jehož členem Dobrovský byl, náš rukopis co falsifikát ze sbírek musejních vymísil, a že delší čas nikdo si netroufal do veřejnosti s ním vystoupiti. Konečně se toho odvážil prof. Antonín Jungmann, zaslav jej J. B. Rakowieckému, který jej v 1. svazku své Ruské pravdy (Varšava 1820) vytiskl, odkud jej admirál Šiškov v Izvěstiích ruské akademie nauk v Petrohradě (1821, IX) vydal. Poněvadž pak Rakowiecki i Šiškov text chybně četli a vykládali, spořádali bratři Antonín a Josef Jungmannové správnější vydání, jež v 3. sešitu časopisu Kroku r. 1822 s novověkým překladem vyšlo, a rok na to podal časopis tenkráte v Praze vycházející Kranz německý překlad obou zlomků, jenž pozornost obecenstva k nim valně povzbudil. Takovýmto rozšiřováním závadných mu zlomků rozhorlen vystoupil Dobrovský, jenž posud jen ústně a v soukromých dopisech je byl podezříval, veřejně a skoro jako úředně proti nim, uveřejniv r. 1824 v Hormayrově Archivu (Nro. 46) o nich ostrý článek pod titulem Literarischer Betrug, jejž "J. D. člen výboru Českého musea" podepsal. Prof. V. A. Svoboda ujal se hned proti velkému učenci slavné naší památky horlivě a duchaplně v témže časopise (Nro. 64), načež Dobrovský v čís. 79 ne bez jizlivosti odpověděl, hlavní ale útok proti Libušině soudu učinil v obšírné úvaze o Rakowieckého Ruské pravdě ve Wiener Jahrbücher der Literatur (sv. 27, str. 88-119). Nyní utichl spor o pravost tohoto rukopisu na delší čas, v širších kruzích literárních považován byl Dobrovský za vítěze, ovšem ne tak doma v kruhu horlivých a upřímných přátel písemnictví a národa Českého. Když byli Hanka a Václav Svoboda r. 1829 po smrti Dobrovského nové vydání Kralodvorského rukopisu spořádali, pojali v ně také Libušin soud, a František Palacký sepsav o tomto vydání obšírnou úvahu do Wiener Jahrbücher (1829 sv. 48, str. 138-169) zmínil se také o záhadné této památce způsobem docela nestranným a kritickým, což však přece jizlivého redaktora onoho časopisu, známého Bart. Kopitara, pohnulo k poznámce, v níž Dobrovskému v příčině této zcela za pravdu dává. Nedlouho na to také prof. Jiří Palkovič v Tatrance (1832, sv. 1.) způsobem nepovolaným do tohoto sporu se vmísil, opakuje důvody Dobrovského proti pravosti Libušina soudu a nešetrně dotýkaje se také domnělých oněch podvodníků, začež od Jungmanna zaslouženou důtku dostal (Časopis musejní 1832, sv. 2. str. 239-248) na niž ovšem odpověď dlužen nezůstal (Tatranka sv. 3 str. 106). Tu Palacký znovu důležité této záležitosti se ujal, prohlídl na konci r. 1834 bedlivě rukopis, jejž Hanka byl uchoval přes výrok správního výboru musejního, a nabyl z důvodů paleografických nezvratné přesvědčení o pravosti naší památky, což také ihned P. J. Šafaříkovi oznámil, jenž se své strany podobně se pronesl, že z důvodů jazykových nikdy o pravosti její nepochyboval. Oba se tenkráte usnesli vydati zevrubnou vědeckou obranu nejen Libušina soudu ale i jiných starých památek literatury české, o jichž pravosti rozžíravá skepsis pochybovati začala, obyčejně ovšem z pohnútek nekalých a k účelům nepoctivým. Pro jiné veledůležité práce mohli slavní tito mužové teprvé r. 1839 k práci umluvené přikročiti, kteráž r. 1840 ve spisech král. české společnosti nauk vyšla pod titulem: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, kritisch beleuchtet von P. J. Šafařík und Franz Palacký (Prag 1840). Spis tento, stojící na výši tehdejší vědy, rozplašil svým mocným účinkem na čas všeliké pochybnosti, ovšem u lidí soudných a jimž o pravdu šlo. Tak na př. Jakub Grimm přípisem k Šafaříkovi upřímně se přiznal, že nyní úplně o pravosti Libušina soudu přesvědčen jest, avšak Kopitar přece nepřestával po příležitosti símě podezřívání rozsévati, kteréž teprvé po letech bujně vzešlo. Ve společném spise tomto Šafaříka a Palackého jsou s nejpřísnější kritikou a s vědeckým důmyslem všechny stránky našeho rukopisu objasněny a prozkoumány; pergamen a inkoust jeho chemicky a mikroskopicky od na slovo vzatého přírodozpytce Aug. Cordy vyšetřeny, obsah pak jeho co do jazyka i co do věcí nejpřísnější kritice podroben a všestraně vyložen, zejména také všechny námitky Dobrovského důkladně vyvráceny. Tajemného zasilatele však nebylo lze se dopátrati (domněnka, že jím byl N. Vaněk, se nepotvrdila), to se teprvé po mnoha letech podařilo, když r. 1858 Pražský časopis Der Tagesbote aus Böhmen s velkou drzostí a malou znalostí svou stranické a zlomyslné nájezdy na Rukopis Kralodvorský a Libušin soud začal. Hluk tohoto sváru novinářského vzbudil staré svědky, kteříž by snad jinak svou vědomost o tom do hrobu byli vzali. P. Roman Voříšek, tenkráte kaplan v Žínkovech u Nepomuku, oznámil v soukromém listu dne 12. led. 1859 sekretáři musejnímu V. Nebeskému, že zná velebného svědka, jenž by pravost Libušina soudu dosvědčiti mohl. Vyzván od Nebeského, aby jej jmenoval, poslal P. Voříšek jednateli musejnímu prof. V. V. Tomkovi o tom promemoria (1. ún. 1859) toho obsahu, že bezejmený zasilatel Libušina soudu byl důchodní knížete Kolloreda, František Kovář, jenž jej v knížecím rodinném archivu, chovaném v jednom sklepě Zelenohorského zámku, nalezl. Ze svědků, jimž Kovář tenkráte svůj nález byl ukázal, žije prý ještě jeden v tamější krajině, P. Josef Zeman, děkan a vikář v Nepomuku. Když se tou záležitostí jednou bylo hnulo, vycházeli zvláště na udání P. Václ. Grolmusa noví svědkové na jevo, kteříž všichni dokazovali, že tajemný onen zasilatel skutečně dotčený Kovář byl. Hlavní svědek ředitel knížecí Kolloredovské obrazárny Fr. Horčička, byl ovšem již zemřel (1856), jeho svědectví však znaly a dotvrzovaly ústně i písemně mimo P. Grolmusa jiné ještě žijící osoby, zejména P. Frant. Novotný, psalterista v chrámě sv. Víta, Josef Urban, Pražský měšťan a j., kteříž ho často o tom vypravovati slyšeli. Když takto i z jiných stran svědectví o místě nalezení a o zaslání rukopisu na jevo byla přišla, zejména od známého spisovatele německého Legis-Glückseeliga, odebral se profesor Tomek z uzavření výboru musejního ode dne 1. bř. 1859 s originálem do Nepomuku, aby jej P. Zemanovi k dosvědčení předložil, což tento také ihned učinil, poznav že to tentýž rukopis, jejž Frant. Kovář r. 1819 na Zelené hoře nalezl; následujícího dne (25. bř. 1859) vydal P. Zeman o tom notářem stvrzené svědectví. Celou záležitost o nalezení a zaslání Libušina soudu vypátral a vyjasnil profesor Tomek až do nejmenších podrobností a uveřejnil výsledek svých badání v obšírném sepsání, ježto v Časop. mus. r. 1859, sv. 1. a také v německém překladu od Jak. Malého ve zvláštní kinížce vyšlo (Die Grünberger Handschrift, Prag 1859). Důkaz o skutečném zaslání našeho rukopisu Fr. Kovářem veden jest od prof. Tomka takovým způsobem, že proti němu ani s nejpřísnějšího právního ani se stanoviště nejpodezřivější kritiky historické ničeho namítati nelze. Nekalé útoky, kteréž od časopisu Tagesbote aus Böhmen a s jiných stran, zvláště od M. Büdingra, r. 1858-1859 na Libušin soud a jiné naše památky literární se činily, měly přece také dobrý následek, zvláště pak ten, že k obraně jich všech zbraní se užilo, jež věda poskytovala, čímž k jejich objasnění mnoho se přispělo. Dr. Hermen. Jireček jal se ihned Libušin soud hájiti důvody, ježto se vztahovaly k straně jeho historické a pravnické (Světozor 1858, č. 23), a prof. Martin Hattala se stránky filologické (Časop. mus. 1858, str. 600) i také co se podstaty básnické týče (Sitzungsberichte der böhmischen Gesellschaft der Wissenschaft 1860, str. 14. a 28., pak v něm. Pražském časopise Morgenpost), kterýmižto rozbory Hattalovými skvěle velký pokrok vědy filologické se značí. Avšak také arcimistr Šafařík opět k Libušinu soudu svého genialního ducha obrátil a četl v sezení histor. sekcí kr. České společnosti nauk dne 19. prosince 1859 výměsky o dědičném právu v Čechách co příspěvek k vysvětlení zlomku Z-kého (Pražské noviny č. 301, Časop. mus. 1864, I.), poslední to práce vědecká, s kterouž velký tento duch do veřejnosti vstoupil. Šafařík tu zejména také k tomu ukázal, že k vysvětlení básně naší se strany filologické i básnické již mnoho učiněno jest, ale s nejtěžší stránky, totiž s reálné posaváde méně. V tom ohledu má Libušin soud právě nad míru velikou důležitost, neboť náleží mezi přední památky k objasnění právního a státního, společenského a kulturního bytí pravěku českého a také slovanského, a zajisté se k ní co k nejstaršímu pramenu domácímu zejména badatelé o právu slovanském vztahují, tak na př. Rakowiecki, Maciejowski, Hube, Utěšinovic, Palacký, Jireček a j. Zajímavý pokus u vysvětlení Libušina soudu se stanoviště bajeslovného učinil K. J. Erben ve svém pojednání o dvojici a trojici v bajesloví slovanském (Časop. mus. 1857, sv. 2. a 3.), kdež vůbec naše pověsti o Krokovi a jeho dcerách a o Přemyslovi mythologicky vysvětluje. Příspěvky k bajeslovnému výkladu podal také Emil Komárek (Hanuš: Quellenkunde der böhm. Literatur, Prag 1868, str. 158 atd.). Srovnej též Nebeského úvahu o Šemberově dějinách literatury české v Obzoru literarním 1868, č. 11. a o bibliografii Libušina soudu vůbec Šemberovy Dějiny literatury české 3. vyd. str. 30, Sabinovy Dějiny literatury české str. 37 a Hanušovy Dodavky k Jungmannově hist. liteartuře české str. 1.

Strana 325::

Kralodvorský rukopis vyšel také ve švédském překladu od dra Collana r. 1866 v Helsingforsu.