Strana 33:

Strana 559 a 560:

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ a ZELENOHORSKÝ (RKZ), svod domnělých staročeských veršovaných památek, vzniklých pravděpodobně v druhlém desetilelí 19. století a reflektujících novodobé idealizující představy o staročeské kultuře a společnosti. Rukopis královédvorský (RK) byl nalezen V. Hankou 1817 ve věži kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové. Údajný zlomek většího rukopisu obsahoval pět hrdinsko-historických zpěvů (O velikém pobití, vžitý název Záboj a Slavoj, O vícestvie nad Vlaslavem - Čestmír, O pobití Polanóv i vyhnání jich - Vyhoň Dub, O pobití Sasíkóv - Beneš Hermanóv, O velikých bojech křesťan s Tatary - Jaroslav ze Šternberka), a jednu báseň historicko-popisnou (O slavném sědání - Lubor a Ludišě), dvě básně lyricko-epické (Jelen, Zbyhoň) a šcst lyrických písní (Kytice, Jahody, Róže, Žežhulice, Opuščená, Skřivánek). Svým písmem i jazykem se RK hlásil do 13. století, byl napsán nerýmovaným veršem různých rozměrů. Epické zpěvy měly za námět především válečné šarvátky mezi Čechy a cizinci, v nichž Češi bez výjimky vítězí; objevují se v nich postavy známé vesměs z Hájkovy kroniky nebo Beckovského Poselkyně. Lyrickoepické básně demonstrovaly živelnou nenávist a lásku pomocí paralelismů mezi přírodním děním a lidským konáním. Lyrické písně byly především milostné povahy, s tóny rozvernými i elegickými. - Rukopis zelenohorský (RZ, též zvaný Libušin soud) byl anonymně zaslán 1818 ze Zelené Hory u Nepomuka nejvyššímu purkrabímu Kolovratovi. Opět údajný zlomek rozsáhlého kodexu měl podle jazyka a vzhledu pocházet z 9. nebo 10. století, popisoval soud kněžny Libuše nad znepřátelenými bratry Chrudošem a Šťáhlavem. Ideová ucelenost Rukopisů byla provázena i jednotností uměleckou - básnickými prostředky a postupy a sugescí národního pěvce (barda) připomínaly jihoslovanskou hrdinskou epiku. Údajná starobylost Rukopisů řadila české písemnictví k nejstarším a nejrozvinutějším evropským literaturám. Naprostá většina tehdejší společnosti přijala Rukopisy s nadšením. Po zveřejnění RZ se však objevily první pochyby. J. Dobrovský uznal pravost RK, ale RZ označil za padělek, čímž si znepřátelil řadu bývalých žáků a přátel. Sláva RKZ se však rychle šířila i za hranice Čech, byly pořízeny překlady do němčiny (už 1818), ruštiny, polštiny, později např. do angličtiny, maďarštiny a italštiny, 1840 vznikl první vědecký výklad a edice RKZ, podepřené autoritou slavisty P. J. Šafaříka a historika F. Palackého. Značný význam měly Rukopisy pro rozvoj básnického jazyka (F. L. Čelakovský, K. J. Erben, K. H. Mácha), jejich tematika inspirovala vrcholná díla malířského (M. Aleš, J. Mánes), sochařského (J. V. Myslbek) a hudebního (B. Smetana) umění 19. století. Pro domnělou demokratičnost staročeské společnosti se RKZ často využívalo jako politického argumentu v revolučních událostech 1848-49 a státoprávních bojích v 60. letech. Polemiky s RKZ byly v české spolcčnosti vnímány jako cílená akce vídeňské tajné policie proti české vědě a kultuře. Hlasy odpůrců pravosti RKZ všakk postupně sílily (např. 1858 byl V. Hanka označen za autora RK) a vyvrcholily 1886 vědeckými rozbory filologů J. Gebauera a J. Truhláře, historiků J. Golla a J. Vančury, germanisty A. Krause a sociologa T. G. Masaryka v časopise Athenaeum. Vědecký spor přerostl ve vášnivou diskusi veřejnou a politickou, na straně obhájců vystoupili např. novinář J. Grégr, literární historik J. Jireček, J. Neruda, filolog M. Hattala. Tento spor byl mladší generací vnímán jako úsilí o kritické zhodnocení vlastní minulosti. Podvrženost RKZ je obecně uznána, byť existují dodnes aktivní zastánci jejich pravosti. V. Hankovi je přičítáno autorství lyrických básní, uvažuje se i o J. Lindovi díky jeho dílům s obdobnou tematikou. Definitivní odpověď na otázku autorství RKZ zůstává však i nadále otevřena.

vpe  (Václav Petrbok)