Alberto Vojtěch Frič
Já v pravost RKZ nevěřím.
Jak je možné, že v ní věří tolik slušných a poctivých lidí?
1933
Jako dítě jsem měl doma příležitost poslouchat mnoho vášnivých bojů o pravosti RKZ. Byli to samí lidé, jichž jsem si mohl vážit: jak pro, tak proti. Ale bylo to vše jen v mlhách. Sám jsem si také své přesvědčení nemohl utvořit. Později kdo věřil v pravost RKZ, nebyl počítán mezi "slušné lidi", ale právě proto, že jsem tento druh lidí znal, že jsem sledoval "čistky" mezi "Časisty", byli mi obránci sympatičtější. Když pak po převratu byla schůze, na níž měla býti diskutována pravost RKZ, poslal jsem tam svá "tykadla" a když mi bylo ohlášeno, že na schůzi tu byli posláni titéž placení klackáři, aby ji rozbili - tatáž individua, která na mne útočila na Žofíně, když jsem odpovídal senátní nadávkové řeči dra Beneše - když jsem věděl, že tito klackáři měli stejné vedení - tu jsem si řekl, že na Rukopisech musí přece něco být. Proč by se jinak posílala placená individua, aby rozbila vědeckou diskusi, kdyby strana rozháněná neměla pravdu? Proč by se něco takového dělalo v republice? Za Rakouska to bylo pochopitelné: Rakousko mělo zájem na potlačení každého národnostního hnutí svých národů a už Barák si stěžuje ve "Svobodě" na individua, která posílalo Rakousko na zostouzení slovanských památek, nejen k nám, ale i do Polska a do Slovinska.
Ale neměl jsem čas věc prostudovat, a proto jsem zůstal neutrálním. Pustit se do toho studia nebylo lákavé. Pamatoval jsem se, že z obou stran bylo si stěžováno, že boj byl veden osobně a sprostě. Představoval jsem si pročítání těch starých bojů asi tak, jako ponořit se do žumpy a hledat v ní perly - perly vlastního úsudku. A člověk po denní práci toho má dost, když si přečte tiskoviny "Melantricha".
Ale letos v zimě jsem se přece k tomu odhodlal a pročetl jsem když ne všecko, tedy alespoň skoro všecko. Mám ve své knihovně kompletní Musejník, Osvětu, Athenaeum, Polyglotu (s Hankovou dedikací mému dědu, který ho zastával proti Kuhovi), mám pěkně svázané všecky separátní výtisky polemik atd. Ani jsem sám nevěděl, že větší část mé knihovny obsahuje doklady bojů rukopisných. Tím způsobem bylo moje studium sice velice nezáživné, ale pohodlné. Ale byla tam i místečka, jež byla s to vzbuditi zájem i moderního historika. Je nesmírně zajímavé, jak mnohé prvky byly z RKZ převzaty do naší nynější řeči i do našeho způsobu smýšlení, kolik "hankovin" se ujalo a přešlo nám do krve, takže slovo, o němž dokázali odpůrci RKZ, že si ho Hanka vymyslil, nebo že ho přitáhl z jiných jazyků, bude se nám zdát prastarým. Tak slovo "jun" a slovo "děva". Mám jednoho přítele a ten se jmenuje Junek. V telefonním seznamu jsou toho jména tři a dokonce jeden pan Jun. Člověk by si myslil, že to jsou jména prastarých českých rodin - ale odpůrci rukopisů dokázali nad slunce jasněji, že to slovo vymyslel Hanka před sto lety. Nebo kdo by byl se opovážil popírat "melantrichovinám" prioritu v jejich patentovaném titulu "Soudní čtenáři". Ale jaké překvapení přímo zděsí čtenáře práchnivějících polemik, když zjistí, že se "soudného čtenáře bez hlubších vědomostí" dovolával už Gebauer ve svém "Poučení o padělaných rukopisech..." Kdo by to byl řekl, odkud to ti vrtichvosti vzali.
Konec konců jsem však přišel k názoru, že RKZ jsou falsifikát a myslím, že je to můj názor konečný. Kdybych měl vykládat, jak jsem k tomuto názoru přišel a podávat o něm důkazy, tu bych musil reprodukovat skoro všecko to, co jsem za půl roku pročetl. Je to sice smutné, že jsem se tím octnul mezi "slušnými lidmi", ale nedá se proti tomu nic dělat, protože je to pravda, nebo protože já to za pravdu pokládám. Myslím, že se proto na mne nebude nikdo smět zlobit a že moji přátelé nebudou proto přede mnou plivat na ulici jako dělali, když jsem vydával "Očistu" a rozbíjel jejich ideální legendy.
Upozorňuji, že se shoduji s těmito "lepšími lidmi" jedině pokud jde o rukopisy a jejich nepravost, právě jako dám za pravdu Stříbrnému, jako komunistům tam, kde pravdu mají a jako bych aplaudoval nár. soc. nebo soc. dem. kdyby někdy provedli něco poctivého. (Ostatně i to je možné).
Ale mezi obhájci jsou, jak jsem seznal, lidé vážní, poctiví, lidé, kteří snad totéž, co já, pilně prostudovali. A tu je mi nepochopitelným, že tito lidé zůstali mezi obhájci rukopisů, nebo že jejich pochyby nedosáhly takového stupně, aby přestali bojovat.
Při studiu této zajímavé otázky přišel jsem k přesvědčení, že nevyvratitelnou setrvačnost ve víře o pravosti rukopisů zavinili právě ti, co na ně nejvášnivěji útočili, a to nesprávností své útočné methody. Některé chyby jejich chci analysovat a jelikož jste prohlásili volnou tribunu, doufám, že si poslechnete také názor protivníka.
Polopravdy, překrouceniny, nepravdy důkazů: Gebauer ve svém "Poučení..." na str. 14 píše: ...nadobro vyvrátil opět pan Bělohoubek, dokázav, že modř v iniciálce N je barvivo novověké (modř berlínská), teprv od r. 1704 známé; pozlátko podle samého p. Šafaříka nalepeno jest sem později, když litera N již namalována byla, modř tu byla dříve a pak teprve přišlo i pozlátko, a proto nemůže tu býti pozlátko z doby starší, nežli jak je stará modř, tj. nemůže vůbec býti z doby staré."
To by byl důkaz a skoro mne mrzelo, že jsem na to nepřišel při čtení Šafaříkova protokolu. - Ale jediné, co jsem v tom protokolu našel, bylo, že modř nikdež nesahá přes zlato. To je vše (str. 27). Ale na straně 95 jsem našel v podrobném rozboru Bělohoubkovu: "Tam, kde byl zlatý povlak, zmizel, a kde jsem částku jeho odchlípl, objevil se pergamen někdy bílý, jinde až slabě rudě zbarvený..."
Šafařík zaznamenal na zlatě zvláštní temný lesk, "jejž toliko stáří na zlatě způsobuje". Přesto, že Bělohoubek povlak ten vykládá jako sirník zlatnatý, vzniklý vlivem sirouhlíku (jejž si však chemie trochu znalý člověk vysvětlí vlivem bílku a žloutku, používaného jako lepidla), vkládá Gebauer do úst Šafaříkovi, že zlato bylo oxydováno, ale zlato, jak známo, neoxyduje.
Překlad Bělohoubkova podrobného rozboru Gebauer neposlal prof. Wislicenovi do Lipska, ale poslal mu svoji stranickou odpověď a prof. Wislicen, aniž by slyšel druhou stranu, napsal zdrcující kritiku. Když se Bělohoubek proti tomu bránil, cituje z jeho obrany na str. 17 tři věty, z nichž čtenář nabude přesvědčení, že Bělohoubek od svého názoru utekl. Já však mám doma Osvětu z r. 1888, našel jsem si více než desetistránkový článek, z něhož ony tři věty byly vytrženy, a přesvědčil jsem se, že obsah článku je docela jiný, právě opačný. To jsem se opravdu dopálil, že se dostávám do takové "lepší společnosti". Takovým způsobem vědátor bojovat nesmí.
Citlivost: Že boj byl osobní a sprostý, to jsem věděl už dřív. Proto jsem si toho nevšímal. Ale není to tak zlé. Dnes jsme u vrtichvostů zvyklí na horší věci a jsme už otrlí. Ale jedna věc je nápadná, a to ta, že sebe menší kritika strany útočící vyvolala řadu protestů, ve všem viděli osobní boj (být to dnes, dali by odpískat "surovost"), ale sami píší často skoro jako "Večerník Českého slova", nebo jako estetický spisovatel Vrba. Podivné manýry.
Sebechvála: A ta vám dodá, když čtete Gebauera, jak píše o sobě v závěru (str. 78: ...že jsem pracoval a poznal v jazyku staročeském více než kdokoli jiný; ...a že v RKZ se zřídka vyskýtá řádek staročeský, ve kterém by nebylo potřebí dovolávati se některého nálezu a výkladu mého. Spravedlivý čtenář...) Inu, já asi nejsem spravedlivý čtenář a mně taková sebechvála smrdí.
Závěr: A tak jsem přišel k názoru, že RKZ jsou falsifikáty a že je dělal Hanka - ale zároveň, že ten Hanka musel býti veliký chlapík: chemikové tří vysokých škol pomáhali Gebauerovi namíchat inkoust, který by se choval stejně jako starý, a nepovedlo se jim to.
Stačilo máznout štětečkem s reagencií a inkoust se rozmazal, nebo zmizel navždy. Ale právník Hanka, 26letý mládenec, to dovedl dokonale. Dovedl ho tak namíchat, že za dvě leta se rozložil a srezavěl docela stejně jako jiný inkoust za mnoho století, že se vsáknul v krátké době do spodních vrstev pergamenu, že se nedal smazat a když byl smazán chemicky, objevil se znovu a dovedl ve své předvídavosti vpašovat do pergamenu neviditelné kresbičky, protože věděl, že za sto nebo více let, bude objeven Röntgen a fialové paprsky. Geniální chemik to byl, škoda jen, že nepracoval v něčem praktičtějším a užitečnějším - pak bychom byli měli Nobela v Čechách.
Ale jak byl mazaným i jinak. On věděl, že za sto let se najdou doklady o slovech, která nikdo jiný neznal než on a schválně je správně nevyložil, jen aby napálil lidstvo. Úžasná rafinovanost!
A jak rychle se naučil falšovat písma různých století, jak se naučil rychle a zběžně v nich psáti, jak dovedl předstírat, že to sám po sobě nedovedl přečíst. Mně se to sice také někdy stává, že nemohu přečíst, co jsem napsal, ale to píši jen jedním pravopisem.
Jsou geniální zločinci, jimž se i proti své vůli musím obdivovat, k nimž nechtě musím mít úctu. Je to u mne určitá moral insanity - a k té teďka se přidružila druhá: že jsem se, alespoň pokud jde o RKZ, octnul ve společnosti "slušných lidí". Je to k zoufání, ale co dělat, když je to pravda.

Alberto Vojtěch Frič   (8.9.1882 - 4.12.1944)   přírodovědec, etnograf, cestovatel a spisovatel

A. V. Frič: Já v pravost RKZ nevěřím. Jak je možné, že v ní věří tolik slušných a poctivých lidí?
Nedělní list (19.3.1933). Vydavatel: TEMPO Praha. Dále vycházejí Polední list a Pondělní list. Ročník 1. až 19. (1927-1945).
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná