Originál tohoto dopisu nalezl r. 1935 jeden z mladých obránců, Ladislav Matoušek v knihovně Národního Musea v krabici RZ pod značkou 1Cb1, č. 1, ačkoli r. 1908 nebylo známo, kde originál ten se nalézá (viz August Sauer, Prager Deutsche Studien 1908, VIII, 1, 625). Uveřejňuji se svolením správy musejní knihovny dopis ten v originále i v českém překladě s dalšími vývody.  [1]

    Er Wolgeboren

haben mir durch übersendung Ihres werthvollen geschenkes eine grosse überraschung und freude gemacht. Noch eh ich alles vielfach gelesen und durchstudiert habe säume ich nicht mit diesem bekenntnis. Als mir das facsimile von Libussa in die augen fiel, waren alle zweifel gehoben, so etwas muss echt, kann nicht gefälscht sein. Stutzig machen durfte jeden die seltsame auffindung des bruchtstücks, nachdem schon die Königinhofer hs. abenteuerlich genug entdeckt worden war, und dass auch ein minnelied von Wenzel an den tag kam, welches bestimmt schien einem altdeutschen gedicht die originalität (nadepsáno nad škrtnuté slovo authenticität) zu rauben, nährte oder steigerte den verdacht. An der mater verborum hatte ich nie gezweifelt, höchstens mir möglich gedacht, dass einzelne einschaltungen gewagt worden seien. Doch jetzt wird durch Ihr verdienst hoffentlich alles niedergeschlagen und mit ungetrübter freude wollen wir nun vortheile ziehen aus den gesicherten denkmälern. Ihre erläuterungen werden das meiste fast schon vorweg genommen haben. Schade dass Sie damit bei dem glossar etwas zurückhielten doch steht Ihnen vielfache andere gelegenheit offen.
    Kopitar, denke ich, wird nunmehr nachgeben, und dann von beiden seiten aller groll bald vergessen seit.
    Empfangen Sie meinen dank; ich bin mit vollkommener hochachtung

V českém překladu zní dopis asi takto:

    Vaše blahorodí

způsobilo mi zasláním Svého cenného daru (p.p.: totiž zasláním knihy Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, česky Nejstarší památky české řeči 1840) veliké překvapení a radost. Ještě než jsme to všestranně přečetl a prostudoval, neváhám s tímto přiznáním. Jakmile mi facsimile Libuše (t.j. Libušina soudu, jak byl podle hlavního obsahu nazýván RZ až do Tomkova zjištění jeho původu ze Zelené Hory u Nepomuka r. 1859, p.p.) padlo do očí, zmizely všechny pochybnosti, něco takového musí býti pravé, nemůže býti paděláno. Právem každého zarazilo podivné nalezení toho zlomku, když již Královédvorský rukopis byl dosti dobrodružně objeven, a že také vyšla na denní světlo Milostná píseň Václavova, která zdála se býti určena k tomu, aby oloupila staroněmeckou báseň a její původnost (p.p. nadepsáno v orig. nad škrtnutým autentičnost), to živilo nebo stupňovalo podezření. Nikdy jsem nepochyboval o Mater Verborum, nejvýše jsem si myslil, že možná někdo se odvážil jednotlivých vsuvek. Však nyní Vaší zásluhou bude, jak doufám, vše potlačeno, a nyní chceme s nezkalenou radostí těžiti ze zachráněných památek. Z největší části téměř Vaše výklady asi již tomu předešly. Škoda, že při glosáři jste s tím byl trochu zdrženlivý, naskýtá se Vám však mnohá jiná příležitost.
    Kopitar, domnívám se, nyní se poddá, a potom brzy bude s obou stran všecka nevraživost zapomenuta.
    Přijměte mé díky; jsem s dokonalou úctou

    Šafařík s Palackým, jak známo, v Die ältesten Denkmäler r. 1840 obhájili proti Dobrovskému způsobem definitivním autenticitu zejména Zelenohorského rukopisu. V dopise shora citovaném projevil Jakob Grimm s jejich důkazy plný souhlas. Aby čtenář sám poznal rozhodující závažnost tohoto vědeckého přesvědčení nejpovolanějšího tehdy znalce rukopisů vůbec, vylíčíme tuto jeho ivotní dráhu a činnost podle běžných pramenů. Jakob Grimm (1785-1863), o 6 let starší než Václav Hanka, studoval [jako Hanka] práva od roku 1802 a to pod Savignym, jemuž pomáhal r. 1805 v Paříži ve vědeckých pracích. Opisoval tam pro něho různé rukopisy. Již zde se v Grimmovi probudil zájem o staroněmecké básnictví. Téhož roku stal se G. v Kasselu akcesistou válečného sekretariátu, r. 1808 Jeromovým soukromým knihovníkem, r. 1809 auditorem státní rady, jako legační tajemník zúčastnil se vídeňského kongresu a z pruského příkazu požadoval po válkách za svobodu z Paříže vrácení uloupených německých rukopisů. R. 1846 a 1847 řídil jako čestný předseda sjezdy germanistů.

    Jeho hlavním cílem před r. 1817 byly, jak se zdá, dějiny staroněmeckého básnictví. R. 1811 vydal jako první knihu Ueber den altdeutschen Meistergesang (O staroněmeckém zpěvu mistrů pěvců), r. 1812-1814 s bratrem Wilhelmem dva svazky známých Kinder- und Hausmärchen (Dětské a domácí pohádky - do r. 1890 vyšlo jich 39 vyd.) a r. 1812 spolu s bratrem Wilhelmem Die beiden ältesten deutschen Gedichte (obě nejstarší německé básně).  [2]

    Vedle těchto dvou básní prospěl Grimm dějinám staroněmeckého básnictví vydáním knihy Die Lieder der alten Edda (Písně starší Eddy). Starší Eddu tvoří (zase uvádím jen to, co říkají běžné naučné zdroje) něco přes 30 písní, jejichž obsah z části náleží severské mythologii a z části severským a německým hrdinským pověstem. Starší Edda je poetická, kdežto mladší prosaická. Starší vznikla někdy mezi 1240 až 1250 a je pro severské bájesloví nejdůležitějším pramenem. Jednotlivé písně pocházejí z různých dob (je to sborník jako RK), žádná se však nedá posunouti před IX. století. Nejmladší pocházejí z XII. století. Obě patří literatuře staroislandské. Jakob a Wilhelm Grimmové vydali jich r. 1815 třináct celkem o 2174 tiskových řádcích originální řeči podle příslušného rukopisu spolu s německým překladem a mnoha poučnými vysvětlivkami.

    Řada Grimmových děl, razících nové dráhy, počíná r. 1819 vydáním I. dílu jeho Deutsche Grammatik (Německá mluvnice), jež založila historický jazykozpyt. V popředí Grimmova bádání stojí starší německý jazyk. I. díl mluvnice ukazuje J. Grimma jako znalce všech německých rukopisů, jež vypočítává od pouhých gloss přes překlady a transkripce k pracím původním a dále k přetiskům oněch starých rukopisů, při čemž je nápadno, jak veliké množství rukopisů Grimm měl dokonce v opisech. Jeho znalosti se neomezují pak jen na německé rukopisy.

    Vyšel-li z úst takového znalce a odborníka shora citovaný výrok o pravosti RZ, je nesporno, že každý poctivě smýšlející Čech rád se dovolal jeho kladného stanoviska. Učinil tak po Šafaříkovi ještě na příklad Julius Grégr r. 1886 ve své Obraně RKZ na str. 94. Vědělo se tedy tenkrát o existenci námi otištěného dopisu velmi dobře. Na druhé straně však úsudek Grimmův byl dosti nepříjemný pro odpůrce pravosti Rukopisů, aby byl potlačen. V O.N.S. se nedočtete o něm ani pod hesly Rukopisů, ani pod heslem Jakob Grimm., jež pro Slovník sepsal A. Kraus, mající tehdy za sebou desetiletou docenturu germánských řečí.

[2]  Jsou to "Hildebrandslied" (Píseň o Hildebrandovi) a "Das Weissenbrunner Gebet" (Modlitba Weissenbrunnská). Píseň o Hildebrandovi je nejstarší zachovaný zlomek z německých pověstí o hrdinech, napsána byla asi v VIII. staletí (bratři Gr. tvrdili - v IX., ne-li v VIII. st.) na vnější strany obalu latinského, nyní v Kasselu se nacházejícího rukopisu podle starší předlohy, konec schází. Jest zajímavou směsicí různých nářečních tvarů. Jakkoliv je tedy krátká (53 v.), má ohromný literárně-historický význam jako jediná píseň, dochovaná z doby rozkvětu staroněmeckého zpěvu o hrdinech. Obsahuje v strohé a úsečné baladické formě hovor vedený v tragickém pathosu před zápasem mezi nepoznaným otcem Hildebrandem a synem Hadubrandem. Obrazivost této drsné řeči chybí docela. - Weissenbrunnská modlitba je rkp. kláštera ve Weissenbrunnu, který se podle bratří Grimmů zachoval mezi latinskými kusy. Má 106 slov v 21 řádkách a krom zkratky pro enti = und, i jednu zvláštní zkratku, kterouž Grimmové považují za zajímavý zbytek runové abecedy Hagol, což nejčastěji znamená h, někdy však také ch. Modlitbu kladli do konce VIII. nebo počátku IX. století.