Do nového čtvrtstoletí.
Pokoj lidem dobré vůle 1911.
Strana 2 až 4:

Prof. Píč uveřejnil v Nár. Politice v neděli 17. prosince článek o skvělém výsledku chemických zkoušek Rukopisu Královédvorského před mezinárodním soudem paleografů, v pondělí a úterý Čas a Nár. Listy doprovodily jeho spis odmítavými poznámkami, v musejní budově řeklo se mu něco nevlídného, neboť z Musea se vynášely památky bez vědomí výboru jako z vetešnického krámu, a prof. Píč v úterý 19. prosince po poledni se zastřelil.
Píčovo vědecké credo je vyjádřeno zmínkou o prof. Gebauerovi. V Nár. Politice napsal, že Gebauer věřil v pravost Evangelia svatojánského, na paleografickou a chemickou zkoušku se ani netázaje. Později se však právě chemicky ukázalo, že Evangelium je padělkem Hankovým. "Všude jinde by taková hrozitánská blamáž učinila přímo nemožným takového profesora, ale prof. Gebauer, jak mi očití svědkové vypravovali, se ani nezačervenal, když mu prof. Bělohoubek ukazoval, jak Hanka písmena nejprv tužkou maloval a pak barvičkou vyplňoval (aby docílil vzezření písma latinského originálu)." Tento Píčův výrok je vzorem vědeckého ducha jeho právě tak jako vzorem nepřesnosti, není-li to něco horšího. Koperník také kdysi věřil, že slunce se točí kolem země, a když dokázal opak, nečervenal se. Ale Píč zapomněl říci veřejnosti jistou maličkost, že totiž Gebauer v Evangelium svatojanské už nevěřil tenkrát na základě svého jazykového zkoumání, když mu Bělohoubek ukázal, že také chemicky lze dokázat podvrženost.
O vědeckosti Píčově učiníte si pojem, zpomenete-li si, že on zjistil v Berounsku místo, na kterém stál Záboj podle líčení básně rukopisné. Ale nešlo mu na rozum, že by v tom bylo něco podezřelého, když pisatel Rukopisů z 13. nebo 14. století napsal na r háček (ř), a musil přepsání napravit vyškrabáním háčku, jejž však dobrá fotografie snadno vypátrala. Háček na r mohl napsat jen někdo z 19. století, kdo byl zvyklý psát ř. Když 17. pros. 1911 dovedl dr. Píč opakovat, že při posuzování Rukopisů přísluší paleografii a chemii prvé slovo, dali jsme slovo středoškolskému septimánovi, aby prof. Píče poučil. Mnozí pokládají to za potupu, jestliže jsme septimánovu odpověď fingovali. Ale článek Času 18. prosince psal skutečný septimán, a to je pro vědu Píčovu ještě větší potupa, chcete-li, neboť ten septimán opravdu nesmyslnost logiky Píčovy dokázal.

*

Dr. Píč se zastřelil, a vlastenecké šelmy utrhly se z řetězu. České Slovo 21. pros. začalo nás poučovat o vkusu a noblese; louže - o čistotě! - Našlo se potom něco, do čeho rukopisnému boji pranic není, že totiž Píč byl výborný učitel. Jako učitel přednášel o bitvě bělohorské tak, že rozplakal žáky, třásl se pohnutím a sám slzel. A že byl šlechetný charakter ... Popíral to někdo? Já ovšem posuzuji lidi ještě jinak nežli podle pathetických přednášek o drahém národě a o bitvě bělohorské. Mně např. vadila při Píčovi okolnost, kterou dnes řeknu. Znali jsme se s Píčem, byl mně sympatický pro své slovanství, a rukopisný boj nepřerušil té známosti. V letech 1896-1897 sloužilo však u nás roztomilé děvče, obratné a inteligentní. Tenkrát jsem ponejprv Píče nepozdravil, když děvče vyzradilo, že prof. dr. Píč je bratr jeho. Neboť on byl v Praze gymnasijním profesorem, nebyl ženat a měl řadu kvinkvenálek.

*

Rukopisy královédvorský a zelenohorský jsou padělky Lindovy a Hankovy. Ti dva zjištěni, jiných neznáme. O. Jozífek jednou napsal (České strany politické, 1901), že r. 1887 Julius Grégr nemohl pochopiti, co např. 1891 pochopil osmnáctiletý posluchač filosofie po dvou přednáškách svého profesora, že rukopisy nemohou býti ze 14. století, poněvadž neodpovídají hláskoslovným zákonům tehdejší češtiny. Troufal bych si vyložit za dvě hodiny sousedům kterékoli české vesnice, že Rukopisy jsou falešné, neboť lze je o tom přesvědčit (i analfabety) nůžkami.
Namítat možno vždy. Záleží na tom, kdo a co namítá. Na táborské vsi v hospodě přeli se dva domorodci, točí-li se slunce či země. Velice se přeli. Přišel nový host, poslouchal chvíli a vskočil jim do řeči:
- Nic se netočí. To bych se chtěl hádat do rána. Nic se netočí. Kdyby se země točila, musel by bejt někdy Tábor támhle nebo támhle (ukazoval rukou) a von je pořád támhle. Nic se netočí! Do rána se budu hádat.
Tomuto muži nikdy nevysvětlíte, že se země točí. Nemá schopností, aby si otáčení země představil. Ale také nikdy nevysvětlíte majoru Žunkovičovi, že filologie je věda, která zjistila určitá pravidla jazyková, která jsou tak platná jako zákon; on nepochopí, že nelze měnit ve staré češtině o v e podle libosti, nebo příštipkovat koncovky vedle sebe: staré a nové, české a ruské. Pravděpodobno, že v táborské vsi našla by se většina pro toho, jemuž se země netočí, protože Tábor je pořád támhle ... Kdyby tam vycházely Čech, Obnova a Našinec, držely by s většinou, protože by na tom měly zájem, aby hájily biblický zázrak; kdyby tam vycházelo České Slovo, drželo by s nimi také, protože je nevzdělané a demagogické. Ono může právě jako klerikální listy žít jen tam, kde jsou lidé omezení a tupí.
V žádném národě není pro člověka tragickou vinou, jestliže se něčemu řádnému naučil a je-li poctivý. V národě českém je vědění a poctivost tragickou vinou. Gebauer celý život věnoval studiu jazyka mateřského. Jeho Historická mluvnice českého jazyka má pro národ význam jako Palackého Dějiny. Gebauer poznal jazyk český tak jako žádný z jeho předchůdců a shledal, že v Rukopisech je chyba proti staré češtině skoro v každém pátém slově. Masaryk podrobil Rukopisy rozboru sociologickému na základě těch poznatků vědeckých, ke kterým dospělo bádání o starém životě a společenských zřízeních středověkých národů, a shledal, že obraz staročeského života v RZ není staročeský, nýbrž shoduje se s názory, jaké nedokonalá věda měla kolem r. 1800. Nedosti na tom, našel německá a latinská místa v naší literatuře z té doby, na kterých padělatel své názory osnoval a které i doslova opsal. Goll stal se autoritou na české universitě jako historik pronikavý a subtilní; dokázal pak, že RZ je nejen falešný, ale právě tak jako Masaryk ukázal i na prameny, které padělatel měl před sebou.
A tu přišli před 25 lety lidé, kteří buď málo uměli z těch oborů, kterých bylo třeba, nebo byli zatvrzelí a styděli se vyznat, že se kdysi mýlili oni, i Palacký s Šafaříkem i Dobrovský s Jungmannem. Když na všecky jejich námitky bylo odpověděno, vymýšleli si námitky, které nejsou námitkami. Když jim dokázáno, že slunce stojí, říkali: Řekněte nám, proč stojí a proč by se nemohlo točit?

*

Po 25 letech dr. Píč a slovinský major Žunkovič vrátili se na vlas tam, kde jsme byli před Gebauerem, Masarykem, Gollem a j. A jakoby nic nebylo psáno bývalo, začali od repetice. Domnívali jsme se, že možno mlčet. Zatím máme před sebou obnovený boj rukopisný a staré divadlo. Píč a Žunkovič jsou vlastenci, laciný denník stal se jejich mluvčím, a kde jaký hlupec a nevzdělanec, demagog a spekulant s národem spílají a špiní živé, hanobí a zneucťují mrtvé odpůrce RKZ. To je tragika česká. Lidé vzdělaní a poctiví musejí si dávat otázku: jakou cenou mám vykupovat své neporušené češství? Smím být Čechem jen za cenu, abych nic neuměl, a když umím, abych mlčel? Mám mlčet, když ze mne dřou kůži? Jen nevzdělanec a schytralec smí být Čechem. Neboť jen kůže těch je bez ran a jízev, jen takovým lidem národ neotravuje život, neskandalisuje jejich rodiny a nepřipravuje jim zoufalé bezesné noci, ano dává jim za živa mandáty a důstojnosti a po smrti Slavín. Člověku se zadrhuje v hrdle, když pomyslí, v jakém kulturním ovzduší máme žít. Lidé, kteří neumějí časovat jediné staročeské sloveso; lidé, kteří svými vědomostmi vůbec nestačili by se uživit ani jako diurnisté, rozhodují zas jednou o české vědě. Národní museum je vlastenecký ústav, kde si dva tři lidé počínají jako v obecním výboře Poslední Lhoty. Listy, i tak zv. pokrokové, vyslovují úžas, proč muže takového, jako byl Píč, c. k. vláda nejmenovala universitním profesorem! Universita nemá mít samosprávy, fakulta nemá navrhovat profesory, jí nepatří soud o české vědě, nikoliv - c. k. vláda má o ní rozhodovat. Dr. Píč stal se národním mučedníkem! A bláto zas jednou lítá ve vzduchu po lidech a časopisech, které se ozvaly proti vyložené nesoudnosti a zarytosti. Toť oběť našemu češství. Ku podivu, bláta je v českém národě nevyvažitelné množství; kdyby se vyváželo, Saharu bychom zúrodnili. Snad to je nová idea českého národa. A jako vždy klerikálové vedou. Vedou naše radikály a vlastence.
Náš list se zrodil z boje rukopisného. V novém 25-letí uvítán byl blátem a kamením. Generace se obnovují, ale nelepší. Starovlastenecká neschopná garda vědecká má potomky v analfabetech, národní tisk - klerikální a radikální - je opět při práci a co je opravdovějšího v národě, aby se stěhovalo pryč. My ovšem nepůjdeme. Co jsme psali o Rukopisech a Píčovi, byli bychom napsali stejně, kdybychom byli už viděli ten revolver namířený do spánků. A kdyby všichni věřící v Rukopisy pohrozili sebevraždou, nic nám do toho není; nic neslevíme z rozhodnosti své a třeba příkrosti. Nebudeme o lidech mluvit, leč jak zasluhují. Budoucnost bude spravedlivější a najde pravé slovo pro naše přesvědčení. A pakli nebude, také dobře. 

              K bojování narozeni,
              bojováním tuženi,
              nesem neklid, nesem boje,
              zmatek, strach a zděšení.
              A co chováme si v srdci
              jako zář svých zřítelnic,
              to nám bude jednou soudcem -
                 nikdo víc!
*

25-leté jubileum Času bylo přijato veřejností oficiální s ledovým chladem. Rozumím tomu. Staly se letos zjara věci, které nutily k opatrnosti nejednoho starého přítele, aby se ke mně teď nehlásil. O některé arci sám nestojím, Čas a já se neztratíme. Bylo by však neupřímné, kdybych neřekl veřejně, že mne potěšil tento list: "Slovutný pane doktore! V úctě podepsaný výbor dovolujeme si Vám tímto vysloviti blahopřání ke čtvrtstoletému vydávání váženého listu Vašeho. Račte projev tento přijati na vědomí s ubezpečením dokonalé úcty, s jakou se znamenáme za výbor Spolku českých žurnalistů předseda Josef Holeček a jednatel Rajmund Cejnek. V Praze 19. prosince 1911." - Byly to divné okolnosti, pro které jsem já nikdy nemohl býti přijat za člena tohoto spolku, takže i v tomto směru jsem zůstal divokým; nebyl bych také mnohými kolégy rád viděn ve společnosti oficiální, neboť jsem uměl být nepříjemným. Ale že se aspoň stavovský cit ozval, těší mne a děkuji výboru Spolku českých žurnalistův upřímně.
Dostat toto blahopřání před měsícem, byl bych nepochybně připsal k němu něco jasnějšího než dnes. Pozoruju-li však žurnalistiku naši, jak se právě postavila k rukopisné Píčovině, cítím se tak cizí v této společnosti jako před 25 lety. Zdá se mi, že ještě pořád není žádná nevzdělanost tak nevzdělaná, žádná blbost tak blbá a žádné darebáctví tak darebácké, aby se nenašel aspoň jeden český list, jenž by to neuveřejnil. To je smutná věc pro náš novinářský stav; je národním zlem, sedmi egyptskými ranami. Rozdíl proti době před 25 lety je pouze ten, že tenkrát bylo ještě hůře. Jak jen se má provést reforma žurnalistiky? Nevím. Žurnalistika není horší nežli naše společnost, spíše o poznání lepší, a v tom vězí obtížnost problému.
J. H.
ČAS
Ročník XXV. Číslo 355. BESEDA. Strana 2 až 4. V Praze, v neděli 24. prosince 1911.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná