Dokumenty rkp. sporu

Jaroslav Hilbert
Marný boj a přece něco.
1933

Venkov číslo 306 (31. prosince 1933), strana 8:

Marný boj a přece něco.

Byl jsem asi třináct let, když začal lítý boj proti pravosti Rukopisů králodvorského a zelenohorského, jímž se u nás uvedla do širší veřejnosti vědecká generace, dnes povětšině již mrtvá. Byl to již druhý zápas o tyto literární produkty, které jako žádné jiné zasáhly tvořivě do našeho národního bytí a podnítily epochu uměleckou až do takového Manesa, Smetany a Myslbeka. Protirukopisný boj Masarykův, Gebauerův, Gollův a celé generace filologů, historiků, paleografů a ovšem i různých příživníků vlekl se celá desetiletí, až utahal kde koho a skončil vítězstvím útočníků. Rukopisy byly jako staré památky mrtvy, jejich rezavé stránečky objevily se v musejní vitrině mezi literárními památkami z 19. století, aby později zmizely odtud a s očí veřejnosti nadobro.

Jako kdokoliv z mé generace i já považoval věc za skončenou, zájem o tyto básně byl mi ubit, byly mi falsifikáty, v nitru vůči nim byl mráz a chlad. Čas od času - až po válce - přicházíval ke mně jistý jejich obránce, přinášíval mně své brožury a hleděl mne získat pro věc, ale ač to byl člověk čestný, nepodařilo se mu hnout mou skepsí ani co by za nehet vešlo. Když pak profesor Mareš jal se veřejně i knižně rukopisy znovu obhajovat, nesledoval jsem akci, až tyto dny, kdy dostala se mi do rukou kniha mladého historika Jana Vrzalíka "Poučení o nepadělaných rukopisech", začetl jsem se do ní se zájmem, jejž bych sám nebyl u sebe předpokládal.

Řeknu ovšem hned otevřeně: ani Vrzalík mne nepřesvědčil o pravosti rukopisů, jejichž některé básnické partie si jako profesionál nedovedu organicky včlenit v to, co tu máme v tom směru až do let 1320-1340, do nichž jsou pergamenové listy králodvorské kladeny, ale jakási shovívavost jest ve mně vůči němu, protože je tu někdo, kdo si zaslouží slušnosti. Kniha jest výsledkem kampaně, která trvá už delší dobu a která některými svými složkami nebyla dosud nejlákavější, leč Vrzalíka nelze házet do jednoho pytle s politickými příživníky nové obrany, tak jako před čtyřiceti lety nebylo lze bráti všecky útočníky za rovné s vůdci útoku. Vrzalík sám říká, že nejde o přesvědčení, že rukopisy jsou staré, nýbrž o jistotu toho. Podívejme se na to, jak to tedy s nimi dnes vypadá.

První poznatek z knihy jest, že ve vzpomenutém boji proti RK se své doby nesmírně přestřelovalo. Nemluvím jen o Dolanského objevu skrývačky "Hanka fecit" jež, podívate-li se na moderní zvětšené fotografie prof. Vojtěcha, jest naprostý nesmysl, ale i vyvrácených výtek gramatických jest mnoho a přemíra tak zv. literárních paralel jsou nám dnes lapálie. V tomto směru protiútok našich bránců jest tedy značně kladný. Dále jest tu leckde klad ve vyvrácení výtek historických, jako např. o boji Tatarů u Hostýna, jenž po novém výkladu jest rozhodně možnější, než například Flajšhans přiznává. Klad jest - aspoň pokud tomu rozumím - v chemickém důkazu o rozložení železitého inkoustu, a tak zv. důkaz proužkový, na nějž Gebauer kladl takovou váhu, dnes nepřesvědčuje. Jen zlomky toho, co při čtení vám kniha dá, tu zachycuji, neboť není na detail místa, ale po pravdě budiž řečeno, že oněch padesát let, které ušly od počátku útoku na rukopisy, nepřešlo bez užitku a že ani filologie, ani jiné vědy, kterých bylo užito, nezůstaly stát. -

Při čtení knihy inteligentně a vřele psané zamrazí vás však některá místa, která ovšem nelze zamlčet. Tak např. má drtivou váhu Pekařovo tvrzení, že slovo tábor (vojenský) jest možno v češtině až po husitské době, neboť povstalo ze jména husitského Tábora, tedy nejméně o sto let později, než v které dle dohadu obhájců byl RK do knížky snesen. Obhájci proti tomu tvrdí, že to slovo nalézáme u Turků, Turkotatarů a Maďarů a že právě od nich dostalo se v době vpádu Tatarů k nám. (V básni "Jaroslav" jest čtyřikrát, a to jako označení tatarského vojenského ležení, jinde není). Obrana jest obratná a dost překvapující, ale budiž po pravdě řečeno, že dnes, dokud nám to nepotvrdí nějaký filolog turecký, turkotatarský nebo maďarský, ještě nepřesvědčuje. Dále jest dle mého soudu pro pravost zlá rána v poznatku, že starý český překlad "Millionu" od Marca Pola Hanka znal a že tento Million (mimo jiná místa) má některé řádky zcela shodné s RK, tak hlavně výjev Maďarů. Obránci tvrdí, že překladatel je vzal z RK, odpůrci opačně - ale člověk se neubrání pocitu, že tomu spíše bylo, jak odpůrci tvrdí. A jsou tu ještě iné výtky, kterých se obráncům nepodařilo beze zbytku vyvrátit, ale do takových detailů nemůže náš referát jít, stačí však, že jsou a že - aspoň dosud - podporují nevíru. Už hořeji jsem uvedl rozpaky profesionála, jenž si tyto básně má přiložit např. k rýmovačce Dalimilově a kterému - v překladu do novočeštiny - znějí některá, a to nejslavnější místa vysloveně moderně. Co tedy dělat? Pochybovat dál, když to jinak nejde, ale neuzavírat se velkopansky práci, která se vážně a inteligentně snaží, aby dokázala opak. -

Ovšem dosud marně - řekl jsem to již v úvodu. Ale člověk se při tom přec jen neubrání otázkám: Co její pilná snaha přes veškeru skepsi doby znamená a hlavně: co je to v ní, že ji neodhazujete jako špatnost? Čím poutá - neboť kniha při čtení poutá - a proč vznikla, když Vrzalík není ani diletant a ani karierista, ba naopak čelí tu všeobecné názorové moci, proti níž odpor stojí každého člověka u nás spíš krk, než aby mu pomohl? Jak si vysvětlit, že někdo poučený věnuje dnes čas a práci věci ztracené a věnuje obé celým srdcem a s obětmi, kterých tu nelze popřít? - Odpověď dle skutečnosti je tato: jde nové vlastenectví našimi dny a kniha jest jeho plod. Bylo už příliš mrazivo v tom směru u nás, příliš dlouho ten cit byl ubíjen, příliš jsme žili pod hesly bez tepla, než aby v souhlasu s ostatní Evropou nebyla přišla reakce. Hnutí toto by nám - jak tomu bylo po celá desetiletí v 19. století - zas rádo vrátilo víru v kulturnost naší minulostí a vůbec o naše kořeny zase opřelo náš přeinternacionálnělý, pokřivený, národně zmrazený život. Zpět k domovu! - Vrzalík se svou vírou jest jednou z prvních vlaštovek tohoto hnutí, byť i zbloudilou, ale vlastenectví citové a vřelé se zas u nás probudilo a budoucnost bude jeho s plody, které se logicky jako z každého tepla v našem celkovém bytí dostaví. Jaroslav Hilbert

Venkov
Ústřední list Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Ročník XXVIII. 1933.