Dokumenty rkp. sporu

Karel Horký
TGM a RKZ
1933

FRONTA ročník VI., číslo 10., 29. června 1933
F e u i l l e t o n strana 154 až 156:

Týdeník "Čin", vydávaný nakladatelstvím téhož jména, které z jakýchsi neznámých příčin si říká nakladatelství legionářské, přinesl 8. t. m. pod titulem "TGM a RKZ" tuto úžasně farisejskou zprávu o Rukopisech a o presidentovi:

Obnovený boj o "rehabilitaci" Rukopisů se čím dál tím více přiznává, že je bojem proti osobě Masarykově. Ve sloupcích "Poledního listu" každé neděle lze číst serie narážek a nápovědí o tajemném muži z Athenaea, pořád se omílá Pekařovo rčení o fatálním omylu a vůbec všelijak se naznačuje, že vlastně pravosti Rukopisů stojí v cestě jen a jen moc presidentova. Profesor Mareš vydal nedávno novou svou knihu o Rukopisech. Je to kniha polemická, jizlivá a dýše z ní příliš osobního zaujetí. Ale co je v ní pozoruhodného: nenajdete v ní jména Masarykova. Ani tam, kde Mareš cituje a kde se v citátu vyskytuje jméno Masarykovo, Mareš nejmenuje, jen označuje iniciálou M. A mezi řádky jaksi říká, že by nebylo u nás oportunní plně jmenovat, protože prý z toho plyne nebezpečí... A stejně argumentují řečníci z Vlajky když se jich někdo zeptá, proč tak pečlivě se vyhýbají jménu Masarykovu. Odpovídají, že prý z obavy před zákonem na ochranu republiky! Takhle vypadá ideový a "vědecký" boj: pracuje se podzemními metodami, nápověďmi a vším tím, čím se vyznačuje kulturní periferie.

Drzost, s jakou pisatel těchto řádků se snaží veřejnosti naznačit, že není nebezpečí, obávaného prof. Marešem a mladými řečníky z Vlajky, je vskutku neslýchaná. Kdyby nepadala na váhu okolnost, že řádky byly napsány jedním z těch hradních advokátů ex offo, kteří jsou povinni hájiti mnohdy i veřejných úkazů a poměrů, jichž v normálním demokratickém státě nelze hájiti dobrovolně, mohlo by se dokonce říci, že smělost citovaných vět hraničí s nestoudností.

Prof. Mareš prý nejmenuje Masaryka, protože prý z toho plyne nebezpečí! A řečníci z Vlajky prý se tak pečlivě vyhýbají Masarykovu jménu, protože prý mají obavu před zákonem na ochranu republiky! Krátce a dobře, všecko je lež, žádného nebezpečí není, to všecko se jenom tak naznačuje a říká, aby se národu vsugerovalo, že v boji o Rukopisy je hlavní překážkou nemožnost, mluvit otevřeně o Masarykovi a o jeho úloze v rukopisných bojích. "Podzemní metody", "nápovědi", "kulturní periferie". Je ale ten Mareš žonglér! Takhle zfikslovat skutečnost! Celý národ ví, že máme svobodu tisku, a on si tu najednou bude pouštět do světa narážky na jakés nebezpečí! Ještě naposled řekne, že jsme se neodrakouštili, že Havlíčka si občas jen drze vypůjčujeme a že v roce 1933 je u nás strach z Bacha... Tomu starému reakčnímu Mareši by bylo všecko podobno. Chacha, boj o Rukopisy a - nebezpečí!!!

Je pravda, že je to směšno, ale pouze těmto advokátům ex offo. Skutečnost, pravá skutečnost, je k pláči, a je na čase si říci, jakou úlohu hraje tato trapná skutečnost v nynějších nových bojích o Rukopisy. Smělost, s jakou hradní týdeník ji zkresluje, vlastně plně popírá, je přílišná. Pánové, někteří z Vás snad ještě posledním zbytkem demokratického studu se hanbí za nebezpečí, o němž mezi řádky mluví prof. Mareš, a Váš trapný výsměch Marešově opatrnosti má snad tento stud zakrýt; ale to nic nezmění na skutečnosti: nebezpečí, naznačované Marešem a jinými obhájci Rukopisů, jest, existuje, opatrnost je více než oprávněna a obavy před zákonem na ochranu republiky jsou vskutku největší překážkou řádné obnovy a poctivého skoncování rukopisného boje. Nikdo, pánové, neví tak dobře jako Vy, že tento boj nesmí býti za dnešních poměrů proveden až do všech žádoucích důsledků a že právě v těch místech, kde fronta odpůrců Rukopisů má největší trhliny, je boj vlastně zakázán. Jen sice do určité lhůty a dokonce se národu blahovolně ponechává volnost naděje, že potom jeho veliká causa RKZ bude vyhrána takřka naráz, ale co platno, dnešní Marešové a Hankové, pokud vůbec mohou vylézt ze svých zákopů, musí nosit masku proti otravným plynům, a neumře-li s náhubkem prof. Vrzalík, bude za to vděčit jen svému mládí. V tomto stadiu byla causa Rukopisů již v roce 1927, když byly presidentské volby. Tehdy i někteří z obhájců Rukopisů se kojili nadějí, že Masaryk, vzpomínaje svých starých profesorských dob a jejích velkých zápasů, se dá strhnout vědeckou minulostí své osobnosti, že hodí presidentskou flintu do Švehlova žita a se svým starým profesorským kloboukem na hlavě řekne: to hlavní se musí ještě dodělat, vzhůru do nedokončeného rukopisného boje! vzhůru do něho i bez Gebauera! vzhůru do něho právě nyní, aby obhájci Rukopisů viděli, že si přeji obnovy boje, že jim nechci dopřát záminek k žádným zbabělým vytáčkám a narážkám, že zde stojím opětně jako profesor Masaryk a největší odpůrce RKZ, že chci, aby tato veliká causa českého národa šla se mnou skončena do mého hrobu! Tyto naděje obhájců Rukopisů byly zklamány. Jistě president Masaryk, nechtěje už svůj stolec změnit za katedru, měl pro to vážné politické a státní důvody, které respektujeme, ale nemůžeme respektovat úžasnou žurnalistickou smělost, s jakou se národu namlouvá, že obhajoba Rukopisů je dnes úplně volná a že neznamená osobní nebezpečí. Jednou pro vždycky: znamená - a nezapírejte to, nestyďte se tak zbaběle za poměry, v nichž při svém socialismu a pokrokářství na kvadrát se cítíte jako doma. A necítíte-li, aspoň mlčte a neposkvrňujte se nestoudnou argumentací, nepřikrývejte návrat k Bachovi kulturní periferií.

Budeme vždy hrdi na to, že v roce 1933 jsme na ní byli. Poměry, jichž obhájci Rukopisů se dožili za čtrnáct let po "osvobození", jsou příliš trapné, aby se mohly líbit i čestným odpůrcům RKZ. Chci věřit, že prof. Pekařovi není lhostejno míti pocit, že strážným andělem jeho vědeckého přesvědčení je konec konců zákon na ochranu presidenta a republiky. Všecka práva lze vzít, dokonce i občanská práva vědeckých obhájců Rukopisů, ale ponechte jim aspoň to minimální: právo na strach z nebezpečí. Opakuji již po třetí: toto nebezpečí nejenže jest, ale je takové, že popírati jeho existenci je vrchol politického a snad i vědeckého cynismu, připustíme-li ovšem, že i ve vědě může být cynism. Ale i když nepřipustíme, jedno zůstává jisté a budiž to pro budoucí časy jasně řečeno: obhájci Rukopisů, kteří žili v roce 1933, nebáli se ani v nejmenším profesora Masaryka, naopak, z mnohých příčin si přáli vřele jeho návratu, ale měli strach z presidenta. Hrdinové, dopřejte jim práva aspoň na zbabělost!

Horký Karel (25.4.1879 - 2.3.1965)
novinář, fejetonista, básník a dramatik. V letech 1927-1939 vydával týdeník Fronta, kde dal prostor k publikování obráncům Rukopisů (J. E. Hanka, J. Slavata, Fr. Mareš, J. Vrzalík ad.).