Dr. Aug. Neumann
KE SPORU O SVATÝ HOSTÝN
Olomouc 1935

V posledním čísle "Č. časopisu historického" odpověděl prof. dr. Flajšhans na mou repliku, otisknutou v "Hlídce" proti jeho nesprávnému referátu o mé obhajobě starobylosti hostýnské pověsti. Obsahově je odpověď plná tůček, formou neslušná. V zájmu své cti a historické pravdy obeznamuji na tomto místě s Flajšhansovou odpovědí širší veřejnost.
Jelikož historikové popírají delší pobyt Tatarů na Moravě vůbec a bitvu u Olomouce zvláště, byl jsem nucen dotknouti se i těchto věcí. Flajšhans referoval o tom tak, že ve svědectví pro delší pobyt Tatarů v roce 1241 na Moravě hledal svědectví o bitvě u Olomouce, ale o svědectví, které skutečně o bitvě mluvilo, vůbec pomlčel.
Nejinak si počíná Flajšhans i ve věci Kotouče-Štramberku. Ukázal jsem mu, že jeho neurčité mínění, jako by štramberská pobožnost asi upomínala na turecký vpád z r. 1663 a nikoliv na Tatary v r. 1241, není možné, jelikož pouť byla zapovězena vrchností protestantskou již v roce 1535. Flajšhans však tento důvodný poukaz úplně pominul. Tvrdí pouze, že nemá žádné průkaznosti, poněvadž o Tatarech není v dokladě ani slova. V Balbínově zápisu o Hostýně není však rovněž ani slova o tureckém vpádě na Valašsko v l. 1663, nýbrž jen o Tatarech z roku 1241 a přece Flajšhans tvrdí, že si hostýnskou pověst vymyslel po r. 1663 Balbín...
Podobně si počíná Flajšhans i se zprávou rektora kroměřížských jesuitů z r. 1641 a 1642. Na str. 536 ji naprosto odmítnul, naproti tomu však se jí na str. 535 dovolává, jak se mu právě hodí. Flajšhans tvrdí, že poutní místo na Hostýně založil teprve až po r. 1650 hrabě Rottal, ačkoliv z obou zpráv jesuitského rektora vidíme, že Hostýn byl již v r. 1641 zkvétajícím poutním místem, kam se lid scházel ze široka a daleka. Flajšhans dále tvrdí, že prý hostýnskou pověst vymyslil po r. 1663 Balbín, ačkoliv zpráva z roku 1641 mluví o Hostýně jako o hoře proslavené vítězstvím nad cizím vojskem.
O němém svědku slavné minulosti Hostýna, kapličce, již v r. 1625 za prastarou považované, Flajšhans prostě praví, že na tom mu nezáleželo, nýbrž na novém, elegantním kostele, vybudovaném hr. Rottalem. Ale to je právě chybné stanovisko při posuzování starobylosti hostýnské pověsti, neboť i když nový kostel byl vystavěn, ona prastará kaplička s milostným obrazem P. Marie byla i dále ohniskem mariánské úcty. Tak tomu bylo až do r. 1748, kdy obraz přenesen slavnostně do nové svatyně. Z toho je tedy vidět, že mariánské podání hostýnské souviselo s onou starou kapličkou, z čehož plyne zase nesprávnost mínění Flajšhansova, jako by nový kostel napomáhal k životu nově vymyšlené jesuitské legendě.
Velmi nepříjemně se Flajšhansa dotkl můj poukaz, že první censor podal svůj úsudek o Balbínově knize "Diva Montis sancti" již 15. září 1663, čili měsíc před vpádem Turků na Valašsko a 10 měsíců před bitvou u sv. Gotharda, z kterýchžto dvojích bojů prý si Balbín vymyslil hostýnskou legendu k r. 1241. Moje datum 15. září však naproti tomu dokázalo, že Balbínova kniha byla sepsána (nikoliv vytištěna!) již před oněmi boji a proto nemohly býti tyto boje Balbínovi podnětem k vymyšlení hostýnské legendy. I snažil se Flajšhans pomoci si několikerým prostředkem.
1.  Proti mně tvrdí, že onen vpád se odehrál již 3.-6. září, čili před oním censorským posudkem, ale tato námitka je velmi chabá, protože vpád na Valašsko se odehrál ve dnech 6. a 7. října a nikoliv o měsíc dříve.
2.  Vytvořil si nový "důkaz", že totiž, i když 15. září 1663 dostala kniha první schválení, čili již byla dávno sepsána, onu zprávu o Hostýně Balbín prý podloudně vsunul za censury nebo korektury do své knihy. Sáhneme-Ii však k Balbínově knize, najdeme tam sice dodatek, ale v něm se o Hostýně praví, že spisovatel již o něm nemá co psáti a proto jen odkazuje na to, co o něm v VIII. kapitole byl zaznamenal.
3.  Flajšhans používá slov, jimiž Balbínův zápis o Hostýně začíná: "Zapomenul jsem" (Effugit me), k důkazu, že místo o Hostýně bylo Balbínem vsunuto. Ale to není pravda, jelikož Balbín věnoval celou 8. kapitolu méně známým mariánským obrazům a skoro o každém z nich začíná těmito slovy. Kdyby měl Flajšhans pravdu, pak by to znamenalo, že až na úvodní slova by bývala byla cclá 8. kapitola podloudně do knihy vsunuta, což není možno ani podle Flajšhansa, jenž sám praví, že Balbín měl tehdy uloženo řádovým generálem přísné mlčení a bez důkladné censury se nesměl opovážiti něco vydat. To znamená; že oba texty hostýnské pověsti byly předloženy censuře a 15. září 1663 po prvé schváleny.
4.  Bližším prostudováním 8. a 9. kapitoly, v nichž jsou Balbínovy záznamy o Hostýně, poznáváme, že Balbín si hostýnskou pověst nevymyslil, nýbrž oba záznamy dostal od svého spolubratra Crugeria, rektora v Uh. Hradišti. Jelikož podle Flajšhansa začal Balbín knihu spisovati nejdříve počátkem r. 1662, můžeme z toho souditi, že látku od Crugeria dostal nejpozději koncem r. 1661. Tím ovšem padá i jiné Flajšhansovo tvrzení, že totiž Balbín si hostýnskou pověst vymyslil někdy v r. 1664 a že z jeho knihy čerpal jím vymyšlenou pověst Crugerius pro svou knihu, vydanou v r. 1669.
Při Crugeriově záznamu Hostýnské pověsti Flajšhans zdůrazňoval jeho slova "dnešní vyprávění", nikoliv však slova: "Že se tak stalo, o tom se v okolí Holešova vypravuje takto". Vynecháním těchto slov zbaven Crugeriův záznam povahy lidové pověsti. Když jsem se ho tázal, proč tak činí, odvětil mi vyhýbavě, a to tak, že slova o Holešovsku zase úplně umlčel a uvedl z nich jenom "takto se vyprávi", čímž ovšem nevysvětlil zase nic!
Zápis v dekanátní matrice z r. 1672 odbývá Flajšhans poukazem, že prý je čerpán z Paprockého, ačkoliv se v něm výslovně praví, že nepřetržitou řadou let se udržela následující pověst... Z Paprockého nemůže býti zápis již proto čerpán, jelikož ten psal pouze o bitvě u Olomouce a nikoliv u Hostýna. Pisatel si z jeho knihy vypůjčil rok, jejž lidová pověst ovšem neznala.
Flajšhans chce zeslabiti význam zápisu z roku 1672 i tím, že prý referáty o současném stavu far neměly za předmět minulost, nýbrž přítomnost. Zase neprávem! Protože často šlo o právní podepření farního majetku, potkáváme se nejednou se starými zápisy, v matrikách zaznamenanými, čímž ovšem tato námitka padá. Nápadno je, že i tu můj "kritik" úplně umlčel zprávu bystřického faráře o prastaré mariánské úctě na Hostýně, pro jejíž udržení nelitoval farář žádných obětí. Dá se mysleti, že by býval tyto oběti přinášel k vůli jesuitské legendě, před 8 roky vymyšlené?
Flajšhans dále ukazuje na nemožnost nějakého mariánského podání po Bílé hoře, protože krajina byla ještě protestantská. Zapomněl však na to, že na Holešovsku byl čilý katolický život již před Bílou horou, kdy panství náleželo katolickému šlechtici Ladislavu z Lobkovic. Zapomněl i na to, že již v r. 1625 je ona milostná kaplička označena jako prastará. Je myslitelno, že úcta mariánská, s ní spojená, by nesahala před 1620?
Při spisovatelích doby josefinské opomíjí Flajšhans mnou citované historiky Pubitschku a Moravce-Pilaře a odkazuje mne na odmítavý úsudek Dobrovského o knize kladrubského převora Sexstettera. Zde však neběží o žádný Hostýn, nýbrž o otázku skutečnosti zázraků, která nebyla předmětem mého pojednání. Tedy opět se snaží můj "kritik" uniknouti poukazováním na věci zcela jiné. Je to vědecký způsob diskuse?
Při r. 1663 jsem výslovně prohlásil, že kniha Balbínova byla po prvé schválena 15. září. Kdosi v "Nedělním listě" mylně napsal, že toho dne již kniha vyšla tiskem. Ačkoliv jsem nikde o dotisknutí knihy 15. září 1663 nepsal, přece si Flajšhans dovolil napsati: "Zvedl se odpor se stran neinformovaných, živený také jedním historikem církevním. Stal se pokus smělým způsobem zapříti a padělati fakta." Proti tomu co nejrozhodněji protestuji!
V závěru mi dává Flajšhans za vzor dva profesory bohosloveckých fakult, ježto pracují proti lživým legendám. Na to odpovídám: I já pracuji proti lživým legendám, jenom že rozdíl mezi mou maličkostí a oněmi dvěma pány je ten, že oni bojují proti středověkým legendistům, zatím co já mám neštěstí potýkati se s legendistou nikoliv ze středověku, nýbrž z r. 1932...

Dr. Aug. Neumann: KE SPORU O SVATÝ HOSTÝN
Olomouc 1935. Zvláštní otisk z Našince, formát 10 x 16 cm, počet stran 8.

KNIHOVNA České společnosti rukopisné v Praze  [sign 410] - z pozůstalosti p. Vl. Křivého.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná