Karel Kádner - Zikmund Winter
K novým sporům o Rukopis královédvorský
Národní Politika
Ročník XXX. Číslo 20. V Praze, v neděli dne 21. ledna 1912.
Strana 2 a 3:
K novým sporům o Rukopis královédvorský

Den ode dne přiostřující se spor o pravost Rukopisu královédvorského podnítil mne, abych navštívil svého bývalého, nezapomenutelného profesora na reálce rakovnické, p. školního radu Zikmunda Wintra, a zeptal se jej jakožto všeobecně známého znalce starých památek rukopisných i vytištěných po jeho úsudku o té věci. S důvěrou úplnou obrátil jsem se nejprve právě k němu, poněvadž znám jeho přímost a nestrannost.
- Pane školní rado - začal jsem - přicházím s prosbou. Nepřátelé Rukopisu královédvorského obnovili útok, a jeden z nadšených obhájců, p. prof. Píč, padl jako první oběť. Co o tom soudíte? Jaké zaujímáte stanovisko?
- Milý pane redaktore, nejsem rád, že se mne vyptáváte. Nejsem odborník, tedy nerozhoduji. Mohu nanejvýš hovořiti o svém dojmu, a i s tím svým dojmem bych rád zůstal v soukromí. Poněvadž se však přímo ptáte, nemohu se schovati.
- Jaký jest váš názor o sporu, vedeném o Rukopis? Myslíte, že otázka, je-li Rukopis pravý či nepravý, jest již rozluštěna?
- Já pokládám otázku Rukopisu královédvorského dosud za nerozřešenou: Rukopis jest mnohými vážnými námitkami učiněn podezřelým, ale poražen není. Doufám, že protivníci Rukopisu, mezi kterýmiž mám mnoho osobních přátel, mi nezazlí pro tento můj dojem, jako já jim nemám za zlé, když míní, že Rukopis jest falešný. Rukopis královédvorský měl neštěstí již tím, že jej našel Hanka, který svoje falše čmáral do všech rukopisů, i pravých. Druhým neštěstím bylo, že protivníci byli hned od počátku organisováni, a že byli čilejší, smělejší a - mladší. Těchto vlastností neměli obhájci. Hned v začátcích boje stal se pokus o organisaci obhájců. Sešel se znamenitý počet pánů v Museu - datum již nevím - aby se rozdělily úlohy a vůbec práce. Mne pozval ke schůzi dr. Píč. Ale schůzi, než co dojednala, rozbil onen pan prof. Hattala, který byl před jinými povinen hájiti Rukopis, ale nehájil jej kloudně. Rozehnal schůzi jízlivou řečí proti - obhájcům! Obhájci potom i bez organisace vyvrátili mnoho z námitek, ale všecko ne, a tím se stalo, že protivníci měli poslední slovo, což bylo pokládáno za vítězství.
- Z čeho, prosím, ráčíte souditi, že sporná otázka není posud rozřešena?
- K svému mínění, že otázka Rukopisu jest posud nerozřešena, došel jsem takhle. Od počátku boje pokládány námitky filologické za hlavní věc! Profesor Gebauer uváděl hromadu slov a forem, tvrdě, že v staré době jsou nemožny. Z námitek takové autority neměla padnouti ani jediná! V těch měla býti pravda, které nedají se nohy polámati. Zatím však i při nedostatečné obraně Rukopisu padala jedna námitka po druhé. Já sám, nehledaje, nacházel jsem v starých knihách slova dle Gebauera nemožná. A profesor Flajšhans vyvrátil námitek filologických tolik, že Gebauerův filologický důkaz podvrženosti zakolísal smrtelně.
- Ale, jak lze si vysvětliti tolik mýlek takové autority jako jest p. prof. Gebauer?
- Věc byla přirozená. Gebauer a jeho žáci, sbírajíce materiál, nedočítali starých knih do konce. Bibliotekář Patera ukazoval mi v některé knize, kam až došli a co jim ještě zbývalo čísti. Tohoto způsobu sbírání materiálu ovšem nevyčítám, neboť vím, že při důkladném čtení všeho a bez pomoci svých žáků nebyl by Gebauer do smrti hotov se sbíráním látky.
- Znamenají ony vyvrácené námitky p. prof. Gebauera opravdový úspěch? A lze se vůbec nadíti, že Rukopis bude obhájen?
- Čerpal jsem a čerpám z toho, co jsem právě uvedl, naději, když vyvráceno bylo z námitek již tolik, že časem, až se knihy dočtou a jiné ještě najdou, vyvrátí se i ostatek. Ostatně zdá se mi, že dnešní protivníci Rukopisu mají totéž mínění, neboť nekladou již na slovíčka tolik váhy jako kladli.
- Co ráčíte soudit o ostatních důkazech podvrženosti, vlastně o námitkách proti pravosti Rukopisu?
- Z ostatních důkazů podvrženosti působil na mne silně důkaz historický. Ale prvý dojem se mi zvrátil, když profesor Tomek vytiskl v kteréms Musejníku odpověď, v níž dokazuje, že protivníkům Rukopisu ten falsarius jednou jest člověk nad míru chytrý, jindy nad míru hloupý - jak toho kde potřebují. Tato charakteristika falsatorova připlétá se mi pak ke všem ostatním důkazům. Mně od počátku byl rukopis podezřelý svou ojedinělou estetickou, literní krásou. V té, trvám, dodnes jest největší nebezpečí, jež hrozí starobylosti jeho života. Jest mi jak bludný balvan v daleké rovině suchoparu. Proto také moderní protivníci snaží se dokázati, že rukopis vznikl z ovzduší moderního. Jalovými podobnostmi s frasemi Jungmannovými se to nedokáže, ale hůře by bylo, kdyby se osvědčilo, co sdělil profesor Flajšhans ve Venkově, že totiž "celé verše Rukopisu Královédvorského a zejména Jaroslava jsou vzaty z tehdejších novinářských zpráv o napoleonských bitvách roku 1813 a 1814, uveřejněných (tři léta před nalezením rukopisu) v Hromádkových novinách, kam je psal a z němčiny překládal Hanka." Ty verše - ne slovíčka - třeba uveřejnit.
- Toto místo ve zprávě Venkova mne rovněž zarazilo, i chvátal jsem do Musea a prolistoval Hromádkovy noviny, ale po nějakém verši ani památky. Zdá se mi tudíž, že vyjádření to nelze bráti doslovně, a že pan prof. Flajšhans zajisté dá mi výklad jiný, správný. Chci totiž jíti k němu, abych zjistil pravdu. Dříve však půjdu ještě jednou do Musea a znovu si prohlédnu Hromádkovy noviny.
- To učiňte!
V Museu zašel jsem k p. dru. V. Řezníčkovi a požádal jej o zmíněné noviny i o časopis německý, z něhož Hanka přeložil zprávy o napoleonských bitvách. Časopis ten jest Kronos, a při bedlivější prohlídce zjistil jsem, že podezřelé místo: "nastal boj tuhý, jemuž jen temná noc konec učiniti mohla", jest doslovný překlad z německého Kronosu. Avšak verše nenašel jsem opět ani jediného.
V rozhovoru o věci té ptal jsem se pana dra Řezníčka:
- Co tomu říkáte, pane doktore? Poslední dobou býváte častěji jmenován mezi obhájci starých českých památek písemných - především opět...
- Ano, ale zásluha nenáleží mně. Byl jsem p. prof. Friedrichem v Českém Slově citován jako autentický svědek ve článku, v němž snažil se dokazovati podvrženost Paměti Přibyslavské, která vyvrací několik námitek, uváděných proti pravosti Rukopisu Královédvorského. Přivezl jsem totiž purkrechtní knihu, v níž jest Paměť ta zařaděna, r. 1889 do Prahy. V těchto dnech jsem se dověděl, že vzácný řiditel archivu Musea království Českého p. Václav Schulz již r. 1884 na své výzkumné cestě po archivech v Českomoravské vysočině přibyslavské knihy ohledal, Paměť v nich nalezl, zajímavá místa z ní pro archiv musejní opsal a původ její stejně jako profesoři Emler a Čelakovský odhadl. Jsa p. prof. Friedrichem jako svědek citován, pověděl jsem, co o Paměti vím. Nové páně Friedrichovy námitky proti její pravosti způsobily, že jsem byl nucen svědčiti vícekráte. Že svědectví má vyvracejí vývody p. prof. Friedricha, spočívá v povaze věci a ne v mé osobě. Podvrženost Paměti nedá se totiž prokázati způsobem, jehož pan profesor užil. Spor ten pochopitelně zajímá nejširší veřejnost a proto vyvraceje vývody páně Friedrichovy proti pravosti Paměti přibyslavské jako od něho samého citovaný a autentický svědek, uváděn jsem nyní mezi obhajci starých českých památek.
- Vy tedy nejste obhajcem pravosti podezřívaných památek?
- Nejsem! Avšak žádný z dosavadních vývodů o jejich nepravosti mne o podvrženosti jejich při bližším jich rozebrání a podrobném prozkoumání přesvědčiti nedovedl a nemohl. Dle mého vlastního přesvědčení většina popěračů pravosti starých českých památek podvrženost jejich nedokazuje, nýbrž odvolává se na jiné, z nichž mnozí však originály rukopisů těch nejen že neohledali, ale ani je jaktěživ neviděli! A o jiných jsem se sám přesvědčil, že ani rukopisy českých spisovatelů z XIX. století správně přečísti nedovedli. Pravosti starých českých památek nevěřící pánové venkoncem prohlašují, že věří - Gebauerovi! A jenom a hlavně v této pohodlné víře Gebauerovi ve přítomné době spočívá stadium sporu o pravost starých českých památek. Ve vlastním studiu, přesvědčení a zkoumání nikoliv. Pravidlo to má některé výjimky, aby mohlo býti pravidlem.
- A což vy? Nevěříte p. prof. Gebauerovi?
- Většina Gebauerových námitek proti pravosti starých českých památek byla úplně vyvrácena, ač na to doposud nebyl nikdo pojednán. Jeho pak vlastní projevy o rukopisech připouštějí a připouštěly úsudek, že si sám své věci pevně jist nebyl! Ne celý rok před jeho vystoupením proti rukopisným památkám v únoru 1886 v Atheneu přinesla známá Ersch-Gruberova encyklopedie, 2. sekce, 38. díl, str. 234 z roku 1885 z péra Gebauerova o Králodvorském rukopise tento úsudek: "Řeč od obyčejné a normální staročeštiny silně se liší; mezi odchylkami jsou některé dialektické stopy, ukazující na Moravu. Prokáže-li se při vyšetřování (chemickém a paleognostickém) rukopis jako starý, jazykové odchylky vysvětlí se dílem jako dialektické zvláštnosti, dílem zůstanou státi jako záhady (Probleme) nebo chyby. Pokud se týče obsahu, není nesouhlas s dějinami žádným svědectvím proti pravosti." Přijíti od roku 1885 do února 1886 od uvedeného mínění k nejrozhodnější negaci pravosti Rukopisu královédvorského vyžadovalo by přímo přesvědčujícího věcného důkazu o jeho padělanosti, jakýž však podán nebyl. Proto pro náhlé protirukopisné vystoupení Gebauerovo nepředpojatému pozorovateli zbývá jenom důvod osobní.
- Pravíte to tak přesvědčivě, jako byste měl k tomu doklad.
- Mám! Byl jsem členem redakce Národních Listů, když realisté koncem roku 1890 vstoupili do mladočeské strany. Nechci se o podrobnostech toho zde šířiti, uvádím pouze, že zejména dru Juliu Grégrovi, který byl nejrozhodnějším a nadšeným obhájcem starých českých památek, často přicházela na jazyk otázka, proč vlastně realisté pravost jejich popírali. Byl jsem toho opětovně svědkem, když mu bylo vykládáno, že byli prý k tomu svedeni, že oni popírání to neinscenovali! Různé podrobnosti toho neopakuju. Jsou známé také jiným osobám. Dr. Julius Grégr konečně žádal důkazy toho! A tu mezi jiným přišlo do N.L. dne 5. října 1892 psané a v listě tom 8. října otištěné "Zasláno" prof. Gebauera. Jest v petitu tři sloupce dlouhé. Prof. Gebauer v něm vedle jiných výkladů, jak se každý přesvědčiti může, inscenování svého a Masarykova vystoupení proti rukopisům ze sebe svaloval a původ jeho přičítal osobě jiné, prof. Kvíčalovi, kterýž však pravdivost toho popřel. Doslova: "Pan prof. Kvíčala mé a kol. Masaryka vystoupení proti Rukopisům K. a Z. inscenoval." Prof. Gebauer v Zaslánu tom dále prohlašoval, že by byl sice proti rukopisům vystoupil, ale jiným způsobem. Chtěl prý věc předložiti Jirečkovi a Tomkovi. O opravdivosti citů a pochybností Gebauerových ovšem nikterak nepochybuji. Avšak málo mužné veřejné jeho výmluvy, že vystoupení proti rukopisům neinscenoval on, ale jiný, který to pak popřel a dále výklady, že on vlastně chtěl k jiným osobám věc předložit, nepřesvědčily a nemohly mne přesvědčit o tom, že měl Gebauer příslušné ve případě tom důkazy o nepravosti staročeských památek po ruce! Mám-li ovšem nezvratné důkazy, ve vhodné chvíli řeknu "tu jsem" bez ohledu, co tomu kdo řekne a aniž to musí někdo jiný inscenovat. Pro svou osobu chovám však to mínění, že prof. Gebauer byl do rukopisných sporů mimoděk zatažen, hlavně snad proto, aby prof. Hattala mohl psáti svou "obranu" a že spor ten byl potom z největší míry povahy osobní.
- Z čeho soudíte, že spory ty byly spíše povahy osobní?
- Osoby v první polovici minulého století s domácími poměry musea království Českého podrobně obeznámené netajily se podezřením, jakoby některé originály staročeských písemných památek nahraženy byly padělky. Mezi takové případy počítám zlomek Evangelia sv. Jana. To mně již před dvacíti lety říkával prof. dr. Jan Palacký, že to slýchal od svého otce Františka Palackého. Na sdělení to jsem nedal. Ale v nedávno uveřejněných zápiscích prof. dra Vojtěcha Šafaříka stojí rovněž zaznamenáno, že podobné podezření choval také jeho otec Pavel Josef Šafařík. Proto v jistých kruzích nebylo to žádným tajemstvím a když své doby chtěl Gebauer vydati Evangelium tiskem, a nedovedl je všestranně odborně posouditi, měl býti upozorněn, že text je sice staročesky správný, ale že psán jest tuší, t.j. že je padělán. To se však proti pravidlům šetrnosti ani z ohledu na nakladatele nestalo! Za to však, když Evangelium Gebauer vydal, ihned na to jistí lidé zlovolně a škodolibě ukazovali, jak "nalítl". A škodolibost tato dostoupila vrcholu při scéně, o níž mně skriptor musejní knihovny Jan Lego, jako její svědek, s roztrpčením opětovně vyprávíval. Pan Lego byl jaksi Gebauerovi zavázán, jsa od něho své doby protěžován a proto často se s ním scházíval. Po vydání Evangelia přišli spolu do místnosti Učené společnosti na nějakou přednášku, kde profesor Hattala, dávný odpůrce Gebauerův, ihned začal si dělati z nešťastné publikace té úsměšky a jal se Gebauera vlastním sobě způsobem paskvilovati, že prý vydal zřejmý padělek. Gebauer tím přirozeně rozhořčen, chtěl se hájiti a pronesl prý: "Je-li zlomek evangelia sv. Jana padělek, pak jest padělkem také rukopis královédvorský!" Slova ta zněla nikoliv jako tvrzení, ale jako okamžitá obrana pomoci věci nade všechny pochybnosti povýšené. Hattala však jakoby na slova ta číhal, ihned se jich chopil a na Gebauera se obořil: "To musíte také nyní dokázat, když to tvrdíte!" V této scéně svědek její Lego shledával počátek nových sporů o rukopisné památky, jež vyvolal vlastně Hattala a do nichž byl Gebauer mimoděk stržen, nejsa upozorněn, že Evangelium jest paleograficky nehájitelné!
- Máte snad přímého dokladu, že sám pan prof. Gebauer nějak naznačil Hattalu jako původce nového sporu o rukopisy?
Přímého dokladu nemám, ale zajímavé jest v této otázce jisté faktum. Po smrti Hattalově napsal všeobecně známý tehdejší pražský dopisovatel do královéhradecké Obnovy v čísle ze dne 18. prosince 1903 o Hattalovi mezi jiným: "Máme za to, že nejsme daleko vzdáleni pravdy, když chováme mínění, že nebýti zbytečně svárlivého a nesnášenlivého vystupování Hattalova proti některým osobám, sotva by bylo r. 1859, neřku-li r. 1886 k rukopisným sporům vůbec došlo. K tomuto mínění došli jsme nejenom prostudováním příslušných aktů, ale také bezprostředním sledováním jednání a přímou znalostí většiny osob ve sporech těch vystupujících. Snad nebudeme osamoceni v tomto mínění, že spory ty vyvolány a přiostřeny byly především "vědou" Hattalovou a že to byly následkem toho spory více povahy osobní, při nichž stala se věc vlastně obětí. - Toto mínění nikomu nevnucujeme."
Proč to uvádím? Stať tuto ku svému překvapení nalezl jsem s naznačením, že pisatel její je redakci znám, otištěnou v Listech filologických ročníku 1904, str. 34. Pátraje, kdo ji tam citoval, dověděl jsem se od filosofa Jana Gebauera, že ji on otci přinesl a ten, že si otištění její v L. f. přál. O pravdivosti toho neměl jsem příčiny pochybovati. Otištění to zajisté nebylo by se stalo skutkem, kdyby řádky ty byly bez podstaty. Gebauerovi přišly vhod. Proto soudím, že rukopisné spory vznikly více z pohnutek osobních, při nichž věc stala se obětí.
- Je-li tomu tak, našla by se snad cesta k vyjasnění věci?
- Dle mého mínění především třeba jest objektivní podrobné historie osudů staročeských památek od jejich objevení až po dnešní dny. Sebrání všech projevů pro i proti. Ty třeba postaviti vedle sebe a každý hleděti doložiti skutečností. Tu se ukáže, pokud který má pravdu a co jest jalová domněnka. Sám pro svou osobu sebral jsem si historii tu a již vícekráte se mně stalo, že pomocí podrobností z ní jsem přesvědčil neznalé nebo pochybující, pokud byli na omylu nebo nesprávně informováni.
- Hodláte patrně sám napsati takové dějiny?!
- Nikoliv! Ale každému opravdovému muži dobré vůle, pochybovači i příteli památek těch ochotně povím, co z historie jejich vím a znám, kdyby se mne na některé nejasné věci tázal. Pro svou osobu o podvrženosti jejich nikterak přesvědčen nejsem, ačkoliv jsem ku přesvědčení vždycky přístupný, pak-li podány jsou věcné a nevyvratitelné doklady. Věří-li však v záležitosti té někteří Gebaurovi, nebráním jim v té víře, ale budiž mně i stejně se mnou smýšlejícím přáno, věříme-li stejně jako věřili Jungmann, Palacký, Šafařík, Čelakovský, Emler, Jirečkové atd.

Z Musea zašel jsem k p. prof. dru Flajšhansovi.
- Přejete si, pane redaktore? ptal se, jda mi vstříc.
- Hledám pravdu, pane profesore, a u Vás ji zajisté najdu.
- Oč jde?
- Pane profesore, hledal jsem nějaké verše Rukopisu Královédvorského, zejména z Jaroslava, v Hromádkových novinách, ale marně. Z toho soudím, že Vaše slova, uveřejněná ve Venkově, mají smysl jiný.
- Inu ovšem. Kde pak verše. Vysvětlím Vám to. V Jaroslavu jest:
"I by bojováno dlúho kruto,
až noc temná konec bojem zdiješe"
a v Hromádkových novinách dne 7. května 1815 praví se, že "nastal boj tuhý, jemuž jen temná noc konec učiniti mohla." Toť přece souhlasí zcela s veršem z Jaroslava.
- Mně připadají slova ta spíše jako novinářská fráse, např. "Zahájeno usilovné pátrání." A slova ona opakují se v témž listu jen poněkud pozměněna, totiž: "nastal tuhý boj, jemuž temná noc učinila konec."
- Dobře jste řekl, že je to fráse, ale fráse nová, jakáž nevyskytuje se v žádné staré památce. Podobných příkladů jest v Jaroslavu více. Objevil jsem však ještě něco nového, co jsem dosud neuveřejnil. Máme dativ mně a mi, tobě a ti, sobě a si, ale v staročeských památkách až do 17. století vyskytuje se jen sobě, kdežto v Rukopise jest si. To není nikde doloženo. Neříkám, že to Hanka psal, ale tvrdím, že si pochází teprve z doby po 17. století. Pro dativ si není starých dokladů. Zde vizte to v Gebauerově Historické mluvnici.
- Lze na základě podobných nedoložených slov považovati Rukopis za podvržený?
- To nelze nikomu vnucovat.
- Jaký důkaz ráčíte považovati za bezpečný?
- Bezpečný důkaz by mohla podati chemie. U odborníků vůbec rozhodují důvody odborné, totiž u filologů filologické, u historiků historické, u chemiků chemické. Širšímu obecenstvu jest nejpřístupnějším důkaz technologický, a s té stránky Rukopis v celku nevykazuje větších závad nevyložitelných.

Karel Kádner.

Zikmund Winter  (27.12.1846 - 12.6.1912)
historik, spisovatel a gymnasiální profesor dějepisu.

Karel Kádner  (4.11.1859 - 6.2.1923)
básník, libretista, hudební skladatel a překladatel; redaktor Národní Politiky.

Národní Politika
Ročník XXX. - 1912. Vychází dvakráte denně. Redakce: Václavské nám. 21.

Knihovna Národního muzea v Praze - čítárna časopisů v Letohrádku

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná