Karel Kádner
Nové spory o pravost Rukopisů
kralodvorského a zelenohorského.
Národní Politika
Ročník XXX. Číslo 27. V Praze, v neděli dne 28. ledna 1912.
Strana 2 a 3:

Nové spory o pravost Rukopisů kralodvorského a zelenohorského.

Posledních dnů vyskytlo se tolik odporujících si zpráv o Rukopisech obou, že zatoužil jsem podívati se na tyto sporné památky.
Přes musejní čítárnu, přeplněnou čtenáři i čtenářkami, pilně studujícími, zaměřil jsem do úřadovny bibliothekáře

p. prof. dra. Čeňka Zíbrta.

Seděl v pracovně své u stolku, zdobeného poprsím Jos. Dobrovského, pohřížen do úředních listin.
- Aj, co mi nesete? Či byste si rád něco odnesl? vítal mne s úsměvem a vrozenou mu ochotou.
- Přicházím prosit o nějaké vysvětlení.
- Zajisté v příčině Rukopisů?!
- Uhodl jste. Především však dovolte, abych se vás zeptal po něčem jiném, což souvisí však s pravou příčinou mého příchodu. Kolik let již úřadujete v Museu?
- Dvacet let.
- Za tu dobu vycvičila se zajisté vaše paměť do té míry, že budete s to, abyste mi dal správnou odpověď, až se vás zeptám po jistém počtu co do návštěvy...
- Ó, paměť mám výbornou.
- Tedy k věci. Pane profesore, možno každému studovati v musejní bibliothece staré rukopisy zejména královédvorský a zelenohorský?
- Ovšem.
- Kolik asi osob žádalo vás již za svolení ke studiu obou těchto sporných památek? Nemám na zřeteli celou dobu vašeho úřadování v Museu, nýbrž jen poslední čas rozjitřeného boje o rukopisy tyto. Bylo jich zajisté hojná řada?!
- Řada? (Dr. Zíbrt mávl rukou odmítavě.) Ani snad neuvěříte, pane redaktore, že za celých dvacet let, co jsem v Museu úředníkem, neptaly se po rukopisech ani tři, čtyry osoby.
- Ani posledních dnů ne?
- Ani nyní ne! A přece na jedné straně se dokazovalo, že v Rukopise zelenohorském vepsáno: Hanka fecit, a na druhé straně se tvrdilo proti knize a snímku, podaném od Žunkoviče, že v rukopise tom nic takového není ("lump") - dokazovalo a tvrdilo se to, a zatím nikdo z těch, kdo věří a hájí, ani z těch kdo nevěří a podezřívají, ani nikdo z těch, kdo psali pro i proti, i kdo podezřívali, jak mohly ukázky originálu Rukopisu královédvorského býti půjčeny prof. Píčovi do ciziny. - Krátce řečeno: nikdo nepřišel do Musea se zeptat, sem, na místo jedině schopné a ochotné k odpovědi a vysvětlení, jak skutečně ten kryptogram "Hanka fecit" vypadá, jak vůbec oba rukopisy chovány a každému čtenáři přístupny. A tak i ve vědeckém časopise uvažovalo se o nápisu "Hanka fecit" a doporučovalo se nové zkoumání a šetření - a současně sloupce novinářské byly napěchovány rozborem a úvahami o inkoustu, písmu, zevnějšku a o iniciálkách Rukopisu, ale posud nikdo nezaklepal zde a nepřišel přímo, otevřeně a bez záludných kliček zeptat se, co jest pravda. A mezitím roztrušovaly se klepy a povídačky, i zlomyslně šířené jistými novinami o úřednictvu musejní bibliotheky, jež přece podřízeno ve svých služebních výkonech musejnímu praesidiu! Ano, nikdo z těch nepřišel, aby dověděl se pravdu, jak dr. Píč vyžádal si dvojlist z Rukopisu královédvorského, aby je mohl předložiti znalcům v cizině i citovati Rukopis ve svých Starožitnostech země české, přímo od jednatele dra Mourka.
Dvojlistí ono bylo zajisté půjčeno dru. Píčovi jen na zvláštní úpis a zaručení?!
Jinak nebylo by to vůbec možné. O věci byl také sepsán úřední protokol, jež podepsali: Zvěčnělý jednatel dr. Mourek, jakožto plnomocný zástupce praesidia a výboru, vypůjčovatel dr. Píč, ředitel musejní kanceláře p. František Kvapil jako svědek, a já bibliothekář. Já pak z rozkazu zástupce praesidia a přednosty úřednictva musejního odevzdal dru Píčovi rukopis z výstavní síně. Po návratu dra Píče z ciziny bylo dvojlistí opět řádně vráceno a uloženo na svém místě, o čemž rovněž úřední záznam sepsán na témž protokolu.
Pozoruji, že se rozhorlujete, pane profesore!
Nehorším se, spíše projevuji politování, s jakou povrchností u nás podobné otázky se luští, když mimo dva nezúčastněné interesenty ze všech těch nynějších obhájců i odpůrců Rukopisu přišel jediný redaktor Českého Slova pan Jiří Skorkovský, chtěje fotografovati a pak studovati na základě věrného, krásně zvětšeného snímku nápisu Hanka fecit, jím pořízeného nejmodernější methodou fotografickou, má-li pravdu Dolanský s Hanušem či Žunkovič, či nemá-li pravdy žádný z nich. Není to trapné, odbývá-li se u nás tak vážný spor papírovou vojnou a nikdo nejde věci na kloub, aby sám viděl tu pravost či padělanost?
Budete nyní tak laskav, pane profesore, a ukážete mi oba Rukopisy?
Pojďte, prosím. Šli jsme po skleněné podlaze třetího patra železné konstrukce bibliotheční do zvláštního oddělení. Zde vytáhl p. bibliothekář ze skříně důkladnou krabici a opatrně ji otevřel. V krabici té schovány jsou ve zvláštních kožených, ozdobných deskách staročeské rukopisy pravé, sporné i padělané, ukryté ve zvláštních pečlivých obalech.
Pan dr. Zíbrt k mému přání ukázal mi napřed Rukopis Zelenohorský, a ačkoli neodborník, shledal jsem záhy, že nutno dnes bez dlouhých okolků veřejně provésti pravý snímek této památky, zejména nápisu Hanka fecit. Potom předložil mně Evangelium sv. Jana a upozornil mne na padělané české glosy, kterých prof. Gebauer původně hájil ve zvláštní knize, vydané od Matice České. Dále ukázal mi padělanou milostnou píseň krále Václava, padělané proroctví Libušino a padělanou píseň na Vyšehrad, některé zlomky a rukopisy staročeské a posléze Rukopis Královédvorský, vyložený v pečlivě zaskleném obalu ve výstavním sále, přístupném obecenstvu.
Mám upřímnou radost, pane profesore, že popřál jste mi poznati z vlastního názoru tyto staročeské památky, zejména oba Rukopisy, o nichž rozpoutal se právě nový spor. Zúčastníte se též diskuse o Rukopisech?
- Jsem úředník, a úřad bibliothekářský, jímž svěřeny mi v ochranu a k zodpovědnosti všecky tyto rukopisné a tištěné nevzácnější památky řeči a literatury české, diktuje mi zachovati zvláště v nynější rozvířené hádce klid a nestrannost. Ostatně snad jste si povšimnul svaté pravdy v čís. 24. Času: "V celku jsme právě tam, kde jsme byli r. 1886!"
- Ale to není pravda. Vždyť valná většina námitek vyvrácena - jsme tedy očistě Rukopisu mnohem blíž!
- Ať to nyní revise sporu, na kterou je vypsána cena, prokáže.
Chtěl jsem tázati se nyní p. profesora dra Zíbrta po objasnění dvou důležitých okolností, jež vztahují se k Rukopisům a jichž jsem v Naučném slovníku nenašel, ač tam býti mají, ale povinnost volala p. bibliothekáře jinam.
O těch tedy příště.
Na odchodu střetl jsem se ve dveřích s panem drem V. Řezníčkem, i šel jsem k němu.

Pan dr. Vácslav Řezníček

na mou otázku, četl-li číslo Času ze dne 24. ledna, pravil: Ano. Tam jest ve příčině rukopisných sporů konstatováno: "V celku jsme právě tam, kde jsme byli roku 1886." Toto přiznání a doznání skutečnosti a pravdy, že protirukopisný boj od r. 1886 do naší doby byl úplnou marností, a že k žádnému úspěchu nevedl, sluší loyalně vzíti na vědomí a zaznamenati je. Avšak vzácný ten projev celou skutečnou pravdu o studiu rukopisného sporu při své nejlepší vůli nevystihuje. Kdo se podrobněji obíral dějinami sporu toho, ví, že od let dvacátých do let osmdesátých minulého století vleklo se českým životem hejno různých domněnek, klepů a podezřívání protirukopisných, jež však postupem doby tak zvětraly a vyčichly, a že r. 1886 osoby, jež se dle vlastního prohlášení daly k inscenování protirukopisného sporu svésti, jako překonané a nedržitelné je odvrhly. V tom spočívá dnes první zisk pro staré památky. Dále r. 1886 se ukázalo, že starší protirukopisné vědecké argumenty, instrumenty a aparáty do šedesátých let XIX. století užívané byly a staly se úplně bezúčinné. Proto začato proti rukopisu se zbraněmi zbrusu novými. Zbraně ty byly neobyčejně prudké a v tiché selance po zřízení české university a otevření Národního divadla překvapovaly! Když však o nich všech v Gebauerově "Poučení" z r. 1888 pamětníci sporů těch dnes čtou, nikdo více nedá se jimi přesvědčiti. Proč? Protože polovice základů námitek protirukopisných jest vyvrácena, bezpodstatná. Mladší pak Poučení čtoucí generace se vůbec diví, že s takovou methodou mohla přicházeti věda, aby si dala důkaz za důkazem, buď vyvraceti, nebo usvědčovati jako dokázané nepravdy. Toto faktum ukazuje, že všechny dokázané důvody proti rukopisům záhy sestaraly. Kdokolivěk dějiny rukopisných sporů si z jakýchkoliv příčin projde, přijde k poznání, že z omylů usvědčení odpůrcové starých památek se svými důvody v dějinách těch stále odpadají jao činitelé odbytí a poražení, kdežto obhájci stále zůstávají v platnosti a řada jejich roste. Také taktiku odpůrců z r. 1886 dnešní mladá generace neuznává. Tehdaž popěrači prostě zvolali: "Dokažte pravost" a Hattala jim ihned běžel vstříc slibováním své obrany. Dnešní však generace na volání o padělanosti starých památek ledově klidně odpovídá: "Pánové! Co tvrdíte, jste také povinni nezvratně dokázati a čeká se to od vás, že to nepochybnými důkazy, jež zajisté máte a míti jste povinni po ruce, dokážete!" Tvrdí-li již i sám Čas, že v rukopisné otázce jsme právě tam, kde jsme byli roku 1886, pánům těm nic jiného nezbývá. Pakli si pánové s důkazy těmi hodně nepospíší, celá veřejnost přejde přes ně prostě k dennímu pořádku. V těchto směrech, jak každý vidí, jest stadium rukopisných sporů dnes ve výhodě proti r. 1886.

To jsem před chvílí řekl p. dru. Zíbertovi.

Karel Kádner.

Čeněk Zíbrt  (12.10.1864 - 14.2.1932)
univ. profesor, historik, ředitel Knihovny Národního musea.

Václav Řezníček  (9.9.1861 - 26.1.1924)
spisovatel, novinář, bibliotekář Knihovny Národního musea.

Karel Kádner  (4.11.1859 - 6.2.1923)
básník, libretista, hudební skladatel a překladatel; redaktor Národní Politiky.

Národní Politika
Ročník XXX. - 1912. Vychází dvakráte denně. Redakce: Václavské nám. 21.

Knihovna Národního muzea v Praze - čítárna časopisů v Letohrádku

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná