Dobrovský ani Jungmann neznali ještě r. 1825 "Stillfrieda"; byl
přivázán ve svazku "Miscellaneen", ve kterém se nalezl "Jovian" teprve
r. 1862 - Hanka ovšem "Ludiši" udělal ze Stillfrieda již r. 1817.
- Dominikánský mnich Julian byl kolem 1240 v Suzdalu a jemu se přičítá
vznik pověsti o zavraždění tatarské princezny. Byla to však vnučka knížete
Michaela Vsevolodoviče, který utíkal před Tatary, což teprve r. 1843
otištěním polské Volyňské kroniky stalo se známé. Hanka i to "znal"; neboť
historický fakt až 26 let po nalezení RK zjištěný, je v textu
Jaroslava téměř doslovně:
Rukopis Král.:
Diviechu sě Němci krásě také
zavidiechu bohatstvo jéj velim,
vypadnuchu na niu drevy,
zabichu ju i pobrachu sbožie.
Kronika Volyňská:
Uzřevši - že Němci,
jako tovara mnogo jest
izbiša jemu ljudi,
i tovara mnogo otjaša
i unuku jego ubiša.
Co tomu říká literární historie? Najde to v "Echtheit",
str. 158-161. - Brentanova výtka, kterou naši buditelé nesli "velmi
nemile", je pane Strejčku, špatný vtip, jako ta "oslava Sternberků, palčivá
myšlenka Hanky" - plané kombinace o Jungmannovi a mladých vlastencích. Fakta
přesvědčují a domněnku nevydávejte nikdy za pravdu! Skrytá narážka "Jungmann
byl nesporně rozený básník, ale od doby vydání RK jeho múza se odmlčuje...",
je výrok, který by bezděčně potvrzoval úsudek hitlerovského listu o našem
národě. je-Ii věda v koncích s Hankou, pohaní bez důvodu i památku velikána
probuzenecké doby.
Pověstné české flagelanství musí již jednou přestat; již Dalimil znal
Němce dobře - nezměnili se! Literární historii doporučuji studovat Pečírkovu
"Kateřinu", Spinovu "Die altčech. Katharinenlegende", dále "Echtheit" bratří
Jirečkových, "Legendu o sv. Kateřině" od J. M. Černého; snad by
neškodil ani můj "Důkaz o pravosti RK" a poslední moje práce "Rukopisy a
věda". Je dobře o všem se přesvědčit, kde jsou prameny citované a pak se
literární historie vyvaruje - omylu a nebude své domněnky vydávati za pravdu
o Rukopisech. -
II.
Neslavné tažení proti Rukopisům končí naprostou porážkou teorie
Flajšhansovy, který klade již jen chabý odpor v rozčileně psané brožuře
"Jak to vlastně bylo?" Autor opustil své filologické vývody,
přeskupil a zabíjí taktiku historika Golla. Je příznačné a málo vědecké
rčení, že za výklady a tvrzení cizí nepřijímá zodpovědnosti. Zbavuje nás
povinnosti na ně odpovídati.
Pro posouzení věci poslo6ouží citát (str. 6) Flajšhansovy brožury,
odst. 3.: "Přináším také jednotlivé důvody, ale nekladu na ně váhy.
Osobně jsem přesvědčen, že postačí jeden jediný důvod k důkazu nepravosti;
ve své práci jsem také výslovně uvedl, že např. slovo tábor stačí
samo pro poznání falsa každému historikovi; jsem zrovna tak přesvědčen, že
filologu postačí výraz "v pochládečce" sám jediný k témuž důkazu. Ale,
opakuji, nekladu na tyto jednotlivosti, sebe důležitější, váhy vůbec. A
nekladu také váhy ani na chemické zkoumání či názory paleologů, nekladu váhy
ani na písmo nebo na jednotlivá čtení. (!!) Držím zde metody (!!)
Gollovy, tak málo chápané." Jaká je v tom logika?
Dalo by se trefně odpověděti "Aj Luděče!" Nebudeme se však držeti ani
metody Zábojovy a ponecháme odpůrci "pochládeček", aby tou básnickou licencí
ochladil - svůj žár. Výtka "v pochládečce" týká se jen "Písně pod
Vyšehradem", nikoliv Rukopisů. -
Zbývá tedy "tábor"! Je mnoho v sázce a odpůrce čeká těžká porážka. - Ve
staré bibli jsem již za svého dětství četl o hoře Tábor v Palestině, při
proměnění Krista: "Pane, zalíbilo se nám zde, chceš-li, rozbijeme zde tři
stany, Tobě jeden, Eliášovi jeden a Mojžíšovi jeden." Do dnes mi utkvělo v
paměti, že ty - stany na hoře Tábor měli "rozbít" a bylo mi to divné. - Hora
Tábor je tedy název biblický; je o ní zmínka v doplňku evang.
sv. Lukáše.
Paprocký, v kapitole "0 stavu městském" (str. 53), poučí odpůrce o
vzniku názvu "tábor" v Čechách: "V kraji Bechyňském roku 1418, při
slavnosti velikonoční, scházelo se množství lidu na jednu horu, kteréž
říkali Tábor a tak se pobízeli řkouce: pojďme na Horu Tábor!
O seslání sv. Ducha, sešlo se toho lidu na Horu Tábor okolo
čtyřiceti tisíc mužů, žen a dětí." - Na str. 58 téhož pramene "Jan
Žižka přivinuv se k Táborům, kteří ho přijali za hejtmana a na ten čas -
r. 1420 zakládali Město na hoře Tábor". -
Nynější město vzniklo tedy na vrchu biblického názvu Tábor a teprve o
dva roky později! - V téže kapitole, str. 61 je název Hora Oreb -
shromaždiště lidu Sedleckého.
V dnešním Táboře je rybník Jordán, za Táborem údolí Josafat a v
Jistebnici: potok Cedron. Nejsou to biblické názvy? Mimo Maďary a Turky,
znají však i Bulhaři název "tábor" pro vojenskou, pohyblivou skupinu!
Teorie, že slovo "tábor" se rozšířilo teprve se slávou husitských vojsk, se
zhroutila. Flajšhansův jediný a poslední "historlcký" důkaz je vyvrácený!
Hora Tábor v Palestině; stany při proměnění Krista i "tábor Tatar"
nejsou anachronismy r. 124O - neboť již před Husity se vyskytuje v
Čechách místní název biblického původu. Paprocký zaznamenal v "Posloupnosti
biskupů" (str. 297): "Léta 1145 biskup Olomoucký - Jindřich,
kostel v Litomyšli založil a dal mu jméno na Hůře Olivetské." - Že
název "tábor" zvěděli Bulhaři již dříve, než si ho Turci a Maďaři osvojili,
a než se k nám s křesťanstvím dostal, je jisto.
Uvedl jsem již ve své knize "Rukopisy a věda", že historik Goll je
V. Flajšhansovi "vůdčí hvězdou" - přiznávaje to, pustil filologii,
opřel se o historii a ztroskotal opět! Na někdejším obránci pravosti, plní
se - jeho vlastní slova "kdo o pravosti Rukopisu pochybuje, kope si sám
hrob". - Jako pohotový obránce měl mnohem více štěstí a noblesy, jak vidno z
jebo starého spisu "Boj o Rukopisy". Nezůstal však důsledný ani v otištění
své přednášky v "Historickém klubu".
Odmítám rozhořčeně "metodu" i zaujatost v projevu "Kolda nevyhledal
nic", a jen proto jsem předložil své práce otevřeným listem České akademii
věd a umění, aby zvážila zvláštní úroveň, jakou zaujal V. Flajšhans při
řešení svého problému.
Ježto se prof. dr. Mareš ve své "Pravda o Rukopisech" zmínil o
některých mých výzkumech, ironisuje to Flajšhans způsobem, vědy málo
důstojným. Prohlašuji tedy, že za přítomnosti B. Střemchy koupil jsem u
Taussiga v r. 1927 Pečírkovu leg. sv. Kateřiny a současně
"Die altčech. Katharinenlegende" prof. Spiny. - V "Čechu" jsem
uveřejnil část svých nálezů. - V brožuře vydané v listopadu
r. 1927 "Důkaz o pravosti Rukopisu Královédvorského", je resultát mého
zkoumání obou publikací: otisk dvou stran Pečírkovy leg. Kateř., na
kterých jsou zjevné fragmenty II. sloky "Róže", části "Opuščené" a
"Ludiše", s označením čísel veršů a shod s "Jaroslavem" a později, ve
II. vydání i s "Čestmírem". - Když autor legendy nalezené r. 1850
znal zpěvy RK již r. 1355, v době Karla IV., nemohl je
r. 1817 nikdo falšovat - legenda byla ve Štokholmě a v latinském textu
ony shody nejsou.
V knize "Rukopisy a věda" (str. 50-51) cituji verš 142
"Jaroslav" RK, kde slůvko "zapreti" jsem vyložil dle "prieta",
leg. Kat. na překážku, neboť noc se téměř vzpříčila, stala se
překážkou zrakům bojujících. V. Flajšhans ironisuje zmínku
prof. Mareše o mém "přirozeném citu pro český jazyk" - prý jsem "prostě
opsal mylný výklad" Spinův. - Neopsal! Spina 112a, (slovník): prieta =
Streit = boj, spor; tedy hrubá nepravda Flajšhansova i jeho vědecký nález
(str. 37-38) "noc zaprsieti zraky zapolena" Hanka (prý!) zcela
správně přeložil "zahrozí". Smysl ovšem není dost jasný a - výklad dosud
neznám". - Tak Flajšhans, jehož hluboká moudrost a objektivnost má býti
trvale již - zvěčněna v publikaci Historického klubu. -
Ve filologickém časopise píše prof. Weingart že "Legenda o
sv. Kateřině září jako hvězda první velikosti - epos evropské úrovně".
To hlásám v "Čechu" již pět roků!
František Kolda: Závěrečná slova o Rukopisech
Odpověď na poslední námitky literárně-historické. Praha 1932.
Knihkupectví - V. Kotrba - Nakladatelství.
Formát 10,5 x 16 cm. Počet stran 8.
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná