Kralodworský Rukopis.
                 (Hankowi.)

      Takliž si wěčnau hned w zniku záhubu
      Mému přisáhla Štěstěno národu;
        Časům by syn spal, zlým dadauci,
          Otce drahé za kořist památky!

      Řek má Homéra, s Bardy si hrá Němec,
      Kde Hekla soptí tamť Osian zněje:
        Jen náš uchem wnuk darmo bystrým
          Háje němé Slawjanů nasléchá.

      Nám zmizly, ó, žel! skutky našich dědů;
      utichly hlasné za svobodu hromy;
        roztřen slepou s jménem patou již
          prachtě za vlasť hrdinů bojovných.

      Kde ples radosti zněl, snad úpí žalosť,
      kde zbraň svobodná, teď řetězů hrkot;
        a struna předků svých otrocké
          znedbala šrámy hojiť potomků. *)

      Wy wěštci dáwní, jimiž zwuky Bůh w jazyk
      Wkládal, by swau wy w ně ste duši wdechli;
        Hlahol co perwý ste slawjanský
          W šat století winuli kde pak ste?

      Nemáli písní harfa waše pro nás?
      Aspoň swých ohlas pošlite nám zpěwů,
        Labuť w posledním ještě truchlé
          Aumoru sladce těší sirotky.

      Aita! co slyším od Dworu Králowé?
      Perst z oblaků ční, teď wece jsau cosi:
        Patřím a we mhle zmizlo heslo:
          Příteli! příteli! tam se berme.

      Zde jsau zde! w krásném wiz hle leží hrobě;
      Smím jichli temné tknauti se zástěry?
        Ai jak sloní mi truhlu záře,
          W níž s waritem swazeček zpěwů jest.

      W chrám jim newinná, jak z hory Sinai
      Deskám tajemným prostota ustlala;
        Strážné kopí a zbroj stawiwši
          Žižkowu jak cheruby swaté k ní.

      Wzhůru, pociťtež pětstoletí spalí
      Čestmíre s Oldrau, Záboji, Jarslawe!
        Wás, slyšte, wás k padlé měděnný
          Wlasti jazyk wěže této křísí.

      Sem rýl a jemných cožkoli nástrojů
      Zniklý wywábil důwtipu Herkulán:
        By šťastně křehký poklad autlé
          Mládeži, co w puku kwět, se rozwil.

      Ať samowraždnau wíc do cizé nohau
      Neskáče, nízké přes ploty, zahrady;
        Nýberž z domácí, w spolku jarním,
          Wětwe si píšťaly ke hře krautí.

      I wy, kdož swých ste, starci bohů haslé
      Ohniště uzříc zaufali, wraťte se:
        Nowau založme z těchto dáwné
          Si zbořenin wzdělanosti pewnost.

Poznámka:
*) Censura r. 1821 vymazala třetí a čtvrtou sloku, a posud ani ve vydání nejnovějším otištěny nejsou. Sloky ty zachoval nám František Lad. Čelakovský v dopise, poslaném v srpnu r. 1821 Josefu Vlastimilu Kamarýtovi, napsav mu: "Tyto dvě strofy censurou vymazané vlož do ódy Král. ruk. mezi 2. a 3. strofu."