Dokumenty rukopisného sporu

Aforismy o rukopisu Kralodvorském.
Sepsal Emil Komárek.
Památky archaeologické a místopisné
1868

strana 384 až 394:

1. Ludiše a Lubor.

Jireček dokázal, že z básní rukopisu Kralodvorského nejvíce v Ludiši a Luboru, působení západního umělého básnictví se jeví. Báseň ta stýká se zajisté nejvíce s Alexandreidou českou (sepsanou 1245-1253), jest tedy pozdější, nežli sám Jaroslav a byla složena nedlouho předtím, když zpěvy a písně rukopisu Kralodvorského na pergament byly přepisovány (okolo 1270-1280). Skladatel té básně, Čech upřímný, nemající zalíbení v cizím způsobu turnajů, oslavuje "sedání," jak druhdy v Čechách bývalo, nikoli co hračka kratochvilná, než co příprava válečná a semeniště udatnosti na obranu vlasti proti sousedům nepřátelským, jež každou chvíli něco do Čech táhlo - "v míře válku múdro ždáti, vezdy nám súsědé Němci."

Turnaje, jichž byli Čechové za Václava I. poznali, došly velikého, zvelebení za Otakara II., který hrám těm rytířským velmi přál a mladé šlechticev turnajích cvičiti kázal (Chr. Aulæ Reg. 31). Ale hry takové byly co věc cizí a neprospěšná proti chuti a proti mysli statečnějším zemanům českým, kteří dbali o zachování mravu domácího. Známe zajisté nářek rytíře Dalimila, representanta národní šlechty, (1282-1314), který velmi na to touží, že nemužnou, dětskou a nákladnou hrou rytířskou udatnosti v Čechách nepřibylo, než ubylo. [1]

Skladatel položil sedání, jež vypisuje, ku hradu bohatého knížete Zálabského. Zálabí bylo toliko jednou celé dáno v úděl (1117 na dvě léta), východní pak část téhož Zálabí, pozdější Hradecko, bývalo zvláště v 12. století častěji sídlem údělných knížat. [2] Zálábí jest tedy topografické pojmenování historické. Osobní jména, jichž skladatel v básni připomíná, nejspíše jsou smyšlena, ovšem dle jmen, jichž v Čechách druhdy užívali. Ludiše jest Ludislava, (Ludislav, Ludslav v Erb. Reg.), Lubor stažené Lutobor, se Střeborem srovnej Střezibora v rukop. Zelenohorském, Srpoš a Ruboš zkráceno jest jako Jaroš, Luboš, Prkoš, Svatoš, Žděš; se Spitiborem srovnej Spitihněva, Spitimíra (jako Ratibor a Ratimír); Bolemíra srovnej s Bolemilem; Zdeslav (Zdislav) bylo jméno v Čechách velmi obyčejné, jež i jméno mist Zdeslav a Zdeslavice posud hlásají. [3]

Lubor (Lutobor), hlavní hrdina sedání i básně, obrací mysl naši bezděky k Hronovicům, kteří si ve jmenech: Lutobor, Ratibor, Smil, Bohuše aj. velmi libovali.

Dr. H. Jireček má Lutobora a Ratibora v rukop. Zelenoh. za předky Hronoviců, Dalimil pak Chvala mezi první předky Hronoviců klade (srovn. Chvaleč, Chvalkovice u Dvora Králové), v 13. stol. časté jméno v rodu. V "Regestech" Erbenových najdeš Lutobora r. 1107, bratry Bohuši, Ratibora, Heřmana a Lutobora a Unku r. 1189; Lutobora, syna Smilova r. 1193, na Moravě pak z téhož rodu několik Lutoborů z let 1221-1234.

Hronovici, kteří v 11.-13. století bývali župany na Hradci a Kladště, z nichž pak v století 14. zvláště páni z Lipé a z Dubé zhusta v Hradecku co purkrabí a podkomoří bývají jmenováni, mívali rozsáhlé zboží ve východním Zálabí, zvlášť okolo Dvoru Králové, odkudž jednak k Náchodu, jednak k Jičínu se rozkládalo: Litoboř, Ratibořice, Heřmanice, Bohušín, Bohuslavice, Světlá, Skalice, Ronov, Náchod, Rajhrad, Krčín, Brada (po Bohuši příjmím Bradě) a j. v.

Z Hronoviců pošli Hron z Náchoda a Smil Světlický z Lichtenburka, jichž Dalimil spolu s Havlem z Lemberka, Markvarticem, co nejvýtečnějších turnejníků za Otakara II. (1253) připomíná (Hron "najmúdřejší" dostal od krále Římského lva černého v zlatém poli, Smil pak "klániem" dobyl si "kapra černého"). Ačkoli pak Hronovici někteří, jako n. p. dotčený Smil, který se psal r. 1246 z Lichtenburka a syny své po německu křtíti dal, po zvycích německých se táhli, i hradům svým jména německá dávajíce: přece se zdá že i sami Smilovi bratří a strýcové spíše mravům a obyčejům domácím věrni zůstávali, hrady své a svůj rod po česku jmenujíce (z Ronova, z Přibyslavi, i Hron nepsal se jinak, než z Náchoda), a Dalimil velebí mysl vlasteneckou některých Hronoviců (z Lipé, z Dubé).

Nesluší-li pak se domýšleti, že skladatel básně, kterou posud "Ludiše a Lubor" nazýváme, smyšlené své "sedání" schválně do Zálabí položil, kdež v mocném staročeském rodu Hronoviců, v samém okolí Dvoru Králové, kontrast mezi smýšlením národním a nenárodním tak byl patrný a zjevný, že ani strýc se strýcem v chuti a v smýšlení svém se nesrovnával, jeden příče se tomu (n. p. turnajům), co druhý jakožto vzácnou cizotu velebil? Proč nepoložil básník sedání své ku hradu knížecímu, nebo ku hradu jiných knížat údělných, do Žatce, do Plzně nebo do žup Depolticů? A mámeliž to pokládati za pouhou náhodu, že Lubor, hrdina staročeského sedání, jméno Hronovicům velmi milé připomíná?

V Zálabí snad sedání údělných knížat, zvláště pak knížete Soběslava, který i co kníže zemský velmi rád v Hradecku býval (1110-1125, pak r. 1129, 1130, 1137, 1139, ve Chvojně - Dvoře Králové - r. 1140), v dobré a stálé paměti zůstávala. Za něho zvláště Hronovici důležité místo zaujímali. Soběslav byl kníže bohatý, staveb a nádhery velmi milovný, a bývalo obyčejem, kdykoli kníže na hrad některý zavítal, zváti šlechtu k hostině a ku sedání. Šlechta scházívala se z dalekého okolí ("z dalných zemí, z dalných vlastí"), hledíc na sedání druh druha obratností a udatností překonati. Kníže, dívaje se na zápasy ušlechtilé, vyhlížel si z mužů statečných nejstatečnějšího, aby se naň co vůdce mohl spolehnouti v skutečném boji ("kací z vás mi najplzněji"). Zdá se, že chtěl skladatel "Ludiše a Lubora" souvěkým zemanům, kteří byli viděli nádherné turnaje za panování Otakara II. (n. p. 1264), vylíčiti naprotiv sedání ne méně nádherné, duchem i způsobem domácí a vlastenecké, méně hravé, více udatné a vážné. Vnější úpravou líšilo se české sedání od německého turnaje: oboje však byly zábavy šlechtické. Chtěl-li pak básník tendenčním vypsáním domácího sedání cizinský turnaj zlehčiti, měl jistě namířeno proti zemanům, k cizotám velmi náchylným, zvláště pak proti Hronovicům některým nenárodním, jichž cizáctví chtěl zvláště zahanbiti, vykládaje jim, jaké slávy udatenství došel Lubor Hronovic, nikoli cizími hračkami rytířskými, než důstojnou hrou domácí, slušící dobře opravdové, nikoli strojené statečnosti.

Porovnáš-li Ludiši a Lubora s Dalimilem, i shodu i rozdílnost mezi nimi shledáš. V Ludiši jen tiše a pasivně odpor citu národního proti cizímu mravu se jeví: velebíc české sedání v dobu takovou, když v Čechách turnaje nejlépe rozkvétaly, kontrastem tím nelibost a nechuť k německým turnajům osvědčuje; Dalimil pak zřejmě i aktivně proti turnajům se vzpírá. I v motivech oba skladatelé spolu se srovnávají: onen přeje domácímu sedání, při němž vítěz důstojně, prosťounce a patriarchalně věncem z dubového listí odměněn býval, ten pak horlí proti turnajům, při nichž panny vítěze tretkami a titěrkami dařívaly ("I jechu sě bez popruhóv kláti, panny jim v dar chrústóv sláti" Dal. str. 166). Skladatel Ludiše a Lubora nemohl ovšem v rámci epiky polemicky ozvati se proti turnajům, jako Dalimil.

Dá se mysliti, že v čas složení Ludiše a Lubora ještě více rodin šlechtických v epickém vylíčení českého sedání zalíbení mělo, protože cizácká protiva sedání, turnaje, byly hrou šlechtickou, za jakouž i sedání sluší pokládati. Jde to i z toho, že skladatel L. a L. i urozenosti ("prokní rozenie dle svého") i znaků ("i na dřevci tuří hlava") si všímá. Ale zdá se, že skladatel, chtěje sedání co důstojnou protivu turnajů vylíčiti, místy přehání a tím i původní ráz českého sedání stírá.

Ze všeho, co jsme tuto na další uváženou pověděli, nezdá se nám býti pravdě nepodobno, že báseň Ludiše a Lubor ve východním Zálabí, v okolí Kralodvorském složena byla; nic tomu zajisté neodpírá.

2. Že některé básně původem svým na okolí Kralodvorské ukazují.

Naleziště Rukopisu jest Dvůr Králové. Několik básní vztahuje se na Podkrkonoší, zvláště pak na okolí Dvora Králové. Nebeský a Jireček již na to ukázali.

Rozhodnou známku místnosti této nese Beneš Hermanóv (1203). Dějiště jeho jest Hrubá Skála a krajina okolo Trosek, kteráž bývala (dle Tomka v Č. č. m. 1859, 193) východní hranicí župy Železnické, s níž župa Úpská se stýkala, několik mil od Dvoru Králové.

Báseň má do sebe patrnou barvitost místní a byla jistě složena v krajině, v níž mocný rod Markvarticů zbožím a dědičným županstvím vládl. Byla složena na oslavu udalosti, toliko v té krajině důležité, která jinde třeba ani tak nezajímala, jakož vypsání jí lokálnímu dokonale rozuměti nemohli. Oslavovala vítězství župana Beneše Hermanova, který se župní hotovostí nedaleko župního hradu nad Sasíky zvítězil. Že ten chvalozpěv, Beneše velebící, v okolí se rozšířil, lze se snadno domysliti, jelikož zboží Markvarticů (o nichž svědčí i osada Markvartice na hranici župy Železnické) dosahovalo až k Jičínu, a Beneš ještě r. 1222 na živě byl.

Píseň "Opuštěná" připomíná lesy Miletínské. Buď tedy píseň ta v okolí Miletínském původ vzala, nebo byla do něho přenešena, ačkoli národní písně i krajin dalekých připomínají, jmen jich neměníce (Nebeský). Ač jest obsah písně tak stár, jako siroba a touha: forma, ve které se nám obsah ten zachoval, není mnohem mladší, nežli sebrání rukopisu Kralodvorského. Opuštěná, Skřivánek, Jahody a Žežhulice jsou jazykem poměrně staré, a zdá se, že původní svou tendenci zachovaly bez proměny: obsah i rytmus nevzaly žádného porušení. Měkkou, jednotvárnou sentimentálností a myslí milostí opojenou, která v těch písních se jeví, vane duch 12. a 13. století, a málo kdy přetrvají národní písně tři generace.

"Panský sad" svědčí nejméně o počátku 13tého století, kdež počali děliti zboží šlechtické ve zboží panské a vladyčí. Opuštěná a Skřivánek obsahují okázalé naříkání dívek, jimž jinochy vzali, tedy tuž mysl, svědčící o času, z něhož obě pošly. Opuštěná sama o Miletínsku svědčí, příznaky pak Skřivánka dobře k téže krajině se hodí, tak že se podobá, že sběratel ruk. Kral. obě písně v též krajině slyšel. Že zajisté sběratel obě písně pro jich podobnost jakousi schválně vedle sebe nepoložil, poznáš z toho, že písně vůbec nesrovnal dle podobnosti.

Stejnost poměrů sociálních v obou písních ukazuje na to, že zvykl si lid citům a myšlénkám, jež v něm poměry té krajiny stále vzbuzovaly. Nářek dívek v obou písních pochází z krajiny, v níž jinoši často bráni bývali a odváděni. Čas v obou písních stopy po sobě zůstavil, a písně ty, majíce barvitost časovou, mohou dobře býti pokládány za plod toho času, jejž připomínají. Nářek dívek týká se delšího bezděkého odloučení milenců, slov pak: vzali (vzechu), odvedli (odvedechu) posud Čechové o službě vojenské užívají. Kdyby původem a příčinou těch písní bylo odvedení na vojnu, byl by jistě pláč a nářek dívek usedavější a okázalejší. Avšak jinoši nebyli na vojně, než posádkou na župním hradě, jakž souznačným slovem dosvědčuje dívka, chtějící po skřivánku psáti milému, jejž jí byli odvedli "u kamenný hrádek". [4] Taková posádka bývala dávnou povinností župy a stávala se zvláště dívkám tím bolestnější, čím častěji za zmahání se feudalismu v 13. století jinoši, kteří nebyli zbaveni povinností župních, na hrady župní bývali odváděni. Tak se dálo zvláště v okolí Kralodvorském, jakž o tom Opuštěná, zvláště pak Skřivánek svědčí. Okolí to patřívalo k župě Podkrkonošské, naznačené již v rukop. Zelenohorském kmetem Ratiborem "ot gor Krkonoší", jížto hradem v 13. století nejspíše bývala Úpa čili Trutnov. Zvláště četné, tudíž obyvatelům župy velmi nemilé, bývaly posádky v čas míru a války na župním hradu Úpě (před r. 1257), na pomezním Hostině Hradci, při "stráži" (custodia, custodiae porta) u Lužan blíže Nové Paky, nad Miletínem, na kraji pomezního lesa (hvozdu zemského), o níž z r. 1143 zprávu máme; ve Chvojně, knížecím dvoře, již tehdy značném, jelikož při něm r. 1307 i město se vyskytuje. Takové silné a stálé posádky v krajině Dvorské bývali lidem župním tím větším břemenem, protože les zemský ještě r. 1110 až k Miletínu a ku Dvoru Králové zasahoval, a krajina dosti řídce zalidněna byla. Když pak v 13. století osazováním se Němců lidnatosti přibylo, neubylo župních břemen, protože cizí osadníci od králů povinností župních zbaveni byli. Hostin Hradec vystaven byl (dle Tomka) při stezce Trutnovské za příčinou vpádu Polského r. 1110.

Soběslav, který po r. 1126 hranice země České bedlivě opevňoval, dávaje stavěti hrady nové (1129 Kladsko) a přestavovati hrady starší, obnovil Hostin Hradec roku 1139 a proto častěji v pomezní té krajině dlíval. Snad byl tehdáž Hostin Hradec hradem župy, jejíž úřady teprvé v 13. století do Úpy byly přenešeny (srovnávala se s pozdějším dekanátem Dvorským). R. 1241 tížila vojenská hotovost znamenitě, když Václav I. proti vpádům Tatarů průsmyky Krkonošské zasekávati, střežiti a brániti dal a silnou posádku do Kladska zavedl. Zároveň byly hrady na rychlo opevňovány, při čemž i osoby duchovní musily pomáhati. Když pak od té doby i šlechta hrady si stavěla, bylo snad hlídání a střežení župních a pomezních hradů přísněji zachovávano. Za Otakara II., který již co markrabí Moravský přísné rozkazy o střežení hradů lidem župním vydal, [5] co král pak župníky nejen ku stavění nových hradů, než i k obezdívání měst doháněl a župy v menší okresy rozdroboval, stala se župní povinnost vojenská zvláště pod ukrutnou zprávou královských purkrabí nesnesitelnou.

Z toho jde, že nářek dívky v Skřivánku z doby velikého utiskování lidu župního za krále Otakara II. pochází. Kamenný hrádek jest snad Hostin Hradec, ležící dvě míle od Miletína i od Dvoru Králové. Hrádek (= hradec, Levý hradec = Levý hrádek) znamená malý hrad, strážní pak hrady bývaly malé, lišící se od pevností pomezních, jakými byly Kamenec neb Zhořelec, které na pomezí krajin vydobytých na jich obranu byly vystaveny. Ku hradu Úpě dotčený nářek dívčin se nehodí, protože Úpa jistě bývala větší a také již r. 1260 co město se připomíná. Miletín, býval-li kdy župním hradem, přestal v 13. století býti hradem knížecím, dostav se v držení rodu šlechtického. [6] Panský sad, u něhož pleje dívka konopí, byl snad sad u panského dvora (curtis) ve vsi Miletíně, soustrastný pak skřivánek letní práci v polích milým pěním oživuje.

Možná, že sběratel kromě Opuštěné a Skřivánka ještě jiné písně, jako Jahody a Kytici, též z 13. století pocházející, v okolí Kralodvorském sebral; znmky jejich zajisté s okolím tím dobře se dají srovnati. Zelená Borka v Jahodách snad o Borkách (druhdy dvůr) blíže Dvoru Králové svědčí; i knížecí lesy s potůčkem v Kytici s krajinou Dvorskou dobře srovnati se dají.

Z hustých lesů uvnitř země i na pomezí záležela veliká část zboží knížecího (království). Až do r. 1110 zasahoval les zemský skoro až ku Králové Dvoru a ku Trotině, která, nad Miletínem v Zvyčinských horách vznikajíc, do Bystřice tekoucí kolem Miletína, se vlévá. U Trotiny vcházelo se do pomezního lesa knížecího. Nade Dvorem Králové jest posud veliký jehličnatý les (1156 jiter), jemuž království říkají. Nepochybujeme, že mu v 12. století a později říkali knížectví, protože slovo kněz ve smyslu panovníka až do 15. století se zachovalo (u Dalimila: kněžstvo české = knížectví) a lid déle panovníka knížetem nazýval, nežli v psaných pamětech. [7] - V Kytici jest paralelismus myšlének dobře zachován; jakýsi nelad prvních řádků hodí se dobře ku pozdější době 13. století.

Opuštěná jest píseň sirotka, Kytice a Žežulice jsou písně svatební, a jistě z ust lidu pocházejí, snad z ust lidu Zálabského.

Ze zpěvů historických ukazují některé známkami svými poněkud na Podkrkonoší, tak Jaroslav, Ludiše a Oldřich.

Jaroslav, v němž se již jméno Kublaje připomíná, složen byl po r. 1256, a to (dle Jirečka) po mongolském poselství ku králi Otokaru II., jehož sláva po bitvě Krössenbrunské i k Mongolům zavanula. Dle pořádku, jakým kronikář František (Script. rev. Boh. II, 24) události po sobě srovnal, stalo se dotčené mongolské poselství snad po sňatku s Kunhutou a po slavnostech při Dunaji, před upevněním Prahy asi r. 1264. Skladatel Jaroslava, neznající položení Olomúce a Hostajnova, byl nejspíše Čech, s čímž se shoduje i to, že oslavuje milce králova, purkrabí Pražského Jaroše ze Slivna. Že pak neměl dokonalou zprávu o Kublajevně, z toho jde, že skladatel vzdálen byl od dvora králova. Daleký a zřetelný rozhled básníkův dosvědčuje, že nebyl plebejem. Vylíčení scény čarodějné zakládá se na domácím podání, protože národní pověsti si nelibují v tak zevrubném vypisování zvyků a obyčejů, které v okraji země spíše se zachovaly, nežli kde jinde, souvisíce se zvyky pohanskými. Pověst o Kublajevně, kterou báseň s ruskou kněžnou mate, vznikla v Slezsku brzy po zavraždění ruské kněžny ve Středě, městě Slezském, blíže bojiště Lehnického, kde i Češi byli bojovali, odkudž nejblíže ku Králové Dvoru, 10 mil od Středy vzdálenému, rychle a snadno se dostala. [8] Skutečně má slezská pověst ruskou kněžnu za tatarskou. Na hrůzu tatarskou obyvatelé okolí Kralodvorského jistě dlouho si vzpomínali, pamatujíce se, kterak Václav I., sruby a zásekami v horách Krkonošských, zvláště pak na "Bránce" u Náchoda (4 míle ode Dvora) zemi Českou vpádu tatarského uchránil. Hned před rokem 1241 "zpytáci" tatarští zemí Českou procházeli, a veliký strach nastal, zvláště při pomezí, když ze Slez mnoho lidí před Tatary do Čech se utíkalo (Dalimil 139). R. 1241 bylo na blízku (v Kladště) veliké ležení vojenské, Mongolové uhnuli se k Otmachovu a, táhnouce podél pomezních hor, po 14 dní pálili a hubili sousední krajinu. Mohl tedy zpěv "o velikých bojech křesťan s Tatary" snadno původ vzíti v krajině Kralodvorské, která jistě dlouho nemohla se vzpamatovati ze strašlivého rozechvění, které v ní nebezpečí tatarské bylo způsobilo. Kromě této naší úvahy ovšem jiných důvodů našeho domnění v básni samé není.

O Ludiši jsme již v prvním aforismu zdání svoje projevil, domýšlejíce se, že tím zpěvem skladatel chtěl oslaviti domácí sedání naproti cizím turnajům, v nichž i Hronovici někteří veliké zalíbení měli. Takové Hronovice nenárodní chtěl snad básník i samým připomínáním národního jména Lutobora (Lubora) zaraziti, aby v cizáctví svém se zastyděli a způsobem domácím slávy udatenství si dobývali, jako Lubor, jménem v rodu jejich druhdy velmi oblíbený. Pro tento vztah k Hronovicům, [9] a že zvláště ve východním Zálabí sedání dlouho v paměti lidské mohlo trvati, položili jsme původ Ludiše do krajiny Kralodvorské.

Oldřich. Boleslav Chrabrý, byv z Prahy vypuzen (1004), přes Krkonoše do svých zemí utíkal. Podkrkonoší, hraničíc s Polskem, častěji hroznými vpády Polanů bylo navštěvováno. R. 1108 svedli Vršovci Vacek a Mutina nešťastnou bitvu s Boleslavem III., nejspíše někde za Brankou Náchodskou (in medio sylvarum), načež Polané přes pomezí do Hradecka vtrhli a celé tři župy vyhubili. R. 1110 přišli Polané stezkou Trutnovskou k Hostinu Hradci a do Miletínska, načež, vracejíce se, u Trotiny byli poraženi. Později vystavěl Soběslav na kraji průsmyku, jímž byl sám s Boleslavem Polským do Čech vtrhl, Hostin Hradec co obranu proti vpádům Polským, přebývaje sám v čas přestavování toho hradu (1139) na svém dvoře Chvojně. Při jistém blízkém průsmyku připomínají se roku 1143 stráže zemské, ovšem co hlídky proti Polanům. R. 1134 připomíná se vpád pěti žup, mezi nimiž i Hradecké, do Slezska. V krajině, která po každé dlouho na to pamatovala, kdykoli Polané do Čech přitáhli, nebo z Čech se vraceli, mohla báseň o vítězství nad Polany buď snadno vzniknouti nebo snadno se ujmouti a v ústech lidu neb pěvců vytrvati, až ji nějaký sběratel uslyšel. Pro zmatení místa útoku podobá se, že báseň na ústním, od Prahy vzdáleném, podání se zakládá, o čemž i to zřejmě svědčí, že Kosmas v Praze o pověsti té nevěděl. Že se v kraji pověst o Oldřichu dlouho zachovalo, dá se souditi z toho, že kostelíček sv. Jana na Oldřiši šťastné vyváznutí Oldřichovo z vězení, do něhož návodem Polanů vsazen byl, lidu Českému připomínal. I Dalimil (str. 64) kostelíček ten viděl a snad i pověst o původu jeho slyšel: "A ktožt jest v Oldřiši býval, ten ten kostel, ač pust, vídal."

Nezdá se býti náhodou, že ve zbytku rukopisu Kralodvorského zpěvy některé, a to zpěvy a písně pocházející z 13. století, nedlouho před sepsáním rukopisu, krajiny, v níž dotčený rukopis r. 1817 nalezen byl, více nebo méně se dotýkají a v ní buď složeny aneb oblíbeny byly. Z 13. století pocházejí Beneš, Jaroslav, Ludiše, z písní: Zbyhoň, Jahody, Opuštěná, Skřivánek, Žežhulice a snad i Kytice, tedy 3 ze šesti historických zpěvů, 6 z osmi písní. [10] Z písní historických Beneš původem svým rozhodně na okolí Kralodvorské ukazuje, Ludiše, jak se pravdě podobá, také v krajině té vznikla, Oldřich pak a Jaroslav aspoň v témž okolí kolovati mohly. Z písní Opuštěná a Skřivánek zřetelně, Kytice a Jahody poněkud o krajině Kralodvorské svědčí. A krom toho i starý českopolský mythus o Trutovi v Libušině soudu dotýká se Podkrkonoší, v němž bývala župa kmeta Ratibora. [11] Zpěvnou ta krajina byla od starodávna, jakž o tom i hojnost písní z pozdější doby ve vzácné sbírce K. J. Erbena patrně svědčí. [12]

Poznámky:
[1]

         "Neumiem toho věděti,
         by mi kto chtěl pověděti,
         proč Česié za ludi stachu,
         pokud turneje neznachu.
         Jakž sě jechu v turnej jhráti,
         tak za nic počechu státi,
         že jsú dobří turnejíci,
         tiť v boji praví špatníci."

Hankova vydání 1851 str. 142

[2] Dle Dalimila (str. 83) měl prý v 11. století Jaromír, syn Břetislava I. (snad starší Jaromír, syn Boleslava II.), Hradecko v úděl a založil Jaroměř, jak se Tomek domýšlí. Cosmas dí k roku 1115: "Dat Sobieslao civitatem Gradecz et totam circa adjacentem cum quatuor castellis provinciam" (snad župu Hradeckou, Opočenskou, Miletínskou neb Úpskou a župu Železnickou). K r. 1154 dostal ty krajiny Oldřich, syn Soběslavův.

[3] Zdeslav měl na dřevci tuří hlavu co památku po pradědu ("praděd zbi diva túra, otčík zahna Němcev sbory"). Se Zdeslavem porovnává Jireček Dětříška Buzovic, jemuž děli tuří roh. Vzpomeň si též na zubří hlavu pánů z Pernšteina, jichž hrad jmenoval se r. 1241 Zubří, Zubrštein; vládyky Kustošové z Zubřího a z Lipky (v Chrudimsku) užívali poněkud podobného znaku: černého bůvola se zlatými rohy.

[4] Přímětek: kamenný hrádek není přímětek stálý (jako černý les, sirá změ a j.), než podstatný a příhodný, z něhož lze vyrozuměti, že kamenné hrady v té krajině nebyly dotud věcí obyčejnou, že nedávno byly stavěny, že každý o takovém hrádku co věci vzácné velmi dobře věděl, a když přímětek ten slyšel, že na jiný hrádek nemyslil, nežli na kamenný hrádek ve své krajině.
Kamenné stavby byly za starší doby v Čechách velmi vzácné (kamenný most v ruk. Zelenohor.), ba i v 10. století jen po řídku se vyskytují: Stará Boleslav, Praha 1054, přestavena Soběslavem r. 1135. Po r. 1241, zvláště pak r. 1249 nastalo přestavování župních hradů dle způsobu sousedních Němců; za Otakara II. stavěny a opevňovány hrady a města tak hojně, jako nikdy před tím. O některých starších stavbách církevních buď historické zprávy máme, aneb se nám staré kostelíky samy posud zachovaly.

[5] R. 1237 nařídil markrabí Otakar, aby pomezní hrady stále a bedlivě střeženy byly: "quatinus burgravii nostri in Vetoue, in Vranov, in Jemnie, in Jemnie, in Mohilno, in Hradek et in aliis castria, collectis et additis militibus et castellanis, ex nunc et in futurum vigilantiae curam exhibeant, fidelitatem nobis jusjurando in manus tuas (purkrabí Znojemského) promissuri." Erb. Reg. I, čís. 910.

[6] Listem, daným v Hradci dne 19. října 1241 potvrdil Václav I. rytířům řádu německého darování, jež jim učinila Domaslava, vdova po číšníku Zbraslavovi z Miletína. Byly pak tomu řádu od Domaslavy darovány: ves Miletín, Olešnice (pod Trutnovem), Maslojedy (u Hořiněvsi), Sadoví a Výkleky. Erb. Reg. I, čís. 1053. Statky ty patřily ku komendé toho řádu až do r. 1410. Jméno dárkyně slyšíš v pojmenování vsi Domaslavice u Jičína. Zbraslav jmenuje se co podčeší (subpincerna regis) r. 1228-38, co číšník 4. dubna 1238, kteréhožto roku umřel, poněvadž se po něm od 5. května až do srpna 1238 Bator co číšník připomíná, po němž od 17. pros. až do 11. pros. 1248 Jaroš z Poděhús číšníkem se jmenuje. - Zbraslav z Dubence, jejž z r. 1229 známe, seděl na Dubenci u Králové Dvora, protože jiného hradu toho jména v Čechách není. Mezi svědky toho darování jmenují se Hronovici: bratři Načerat a Hron, synové Pakoslava; pak Ojíř, Jaroš číšník, Zdeslav z Chlumce, hajitel Olomouce r. 1253. - Župní hrady a jiné zboží bývalo od knížat Českých v čas potřeby osobám soukromým zapisovány neb darovány (v 13. stol. Chýnov biskupovi Pražskému, Litomyšl klášteru tamže, Bílina Ojíři). Zvláště pak plýtval koruním zbožím Václav I., od něhož snad Miletín dotčenému Zbraslavovi se dostal.

[7] Jak lesnatou druhdy krajina Dvorská bývala, o tom svědčí jména osad: Doubravice, Dobrava, Dubenec, Zálesí, les "Velká bukovina" u Kukusu a j.

[8] Do Slezska šly z krajiny té dvě cesty: přes Trutnov a Náchod; tato poslední, tak zvaná stezka Polská, stará dráha kupecká, spojovala Čechy s Polskem a s Kyjevem. Známost východních poměrů v Jaroslavu tudíž dobře k té krajině se hodí.

[9] Ku zmíněnému odnárodňování se šlechty a k naznačenému již rozdílu ve smýšlení mezi Hronovici podotýkáme, že Hronovec Smil Žitavský hrad svůj Lichtenburkem nazval a po něm i sebe i rod svůj počal z Lichtenburka jmenovati. České jméno hradu Ronovce překřtil Summerburkem (Žumburk), a jména synů: Heinrich, Ulrich, Remund o německé chuti otcově patrně svědčí. V turnajích si Smil liboval, a čemu sluší nejvíce se podiviti, dotčený Smil a Hron z Náchoda i znakem rodu svého opovrhli (Dalimil 146). - Náchodští Hronovici užívali opravdu ve znaku stojatého lva černého v zlatém poli, jakž jej posud spatřujeme ve znaku města Náchoda, jež byl Hron asi r. 1270 založil (J.M.Ludvik: Památky Náchoda I. 26 a 27); Smil a Lichtenburští vůbec na pečetech užívali jen staré ostrve Hronoviců (u př. při listu z r. 1261 v arch. Č. mus., aneb na pečeti Lichtenburské při listu z r. 1261 v arch. Č. mus., aneb na pečeti Lichtenburské při listu z r. 1334 v bibl. univers Pr.), nikoli "kapra černého", jejž si byl Smil v Němcích (1247) kláním dobyl - snad jen kapr co znamení nerytířské brzy omrzel. Že oba tito turnajníci, Smil i Hron jazyku i způsobu německému dobře rozuměli, vyrozuměti lze již z toho, že byli roku 1247 ku sněmu Mohučskému posláni s Markvarticem Havlem Jablonským z Lemberka, který Kladsko Němci osadil. Jakož otec Smil tak i jeho stejnojmenný syn v listech titulu "z boží milosti" užil, na pečetech pak dal se vyobraziti sedě na koni a meč neb prápor v ruce drže (1278). Jiný syn, Remund z Lichtenburku, liboval si v německém básnictví, tak že pro něho Heinrich z Friberka báseň Tristrana dokončil - tuž báseň dal si Přemysl Otakar II. Oldřichem z Türlina dokončiti. Remund užíval němčiny co jazyku diplomatického, vydav první německý list na Moravě (1310). Kdož by si tu nevzpomněl na Oldřicha z Ryzmburka, který rod svůj po německu překřtil a od Eschenbacha jednu knihu německé Alexandreidy věnovati si dal - jiná kniha byla Václavu I. věnována. Tím podivnější jest, že jiní Hronovici českých svých jmen a původního znaku (kromě Náchodských) zachovali. Bratři a strýcové Smilovi: páni z Ronova (Častolov 1261), Heřman a Čeněk bratři z Přibislavi (1283), slavný Hron z Náchoda povždy českého názvu zachovali. Páni z Dubé, usedlí na Skalici a Krčíně u Náchoda (1236) a páni z Lipé teprvé v století 14. hradů některých nazvali po německu: Pirkštejn (před r. 1323 Slup), Aderspach, jiní pak šetřili stále starých českých jmen (Liběšice). Povšimni si také toho, že v rodu Smila ze Světlé (1188) jména Hron a jiná pojmenováni, mezi Hronovici druhdy obyčejná, záhy přestala, u potomků pak jeho bratra Načerata, zvláště županů Hradeckých a Kladských, starší jména i později se vyskytují (Ratibor a j.). U pánů z Dubé a z Lipé jména poněkud se kolísají, ačkoli osobní jména česká mezi nimi nikdy nevytratila se na dobro. Úkaz ten jest tím památnější, čím více německá jména osob a míst mezi nejhorlivějšími osazovateli Němců se ozývají: Lemberk, Levendorf, Dürrenholz, Fullenštein, Neuhaus, Landštejn, Ryzmburk a j. Lze se tedy dle toho domýšleti, že vedle mocných odnárodnělých Hronoviců jiní Hronovici proti politickému působení německému i cizím mravům a modním formám, z Němec do Čech se deroucím, se opírali, jako Dalimil, jejž sluší nazvati representantem národního smýšlení šlechty, jaké v čas svízelů Braniborských projevili zvláště Hronovici: Hynek z Dubé, Ctibor z Lipnice (z rodu pánů z Lipé), Markvartic Jaroslav z Jablonné, později Vilém Zajíc z Waldeka, ujavše se mocně práv a jazyka českého.

[10] Z ostatních tří zpěvů historických pochází Záboj a Čestmír z doby pohanské, z písní: Jelen a Růže původu jsou pohanského.

[11] Jako Krak se svými syny zabil lítou saň u Krakova, tak i Trut u hor Krkonoší - Trut i Krak bijce znamenají. Jméno Trut ozývá se v Podkrkonoší ve slovích Troteň, Trotina, Trutnov, v samém okolí Miletína.

[12] V prvním vydání Erbenových "Písní národních v Čechách" (1842-45) obsaženo jest od 13 sběratelů z Hradecka a Bydžovska 706 písní (z Hradecka 309, z Bydžovska 86, z Hradecka a Bydžovska smíšeně 311), z nichž ovšem velmi mnoho písní toliko varianty obsahuje, jelikož zasloužilý vydavatel všecky písně po Čechách sebrané toliko 516ti čísly obsáhl. Co by tedy z čísla 706 co variant mělo odpadnouti, svědčí o rozšířenosti a oblíbenosti některých písní v oněch krajích, při čemž nesluší zapomenouti, že toliko třináct osob ono číslo z obou krajů ochotnou pílí dohromady sneslo.

Památky archaeologické a místopisné,
vydávané od archaeologického sboru Musea království Českého. Redaktor: Fr. J. Zoubek, mimořádný úd královské české společnosti nauk. Díl VII. V Praze 1868. Tiskem a nákladem Dra. F. Skrejšovského.

Národní knihovna v Praze [sign. 54 D 15078]