Eliška Krásnohorská
Slovo našim čtenářkám o Rukopisech
královédvorském a zelenohorském
1886
Ženské listy 1886 strana 94 až 96:
Slovo našim čtenářkám o Rukopisech královédvorském a zelenohorském
Žel, že skrovné místo nedovoluje nám v tomto časopise podávati čtenářkám
dostatečné zprávy o postupu sporu, který se vede o pravost našich Rukopisů.
Za dobu naší pomlčky, vnucené nám nouzí o místo, vzrostla látka velice,
vzrostla zvláště literatura na obranu Rukopisů o četná, velice poučná a
cenná pojednání.
Strana útočníků, od prvopočátku celým oblakem naduřených frází o své
vybrané vědeckosti se obestíravší, nyní v oblaku tom se vznáší s
mučedlnickou svatozáří nad učenými hlavami; pronásledována prý jest, tupena
a hanobena za pravdu, kterou svým věhlasem národu odkryla. Divíme se těmto
bolestem. Či očekávali pánové opravdu, že je národ český zasype růžemi a
vavříny? Nic platno, nezbývá jim než sladce se spokojiti věnci od osvícených
sousedů, jejichž vděčnosti si v tomto sporu zajisté zasloužili.
S naprostou bezohledností sáhli na skvostný poklad vlasti, sáhli na
živé, velké srdce národa - a žádali by šetrných ohledů ku svým osobám?
Domnívali se, že jejich citlivé "já" bude národu dražším než Rukopisové
královédvorský a zelenohorský a že vzdělanstvo české nechá tyto posvátné
památky jako mizerné cáry rozškubati a na smetiště vyhoditi nemukajíc, jen
aby vzácná jména pana X. a pana Y. zůstala neposkvrněna? Jestliže
to očekávali, pak arci zklamání jejich jest ohromné!
Pravdu ctí národ český odedávna - kterýž jiný národ prolil tolik krve za
přesvědčení své? Pravdu, ano pravdu mu podejte a on ji pochopí tak, že za ni
bude zápasiti seč jeho síla. Všecku úctu pravdě, byť i zrušila klam
nejkrásnější a nám nejmilejší! Cokoli zbudováno na lži, jistě sesuje se na
hlavy těch, kdož si hoví pod přístřeším tak nalíčeným; věda právě proto, že
odhaluje pravdy jest povolána státi se vůdkyní veškerého života jednotlivců
i národů a dopomáhati jí k dosažení toho cíle světější jest povinností
každého poctivce nežli zachování byť i nejlibějších tradic. Zle by bylo s
českým národem, kdyby mu k udržení jeho sebevědomí bylo potřebí lichotivých
klamů a na oslavu jeho minulosti falešných pergamenů. Naši Šafaříkové,
Palačtí, Jungmannové hledali pouhé pravdy, nebojíce se jí, jako se jí ani
nyní nebojí národ a jeho praví učitelé. Fabrikování lživých dějin
politických i kulturních v tomto království jest průmyslem čili "vědou"
jiného kmene než českého, a sice kmene, o jehož učencích pan Masaryk
nadšeně tvrdí, že nejsou schopni učiniti o Rukopisech výrok národním záštím
influovaný! Naproti tomu Palačtí, Jungmannové, Tomkové jsou mu docela
nespolehlivými soudci o našich drahých památkách.
Nuže, kde jest ta veliká, stěžejná pravda, kterou nám phalanx Athenaea
odhalila a která zejména v názorech prof. Gebauera způsobila tak
rozhodný obrat, že týž, získav si dříve skvělým hájením Rukopisů slávu a
vděčnost, nyní šiku jich hanobitelů postavil se v čelo a drží pavézu svého
jména nade vším, co dobrodružného páchají, dávaje za pravdu námitkám, které
byl sám přesvědčivě vyvrátil na základě jasně vyložených principů? Byly ty
principy snad mylny a domohl se teprv nyní prof. Gebauer správnějších?
Či byly principy dobry, ale jen při Rukopisech mylně užity? Proč máme
věřiti, že se tehdáž o Rukopisech a právě jenom o Rukopisech zmýlil, ale
nyní že jeho nejen slovíčkářské, ale i písmenkářské, kličkářské a
puntičkářské pochybnosti jsou neklamnými stopami pravdy? Tím větší čest
učenci, čím otevřeněji opraví straší náhled svůj, poznávaje omyl v něm; ale
prof. G. dosud neopravil dávnějšího svého náhledu, on jej prostě
umlčuje. Jaký to širý, světlý rozhled, jaký fond vzdělání, jaký
pozorovatelský a myslitelský rozum jeví se v jeho obraně Rukopisů, v níž se
jako v nezkaleném, bystrém zrcadle obráží jasně pochopený duševní život
národů! Jaký tam velký, krásný úkol provádí filologická učenost, otvírajíc
na všecky strany své porozumění všem znakům doby a proudům jejím, které
kromě formy slova vtiskly svou pečeť, snad i závažnější než forma slova
jest, v památky nám zachované! Tehda všecka argumentace prof. G.
výmluvně svědčila, že duch jest přední, forma teprv druhou stránkou jak
mluvy, tak všech projevů života národního vůbec. A toho stanoviska
mlčky se vzdav zaujal nyní uzounkou cestičku gramatického justamentu, kde
oblázek litery jest mu vším a kde vpravo i vlevo vysoké palisády až do nebe
zahrazují všechen širší rozhled; nyní máme přísahati, že forma slova, že e
či ie písařovo rozhoduje mnohem více než všecka jiná, ne teprve shledávaná,
ale dávno podaná svědectví historiků, paleografů a literárních soudců; ale
máme přísahati, že rozhoduje ona mocnost, mrtvá litera, jenom o RK a RZ,
neboť o jiných písemných památkách kvůli takovýmtéž písmenkovým neshodám v
p. prof. Gebauerovi nevzniklo přesvědčení, že jsou podvrženy.
Na omluvu tohoto dvojího lokte stále se ozývá argument: "Hanka, Hanka!"
Když tedy Hanka leccos čmárával, má z toho vyplynouti, že načmáral všecko,
co vyšlo z rukou jeho? Vpravdě z toho vyplývá tolik, že žádná filologická
ani jiná námitka proti Rukopisům nemá povahy věcného důkazu, že
všecky jsou buď velmi nejisté, neb jistě křivé, všecky připouštějí rozumné
vyvrácení a žádná by neosmělila českého učence k podezřívání památky jiné,
neosočené, pomluvou nezhanobené, jedem nevraživosti neposlintané,
pohrdlivými úšklebky Němců i podlézajících jim lokajů v očích Čecháčků
nesnížené; odvahu takovými malichernostmi vésti útok proti Rukopisům čerpají
dychtiví hrobaři jejich jenom z rytířského příkladu svých předchůdců, kteří
nebohému Hankovi pomohli dříve do hrobu, - a nade hrobem se osočuje ještě
pohodlněji nežli živému do očí.
Pravda, která by byla v poznání páně Gebauerovo novým světlem zableskla
a názory jeho důvodně převrátiti mohla, neobjevena nám nižádná;
filologických závad mezitím nepřibylo, nýbrž ubylo, - některých pomocí
fotografického obrazu (jedné, velmi závažné, totiž v slově "úpěti", nyní k
tomu správným objasněním Zákrejsovým v Osvětě); gramatické pavučiny, v něž
se nyní prof. Gebauer zapřádá, jsou právě takové jako ony, které sám
kdysi prorazil, krom několika nově nasoukaných vlákének tak slabých, že jim
jich původce sám valné síly nepřičítá a jiní odborníci je přetrhávají. Nic
podstatného se nevyskytlo, co by bylo mohlo přesvědčením páně G.
otřásti; v objektivním jeho názoru nemohlo se nic změniti, a jen subjektivní
jeho nálada rozhodla se asi přisouditi gramatickým námitkám více, důvodům
obrany méně závažnosti než dříve.
Co pak říci o "důkazech" páně Masarykových!? Vysypal jich pomocí svých
apoštolů asi z tuctu vědeckých oborů takovou haldu, a tak zábavných, tak
osvícených i tak laciných, že nevíme, pro kterou přednost více se jim
obdivovati. Například: není prý pravda, že RK pochybností stránkou
paleografickou nevzbuzuje; prof. M. má námitku také tu, že pergamen
RKého je nápadně tenký! Ano - v tom to vězí! Povíme panu prof. ještě
více: není to snad ani pergamen, jsou to snad blánky vyloupané z vajec na
tvrdo uvařených; my jsme si již jako děti takový pergamen dělávali - proč by
vychytralý Hanka nebyl na to přišel? Jiný příklad: nebylo prý Hankovi tak
nesnadno zfalšovati RK, jak se obecně říkává, neboť - slyšte! za dob jeho
mládí psávalo se vůbec švabachem!! Nuže, není to argument supervědecký?
Ó literaturo česká, že nezůstalas věrna švabachu!
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná