Dokumenty rukopisného sporu

Eliška Krásnohorská
Slovo našim čtenářkám o Rukopisech
královédvorském a zelenohorském
1886

Ženské listy 1886 strana 94 až 96:
Slovo našim čtenářkám o Rukopisech královédvorském a zelenohorském

Žel, že skrovné místo nedovoluje nám v tomto časopise podávati čtenářkám dostatečné zprávy o postupu sporu, který se vede o pravost našich Rukopisů. Za dobu naší pomlčky, vnucené nám nouzí o místo, vzrostla látka velice, vzrostla zvláště literatura na obranu Rukopisů o četná, velice poučná a cenná pojednání.

Strana útočníků, od prvopočátku celým oblakem naduřených frází o své vybrané vědeckosti se obestíravší, nyní v oblaku tom se vznáší s mučedlnickou svatozáří nad učenými hlavami; pronásledována prý jest, tupena a hanobena za pravdu, kterou svým věhlasem národu odkryla. Divíme se těmto bolestem. Či očekávali pánové opravdu, že je národ český zasype růžemi a vavříny? Nic platno, nezbývá jim než sladce se spokojiti věnci od osvícených sousedů, jejichž vděčnosti si v tomto sporu zajisté zasloužili.

S naprostou bezohledností sáhli na skvostný poklad vlasti, sáhli na živé, velké srdce národa - a žádali by šetrných ohledů ku svým osobám? Domnívali se, že jejich citlivé "já" bude národu dražším než Rukopisové královédvorský a zelenohorský a že vzdělanstvo české nechá tyto posvátné památky jako mizerné cáry rozškubati a na smetiště vyhoditi nemukajíc, jen aby vzácná jména pana X. a pana Y. zůstala neposkvrněna? Jestliže to očekávali, pak arci zklamání jejich jest ohromné!

Pravdu ctí národ český odedávna - kterýž jiný národ prolil tolik krve za přesvědčení své? Pravdu, ano pravdu mu podejte a on ji pochopí tak, že za ni bude zápasiti seč jeho síla. Všecku úctu pravdě, byť i zrušila klam nejkrásnější a nám nejmilejší! Cokoli zbudováno na lži, jistě sesuje se na hlavy těch, kdož si hoví pod přístřeším tak nalíčeným; věda právě proto, že odhaluje pravdy jest povolána státi se vůdkyní veškerého života jednotlivců i národů a dopomáhati jí k dosažení toho cíle světější jest povinností každého poctivce nežli zachování byť i nejlibějších tradic. Zle by bylo s českým národem, kdyby mu k udržení jeho sebevědomí bylo potřebí lichotivých klamů a na oslavu jeho minulosti falešných pergamenů. Naši Šafaříkové, Palačtí, Jungmannové hledali pouhé pravdy, nebojíce se jí, jako se jí ani nyní nebojí národ a jeho praví učitelé. Fabrikování lživých dějin politických i kulturních v tomto království jest průmyslem čili "vědou" jiného kmene než českého, a sice kmene, o jehož učencích pan Masaryk nadšeně tvrdí, že nejsou schopni učiniti o Rukopisech výrok národním záštím influovaný! Naproti tomu Palačtí, Jungmannové, Tomkové jsou mu docela nespolehlivými soudci o našich drahých památkách.

Nuže, kde jest ta veliká, stěžejná pravda, kterou nám phalanx Athenaea odhalila a která zejména v názorech prof. Gebauera způsobila tak rozhodný obrat, že týž, získav si dříve skvělým hájením Rukopisů slávu a vděčnost, nyní šiku jich hanobitelů postavil se v čelo a drží pavézu svého jména nade vším, co dobrodružného páchají, dávaje za pravdu námitkám, které byl sám přesvědčivě vyvrátil na základě jasně vyložených principů? Byly ty principy snad mylny a domohl se teprv nyní prof. Gebauer správnějších? Či byly principy dobry, ale jen při Rukopisech mylně užity? Proč máme věřiti, že se tehdáž o Rukopisech a právě jenom o Rukopisech zmýlil, ale nyní že jeho nejen slovíčkářské, ale i písmenkářské, kličkářské a puntičkářské pochybnosti jsou neklamnými stopami pravdy? Tím větší čest učenci, čím otevřeněji opraví straší náhled svůj, poznávaje omyl v něm; ale prof. G. dosud neopravil dávnějšího svého náhledu, on jej prostě umlčuje. Jaký to širý, světlý rozhled, jaký fond vzdělání, jaký pozorovatelský a myslitelský rozum jeví se v jeho obraně Rukopisů, v níž se jako v nezkaleném, bystrém zrcadle obráží jasně pochopený duševní život národů! Jaký tam velký, krásný úkol provádí filologická učenost, otvírajíc na všecky strany své porozumění všem znakům doby a proudům jejím, které kromě formy slova vtiskly svou pečeť, snad i závažnější než forma slova jest, v památky nám zachované! Tehda všecka argumentace prof. G. výmluvně svědčila, že duch jest přední, forma teprv druhou stránkou jak mluvy, tak všech projevů života národního vůbec. A toho stanoviska mlčky se vzdav zaujal nyní uzounkou cestičku gramatického justamentu, kde oblázek litery jest mu vším a kde vpravo i vlevo vysoké palisády až do nebe zahrazují všechen širší rozhled; nyní máme přísahati, že forma slova, že e či ie písařovo rozhoduje mnohem více než všecka jiná, ne teprve shledávaná, ale dávno podaná svědectví historiků, paleografů a literárních soudců; ale máme přísahati, že rozhoduje ona mocnost, mrtvá litera, jenom o RK a RZ, neboť o jiných písemných památkách kvůli takovýmtéž písmenkovým neshodám v p. prof. Gebauerovi nevzniklo přesvědčení, že jsou podvrženy.

Na omluvu tohoto dvojího lokte stále se ozývá argument: "Hanka, Hanka!" Když tedy Hanka leccos čmárával, má z toho vyplynouti, že načmáral všecko, co vyšlo z rukou jeho? Vpravdě z toho vyplývá tolik, že žádná filologická ani jiná námitka proti Rukopisům nemá povahy věcného důkazu, že všecky jsou buď velmi nejisté, neb jistě křivé, všecky připouštějí rozumné vyvrácení a žádná by neosmělila českého učence k podezřívání památky jiné, neosočené, pomluvou nezhanobené, jedem nevraživosti neposlintané, pohrdlivými úšklebky Němců i podlézajících jim lokajů v očích Čecháčků nesnížené; odvahu takovými malichernostmi vésti útok proti Rukopisům čerpají dychtiví hrobaři jejich jenom z rytířského příkladu svých předchůdců, kteří nebohému Hankovi pomohli dříve do hrobu, - a nade hrobem se osočuje ještě pohodlněji nežli živému do očí.

Pravda, která by byla v poznání páně Gebauerovo novým světlem zableskla a názory jeho důvodně převrátiti mohla, neobjevena nám nižádná; filologických závad mezitím nepřibylo, nýbrž ubylo, - některých pomocí fotografického obrazu (jedné, velmi závažné, totiž v slově "úpěti", nyní k tomu správným objasněním Zákrejsovým v Osvětě); gramatické pavučiny, v něž se nyní prof. Gebauer zapřádá, jsou právě takové jako ony, které sám kdysi prorazil, krom několika nově nasoukaných vlákének tak slabých, že jim jich původce sám valné síly nepřičítá a jiní odborníci je přetrhávají. Nic podstatného se nevyskytlo, co by bylo mohlo přesvědčením páně G. otřásti; v objektivním jeho názoru nemohlo se nic změniti, a jen subjektivní jeho nálada rozhodla se asi přisouditi gramatickým námitkám více, důvodům obrany méně závažnosti než dříve.

Co pak říci o "důkazech" páně Masarykových!? Vysypal jich pomocí svých apoštolů asi z tuctu vědeckých oborů takovou haldu, a tak zábavných, tak osvícených i tak laciných, že nevíme, pro kterou přednost více se jim obdivovati. Například: není prý pravda, že RK pochybností stránkou paleografickou nevzbuzuje; prof. M. má námitku také tu, že pergamen RKého je nápadně tenký! Ano - v tom to vězí! Povíme panu prof. ještě více: není to snad ani pergamen, jsou to snad blánky vyloupané z vajec na tvrdo uvařených; my jsme si již jako děti takový pergamen dělávali - proč by vychytralý Hanka nebyl na to přišel? Jiný příklad: nebylo prý Hankovi tak nesnadno zfalšovati RK, jak se obecně říkává, neboť - slyšte! za dob jeho mládí psávalo se vůbec švabachem!! Nuže, není to argument supervědecký? Ó literaturo česká, že nezůstalas věrna švabachu!