Ludmila Věnceslava Kratochvílová
Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský
1924
ČECH 1924, číslo 65:

Slovutný pane!

Se zájmem sleduji Vaše pojednání o RK. Nejen snad pro oprávněnost a pravdivost nálezu jeho, ale i proto, že jsem potomkyní rodiny Pušovy, jež tak blízka byla vzácnému nálezu. Václav Puš, měšťan královédvorský, byl mým pradědem a děkan Puš mým prastrýcem. V rodině naší uchovalo se ústní podání, jež si dovoluji s Vámi sděliti. Úzkostlivě stručně vše vyličuji v obavě, abych snad neřekla o slovíčko více, než nač se pamatuji jako dívčina z vypravování svého otce Jana Lorence (který byl vnukem Václava Puše), nadšeného průkopníka a vlastence v Pardubicích. Aloisii Fernebachovou-Pušovou jsem znala a také o ní můj otec mluvíval s obdivem, vynášeje ji jako horlivou vlastenku.
Když můj otec zemřel, sdělila mi mnohé moje matka, jež všechno věděla nejen od svého chotě, ale i z úst jeho blízkých starých příbuzných.
Můžete-li slovutný pane něčeho z mého připojeného článečku upotřebit, můžete tak bez obavy učiniti. Vždyť dávám k tomu svůj podpis, své jméno, jež nikdy nebylo nepravdou poskvrněno.

Věnceslava Kratochvílová
vdova po redaktoru a spisovateli
Královské Vinohrady, 27. února 1924

Když Václav Hanka navštívil své rodiště, často vyhledával svého přítele Jana Sklenčku, kaplana na děkanství ve Dvoře Králové. Za jedné z těchto návštěv, seznámil se tam s pannou Aloisií Pušovou. Její otec Václav Puš, měšťan královédvorský, byl bratrem děkana P. Jana Puše ve Dvoře Králové. Dívka ta nejen že byla pěkným zjevem, ale i na tehdejší poměry vzdělaná.
Pan kaplan zavedl Hanku k jeho přání do Pušovy domácnosti. Při jedné z těchto návštěv mluveno o tom - (zde mohlo se tak hovořiti, neb nejen Václav Puš, ale i jeho rodina byla probuzensky uvědomělou) - jaká to škoda, že u Čechů není žádných starých literárních památek, jak je mají Němci ve svých "Nibelungách". Dost možná, že byly, ale všeliké války a vnitrozemské bouře že je hlavně v klášterech zničily. Měšťan Puš k tomu přisvědčil a dodal, že sám se pamatuje z dob svého ministrování, kterak v kostele děkanském se svým bratrem, nynějším děkanem, kde jaký kout prosmejčili a prolézali, že v staré věži nalezli hromady popsaného papíru. Celé folianty toho tehdy byly a pergamenová tuhost papíru dobře se jim hodila ke střílení. Trahali jej a šipky z něho vyrobené jen jen fičely z napnutých dětských luků. Tak v dětské nevědomosti kdo ví, zdali nezničili nějakou vzácnou památku.
Vypravováním tím vzbuzen Hankův zájem a on, používaje známosti pana kaplana, vydal se s ním do věže, hledaje dle upozornění Pušova. A tak za červotočivou skříní nalezen RK. Při prohledávání věže našlo se i několik menších starých stříbrných penízků rozkutálených. Jednu z těch mincí daroval Hanka panně Pušové. Penízek ten jest posud v rukou pisatelky těchto řádků a jest její cennou památkou na RK, ale také drahou upomínkou na Aloisii Fernbachovou- Pušovou, její pratetu.
Širšího uznání, ocenění, došel drahocenný nález teprve později. Ba radostného vzruchu. Hanka slaven jako jeho nálezce.
Mezi panem děkanem Pušem, jeho bratrem a panem kaplanem došlo nyní k rozmíškám a mrzutostem. Vyčítal jim pan děkan, a snad právem, že si při nálezu těch papírů nepočínali dosti opatrně, že nimbus nálezu tak vzácného zůstal Hankovi, kdežto jej bylo možno i přičísti, aspoň částečně, zásluze Pušově. Vždyť on správně upozornil na místo nálezu.
Na nátlak rozmrzelého jemnostpána sešlo z mladé známosti Václava Hanky a Aloisie Pušové. "Lojzinka", tak jí říkali, provdala se později za Jana Fernbacha, zámožného obchodníka a měšťana ve Dvoře Králové. Požívala velké vážnosti. Když byla na náměstí Královédvorském odhalována socha Zábojova, byla jí prokazována při slavnosti té velká pocta. Hanka však se k ní nedostavil. Aloisie Fernbachová-Pušová zemřela v listopadu 1864 a její pohřeb byl opětně důkazem, kterak byla vážena a ctěna. Zúčastnilo se ho nejen místní hojné obecenstvo a korporace a spolky, přišly i spolky z okolních měst, ponejvíce tehdy mladé spolky zpěvácké. Jejich nové, zlatem krumplované prapory, z nichž některé byly zahaleny v černou roušku, skláněly se nad rakví, když byla ukládaná ve hrob, a tak s Aloisií Pušovou zanikla jaksi poslední bytost, jež byla současnicí nálezu RK.
Prof. Gebauer byl, jsa profesorem na městské reálce v Pardubicích, také učitelem dívčí mládeže na tamní dvouleté vyšší dívčí škole. Přednášel češtinu a literaturu. Jeho přednes byl, jak už to někdy u učenců bývá, dosti suchopárný. Jiným však tónem mluvil, když nás obeznamoval s RK. Nadšeně rozebíral jednotlivé jeho krásy - takořka se do nich vžíval. Až nám ta jeho pozdější změna byla nápadnou. To bylo v roce 1867-8.
A ještě malou zmínku. V roce 1906 dlel Jaroslav Vrchlický v Budějovicích, jsa pozván "Osvětovým spolkem" k universitním extensím. Byl hostem v mé skromné domácnosti. V přátelském hovoru došlo při obědě i na RK, a náš přední básník nadšeně o něm promlouval. "Jaroslave" - ptal se můj muž - "napsal bys ty něco podobného?" - "Nikdy bych to nedovedl" odvětil Jaroslav Vrchlický přesvědčivě, ba přímo posvátně.

Věnceslava Kratochvílová

Ludmila Věnceslava Kratochvílová   (1854-1942)   Povídkářka a fejetonistka, rodačka z Pardubic.

Čech
Praha 1924.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná