Dr. Arnošt Kraus
Objevy pana dra Pavla Kische
v rukopise Královédvorském.
Strana 71 až 83:
P Ř Í D A V K Y.
II.

OBJEVY PANA DRA PAVLA KISCHE V RUKOPISE KRÁLOVÉDVORSKÉM.
(Herrn Dr. Paul Kischs Entdeckungen in der Königinhofer Handschrift.
Union, 24., 26., 28. října, 2. a 6. listopadu 1918.) 



         "Vzhoru, bratři, vzhoru!" vola Vneslav,
         udeří svým mečem na sčít stříebrn,
         i chorúhvú výš nad hlavú točí.
"Tento hrdina olomucké bitvy s Tatary," praví autor brožury "Der Kampf um die KH. Ein Beitrag zur Jahrhundertfeier", "měl tedy tři ruce. Symbol umělého padělatele samého, který svou zbraní, tupým perem hřmotně zpracoval plechový štít vynalezených povídek, a při tom měl ještě čas, aby mával korouhví národního nadšení a cti, by mu chránila jeho dílo klamu."
Ten výklad snu je snivější než ten sen, praví Claudia Galottiová, symbolisovaná věc páně Kischova je symboličtější než symbol, nebo po česku: výklad smyslu je nesmyslnější než obraz. Padělatel má tupé pero, rozumí se brkové, to tedy asi řádně, skřípe, ale ne, ono bubnuje hřmotně do plechového štítu; páchalo kdy které pero takova alotria? A proč jsou vynalezené povídky v básnickém díle plechem? Nezpracovali také jiní básníci, nezpracoval dokonce Hebbel sám vynalezené povídky? A vlaje korouhev ochranně? Neznamená naopak její rozvinutí, že bojovníci opouštějí své chránivé zákryty a mají se vrhnout útokem na nepřítele?
Jeden blázen se více ptá než na co může deset vtipných spisovatelů odpovědět; dost, že padělatel a jeho hrdina vydají dva tříruké, to zas vydá půl druhého čtyrrukého, a čtyrruký... ale důsledků si ani nechci domysliti.
Avšak mají opravdu po třech rukách? O padělateli je to více než pochybné; "zpracuje-li" tupým brkem plechový štít, tento může zcela dobře býti umístěn na psacím stolku a korouhev národního nadšení zdouvá bez toho, jak pan Kisch ví z vlastní zkušenosti, stále nad každou slušnou budovou redakční, druhá, neřku-li třetí ruka je tu zcela zbytečná.
Ale Vneslav! Pan Kisch je, jak zdůrazňuje, svého cechu germanistou, a u těch předpokládáváme jistou znalost rytířsko-středověké výzbroje. Když tedy rytíři při turnaji nebo v boji pravicí mávali mečem, levicí drželi uzdu, kde vzali ruku pro štít, ke krytí nezbytný? O tom ať pan Kisch přemýšlí, my ostatní víme, že jí nepotřebovali; štít se nosil na paži a ne v ruce, a jest-li padělatel chtěl promítnout moderního vojevůdce do středověku, snad arcivévodu Karla, jak s taseným kordem, uzdu a korouhev v levici, jede v čele praporu, pak spáchal zajisté chybu archeologickou - vlajky byly v středověku mnohem nepříručnější, vezli je i na vozech - ale co do anatomie a názornosti nelze proti vylíčení Vneslava se štítem na paži, korouhví v levici, mečem v pravici činit nejmenší námitky. S třírukými v Rukopise Královédvorském nelze tedy nic začít.
"V boji o rukopisy nepovšimnuto si dosud," zase objev! Čeho si dosud nevšimli? Že den "nalezení" rukopisu byl den královédvorského posvícení; teď to tedy víme. Po stu letech! Jak slepé jen bylo české badání k nejdůležitějším faktům! Teprve orlímu zraku dra Pavla Kische odhaluje historie všechny, ale také všechny taje.
Proč ach, bylo mu souzeno narodit se o sto let příliš pozdě? Jaký obrat by byl nastal ve veškeré historii ducha našeho národa, jakou blamáž byli by si důvěřiví cizozemci uspořili, kdyby v okamžiku objevení pan Dr. Kisch na první pohled byl objevil klam a varoval před ním. A to by byl dovedl a učinil. Pochybnost je nepřípustná, on to říká sám:
"Je nám dnes těžko pochopitelné, jak vědecky vzdělaní lidé, Němci a Češi, neprohlédli hned v okamžení všechny tyto podvrhy. Ať rukopis byl sebe klamněji zhotoven, obsah musil přece každému otevřít oči... což bylo ještě třeba toho důkazu (Gebaurova hekatomba je míněna) v jednotlivostech, když přece zhruba podvrženost na první pohled byla jasná!"

II.

Z současníků, kteří před sto lety zažili nalezení, ani jeden nebyl tak chytrý jako p. dr. Kisch. A byli přece mezi nimi vzdělaní, učení, chytří, slavní lidé: Dobrovský a Goethe, Palacký a Grimm, Šafařík a Pertz, Čelakovský a Fouqué... a jak se všichni jmenovali, kdo v nejbližších desítiletich i strkali nosy do pergamenových lístků nebo do otisků a překladů jejich, a jediný, jemuž by obsah byl na první pohled oči otevřel, ten díky vybrané potměšilosti osudu se musí teprv narodit, i když už stojí v každé školské knize, že rukopis královédvorský je falsum, a kdy skutečně každému, ale také opravdu každému, i nejhloupějšímu z hloupých se podvrženost jeví na první pohled.
Jakou to stupidní společnost si sezval kardinál Menoza! Nikdo nevěděl, jak postavit vejce na špičku. Kdyby pan Kisch byl býval při stole, byl by to dovedl hned, a kdyby se ho Kolumbus byl zeptal, jak to, že tak rychle prohlédl vtip, byl by klidně odpověděl: "Vždyť to již stojí v třetí čítance a mluvnici".
My ubozí obyčejní lidé, kterým osud vtip a soudnost nepřidělil tou měrou jako panu Kischovi, díky tomu nedostatku cítíme se též více nakloněni odpustit starým pánům tehdejším jejich nevědomost a malou pohotovost. Milý Bože, našly se zbytky básní, jaké podle teorie tehdy obecně platné zazněly u každého národa, ale nebyly všude zapsány; co do písma a pergamenu byly pro svou dobu bezvadné, jejich jazyk neshodoval se sice se skutečným jazykem devátého až třináctého století, ale tím lépe s obrazem, který tehdejší gramatika vyvodila z jeho památek; jejich lyrika odpovídala časovým představám o lidové lyrice, jejich historické eposy vpravily se, nehledě k poetickým licencím, přesně do skutečné historie, jak tehda byla vypravována od historiků. I "Jaroslav", přes kterého zde, nevím proč, klopýtáme na každé stránce, shodoval se na vlas s "historickými vědomostmi r. 1817; jakožto poctiví muži, kterými byli, nenadáli se podvodu; kdo se nikdy nenechal oklamat, vrhniž první kámen na ně!
Nápadně dost shledáváme, že ani pan dr. Kisch není zcela neochoten přiznati jim polehčující okolnosti, ale s výběrem. Jestliže Jakub Grimm, který byl přece také takořka odborníkem, prohlašuje ještě r. 1840, že - ne snad Královédvorský - nýbrž Zelenohorský rukopis musí býti pravý, nemůže býti podvržen, pak nejen "na slovanské půdě nebyl vždy kovaný" (a co na staroněmecké? Neslyšel pan Kisch nikdy slovíčka o Ukolébavce?), nýbrž jeho "soud bezpečně i zde malinko byl pod vlivem romantických předsudků, které i Goethovo a Fouquéovo mínění rozhodně určovaly". Táž mírnost vládne vůči A. Stiftrovi, který ještě r. 1855 v zamýšleném, ale bohudíky neprovedeném pokračování svého "Witiko" chtěl oslavovat Záviše jako básníka rukopisu Královédvorského; historické svědomí ostatních česko-německých básníků, s nimiž se svezl šťastně i náš V. Kapper, bylo přehlušeno nadšením pro vzkříšený český národ."
Zcela jinak se vede Čechům, na ty nepůsobil nepříznivě "tehdejší stav vědy", ti nechovali romantických předsudků, jejich historickému svědomí nečinilo nadšení pro vzkříšený český národ ujmu, ne, tu neplatila a neplatí žádná omluva, zde byl úmysl, zlý úmysl, všichni byli přímo účastni podvodu; "u Palackého, který (zvláštní náhoda) si dobyl svých literárních ostruh českým překladem z Macphersonova Ossiana, nelze se vyhnout zdání, jakoby i on byl musel vědět o klamu." Zvláštní náhoda... zdání... nevyhnutelné, jako by... musil... Špiclovská hantýrka.

III.

Martin Hattala jednou rozdělil generaci RK - kdyby byl nepravý, což popíral - na dvě kategorie: omezence a podvodníky. Pan Kisch činí důsledek a rozdává úlohy: Češi byli podvodníci, Němci omezenci.
Ovšem, věříme-li panu Kischovi, tito od let padesátých svým bojem proti RK to napravili, ale oni první zůstali své úloze věrni; jsou a zůstali tím národem, který je (Hanka a jeho dílo) podnes ctí. Takové věty, poličkující pravdu, se nevyvracejí, věšejí se níže.
Zneuznávaje úplně skutečnost, že Slované Dobrovský a Kopitar byli první, kteří odhalili podvod, že Slovan Miklosich se první k nim přidal, že rozluštění hádanek, které podvrh ukládal, že se výklad toho rance zdánlivých nemožností podařil teprve českému badání, líčí dr. Kisch boj o pravost rukopisů jako boj mezi Němci a Čechy. A poněvadž ne hodnocení Rukopisu, ne posouzení jeho pravosti, nýbrž vylíčení boje bylo jeho tematem ukazuje to, jak úplně jeho práce selhala.
Sotvaže jména i jen nejvýznamnějších bojovníků let osmdesátých jsou uvedena; o fasích boje nedozvídáme se nejmenšího, za to se vzděláváme poučením: "Se strany česko-německé pak (po Feifalíkovi a Büdingrovi) Höfler, Lippert, Knieschek, Hauffen a Spina udělali závěrečnou čáru pod klam a spor."
Z těchto rodilých nebo naturalisovaných Čechoněmců sám jediný Knieschek podal cenný a plodný příspěvek ke kritice rukopisu, a také teprve, když nepravost byla s české strany již dokázána, Höfler, který je jmenován první a patrně nejvíce vynikající, ujišťoval, dovolávaje se mrtvého Feifalíka, že poznal nepravost milostné písně krále Václava na první palaeografický pohled, což mohlo býti pravdou, ale přišlo právě tak post festum jako obdobné tvrzení Kvíčalovo stran evangelia sv. Jana a po padesáti letech nahoře uvedené Kischovo. Pak s velkou spotřebou rozhořčení útočil na Palackého, protože vypravoval bitvu tatarskou podle RK, přes mlčení současných pramenů. Ale jestli rukopis byl pravý, což Palacký pokládal na základě jiných dokladů za zcela bezpečné, pak byl také, byť sebe více vyzdobil události, pro děje 13. století pramenem prvního řádu a Palacký ho nesměl a nemohl nedbat, tím méně, když pozdější tradice se zdála jej potvrzovat. A což Höfler sám se držel vždy tak přesně současných, jedině rozhodných pramenů?
Co vědí současné a místně blízké prameny o zvláštní ukrutnosti husitů, s kterou Höfler přece tak vesele operuje? Prof. Spina, od něhož by se byl pan Kisch mohl naučiti, jak se věcně a poučně referuje o boji rukopisném, opřel by se asi sám tomu, aby jeho referátu byl připsán takový význam.
Čechové podle p. Kische i po těchto závěrných puntících bystrých Čechoněmců, patrně i po Spinových z r. 1915, lpěli na Rukopisech, až konečně Šembera, pak Gebauer a soudruzi se odváží provést důkaz podvodu. Tak v tomto vylíčení, které snad co nevidět bude také označené za závěrečné - Němci o českých věcech nepíší jinak než závěrečně -je veškerá chronologie postavena na hlavu.

IV.

Čechoněmci ve skutečnostl z RK nikdy nevytlukou zvláštní nárok na slávu pro sebe, stejně jako celkem Němci vůbec, kteří podvržené rukopisy nejprve bez kritiky přijali a pak stejně nekritičně je zasypávali výsměchem. Mimo Feifalíkem a Büdingrem sotva se účastnili uvedení hodným způsobem vědecké práce o rukopisech. Tím více škodili. Nejprve dodali radostně udiveným Čechům autority pro jejich víru, které porážely každou pochybnost, jež se ozývala; a když tato víra byla zakořeněna, zlobností svých útoků uvedli domácí badatele v trapné postavení, že se jevili pomocníky šmoků, soptících jed. Pan Kisch sám poskytuje příklad pro tón, v němž si tyto útoky libovaly, i když je vyslovil muž významu Hebblova, jehož článek Kisch s celou jeho nevědomostí, se všemi jeho nepravdami se zalíbením a souhlasem otiskuje.
U Kische ovšem Čechoněmci hraji mnohem lesklejší úlohu než ve skutečnosti. Podle něho pochoval již, než vyšla práce Feifalíkova, David Kuh s pomocí Antonína Zeidlera "veškeru tuto staročeskou poesii v rubáši jejího podvrhu". A přece Zeidler-Kuh jen mluvili o podvrzích, jichž se věřící již vzdali, a o rukopise Zelenohorském, který byl vždy silně brán v pochybnost. Co se však týče RK, jen opakovali, co učinil Kopitar již třicet let před tím: označili jej jakožto nález Hankův za podezřelý a žádali zkoušku palaeografickou. Tomu se přece neříká památku pochovat!
Ale nechejme na okamžik pana Kische, jeho metodu a jeho nevědění a jeho zamlčování stranou a podívejme se jednou na jeho hlavní posici, s níž metá s posměchem své hliněné koule: je tato Hindenburgovská linie Siegfriedova opravdu tak nedobytná? Mají němečtí filologové důvodů tolik a tak mocných, aby se směli vypínati a děkovati Bohu, že nejsou jako my ubozí hříšníci?
Nechci při tom ani mluvit o tom, že dokonce zjevům, jako Žunkovičovi, Barešovi, Kuffnerovi a pod. odpovídá zcela bujně se dařící všeněmecká filologie, nýbrž o oficiální, vážné, o universitní vědě.
Před RK byly Nibelunky a pan Kisch jimi důkladně trumfuje. Nibelunky podle něho "jsou doloženy nesčetnými svědectvími, i kdyby nebyl zachován žádný verš, ale RK je svým jediným svědkem". To je opět objev; Nibelunky jsou na rozdíl od RK zachovány četnými, chcete-li nesčetnými rukopisy a zlomky, ale svědectví, které by je doložily, i kdyby žádný verš nebyl zachován? Kde jsou? Žádný vrstevník nejmenuje píseň (jen Wolfram na ni naráží), potomstvo je zapomnělo; byly v osmnáctém století právě tak objeveny, jako zdánlivě Rukopis; že pověst, o níž jednají, byla známá, nečiní přece rozdílu, také obsah RZ byl doložen Kosmou, Hájkem, Herdrem, také historické události, o kterých jedná RK, zanechaly své stopy od Kosmy po Cornovu, kde je tu rozdíl, dokud pan Kisch se nevytasí s doklady jím objevenými?
I když není těchto zbytečných dokladů, zůstávají Nibelunky nepochybně staré, a o RK lze dokonce říci: post hoc, ergo propter hoc, byl zamýšlen jako náhražka nibelungská, ale, což je dosti šprýmovné, v jistém smyslu ani Nibelunky nejsou pravé!
Míním, že nejsou tím, co romantika v nich viděla, co Lützowovi myslivci v Zeunově "vydání pro pole a stany" brali s sebou do války, nejsou německou Iliadou, výkvětem lidové poesie, eposem, který se básnil sám, kyticí dvacíti písní, která dokazovala existenci četné, vybrané čety ušlechtilých básníků. Tito aoidové a rapsodi nežili nic více než varitáři. kteří ctili Lumíra, než písaři národní školy, než učenci Mater verborum. RK musel se stěhovati z 13. století do devatenáctého, Nibelunky se musily nechat degradovat k písničkářskému zpracování překladu z latiny století desátého, nepadly tak hluboko, ale s tím strmější výše. Zde i onde domácí věda rozbila modlu, ale jako u nás jsou stále ještě lidé, kteří se nespustí Rukopisů, dokonce i v městské radě královédvorské, bude asi i v Německu jistě mnoho přívrženců teorie písňové a snad na místech odpovědnějších než u nás. I tam předcházel boj, ovšem boj, v němž nešlo o tak velebné statky, ne o domnělé paladium národa, nýbrž jen o vědeckou teorii, a přece rozpoutal vášně a vykazuje nejnápadnější obdoby s bojem o Rukopisy, i s jeho nejbolestnějšími rysy. A padly oběti, ne beránci ani býci... i zde.

V.

Pan Dr. Kisch je germanistou a žákem německé university pražské; což neznal by mezi svými učiteli jednoho, který byl povolán, aby před mnohými jinými byl ozdobou akademické katedry, strážcem nejpřísnější metody v semináři, a který místo toho musil skoro celý, aspoň nejlepší čas života a působení stráviti ve vyčerpávající denní práci učitele gymnasijního, pro kterého na přečetných německých universitách nebylo stolice? Tento učenec se prohřešil proti teorii písňové, jako Šembera a Vašek na RK, a mnohým jiným se vedlo stejně a hůře.  *)
*)  Míněn byl vládní rada a titulární m. ř. profesor Hans Lambel, který zemřel osmdesátiletý a jemuž jsem napsal nekrolog v Prager Presse dne 30. prosince 1921.
Kdybych chtěl po způsobu páně Kischově, domýšleje si na lepší vědomosti bez práce získané, hledět zpět na nejvíce vynikající své akademické učitele, na Jana Kelle, Michala Bernayse, Karla Mülllenhoffa, Viléma Scherera, musel bych říci: Byli zažraní Lachmanniáni, heptádoví zaostalci, kteří proti důvodům nevývratným stavěli své přikré vytrvání na překonaných stanoviskách. A přece vzpomínám na ně s nezmenšeným uctíváním a vzpomínka na mladistvou gloriolu (jak to nazývá Hutten u K. F. Meyera), na slovo uznání z úst Müllenhoffových, je podnes s to, aby mi vehnalo krev v tváře. Ačkoli jsem ani jsa studentem nebyl slep pro mezery v teorii, kterou nám přednášel, ani jsem nemohl schvalovat bezohlednost, s kterou odbýval "pana Bartsche" a jiné odpůrce, nebo pochopit, jak heptady (pan Kisch ví, co to znamená, nebo také neví, což je totéž) odinterpretoval jako věc, kterou si Lachmann neuvědomil.  *)
*)  Počet pravých strof každé "písně" Nibelunk ve vydání Lachmannově je dělitelný sedmi. Bartsch nazval proto Lachmanniány Siebenschläfer (sedm bratrů).
Druhé, ne německé, nýbrž germánské paladium hájil Müllenhoff s podobnou příkrostí; Vilém Scherer označil tento boj přímo jako boj "o pravost staré Eddy". Pravost zde opět neznačila napsání v staré době, nýbrž původnost, nekřesťanskost, nezávislost na literárních vlivech, kterým Norové připisovali význam. Ani zde neměl Müllenhoff pravdu, právě tak jako ji neměl Palacký proti Büdingrovi a Feifalíkovi, a odpovídal svým odpůrcům právě tak povýšeně jako Palacký. Holtzmannovi a Zarnckovi, Pfeifferovi a Bartschovi, Bangovi a Buggeovi se nevedlo lépe než těmto, a jestliže vážnost Palackého dusila každou kritiku mladších, kteří by se byli rádi zbavili aspoň zelenohorského neštěstí, stařec Müllenhoff nepůsobil méně tísnivě na množství germanistů. Oba mínili, že stojí na nedobytné výšině. Müllenhoff velkolepou jednotou svého pojetí germánského starověku, Palacký objevy, které mínil optima fide, že učinil v pramenech. Škodu trpí dílo Palackého jako Müllenhoffovo, a naše uctívání obou nenecháme si zošklivit těmito slabostmi, ani urvat nějakým panem Kischem. Hands off!
Nejcennější částí celé práce, chceme-li jí dáti tento název, byla by mohla býti bibliografie německy psaných, na Rukopisy se vztahujících článků a citátů, kdyby jen právě nebyla také udělána zcela ledabyle. Spinův přehled novější literatury o rukopisech na př. nestojí v ročníku 1914 Mitteilungen spolku pro dějiny Němců v Čechách, nýbrž v ročníku 1915. Nejhůře selhala heuristika Dra Kische tam, kde sedí u pramene. "Bohemia" se vyznamenává přede všemi ostatními pražskými novinami tím, že má pečlivé rejstříky čtvrtletní; přes to uvádí knihopisec z řady článků "Der neueste Streit" atd. jen články I-V , vyšly však ještě tři další (14., 15., 18. srpna 1886), zcela pak přehlédl novou řadu článků v "Bohemii" ze dne 4., 7., 22. a 23. května 1889 "Die Kön. Hs. und das böhmische Museum". Co značí při Krausově "Goethe a Čechy" slova "Proti Goethovu přebásnění Kytice"? Mohl někdo psáti s větším obdivem o tomto přebásnění než já? Na jiný účet snad patří, že se článek "Königinhofer Geschichten" v Čechische Revue a citovaný v něm článek v Magazin f. d. Literatur des Auslands (27. března 1886) neuvádějí. Čechische Revue musila právě stůj co stůj býti umlčena, a tento kategorický imperativ národnostní kázně snad platí panu Kischovi i po jejím blaženém skonání. Neboť že by on, který si hraje na znalce české minulosti, přítomnosti a budoucnosti, který neúnavně slibuje českému národu, polepší-li se, svou protekci při uvedení jeho do světové literatury, nebyl prostudoval ani těch pět svazků Čechische Revue, to zní přece jen příliš pohádkově.
Měl bych snad ještě mluvit o úvodě Pavla Kische, ale každý pokus, abych rozmotal toto klubko myšlenek, vedl by do bezmezna. Jenom slovo o nenávisti k Němcům, kterou prohlašuje za jádro a účel podvržených Rukopisů. Nechceme-li každé hnutí národního sebevědomí cejchovat jako nenávist k Němcům, pak je toho zboží v Rukopisech velice málo; padělatel byl tak úzkostlivě skrčený, že dal dokonce středověkému pěvci, kterého stvořil, básniti pod tlakem rakouské censury. Vzpomeňme naproti tomu na pravého Dalimila! A veškerá pravá a podvržená, stará a nová literatura dovedla by vyrobit sotva zlomek toho zboží, kolik pan Dr. Paul Kisch bez líčené skromnosti může připsati své vlastní požehnané činnosti.
Paroduje slavný posudek mohl bych končit: Brožura, která vyšla nákladem německého spolku pro šíření vědomostí obecně prospěšných, prodává se po 33 haléřích; 3 haléře zaplatí se při nynější bezměrné drahotě za části obecně prospěšné, 30 za bezděčně obveselující.

Vědecké metody pana profesora Dr. Frant. Mareše, zvláště v otázce Rukopisů
Napsal Dr. Arnošt Kraus, profesor německého jazyka a literatury na universitě Karlově. Nakladatelství J. Šnajdr, Kladno. 1928. Formát 13,5 x 20 cm. Stran 84.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná