Dokumenty rkp. sporu

F. M. Bartoš
Listy profesoru F. Marešovi o RKZ
1937

Vzácný pane profesore,

přijměte, prosím, veliké díky za list, který Jste mi napsal odpovědí na zaslání loňské mé knížky "Rukopisy", vydané v této knihovně, a za jeho otištění v knize Strach z pravdy (str. 45-56) [*]. Jsem Vám za to hluboce vděčen nejen proto, že to je jediný vážný posudek mého spisku, hlavně však pro krásná slova, jimiž list zahajujete: že se těšíte z horlivosti, s jakou jsem se ujal otázky pro mne vědecky dávno rozhodnuté, že u mme nehledáte jiné pohnutky než snahu přispět k dobojování zápasu o usvědčení Hankových padělků, který je mně krásným bojem o pravdu, a že sám pravíte, že takový boj za pravdu je mi nade vše. A že Jste vytušil, že posílaje Vám svou knížku, chtěl jsem se pokusit Vás přesvědčit o své pravdě.

Vážím si toho všeho velice, vážím si i cti, moci diskutovat s mužem Vašeho jména i charakteru. Je-li vždy krásné, jak dlí Dobrovský, setkat se s někým na cestě za pravdou, je to tím krásnější, jsme-li ním zajedno v pokorné úctě k pravdě, jak jí učil Hus, když vyznával, že si od samého počátku studia učinil zásadou, aby kdykoliv uslyší v kterékoli věci mínění správnější, ustoupil radostně a pokorně od mínění dřívějšího. V tomto duchu přijměte, prosím, tuto odpověď. Vynasnažím se, abych si zasloužil i tentokráte Vašeho uznání a osvětlil spornou otázku s nových hledisk a novým poznáním.

[*] Vyšla nákl. "Vlajky" v květnu 1937 o 104 str. Charakteristiku knížky jsem podal v Nár. osvobození 25. července 1937. Je to jakýsi úvod k těmto Listům, které vycházely původně v tomto deníku v červenci a srpnu.

I. Prvním a velmi závažným sporným bodem mezi našimi stanovisky je různé hodnocení kompetence, jaké sluší jednotlivým vědám při posuzování pravosti starých památek. Popíráte správnost mého tvrzení, že rozsudek nad RKZ, pronesený vědou filologickou a historickou, kterým jedině sluší rozhodování o pravosti literárních památek, je nezvratný, a to proto, že prý ani jedna ani druhá nemají objektivně evidentní jistoty. Vyvracíte moje tvrzení i tím, že přece i mezi rozhodnými obránci pravosti byli vynikající filologové a historikové. Čím však potom vysvětlit, že dnes není ani jediného filologa nebo historika, jenž by měl odvahu věřit v Rukopisy nebo jich hájit? Jistě přece nejspíše tím, že obojí věda má dnes tolik prostředků, aby přesvědčila kohokoli, kdo projde jejím školením, že RKZ nevznikly ve středověku, nýbrž v XIX. stol. A je to zejména historik, jenž k řešení otázky má po ruce zkušenosti celých věků.

Pro hodnotu jakéhokoli svědectví, jehož má užít, je zajisté základní důležitostí zjistit, jak je vzdálena od události, a zvláště ovšem, zda to je pramen autentický či padělek, vyrobený dodatečně. Discrimen veri et falsi, rozeznání, zda má před sebou padělek či nikoli, a datování každé zprávy, které potřebuje, je první předpoklad historikovy práce. Proto si vytvořil od dob humanismu takřka celou pomocnou vědu o této věci. Byla v plenkách a dovolila již Petrarcovi, aby prokázal padělanost privilegií, která dal vyrobit rakouský vévoda Rudolf a předložil Karlu IV. se žádostí, aby mu je potvrdil. Petrarca vtipným rozborem těchto listin dokázal, že nemohou pocházet od císaře Nerona a Julia Cesara, jimž byly připsány videňskými padělateli. Podobně dovedl L. Valla 1440 prokázat skvělým rozborem, že pověstná listina, kterou prý císař Konstantin daroval papežům církevní stát, je podvržena [*]. Za pět století, která uplynula od činu Vallova, historická metoda se neobyčejně zdokonalila, třeba se mnohému naučili i padělatelé. Jako zkušený znalec obrazu odhadne zhruba na sto let portret nebo krajinu podle jemných znaků, jež jsou mrtvé pro laika, jako historik umění určí neméně přesně věk, kdy vznikl kostel nebo palác, tak dovede historik podle podrobností zdánlivě nepatrných datovat starou památku: listinu, kroniku, ale i báseň, i kdyby nebyla zachována v podobě původní, nýbrž jen v pozdním přepise. Jako zajisté písmo a jazyk prochází neustálým vývojem, jehož stadia se dají přesně postihnout, nejinak je tomu i s pojetím historických postav neb událostí.

[*] O těchto počátcích moderní historické kritiky poučuje u nás Jos. Šusta, Dějepisectví (1933, Histor. klub) str. 69 ad.

Co na př. nejrozmanitějších obrazů knížete Václava shromáždila v roce 1929 mileniová výstava! Každý byl jiný a přece každý měl na sobě nesmazatelné rysy věku, v němž i vznikl. Zcela tak se to má i s duchovou podobiznou knížete-mučednika. Době nejstarší je bojovníkem odvěkého zápasu Krista se satanem, křesťanství s pohanstvím. Doba gotická, příznačná rozmachem rytířství, posvětšťuje osobnost mučedníka, ano, kancléř císaře Karla IV. udělá Václava prostě králem. V zápase ohroženého katolictví s husitskou revolucí se dostane kníže na korouhve protihusitských vojsk, zato však zase Táboři zavrhnou úplně starý jeho chorál. O sto let později vyjde tiskem stará kronika mnicha Vidukinda, Václavova téměř současníka, a způsobí jiný těžký otřes jeho kultu zjištěním, že kníže byl podmaněn německým králem. Historie i literatura domácí se vzpírá pokořujícímu tomu faktu, bojuje proti němu, až přijde Palacký a vytvoří na jeho základě obraz moudrého státníka: Václav se podrobuje Němcům proto, aby odvrátil od svého národa osud Polabských Slovanů. Na sto let ovládne toto pojetí a teprve nedávný dnešek přináší pokusy o pojetí nové (podrobnosti v mé knížce "Kníže Václav sv. v životě a legendě").

Pořídí-li si jednou historik takovéto dějiny určité osobnosti neb události, je mu snadno zařadit kterýkoli článek v těchto dějinách na pravé místo a povědět, má-li před sebou památku pravou či padělek. Sebe obratnější falsátor není zajisté s to, aby se jeho výrobek neprozradil ať již omylem v kostymu, do něhož obleče hrdinu, či věděním, které je dostupné teprve jemu, nikoli však době, do které položí svůj výtvor.

II. Historický rozbor RZ. Povaha, průkaznost a přesvědčivost historikovy metody, jak jsem se ji pokusil charakterisovat, vynikne snad ještě lépe, užijeme-li jí na rozbor RZ. Napravím tím, doufám, nemilé opomenutí, jehož jsem se dopustil ve svých "Rukopisech", nemaje loni ani dosti pokdy ani chuti k práci, která se mi zdála věru již nadbytečnou. A zavděčím se snad nejen Vám, ale i těm mezi obránci, kterým nevážný referent Zpráv Československé společnosti rukopisné (roč. 1937 č. 11-12 str. 9) zabránil, aby se dozvěděli o tom, že jsem tento rozbor přednesl v dubnovém cyklu SNO.

Obsahem RZ je báseň Libušin soud, svérázné to zpracování známé pověsti o tom, co přimělo kněžnu Libuši k tomu, aby se rozhodla pro sňatek s Přemyslem. Básník oslavuje úvodem Vltavu a táže se, co ji tolik rozbouřilo. Řeka odpovídá, že to rozbroj mezi bratry Klenovici z rodu Popelova, Chrudošem a Šťáhlavem o dědictví otcovské. Sestra obou rozvaděných bratří zaletí se zvěstí o vádě v podobě vlaštovky k sestře, žijící na Libušině dvoře na zlatém Vyšehradě, a ta uprosí kněžnu, aby zakročila. Obešle oba bratry a povolá kmety, lechy i vladyky a zasedne s nimi na soud. Předloží soudcům k rozhodnutí dvojí řešení sporu: buď ať bratří vládnou dědictvím společně v nedíle neb ať se rozdělí o statky rovnou měrou. Soudcové vejdou v potaz a lech Lutobor dá soudným děvám sebrati hlasy soudců. Rozsudek vyhlášený kmetem Radovanem zní: oba bratří budou vládnout rodnými statky společně. Tu vybuchne starší Chrudoš, jenž si činí nárok na všechno dědictví, a potupí kněžnu i muže, že jim vládne žena. Uražená Libuše se vzdá nato trůnu a vyzve sněm, aby si zvolil za knížete muže. Slova se ujme kmet Ratibor: nárok Chrudošův je právo německé, v cizině však není chvalno hledati práva; to pak odůvodňuje výkladem patriarchálních řádů slovanských. Tu se končí krásný básnický obraz, který máme podrobit historickému rozboru. Kdy žil jeho tvůrce, kam se řadí báseň v staleté historii pověsti o Libuši?

V dějinách těch, omezíme-li se na episodu, kterou líčí náš neznámý básník, můžeme rozeznávat dvojí období. Prvé zahajuje nejstarší český kronikář Kosmas, druhé kronikář Hájek. U Kosmy má děj průběh velmi jednoduchý a ráz podstatně odchylný od pojetí našeho básníka. Spor, který dává podnět k soudu, je podle Kosmy spor dvou mocných šlechticů, kteří se srazí o hranice vlastního panství. Jmény jmenováni nejsou. Srazí se na pěstě a přiženou se s družinou na kněžnin hrad Libušín, a tu ten, jenž byl odsouzen, kněžnu potupí a přiměje k tomu, že svolá na zítřek sněm, aby zvolil knížetem muže. Toto pojetí Kosmovo nedošlo ku podivu změny u žádného z kronikářů, kteří po několik století různě obměňují jeho vypravování o Libuši; naše episoda zůstává všude beze změny. Teprve Hájek, po čtyrech stoletích, pozměňuje několika rysy podání Kosmovo. On, děd-vševěd, ví, že se příběh udál r. 721, a to ve vsi Chuchli mezi zemany Rohoněm, synem Kalovým, a Milovcem, synem Přeslavovým. Jinak však i Hájek překládá skoro doslovně Kosmu a je s ním zejména zcela zajedno v tom, že to byl spor dvou sousedů, nikoli spor bratrů. Jak patrno, stojí tu proti básníku RZ vlastně pojetí jedno, obraz Kosmův, Hájkovými cetkami jen trochu ohozený. Kam však potom zařadíme našeho básníka, je-li historie výjevu, který líčí, tak chudičká? Nejsme tu se svou metodou v koncích?

Nikoli. Mezi 120 verši básně jsou na štěstí pro nás dva, které nám umožňují pokračovat v našem zkoumání dále. Je to verš 33-4, kde kněžna posílá m. j. pro Lutobora z "Dobroslavska chlmka, ide že Orlicu Labe pie". Tím chlumkem či hradem na soutoku Orlice s Labem míní básník Hradec Králové a jmenuje jej Dobroslavovým. Kdo je tento Dobroslav? Nuže, zde máme osobnost, která si přináší takřka křestní list. Kdo pokřtil Dobroslava tímto jménem, je náš dobrý známý Václav Hájek. On ho vymyslil a uvedl do historie r. 1541. Podle Hájkovy kroniky bylo to r. 782, za knížete Nezamysla, kdy Dobroslav, muž velmi statečný z rodu Slavimilova, Bydova a Dobromírova, manžel Botky, dcery Kahurovy (jak viděti, máme tu přesný rodokmen z r. 782), zanechal svůj dvůr Stohoslavice bratru Přibovi, dal se vůdcem Kolaškou dovésti k jmenovaným strýcům, a poohlédnuv se 18 dnů po jejich končině, usadil se při ústí Orlice do Labe a postavil tu z cihel krásný hrad, kterému dal jméno Dobroslav. Těm, kdož nejsou obeznámeni s povahou kronikáře či pohádkáře Hájka, připomeňme snad ještě to, že Dobroslav není než jedním z přečetných podobných zakladatelů českých hradů i měst, které si Hájek prostě vymyslil, aby své knize zjednal oblibu a odbyt po našich vlastech. Skutečně ovládl Hájek tímto způsobem naše dějepisectví na tři sta let a teprve učený piarista a buditel G. Dobner očistil naše dějiny od těchto nehorázných výmyslů a stal se tím zakladatelem moderního kritického dějepisu českého.

Avšak Hájek není jediný kronikář, o něhož se opřel skladatel RZ. Protějškem Dobroslava, kterého vymyslil Hájek, je podkrkonošský hrdina Trut, jenž podle básníka pogubi (zahubí) saň lutú (lítou). I zde máme osobnost, vzniklou z pověsti, která chce vyložit založení města, jako je vymýšlel Hájek po vzoru jiných humanistických historiků svého věku. Tentokráte běží o Trutnov, jemuž v duchu tom vymyslil zakladatele místní historik století Hájkova. Zakladatelem tím byl prý Albrecht Trautenberger, jenž se také proslavil tím, že r. 1006 zabil v blízkých lesích draka. Do české literatury uvedl tuto pověst křižovník J. Beckovský ve své Poselkyni starých příběhů českých, vydané r. 1700 (str. 792). Z této kroniky, jak upozornil 1930 V. Flajšhans, poznal pověst básník RZ. Z Němce Trautenbergera učinil ovšem Čecha Truta, z draka pak saň...

Podíl Beckovského na vzniku RZ se však přece nevyrovná podílu Hájkovu. Tu básník nepřestal jen na Dobroslavovi. Z Hájka vzal m. j. i jméno Chrudoše, neboť to není než obměna Hájkova Chruda. Z Hájka má radu kněžny Libuše, kterou si podle kronikáře vyžádala r. 720, o rok dříve, než jí připadl soud ve sporu chuchelských zemanů. Rada měla 12 členů, kteří, že prý vládli, sluli vladyky. Vedle vladyků se účastní sněmu, svolaného kněžnou v našem RZ, kmeti a lechové. U Hájka najdeme jiné dva stavy: zemany a lopoty. Ti lopoti (protějšek Čapkových "robotů") byli arci našemu básníkovi trochu nehorázní, zvláště proto, že Hájek odvozuje své lopoty od slova lopotiti. Básník byl příliš vzdělán, aby nalítl nesmyslu tak velikému. Znal české právo a název kmetů pro zemské soudce, jímž nahradil lopoty, a znal učený výklad, že t. zv. Dalimil užívá jména lech jako názvu svobodného, urozeného, statečného muže. Nuže, původcem učeného toho výkladu není nikdo jiný než Jos. Dobrovský. Tím jsme došli bezpečným naším postupem k úplnému potvrzení soudu Masarykova v jeho znamenitém sociologickém rozboru RZ (Athenaeum III., 414-20), soudu, bohatě doloženého jinými důkazy, že básníkem RZ je žák a dobrý znalec spisů velikého patriarchy našeho obrození. Že básník prošel i studiem právnickým, vyniká z toho, jak pojal spor, který dává po starých vzorech rozsoudit kněžně Libuši: ze sporu dvou sousedů, z motivu, jehož neplodnost ukazuje názorně fakt, že po tolik staletí od Kosmy nedošel rozvoje, udělal soud o dědictví mezi dvěma bratry, soud, který mu dal možnost pronést výmluvnou obranu slovanských řádů proti právu německému.

Tímto výjevem báseň, třeba se vydává za zlomek, účinně končí a vrcholí, v oněch plamenných slovech lecha Ratibora: Nechvalno nám hledat práva v Němcích, u nás právo po zákonu svatém. Toť vlastní poselství básníka jeho národu, poselství, které arci nebylo možno pronésti tiskem v letech meternichovské reakce, kdy psal. Proto oděl báseň rouchem staročeským a vydal ji za památku věku Libušina.

Pokračujíce na cestách, které se nám otevřely tím, co jsme zjistili o osobnosti básníka Libušina soudu, došli bychom pak po stopách rozboru Masarykova k jeho závěru, že tímto básníkem je Jos. Linda, spisovatel skvělého obrazu ze sklonku českého pravěku a počátku křesťanství u nás "Záře nad pohanstvem", vydaného tiskem skoro současně, co byl nedávno založenému Národnímu museu zaslán nepodepsaným dárcem RZ, žák Dobrovského i krajan Chrudoše a Šťáhlava, rodák z Mitrovic u Nepomuku, veliký básník, jehož předčasný skon v r. 1834 oplakal tklivou básní K. H. Mácha, duch tolik mu podobný tragikou životního osudu, který mu sliboval nehynoucí vděčnost národa...

Ill. Rukopisy a Palacký. Rozbor RZ, jak jsem jej tu načrtl, přispěje, věřím, k tomu, abyste ocenil váhu takového rozboru a snad i uznal, že Vaše námitky nejsou s to, aby otřásly historickým rozborem RK, který tvoří 3. kapitolu mé knížky. Vyplynuly, bojím se, jen z neporozumění postupu historikovu. Dovolte mi tedy, abych se to pokusil znovu ukázat aspoň na hlavní, nejpěknější a nejrozsáhlejší básni RK a na jejím hrdinovi Jaroslavovi ze Šternberka.

Je málo historických pověstí, jejichž vývoj se dá postihnouti tak pěkně, jako je pověst o Jaroslavovi. Asi 130 let po tatarském vpádu na Moravu z r. 1241 se objevuje u dvorního dějepisce Karla IV. zpráva, že jakýsi člen rodu Šternberků byl tehdy velitelem olomoucké posádky a zabil při výpadu tatarského vůdce, začež byl odměněn Moravským Šternberkem. Ale je třeba nového půl druhého století, aby se toto seménko ujalo a vzklíčilo. To je dílo našeho známého povídkáře Hájka. Právě 300 let po domnělé bitvě udělal z příhody románový výjev a hlavně dal bezejmennému hrdinovi jméno: Jaroslav. Učinil to nazdařbůh, ale způsobil, že potom pověst rychle rozkvétá a v rukou jezuity Balbína dozrávají její plody (1665). Balbín dal pověst do služeb církve a zabarvil ji nábožensky: přenesl bitvu na horu Hostýn, z níž jeho druhové učinili poutní místo mariánské, a tu dal Moravany oblehnout Tatary, dvakráte zachránit Svatou Pannou, jež rozbije blesky vojska útočících a dá vytrysknout zázračnému pramenu, nakonec pak zachránit Šternberkem. Od té chvíle je Jaroslav hrdinou světových dějin. Šternberkové se domáhají pro jeho zásluhy o křesťanstvo povýšení do stavu říšských hrabat a podporují vznik celé literatury o něm. Tak vznikne na počest Šternberků i báseň Jaroslav. Ta živly, nahromaděné dosavadní tradicí, zvláště Balbínem, rozvedla a obohatila o motiv, vzatý z našeho známého Beckovského (zavraždění tatarské princezny) a ze staročeského Milionu (o hadačích tatarských).

Nuže, proti tomuto výkladu, který probral vývoj pověsti o Jaroslavovi a legendy hostýnské od počátku v rozpětí pěti století a ukázal m. j., jak pomalu a nikoli bez odporu se vžívají nové živly (jak Hájkovo pojmenování hrdiny Jaroslavem ignoruje olomoucký biskup Dubravius, ač by právě on mohl vědět více o bitvě u Olomouce, nebo jak Balbínovo přenesení bitvy na Hostýn odmítá moravský dějepisec Pešina), proti tomu všemu si troufáte tvrdit, že "Jaroslava" napsal účastník bitvy! účastník bitvy z r. 1241, jejíž hrdina dostal teprve 1541 jméno od tlachala Hájka! Ten účastník vylíčil bitvu podle obrazu, jaký jí dal Balbín 1665, a s podrobností, uvedenou do světa jeho žákem Beckovským r. 1700, s jeho vypravováním o zavraždění tatarské princezny ve Slezsku! Dovolte mi užít Vašeho výrazu a říci, že to je věda z intuice, jasnovidná, ekstatická, mysteriosní, zázrak nemenší, než kdyby před námi ze seménka vyrostl strom o stáří půl tisíce let...

Kruté pro Vás závěry moderního historického rozboru zažehnáváte arci tím, že se dovolávate autority Palackého. Je Vám tvůrcem a jste pohoršen tím, že ho kritisuji. Ano, zvete to posměchem. Taková argumentace sluší snad lidem rázu Vrzalíkova, jenž se jí také nadšeně chopil a volá na mne jaře vlasteneckou policii (viz NO z 13. VII.). Představte si jen, prosím, co byste dělal sám, kdyby vám historik zakazoval se odchýlit řekněme od Purkyně a prohlásil Váš nesouhlas za posměch! Řekl byste mu jistě: to je však potom konec vědy! Snad tedy přiznáte i mně právo kritisovat Palackého, a to tím spíše, že jsem přece, což ovšem asi nevíte, hájil v mnoholetém boji Palackého filosofie našich dějin, v tom zejména jeho hodnocení husitské revoluce proti Pekařovi a osvědčil svou oddanost jeho odkazu odříkavou prací o husitské literatuře, pochované, jak želel ve své závěti českým historikům, na velikou škodu národa v rukopisech.

Kritisuji-li Palackého, nedělám ostatně nic jiného než na př. veliký P. J. Šafařík. Uvedl jsem ve své knížce (str. 66, 118), jak tento světec vědy trpěl tím, že se Palacký stal obětí dvou padělků Hankových a fals Bočkových, oněch smyšlených listin, které vytvořily ještě několik pod. výjevů z boje s Tatary, jako je domnělá bitva olomoucká či hostýnská (Dějiny I., 2, 175 pozn.), a kterým, je-li Vám Palacký dostatečnou autoritou, musíte věřit také. (Palackého arci omlouvá, že neměl ani tušení o nehistoričnosti Jaroslava ze Šternberka, jak je nám jasná dnes). Uvedl jsem též, jak Šafařík po letech nezvykle prudce vyčítal Palackému povrchnost v obraně RZ a jiných padělků, kterou oba vydali 1840. Ta prudkost až zaráží, ale není nespravedlivá. Vyvěrala nejspíše z téhož bolestného poznání, kterého dojdeme nad touto knihou, vyšlou prací obou učenců 1840 s názvem Älteste Denkmäler der böhmischen Sprache, nákladem Král. čes. společnosti nauk.

Snad nejpůsobivější částí knihy Älteste Denkmäler, která vyplýtvala tolik vzácné energie na marnou obranu Hankových fals, jsou stránky, jež se obracejí proti kritice, napsané o RZ patriarchou našeho obrozeni Dobrovským. Zanícení obránci Libušina soudu sledují velikého mistra historické i filologické kritiky krok za krokem a vyvracejí jeho důvody, jež číslují 1-33. Kdokoli čte tyto stránky, má dojem, že autoři, jak píšete, přezkoumali kriticky a zevrubně všecky "důkazy" Dobrovského, uznali je za plané a dokázali, že raději sáhl k zoufalým prostředkům skepse a sofistiky, nežli by byl doznal chybu... A k tomu ještě dokládáte: "Takový je pravzor odpůrců pravosti RKZ". Doufám, že užijete nejbližší přiležitosti k tomu, abyste napravil hrubou křivdu, jaké Jste se tim dopustil na čisté památce Dobrovského.

Neboť musím Vám říci, že Váš dojem, jako by Palacký a Šafařík byli probrali všecky důkazy Dobrovského, je v příkrém rozporu se skutečností. Je založen na Ält Denkmäler, nikoli na srovnání této knihy s rozborem Dobrovského, ač bylo tuším Vaší povinností podívat se do Dobrovského, když nad ním pronášíte soud tak opovážlivý. Podniknete-li toto srovnání, přesvědčíte se (Wiener Jahrbücher 27, str. 105 a 10), že v Ält. Denkm. zmizely tyto dva důvody: 1. že slovo vojevodí sotva může býti tak staré, jak ukazuje srovnání s "Jaroslavem", kde Olomouc vévodí, a 2. odhalení, že zakladatel Hradce Kr. Dobroslav je výtvor Hájkův. Dobrovský k tomu vtipně poznamenal: "Byly tedy básníku 8. století známy již výmysly Hájkovy?" Pominutí prvé věci neváží mnoho, ale Palacký (jemu připadly důvody povahy historické) se těžce provinil vědecky, neodváživ se postavit se důkazu, který je, jak jsem ukázal (str. 10-11), smrtelnou ranou pro RZ, a umlčev tak nejpádnější důvod vznešeného svého učitele i odpůrce.

Politováníhodná tato skutečnost, jejíž konstatování nebudete mi již, doufám, vytýkat jako posměch Palackému (psal jsem o omylech Palackého vždycky se šetrností, s jakou hovoříme o slabostech rodičů), mohla by být výstrahou všem, kdož se v boji o Rukopisy posilují vzorem otce národa. Ukazujeť, jak se i duch tak veliký mohl dopustit hrubého poklesku vědeckého i hrubé křivdy na muži, jemuž byl tolik zavázán - octl-li se v žáru boje, který pokládal za boj o veliké kulturní statky národa.

Palacký je však dosti veliký, aby snesl takovou kritiku, a je to v jeho duchu, provádíme-li ji. Bylť to on sám, kdo nás před takovým poblouzením lásky k národu varoval svým známým heslem, které k příkazu této lásky dodává: ale vždy dle pravdy.

IV. Tři sloupy Palackého víry v RK. Spisovatelé Älteste Denkmäler a Šafařík sám ještě 1845 slibovali kritické vydání RK, nevydali ho však nikdy. Zmařil je zřejmě Hanka. Na něho narážejí zřetelně oba učenci, hovoříce o zvláštních okolnostech, které jim práci učinily svrchovaně nepříjemnou, ano trapnou, neboť, jak zaznamenal J. V. Frič, bylo třeba o něco později ostrého zakročení musejního výboru, aby Hanka vvdal RK redaktorům matičního výboru. Nebyl stále ještě hotov s úpravami a opravami, které prováděl ve svých padělcích a o nichž ještě uslyšíme. Palacký napsal však přece aspoň obranu RK, a to r. 1858. Tenkráte dala bachovská policie odvetou za demonstrativní oslavy "nálezu" RK ve Dvoře Králové uveřejnit články, napovídající, že Hanka je původcem RK i jiných padělků, Hanka pak se nemohl odhodlat k tomu, aby žaloval pro urážku na cti. Tu vystoupil Palacký, aby ho k tomu přiměl, jak se také podařilo, a vyložil svoje důvody pro pravost RK, důvody historika, pro které měl za nemožné, aby byl býval r. 1817 někdo v Čechách s to, aby složil tři historické básně RK. To jsou tři slavné sloupy Palackého přesvědčení o pravosti RK. Ukázal jsem jejich rozborem, že dnes leží docela v sutinách. Proti tomu tvrdíte vy, že ty tři sloupy stojí stále pevně. Podivuji se smělosti, jaké se tu odvažujete!

Důvody Palackého přesvědčení o nemožnosti toho, aby někdo v Čechách byl dovedl složiti básně, souhlasící tak podivuhodně s jeho historickým poznáním, znějí takto. 1. Osobnost a doba života hrdiny Beneše Heřmanova byly zjištěny z listin teprve Palackým r. 1829; vydání Hankovo a jeho druha Svobody z téhož roku klade událost do doby kolem r. 1280, ačkoli náleží k r. 1205. 2. Tvrzení básníka "Oldřicha", že r. 1004 dosedl kníže Jaromír na trůn po druhé, pokládal Palacký ještě 1829 za omyl a teprve později se přesvědčil, že je správné. 3. Příhoda o zavraždění tatarské princezny ve Slezsku, kterou vypravuje "Jaroslav", byla zjištěna Palackým teprve 1842. To jsou tři sloupy Palackého přesvědčení, že je nemožné, aby byl ony básně složil někdo v Čechách r. 1817. 1. Avšak, jak jsem ukázal ve stopách Gollových, Beneš Heřmanóv byl dobře znám starému genealogickému dílu Paprockého a výklad, na němž si Palacký tolik zakládal, najdeme u důvěrného Hankova přítele již 1825. 2. Že vypuzení Poláků z Prahy r. 1004 otevřelo znovu cestu na trůn Jaromírovi, věděl již r. 1700 kronikář Beckovský. 3. A u téhož starého dějepisce bylo možno se dočísti o zavraždění tatarské princezny. Palackého omyl je tedy očividný a dost ostatně pochopitelný. On věřil jen listinám a pramenům současným; Paprocký a Beckovský byli mu starým haraburdím, do něhož se ani nepodíval. Čeho sám došel cestami velmi nesnadnými, bylo však dostupné prostému milovníku starých kronik zcela pohodlně. Sloupy Palackého přesvědčení se tedy navždy zřítily a sebe obratnější dialektika je nedokáže znovu postavit. Tvrdíte, že stojí pevně dále. Jak stojí dále, když přiznáváte, že jsem všecky tři důvody Palackého vyvrátil? Zde opravdu není jiného vysvětlení nežli - strach z pravdy...

"Předpokladatelé falsa dokázali", pravíte dále, "že jakýsi ideální falsátor jmenované prameny znáti mohl. Nikdy však nedokáží, že je znal Hanka nebo Linda." Ale což bylo třeba obzvláštní učenosti k tomu, aby někdo sáhl po nejoblíbenější (vedle Hájka) kronice Beckovského nebo po Paprockém, na něhož stejně jako na Beckovského, kterého velmi chválí, upozorňuje na př. hned úvod nejnovější tehdejší kroniky Pelclovy? A což nebyli oba původcové RKZ žáci Dobrovského, kterého se mohli zeptat kdykoli na věci nekonečně nesnadnější? Troufáte si potom tvrdit, že neznali kronik tak známých a rozšířených?

Odpovím konečně na poslední Váš pokus o obranu RK se stanoviska historického. Opakujete ho přes to, že jsem před ním rázně varoval, neboť běží o pokus smělosti těžko uvěřitelné, ale drahý obráncům, nyní zejména, když se zřítily sloupy Palackého. Je to pokus najít nový důkaz pravosti RK z objevu dříve neznámé třetí brány na pražském hradě. Ta nevinná brána má zachránit RK in extremis, v posledním tažení.

V básni "Oldřích", líčící vzpomenuté dobytí Prahy, obsazené Poláky, české vojsko stane časně zrána na Petříně a zahledí se na Prahu: Vltava se kouří v ranní páře, za Prahou se promodrávají vrchy a za vrchy se projasňuje východ. Každý vidí, že Prahou je básníkovi Staré město. Vojsko také opravdu sejde tiše dolů a tu se skryje, čekajíc, až se otevře "brána přes Vltavu". Když ji branný otevře, vrhne se vojsko na most a vnikne do Prahy. Děj i místo bylo a je jasné komukoli, kdo byl na Petříně nebo se podívá na plán Prahy. Bylo to také východiskem soudu dějepisce Prahy Tomka, že báseň nemůže být současná s událostí, jak myslil Palacký, neboť Staré město vzniklo teprve kolem r. 1230. To by samo o sobě arci ještě nic neznamenalo pro otázku pravosti. Ale nebezpečí povstalo, když se začala srovnávat starší i pozdější pojetí této události, která se ovšem v r. 1004 nemohla odehráti u Vltavy, kde ještě nebylo města, a kdy Prahou byl jedině hrad, a shledáno, že báseň projevuje nápadné shody s líčením Hájkovým. Tu začínají pokusy opravit báseň, aby se přiblížila starším obrazům události, a přenést její dějiště nahoru na hrad. Co tu arci překáží, je "brána přes Vltavu". Bratří Jirečkové navrhují proto, aby se "Vltava" škrtla a nahradila slovem "příkopy", V. B. Nebeský škrtá důsledněji celý nepohodlný verš. Je to čiré násilí a ještě neodstraňuje všecku nesnáz. Vojsko schází přece dolů a Vltava a Praha leží v básni od Petřína na východ.

Tu přišel 1928 F. Kolda, vášnivý obránce-diletant přebohaté fantasie, a rozťal gordický uzel výkladem, k němuž se hlásíte i Vy. "Předpokladatelé fals", pravíte na moji poznámku o těžko uvěřitelné smělosti výkladu, který velí uvěřit v zázrak, že Vltava tekla kolem hradu, "nezbaví se takovouto smělostí třetí brány pražského hradu: kde byste ji vzal?" Ale nač jí potřebuji, když celá situace je tak dokonale jasná? A vykládáte, že obránci doplňují: brána na cestu přes Vltavu, a že cesta z hradu k Vltavě tam skutečně byla, a že snad Vltava tekla těsně pod hradní strání... Ale, probůh, nač ty všecky násilné výklady a dohady, když je tu prostě brána a u ní Vltava? Avšak já rozumím: Jste v zakletí téže moci, která svedla, jak jsem ukázal minule, k tak těžkému prohřešení samotného Palackého, neb abych užil Vašeho obratu: účel, vznešený účel zachránit národu jeho domnělé statky kulturní, posvěcuje Vám tyto násilnosti.

V. Rukopisy a vědy exaktní. Nechci arci nikterak zavírat oči před tím, čím si hlavně vysvětluji Vaše přiklonění k obráncům RKZ. Je to přesvědčení, že všechny důvody historiků i filologů (ty zde pominu, poněvadž je pěkně vyložil kol. Oberpfalcer v dubnovém cyklu, jehož hlavní přednášky brzy již vyjdou) vrchovatě vyváží důvody věd exaktních.

Obracíte se proto rozhorleně proti mému tvrzení, že oba chemikové, kteří jsou dodnes autoritou Vám i ostatním obráncům, prof. A. Bělohoubek a V. Šafařík, vyklidili za boje r. 1886 bojiště tím, že prvý z nich zmařil vydání zprávy o svém zkoumání RK do němčiny, jak se o tom usneslo museum, druhý pak že odmítl diskusi o své práci vůbec. Opravujete mě tím, že Bělohoubek neodepřel svolení, nýbrž jen, aby sám pořídil překlad, a odkazujete mě na svůj výklad v Marnosti 130 a d., 142 a . o tom, proč Šafařík diskusi odmítl. Máte pravdu v prvé věci, ale to nezbavuje Bělohoubka viny, že nehnul prstem, aby jeho práce se dostala na forum mezinárodní, a nezeslabuje pranic moji charakteristiku, když, jak jsem ukázal (níže str. 45), neodpověděl ani Wislicenovi ani Gebauerovi, ač to výslovně slíbil. A co se týče Šafaříka, pokládáte snad za odpověď, důstojnou vědce, to, že dal J. Gebauera žalovat kolegy u akad. senátu pro útok na sebe (Vaše Marnost 145)? Sám přece pravíte, že se nesmí mlčet ke kritice sebe jalovější. Jak tedy smíte hájit Bělohoubka a Šafaříka v tom, že se vzdali diskuse, uraženi, jak píšete, nicotnou kritikou své práce? Měli přece proti sobě odpůrce vynikající: Gebauera, resp. jeho poradce, jako byl prof. Strouhal a B. Raýman, a světovou autoritu Wislicena. Nikoli, vyklidili způsobem vědců nedůstojným bojiště, jakmile přišlo do tuhého! Jak nám má imponovat věda tak nemužná?

Odmítáte dále moje tvrzení, že chemie není s to, aby rozhodla otázku pravosti RKZ. Připouštíte pouze, že chemie nedokáže stanovit stáří nějakého rukopisu, ale v případě RKZ, kde všecky důkazy filologické a historické jsou založeny na osobě Hankově, stačí přímý důkaz, že nebyly psány 1780-1820, nýbrž o staletí dříve. Ten důkaz podaly prý zkoušky r. 1886 metodami, jakých přesnějších by neužila ani chemie dnes, podle soudu našich odborníků... Dovolte mi však otázku, kdo jsou ti odborníci, jejichž autoritě mám obětovat jasné poznání své vědy o padělanosti RKZ? Je to snad inž. Andrlík, jehož podivnými sofismaty, hájenými částečně i Vámi (také Vám, jak čtu zaražen na str. 16, je bezpečným východiskem zcela nedoložené domnění, že písmo RK bylo od počátku rezavé), jsem se zabýval v Národ. Osvobození (níže str. 46)? Nebo kand. inž. Jos. Chmelík, vlastní původce jmenovaného sofismatu?

Tvrdíte dále, že Bělohoubkovy a Šafaříkovy důkazy byly dopodrobna potvrzeny výzkumnými fotografiemi Vojtěchovými. Rozumíte tím patrně to, co píšete v jiné stati své knihy str. 21-2. To vše zde ovšem probírat nemohu. Ale jistě mi nevytknete, že si polemiku usnadňuji, když si z toho vyberu, co dáváte v čelo výkladu a oceňujete zřejmě obzvláště, potvrzení důkazu, který pro jeho dosah nazýváte důkazem pro každého. Je to zjištěiní, že se pod vyškrábaným cie objevilo správné co. Na té rasuře Jste zbudoval "důkaz pro každého", který jsem tedy kritisoval ve své knížce.

Vykládal Jste, že správný tvar co, který se po chemické zkoušce objevil pod Hankovou opravou cie, je pádným důkazem pravosti RK. Podle vlastního tvrzení přetáhl prý Hanka takto vybledlé slůvko roku 1817, hned po "objevení" RK, a přece se tato Hankova oprava smyla 1880 pouhou vodou, kdežto rukopis sám nikoli. Tu tedy podle Vás jasně vyniká rozdíl mezi Hankovým písmem z r. 1817 a starobylým rukopisem. Ale celý tento "důkaz pro každého", napsal jsem ve svých Rukopisech (str. 125-6), je zbudován na víře v pravdomluvnost V. Hanky, muže to, který dovedl, jak jsem tu doložil, tvrdit na př., že do 16 let pásal ovce, ač přišel na studie již 13letý, a to jen proto, aby si dodal kouzla básníka, vyrostlého na prsou přírody. Tomuto člověku, usvědčenému tak důkladně ze lži, máme tedy věřit? A k tomu v tvrzení, kde můžeme přímo makat, proč kladl svoje "opravy" do roku 1817, kdy totiž byl ještě RK jeho vlastním majetkem. Chtěl zřejmě odvrátit obvinění, že tak svémocně nakládal s majetkem ústavu, jehož byl úředníkem, Národního musea. Vznik "oprav" si ostatně vysvětlíme daleko spíše krátce před r. 1858, neboť tenkráte dolehly na Hanku obavy, že bude RK podroben soudnímu ohledání, to pak že zjistí, jak "opravoval" RK. Vzbudilo vskutku vzrušení, když na to došlo, již po smrti Hankově, aspoň fotografickým vydáním RK (Jos. Hanuš, Padesátiletá diskuse o Rukopisy, v Listech filolog. 1906, str. 133-4). Neběželoť o pouhé ojedinělé nevinné "přetáhnutí inkoustem", nýbrž o hojné vyškrabání tvarů, o nichž se Hanka přesvědčil, že jsou ve staročeštině hrubými chybami.

Uznáváte nyní aspoň nepřímo, že Váš důkaz nevydržel tuto kritiku, pomlčuje arci o tom, čím ho vyvracím, a vytýkáte mi, že jsem si ho vybral z četných chemických důkazů pro snadnost kritiky; původcem jeho je prý ostatně V. Šafařík. Nač to uhýbání? Nevybral jsem si ho pro nic jiného nežli proto, že byl Vámi označen za důkaz pro každého. Nahradíte-li ho jiným důkazem pro každého, budu se zabývat zase jím. Ale pozor na rasury! Mezi opravami, které udělal Hanka v RK a kterých arci nepřiznal před soudem, jsou nejvýznamnější ty, které dokazuji padělanost RK. To tím, jak ukázal Jos. Truhlář (Athen. III, 249-52), že kdežto rasury v pravých rukopisech nahrazují starší formy mladšími, zde je tomu naopak, aby zahladily omyly, jichž se falsátor stal přese všecku obratnost obětí.

Svůj výklad o chemických důkazech pravosti zakončujete a vyvrcholujete výzvou, které žel nemohu uposlechnout. "Mé školení, píšete, bylo ve vědě experimentální, ve fysice a chemii tělesných výkonů. A tu každá myšlenka žádá ověření experimentem: udělej to, uvidíš a poznáš. Je-li tak snadno vytvořit rukopisy, udělejte to!" Nikoli. Musím poděkovat i za to, že mi slibujete k tomu, rozumím-li dobře, finanční prrostředky. Mé školení bylo poněkud jiné. Přes čtvrtstoletí pracuji s rukopisy a za ta léta jsem jich na tisíce nejen prohlédl, ale i vědecky popsal (můj Soupis rukopisů Národního musea popisuje jich přes 4.000), a to nejednou s nemalými oběťmi času i peněz. K takové práci jsem kdykoli ochoten. Ale uznáte snad nyní, že právě proto nemohu mařit čas prací takovéto povahy.

VI. Rukopisy a Hanka. Snad byste byl nevyslovil požadavek, abych Vás přesvědčil vyrobením nového RKZ, kdybyste si byl povšiml hlavního důkazu padělanosti Rukopisů, kterým jest od déle než půlstoletí usvědčení Hanky z padělání rukopisů. O této stránce otázky zachovává Váš list hluboké mlčení, fakt to tím povážlivější, že znovu a znovu mluvíte o odpůrcích pravosti a v tom arci i o mně, jak o předpokladatelích falsa.

Má knížka nedokazuje padělanost RKZ, nýbrž vyličuje pouze jejich vznik a osudy v národním našem životě. Ale kdo se táže po důvodech mého přesvědčení, najde jich v mých "Rukopisech" více než dost, zejména v 4. kap., nadepsané "Rozpad legendy o Ruk.". Její úvod hovoří zevrubně o odhalení, jaké vedlo k prvým útokům českých učenců na pravost RKZ, o zjištění, že Hanka padělal český překlad žalmu 109 v lat. žaltáři, že francouzskou bibli opatřil letopočtem a jmény Zbyhněva z Ratiboře a Bohuše z Litoměřic, že v nádherném rukopise Arnošta z Pardubic vymazal pozdrav anděla a vepsal jméno Zbyška z Trotiny, že v breviáři Jana ze Středy vyrobil tímto způsobem celou galerii učenců a umělců doby Karlovy, vymazav nápisy u postav z bible, že do ital. rukopisu Graciána vepsal: Prošu právo a že podobně vytvořil písaře Vacerada a Miroslava ve slovníku Mater verborum, do něhož vepsal několik set českých slov. To jsou nevývratné důkazy padělatelské činnosti Hankovy, neboť nikdo jiný neměl k těmto kodexům přístupu; přiznal se ostatně s dostatek tím, že vydávaje vzpomenuté přípisky v Mater verborum, napsal, že tak činí, "aby mnohým takovým nám nyní podezřelým slovům jich poctivý původ uhájil". Bylať tu slova, nedoložená než v RKZ.

O tom o všem není u Vás ani zmínky, ano, troufáte si tvrditi, že jen falsum předpokládáme. Stěží se dotknete jiného pádného důkazu tím, že se pokoušíte aspoň popřít jiný Hankův padělek, na 30 veršů, kterými z vlastního doplnil, či jak dí doložil r. 1817 své vydání české legendy o sv. Prokopu [*]. Pravíte, že nemám pro to jiný důkaz nežli předpoklad, že Hanka byl notorický falsátor, ale pouhým předpokladem se to stalo teprve tím, že Jste moje právě jmenované úkazy jeho padělatelské činnosti umlčel. Odkud by byl ostatně sporné verše vzal? Nemáme dodnes jiného znění této legendy a rukopis, z něhož ji vydal, nemá tu jeden list. (Nerozumím dobře Vaší otázce, jak je to tedy s tou slavnou cyrilomethodějskou školou na Vyšehradě kol r. 1000, ale nepochybuji, že na ni naleznete odpověď v mém rooboru prokopských legend v Musejníku 1929; ta škola jest ovšem výmysl pozdějších legend.)

[*] Podrobně to vyložil V. Flajšhans v čas. Národního musea 1927, str. 129 a d.

Upozornil jsem také (str. 116) na vlastnoruční list Hankův, který je protějškem jeho vsuvky v legendě. Je to koncept listu z roku 1817, psaný krátce po "náleze" RK, a ukazuje, jak našemu padělateli byly staročeské tvary jakousi náhradou za těsnopis a takřka druhou mateřštinou. A chcete-li nahlédnout do Hankovy kuchyně, přečtěte si, dodávám, líčení pamětníka a spolehlivého věřícího J. V. Friče v I. sv. jeho Pamětí o Hankových inkoustech nejrozmanitější barvy a jeho experimentech s rukopisy (ve 2. vydání z r. 1891 str. 212) nebo vzpomínky V. Štecha v Nár. listech ze 4. dubna 1936.

Tato i starší jíž odhalení z let padesátých, kdy zejména usvědčeno jako padělek Hankou "nalezené" proroctví Libušino, což dalo podnět k vzpomenutým útokům policie, podala bezpečné důkazy o tom, že Hanka prováděl padělky, a donutila i naši vědu k tomu, aby si dala otázku, zda je zabezpečen proti útokům německých kritiků také RK, "nalezený" usvědčeným tímto padělatelem. Je nehynoucí slávou Ant. Vaška, že se nezalekl cejchu zrádce národa, který ho také neminul, a že s A. V. Šemberou, jenž se zase prvý z českých učenců odvážil útoku na RZ, snesli hojné důkazy o tom, že oba rukopisy jsou společným dílem Hanky a básníka Jos. Lindy. To, co se Palackému jevilo zázrakem se stanoviska historika, začalo se ukazovat zcela přirozeným plodem vlasteneckého poblouzení. Oba stateční učenci zemřeli brzy na to, co zahájili nerovný zápas proti domnělému národnímu paladiu, ale našli po letech následovníky v slavné družině Athenaea včele s J. Gebauerem, Jar. Gollem a T. G. Masarykem. Oni podali konečné důkazy o padělanosti RKZ a dali zároveň podnět k horlivému a pronikavému studiu našeho obrození, které vyložilo vznik Rukopisů jako organickou součást doby buditelů, i když v podrobnostech zastane vždycky dosti nejasného a značně místa pro odchylné výklady. Avšak nesrovnává se s fair play nechápat, že tyto různosti ve výkladě podrobností plynou z povahy věci a že nemohou otřást bezpečně zjištěnou skutečností, že RKZ vyrobil Hanka.

Čin sám je přece prokázán, jak jen možná. Historický rozbor obojí památky dokázal, že nemohly vzniknout než počátkem XIX. stol. RK byl "nalezen" usvědčeným padělatelem Hankou, RZ zaslán do Národního musea "světla se štítícím" anonymem. Historické básně prvého rukopisu a druhý celý mají protějšek v Lindově "Záři nad pohanstvem", lyrické básně RK zase v písních V. Hanky. Podivuhodná zdařilost obou fals se vysvětluje hlavně tím, že oba jejich původci byli vynikající žáci největšího tehdejšího filologa i historika Dobrovského, jehož díla byla jim vodítkem, jak o RZ poznal naráz on sám, a proto oba označil za skladatele. Tím vším je vznik RKZ vyložen naprosto uspokojivě.

Nikdo rozumný nebude však žádat podobnou jednomyslnost v pokusech o výklad o tom, jak byly Rukopisy složeny a vyrobeny. Vždyť pátrání po tom začalo teprve více než 60 let po činu a mohlo být soustavně podniknuto ještě o nové desítiletí později. Do té doby vymřeli zajisté všichni pamětníci a bylo více než s dostatek času, aby vzalo za své vše, co by mohlo kompromitovat.

S tohoto zásadního hlediska sluší posuzovati pokusy o rekonstrukci činu, jak to činí 2. kapitola mých "Rukopisů". Vám to je vědou z intuice, jasnovidnou, ekstatickou, zvanou omylně realismem, protože jest romantická a mysteriosní. Ale nezdá se i Vám, že žádáte nemožnosti, žádáte-li více? Dovolte mi malé argumentum ad hominem!

Mezi svými přáteli máte jistě soudce. Nuže, zeptejte se ho, prosím, co by řekl našemu případu. Najde nepochybně pro Váš posudek o této části mé knížky jen úsměv. Zapomínáte, řekne asi, že pro soudce stejně jako pro historika platí neúprosné: o čem se nedochovaly listiny, to se neudálo! Jak si představujete rekonstrukci činu v takovém případě jinak, měl-li Hanka přes 40 let na to, aby uklidil všecka akta, zvláště když naň 1858 dolehl přece proces a s ním těžké starosti o obranu, a když z celé pozůstalosti jeho druha Lindy nemáte než několik lístků? A přece je mezi nimi i neposlední dokument usvědčující, lístek, psaný slohem zcela spikleneckým a týkající se nepochybně spolupráce s Hankou o Rukopisech. (Snímek jeho má Literatura XIX. stol. I. 802.)

VII. Boje o Rukopisy. Moje knížka, napsaná k 50. výročí velikého dne 13. února 1886, kdy orgán mladé české university, Masarykovo Athenaeum, zahájil slavný boj proti rukopisným padělkům, učinila si úkolem vypsat podivuhodné osudy, jakými prošly RKZ, zejména pak krásný boj o pravdu, k němuž byly v našem národě podnětem, o pravdu proti pobloudilé lásce k národu, o pravdu, která je vyšší než národ a ze které, jak pěkně vystihujete i doplňujete moji myšlenku, vede cesta omylů. Proti tomu stavíte pojetí Svoje, které shrnujete větou, že boj proti Rukopisům byl podnícen geniem lži a zlé vášně. Zhrozil jsem se, když jsem četl tuto větu. Tak hrubou křivdu páše na tolika vzácných mužích našeho národa.

Vlastním původcem boje proti Hankovým padělkům je, jak přece dobře víte, Jos. Dobrovský. Zahájil tento boj prudkým odmítnutím RZ, které pak odůvodnil, nelekaje se nikterak veřejné hrozby, že bude zažalován pro urážku na cti, ve skvělém rozboru padělku a jeho předloh, o němž jsem již hovořil, v rozboru, z něhož vycházejí a k němuž se vracejí všichni další bojovníci proti Rukopisům, kteří ovšem, z důvodů, jež jsem již také připomenul, rozšířili útok i na RK. Byl snad vznešený patriarcha našeho obrození podnícen k svému boji geniem lži a zlé vášně? Byl veden pouze krásnou láskou k národu i k pravdě, která se děsí toho, aby čest národa byla poskvrněna podvodem.

Boj proti RK zahájil u nás prof. Ant. Vašek. O pohnutkách jeho vystoupení máme vzácný dokument, dopis, který napsal někdejšímu svému žákovi, posílaje mu znamenitý svůj Filologický důkaz, a jejž nemožno čísti bez hlubokého pohnutí (Listy filolog. 1930, 296). "Nedivte se, píše, že já vystupuji proti RK. Věc nedá se více zadržeti a umlčovati. Jestli my sami nezjednáme pravdě průchodu, budeme k tomu s hanbou donuceni od jiných. Naši učenci klidně sedí na svých olympských křeslech v Praze a nevidí, jak se se všech stran bouře nad hlavami našimi stahuje (v Berlíně Jagič, v Petrohradě Lamanský, ve Voroněži Makušev, v Moskvě Srezněvský, ve Lvově Petruševič) ... Věc je nad slunce jasnější... A přece vím, že mnozí - nedostatkem vědomostí filolog. - neuvěří a že budou hanu kydati na mne, jako bych bůhví z jakých příčin vystupoval. Prosím, abyste se mne, kde Vám možno, ujal a jména mého hanobiti nedal. Vždyť mne znáte od maličkosti své. Kdo tolik vystál a obětoval za věc národní, nezaprodá se ani za nejskvělejší vyhlídky." Mohl mluviti takto muž, podnícený k svému vystoupení geniem lži a zlé vášně?

Či Jste měl Svým výrokem na mysli bojovníky velké vojny z r. 1886, Gebauera, Masaryka, Golla? Nedovedl bych připustit takovou myšlenku, kdybych se na svůj bolestný úžas nebyl dočetl ve Vaší knize (str. 67) těchto žalostných vět o pravém prý pozadí slavného zápasu. Líčite tu odpor Vídně proti zřízení české university, jak vytýkala, že není českých vědců ani vědeckých knih, že česká universita vědecky neobstojí, a jak na konec, když povolila, dosadila do Prahy několik profesorů z Vídně. "A tu, pokračujete, někteří mladší profesoři, jako by si byli předsevzali potvrdit vídeňské námitky proti zřízení české university, jali se přezkoumávat vědecké dílo starších našich vědců a ukazovat jeho nedostatečnost. Věhlasný tehdy profesor filosofie Durdík první toho zakusil... Potom podniknut kritický útok na české vědce vůbec, na Palackého a Šafaříka, že nepoznali v RKZ hrubé padělky, ač na to důvodně a stále poukazovali učenci vídeňští..." Tak vznikl podle Vás slavný boj z r. 1886. To by ovšem nasvědčovalo tomu, že byl podnícen geniem lži a zlé vášně.

Vzpírám se však přece uvěřiti výkladu tak těžko pochopitelnému. Vždyť je přece dokumentárně zjištěno bohatými doklady Rodinných vzpomínek M. Gebauerové, jak vzniklo památné číslo Athenaea, které zahájilo zápas, jenž měl podle vás pohnutky tak nekalé. Po mnoho let odkládal Gebauer veřejné vystoupení s pochybnostmi o RKZ a žádal soukromě o zkoušky chemické a paleografické. Žádal však marně, i byl nucen přece říci veřejně své mínění v článku o RKZ do německé encyklopedie. Když článek vyšel, napadl Gebauera hrubě v Národních listech z 16. ledna 1886 jeho kolega prof. M. Hattala. Hledal tedy Gebauer odborný list, kde by mohl uveřejnit článek, volající po vědecké diskusi. Ale redaktor Listů filologických prof. Kvíčala, jenž se obával bouře, kterou správně předvídal, přemluvil Gebauera, aby se uchýlil do Athenaea, a sám smluvil s Masarykem, že článek otiskne. Aby pak Gebauerovi, plachému učenci, bylo vystoupení ulehčeno, vzal na sebe před veřejností Masaryk odpovědnost za iniciativu boje tím, že připojil ke Gebauerovu článku vlastní veřejnou výzvu Gebauerovi, aby formuloval námitky, napověděné v německém článku, takže se Gebauerův článek "Potřeba dalších zkoušek RKZ" objevil na veřejnosti jako odpověď na onu výzvu Masarykovu. Goll pak, třetí hlavní účastník slavné vojny, se připojil k oběma kolegům z vlastního popudu, nechtěje je nechat na pospas útokům ochlokracie, z pocitu mravní odpovědnosti, který přivedl k Athénčíkům ještě nejednoho vynikajícího učence, jak to krásně pověděl neposlední z nich prof. O. Hostinský v projevu, uvedeném v mé knížce.

Tak vypadá v střízlivém světle skutečností spiknutí proti autoritě Palackého a Šafaříka na ospravedlnění vídeňských pochybností o právu našeho národa na vlastní universitu a počátek boje, který měl podle Vás (str. 54) za cíl odstranit Rukopisy z národního života všemi prostředky. S takovými tvrzeními, postrádajícími nejen jakéhokoli odůvodnění a podkladu, ale stojícími v křiklavém rozporu s fakty bezpečně zjištěnými, bylo by marné se přít. Charakterisují pouze, ale výmluvně, Váš boj i jeho bludy.

VIII. Případ prof. Mareše. Poslední kapitola mé knížky vyličuje osudy Rukopisů v naší vědecké i národní veřejnosti od skonu Palackého po dnešek a věnuje, jak bylo nezbytné, i několik stránek Vaší účasti v diskusi a boji o RKZ. Pokouší se také vysvětliti, jak se mohl vědec Vašeho jména i charakteru ocitnout na frontě, kde zbyli již jen diletanti a agitátoři. Charakteristika má je psána s naprostou úctou, varuje se úzkostlivě jakéhokoli výkladu pohnutkami ne zcela čistými a vystihuje patrně hodně správně složitou skutečnost. Co mi zajisté jedině vytýkate, je to, jak jsem formuloval Váš poměr k akci vídeňské vlády a jí blízkých kruhů šlechtických, kterým se 1918 hodilo rozvířit boj o Rukopisy, jako se to hodilo o 60 let dříve bachovské policii, tentokráte zase proto, že tím doufali zasáhnout T. G. Masaryka.

Kářete mě tedy, že jsem o vídeňské akci z r. 1918 užil svědectví Hajšmanova podle podání L. Kunteho v jeho brožuře [*] z r. 1935 a neuvážil Vaší odpovědi na to. Vysvětlil jsem Vám již loni, jak jsem se dlouho sháněl po oné Vaší odpovědi, pochované v "Nár. výzvě" a teprve nyní zpřístupněné v "Strachu z pravdy", a jak jsem v nouzi musil přestati na opravě, kterou Vaším jménem podal red. Kunteovi Vrzalík; mohl Jste ostatně uznat i zde, že jsem nepřestal na svědectví Hajšmanově, nýbrž upozornil již na Váš výklad z r. 1927 o celé věci. Poprosil jsem Vás tehdy také, abyste odstranil patrný rozpor, který je mezi podáním Vaším a Vrzalíkovým, zevrubným výkladem o osudech komise pro zkoumání Rukopisů, vytvořené 1918 za Vašeho předsednictví. Nepokládáte to za vhodné ani v tom rozsahu, v jakém Jste mi celou věc vypsal v soukromém listě. Je to, dovolte mi říci, škoda. Účastníci (právě zase řed. Volf) vymírají a historik bude mít jednou pernou práci, jak srovnat různá ta svědectví, pokud se mu jich vůbec dostane. Ale budiž. Přestávám tedy na zjištění, že podle Vašeho tvrzení byla ona komise na zkoumání RKZ zřízena r. 1918 na žádost kroužku obránců, a to Vámi, když Jste se návštěvou v Museu přesvědčil o vrátkosti důkazu z "Hanka fecit". Že Jste však činnost komise se svolením členů zastavil, když Jste z chování řed. Zíbrta pojal podezření, že by se komise mohla státi nástrojem nekalé hry. A že popíráte Hajšmanovo tvrzení, že to byl on, kdo Vás na to nebezpečí upozornil; rozmluva, kterou má on na mysli, se podle Vás netýkala vúbec RKZ.

[*] Pan Vrzalík "rehabilituje" rukopisy Knih. Svazu Nár. osvobození sv. 102. O vídeňské akci z r. 1918 moje "Rukopisy" str. 122, o tom pak, jak užila policie RKZ r. 1858 k útoku na české knihy, tamtéž str. 67 a 118.

Odmítáte arci i moje slovo o tragickém ztroskotání, jak jsem charakterisoval Vaše úsilí o rehabilitaci Rukopisů. Přesvědčení o jejich pravosti nedovoluje Vám, abyste připustil něco takového. "Obráncům, píšete, kdyby nepřesvědčili předpokladatele falsa o pravosti RKZ, bude vždy ke cti, že bránili kulturní statek národa do poslední možnosti. Na předpokladatele falsa však se svalí všechna hanba, kterou navršili na Rukopisy, jejich domnělé původce a opravdové obránce." Neboť naše přesvědčení o padělanosti RKZ pokládáte Vy za legendu, a to za legendu svrchovaně nebezpečnou celému národu, ježto, jak pravíte (str. 54), rozvrátila národní kázeň až ke zmatení národního ducha a jazyka. Toť tedy konečný důvod Vašeho zápasu a obnova národní kázně, takto rozvrácené, je konečným jeho cílem a posvěcením. Ovšem. Vždyť po Vašem přesvědčení byl boj proti Rukopisům podnícen geniem lži a zlé vášně. Bojím se (a říkám to s bolestí), ze se sám stáváte čím dále tím více obětí toho neblahého ducha záporu a že Vám vážně hrozí, že propadnete jeho prokletí.

Je tomu právě deset let, co Jste začal svůj boj. Napsal Jste za ta léta sedm spisů na obranu RKZ, z nichž dva jsou slušné knihy [*]. Vynaložil Jste na ně tolik úsilí a důmyslu, že ani odpůrce jim neodepře respektu. Ale řekněte si upřímně: co se změnilo v "otázce rukopisné" za těch deset let? Ano, dobyl Jste jistého úspěchu. Zase se začalo psát a hovořit o Rukopisech a rozvinula se tu a tam menší diskuse. I hlouček obránců trochu vzrostl. Ale co to vše znamená proti novým a novým důkazům padělanosti, které vyšly najevo z popudu té diskuse? A co to váží proti tolika temným stínům Vašich úspěchů?

[*] Myslím hlavně knihy "Pravda o Rukopisech" z r. 1931 a "Marnost bojů proti RKZ" (1933). Ostatní vypočítávají moje "Rukopisy" str. 122.

Těch deset let byla léta velmi významná v životě mladého našeho státu. Bojovalo se o mnoho a nejvíc o udržení a upevnění národní i státní kázně. Kde bojovaly Vaše spisy? Učinily Vás slavným a drahým - našemu fašismu a různým příbuzným živlům národního i státního rozvratu. Stal jste se opravdovým prorokem těm, kdož vedou národ i stát v rozklad i rozvrat a zaplavili nase kraje nebezpečnou vlnou nenávisti, lži a zlých vášní. Jak hroznou cenou Jste to vše zaplatil! Není Vám úzko z takovýchto konců filosofa F. Mareše?

Byl Jste medikům mé generace uctívaným učitelem, jakým nám filosofům byl T. G. Masaryk. S úctou i láskou naslouchal Vašemu hlasu národ za války a ještě po válce. Ale pak přišel den, kdy Jste se postavil proti T. G. Masarykovi, a den ještě osudnější, kdy Jste uvěřil v Rukopisy a zapadl mezi diletanty a agitátory, mezi nimiž jistě nechybělo ani mužů, kteří pomáhali válečné akci, podnícené geniem lži a zlé vášně, na tu frontu, které Jste se ještě 1918 zhrozil...

Však již končím. Děkuji Vám ještě jednou co nejupřímněji za příležitost k tomu, rozvinout, doplnit i opravit, pokud bylo čeho třeba, v akademické diskusi, nemožné s kýmkoli jiným z obránců, to, co jsem napsal v loňské knížce, a zasloužit si snad ještě jednou Vašeho vlídného uznání. Nedejte se zmýlit nejedním snad tvrdým slovem, jemuž jsem se místy neubránil. Uvěříte mi, doufám, že mi nebylo nadiktováno duchem lži a zlé vášně, nýbrž ryzí úctou k Vám a obavami o Vás. To, čím hrozíte nám, předpokladatelům falsa, stržení Vašeho jména i Vaší památky v hanbu a potupu, hrozí zajisté Vám, neboť není možno bojovat do nekonečna proti jasné pravdě a na frontě lži a zlé vášně. Ty obavy mě vedly nikoli naposledy. Mohlť jsem si přece říci jako tolik jiných: nač mařit čas i síly? Vždyť každý ví, že v okamžiku, kdy dožijete, zanikne "otázka rukopisná" ubohostí obránců. A směl bych to snad říci tím spíše, že jsem si právě po tolika letech práce podavačské dobyl možnosti opravdového díla, které má nárok na všecky mé síly.

Nezapomeňte, prosím, toho všeho, posuzuje tyto listy.

Chemie a Rukopisy

Chemické zkoušky obou rukopisů vymohl po několikaletém úsilí r. 1886 J. Gebauer. Byly podniknuty A. Bělohoubkem a Vojt. Šafaříkem a výsledky jejich uveřejnil Musejník r. 1887. Obsáhlá ta zpráva vyzněla celkem na prospěch RKZ. Ale hodnotu vědecké práce stanoví teprve diskuse. Zde byla takováto diskuse tím naléhavější, že běželo o pokus, který si teprve tvořil vlastní metodu. Nemalá nesnáz byla ovšem v tom, jak najít v našich malých tehdejších poměrech odborníky, kteří by mohli diskusi vést. Oba jmenovaní byli jediní naši vysokoškolští odborníci. Dva mladí chemikové: Diviš Čistecký a B. Raýman, pozdější profesor Karlovy university, napsali o úřední zprávě kritické dobré zdání, ale dali je Gebauerovi jen s podmínkou, že jich nebude jmenovat; bylť to čin tehda velmi nebezpečný. Gebauer uveřejnil kritiku a diskuse začala. Brzy však bylo jasným, že se rozvine úspěšně jedině tehdy, dostane-li se na forum mezinárodní. Musejní výbor rozhodl ostatně hned na počátku, že vydá zprávu i německy, a požádal oba profesory o něm. znění. Bělohoubek však stále odkládal a po dvou letech požádal, aby výbor dal pořídit překlad sám. Stalo-li se to, je neznámo, ačkoli by mohlo jen překvapit, kdyby se tak bylo nestalo. Pravděpodobně usnulo vše proto, že i výbor i Bělohoubek pozbyli zájmu o to, aby překlad vyšel, přesto či proto, že Gebauer ještě 1891 (Athen. VIII, 126) veřejně připomíná výboru nesplněný slib.

Diskuse našich odborníků o zprávě Bělohoubkově se však dostala přece na forum mezinárodní. Gebauer ji uveřejnil v Jagičově Archivu a požádal o posudek vynikající autoritu německou. Lipský profesor Wislicenus vykonal o věci pokusy a dal proti Bělohoubkovi za pravdu Čisteckému a Raýmanovi. I tu se Bělohoubek osvědčil málo dbalým vědecké své cti: ohlásil, že Wislicenovi odpoví německy, ale slovu nedostál. Nenapsal ani odpověď Gebauerovi, kterou již také ohlásil (Osvěta 1888, str. 475). Šafařík odepřel vůbec odpovídat kritikům...

To jsou tedy mužové, o nichž tvrdí dnešní obhájci, že jejich výrok je konečným soudem vědy, jíž se musí podrobit historik a filolog. Je to troufalost tím nepochopitelnější, že to nebyl nikdo jiný než Bělohoubek, kdo napsal, že se jako lučebník nepovažuje za oprávněna na základě pouhých zkoušek chemických a mikroskopických kterýkoli rukopis prohlašovat za nepochybně pravý, neboť posudek takový lze vysloviti teprve tehdy, nalézá-li se před rukama znalců materiál po stránce lučebné, drobnohledné, filologické, historické, paleografické a j. (moje Rukopisy, str. 115). Je to tím nepochopitelnější, že zesnulý prof. Stoklasa, jenž se, třeba ne bez výhrad, připojil 1887 k Bělohoubkovi a je dnes vyhlašován obránci za bezvýhradného stoupence pravosti, ač zřejmě zavrhoval RZ, prohlásil 1935: "Dle mých výzkumů jest RK pravý". Ale na otázku, co soudí o výsledcích 50letého boje o RKZ, odpověděl v Karlíkově anketě (o ní moje Rukopisy, str. 126): "Na tu otázku nelze definitivně odpovědět. Jest třeba nových výzkumů se stanoviska paleogr., chemického, mikroskopického a mikrochemického".

To byli arci vědci, vědomí toho, co náleží k podstatě vědecké práce: vědomí toho, že kompetence jednotlivých věd mají své hranice. Co o tom mohou vědět dnešní mluvčí obrany RKZ? Kdyby jim vážně záleželo na Rukopisech a kdyby vážně věřili v Bělohoubkovy důkazy, byli by se dávno přičinili o vydání jeho Zprávy světovým jazykem, když mají prostředky na vydávání prázdné slámy různých pseudonymů. A kdyby rozuměli trochu vědě a pokrokům, jaké udělala věda tak revoluční jako chemie za posledních 50 let, domáhali by se nových zkoušek lepšími metodami.

Dávají přednost vynalézání nových domnělých důkazů chemických, a to ku podivu i ti z nich, u nichž je zřejmá poctivá snaha vědecká. Hle, co čteme v nejrozšířenější publikaci dnešní obrany v Stručném poučení o nepadělaných rukopisech (Edice Tři pruty Svatoplukovy, 2. vyd. 1937), kam výklad o chemických důvodech napsal prof. prům. školy inž. K. Andrlík. RK byl nalezen 1817 a od té doby se barva jeho písma nezměnila, t. j. písmo RK bylo již při nálezu rezavé čili chemická změna tanátu železitého v hydroxid železitý, která trvá nejméně několik desetiletí, byla již dokončena. I jest naprosto jisto, že byl psán nejméně o několik desítiletí dříve, než byl nalezen. Tvrdit, že RK byl psán 1817, znamená tvrdit chemickou nemožnost.

Celá tato argumentace, napoprvé tak přesvědčivá, má jedinou chybičku: předpokládá něco, pro co není dokladu. Odkud vědí tito chemikové, že písmo RK bylo při nálezu rezavé? Pokud vím, pochází nejstarší zpráva o rezavé barvě jeho písma z r. 1852, tedy z doby o 35 let pozdější, než byl nalezen, a je nad to takového rázu, že zřetelně praví, že tato rezavá barva vznikla teprve nedávno. Zníť takto: "půoobením vzduchu, a jak se zdá i vlhkosti, původní barva se ztratila; je nyní rezavě přižloutlá" (Musejník 1852, III, 152). Podle toho poskytli nám chemikové nový důkaz o padělanosti RK.

Zcela takové povahy i ceny je chemický důkaz z rázu písma RZ, velebený Andrlíkem jako důkaz, který úplně rozptyluje sebe pádnější domněnky věd historických o jeho nepravosti. Důkazem tím je, jak říká, jeho zelená patina, měděnka, jejíž stopy v pergamenu jsou jediným zbytkem vypadalého písma, kterým byl RZ psán. Je to podle A. uhličitan měďnatý, vzniklý působením kysličníku uhličitého ze vzduchu na inkoust, vyrobený ze skalice smíšené. Taková změna trvá prý staletí. Bylo-li tedy písmo zelené již při náleze čili byla-li přeměna v měděnku již ukončena, je to neklamnou známkou, že RZ byl psán několik staletí před nálezem. I zde pohříchu je východiskem podmanivého důkazu předpoklad, který by bylo třeba teprve dokázat. Andrlík si tu troufá vědět více nežli jediný odborník, jenž RZ zkoumal v novější době, Vojtěch Šafařík. Ten si zajisté zapsal o RZ, když byl provedl zkoumání (Mareš, Pravda o Rukopisech, str. 38): "Učiněné aenigma! Unicum! ... Kormoutí mne, že napořád záhadou zůstává a že nemilé analogie s písní na Vyšehrad (usvědčeným padělkem) se třeba zdáli objevují... Jak a čím byl psán, je mi teď záhadou víc než dříve." Tímto doznáním prof. Šafaříka, muže, jenž je přece velkou autoritou obránců, se hroutí sám základ Andrlíkovy argumentace, jeho tvrzení o povaze inkoustu, kterým byl RZ psán.

F. M. Bartoš: Listy profesoru F. Marešovi o RKZ
Knihovna Svazu národního osvobození, svazek 132. Praha 1937. Nákladem Svazu národního osvobození v Praze II., Legerova ulice číslo 34. Tiskem "Pokroku", Praha II., Revoluční třída 6. Formát 11 x17 cm. Počet stran 48.

Knihovna České společnosti rukopisné v Praze [sign. 412] - z pozůstalosti p. ř. Vl. Křivého.