Viktor Šlajchrt
Kulturní mise
(vzpomínka z literárního podsvětí)
16.4.1998
Když jsem tu včera psal o svém úžasu ze zjištění, že boj o pravost Rukopisů,
které zpochybnil už Josef Dobrovský, nadále pokračuje, vzpomněl jsem si na
svou návštěvu v Bratislavě někdy před deseti lety. Jel jsem tam na pár dní
služebně připravit výstavu odeonských knih v prodejně nakladatelství Tatran.
Všechny kulturní instituce měly nařízeno prohlubovat přátelství a spolupráci
mezi bratrskými československými národy, a tak se komunističtí ředitelé obou
podniků už před lety dohodli na každoročních recipročních výstavách.
Instalaci jsem s pomocí šikovných slovenských aranžérů zvládl rychle a pak
jsem už jen čekal na své nadřízené, aby ji zahájili. Vernisáž byla vždy
spojena se sbratřující pijatikou.
Nudě čekání jsem se rozhodl bránit vlastivědně: vydal jsem se do muzea.
Čekal mne tu nevšední zážitek. V jednom sále byla četnými náčrty, grafy
a mapkami dokumentována hypotéza, že někdy ve dvacátém století před naším
letopočtem se kraj pod Tatrami stal kolébkou veškeré starověké civilizace.
Slovenské hory prý vznikly uměle jako pyramidy a v průběhu věků pak zarostly
lesními porosty, jež zakořenily v naváté zemině. Nechyběla mapa ukazující
cestu dvou praslovenských kmenů na jih: z jednoho vznikli staří Řekové, z
druhého Římané. Představa, že Homérův rod pocházel z Kysucka, není bez
půvabu, myslel jsem však na něco jiného. Ta expozice nebyla nijak nová.
Musely ji vidět celé generace slovenských dětí. Před spaním pak možná
bezmocně zatínaly pěstičky, zdrceny dějinnou nespravedlivostí - vždyť Češi
přišli do střední Evropy nejdřív v šestém století našeho letopočtu a Maďaři
až v desátém.
Další odeonská výstava se konala už po listopadu 1989. Ředitelé se v
obou nakladatelstvích vyměnili, ten z Tatranu odešel dělat velvyslance do
Maďarska a vystřídal ho vysoký, ramenatý muž s masivní lysou lebkou, snad
docent anglistiky, prostě vzdělaný pán. Vše proběhlo korektně, ale o
výstavách v dalších letech se už nemluvilo a večer se pilo mnohem méně než v
letech dřívějších. Ráno jsme se s novým odeonským ředitelem přišli do
Tatranu už jenom rozloučit. Při odchodu jsem se maličko zdržel. Můj ředitel
byl už na chodbě, když ke mně slovenský vzdělanec přistoupil a s gustem mi
zašeptal do ucha: "Už brzy vyrazíme na Prahu. Zabíjet vás nebudeme, nebojte
se, jen do prdelí vás budeme kopat. Ale s vašimi ženami si pěkně
užijeme!" Zkoprněle jsem zíral do jeho blankytných očí, humor v nich nebyl,
jenom triumf. Skutečně mne zaskočil, pán docent, pán riaditeľ. Teprve na
schodech mne napadlo, co jsem mu měl odpovědět: "Ale my vám dřív uřežeme
kokoty!"
Později jsem byl rád, že jsem tato slova nevyřkl a jen zavrtěl hlavou.
Český rek z Rukopisů by národní čest hájil jistě výmluvněji, proč však
prohlubovat agresivitu. Na setkání s panem docentem jsem pozdějí často
vzpomínal v dobách bosenského konfliktu, kdy se srbským šéfvrahounem stal
překladatel, básník a milovník literatury Karadžič. Ten svou zabijáckou
nesmlouvavost nasál z hrdých a krvavých junáckých písní rodné Černé hory, k
nimž byla hrdinská epika Rukopisů často přirovnávána.
Litery - literární, všeobecně kulturní a občas i kulinární příloha
Neviditelného psa, kterou připravuje Viktor Šlajchrt. Není na síti a
chcete-li mu něco sdělit, spolehněte na šťastnou náhodu vedoucí k setkání.
Návštěva literárních vináren pravděpodobnost setkání prudce zvyšuje.
© Viktor Šlajchrt