Dokumenty rukopisného sporu

Lubomír Machala
Literární bludiště
2001

5. kapitola: Historie - zdroj poučení? Zábavy? Inspirace?
Strana 123 a 124:

Genezi iluzí, jejich fungování v individuálním a také ve společenském vědomí, případně možnosti a dopady jejich vymýcení se staly živnou půdou pro imaginaci Josefa (Miloše) Urbana, který se jako spisovatel představil novou literaturou faktu a první vlaštovkou nolitfaku (jak sám onen termín zkracuje) nazval Poslední tečka za Rukopisy (1998). Samozřejmě jde o Rukopis zelenohorský a královédvorský, jejichž pravost nachází i dnes stále své stoupence. Urbanova výpověď jednak cílí mohutnou dávku sarkasmu do jejich řad, jednak paroduje jisté tendence a postupy literatury faktu. [*] V Poslední tečce za Rukopisy se tak může čtenář dočíst, nejenom jak svého spořádaného manžela Josefa Němce trápila jeho nevypočitatelná žena Barbora, ale hlavně že v kruhu jejích vlasteneckých družek je možno nalézt podklady umožňující učinit onu poslední tečku za slavnými slovesnými skladbami, které zmátly tak mnohé bojovníky za národní obrození a sebevědomí.
[*] Autor Poslední tečky..., jehož křestní jméno zní Miloš, využil shody svého příjmení s příjmením jednoho z největších zastánců pravosti Rukopisů a ve svém beletristickém debutu připojil (v souladu s provokativním zaměřením onoho opusu) ke sdílenému příjmení Urban jméno rukopisného obhájce Josef.

8. kapitola: Hledání nových možností a perspektiv
Strana 183 a 184:

Rázný vstup Miloše Urbana, mladého anglisty a nordisty zabývajícího se také překladatelstvím a nakladatelským redigováním, mezi nejrespektovanější osobnosti současné české prózy se odehrál prostřednictvím aktualizací zažitých žánrových modelů. Jeho románová prvotina Poslední tečka za Rukopisy (Nová literatura faktu) (1998) parodizovala literaturu faktu, především pak styl a metodu jejího nejznámějšího představitele v českém písemnictví Miroslava Ivanova. Jak už knižní titul napovídá, Miloš Urban si k prezentaci nolitfaku vybral výstavní kousek z Ivanovova repertoáru a zároveň causu, která na dlouhé období rozdělila českou společnost, čili problém Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Zastánců pravosti těchto textů od doby jejich "nalezení" postupně ubývalo, přesto se obránci Rukopisů hlásí o slovo i dnes (viz publikace nakladatelství Neklan včetně internetové prezentace aktuálně objevených "dokladů" pravosti). A právě jménem předsedy jejich společenství Josef Urban podepsal začínající spisovatel svůj debut, přičemž se posléze důsledně uváděl pouze jako spoluautor této knihy.

Hříčkou se jménem ovšem Miloš Urban ani zdaleka nevyčerpal arzenál v debutu realizovaných her. Nebylo by na místě odhalovat vtip té největší, která tvoří podstatu poslední tečky za mnohaletými spory, ale artikulovat lze společného jmenovatele těchto her, kterým je ironická polemika s posedlostí "pravdou", "autenticitou", "pokrokem", včetně jejich pragmatického zneužívání. V textu (vydávána za myšlenku vypravěčovy partnerky Marie) je obsažena definice autorského záměru:

Máme se s tou svou šedivou Wahrheit jít konečně vycpat, hřímá Marie, Dichtung und Dichtung, zní její krédo, Dichtung und Dichtung! Kladivo na nás, zrádce románu, kteří jsme přestali číst příběhy, vynahrazujíce si epickou potřebu čučením do novin, na televizi a do populárně naučných knížek. Celý litfak i nolitfak by nám nejraději hodila na hlavu, anebo, což prý je ještě lepší, by v masce akademického pišišvora, literárního šmoka, napsala román a podstrčila nám ho zabalený jako literaturu faktu, čímž by nám to, faktožroutům, dala sežrat i s navijákem.

Sugestivitu tištěného slova, jeho manipulační potenciál Miloš Urban demonstruje nejen mystifikačními konstrukcemi odhalujícími "skutečné" původce Rukopisů nebo průhledy do privátního života Boženy Němcové "z pera" jejího manžela Josefa, ale i spoustou drobných pastí, když vedle verifikovatelných faktů prezentuje čiré nesmysly, přičemž v některých případech posléze vše uvede na pravou míru, ale jindy nechá korekci pouze na čtenářově míře znalostí, popřípadě ho zůstaví v nevědomí.

Diurnista Machala

Pan docent PhDr. Lubomír Machala, CSc. je vedoucím Katedry bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jako kdyby se chtěl svojí knihou Literární bludiště navždycky znemožnit, když opisuje od jednoho z nejhloupějších českých kritiků PhDr. Jaromíra Slomka. Ten si při recenzi knihy Miloše Urbana Poslední tečka za Rukopisy (MFd 11.11.1998 "Prvotina, která se přečte s potěšením") vymyslel, že pseudonym Miloše Urbana = Josef Urban je totožné se jménem majitele nakladatelství Neklan Jiřím Urbanem. Samozřejmě že kritik Slomek dobře zná Jiřího Urbana (kritizoval už jeho publikace v Knihomolu 1993/13 v článku "To bych si nekoupil..."); záměna jmen Josef = Jiří byla jeho úmyslná provokace. Když už pan Machala opisoval z cizího textu, tak si mohl informace aspoň ověřit. Zvlášť když napsal o internetových stránkách Neklanu a rukopisné společnosti, tam by zjistil správné jméno předsedy České společnosti rukopisné = Jiří Urban. Také mi není jasné, proč o stejné záležitosti napsal na dvou různých místech knihy.

Před pár lety na semináři o životě a díle Josefa Dobrovského (Chudenice 1998) přišla také řeč na Rukopisy a jeden mladý učitel z Pedagogické fakulty UP v Olomouci (Slavotínek) tehdy přiznal, že na přednášky o RKZ - berlínská modř, Hanka fecit, proužky - vystačí s publikacemi Miroslava Ivanova, jiné zdroje nepotřebuje. Teď mu třeba přijde vhod i žertovná kniha Miloše Urbana Poslední tečka za Rukopisy. Chudáci studenti olomoucké univerzity, ale snad si sami najdou cestu k seriozním informacím o rukopisném sporu na internetu.

Literární bludiště Bilance polistopadové prózy
PhDr. Lubomír Machala, CSc. Vydalo nakladatelství Brána - Knižní klub. Odborná revize PhDr. Jaromír Slomek. Praha 2001. Formát 20,5 x 14 cm. Počet stran 256.