Internet a Rukopisy

Viktor Šlajchrt
Neviditelný profesor
(recenze)
25.2.1998

Spíš jen náhodou se mi dostal do rukou reprint knihy Františka Mareše "Otázky filosofické, národní a sociální", která poprvé vyšla roku 1923. Podle vydavatelovy předmluvy patří autor mezi "dnes nejusilovněji zapomínané velikány našich moderních dějin". Jméno mi nejdřív neříkalo vůbec nic. Po nahlédnutí do rejstříků několika knížek jsem se dozvěděl, že profesor František Mareš (1857-1941) byl vskutku mimořádnou osobností, zakladatelem české lékařské fyziologie a třiatřicet let přednostou Fyziologického ústavu, vynikajícím univerzitním pedagogem, dvojnásobným rektorem Univerzity Karlovy, ale také filozofem a politikem. A právě v tom tkví nejspíše důvody jeho duchovní neviditelnosti. Byl zásadním odpůrcem Masaryka i marxismu a jako poslanec (později senátor) zastupoval ultrakonzervativce z Kramářovy Národně demokratické strany.

V kapitolách o politice polemizuje vesměs jako vyhraněný český nacionalista s nacionalistickými ambicemi českých Němců a také s vládou, že je k nim přespříliš vstřícná. Zajímavější jsou jeho názory filozofické, vycházející z dobového vitalismu, ale především z Kanta. Je zásadním odpůrcem darwinismu, hrozí se mechanistického pojetí života a celou německou filozofii po Kantovi, především Hegelovu a Nietzscheho, považuje za scestnou.

Mareš píše bystře, živě a srozumitelně. Rozumu upírá svrchovanost nad lidskou existencí - ta je mu ve své celistvosti souhrou, na níž se stejně výrazně podílí cit i smysly. Kanta obdivuje jako metafyzického filozofa, který doložil, že metafyzika jakožto věda není vůbec možná, že může být jen vírou, jež prýští z idejí lidské mysli, ze smyslu pro pravdu, dobro a krásu. Dobré se nepoznává, nýbrž oceňuje a chce, mravního zákona nelze dokázati, jen jej ctít a chtít. Motorem německé filozofie se však nestalo kantovské prověřování lidské zkušenosti, ale racionální (leč neověřitelné) hry s absolutnem, které bylo nacházeno ve světovém duchu, ve vůli, ve všemohoucnosti přírodního výběru či v kultu brutální síly.

Je zajímavé, že si Mareš jako vynikající přírodovědec uchoval hlubokou víru v Boha, jehož existenci vnímal citově, i úctu k mystice, která pro něj znamenala smyslový projev náboženského citu. Racionální rozpoznávání Boha je obtížnější a racionální metafyzika německých hledačů absolutna je zásadně klamná a odporuje vědě. Co se týče náboženství, Mareš píše: "Jsou různé jazyky, ale vyjadřují jedno myšlení, jest jedna citová pravda a jedno náboženství, jsou však různé náboženské symboly, víry a vyznání. Proto je snášenlivost příkazem moudrosti." Kritizuje pak úsilí klerikální politiky o světskou moc jako ďáblovo pokušení, neboť svým partikularismem porušuje onu velkou niternou náboženskou jednotu, která spojuje různé věrouky.

O Marešovi jsem ve své knihovně našel jen pár zmínek. K stáří prý trpěl stařeckým podivínstvím, připojil se k obhájcům pravosti rukopisů a snad patřil i k zakladatelům Vlajky. Profesor Vondráček, který mu ve svých Pamětech věnoval řadu vlídných vzpomínek, to připisuje mozkové arterioskleróze. Napsal také knihu "Pravda a skutečnost", v níž s moralizátorským voluntarismem tvrdil, že pravda není to, co je, ale co býti má, což je myšlenka, která se mi hluboce příčí. Nicméně v zemi, která má tak mizivé tradice konzervativního myšlení, by neměl být zapomínán. Některé jeho filosofické i náboženské myšlenky jsou docela aktuální.

Litery - literární, všeobecně kulturní a občas i kulinární příloha Neviditelného psa, kterou připravuje Viktor Šlajchrt. Není na síti a chcete-li mu něco sdělit, spolehněte na šťastnou náhodu vedoucí k setkání. Návštěva literárních vináren pravděpodobnost setkání prudce zvyšuje.