A - komentář (muž)
B - citace (muž)
C - verše RKZ (muž)
D - verše RKZ (žena)
Hlas I.
Hlas II.
Hlas III.

D:

              Kytice
         Věje větřieček z kniežieckých lesóv,
         běže zmilitká ku potoku.
         Nabiera vody v kovaná vědra,
         po vodě k děvě kytice plyje,
         kytice vonná z viol a róží,
         i je sě děva kyticu lovit;
         spade, ach! spade v chladnú vodicu.
         Kdabych věděla, kytice krásná,
         kto tebe v kyprú zemicu sáze:
         tomu bych dala prstének zlatý.
         Kdabych věděla, kytice krásná,
         kto tebe lýkem hebúčkým sváza;
         tomu bych dala jehlicu z vlasóv.
         Kdabych věděla, kytice krásná!
         kto tě po chladnéj vodici pusti:
         tomu bych dala vienek svój s hlavy.

Hlas I.:  Tyto hrdinské a milostné zpěvy dokazují nad slunce jasněji, že český národ se dokázal ve středověku poměřit s největšími národy. Dokázal to hrdinskými činy na bojištích, dokázal to činem kulturním.

Hlas II.:  Předpověď Herderova se splnila. Konečně tedy máme svoje Nibelungy, svého Cida, svou Iliadu. A držíme v rukou jenom tři kapitoly. Jenom nepatrnou část celku. Možná dvacetinu, možná dokonce setinu...

Hlas III.:  Povšiměte si, že v básních Rukopisu Královédvorského nenajdeme nejmenší stopu německých vlivů. Stará česká literatura vycházala jenom ze svých vlastních zdrojů, ze zdrojů, které byly společné všem slovanským národům. V některých hrdinských básních snadno najdeme zašifrovaná svědectví o předkřesťanském, mýtickém období dějin.

Hlas II.:  A co říká Josef Dobrovský?

B:  Z básní Královédvorského rukopisu většina spadá do druhé poloviny třináctého století. I dvě nebo tři, které pan Jungmann posouvá zpět do 9. století, mohou nanejvýše náležeti 12. století.

A:  Ani Dobrovský tedy nepochyboval. Ani Dobrovský, odchovanec skeptického osvícenectví, duch kritický a pochybovačný. A přece působily nálezy v mnoha směrech proti názorům a koncepcím a hrály až podezřele přesně do noty názorům a předpokladům generace o čtyřicet let mladší, která se vydala ve stopách Jungmannových. Ta se chce skokem zmocnit toho, čeho osvícenci dobývali píď po pídi, v potu, který byl nejen potem práce, ale leckdy i potem zoufalství a rezignace.

B:  Zda nyní všemi novými povzbuzeními, úsilím, podniky a zájmem několika vlastenecky smýšlejících Čechů se česká řeč dříve nebo později povznese k znatelně vyššímu stupni dokonalosti, než byl onen, jehož dosáhla ve svém zlatém věku, ve století šestnáctém , o tom nechám rozhodnout budoucnosti, protože to závisí na tolika okolnostech, které nejsou v naší moci. Josef Dobrovský.

A:  Ale mladí už neposlouchají. Jsou netrpěliví, důvěřiví, orientují se ve světě jenom neustále přesvětleným radarem radostných předtuch. Jsou odvážní a přecitlivělí, osvícenecký požadavek holé a nelíčené pravdy je příliš drastický nejenom pro jejich chápání, ale také, jak správně cítí, i pro málo dosud otužilý národní organismus sotva vybalený z plenek. Jejich postoj však v sobě nese i paradox. Chtějí uskutečnit svou, individuální představu o světě, chtějí být nezaměnitelně svými a současně touží zapřít tuto individualitu ve službě nadosobní myšlence, touží prolnout s národem v anonymitě lidového barda. O něco později si o tom píší dva obrozenečtí básníci - Čelakovský s Kamarýtem:

B:  Píseň zaslaná hezká, ale budoucně vyhotovuje národní píseň ještě více zapříti se musíš. Z této ještě mnoho tvá zvláštnost vyniká. Pořádek jakýs musí být, ale skrytý. Tohoto punktu více šetř a nebude tvá píseň k poznání.

A:  Mladí obrozenci, Palacký, Šafařík, Hanka a druzí nesou v sobě vnitřní napětí tím intenzivněji, čím dusivější byl zevní tlak doby stlačené pod vývěvu metternichovské policejní diktatury, doby, která důkladně zpřízemnila rozmach údobí francouzské revoluce a její napoleonské dohry. A zdrobnila, učinila vnějškově nenápadnými a šedivými i osudy prvních obrozenců, profesůrků, musejních úředníků a šlechtických vychovatelů. A přece na ně čekaly obrovské úkoly. Jejich díla měla suplovat politickou publicistiku, osvětovou, i filosofickou literaturu. Souběžně s prvními básnickými realizacemi Jungmannovy družiny vznikají i první teoretické programy.

Hlas I.:  Poezie našich předchůdců z Puchmayerovy školy jenom učenlivě napodobuje předlohy německé idylické poezie. Jejich didaktické, alegorické a galantní veršíky jsou invenčně chudé a ploché.

Hlas II.:  Žádoucí by bylo, kdyby se nějaký pan vlastenec vynasnažil, aby nám naše národní písně sebral; a naše národní písně to zasluhují, aby za vzor nynějším novým skladatelům vystaveny byly.

A:  Neporušená lidová slovesnost jako prvotní a nezkalený výraz národního ducha se stává ideálem mladých básníků. Ideál však v sobě nese i idealizaci, nezajímá je tedy objektivní stav lidové tvorby, hledají v ní spíše doklady pro svá apriorní tvrzení, pro svoje osobní sympatie a antipatie. Z takových názorů i psychologických předpokladů doby se rodila i falza. Byla psána z romantických a často velmi kusých představ o minulosti a měla tyto představy svou věkověkou autoritou zpětně garantovat a utvrzovat. Bylo by možno se pohoršovat nad morálkou padělatelů, kdyby jejich pohnutky byly odsouzeníhodné. Žádný z nich však nehledal ve své činnosti osobní prospěch, stručně a přímo: ani slávu, ani peníze. Nebyla to ostatně žádná česká specialita. Podobné nálezy se objevovaly už od poloviny 18. století, počínaje umělecky nejcennějším Macpersonovým Ossianem přes padělky Chattertonovy v Anglii, Sulakadzevovy v Rusku, naše Rukopisy až ke gigantickým povrhům srbským v 60. letech 19. století. Mýty se ovšem upravují, dochází k prolínání autentických památek s padělky, nerozlišuje se mezi hodnověrností Homéra a Ossiana, Nibelungů a Slova o pluku Igorově. "Nibelungy jsou divem přírody," nadšeně volá německý filosof Schlegel. "Orfeus pěl slovanským jazykem," odpovídá mu polský vlastenec Rakowiecki.

B:  Této dobové, romantické potřebě mýtu, potřebě stvrdit si na nejhlubších kořenech vědomí národní sounáležitosti, vyšly vstříc i naše Rukopisy. Je charakteristické, že byly záhy přeloženy do 12 jazyků, mezi nimi do všech jazyků slovanských. Vyvolaly radostný pocit všeslovanského blíženectví.

              Růže
         Ach ty růže, krásná růže!
         čemu ty raně rozkvetla?
         rozkvětavši pomrzla,
         pomrzavši usvadla,
         usvadnuvši opadla?
         Večer jsem dlouho seděla,
         do kuropění seděla,
         nic dočkati nemohla,
         tříšky loučky spálila.
         Usnu a zdá se mi ve snu,
         jako by mně ubohé
         na pravé ruce s prstu
         svlékl se drahý prstének,
         smekl se drahý kamének;
         kamének jsem nenašla,
         milého nedočkala.

D: 

         Ach ty sad-li, ty moj sadočik,
         k čemu ty rano sad razcvetaješ.
         Razcvetavšij sad, zasychaješ.
         Zemlju listěnyj sad ustylaješ?
         Večer seděch, dlúho seděch.
         Do kuropění seděch.
         Nic dočkati nemožech,
         vše dřezky, lučky sežech.

A:  Náhod ale přibývalo, zejména když pouhý rok po královédvorském objevu je "nalezen" další rukopis, tentokráte z doby ještě starší, z 9.-10. století, Libušin soud, později nazvaný Rukopisem Zelenohorským.

C: 

         Vstanul Chrudoš od Otavy křivý,
         žluč se mu rozlila po vnitřnostech,
         třásly se lítostí všecky oudy,
         máchnul rukou, zařval jak tur jarý:
         Hoře ptáčkům, k nimž se zmije vhnízdí,
         hoře mužům, jimiž žena vládne,
         muži nad muži vládnouti sluší,
         prvenství dědiny dáti právo.
         Vstala Libuše s zlatého stola
         vece: Kmeti, leši a vládyky!
         slyšeli ste pohanění moje,
         suďte sami po zákonu právo.
         Již nebudu vám souditi svády:
         volte muže mezi sebou rovna,
         kterýžby vám vládl po železu,
         děvčí ruka na vás k vládě slabá.

A:  Tento rukopis, budící opět zdání tajemného torza, vrcholku vyčnívajícího z dávnověkých hlubin, byl pak po celé 19. století zacelován do podoby základního národního mýtu, jednoho z nejslavnějších.

A:  V nadšeném jásotu, kterým byl přijat i tentokráte objev nového rukopisu, málem zanikly i první kritické pochyby, které vyslovil Josef Dobrovský.

B:  Ještě dříve, než jsem to viděl, uhodl jsem z tónu, z přimíchaných ruských slov, z afektované ortografie, že to nemůže být pravé. Když jsem to spatřil a důkladněji zkoušel, nemohl jsem soudit jinak, než že je to klukovina, kterou padělatelé z přehnaného patriotismu a nenávisti k Němcům chtěli oklamat jiné neopatrné.

A:  Tato slova byla sice určena editoru RZ, A. V. Svobodovi, ale padala současně a především na hlavu muže, v němž Dobrovský rozpoznal pravděpodobného iniciátora a původce podvrhů.
Byl to vzdělaný slavista, historik, editor staročeských památek, muzeolog, numismatik. Docela obstojný, i když nijak mimořádný autor ohlasové lyriky. Václav Hanka.

B:  Žádost moje při písních byla - pouhý zpěv, sluch jedině byl vůdcem mým.

A:  Z některých jeho básní se staly dík skladateli Tomáškovi písňové texty, z jedné dokonce málem moravská hymna. "Moravo, Moravo, Moravěnko milá." Podobně jako Jungmann vnášel i Hanka do češtiny nová slova, s menším jazykovým citem sice, ale přece jen uvízlo jeho slovo "něžně" v základním fondu jazyka. Ale to všechno najednou nebylo nic proti slávě nálezce Rukopisů. Proti slávě, která mu vydržela až do konce života, i když se tolik jiných jeho pokusů bortilo a jeho morální váha stále klesala.

Hlas III.:  Máme za prokázané, že tak zvaná Milostná píseň krále Václava je jen překlad skutečně existující, ale německé básně Václava IV. Bylo překládáno z novoněmeckého překladu Tieckova.

Hlas II.:  Z více než tisíce českých glos, poznámek v latinském středověkém textu Mater verborum je jen o něco víc než třista pravých. Ostaní jsou padělané.

Hlas I.:  Zlomek českého překladu evangelia sv. Jana je evidentně padělán.

Hlas III.:  Hanka padělal staré české peníze. Neměl odvahu je ukázat českým odborníkům, prodal je do Petrohradu.

Hlas I.:  Libušino proroctví z roku 1849 je diletantským padělkem. Nitky se sbíhají k musejnímu biblotekáři Václavu Hankovi.

A:  V české vlastenecké společnosti však navzdory tomu všemu trvala víra a rostlo nadšení pro Rukopisy. Přísahali na ně básníci nejméně tří generací, prakticky až do let osmdesátých.Tvořilo se v jejich intencích, jimi byly mladé generaci prostředkovány i vlivy původu folklorního. Připomeňme opět Frant. Ladislava Čelakovského. Ani v následující romantické generaci nepřestávají Rukopisy působit, jak o tom ostatně svědčí i přítel a první životopisec Máchův, Karel Sabina.

B:  Rukopis Královédvorský a ona purpurová jitřenka nového básnictví slovanského, Kolárova Slávy dcera byly Máchovi nejmilejší zábavou, s útěchou hleděl i na sbírky národních písní slovanských zvláště českých, jejichžto ráz sobě přiosobiti chtěl, cvičil se sám pro sebe; později ale vyšinul se z obyčejné koleje následovníkův našeho národního básnictví, říkaje, že jediným a nejdůmyslnějším vzorem básnictví našeho jest sbírka chovaná v tak zvaném Rukopisu Královédvorském.

A:  Mezi nadšené obránce Rukopisů patřil František Palacký, který z nich také hojně čerpá ve svých Dějinách, Šafařík, Jungmann, Nebeský, Erben, Čelakovský, Sabina. Objevují se díla, která těží z tématické, obsahové stránky Rukopisů. Mezi prvními byl Josef Kajetán Tyl svými dramaty Vyhoně Duba a Čestmír. Ještě v roce Hankovy smrti, roku 1861, píše Jan Neruda:

B:  Hanka objevil největší skvost české literatury, chloubu českého národa - Rukopis Královédvorský, jediná to téměř odměna za Hankovo snažení, ale tak veliká, že by ji rád sobě životem zaplatil.

A:  V této době již přestávají působit Rukopisy v rovině estetické, zato se zesiluje jejich vliv mimoestetický, ideologický, nacionální. Díla, která vznikala v tomto ovzduší, patří k základním kamenům českého umění 19. století. Sochy Myslbekovy, historické cykly Mikoláše Alše, obrazy Mánesovy i Mařákovy, hudba Smetanova i Fibichova, verše Zeyerovy i Vrchlického, próza Aloise Jiráska i Václava Beneše Třebízského. Když chtěl Smetana nalézt vhodné téma k symbolizaci národní velikosti, vrací se právě k Libuši.

A:  Ale zpod všeho opojení a vytržení až mystického stále, a stále úporněji zaznívají slova Josefa Dobrovského: "Pravdu, holou nelíčenou pravdu především! Pravda však už téměř zanikala nejen pod sytými barvami děl národně mytologických, ale i pod šminkami českých buržoazních politiků a žurnalistů, kteří chtěli mýtickou mlhou překrýt vnitřní prázdnotu a tlení vlastenčících frází. Chtěli zneužít romantického snu o dávnověké idyle, aby zakryli reálně existující společenské protivy. Z vlastenectví se stává nacionalismus. Český nacionalismus nebyl ovšem na světě sám. Měl přinejmenším mocného protivníka v nacionalismu německém. Němečtí vědci, kteří v padesátých letech začali Rukopisy zkoumat, poznali, že jejich znehodnocením by jedním tahem mohli znehodnotit i kulturní roli českého národa v minulosti.

B:  Leipziger Zeitung, 6. října 1861.
Každý zná české palladium, Rukopis Královédvorský. Každý ví, že vysoce velebený objevitel Hanka v očích svých krajanů svým nálezem skoro odčinil bitvu na Bílé hoře, ale též že impertinentní německá učenost šťastného nálezce několika kapkami inkoustu v nešťastného vynálezce proměnila. Bylo by kruté zlehčovati národy od přírody macešsky obdařené, k tvoření nezpůsobilé a postrádající veškeré tvůrčí síly. Takový úmysl je Němcům stejně cizí, jako Francouzům blízký. Ale za potupu, kterou oni se odvažují německé jméno se všech stran obsypávati, při otevřeném, až k zničující zuřivosti sahajícím nepřátelství - musí jim velmi vážně býti přes prsty klepnuto. Vždyť stává se to již tak hrozným, že v Praze, v městě, k němuž Němci dodali domy, paláce a chrámy - Čechové však přebytečný hnůj, snaží se potlačovati německé školy a nutiti německé děti, aby zaměnili řeč, v níž Goethe a Schiller básnili, za řeč, v níž píseň o židovském pinklu tvoří epochu a vzdor svému špinavému obsahu za velkolepý obsah národní poezie je vytrubována. Slovan má génia lži.

A:  Bylo tedy těžké pro česky cítící učence vystoupit proti Rukopisům. Těžké i proto, že národ, převeden se zavázanýma očima přes mohutný most Rukopisů do minulosti stál se zavázanýma očima ve století devatenáctém, vystaven nebezpečí, že spolu s Rukopisy budou znehodnoceny skutečné mosty ke zdrojům národního bytí, k nemystifikované minulosti. Bylo nutno sejmout roušku slepoty s očí. To bylo jistě statečným činem, ale šlo o prestiž české vědy, o prestiž národa, jehož otužilé sebevědomí povzbuzené hospodářskými úspěchy dravé buržoazie bylo již způsobilé přijmout i trpkou pravdu. Služba pravdě, kterou pozitivističtí učenci postavili nad úzce chápané vlastenectví, byla tedy i službou národu, který si počal uvědomovat sám sebe.

A:  V malém časopise Athenaeum sostředil profesor T. G. Masaryk desítku prvořadých vědeckých osobností, z nichž prosluli zejména filolog Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll a literární historik Vlček. Je pravda, že ojedinělé útoky na pravost Rukopisů byly podnikány už od let padesátých, ale nikdy dotud s takovou silou a ucelenou koncepcí i komplexností.

Hlas I:  Ze šesti tisíc slov Rukopisů je jich tisíc tvořeno neústrojně.

Hlas II:  Jazyk Rukopisů odpovídá spíše Hankovým představám než jazykové realitě středověku. Dr. Grégr, šéf Národních listů, které nejspíš hlavně povedou proti nám boj, prý škemral u Hattaly, aby doložil aspoň dvě slova, která my popíráme! Dvě slova!

Hlas III:  V Královédvorském rukopisu jsou prvky polyteistického náboženství. To je ve 14. století u nás nesmysl.

Hlas I:  Rohy a kotle jsou nástroje ve středověku neznámé.

Hlas II:  Ani název Hrubá Skála není doložen pro 14. století.

Hlas III:  Hádání tatarských čarodějů v básni Jaroslav je převzato z cestopisu Marka Pola.

Hlas I:  Autor podvrhů užívá nesprávných slov. Sědanie znamenalo přece soud a nikoliv souboj. Správně by bylo klánie.

Hlas II:  Ve verši "věhlasné dvě děvy vystoupily" je místo posledního slova jakási čmáranina. Objevil jsem, že to je kryptogram. Po rozluštění zní: Hanka fecit. Vytvořil Hanka.

Hlas I:  A Libušin soud pravděpodobně Linda. Jeho obrazy mají přece vysloveně lindovský lesk.

Hlas II:  Ale historický základ je zřejmě od Hanky. Opsal to z Hájkovy kroniky. Všichni víme, jak je nespolehlivá!

Hlas I:  A co bájný pěvec Lumír?

Hlas III:  Lumír? To je jenom špatně utvořené jméno.

Hlas I:  Příroda, tak jak ji popisují Rukopisy, je přírodou romantiků. Středověká lyrika něco takového nezná.

Hlas II:  Připomeňme si, že Hanka překládal srbské lidové zpěvy. Chápeme nyní ten jejich panslovanský charakter, kterému se tolik obdivoval Čelakovský. Kolik je to shod!

Hlas I:  A s biblí. S překlady Josefa Jungmanna, se Chateaubriandem, s Igorem, s Homérem.

A:  Proti jedné malé revui stály tenkrát všechny české listy; vlastenecké spolky i vlivní politikové. Vítězství vědy bylo vybojováno prakticky proti vůli národa a jeho představitelů. Bolestné vítězství. Avšak triumfovala-li na jedné straně pozitivistická věda a na druhé straně vykřikovali své pseudotrumfy obhájci, čím méně erudovaní o to bulvárnější, unikala jedněm i druhým v zápalu boje estetická hodnota Rukopisů samých.

              Žežulička
         V širém poli dubec stojí,
         na dubci žežulice,
         zakukala, zaplakala,
         že není vždycky jaro.
         Jak by zrálo žitko v poli,
         kdyby vždycky jaro bylo?
         Jak by zrálo jabko v sadě,
         kdyby vždycky léto bylo?
         Jak by mrzly klasy v stohu,
         kdyby vždycky jeseň byla?
         Jak by dívce těžko bylo,
         kdyby vždycky sama byla?

B:  Lyrické písně jsou pouze ohlasy lidových písní, složené básníkem, jenž neznal dosti prostoty a mluvy lidové.

A:  Ale již generace let devadesátých si počíná uvědomovat uměleckou hodnotu Rukopisů, které se staly nejenom svojí mýtotvornou silou, ale i lyrickou potencí svého tvůrce, jednou z ústředních knih 19. století. Knihou, která například Jiřímu Karáskovi ze Lvovic připadá tak nesouměřitelná nejen s veršotepcem Hankou, ale i s celou předmáchovskou tvorbou.

B:  Máme o starý rukopis méně, ale máme víc o znamenitého básníka v začátcích 19. století. Čtěte ty krásné kontrasty Prahy spící v ranní mlze, a náhlého břitkého útoku Jaromírova, čtěte pobití Sasikóv, čtěte relief Jaroslava, podivně pohnutý, dusný, v černou slitost sražený a zase v nejprudší vlny kruté seče vystříklý, čtěte výjev Libušina soudu, v stručných, ale břitkých liniích vytepaný, to jsou takové kontrasty proti té poezii, jež se pěstovala v době povstání RKZ, že třeba říci, že básník obou rukopisů byl nejen znamenitý, ale také svrchovaně samostatný, tvůrčí duch. Kytice, Růže, Opuštěná, lyrika, jíž se poklonil sám Goethe, ne ne, na ty básnický fond Hankův byl příliš mělký. Psal je člověk, jenž domnělému národnímu prospěchu obětoval osobní ctižádost a jenž po napsání RKZ si uložil dobrovolně věčné mlčení. Nevím, máme-li se více divit jeho géniu nebo síle národní discipliny, jež si dovedla ducha tak umělecky vyspělého otrocky, krutě, bez podmínky podrobit...

C:  Bitva u Olomouce z hrdinské básně Jaroslav

         Vzezvučaly hlasy rohů lesních,
         udeřily zvuky bubnů břeskných;
         aj srážely sme obě strany,
         pozdvihuje se mlha od prachu
         i tu byla půtka krutá poslední.
         Vzejde chrest i drnkot ostrých mečů,
         vzejde sykot kalených střel strašný,
         lom oštěpů, rachot kopí bystrých,
         i bylo klání, i bylo porubání,
         bylo lkání, bylo rádování!
         Krev se valí jak bystřiny dštěvy,
         mrch tu leželo, jak v lese dříví;
         tomu hlava na dvé rozštěpena,
         tomu srubeny jsou ruce obě,
         ten se kotí s oře přes druhého,
         i ten zůřivý své vrahy mlátí,
         jak po skalách lítá bouře dřeva;
         tomu v srdce po jilce meč vtasil
         i tomu Tatarín ucho stříže.
         Uch, byl ryk, stonání žalostivo!
         křesťané počali utíkati,
         Tataré je lítým davem hnáti.
         Aj tu Jaroslav jak orel letěl,
         tvrdou ocel na mohoucích prsech,
         pod ocelí chrabrost udatenství,
         pod přílbicí velebystrou moudrost,
         jarota mu z žhavých zraků plála;
         rozkacen hnal jako lev drážlivý,
         když mu teplou věc se udá zříti,
         i když nastřelen za lovcem žene.
         Takto zlítil se, v Tatary trčil,
         Češí za ním jako krupobytí.
         Vrazil krutě na Kublajevice,
         byla půtka ovšem velmi lítá.
         Srazili se oba oštěpoma,
         zlomili je oba velkým praskem,
         Jaroslav ves ve krvi s ořem zbrocen,
         mečem Kublajevice zachvátil,
         od ramene napříč kyčlu protknul;
         takož spadl bezduch mezi mrchy,
         zarachoce nad ním toulec s lukem.
         Ulekl se ves lid Tatar líbých,
         odmetal hned dřevce sáhodlouhé,
         paloval tu, kdo běžeti mohl,
         tamo, odkud slunce jasně vstává.
         Byla prosta Haná Tatar vrahů.

A:  Po ukončení polemiky, v druhé polovině let osmdesátých, se Rukopisy vytrácejí na dvacet let z čítanek, nadlouho je zastaveno i jejich vydávání. Boj o pravost prošel pak ještě dvěma peripetiemi; první kolem roku 1911 je spojena s tragickým skonem jednoho z nejserióznějších obhájců pravosti, profesora Píče, druhá, na sklonku 20. let našeho století převážně už jen s pokleslým slovníkem národně demokratických politiků. Naprostá většina odborníků se ztotožňuje s výsledky fundamentálního rozboru generace Athenaea, při čemž stále sílí povědomí o jejich významu čistě estetickém. Nedávno to doložilo i novočeské přebásnění Kamila Bednáře. Nemůžeme již prožít atmosféru jejich vzniku, těžko se prodíráme spletitou houštinou sporů, do nichž se promítlo tolik neliterárního. Můžeme si je rekonstruovat jen v hrubých obrysech jako srážku mezi romantickým, iracionálním pojetím dějin a národa a jeho racionalistickou korekcí. Ale nad všechny spory se vzpínají verše Rukopisů, na jejichž krásu nezávislou na jakýchkoli interpretacích, se tak často zapomínalo.

              Jelen
         Běhával jelen po horách,
         po vlasti poskakoval,
         po horách, po dolinách
         krásné parohy nosil;
         krásnýma parohama
         hustý les prorážel;
         po lese skákával
         hbitými nohami.
         Aj, tu jinoch po horách chodíval,
         dolinami chodíval v líté boje,
         hrdou zbraň na sobě nosíval;
         zbraní mocnou rozrážel vrahů shluky.
         Není již jinocha v horách!
         Podskočil naň zde lstivě lítý vrah;
         zaměšil zraky zlobou zapálené,
         udeřil těžkým mlatem v prsy,
         zevzněly smutně žalostiví lesy.
         Vyrazil z jinocha duši, dušicu,
         ta vyletí pěkným, táhlým hrdlem,
         z hrdla krásnýma rtoma!
         Aj, tu leží, teplá krev
         za dušicí teče, za odletlou;
         sirá země vřelou krev pije.
         Bylo v každé dívce po žalném srdéčku.

         Leží jinoch v chladné zemi,
         na jinochu roste dubec-dub,
         rozkládá se v suky šíř i šíř;
         chodívá jelen s krásnýma rohama,
         skáče na nožičkách rychlých, vzhůru
         v listí píná táhlé hrdlo.
         Slétají se hejna bystrých krahujců,

         ze všeho lesa sem na ten dub;
         pokrakují na dubě všickni:
         "Padl jinoch zlobou vraha."
         Jinocha plakaly vše dívky.