Zdeněk Nejedlý
Kotle a lesní rohy.
1906
Sborník prací žáků Gollových
Svému milovanému učiteli profesoru Jaroslavu Gollovi
věnují ve vděčné oddanosti k šedesátým narozeninám jeho žáci.
Strana 380 až 388:
ZDENĚK NEJEDLÝ:
KOTLE A LESNÍ ROHY.

Prosím především čtenáře, aby mi prominul tento podivný titul. Má však jednu rozhodnou výhodu: prozrazuje hned, že tu nejde o hudbu, neboť takovou dvojici hudebních nástrojů nedal bych dohromady, ani kdybych chtěl úmyslně provésti slavnostní intradu. Vzal bych k tomu spíše jasné trompety, abych mohl říci: vzezně hlahol trub i kotlóv! Avšak nechci ani bubnovat ani troubit. Chci spíše říci něco o tom, jak se kdy u nás bubnovalo a troubilo, zvláště na čem se tato hlučná hudba provozovala. Nechci to však vykládati pro hudebníky. Naopak: o instrumentaci se tu nedoví nikdo ničeho. Vždyť jsem si vybral jen dva nástroje a ještě chci mluvit o každém zvláště.
Avšak k věci: v Rukopise Králodvorském máme rozmanité zprávy o hudebních nástrojích. Nezůstaly nepovšimnuty, zůstaly však nezkritisovány. První všiml si jich soustavně J. Jireček, jenž jich užil ve svém článku o staročeských hudebních nástrojích v Památkách Archaeol. X.; zařadil je tam, nestaraje se o to, souhlasí-li s jinými doklady čili nic. Po něm Č. Zíbrt ve své obšírné stati o témž předmětu (v knize "Jak se kdy v Čechách tancovalo" 1895) postavil se na zcela opačné stanovisko, prováděné i jinými odpůrci RK: zprávy ty prostě zamítl a více se o ně nestaral. V poslední své knize (Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách 1904) probral jsem týž předmět znovu a vzhledem k RK týmž způsobem jako Zíbrt. Všimnul jsem si však zpráv RK blíže a výsledek toho, pro nějž nebylo v knize samé vhodného místa, uveřejňuji zde. Ovšem jen pro lidi dobré vůle a zcela sine ira et studio. Vždyť jde jen právě o to, jak se za starých časů u nás bubnovalo a troubilo a co si o tom myslili u nás na počátku 19. věku.
Možno říci, že málo kde byly (a po většině dosud jsou) názory i o nejprimitivnějších věcech z dějin hudby tak zvráceny jako u nás, nejhudebnějšího národa, jak si aspoň rádi říkáme. První polovice 19. století v té věci šla do zámezí přímo neuvěřitelných. Mohl-li Hanka v časopise tak vážném jako byl Musejník napsati o staročeských písních, z rukopisu pergamenového 14. století vypsaných, že jest to snad zbytek nějaké staré opery, pak zajisté nebylo už v dějinách hudby nic tak nesmyslného, co by se nemohlo tvrditi. Hanka pak byl hudebník, přítel Tomáškův, pořadatel hudebních soirée ap. Uvedený jeho nápad však ho charakterisuje: díval se i na starý zpěv vlastně se stanoviska vlaské opery své doby. Dramatická hudba měla dříve ovšem zcela jiné úkoly, než aby se v ní zpívaly prostě písničky. To byl nešvar úpadkové opery vlaské, jejž tu Hanka přenáší až do českého středověku. S anachronismem tím mohl bych uvésti v souvislost názor autora RK, jak se dívá na zpěv a zpěváka v "Záboji, Slavoji a Luděkovi": v době nejvyšší objektivnosti umělecké pěje Záboj "z srdce mého, z srdce najnížeje", pěje "srdce k srdcu"; v době, kdy hudebník byl v úplném opovržení u všech slušných lidí, praví autor, že "pěvce dobra milujú bozi", zcela ve smyslu romantického názoru o božím poslání básníka-pěvce atd. To vše jsou esthetické anachronismy prvního řádu. Avšak o tom se nechci šířiti, to jest věc, jejíž pádnost cítí právě jen ten, kdo zná poměry staré hudby vůbec. Také dalo by se disputovat o existenci varyta, domnělého nejstaršího nástroje staročeského, podle Jungmanna (Slovník V., 25) původu řeckého. Věcný výklad Jungmannův, jako by tím byl míněn mnohostrunný nástroj na způsob lyry, naprosto neobstojí. Antickou lyru nahrazuje v prvním středověku harfa barbarských národů. Avšak i tu by snad mohl někdo říci, že sice Zábojovo "varyto zvučno" neznáme, že však mohlo býti. Proto nechme tohoto nástroje: neslyšeli jsme na něj hráti, proto jej položíme k věcem - neslýchaným.
Chci si všimnouti jen dvou nástrojů, uvedených v titule, o nichž víme velmi mnoho, neb aspoň tolik, abychom mohli prováděti kritiku zpráv jich se týkajících. Víme, kdy se objevují, k čemu se jich užívalo, jak se jim říkalo. Jsme tu tedy na pevné půdě. Básník RK užívá jich způsobem, který vylučuje všechen spor o tom, jak si tyto nástroje myslil a k čemu se jich podle něho užívalo. Mimo drobnější zmínky jde tu zvláště o dva verše. Při slavnostním sedání (tj. klání) v "Ludiši a Luboru" opakuje se velmi hojně verš: "zavzně hlahol trub i kotlóv". Po každém zápase, na uvítanou hostům ap. hlaholí tu intrada trub a kotlů. V Jaroslavu pak při srážce obou vojsk prý "vzezvučaly hlasy rohóv lesních". Lesní roh jest tu tedy válečnou trubkou, s níž se jedna neb druhá strana spolu se "zvuky bubnóv břěskných" hnala do boje. Tak si představoval básník "kotle" v době rytířské a "lesní rohy" v boji s Tatary. Není k tomu potřebí příliš hlubokého vzdělání hudebního, aby na první pohled nebyl tu poznán anachronismus velmi příbuzný nahoře uvedenému názoru Hankovu o staročeské "opeře" ze 14. století. Básník RK dopouští se tu dvou hrubých chyb: předně věcně dívá se na nástroje ty se stanoviska orchestru na rozhraní 18.-19. století, což platí zvláště o užívání kotlů; historicky neznal fakta velmi dobře známého, že kotle i lesní rohy jsou nástroje vynalezené až pro orchestr v 17. století; terminologicky pak pochybil, že užil přenesených slov jakožto názvů nejstarších, k čemuž ho svedl asi domnělý archaismus názvů, jenž však při bližším ohledání změní se v pravý opak. V tom chybné užití obou nástrojů jest si velmi příbuzno. Chci však dříve probrati každý z nich zvláště.
V nejstarší době činnost dává název předmětu, na němž se činnost provádí: na co se bubnuje, to jest buben, na co se troubí, jest trouba. Teprve když jest více nástrojů, na něž se bubnuje neb troubí, nastává diferencování věcí i názvů. Buben už v nejstarší době jest dutá nádoba, potažená koží, na níž se bubnuje paličkou. Tvar bubnu (nádoby) jest pro pojem bubnu lhostejný. Proto po celý středověk udržuje se pro tento nástroj jediný název, u nás vždy jen buben, latině tympanum, něm. trommel ap. Tím slovem označován buben vojenský i ten, na němž se bubnovalo k tanci nebo i k vlastní hudbě. Jiného názvu nebylo, poněvadž nebylo jiného pojmu (orientální bubínky, zcela jiného typu, bez duté nádoby a tlučené rukou, jež došly k nám z východu, označovány ovšem jinak). Proto nějaké kotle v té době se nevyskytují a vyskytovat nemohou. Bubnovat na kotel bylo by tehdejšímu člověku úplným nesmyslem; potáhl-li se kotel kůží, aby se naň bubnovalo, pak právě přestal býti kotlem a stal se bubnem. Uvidíme dále při rohu, jak toto vědomí zvláště u nás bylo silné. Nepřišla ještě doba metaforických názvů, aby buben pro svou podobu slul kotel. Kdy tedy se objevují kotle jakožto hudebni nástroj? Až při vzniku orchestru v 17. století: bylo třeba nástroje, na rozdíl od obyčejného bubnu, jejž by bylo lze laditi podle potřeby a jenž by měl měkčí, plnější ton. K tomu účelu vznikl bicí nástroj odlišný od bubnu. Poněvadž byl určen pro orchestr, nemusil být tak lehce přenosný jako buben, mohl býti stabilnější a proto i větší. Dutina nádoby se rozšířila i prohloubila, tím i tvar se změnil. Tomuto novému hudebnímu nástroji, naladěnému bubnu, dáno jméno timpani z vlaštiny. Český název pak vznikl podle podoby tvaru: kotle. Že to jest však opravdu orchestrální nástroj, ukazuje mimo stabilnost i ta okolnost, že "kotle" jsou plurale tantum. "Kotel" není hudební nástroj, nýbrž "kotle", tj. dva timpani laděné v nějakém harmonickém poměru. Proto ve 13. století nemohlo být ani řeči o takovém nástroji, "kotle" v RK jsou anachronismem věcným aspoň 300 let, terminologickým však ještě větším. Název "kotle" vznikl až v době, kdy se cizí slova i technická překládala do češtiny (Jungmann jej v Slovníku neuvádí). V RK užito pak bylo "kotlů" ve vylíčeném smyslu orchestrálním, nejen v pluralu (to by bylo lze i jinak vysvětliti), nýbrž i jakožto nástroje pro intrady (stabilního), jak se stalo modou v 18. století a zůstalo dodnes. V 13. století uvítáni rytíři bubnováním na bubny "hromné" nebo "břeskné", ne však na novověké "kotle". Ovšem kdo myslil, že jsme měli ve 14. století "operu", mohl předpokládati, že se tehdy bubnovalo i na timpani čili "kotle".
Ještě zajímavější jest druhý případ, totiž lesní rohy, jichž historie jest daleko složitější. I zde platí: na co se troubilo, byla trouba. U nás zvláště udržel se tento jediný název velmi dlouho, i když v cizině už diferencování trub nastalo. Podnětem k tomuto rozlišování byly křižácké výpravy, jež k nám přinesly řadu nástrojů, i foukacích, doma pak rozvoj troubadourství, v nejširšim slova smyslu, jakožto hudební výraz rytířského života. Staré trouby zhotovovány od starodávna z rohů. To byl materiál nástroje, ne jeho jméno. Teprve v 13. století člení se pak vlastní trouby (trompe, trompette), umělé nástroje, od přirozených trub, jež nyní dostaly název cors, cornets. Do Čech přinesl toto členění Machaut ve 14. století, avšak s názvy francouzskými. Po česku říká se tomu všemu stále jen trouba, trubka ap., kdežto roh znamená pravý roh, beze vší metafory. Tak např. Prešpurský slovník (vyd. Menčík 1892, str. 95) překládá slovo "cornu" tam, kde jde o loveckou trubku, slovem "trubka", cornu u zvířat pak ovšem "roh". Dalimil vypravuje o Šárce, že k ní položili "trubici", ač tu patrně míněna trubka ve formě rohu. Ano i v tom případě, udáno-li zvíře, z jehož rohu nástroj zhotoven, neříká se roh, nýbrž trouba. V Alexandreidě čteme o "zubrových trúbách". V cizině naopak látka určovala často název. Tak pověstný roh troubadourský, imitace přirozeného rohu ze slonové kosti s řezbami výjevů loveckého a rytířského života, sluje "oliphant" podle látky, z níž jest zhotoven. U nás tomu tak nebylo. Teprve Veleslavín, tedy v době, kdy dechové nástroje už vzrostly v celý ensemble, dělí ty, kteří "pískají na ciňk" a kteří "na roh troubí", tyto pak jmenuje "trubiroh". Zde tedy máme zajímavý příklad, že ač roh jest původní tvar trubky, teprve po staletích název jeho ujal se pro název z něho zhotoveného nástroje. Proto "rohy" v RK jsou anachronismem, k němuž se dal básník svésti primitivností trub z rohů, tedy věcí, neohlížeje se na název. Chyba jeho však stává se nadmíru křiklavou dodatkem, že se troubilo dokonce na "lesní rohy".
Měly-li se diferencovati ještě "rohy" pomocí attributu, jaké vodítko mohlo tu platit? Víme už, že látka tu působila, ať už v tom smyslu, že se udávalo zvíře, z jehož rohu trubka zhotovena (zubrová trúba) nebo že se udával přímo material uměle provedeného nástroje (oliphant). V pozdějším stadiu všímáno si tvaru rohu, je-li přímý neb ohnutý. Pro přímý roh udržel se název trubka neb i jiné, pro ohnutý vzniklo německé "krummhorn", základ dechových nástrojů 15.-16. století. U nás však překládán "krummhorn" názvem šalmaj, původu francouzského. Dále označován roh (trubka) podle účelu svého, tj. při jaké příležitosti se ho užívalo: hlavní druh byly pastevský roh a lovecký roh. První druh jest latinská buccina (v Bohemáři "kozicě"), druhý jest mladší, až z doby rytířského života 12.-I3. století. Názvu však (cor de chasse, corno da caccia, jägerhorn) užívalo se daleko později, až v 16. století, v době vzniku dvorských radovánek, ještě více pak v 17. a 18. století v orchestrech romanských národů. U nás stále se říká více trubka i v této době; mluví se o hlásných troubách, o loveckém rohu ap. neslyšíme. "Jägerhorn" překládá se u nás prostě "roh" (v 17. století), ježto jiného "rohu" tu vlastně nebylo.
Tato všechna bližší označení rohu mají s věcí nějakou souvislost, vyznačují některou jeho vlastnost. Jak však mohl vzniknout název lesní roh? To už je metaforické rčení druhého stupně, v němž užívá se i substantiva i adjektiva v přeneseném smyslu. Original jeho jest německé "Waldhorn", lesní roh jest pouhý doslovný překlad. Waldhorn jest zjevně synonymum jägerhornu. Jak však k němu mohlo dojíti? Samo o sobě zajisté nikoli, nebylo tu logického důvodu zaměniti přirozené označení loveckého rohu za hledané lesního rohu. Důvod najdeme v němčině 16. a 17. století. V té době označuje se tam vše, co souvisí s válkou, atributem "feld": tak vznikají názvy důstojnických hodností dodnes běžné, tím se označují všechny druhy živností vojenských, tím konečně byla označena i "feldtrompeta", jež znamenala potom i v hudbě (přeneseně) trubku zvláštní jasnosti zvuku. Kontrastem k tomu byly trubky temnějšího zvuku, skupina rohů, tj. jägerhorny. Stály-li tyto dvě skupiny proti sobě, bylo ovšem přirozeno, že vedle jägerhornu naproti feldtrompetě se objevuje waldhorn. To však jest dílo až 17. století. Na konci tohoto věku vynalezen tento vlastní "lesní roh" a sice ve Francii, kdež jej poznal hrabě Špork a dal tu vyučiti hře na roh dva své služebníky Čechy, kteří potom přinesli znalost lesního rohu k nám. Název však jest ještě pozdější: Francouzi říkají novému nástroji cor de chasse, Vlaši corno di caccia, jen Němci v 18. století užívají slova "waldhorn". Lesní rohy v RK jsou tedy překladem nového slova německého, jež označilo nástroj, vynalezený až v druhé polovici 17. století. Neorganický název "lesní rohy" pak máme vedle Němců jenom my právě jako "feldtrompeta" přeložena byla do češtiny v "polnici", (k tomu analogicky "waldhorn" sluje někdy též "lesnice").
Celý tento vývoj rohu musil předcházeti, než se mohlo objevit označení "lesní roh". Pro člověka 13. století bylo by to úplným nesmyslem, jak ostatně zdálo se to i ledakomus ještě na začátku 19. století. R. 1834 udál se o to spor mezi Čelakovským a Tylem, který jest pro nás velmi zajímavý. Čelakovský v Pražských Novinách 23. února 1834 uveřejnil zprávu o "ruských hudebnících na lesní rohy". Proti tomu se ozval B. Čechomil (Tyl) v Květech 1834 č. 41 v článku "Porůzné myšlenky": "co by sobě asi pomyslil pouhý Čech, čta: ...ruští hudebníci na lesní rohy...? Jistě by řekl sám k sobě: jaké pak má les rohy? trká-li nimi čili nic?" Na to odpověděl Čelakovský svým břitkým způsobem, plným vtipu, v České Včele 1834, str. 327 celým článkem "Lesní rohy": hájí označení lesní rohy jako se říká "lesní pych, polní bradýř", ježto bychom se musili ptáti: "jaké pak má pole bradýře? holí-li je čili nic?" Odpověď ta, ovšem zcela správná, jest zajímava tím, že Čelakovský konstatuje především, že Dobrovský neuvádí ještě slova "lesní roh", a skutečně v té době nemáme jiného dokladu pro tento název. Proto ještě Tylovi mohlo se to zdáti nesmyslem. Neznal-li ani Tyl toho slova, sotva bylo příliš rozšířeno i v r. 1834. V hudbě užito ho poprvé ve Věnci Škroupově (vlivem Chmelenského a tím Čelakovského?), kdež máme několik písní s průvodem "lesního rohu". Ovšem samotného slova "roh" se užívalo hojně. Čelakovský praví: "Toť ví každé dítě v Čechách, že nejsou pouze k trkání rohy, ale že také na ně se troubí. Mimo to roh, tuším, jest ušlechtilejší výraz nežli trouba; nebo po trubách teče i voda, trubami valí se dým a trouba - trouba jest také ledaco jiného i ledakdo jiný." Za doklad pak uvádí Čelakovský právě verš RK: "vzazvučaly hlasy rohóv lesních", čímž ovšem pro něho byl dán prastarý doklad. Pravda jest, že se "lesní rohy" vyskytují v RK poprvé, že jest to termín vytvořený básníkem rukopisu a sice jistě až po konci 17. století, neboť dříve lesních rohů vůbec nebylo. Nové slovo vytvořeno tu ovšem zcela přirozeně, takže filolog Čelakovský právem se ohradil proti zamítnutí tohoto slova. Citoval-li však na doklad správnosti slova "lesní" slovo "polní" (bradýř), netušil, jak velice jest blízký pravdě, že skutečně ta dvě slova i věcně (kontrastem) spolu souvisí jako feldtrompeta a waldhorn 17. století.
Z toho všeho tedy plyne snad dosti jasně: lesní roh jest nástroj ryze novověký, jeho název jest původu německého 17.-18. století, do češtiny byl přeložen až na začátku 19. století. Naskytne se však otázka: proč básník, který jistě neměl interesu tvořit nové názvy hudebních nástrojů, pouštěl se do překladu slova "waldhorn"? Proč neužil nějakého prostého slova, bez nebezpečenství, že provede hřích proti historické pravdě? I na to umíme odpověděti. "Lesní rohy" vyskytají se v Jaroslavu v tomto dvojverší: 

         vzezvučaly hlasy rohóv lesních,
         udeřily zvuky bubnóv břěskných.
Na první pohled patrno, že slovo "lesních" jest tu pouhé štěrkování verše a sice k vůli rýmu. "Břěskné" bubny líbily se zajisté básníkovi tak, že se i rohům musilo dostati bližšího označení a sice v rýmu. "Lesní roh" byl tehdy novinkou, nikdo slova toho neznal, "lesní" připomínalo dobu divokosti v životě národů, proto autor byl si jistě jist i zvláštním dojmem slova. To nám potvrzuje i německý překlad V. A. Svobody, známého přítele Hankova a neslušného útočníka na čistý štít Dobrovského. U něho totiž ony dva verše znějí: 
 
         schmetternd jetzt erschallen 
         Hörnerklänge, es erschallen laute Paukenschläge.
Zde (a také nikde jinde v překladu Svobodově) neslyšíme o "Waldhornech": valdhorna se říkalo i v češtině všeobecně známému nástroji, na nějž hráli i lidé ve vsi. Hrdina s valdhornou - to dobře nešlo, proto po německu zní "Hörnerklänge", po česku však tajemné "lesní rohy". Ovšem Svoboda tu zase uvádí "Paukenschläge", tedy kotle. Jak by však v útoku na nepřítele někdo mohl s sebou vozit kotle? Avšak to jest Svoboda a ne básník RK. Proto nebudeme se zabývat ani tím, že Svoboda i jinde překládá české "trúby" v "Hörner". Překlad dvojverší z Jaroslava stačí k objasnění, proč a jak se do RK dostaly "lesní rohy".
Byl tedy básník RK v dějinách hudby velmi slabých vědomostí, neuměl-li rozeznat ani tehdy modní nástroje orchestrální od starých nástrojů středověkých. Jest v tom však i značná dávka lehkomyslné ledabylosti, že se neohlédl aspoň po sebe primitivnější informaci, jež by ho byla uchránila omylů tak osudných. Tato povrchnost stává se však tím trestuhodnější, že neměl ani tolik svědomitosti, aby se aspoň trochu informoval, k čemu tyto nástroje jsou neb vůbec jak se hudba na ně provozuje. Ve středověku u nás často se užívá slova "udeřiti" při hře na nástroje, a sice nejenom při bicích nástrojích (u Pulkavy: káza v vojenský buben udeřiti), nýbrž i jiných. Čteme i "na housličky udeřiti". Vždy však to má svůj dobrý logický smysl: i na housle se někdy jen drnkalo a sice ostře, tedy udeřilo se do strun. Slovo to líbilo se u nás na začátku 19. století asi neobyčejně, užíváno však zcela v podivném smysle, neporozuměním tomu, jak se ve středověku hrálo. Tak nemá smyslu, praví-li Jungmann v překladu Miltonova Ztraceného ráje (II., 217, z r. 1811, srv. Athenaeum 1886, 210), že "strážce udeří v troubu". Podobně v RK neudeří bubeník do bubnu, nýbrž "zvuky udeřily", jindy "udeřichu rány" ap. Avšak zde jde jen o slova. Co však si básník představoval pod "lesním rohem"? Jest to nejjemnější žesťový nástroj orchestrální, jehož mírný, jako by zatmělý zvuk jest pln melancholie. Proto byl tak oblíben v 18. století za rococca a ješte více v první polovici 19. století v empiru a v době romantismu. Čísti Novalise a poslouchati sladké zvuky lesního rohu, nesoucí se volně alejí za jasného večera, ať v podobě zastaveníčka neb jen harmonicky sladěné jako oblíbené "echo" - toť byl ideál a cíl ženské tužby té doby. Jak si však máme představiti krvelačný boj Moravanů s Tatary, plný křiku a lomozu, jenž ohlušuje všechno bojiště, a do něho zaznívá sladké troubení rohu! V orchestru sebe menší příval utlumuje hlas lesního rohu, ač dnes máme zdokonalené ventilové rohy, v boji s Tatary kdosi přetroubil křik boje i "bubny břeskné". Jistě záviděníhodné plíce a lesní roh obdivuhodné kvality! Jen ještě měla si vojska vzíti s sebou kotle (jak udává překlad Svobodův), pak by v tomto boji byl hrál při tom pomalu celý orchestr. A pak že středověké války byly krvavé!
Avšak dosti žertů. Resumuju zcela krátce: kotle a lesní rohy jsou nástroje 17. věku. Názvy jich jsou přenesené, podmíněny zvláštními podmínkami, nemohly býti starší než nástroje samy: u kotlů to dokazuje tvar nástroje i plurální jméno jeho, u lesních rohů zcela metaforické označení, pro starší dobu zcela nesmyslné. V cizině názvy ty se ustálily v 17. a 18. století, u nás se objevují až na začátku 19. století. Jsou to překlady resp. parafráse názvů německých. Nemohlo se jich tedy užívat ani ve 13. ani ve 14. století, nemohlo se však užívat ani jich názvů: nebylo a nemohlo být tehdy ani věci ani pojmenování jejího. Lesní rohy pak nikdy nebyly ani nemohly být nástrojem vojenským, nemohlo se na ně troubit ani v bitvě s Tatary ani v žádné jiné bitvě. Autor RK neznal tedy ani dějin hudby ani účelu hudebních nástrojů, jež uváděl. Znal však aspoň podle jména nástroje orchestru ze začátku 19. století.

Sborník prací historických
k šedesátýn narozeninám dvor. rady Prof. dra Jaroslava Golla vydali jeho žáci. Redigovali: J. Bidlo, G. Friedrich, K. Krofta. V Praze MCMVI. Nákladem Historického klubu. Tiskl Alois Wiesner v Praze, knihtiskař České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Formát 18 x 23,5 cm. Počet stran 388.

Městská knihovna v Praze  [sign. D 2236]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná