Dokumenty rkp. sporu

Hankova družina a podvrhy rukopisné.
Přehledné dějiny literatury české
1913

Nová doba literatury české
a) Literatura národního obrození
2. Doba romantismu.

Strana 153 až 163:

Hankova družina a podvrhy rukopisné.

Václav Hanka (1791-1861) narodil se dne 10. června 1791 v Hořiněvsi; studoval v Králové Hradci, v Praze a ve Vídni. V Praze stal se žákem Dobrovského a přijal od něho životní program filologický a slavistický; působení ideí Dobrovského sesíleno bylo ve Vídni vlivem Kopitarovým. Po návratu do Prahy přilnul k Jungmannovi a v literárních polemikách hájil jeho novotářské zásady proti odpůrcům. Vlivem Dobrovského stal se kustodem sbírek musejních, roku 1823 bibliothekářem. Udržuje rozsáhlé styky se spisovateli a učenci slovanskými, hlavně ruskými, jsa důvěrníkem ruské vlády v Praze, zaujímal Hanka, ozářený zvláště slávou "objevitele" obou domněle staročeských rukopisů, význačné místo společenské až do své smrti 12. ledna 1861. Hanka byl člověk nespolehlivý, nepravdivý, ziskuchtivý a ješitný, nakloněný k stálým intrikám a často i k jednání udavačskému; dospěl svého věhlasu a své moci nikoliv původním nadáním neb vědeckou pílí; vynikal však nespornou schopností organisační a zvláštním darem obratné mystifikace, s níž oklamal i znalce. Jako básník uvedl Hanka do české lyriky poetický směr t. zv. ohlasů a to písní národních i jinoslovanských, při čemž dovedl velmi obratně ukrývati svou nepůvodnost, jeho úhrná sbírka "Písní" (1819) jest spolu závěrem jeho básnické činnosti. Jako básnický, ne vždy spolehlivý překaldatel, vydal "Prostonárodní srbskou Muzu do Čech převedenou" (1817), Gessnerovy "Idylly" (1817) a "Slovo o pluku Igorově" (1821). Jako vydavatel staročeských a staroslovanských památek slovesných Hanka nechvalně proslul svou povrchností, nedbalostí a textovou nesprávností, doklady toho jsou edice "Starobylých skládanie" 5 svazků různých textů staročeských (1817-1824), "Tkadlečka" (1824), Husovy "Dcerky" (1825), "Starých pověstí o Stojmírovi" (1827), "Sbírky nejdávnějších slovníků staročeských" (1833), Kornela ze Všehrd "Knih devaterých" (1841§, Lupáčovy "Historie o Karlu IV." (1848), Dalimilovy "Kroniky české" (1851); z děl slovanských evangelia Remešského (1846) a Ostromírova (1853). Jako grammatik Hanka těžil hojně z vědomostí nabytých u Dobrovského; nepřidávaje ničeho z vlastního zdroje duševního, zahaluje jasné a přesné názory mistrovy namnoze do mlhy novodobého romantismu, publikoval Hanka dosti hojně v oboru mluvnictví českého, staroslovenského a ruského; "Mluvnici českou" vydal třikráte (1822, 1831, 1849), staroslovenskou dvakráte (1846, 1859), ruskou dvakráte (1849, 1857), polskou dvakráte (1839, 1850). Hlavní básnická, grammatická a vydavatelská činnost Hankova soustředila se kolem rukopisných padělků, o nichž viz níže. (Většího životopisu a ocenění Hankova knižně nestává; nejpodrobněji s tendencí obžalobnou probral činnost a povahu Hankovu Josef Hanuš v "České literatuře XIX. století" I. díl 2. vyd. str. 713-785, obsáhlou Hankovu korrespondenci s Dobrovským, Kollárem a Kynským viz v Čas. Čes. Musea 1870, 1881 a 1893, se zahraničními slavisty ve vyd. Jagičově v Petrohradě 1897, V. A. Francevově ve Varšavě 1905, tento snaží se Hanku do jisté míry ospravedlniti.)

Josef Linda (1798-1834), rodák novomitrovický, po studiích filosof. a právnických v Plzni a v Praze, pokusil se získati profesorské místo, leč marně; ani v universitní knihovně, kam se na čas uchýlil, se neudržel; oddal se zcela literatuře a novinářství, podlehl přepracování, nouzi a souchotinám. V mládí, kdy přimknul se důvěrně k Hankovi a k Svobodovi, pod vlivem Jungmannových překladů, romantiky Chateaubriandovy a mystifikující bardské poesie Ossianovy, složil historicko-mythický román "Záře nad pohanstvem" (1818), nejúplnější to paralelu k epickým básním rukopisu Královédvorského a Zelenohorského; pak romantickou historickou hru "Jaroslav ze Šternberga v boji proti Tatarům" (1823), látkou i prameny náležející do téhož okruhu. Později věnoval se Linda cele redakci "Pražských novin" s přílohou "Rozličnosti", kdež ukázal se velmi nadaným a všestranným žurnalistou. (O Lindovi viz: článek Josefa Jirečka v Osvětě VIII. 1878 a Josefa Hanuše práce v Listech filolog. XXVII. 1900 a i v České lit. XIX. stol. I. 2. vyd., 785-810.)

Václav Alois Svoboda, dle rodiště Navarova zval se Navarovský (1791-1841), po skončených studiích filosofických působil zprvu jako vychovatel, pak jako gymnasijní profesor v Písku a v Jindřichově Hradci, od r. 1821 na malostranském gymnasiu v Praze. Kdežto v mládí byl V. A. Svoboda nadšeným vlastencem, prudkým radikálem, okázalým Slovanem, změnil postupem úřední dráhy své přesvědčení, stav se velebitelem klerikalismu, reakce, mocných tohoto světa, ba přímo se odnárodnil. V době přátelství s Hankou napsal česky několik velmi zdařilých ód, básní epických, dílem dějinného, dílem legendárního podkladu; později zabýval se hojně překladatelstvím, vynikaje neobyčejnou obratností formální, o čemž svědčí "Výbor básní Friedricha Schillera" (1847). Svůj živý zájem o divadlo projevil kromě překladů libret veršovanou komedií "Karel Skreta" (1841). Četné, hlavně pozdější jeho básně jsou psány německy. (Životopis Svobodův viz u Rybičky.)

Všeobecná charakteristika padělků rukopisných. Hanka, Linda a V. A. Svoboda, v souhlase s Jungmannem a jeho důvěrnou družinou, byli nadšenými stoupenci romantiky, sdílejíce se s ní jmenovitě o zálibu v starobylé poesii národní, o oslavu dávných, předhistorických údobí minulosti, o původní epiku, dochovanou ve formě rhapsodických písní, o nadšenou lásku k starodávnosti české, která ještě v názorech, v mravích a v jazyce zachovávala všeslovanskou jednotu životní. Než, staročeské písemnictví, zvláště pokud bylo tehdy známo, nevykazovalo památek, které by těmto zálibám vyhovovaly obdobně jako díla básnictví staroněmeckého nebo starořeckého. I umínili si čeští romantikové, povzbuzeni příkladem proslulých falsifikatorů a pabásnitelů anglických v XVIII. věku, původce Ossianova, Macphersona a Chatertona, vytvořiti taková díla a vydávali, složivše je nikoliv bez dovednosti jako archaistickou napodobeninu, za díla starožitná. Romantikové ti nebyli jen nadanými poety a zručnými pabásniteli, nýbrž i vzdělanými slovanskými filology, historiky, starožitníky a čerpajíce ze značného rozkvětu staročeského a staroslovanského mluvnictví na rozhraní věku XVIII. a XIX., stvořili zvláštní, na první pohled věrnou staročeštinu. Některé z památek měly hodnotu básnickou a také působily vlivně na rozvoj poetický a národní; to byly Rukopis Královédvorský a Zelenohorský; jiné pak dílem rozsahu menšího, dílem obsahu naukového, měly účel filologicko-historický, snažíce se posunouti vývoj jazyka i vzdělanosti české do daleké minulosti.

Drobnější podvržené památky. R. 1816 objevila se t. zv. "Píseň Vyšehradská", malá národní píseň milostná přisuzovaná XIII. stol.; počíná apostrofou Vyšehradu, odkudž její jméno. Původci byli Hanka s Lindou. R. 1818 přeložil Hanka z němčiny do domnělé staročeštiny volně "Milostnou píseň krále Václava" a vydával tento rukopis za staročeský originál. O deset let později "objevil" Hanka velmi starožitný meziřádkový překlad Evangelia svatojanského, klada jej do XI. věku, ale hned Dobrovský zjistil v evangeliu tom podvrh. Soudobě rozmnožil skutečně staré české glosy k středověkému slovníku zvanému "Mater Verborum" o řadu glos padělaných, jimiž starověku českému přisuzují se nejen různí bohové po způsobu bohů antických, nýbrž i celá škola umělecká při klášteře sázavském, při čemž užil hojnou měrou výrazů staroslovenských a staroruských. Poslední Hankův falsifikát t. zv. Libušino proroctví z r. 1849 nedovedlo však vzbuditi nižádné důvěry ani u stoupenců a ctitelů Hankových. Některými badateli např. A. V. Šemberou byl též staročeský "Mastičkář" pokládán za falsifikát, ale novější zkoumání hájí pravost této památky.

Popis a obsah rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Dne 16. září 1817 "nalezl" Hanka v sklípku v Králové Dvoře 12 celých pergamentových lístků malého formátu a 2 nesouvislé proužky; dle nadpisů byl to zbytek rozsáhlého rukopisného kodexu a sice 25.-28. kapitola jeho III. knihy; rukopis vydával se písmem za památku XIII. věku a obsahoval I. básně epické (8), II. básně milostné lyrické (6). Jsou to, dle pořadí rukopisného a dle běžného pojmenování, tyto skladby:

I. Skladby epické:

1. Oldřich a Boleslav (neúplné) líčí v 61 desítislabičném verši vyhnání Poláků z Prahy od statečných Čechů za vedení Oldřichova a Jaromírova r. 1004.

2. Beneš Hermanóv čili O pobití Sasíkóv opěvuje v 19 čtyřveršových slokách historicky málo doložený boj Beneše Heřmanova a lidu selského pod "Hrubú skálu" se Sasy, již za nepřítomnosti knížete vtrhli do Čech (snad 1203).

3. Jaroslav aneb O velikých bojech křesťan s Tatary předvádí ve 289 desítislabičných verších konečně vítězství Moravanů pod Jaroslavem nad Tatary a předesílá obšírné líčení tatar. bojů s křesťany na slovanském východě i zevrubnou epickou motivaci tatrského vpádu do Evropy. Hlavní děj klade se pod Hostýn u Olomouce a jest myšlen k roku 1241.

4. Čestmír aneb O vícestvie nad Vlaslavem, dílem ve strofách, dílem v epickém rozměru 10-slabičném, celkem 245 veršů; z nezcela jasného podání lze sestaviti vypravování o hrdinských činech Neklanova vojevůdce Čestmíra nad odbojným knížetem luckým Vlaslavem; děj odkazuje k pohanskému dávnověku.

5. Ludiše a Lubor čili O slavném sědání v 136 osmislabičných, bezbarvých verších popisuje rytířské klání na hradě knížete zálabského; vítěz v turnaji Lubor ověnčen jest rukou dcery knížecí Ludiše.

6. Záboj, úhrnem 260 veršů, částečně volných, částečně desítislabičných, místy i stroficky článkovaných, velebí dosti temně vítězství Samovo epickým dějem, v němž Záboj a Slavoj vedou vítězné voje proti cizáku Luďkovi; příběh historicky nejasný padal by do nejstaršího pravěku českého.

7. Zbyhoň, lyrickoepická píseň o 53 verších 12-slabičných, důsledně provedeným příměrem jinocha a holuba, velebí milence, jenž vytrhl svou dívku ze zajetí násilníka Zbyhoně.

8. Jelen, opět skladba lyrickoepická, v 35 verších; také zde paralelismem mezi osudem jinochovým a jelenovým živě vylíčen smutný skon statečného a milovného hrdiny rukou zákeřného vraha.

II. Skladby lyrické jsou vesměs námětů milostných; převládá v nich elegický tón, který žádá, abychom si představovali, že písně ty byly zpívány dívkou. Jsou to:

1. Kytice o 16 verších stroficky členěných.

2. Jahody o 42 verších obdobného seskupení.

3. Růže o 16 verších.

4. Žežhulice o 12 verších, rozdělených v sloky.

5. Opuščená o 14 verších, opětně stroficky členěných.

6. Skřivánek o 16 verších.

Tento, namnoze zlomkovitý padělek nezcela jednotné faktury, obsahující dvě zcela odlišné skupiny skladeb hrdinskoepických a erotickolyrických, nazývá se dle svého "naleziště" již od prvního vydání Hankova z r. 1818 Rukopisem Královédvorským (RK). -

Hned následujícího roku vytasil se Hanka s jinou "staročeskou" památkou, domněle původu ještě starobylejšího, jest to t. zv. Rukopis Zelenohorský (RZ), pojmenovaný od r. 1829 tak, ježto Hanka prohlašoval, že rukopisný zlomek tento, purkrabímu hr. Kolovratovi anonymně zaslaný, nalezen byl na Zelené Hoře. Skládá se ze dvou částí, obou neúplných, Sněmy a Libušin soud, obě psány jsou 10-slabičným veršem. Vedle epického děje, jehož středem jest spor rozvaděných bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví otcovské a rozhodnutí jeho před soudnou stolicí Libušinou, jest hlavním obsahem "Libušina soudu" podrobné a živé líčení právních zvyků staročeské doby pohanské, kterou písmem i líčením skladatel představoval si asi v IX. věku.

Vznik, původcové a prameny RK a RZ. Oba Rukopisy jsou společným dílem básnické i přátelské družiny Hankovy, prvních to básnických romantiků v našem obnoveném písemnictví; není však rozhodnuto, zda Jungmann s Ant. Markem nebyli též důvěrně zasvěceni do celého podniku padělatelského a na něm účastni. Dnešní stav badání o Rukopisech došel asi k těmto výsledkům. Od Hanky pochází patrně písmo RK, pak staročeština obou památek, z nichž i ony části, kterých sám nesložil, převlékal v roucho staročes. a převáděl do formy veršové; při tom hleděl, zejména v RZ docíliti staročeštiny co možná starobylé a užíval hojně výrazů z ruštiny i ze staroslovenštiny. Básnicky se zúčastnil Hanka skladby Rukopisů lyrickými básněmi, které se přimykají vesměs jednak k Hankovým původním písním, jednak k jeho podrobnému studiu ruské národní poesie lidové. Naproti tomu ukazuje Lindova "Záře nad pohanstvem" i menší práce jeho, že jich autor byl původcem epických skladeb RKZ; i pokládá se dnes za dokázáno, že skladby "Záboj", "Čestmír", "Jaroslav", "Oldřich" a "Libušin soud" byly složeny novočesky, rhytmovanou prosou, ale s básnickým vzletem od Josefa Lindy, a že jejich staročeskou úpravu po stránce jazykové a palaeografické obstaral Hanka. O V. A. Svobodovi lze toliko říci, že měl podíl na pracích redakčních a že byl zasvěcen do tajemství podvrhů rukopisných; ale pokud se činně účastnil skládání i úpravy epických částí RK nelze prozatím zjistiti.

Hlavním zdrojem epických básní RKZ, pokud opěvovaly události domněle aneb skutečně historické, byla kronika Hájkova, kterou proti odmítavé kritice dějezpytu osvícenského čeští romantikové povznesli do popředí našich starých děl literárních; některé reminiscence vzaty jsou ze známých do té doby staročeských památek, např. z "Millionu", z "Alexandreidy", z "Kroniky Trojanské", ze "Štilfrída"; hojně se naskytá vliv ruské a srbské poesie národní, "Slova o pluku Igorově", ale i památek epiky cizí, např. Homera a Tassa; zejména však četba obou Jungmannových slavných překladů "Ztraceného ráje" i "Ataly" zanechala v Rukopisech znatelné stopy. Jazyk básnický, jímž RKZ jsou psány, hlásí se zřetelně jako básnická řeč školy romantické a jest inspirován namnoze dikcí Chateaubriandovou a Ossianovou. Méně složitá jest otázka po pramenech lyrických částí RK, složených Hankou: jsou to vesměs "ohlasy" národních písní ruských, jak je měl Hanka před sebou ve dvou sbírkách z let 1774 a 1810. Vytčením těchto pramenů a vlivů zařazeny jsou RKZ organicky do básnické romantiky novočeské.

Vydání a překlady RK a RZ. První vydání RK (potud bez RZ, jenž vydán byv poprvé Rakowieckým v "Ruské Pravdě" 1820 a bratřími Jungmanny v "Kroku" 1822, vyšel společně s RK až r. 1829) uspořádal sám Hanka 1818, připojiv kromě vlastních výkladův též A. V. Svobodův překlad do němčiny; r. 1829 vyšlo vydání II. společnou péčí Hankovou a Svobodovou; od Svobody v něm pochází úvod, úprava textu, poznámky a překlad; další Hankova vydání sledovala v letech 1835, 1836, (literami cyrillskými), 1843, 1847, 1851, 1852, (polyglottické vydání), 1853, 1861. Jiný text podal 1845 "Výbor z literatury české" v I. díle. Z dalších vydavatelů zasluhují zvláštní zmínky A. J. Vrťátko (1862, otisk fotografický), A. Kořínek (1864, pro potřeby školní), Fr. Zákrejs (1886-1888, s obrazy Alšovými) a Fr. X. Prusík (1886 s obrazy Manesovými a 1898).

Brzy pronikly RKZ v překladech i do cizích literatur. Zmíněný překlad A. V. Svobodův do němčiny (1818 a 1829) upoutal samého Goethea, jenž dle jeho textu přebásnil případně "Kytici"; záhy následovaly i jiné překlady německé: hrab. M. J. Thuna (1845), M. Hartmanna (1847), S. Kappera (1859); k nim druží se Legerův překlad do francouzštiny (1866); Bowringův (1832) a A. H. Wratislavův (1849 a 1852) do angličtiny; Fel. Francesconiho (1851) do italštiny; Riedlův do maďarštiny. Skoro všecky jazyky slovanské mohou se vykázati několikerým překladem RKZ, některé kromě toho i zvláštními vydáními těchto pochybných památek. Tak Rusům je vydali Šiškov (1820), Sokolov (1846) a Někrasov (1872) a přeložili Šiškov (1820) a M. Berg (1846). Polákům RZ vydal Rakowiecki (1820) a RKZ přeložili Brodziňski (1836) a Siemiňski (1836); maloruský překlad pochází od Šaškieviče, lužický od Smoleře, slovisnký od Levstika, srbochorvatský od St. Vraze, Zlatojeviče a Berliče, bulharský od Žinzifova. Kromě toho i v jiných literaturách přeloženy jsou jednotlivé zpěvy RKZ.

Význam a vliv RKZ. "Objevením" a uveřejněním domněle staročeských památek básnických splnila se dvojí touha naší ranní romantiky vlastenecké. Jednak získány obsáhlé památky, podávající velmi podrobné svědectví o pradávných údobích staročeské řeči, historie a vzdělanosti, jednak doloženo vysoké umění básnické našich předků v šeré dávnověkosti; kromě toho odpovídaly RKZ po všech stránkách všeobecným představám romantické vědy i poesie. Dokud byly památky ty pokládány za skutečně starožitné, byly velebeny ve všech těchto směrech, a bylo z nich hojně čerpáno. Věda jazyková (Dobrovský, Jungmann, Šafařík), dějepisná (Šafařík, Palacký), právní (H. Jireček, V. Brandl), mythologická stavěla na jejich vratkých předpokladech svoje badání, a to nejen u nás, nýbrž i na slovanském východě (Sreznevskij, Kotljarevskij, K. Aksakov). Básnictví osvojilo si jejich dikci, jejich obrazy, jejich mythologii, jejich techniku poetickou, ač lze říci, že přímý jejich vliv zůstal omezen spíše na epigony než na tvůrčí duchy básnické. Jejich náměty a postavy zdomácněly v českém umění vůbec, řada uměleckých výtvorů nejpřednějších duchů novočeských (Zeyer, Manes, Aleš, Smetana) není srozumitelna bez znalosti těchto památek. Také vlastenecké nadšení živilo se hojně ze zdrojů RKZ, jimž lze přičítati dlouhé a mohutné udržení romantických zálib v staročeském pravěku, v pohanské mythologii, v předhistorické epice atp. Jakožto falsifikáty, jichž nepravost poznala cizina dříve než Čechy, uškodily RKZ značně vážnosti české vědy, ale mnohostranná diskuse o jejich pravost, která zasáhla veškeré obory duchovních věd v Čechách, uspíšila vědecký rozvoj a zejména rozkvět nauk filologických.

Boje o Rukopisy. Bojem o Rukopisy nazýváme veliký naukový spor o pravosti Hankou "objevených" památek, jmenovitě RKZ, jenž vedl k naprostému zjištění jejich novodobého, podvodného původu. Spor ten trval v několika učeneckých pokoleních déle než 80 let a rozvrhuje se na období čtyři:

I. Období od "objevení" RKZ do r. 1847. V této době RK byl všeobecně pokládán za památku pravou; diskuse vedena o RZ a Ev. sv. Jana. Dobrovský od počátku pokládal RZ za padělek, mínění své vyložil 1824 v Hormayrově Archivu dvakráte; Svobodova obrana RZ proti němu namířená, v ničem nedovedla zviklatijeho vědecky zdůvodněných pochybností, také nepravost Ev. Jan. odhalil a dokázal hned r. 1828. Avšak po smrti Dobrovského padělatelé měli volné ruce; r. 1829 Svoboda, brzy na to a znovu 1834 Palacký, 1832 Jungmann důrazně a obšírně hájili RZ, vyvracejíce důvody Dobrovského. Nadarmo 1837 varoval učený slavista Kopitar, zdůrazňuje námitky svého zesnulého přítele. R. 1840 vyšla velká vědecká publikace na obranu všech Hankových památek "Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache", auktory jejími byli oba přední vůdcové naukového života v Čechách, Palacký a Šafařík. R. 1845 všeobecně uznány jejich důvody, a Hanka i se svými falsifikáty požíval neobmezené úcty.

II. Období 1847-1874. První nárazy nové skepse, která se vracela ke stanovisku Dobrovského, vyšly z ciziny: germanisté M. Haupt (1847) a J. Feifalik (1857) otřásli věrou v pravost Písně krále Václava a Písně Vyšehradské; feuilleton v Kuhově "Tagesbote aus Böhmen" (1858) charakterisoval Hanku jako padělatele; učený M. Büdinger (1859) zvedl závažné pochybnosti o pravosti RK. O obrany a výklady RKZ pokusili se v té době V. V. Tomek, V. B. Nebeský, J. A. Helfert a Fr. Palacký, nepodařilo se však jim sníti podezření s Rukopisů. Ale tu učinil nový, daleko prudčejší útok na pravost RK opět Feifalik "Über die Königinhofer Handschrift" (1860) na základě hojných a velmi přesných důvodů literárně historických, jichž obrana RK od bratří Josefa a Hermenegilda Jirečků (1862) nedovedla vyvrátiti, a vůči nimž i obranné snahy Vrťátkovy v jeho fotografickém vydání (1862) byly v jádře bezmocny.

III. Období 1875-1886. Gebauerovým (1875) důkazem, že RK nemůže býti starší než staročeský "Million", Jagičovým výkladem (1876) o povaze epiky u národů slovanských zviklány byly četné důvody obrancův. R. 1877 A. Baum a A. Patera dokázali, že Hanka jest autorem většiny českých gloss v Mater Verborum, čímž jeho povaha postavena do nového světla; pod tímto dojmem A. V. Šembera (1877) vyloučil RZ ze svých "Dějin řeči a literatury českoslovanské"; pak zvláštním spisem "Libušin soud" (1879) snesl jazykově a literárně historické důvody pro podvrženost RZ, který marně proti nim hájil V. Brandl (1879). K námitkám Feifalikovým namířeným nejen proti RZ, ale i proti RK vrátil se na podkladě hojných filologických důvodů Antonín Vašek (1879) spisem "Filologický důkaz, že RK a RZ, též zlomek Ev. J. jsou podvržená díla Václava Hanky". Vašek, stejně jako současně A. V. Šembera (1880 a 1882) snažil se již zjišťovati původce a vznik RKZ, ač ne vždy cestou správnou.

IV. Období 1886 až na naše doby. Statí "Potřeba dalších zkoušek RKZ" v Athenaeu 1886 postavil se Jan Gebauer, dotud obhájce a všestranný vykladač RK, v čelo jeho odpůrců a snesl přesvědčující námitky filologické o staročeštině RKZ; statí tou i dalšími studiemi v oboru RKZ obrátil J. Gebauer proti sobě i svým spojencům celý národ, žurnalistiku i učenci, časopisy i obecenstvo. Filologické námitky Gebauerovy rozmnožili z ohledu sociologického T. G. Masaryk, lit. historického J. Vančura a Jaroslav Vlček, historického J. Goll, palaeografického J. Truhlář; časopis "Athenaeum" a později "Listy filologické" byly hlavními tribunami odpůrců RKZ. Objev podvrženosti Ev. Jan. v Museu domácí komissí znovu dal nahlédnouti do padělatelské dílny Hankovy; a ani chemická a mikroskopická zkouška RK, ani četné hlasy nadšených obhájců, mezi nimiž byli zvláště J. Kalousek, V. V. Tomek, J. Jireček, M. Hattala, Fr. X. Prusík, A. Vrťátko, Ad. Patera, Fr. Zákrejs a Jul. Grégr, nemohly zviklati vědecky založených a přesně vedených námitek odpůrců. R. 1888 shrnuli Gebauer a Masaryk všecky své důvody protirukopisné, jakož i hlavní výsledky protirukopisného badání svých spolupracovníků ve vídeňském Jagičově "Archiv für slavische Philologie", tato přesná a zevrubná revise celého sporu orientovala dobře cizinu, kdežto obecenstvu českému vydal Gebauer "Poučení o padělaných rukopisech Královédvorském a Zelenohorském" (1888). Vědecky spor byl rozhodnut, ač nescházelo ani obránců RKZ, k nimž nově se přihlásili J. B. Mašek, Fr. Bačkovský a konečně r. 1896 doasavadní odpůrce jich, Gebauerův žák V. Flajšhans, jehož článek "Boj o Rukopisy" však Gebauerem byl ve všech hlavních bodech vyvrácen. Záhy přibylo několik výborných literárně historických příspěvků pro podvrženost RKZ: 1899 nalezl J. Máchal předlohy lyrických básní RK v ruských sbírkách písní; téhož roku L. Dolanský rozluštil v RK kryptogram "Hanka fecit"; r. 1900 a 1901 Josef Hanuš rozborem básnické činnosti Lindovy ukázal přesvědčivě, že Linda byl skladatelem epických básní RKZ. (Dějiny boje rukopisného zpracoval opětovně Jos. Hanuš: poprve v "Památníku na oslavu panovnického jubilea" I., pak v Ottově Slovníku naučném díl XV., str. 44-55; konečně v "Literatuře české XIX. století" I. 2. vyd. 829-876; tuto stať doplňuje úvaha "Padesátileté diskusse o Rukopisy" v "Listech filologických" XXXIII (1906). Tento článek končí významnými slovy: "Otázka Rukopisová přestala býti otázkou, jest vědecky zodpověděna plně a definitivně nejen dvacetiletou diskussí, ale také celým vývojem naší filologie a historie posledních dvaceti let".)

b) Literatura obrozeného národa
3. Doba přítomná.

Strana 590 a 591:

Důsledné provedení kritické tendence přineslo však první rozpor v českém životě kulturním. R. 1886 a 1887 vybojován T. G. Masarykem, Janem Gebauerem, Jar. Gollem a jejich žáky i stoupenci boj o pravost t. zv. Rukopisů, který skončil nejen důkazem, že ony domněle staročeské památky jsou novodobými podvrhy, ale i rozstoupením se vědeckého světa českého na dva nesmiřitelné nepřátelské tábory. Přívrženci pravosti Rukopisů byli vlastenečtí tradicionalisté, konservativní auktoritáři; odpůrci její pak stoupenci moderních method, reformního kriticismu.

Poznámka:
Starou a střední dobu literatury české zpracoval Dr. Jan V. Novák, dobu novou Dr. Arne Novák.

Přehledné dějiny literatury české
od nejstarších dob až po naše dny. Napsali Dr. Jan V. Novák, c. k. gymn. professor v Praze. Dr. Arne Novák, docent české university v Praze. Vydání druhé, přepracované a rozšířené. Cena K 8,-. V Olomouci 1913. Nákladem R. Prombergra, knihkupectví. Formát 16,5 x 9,5 cm. 828 stran.