Dokumenty rkp. sporu

Milan Otáhal
Význam bojů o Rukopisy

Masarykův sborník VII T. G. M. a naše současnost
II. Stati
Strana 40 až 71:
Význam bojů o Rukopisy

Romantismus, který si na přelomu 18. a 19. století razil vítězně cestu celou Evropou, byl reakcí na osvícenství s jeho chladným racionalismem. Proti rozumu stavěl vřelost srdce, citu a fantazii. Jeho výrazným znakem byla nekritická záliba v dávnověku. Badatelé a lidé kultury se zaměřovali na hledání a objevování starých památek. Tato záliba však vedla nejen ke skutečným objevům, nýbrž přerostla i v úsilí vytvořit nové a umělé "staré" památky. Básníci mnoha národů: Angličané, Francouzi, Němci, Bulhaři, Rusové aj. uměle vytvářeli domněle starodávné zpěvy a básně, opěvující hrdinné činy jejich předků.

Sérii podvrhů zahájil skotský básník James Macpherson, který v roce 1760 vydal v Edinburgu "Zlomky starého básnictví sebrané ve skotských horách a přeložené z gaelské čili ersické řeči". Byly to údajně zpěvy hrdinného pěvce Ossiana asi z 2. století, které vyvolaly veliké nadšení mezi skotskými vlastenci. Na počátku 19. století bylo zjištěno, že šlo o překlady anglických originálů do gaelštiny. Svědkem dalšího podvrhu byla opět Anglie. Roku 1768 vytiskl v Bristolských novinách Chatterton středověkou povídku, kterou prý objevil v kostele. Zanedlouho pak vydal středověké básně domněle složené mnichem Rowleyem v 15. století. Tentokrát se velmi brzo zjistilo, že šlo o padělky, a Chatterton roku 1770 spáchal sebevraždu.

Také v Rusku se na počátku 19. století nalezly starodávné památky. Roku 1812 byl uveřejněn snímek 1. strofy z tzv. slavenorunského svitku, který se vyskytuje také v Slovu o pluku Igorově. Současně byla zveřejněna i jedna z věšteb novgorodských žreců, prý z 5. století. Ale ihned se ukázalo, že šlo o nepodařený a nehorázný padělek nálezce Sulakadzeva. V Rusku došlo i k dalším drobnějším podvrhům a dosud neujasněna je i záležitost se Slovem o pluku Igorově, které bylo poprvé otištěno v roce 1800 a záhy nato v roce 1812 při požáru Moskvy shořelo.

K nejznamenitějším a nejsmělejším patří mystinkace bulharská, které jsou spojeny se jménem významného archeologa Štěpána Verkoviče. První zprávu o nálezu poslal Verkovič telegramem do Moskvy na etnografickou výstavu. Šlo o starý epos v bulharském jazyce nazvaný Svatba Orfeova. Během 12 let, tj. do roku 1877, čítaly objevy na 300 000 veršů (!), takže ani nebylo možno všechny vydat. Co do počtu veršů se daly s nimi srovnat jen indické védy, a proto byly také nazývány slovanskými védami. Obsahem sahají tak hluboko do doby před Kristem, že se podobnými památkami nemůže pochlubit žádný evropský národ. Jsou zde přímé vzpomínky z indické pravlasti, dále na příchod Bulharů a vůbec Slovanů z Indie do Evropy, dosud neznámé mytologické bytosti. Tento nález tudíž zcela měnil dosavadní názory na historii a mytologii Slovanů, ale zároveň úzce souvisel s teorií Rakovského, který vyvracel hypotézy o tom, že Bulhaři jsou příbuzní s Turky a přišli odněkud ze Závolží, a tvrdil, že přišli z Hindustánu. Dokazoval - a to navzdory německým badatelům - teorii a názory o slovanském původu Thráků a tudíž i Alexandra Velikého. Tyto nálezy měly zcela jasný cíl nacionalistického charakteru. Celá záležitost byla objasněna až v roce 1903. Prokázalo se, že padělatel byl učitel Gologanov (Jovan pop Ilijev) a že Verkovič byl jen obětí mystifikace, který však tyto nálezy v duchu bulharského nacionalismu vřele uvítal a využil k podpoře nacionalistických teorií.

K podobným nálezům docházelo i přímo v sousedství Čech. Tak např. v roce 1826 uveřejnil Antonín Moczary list "bratrika Hynka" domněle z roku 1282 a píseň Vzhůru, Češi, kterou prý dával hejtman Jiskra zpívat před bitvou. I v těchto případech šlo o podvrhy. Konečně podobného případu jsme svědky i na Slovensku, kde roku 1810 obdržel Jiří Palkovič od mladého slovenského básníka S. Rožnayho opis básně Žižka aneb hystorye o činech Jana Žižky, udatného vůdce Hussytů v Čechách. Rožnay se pak přiznal, že báseň složil sám. Známý je také případ falzátora Bočka z Moravy, který falšoval některé listiny.

Všechny tyto mystifikace mají něco společného v motivech, vzniku, povaze, tendencích, původcích a osudech. Byly zhotovovány z různých důvodů, mezi nimiž nechyběla ani ješitnost, neuznaný talent, chorobné vlastenectví, bezmezný obdiv k dávnověku, záliba v lidové poezii a zvláště nálada doby, která si v takových tématech libovala a přímo si je vynucovala. Konečně i snahy obrozujících se literatur, které v slavné minulosti hledaly oporu. A aspoň v některých případech se staly tyto padělky součástí formujícího se nacionalismu, jehož snahou bylo dokázat převahu daného národa nad jinými vyspělejšími. [1]

Tyto výtvory tehdejší doby měly velký ohlas nejen mezi lidem zemí, v nichž byly složeny, nýbrž téměř po celé Evropě. Řada z nich byla ihned přeložena do mnoha evropských jazyků.

Vlna záliby v dávnověku a zpěvech o oněch bájných letech se přirozeně nemohla vyhnout ani Čechám. [2] V poměrně krátké době se zde našly tyto starověké památky: v roce 1816 objevil Josef Linda Píseň pod Vyšehradem; 16. září 1817 nalezl Václav Hanka v Dvoře Králové rukopis nazvaný po tomto městě; v roce 1818 poslal anonym nejvyššímu purkrabímu v Praze hraběti Kolovratovi Libušin soud, později podle místa nálezu - Zelené hory - nazvaný Rukopis Zelenohorský; v roce 1819 pak skriptor univerzitní knihovny v Praze Jan Zimmermann objevil Milostnou píseň krále Václava; v roce 1827 našel cizí badatel za Hankovy přítomnosti značný počet českých glos ve slovníku Mater verborum; v roce 1828 byl objeven meziřádkový překlad evangelia sv. Jana, žalm 109 a část žalmu 145 v muzejním Glosovaném žaltáři. Již z tohoto pouhého výčtu - a při tom, jako např. v Rukopisu královédvorském a zelenohorském, šlo pouze o zlomky větších souborů - je patrno, že šlo o velmi bohaté nálezy, které svědčily o rozsáhlosti českých středověkých skladeb, jaké snad nemohl mít žádný národ. Některé z těchto falz měly ovšem jen podpůrný charakter; měly dokázat starobylost hlavních památek, tj. Rukopisu královédvorského (RK) a zelenohorského (RZ).

Česká falza nejsou tedy ničím ojedinělým či mimořádným. Také ona vyplynula z celkové nálady doby a jako např. bulharská či ruská měla posílit sebevědomí rodícího se národa a dokázat jeho kulturní vyspělost. Sehrála však - zvláště RKZ - v českých dějinách především 19. století, zcela mimořádnou roli. Boj o jejich podvrženost trval velmi dlouho, byl veden s nesmírnou urputností, bezohlednosti a zasahoval do širokých vrstev českého lidu.

Jak velký měly RKZ vliv jenom na umění, kolik umělců inspirovaly k vytvoření někdy i velmi významných kulturních statků! Zvlášť silně působily ve výtvarném umění. Již v roce 1820 v Machkových Dějinách českých v kamenopise nacházíme listy J. Frühlicha Libušin soud a Tataři u Olomouce. Malíř Makovský zde zachytil Čestmíra a Vlastislava, J. Walter Vyhnání Polanů a L. Fries Pobití Sasíků. V roce 1840 vypsala Akademie pro své žáky soutěž na téma Libušin soud. Úspěšně se této soutěže zúčastnil i mladý Mánes, jehož kresby se nezachovaly. Známé jsou však jeho návrhy na ilustrace k RK z poloviny 50. let 19. století. Na podzim 1860 pak vyšel první Mánesův sešit Staročeských zpěvů hrdinských a milostných (RKZ), jímž vydání skončilo, neboť se přihlásilo jen pět odběratelů. Roku 1857 dokončili malíři K. Svoboda a J. M. Trenkwald soubor 30 mědirytin, vycházejících tematicky z RKZ. Na Mánesa navázal Mikoláš Aleš se svým cyklem Vlast, který ideově čerpá z RKZ, a celá tzv. generace Národního divadla. Mezi tyto výtvarníky, kteří se také ideově opírali o RKZ, patřil J. Mařák (viz jeho Vyšehrad a Hostýn), J. Tulka se svou Zábojovou písní žalu, J. Hellich (obraz Neklan a Vlastislav) apod. Ale Rukopisy byl velmi ovlivněn i J. V. Myslbek, jak o tom svědčí jeho Záboj a Slavoj určený pro pylon Palackého pomníku, jímž vrcholí jeho úsilí vyjádřit výtvarně ducha RKZ.

Rukopisy působily silně i na literární tvorbu, jak to dokazují verše J. Nerudy, básně V. Hálka a Jar. Vrchlického nebo básnický cyklus Vyšehrad od J. Zeyera. Ani hudba nemohla přirozeně opomenout tyto památky. Již v roce 1823 zhudebnil V. J. Tomášek šest lyrických písní RK. Navázali na něj K. Bendl a F. Z. Skuherský a pak sám Zd. Fibich, který také zhudebnil některé písně z Rukopisů, pokoušel se složit i symfonickou báseň Záboj, Slavoj a Luděk a zabýval se i plánem na vytvoření symfonické básně Jaroslav. Též Antonín Dvořák zhudebnil šest básní RK, které patří k jeho nejzralejším dílům. Tato řada hudebníků vrcholí Bedřichem Smetanou, jehož slavnostní opera Libuše vznikla podle RZ. [3]

Jestliže byl vliv Rukopisů tak hluboký v nejcitlivější oblasti lidské tvorby, v umění, je třeba se ptát, proč tyto domnělé památky působily tak pronikavě a proč jen málokdo pochyboval o jejich pravosti. Jejich vliv souvisel bezesporu s celkovou situací, v níž se české etnikum nacházelo na konci 18. a počátku 19. století, v době, kdy se český národ formoval, tedy v éře národního obrození.

Romantismus ovládl Evropu a pronikl i do rakouské říše; záhy převládl i v Čechách. Byl to však romantismus německý, herderovského ražení. Herder se svou zálibou a obdivem k "lidu", lidové písni a vírou v budoucnost Slovanů, kteří po předchozí éře Románů a Germánů se měli stát vůdčí a určující silou Evropy a tím celého civilizovaného světa, i se svou přirozenoprávní teorií se stal ideologem rodícího se českého národního hnutí. Romantismus se v Čechách spojil s národně obrozeneckým proudem, který pod jeho vlivem přijal řadu znaků. Tento romantismus se vyznačoval mírností, obdivem k údajně nezkaženému lidu a dávné minulosti, v níž viděl "zlaté časy". Byl v příkrém rozporu s romantismem, jak jej představoval lord Byron a jehož znakem byla vzpoura, aktivní nesouhlas a nespokojenost individua se současným stavem společnosti. I když formy protestu byly různé - od nabourávání konvenční morálky až po přímou účast v boji za svobodu lidu či porobených národů - vyznačoval ho aktivismus, který byl tak typický např. pro polskou kulturu i politiku, měl u nás jediného představitele v Karlu Hynku Máchovi. V Čechách nenašel živější ohlas, neboť český národ se rodil z malých poměrů a národně obrozenecké hnutí se opíralo o střední vrstvy, tzv. malou městskou honoraci, kterou charakterizovala nikoli aktivita a vzpoura, nýbrž přízemnost, malost, obavy před ztrátou byť i nepatrných zisků a konzervativnost.

České národní hnutí bylo dále ovlivněno zvláštní situací. Český národ žil v rámci mnohonárodnostní monarchie, která v úsilí o centralizaci a zajištění dobrého chodu celé říše prosazovala germanizaci. V německém jazyku viděla centrální moc onen nástroj, který umožní udržet jednotu říše. Avšak i uvnitř historických českých zemí byla situace složitá. Žily tu vedle sebe dva národy, Češi a Němci - kteři po staletí budovali společně svou vlast. Herderovská teorie, která zrušila pojem vlast, vycházející z teritoria, a nastolila jeho nejvyšši hodnotu národ, pojatý přírodně, musela vést nutně k rozpadu dosavadní jednotné společnosti v Čechách ve dva národy. Rozlišovacím znakem se stal jazyk. Češi se začali vydělovat z dosavadní "böhmisch" společnosti a vytvářet český národ, charakterizovaný jazykem a společným charakterem, jehož první znaky bylo možno sledovat již v dávnověku. Vzniká český nacionalismus, jehož podstatnými rysy je protiněmectví, slovanství, lidovost a historismus. Teprve v pozdější době přistupuje s Havlíčkem další znak: političnost.

Český národ se vytvářel "zezdola", z lidu. Neměl svou politickou reprezentaci, která se formovala teprve v tomto období. Nejdříve byla představována vědci, zvláště filology a historiky, neboť bylo nutno především dotvořit jazyk, prokázat jeho schopnost jako nástroje nové české kultury a vědy a jako hlavního odlišujícího znaku a vytvářet společné povědomí, jehož prvky se hledaly v minulosti. Později tyto vědce nahrazovali lidé svobodných povolání a žurnalisté, kteří se stávali mluvčími a politickými představiteli českého národa, omezeného před rokem 1848 stále ještě na nepočetné střední vrstvy inteligence, řemeslníků a živnostníků. Slabost národa, obavy o jeho existenci, což se odráželo i na jeho hnutí, je charakteristickým rysem tohoto období. Proto neustále hledání spojenců mezi silnějšími, ať je to již Slovanstvo jako celek nebo jen Rusko či habsburská dynastie. A zároveň i snaha prokázat odlišnost a převahu nad nejbližším spoluobčanem, tj. Němcem. Proto ono úsilí vyhledávat a zanášet do dávné minulosti jakousi demokratičnost starých Čechů, kteří prý ve společenském zřízení značně převyšovali staré Germány s jejich feudálním zřízením, šlechtou a poddanými.

Rukopisy měly všechny tyto rysy českého nacionalismu posilovat. Nebyly tedy na rozdíl od některých jiných padělků pouze výrazem romantické záliby v dávnověku a lidové poezii, ale byly vytvořeny přímo pro to, aby dokázaly nadřazenost Čechů nad Němci, jejich svébytnost a vyspělost. Tento protiněmecký nacionalismus se projevil již v samotné myšlence na vytvoření takových falz. Němci měli své starogermánské písně o Nibelunzích, kdežto Čechové nic takového neměli. Nechtěli však zůstat pozadu za svým tehdy kulturně i všeobecně vyspělejším "nepřítelem". Vždyť obrozenci své právo na existenci českého národa reklamovali nikoli poukazem na přítomnost a pozici českého národa v tehdejším světě, ale na minulost, neboť tam, kdesi v dávnověku či středověku, byly skryty hodnoty, které potvrzovaly právo českého národa na jeho vstup mezi novodobé národy. Tak V. A. Svoboda, Hankův přítel a podle všeho i jeho spolupracovník na padělcích, napsal v předmluvě k 2. vydání RKZ: "Když v novější době procitlo šlechetné národní snažení, když několik silných duchů jalo se k českému národu mluviti českým jazykem, všichni těžce nesli nedostatek starých národních básní, jež jak se obecně cítilo, byly nutným zárodkem a základem vší kultury národní..." [4]

Ale i svým obsahem posilovaly Rukopisy některé rysy českého nacionalismu, především opět protiněmectví. Tak epické básně RK popisují boj proti cizozemcům - Němcům, šíří nenávist proti nim a poukazují na antagonismus mezi Němci a Čechy: "I by němcem upěti, i by němcem prnúti, i pobitie jim," praví se v jednom verši RZ, který na rozdíl od RK, jenž prý pochází z konce 13. století, hlásí se do století 9. či 10., zdůrazňuje dokonalé státní zřízení starých Čechů, vyspělé soudnictví i pokročilou vzdělanost. Opět je zaměřen protiněmecky. Když se Chrudoš dovolával německého práva, které však u nás neplatilo, byl za to ostatními odsouzen málem jako odrodilec. Naproti tomu evangelium sv. Jana a glosy v Mater verborum odkazovaly, alespoň podle interpretace V. Hanky, na klášter Sázavský, sídlo slovanského kultu v Čechách, sídlo jakéhosi českého - pravoslaví. Tento rys souvisel s tehdejším rusofilstvím. [5]

Takové byly cíle některých obrozenců, kteří povýšili národ na nejvyšší hodnotu a prohlásili vše, co mu podle jejich názorů prospívalo, za dobré, zatímco to, co mu škodilo, a ty, kteří s takovou morálkou nesouhlasili, za špatné a zrádce národní věci. Vždyť již zmíněný V. A. Svoboda zcela veřejně nejen falza obhajoval, nýbrž k nim přímo vyzýval v zájmu rozvoje národní kultury: "Byli bychom šťastni, kdybychom měli mezi sebou druhého Chattertona (o němž již bylo dokázáno, že byl falzátorem - pozn. M.O.), a prosili bychom ho, nekladouce zvláštní význam na historickou přesnost jeho děl, aby jen hodně takových prací složil... Jsmeť z duše přesvědčeni, že geniální Chatterton více prospívá kultuře než muži (tj. Dobrovský - pozn. M.O.), kteří přehnanou kritikou vylidňují století." Polemizuje pak s přísným odsudkem Dobrovského, pokud jde o RZ, a konstatuje: "Avšak ani pak (tj. když bylo zjištěno, že jde o padělky - pozn. M.O.) nezasluhoval by muž, jenž pokusil by se takovým způsobem napodobit dílo starověku, tohoto veřejného pohanění..." [6] Není tedy divu, když: "Národ, jazyk, sláva vlasti - tyto nejsvětější ideály měšťanské společnosti XIX. století - se právě u zasvěcenců (podtrhl M.M.) spojily s vědomím falše, lži, podvodu nebo alespoň povážlivosti, nekritizovatelnosti," [7] že F. X. Šalda oprávněně charakterizoval Hankův nacionalismus takto: "Je zřejmě proticivilizační v tom, že si vytváří zvláštní národní mravnost, která mu dovoluje podvrhy a falsa, tzv. Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského - tedy něco, co se příčí mravnosti obecné." [8] A ještě jeden citát, který potvrzuje, že pro mnohé obrozence, kteří pomáhali formovat profil českého člověka a jeho etiku, platila zásada: účel světí prostředky. J. Linda ve hře Jaroslav, což je hrdina jedné básně RK, říká zcela nepokrytě: "Nehanbi se, vlasti, že tvůj rek i padouchů spády prolézá. Co nebe, co peklo poskytuje - všechno pomáhej - naše síla nedostačuje!" [9]

Rukopisy se stávaly nedotknutelnými a postupně se vytvářel jejich kult. V samotném základě národního obrození leželo tedy - řečeno s Hamletem - něco shnilého. Avšak nedosti na tom. Právě proto, že Rukopisy byly jakýmsi tabu, byli nemilosrdně pronásledováni všichni ti, kdo - ač také dobří Češi - pochybovali o jejich pravosti. Obhájci Rukopisů používali všech prostředků - méně však vědy a více pomluv a nadávek -aby pochybovače umlčeli. A tak nejen Anglie má svého mrtvého - Chattertona, ale i v Čechách byli uštváni k smrti, nikoli ovšem padělatelé, nýbrž někteří odpůrci. Když nestačila věda a její argumenty, mobilizovalo se veřejné mínění a žurnalistika, která se stala nejvyšším soudcem ve sporu o RKZ, jehož podstatou nemělo být obhájení pravdy, ale "cti" národa.

Jestliže vidíme Rukopisy jako nedilnou součást národního obrození, pochopíme, že všichni významnější obrozenci přijali jejich objevení s velikým nadšením a radostí. Tak Fr. Palacký si v roce 1819 poznamenal do svého deníku: "S nevýslovnou radosti četl jsem z počátku léta tohoto s milým Šafaříkem poprvé rukopis Královédvorský. Tedy-liž proměnila jsi se ve slávě Své, ó Vlasti má! Vyneslas ještě jednou velebnou hlavu Svou, a národové hledí k Tobě s udivením!" A ještě roku 1859 vzpomíná Palacký s takovým dojetím na objevení RK: "My starší součastníci, kteří jsme byli ještě svědky a účastníky pokusů, konaných před rokem 1817 o to, aby se vytvořila a povznesla básnická mluva česká, dovedeme o tom vypravovat, jak se objevením RK otevřel náhle před námi nový netušený svět, s jakou kouzelnou mocí tak nezvyklé a přece duchu našemu příbuzné zvuky bušily v naše srdce, jak rychle proto vyšší a přirozenější vzlét v obraznosti, obraze i slově nahradil a potlačil dosavadní umělý tón české řeči. A nebyla to jen neočekávaná plnost nových silných tvarů a odvozenin, co nás překvapovalo: i mnohem bohatší, bujnější gramatická stavba jazyka v poměru k stavbě novější plnila nás úžasem..." [10] Mezi Čechy se těsně po "objevení" našel pouze jeden muž - Dobrovský, který se vyjádřil skepticky o pravosti některých nálezů, zvláště RZ. Dobrovský byl ještě člověk doby osvícenské a nebyl ovlivněn romantismem a kultem národa. Dovedl se proto podívat kriticky na tyto domněle staré památky a dovedl vyslovit i své pochybnosti. To však neznamenalo, že byl méně vlastenecký, jen si vlastenectví představoval jinak než obrodiči typu Jungmanna, Hanky či Svobody. Byl to on a nikoli Palacký, který se řídil jeho pozdějším výrokem: věda a humanita stojí nad národy. Přijal sice Píseň Vyšehradskou, neboť si zprvu vůbec nedovedl představit, že by někdo mohl připadnout na nápad falšovat staré české památky, přijal i RK. Ale pochybnost v něm vzbudila již samotná okolnost nálezu Libušina soudu (RZ). Když pak měl možnost RZ důkladně prohlédnout a prostudovat, došel k tomuto závěru: "Když jsem to spatřil a důkladněji zkoušel, nemohl jsem souditi jinak než že je to klukovství, jímž padělatelé z přehnaného patriotismu a nenávisti k Němcům chtěli oklamati jiné neopatrné." [11] Dobrovský dokázal, odkud padělatelé čerpali své znalosti, a označil i autory. Velmi přesně určil i motivy, které padělatele vedly. Jeho rozbor RZ byl tak dokonalý a vědecky průkazný, že na jeho návrh vyřadilo muzeum RZ ze sbírek staročeských památek. Dobrovský se však záhy přesvědčil, že podvrhy nebyly "klukovina". Padělatelé a jejich ochránci se pustili do boje proti Dobrovskému právě pro jeho značnou autoritu, kterou měl nejen v Čechách, ale i v cizině, za použití všech prostředků. Jelikož však nebyli schopni vyrovnat se mu na poli vědy, začali Dobrovského osočovat z nevlastenectví, což byl v tehdejší době ten největší zločin, a dokonce proti němu zneužili i jeho nemoci. Dobrovský totiž občas trpěl nervovou chorobou. A byl to opět V. A. Svoboda, odhodlaný a neomalený obhájce všech nálezů, který proti němu surově vystoupil: "Jistý superkritik, zaslepený marnivou pýchou na svou autoritu, na svou kritickou neomylnost, odrodilec, jenž smýšlí dosti nevlastenecky, aby na hanbu národa, jemuž náleží, kterýž jej miluje a ctí, jako podvod zavrhoval vše, co by ve starší době jeho kulturu mohlo dokazovati, nevlastenec, jenž chladně a necitelně pomlouvá slávu praotců, muž zatížený občas fixními ideami," jemuž se jedná více "o zachování své kritické vážnosti než o slávu země, kteráž jej zrodila, ba než o pravdu." [12] Také Jungmann se soukromě, neboť veřejně nechal za sebe mluvit takové Svobody, aby vypadal stále jako počestný člověk, připojil k útokum na Dobrovského. V dopise A. Markovi napsal: "Dobrovský, ač vysoce zasloužilý, často více Němec býti se zdá." [13]

I když Dobrovského podporoval vlastně jediný významný vědec, slavista B. Kopitar, přece jen se Hanka a jeho druhové neodvážili veřejně vystoupit s dalšími podvrhy. Čekali na jeho smrt, což Dobrovský tušil: "Ti lidé tuším čekají pouze mé smrti, aby bez ostychu vynesli na světlo, co se jim bude líbiti." [14] A skutečně, teprve po smrti Dobrovského je vítězství falzátorů úplné, i když ne definitivní. Kromě Kopitara, který však se svými pochybnostmi na veřejnosti příliš nevystupoval, se již nenašel vážnější oponent Rukopisů. Fr. Palacký napsal v roce 1829 pro Kopitarovy Wiener Jahrbücher der Literatur posudek o RK, v němž zaujal i kritický postoj k některým problémum spjatým s jeho obsahem. I když nepochyboval o jeho pravosti, tak pokud jde o stáří některých básní RK, shodoval se v názoru s Dobrovským. Konečně i jeho soud o otázce, kolik autorů napsalo RK, svědčí o jeho jisté kritičnosti, kterou dokazují i další poznámky, např. o obléhání hradu Kruvojova. [15]

Nerozhodný byl Palacký zvláště ve věci RZ. Zarážel jej jako Dobrovského neobyčejný vzhled inkoustu, pergamenu, písma. Dobrovského filologické námitky však nepokládal za nevyvratitelné a z obsahu a básnické ceny soudil, že nemohly být vytvořeny v době a lidmi podezřelými z padělání. [16] V této době alespoň do určité míry respektoval důvody Dobrovského, nepostavil se veřejně zcela proti němu a nepotlačil ještě svůj kritický cit. Nesouhlasil však již tehdy s Dobrovským, pokud šlo o pravost evangelia sv. Jana, o níž nepochyboval.

Postupně se Palackého postoj měnil. Jeho kritický rozum byl stále více - nejen v otázce Rukopisů - zatlačován celkovou náladou a potřebou doby, takže nakonec v něm zvítězil český nacionalista německo-romantického směru. V roce 1834 v Časopisu českého musea se veřejně distancoval od svých předešlých pochybností a plně se svou autoritou postavil za pravost RZ: "Blána již před písmem nečistá i špinavá, inkoust zelený po celé blance rozlezlý, litery sotva čitedlné, forma jejich neobyčejná - to vše zarazí na první pohled tuším každého, i sebezběhlejšího, diplomatika. Protož není se čemu diviti, jestliže i kdo rozumný zasadí se o nepravost rukopisu toho. Já také před několika lety, jsa v těchto věcech tehdáž ještě méně honěný, s jedné strany důrazem tím, s druhé pak důvody p. Dobrovského do rozpakův zavésti sem se dal. Nyní ale, v těchto teprva dnech, pilnější než kdy jindy rukopisu (jehož jsem od osmi let neviděl) zkoumání předsevzav, konečně o pravosti jeho i v diplomatické stránce přesvědčil sem se, a správným srdce svého potěšením ochotné o tom před vlastenci činím doznání." [17]

Síla českého nekritického nacionalismu byla již taková, že nejen Palacký, a to nejen v tomto článku, nýbrž i Šafařík mu podlehl. V roce 1840 vydali společně spis: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, v němž provedli velmi důkladnou obranu těch rukopisů, o nichž vyslovil určité pochybnosti Dobrovský, tj. RZ, evangelia sv. Jana i glos v Mater verborum. Do obhajoby dali veškerou svou vědeckou i lidskou autoritu a plně využili i všech vědeckých argumentů. Oba autoři analyzovali zmíněné Rukopisy velmi důkladně, takže na první pohled vyhověli všem požadavkům sebepřísnější kritiky, ale při důkladnějším rozboru se ukazuje, že zvláště kriticismus Palackého byl v roce 1829 mnohem pronikavějši. [18] Současně si oba autoři vyrovnali účty s Dobrovským, který jako jediný Čech měl výhrady k pravosti RZ a některých jiných Rukopisů. A vzhledem k jeho autoritě bylo třeba právě jej v zájmu "cti" národa zničit. Jeho názory prohlásili za velký a zlý přehmat, který prý byl zaviněn jeho chorobou. [19] Tedy ani tito velcí Češi a učenci neměli nejmenších mravních zábran, aby odbyli Dobrovského námitky také poukazem na jeho nervovou chorobu. "Tato karikatura kriticismu a charakteru Dobrovského platila téměř půl století za věrný obraz jeho k hanbě vší historické spravedlnosti a k hanbě naší vědy." [20]

Musíme však konstatovat, že podíl Palackého na tomto díle byl větší. Šafařík snad již tehdy měl určité pochybnosti. V roce 1859 se Palacký zmínil o rozdílech mezi ním a Šafaříkem v názoru na RK a Šafařík si svému synovi trpce stěžoval, že s Palackým spolupracoval na tomto díle a že se příliš spolehl na jeho paleografické znalosti: "Co mi to Palacký tehda roku 1840 vyvedl... kdežto on každý den chodil do Musea a celé zlomky u sebe měl, já je snad jen jednou viděl, rozuměje paleografii vůbec málo, latinské pak nic; a potom se zlomky Bočkovými také neopatrně do pasti vlezl." [21] Víme-li, že Šafařík v 50. letech vůbec začal pochybovat o pravosti Rukopisů, zatímco Palacký vítal každou staročeskou památku, která posilovala jeho koncepci starých českých dějin (viz i jeho vztah k Bočkovým falzům), vrhá vztah obou vědců k těmto podvrhům světlo i na jejich vědecké kvality a snad i záměry.

Tento rozbor z pera dvou největších českých vědců podstatně přispěl k upevnění autority Rukopisů a rozšíření jejich kultu. Ruský vědec Lamanskij později charakterizoval Denkmäler jako dílo škodlivé, které "rozšířilo množství nepravdivých úvah, politováníhodných omylů a bludů". [22]

Obhájení pravosti Rukopisů velmi posílilo český nacionalismus, jak byl formulován Jungmannem, Hankou, Svobodou a dalšími. Tímto spisem Palackého a Šafaříka také skončila první etapa boje o jejich pravost faktickým umlčením a snahou o podrytí autority Dobrovského, jediného tehdy českého kritika některých z těchto padělků. Již tehdy se rýsovaly metody, jichž český nacionalistický tábor bude používat i nadále, v dalších etapách boje o Rukopisy.

V 50. letech 19. století v době tzv. Bachova absolutismu, byly Rukopisy podrobeny nové kritice. České národní hnutí bylo v té době v úpadku, všichni pokrokoví lidé byli z něho vyřazeni nebo je sami opustili nebo zemřeli. Do jeho čela se dostali konzervativci typu Tomka, Jirečka apod. Rukopisy v českém národním hnutí ustoupily do pozadí, nikdo z Čechů fakticky nevyslovil pochybnosti o jejich pravosti. Tehdy to byli Němci, kteří vystoupili s kritikou Rukopisů. Jejich důvody nebyly stejné. Většinou to byli ovšem vědci, kteří se na základě vědecké kritiky snažili dopátrat o Rukopisech pravdy, kteří nebyli vedeni důvody nacionální záště, ale pouze úsilím o poznání pravdy. Problém Rukopisů však využila i policie, aby podlomila české národní hnutí.

První padla Milostná píseň krále Václava. Již roku 1847 dokázal německý literární historik Haupt, že jde o překlad německé písně do češtiny. Julius Fejfalík pak prokázal, že překlad byl pořízen podle zpracování Tieckova textu z počátku 19. století. Na základě těchto důkazů bylo české muzeum donuceno zvolit komisi, jejíž závěr byl, že Milostná píseň, ale i Píseň Vyšehradská jsou falza. Toto odhalení a to, co již bylo známo o Hankovi jako padělateli, silně otřáslo autoritou obhájců Rukopisů, mezi nimiž na prvním místě byl Jungmann, Palacký, Šafařík. I když Šafařík - alespoň soukromě - vyslovil své pochybnosti o pravosti nejcennějších památek RZ a snad i RK: "...propadly hanebně dva staré zlomky." psal Pogodinovi. "Jsou to hanebné padělky, a padělatelé se snadno uhodnou. Komise bude ve svých pracích pokračovati a nepochybně ještě více zdánlivě starých památek propadne." [23]

Boj proti Rukopisům a zvláště diferenciaci v českém táboře v poměru k těmto domněle starým památkám zkomplikoval případ z roku 1858, kdy pražská policie čistě z politických a protičeských důvodů hodlala zahájit v novinách útok na pravost RKZ. [24] I když vídeňská vláda nakonec s celou věcí nesouhlasila, přesto vyšla v říjnu 1858 v pražském deníku Tagesbote aus Böhmen serie anonymních článků s názvem Handschriftliche Lügen oder paleographische Wahrheiten útočících na RKZ a vyslovujících pochybnosti o jejich pravosti. Na tento útok odpověděl Fr. Palacký, který zdůraznil protičeský záměr této akce a uvedl své tři proslulé historické důvody, dokazující jejich pravost. [25] Na základě tohoto článku proběhla pak diskuse mezi Maxem Büdingrem, německým historikem z Vídně a znalcem slovanských a staročeských dějin, a Palackým, který argumentoval nepříliš přesvědčivě. Proti RK vystoupil také vynikající, i když ještě mladý vídeňský vědec J. Fejfalík, který značně otřásl jeho pravostí. Češi, zvláště Palacký a Jirečkové, se pokusili vědeckými argumenty hájit RKZ, ale jejich hlavní zbraní bylo obvinění z německo-nacionálního a protičeského postoje zmíněných odpůrců. Výsledkem této velké debaty o pravost RKZ mezi německou a českou vědou byla porážka české vědy. To však Čechům nevadilo; uzavřeli se pravdivému poznání a nic nezviklalo jejich víru. Vždyť by ostatně padlo největší české historické dílo - Palackého dějiny. Jeho výklad nejstarších dějin českých, tak důležitý pro jeho koncepci českých dějin, je totiž založen právě na Rukopisech.

Tato druhá etapa boje o Rukopisy neměla kladný mravní účinek, ani svědomí vědců ani svědomí národa nebylo otřeseno. Ba naopak, byl posílen onen český nacionalismus, jehož podstatným rysem bylo protiněmectví a nedotknutelnost všeho, co se dotýkalo posvátné věci národa. A opět musíme vzpomenout Šafaříka, který nepodlehl tomuto protiněmeckému postoji a snažil se posoudit celou záležitost vědecky. Napsal studii o dědičném právu Čechů, v níž dokázal, že prvorozenectví je zvyk a právo německé, ale platilo až od 14. století. Na závěr konstatuje: "Je-li tomu tak, nachází se skladatel básně Zelenohorské ve zjevném odporu s historií a nemůže do staré doby náležeti." Tuto studii napsal Šafařík již v roce 1859, ale mohla vyjít až v roce 1864, tedy v době, kdy již bouře z konce let 50. utichla. I Šafaříkovo největší dílo bylo založeno na RKZ, ale přesto se dokázal - na rozdíl od Palackého - s touto skutečností vyrovnat, i když za cenu hluboké osobní krize.

Jak silný byl tento nekritický český nacionalismus, který byl vlastní nejen starší generaci, ale i nově nastupující, o tom svědčí i vztah k Hankovi. Hanka byl notorický falzátor a některé z jeho nálezů nebo nálezů jeho přátel byly již tehdy odhaleny jako falza. Neuspěl ani s Libušiným proroctvím, které nalezl v roce 1849. O jeho charakteru svědčí i případ s nálezem tzv. Rostislavových mincí, které také falšoval a jejichž domněle jediný exemplář byl ochoten prodat Rusu Bodjanovskému za 15 zlatých. (Po jeho smrti se objevilo 18 dalších těchto Rostislavových mincí.) Ani tyto skutečnosti neotřásly však obdivným vztahem starší a mladé generace k Hankovi. Mladí mu dali u příležitosti 40. výročí nalezení RK velkolepý dar, album s gratulací 10 básníků vlastnoručně jimi napsanými. Byly zde mj. básně J. Nerudy, V. Hálka, J. V. Friče, G. Pflegra-Moravského. A což teprve jeho smrt a pohřeb, který se konal za účasti 20000 lidí a čtyř set pochodní! Za rakví kráčeli nejpřednější čeští mužové v čele s Palackým, o němž bylo známo, že Hanku neměl rád a nevážil si ho. Ale koho to národ tehdy v roce 1861 pohřbíval, byl to Václav Hanka? Nikoli, byl to symbol. Byl to on, ale jako nálezce nejslavnějších staročeských památek, které dokazovaly převahu Čechů nad Němci. Proto ona sláva, proto ona velkolepost. Opět nám při této příležitosti napadají slova F. X. Šaldy o proticivilizačním charakteru českého nacionalismu a morálce, která je v rozporu s morálkou obecnou.

Třetí etapa proběhla koncem 70. let 19. století a je charakterizována tím, že proti pravosti RZ a již i RK vystoupili Češi. V 70. letech prožíval český národ i česká politika hlubokou morální krizi. Po rozmachu v 60. letech přišlo veliké zklamání z pádu fundamentálek, které znamenalo konec českým nadějím na uskutečnění českého historického práva a vyrovnání s Rakouskem. Česká politika na tuto skutečnost reagovala nikoli střízlivou analýzou situace a vytyčením nového programu, ale "uraženectvím", politikou pasívní. Oba směry, staročeši a mladočeši, místo aby společně postupovali proti Vídni, bojovali vzájemně proti sobě. Již tehdy projevila česká žurnalistika zcela zřetelně svůj charakter, neboť zápolila nikoli argumenty a v souladu s obecnou morálkou, ale klepy a špiněním. Tyto metody zakořenily v českém životě a žurnalistice tak hluboko, že se je nepodařilo vlastně nikdy zcela odstranit. Vždy - zvláště v krizových a pokrizových situacích - se znovu a znovu objevovaly.

Na Moravě tomu bylo poněkud jinak. Zde neměl nacionalismus tak vyhraněné formy, a to proto, že především města byla v rukou německých a Moravané museli svádět boj o každou vymoženost či právo. Nebyl to však boj ideový, který je základem nenávisti, ale boj o konkrétní požadavky, o samé reality. [26] Ovšem základní příčina, která tkvěla hlouběji v minulosti, byl odlišný průběh reformace a protireformace, který na Moravě neměl tak vyhraněný charakter. K tomu přistupovala zřejmě i obava z Prahy, která si činila nároky na vůdcovství a považovala své hegemonistické snahy za zcela přirozené. Pro Moravu nebyl jedinou ideologií jazykový nacionalismus, nýbrž snaha řešit všechny problémy nikoli podle jakýchsi ideových schémat a představ, ale s přihlédnutím ke skutečnosti. Právě proto vznikly tu předpoklady k chladným, nezaujatým a racionálním úvahám o pravosti dvou nejdůležitějších památek, o RKZ. Ale i ve vědě byly zde lepší podmínky, neboť české vědě nešlo o podstatu problému, jak je vidět i z charakteristiky, kterou podal jeden z Moravanů, Jan Mrazík: "Praha, zdá se mi příliš hloupou v tomto vzhledě. Samá politika, a tak hloupá, že hloupější svět neviděl a neslyšel, samá úzkoprsost a šosáctví, sám klep a pomluva, sám velký křik do světa, jací jsme rekové, a my - chudáci až hanba si vzpomenout." [27] Proto tedy to byli po Dobrovském dva Moravané, kteří vystoupili proti pravosti RKZ. Jako první se ozval proti RZ A. V. Šembera, který vlastně patřil mezi buditele a měl velkou zásluhu o Mladou Moravu. Své ddvody proti pravosti RZ shromáždil ve spise, který vydal ve Vídni roku 1879 s názvem "Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen, též zlomek Evangelium sv. Jana". Po jeho vyjití se proti Šemberovi rozpoutala zuřivá štvanice. Ač rok před tím, u příležitosti 70. narozenin, byl oslavován jako největší Čech, nyní byl hanoben jako zrádce národa. [28]

V souvislosti s vystoupením Šemberovým se dostal do styku s problematikou Rukopisů i T. G. Masaryk. Byl se Šemberovými velmi spřátelen a s jejich dcerou Zdenkou si dlouho dopisoval. Masaryk byl také Moravan a studoval ve Vídni, kde poslouchal i odpůrce Rukopisů Büdingera, Miklošiče, a nebyl tudíž ovlivněn slepým českým nacionalismem a s ním spojeným kultem Rukopisů. Již tehdy zřejmě pochopil, že jde ne o filologii či staročeskou památku, ale o pověru, která zatemňovala lidem mozky, budila v nich fanatismus, znemožňovala jakoukoli vědu či pouhý střízlivý úsudek. [29] Šemberova analýza RZ vzbudila však nejen Masarykův zájem, nýbrž i snahu mu pomoci. Zdá se, že jej upozornil mj. na sociologické nesrovnalosti v RZ. Co jej však již tehdy silně znepokojilo a rozhořčilo, bylo chování českých lidí. Místo argumentů nadávky a pomlouvání. V tom vlastenectví neviděl. "Já dříve také háral, teď jsem právě tak dobrý a lepší Čech, ale nemám spolku s - bandou." [30]

Šembera nakonec zemřel 23.3.1882 na zápal plic, ale byl ve skutečnosti uštván. Profesor dr. Eduard Albert, slavný český lékař ve Vídni, v pohřební řeči před chrámem servitským ve Vídni mj. prohlásil: "Tak působil po několik desítiletí klidně a skromně, až přikvačil na něho případ tragický. Začal v důslednosti svých výzkumů, věnovaných ryzosti památek jazykových, pochybovati o pravosti některých literárních děl, kteráž národ jeho i on ctil. Prohlásil, že je to falsifikát dobře míněný. Odpověď na to zavzněla trpká. Hněvivě se vzdalovali teď krajané muže druhdy tak slavného. To ranilo jeho staré srdce hluboce a rozhodně. Zemřel bez bolesti, přesvědčen, že hlásal pravdu." [31]

I když byl Šembera po Dobrovském první Čech, který takto veřejně a na základě vědeckých argumentů zvrátil pravost RZ, stále ještě zůstával nedotknutelný RK. Až teprve jiný Moravan - Antonín Vašek, přední jazykovědec a buditel Slezska, jeden z největších českých vlastenců, otec básníka Petra Bezruče, našel odvahu vystoupit proti tomuto paladiu, které vlastně ztělesňovalo nejkrásnější, nejvelkolepější a nejslavnější stránky historie českého národa. Antonín Vašek byl na svůj boj proti pravosti RK odborně velmi dobře připraven. Patřil v té době bezesporu mezi nejlepší znalce staročeštiny u nás. Silně na něj působil, jako na Šemberu, Rusín Antonij Petruševič a ruský učenec Lamanskij, který dokazoval, že Hanka byl padělatelem. Při tom upozornil na souvislost obrany Rukopisů s českým nacionalismem, který nemá dost "smělosti, zmužilosti a svobodomyslnosti", což je příčinou, že se čeští učenci nemohou vyrovnat s touto lží. "Jestliže z vlastenectví lidé vědomě trpí lež a dovolují ji udržovati a rozvíjeti se ve vědě, pak taková shovívavost a takové kompromisy stanou se nejhroznějšími a nejzáhubnějšími vrahy předně vší osvěty a potom politické svobody, která potud je člověku drahá, pokud ochraňuje a zabezpečuje svobodné rozvíjení ducha." [32] To vše vedlo Vaška k závěru, že dále již nemůže mlčet a že je naší povinností, abychom sami vystoupili a nečekali, až budeme donuceni jinými. A tak roku 1879 vydal v Brně vlastním nákladem, neboť se nenašel nakladatel, svl1j proslulý "Filologický důkaz, že rukopis Královédvorský a Zelenohorský, též zlomek Evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky".

Proti Vaškovi se zvedla ještě větší vlna štvanic a útoků, neboť se odvážil na RK. V čele těchto obránců byl opět bývalý rakouský ministr J. Jireček, který vystoupil proti Vaškovi velmi autoritativně a urážlivě, dále V. Brandl, Fr. Bartoš s nemístnou satirou, Fr. Vymazal a další. Proti jeho nezvratitelným důkazům mohli tito lidé postavit povětšinou jen nadávky a pomluvy. Nakonec i jej uštvali k smrti.

Jeho syn Vladimír - básník Petr Bezruč - později napsal tuto krutou obžalobu českého národa: Kdyby z toho měl být pomník, / co po tobě naházeli, / hrotem by se nebe dotknul, / svého lidu buditeli! / Čacký národ: dávno dřímáš, / ještě hotov pomník není, / ještě hážou po Tvém hrobě / těžký kámen po kameni. / Není pochyb, že i tyto bolestné životní zkušenosti formovaly Bezručův vztah k Praze, k českému nacionalismu.

V roce 1880 Vašek, uštván jako Šembera, umírá. Za něco více než 50 let existence vyžádaly si Rukopisy oběti, které znamenaly velkou ztrátu pro český život a vědu. Max Büdinger odešel z Vídně a přestal se věnovat starým českým a slovanským dějinám, J. Fejfalík brzy, a to velmi mladý, zemřel. Umírají také Šembera a Vašek. Syn Šemberův Vratislav Kazimír, nadaný žurnalista, přešel do německého tábora. A i když zde sehrály hlavní roli jiné, obecnější důvody, stal se V. K. Šembera Němcem až za rukopisných bojů v 80. letech, kdy se česká veřejnost postavila proti jeho otci. [33]

Bojem Šemberovým a Vaškovým se uzavírá třetí etapa sporů o Rukopisy. Po Dobrovském to byli opět Češi, kteří vznesli vážné námitky proti RZ, ale, což bylo vlastně poprvé, i proti RK. A to v době, kdy všichni čeští vědci - i Gebauer - věřili v pravost některých domnělých staročeských památek, především RK. Zvláště Vašek přinesl důkazy, které Gebauer v další fázi rukopisných bojů často jen převzal. I když tedy především na poli vědeckém byla hlavní práce vykonána, a i když to byli Češi, kteří tak fundovaně kritizovali RKZ, přece jen rozhodnutí o nepravosti Rukopisu padlo až ve čtvrté etapě, která proběhla v letech 1886-1887. Tehdy se boj přenesl do Prahy, střediska českého nacionalismu, hlavní opory obhájců Rukopisů. Přesto však zásluha Šembery a Vaška je nesmrtelná, i když byla zastíněna bojem pod vedením Masarykovým. A to nejen proto, že svou odvahu zaplatili životem.

Těžký příklop nekritického a provinčního nacionalismu, který v národě viděl nejvyšší hodnotu a v každém, kdo se pokusil z něho vymknout, nepřítele a zrádce, se na počátku 80. let 19. století počínal pomalu odklápět, alespoň v některých oblastech společenského života, nejprve ve vědě a později, na počátku 90. let, i v umění. Nejhůře tomu bylo v politice. Česká politická strategie se sice změnila; Češi zanechali pasivity, vstoupili na říšskou radu a dokonce se stali i součástí tzv. železného kruhu pravice, o který se opírala Taaffeho vláda. Česká politika v této době spolupracovala s nejkonzervativnějšími směry rakouské politiky, jak je představovali např. tyrolští klerikálové či strana Hohenwartova. Avšak tak jako přešli pozdě do opozice, začali Češi opět se zpožděním dělat i aktivistickou politiku. Taaffe za jejich podporu jim v podstatě nedal nic. Jak vypadal život v Čechách v té době? "Smutno tu bylo, tiše, bez života, alespoň vyššího, pravého. Co přinesli kdysi staří, s Palackým v čele, bylo dožito a žilo jen setrvačností. Opakováno to bylo i nyní, ale bez živé již náplně, a tak byl to život bez života. Prázdný, jalový a proto i smutný. I boj mezi Staro a Mlado byl proto tak smutný. Životodárnou myšlenku neměli ani jedni ani druzí, obojí byli větve téhož dorostlého již a usychajícího stromu. Bojováno proto o malichernosti." [34] Čechům však stále ještě zůstával RK!

V té době byla již existence českého národa zajištěna. Za normálního vývoje nemohla hrozit českému národu germanizace. Ba naopak, biologický, ekonomický a kulturní rozmach českého národa vyvolával stále stoupající obavy německé části obyvatelstva českých zemí, takže u ní vznikla jakási "Abwehrpsychose". Na pořad dne se tedy dostávaly nikoli problémy zajištění existence českého národa, ale začaly se klást otázky po jeho smyslu. Není proto divu, že předmětem analýzy se stává český nacionalismus a že se hledaly jiné hodnoty než je národ, ať již to byla pravda, humanita či podobně. Situace však nebyla pro ty, kteří se rozhodli bojovat s tímto nekritickým a adoračnim nacionalismem, nikterak lehká. Proti všem těmto moderním lidem stála oficiálni česká politická reprezentace. Přitom v boji za nedotknutelnost všech hodnot, spjatých s tímto nacionalismem, nebylo rozdílu mezi staro- a mladočechy. Kdykoli někdo proti těmto hodnotám vystoupil, přestalo mezi nimi nepřátelství a spojili se k boji proti společnému "nepřiteli" či zrádci české věci. Mezi tyto hodnoty patřily přirozeně Rukopisy. Jejich autorita byla sice v cizině už zcela podlomena a i v českých zemích předchozími spory silně utrpěla, přesto však se ještě nenašel nikdo, kdo by se v samotných Čechách odvážil postavit především proti RK. Začala tak čtvrtá, rozhodující etapa boje o Rukopisy, která má některé zcela odlišné znaky.

Česká věda, kterou v té době charakterizuje nastupující pozitivismus, postupně dospívala k názoru o neudržitelnosti Rukopisů. Byla by jistě tento zápas vlastními silami a v tichu vědeckých pracoven vítězně dokončila. A tu přišel Masaryk, který neposuzoval boj o Rukopisy izolovaně, nýbrž viděl v něm součást celkového českého národního povědomí, charakterizovaného dosud českým nacionalismem romanticko-německého ražení, jak byl formulován již na počátku 19. století.

Významnou a rozhodnou roli ve sporu o pravost RKZ sehrála česká univerzita a Masarykem v roce 1883 založený časopis Athenaeum. Kolem obou těchto institucí se soustředila nová generace českých vědců, kteří si za svůj hlavní cíl položili dopátrat se pravdy na každém úseku bez ohledu na zájmy národa, jak byly interpretovány tehdejšími českými politiky a hlavně žurnalistikou.

V době národního obrození dosáhla česká věda velkých úspěchů hlavně v oblasti filologie a historie. Jako velikáni zde ční J. Dobrovský, J. Jungmann, P. J. Šafařík, Fr. Palacký. Avšak po nich nastalo prázdno. Dlouho se neobjevila osobnost jejich formátu. [35] Nezrodila se však dosud ani nová ideologie, která by překonala starou nacionalistickou ideologii a pojetí vědy jako služky národa. Až do nástupu nové generace reprezentovali českou vědu vlastenci-konzervativci druhu W. W. Tomka či liberálové, jako byl Kvíčala, který sice měl velké sympatie k mladým a sehrál významnou úlohu při vzniku české univerzity, byl však především politikem a podřizoval politickým cílům i vědu. Mimo to, jako ostatně mnozí z těchto "starých", nevynikal příliš ani charakterovými vlastnostmi. V jazykovědě stále ještě vládl M. Hattala, naprosto neschopný člověk, pozoruhodný jen svým autoritářstvím. A co teprve česká filozofie, kterou zcela ovládl ploše sterilní herbatismus a která byla představována takovými lidmi, jako byl J. Durdík.

Proti tomuto vlastenecko-konzervativnímu či liberalistickému směru vznikla ještě před založením české univerzity opozice. Tvořili ji vědci, kteří se neomezovali jen na domácí zdroje, kteří studovali na cizích univerzitách, začínali mít evropský či světový přehled a kteří se tudíž nedívali na české záležitosti jen prizmatem národa. A také jejich požadavky na vědu byly již zásadně odlišné. Charakteristickým rysem byl i jejich zcela nový vztah k německým profesorům, které z nacionálních důvodů neodmítali, ba naopak snažili se s nimi spolupracovat. A tito němečtí profesoři se zase zajímali o české záležitosti a učili své české žáky novým metodám vědecké práce.

Představitelem nového proudu v české historiografii byl Jaroslav Goll. Česká historiografie byla do té doby poznamenána Palackým, který ji vtiskl obrozenecký ráz. Téměř neporušitelnou její zásadou bylo národní poslání a národní povaha. Proto prvním předpokladem dalšího rozvoje bylo překonání tohoto národního poslání historie i nacionalistické koncepce Palackého. I když už někteří historikové před ním k jejímu překonání přispěli, přece jen největší zásluhu má Goll. Především uvedl české dějepisectví do úzkého kontaktu s evropskou vědou. Výsledkem bylo, jak zdůraznil F. Kutnar, nejen vyrovnání metodologické úrovně, ale integrální začlenění českých dějin do univerzálního historického procesu. [36] Proto bylo pochopitelné, že muselo dojít i k revizi nejstarších dějin, jejichž výklad založil Palacký na RKZ a zdůraznil odlišnost starých Čechů oproti feudálním Němcům. Není tedy divu, ba je samozřejmé, že Goll musel vystoupit v boji proti Rukopisům.

Jiným moderním vědcem byl Jan Gebauer. Jeho síla spočívala jen a jen ve vědě, nedovedl myslet jinak než vědecky. Nebyl schopen povrchnosti či dokonce neupřímnosti. Usiloval jen o poznání pravdy a nenechával se v tomto směru ničím omezit. Proto, pokud se sám ze své práce nepřesvědčil o rozporech mezi starou češtinou a jazykem Rukopisů, nejen že proti jejich pravosti nevystoupil, nýbrž je i obhajoval. Pozitivistická metoda ho však stejně jako Golla vedla postupně k tomu, že pochybnosti přerůstaly v jistotu. Filologie se také stala rozhodující vědou, která přesvědčivě prokázala, že Rukopisy jsou falza.

Mezníkem v dějinách nejen české vzdělanosti, ale v našich novodobých dějinách vůbec, byl příchod Masaryka do Prahy v roce 1882. Masaryk se narodil na Moravě a vystudoval v cizině, nebyl tudíž dotčen oněmi malými českými poměry, nebyl ovlivněn a vychován jazykovým, nevěcným, nekritickým a štvavým nacionalismem. Byl to člověk, který dobře znal moderní, především západní vědu a který se zcela orientoval na problémy moderní doby a moderního života. A to vše - jeho vzdělání, vychování, charakterové vlastnosti - jej před určovalo k tomu, aby se stal centrem onoho nového, co se v českých zemích začalo rodit. Bylo tudíž samozřejmé, že se nejen postavil po bok těch, kteří chtěli vyřešit celý spor o Rukopisy vědecky, ale že se stal jejich vůdcem a i vůdcem celého proudu, později nazvaného realismem, který usiloval o obrodu dosud tak malého českého života.

Všichni tito "noví" lidé byli současně také vlastenci, pro něž nebylo lehké vzdát se jakékoli hodnoty, když se ukázala jako podvržená. Jejich vlastenectví však bylo jiného druhu. Nespočívalo na nekritickém obdivu ke všemu, co souviselo s pojmem národ, a nebylo ochotno národu obětovat poznání pravdy. Řídilo se zásadou: padni komu padni, i kdyby tím byla domněle poškozena národní věc. Službu národu neviděli v tom, že by se kultura a věda podřizovaly zájmům národa, které navíc stanovili politikové a žurnalisté zcela v duchu českého nacionalismu, nýbrž v tom, že by i česká kultura a věda přispívaly k rozšíření obecně lidských znalostí a hodnot. Cílem jim tudíž nebyl národ, ale pravda a humanita, což ovšem nebylo v rozporu s opravdovým vlastenectvím.

Hlavním smyslem úsilí Masaryka i některých jiných těchto mužů bylo vymanit celý český život, českou politiku, českou kulturu a vědu ze zajetí výlučně úzce nacionálně chápaných zájmů a hodnot. V oblasti umění, především literatury, začal tento boj začátkem 90. let - podnět k němu dal Machar svou kritikou Hálka - a nástupem moderny a celé generace spjaté s F. X. Šaldou. I zde měl Masaryk svou účast, neboť Machar otiskl kritiku v Masarykově Naší době. V oblasti politicko-ideologické se pak Masaryk vyrovnával s českým nacionalismem a českou otázkou ve svých spisech z 90. let, jako byl "Jan Hus", "Česká otázka", "Naše nynější krize". V oblasti vědy se tento zápas promítl do sporu o pravost Rukopisů. Všechny tyto boje byly nedílnou součástí Masarykova úsilí o obrodu českého života. Ne ovšem všichni šli s Masarykem za tímto obrodným cílem, mnozí s ním bojovali jen na konkrétním úseku.

V boji o Rukopisy nešlo tedy jen o spor názoru s názorem, o zápas mezi dvěma vědeckými stanovisky, nýbrž o morální profil české inteligence a české kultury. [37] Ostatně sám Masaryk to takto chápal, když po 25 letech napsal: "Ve sporu a boji o rukopisy Královédvorský a Zelenohorský pociťoval jsem především mravní význam pro náš národ, totiž že vynikající spisovatelé chtěli národu pomoci nepravdou, lží. Lež bývá zbraní slabého, potlačeného, a lež sama je slabá. Jest sebeklamem, sebeobelháváním. Falešné rukopisy nepomohly. Přímo úžasem mne naplňovaly důkazy obhájců, že podvrhy jsou základem všeho našeho kulturního úsilí, že bez nich propadneme. Obhájcové to pojímali zcela materialisticky - specielně tato nekritičnost mne dráždila. Ze samého počátku jsem boj rukopisný posuzoval symptomaticky: jelikož jsme v důležitém oboru duchovním prokázali takové slabosti, jaký byl a je náš stav celkový, jak dovedeme myslit a usilovat v oborech jiných a zejména také politicky? Neodpovídá falešnosti rukopisné falešnost politická, hospodářská atd.? Odtud moje úsilí o revisi našeho snažení obrodného, o snažení vědomější. Odtud pokračování ve filosofii historie Dobrovským a Kollárem započaté. Odtud další moje kroky sociální a politické. Odtud realism, jak jsem jej pojímal a dosud pojímám." [38]

Boj o Rukopisy byl tedy součástí realistického hnutí, jemuž šlo o českost, o vytvoření českého člověka, českého typu. "Všechna naše snaha se soustřeďuje k tomu, aby český člověk něčím byl, aby byl svůj mezi národy, a ne jako ostatní, jako houska na krámě... Jemu (tj. realismu - pozn. M.O.) nestačí horovati o českém-hezkém, jemu nestačí česká čamara a červenobílá vigneta na cizím těle i duchu, aby věděl, že to je české a národní. Realism chce být uvědoměle český, realisté s velikou vroucností a láskou vyhledávají v minulosti i přítomnosti, kde jen co českého. Tím opravujeme a sílíme samy pojmy národnosti a vlasti, které utrpěly a zašpinily se tím, že v nedávných dobách často nosívaly se ne v prsou, nýbrž v kapsách." [39] A na jiném místě v souvislosti se založením Času a jeho programem, specifikoval Herben jeho úkol takto: "Řezat všechno, co jsme nenáviděli, řezat všechno, co bylo podle našeho přesvědčení nepočestné, nepravdivé a shnilé. Tenkrát nebylo kdy moc filosofovat, a proto sotva kdo z nás myslel dál než na to: rozbíjet a ničit starý svět, aby na troskách jeho vykvetl lepší." A zároveň charakterizoval vlastenectví, proti němuž vystoupili: "Proti onomu vlastenectví, vlastně vlastenčení, jež Rusové nazývají kvasným. Kvasný patriotism je nekritický a bývá bezzásadový. Všechno je mu svaté, co je v národě a proto dovede chválit dnes šlechtu, zítra horuje pro republiku (u nás Gambettu) jeden den horuje se pro papeže (cyrilometodějství a Lev XIII), druhého dne stejně velebí cara a samoděržaví..." [40]

Ostatně o takovém přístupu k problémům národa svědčí i úvodník v 1. čísle Času z 20.12.1886, nadepsaný Naše dvě otázky, který - jak se později ukázalo - napsal H. G. Schauer. I když, jak Herben zdůrazňuje, redakce s článkem nesouhlasila a Masaryk po jeho přečtení se "srdečně zasmál", protože Čas vyšel do světa s dvěma otázkami, které nebyly našimi otázkami, přece jen narazil autor na důležitý problém doby. Ptal se totiž, zda je náš národní fond takový, aby poskytoval bojovníkům dostatečné mravní síly a přesvědčení, že odcizení jazyku nebude skutečně etickou škodou, že tedy je potřeba zachovat typus, který v pantheonu člověčenstva zaujme pevné, platné a samobytné místo. I když Schauerovi připadal celý náš život malicherný, i sám rukopisný spor, přece jen se v určitém směru shodoval s realisty; totiž v tom, že národ, má-li mít právo na existenci, musí přispět do pokladnice lidstva něčím více než jazykem. A o to šlo i realistům, jak jsme viděli z výše uvedených slov Herbenových. Byl to stejný problém, který trápil i mladého Šemberu. "Byla to kolise národnosti s kulturou, příslušníka malého národa s bohatstvím velkého národa - problém, který i na Masaryka silně doléhal, a který se mu po letech v jiném zjevu a také význačném - Hubertu G. Schauerovi - vrátil znovu." [41] Byl to konec konců problém smyslu existence národa.

Bezprostředním popudem k zahájení boje o Rukopisy v polovině 80. let 19. století byla práce J. Gebauera, který již v článku pro Ersch-Gruberovu encyklopedii vyslovil pochybnosti o pravosti RKZ. Se svými pochybnostmi, které zpracoval v česky psané studii určené pro český časopis (myslel při tom na Filologické listy) se Gebauer obrátil na profesora Kvíčalu. Ten sám v Rukopisy nevěřil, přesto však nechtěl článek uveřejnit a doporučil Gebauerovi T. G. Masaryka. Tak vznikl a byl uveřejněn v únorovém čísle III. ročníku Athenaea z roku 1886 pověstný Gebauerův článek "Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského". Autor v něm odhalil, jak postupně a pilným studiem stále narůstaly jeho pochybnosti, neboť se mu nedařilo vysvětlit všechny nesrovnalosti mezi RKZ a staročeštinou. Nebylo to pro něho snadné a bezbolestné. Sám o tom píše: "Nemohu vysloviti, jak mi nálezy tyto bývaly trapné a jaký mi způsobily zármutek. Bylyť úplně proti mému přání a nadání; bořily, co jsem dotud měl za pevné a co jsem se strojil upevnit ještě více; a přiváděly mi na mysl, že mi časem nastane povinnost předložit tyto věci ku povážení obecnému, povinnost zajisté vědecká a vlastenecká, ale spolu těžká a traplivá, poněvadž zpráva nepříjemná nikdy se ráda neslyší." [42] A dále píše: "Nynější stav je nesnesitelný a nesnesitelnost tato nedá se odstraniti žádným krasořečněním a žádným nedouckým mluvením, žádným kaceřováním a žádným terorismem; jen uspokojivé zkoušky další, chemická a paleografická, mohou tuto nesnesitelnost odstraniti, a žádám-li důrazně za tyto zkoušky, jest to skutečně petition of rights." [43] Jak vidíme, kladl Gebauer velký důraz na chemické a paleografické zkoušky. Kdyby ty dopadly ve prospěch Rukopisů, musí se podle jeho názoru jazykozpyt podřídit a hledat výklad pro odchylky jinde. Nakonec však - přes opačné mínění Gebauerovo - sehrála právě filologie rozhodující úlohu při odhalení Rukopisů jako falz, což ostatně předpokládal právě Masaryk.

Z uvedeného článku i celého postoje Gebauerova je jasné, že ho celý problém zajímal především jako vědecká záležitost, která ovšem úzce souvisela s etikou vědce. Neuvědomoval si zřejmě - alespoň zpočátku - celkový mravní význam tohoto boje pro národ jako celek. Tento postoj byl ostatně charakteristický i pro jiné odpůrce Rukopisů, např. Golla. V dopise, jímž se Masaryk veřejně obrátil na Gebauera s žádostí o prozkoumání Rukopisů, byl vyzdvižen zcela zřetelně širší význam boje o Rukopisy. Od počátku viděl Masaryk Rukopisy nejen jako záležitost odborníků, ale jako otázku mravní, otázku národní cti, jako důležitou součást revize českého nacionalismu. "I pravím tedy," napsal Masaryk, "že nynější stav kontraverse nesrovnává se se ctí naší ani s pravdou, a že doma i v cizině si velmi škodíme. Doma slýcháme pochybnosti o pravosti našich starých památek a pochybnosti často pronášejí mužové, kteří by památky ty rádi obhájili a zachránili. Mohu vám jmenovati muže, o jejichž vlastenectví nemůže být pochybnosti, kteří však RK buď zavrhují přímo, nebo alespoň o pravosti pochybují - a mužové ti, kteří mají oči k vidění a rozum k myšlení, jsou proto zrádci národa? Kde to žijeme, že nám lidé, kteří surovost a nevědomost svou skrývají za praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo především a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví? Mají snad literární šmokové rozhodovati o takových věcech národa?" V další části Masaryk připouští, že se nám nerozumní mohou v cizině posmívat a pokračuje: "Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že čest národa vyžaduje obhájení rukopisů! Čest národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více a větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl, nežli obhájení omylu, jejž třeba celý národ sdíli." [44]

Netrvalo dlouho a tyto články vyvolaly pravou bouři v české veřejnosti. Hrstka statečných byla surově napadána českou žurnalistikou, která proti nim štvala širokou veřejnost. Herben zachycuje atmosféru boje takto: "... Byla mi nepochopitelná ta hrozná nenávist, která propukala u Čechů proti Čechům... Být na nižším stupni vzdělanosti nebo nebýt nad námi c.k. státní policie, docela by se bylo obávati klakařů a šibenic... Není-li to ponižující, když Čech musel být vděčen za to, že požíval (a požívá) dosud ochrany c.k. úřadů proti vlastnímu bratru, také člověku - Čech?" [45] Dále vzpomíná, že odpůrci Rukopisů byli vykazováni z hostinců, kam po léta chodili, bylo po nich pliváno anebo alespoň vrhány na ně nenávistné pohledy. Mezi mládeží docházelo přímo k bitkám v kavárnách. [46] Vyvolání této pogromistické nálady souviselo jak s významem Rukopisů, který jim přikládal český nacionalismus a česká politika, tak i charakterem polemiky. Diskutovali mezi sebou lidé vzdělaní, duchovní vůdcové národa, vědci a žurnalisté. Avšak zastánci pravosti Rukopisů nebyli většinou schopni uvést na jejich obranu skutečné protidůkazy, které se vlastně ztrácely v moři nadávek a pomluv.

Jakmile si protivníci uvědomili dosah a význam Gebauerova a Masarykova článku, ihned vyrazili k protiútoku. Především se snažili odpůrce pravosti Rukopisů zcela izolovat a nedat jim možnost promlouvat k veřejnosti. Tak se snažili zabránit, aby Athenaeum - před založením Času jediný časopis, jehož prostřednictvím mohli promlouvat odpůrci alespoň k inteligenci - netiskl žádný český nakladatel. Redaktor Osvěty, časopisu, který podnikal v dalším průběhu jedny z nejzuřivějších útoků na "Athenčíky", Vlček, již 20. února 1886 rozeslal redaktorům všech českých časopisů a novin dopis, v němž je upozornil na nový útok proti RKZ v Athenaeu a to "ze strany, odkud to žádný Čech nečekal". Věří, že i tento útok bude odražen, a píše: "Zajisté se mnou budete souhlasiti, že žádný vlastenecký časopis nemůže váhati, jaké by v této příčině zaujati měl postavení - že jest povinností jednoho každého z nás, k útoku takovému nedívati se netečně a nečinně, nýbrž rozhodně vystoupiti a k obhájeni převzácného národního pokladu horlivě a statečně dle nejlepší možnosti své přispívati." [47] Žurnalistika měla tedy ihned zasáhnout do sporu a RKZ obhajovat, aniž by sama zjišťovala či alespoň vyčkala soudu vědců. Již z tohoto dopisu významného českého redaktora a novináře bylo zcela zřetelné, že nešlo o pravdu, ale o odražení "útoku" na RKZ, o jejichž pravosti nesměl nikdo pochybovat, neboť to byla jedna z nejvzácnějších národních věcí. Ne tedy věda, ale žurnalistika se ujala v tomto sporu úkolu obhajovat Rukopisy. Protože věda a vědci nalézali na jejich obhajobu jen málo argumentů, musela Rukopisy zachraňovat žurnalistika, která přece nemusí - podle tehdejšího pojetí většiny českých novinářů - přinášet fakta a argumenty, nýbrž jen podněcovat veřejnost. Žurnalistika tedy nejen nahrazovala vědu, ale měla ji i zachránit. S Athenčíky měla pak udělat krátký proces: "... postavit je na pranýř nebo jim hodit oprátku na krk." [48]

Pokyn k útoku daly Národní listy a k nim se přidaly téměř bez výjimky všechny české i provinční časopisy. Cílem bylo vytvořit nenávistné veřejné mínění, které by zastrašilo a umlčelo ty, kteří se nechtěli smířit s daným stavem, nechtěli nic než pravdu a očistit český život od všeho nemravného a tudíž i českou žurnalistiku od její pochybné úlohy arbitra pravdy i v záležitostech, kde rozhodovat nemohla. Již dříve se žurnalistika zapojila do boje proti všem, kteří se pokoušeli zbavit český nacionalismus jeho neblahého charakteru, ale co se dělo v letech 1886 a 1887, charakterizovalo českou žurnalistiku velmi příznačně. Charakterizovalo i vztah mezi politikou a žurnalistikou, která si v tomto poměru osobovala vůdčí úlohu. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy si česká žurnalistika přisvojovala právo být nejvyšším soudcem ve věcech národa. Toto období však zůstane navždy jedním z nejčernějších nejen v dějinách české žurnalistiky, ale i v dějinách národa. Lze jej snad přirovnat jen k období 2. republiky. Zcela zřetelně se v této kampani odhalila společenská role české žurnalistiky.

Útoky na Athenaeum a všechny, kdož se postavili na stranu odpůrců Rukopisů, zahájily tedy Národní listy. Přitom, což je charakteristické pro určitý druh českých novinářů, většina jejich redaktorů v pravost Rukopisů nevěřila, a to již od dob Šemberových. Jediným věřícím snad byl Holeček. Linii Národních listů a tím i celé české žurnalistiky v boji proti odpůrcům Rukopisů určil sám dr. Julius Grégr. Nemilosrdně likvidoval každého, kdo se nechtěl podřídit a aktivně se podílel na této štvavé kampani. Příkladem je Jan Herben, který byl z redakce Národních listů vyhozen, protože se pokusil zaujmout objektivní postoj ve sporu. Proč J. Grégr, tento faktický vůdce české politiky, vystoupil právě takto a proč vystoupil vůbec a nepřenechal celý spor vědcům? Protože právě tak jako Masaryk pochopil, že nejde jen o vědu, ale o samu podstatu českého nacionalismu a české politiky. Grégr poznal, že v tomto sporu jsou stejně ohroženi jak staročeši, tak mladočeši, že se bojuje o existenci všech "starých", tj. dosavadních vůdců českého národa. Proto nasadil ihned zcela netolerantní a nenávistný tón, s cílem odpůrce pomocí všech prostředků úplně umlčet. Hlavními jeho argumenty bylo obvinění z kosmopolitismu, národně indiferentního postoje a ze zrady na národě. Používal tedy argumentu, které měly pusobit na city širokých mas českého lidu, aby v nich získal oporu proti odpůrcům. Jen na ukázku citujeme ze série Grégových článků uveřejňovaných v Národních listech a vydaných ještě v roce 1886 ve dvou vydáních jako brožura: "K řadě dosavadních útočníci noví; zoroganizovala se hotová literární mafie, která sice nesahá do kapes jednotlivců, ale vztahuje své smělé ruce po nejdražších skvostech národa." [49]

Do jedné fronty s Grégrem se postavila celá řada představitelů české kultury: Jan Neruda napsal proti odpůrcům pravosti Rukopisů článek, E. Krásnohorská, A. Heyduk, J. Tichý básně.

Útoky vyvrcholily, když se objevilo 1. číslo Času s pověstným úvodníkem Naše dvě otázky, za jehož autora byl samozřejmě považován Masaryk. Ihned opět reagovaly Národní listy článkem: Filosofové sebevraždy, s jasnou narážkou na Masarykuv spis o sebevraždě a s opravdu nehorázným útokem na něho: "I jdi k čertu, ohavný zrádče, a přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a svou mravní miserií, ke komu chceš; jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a káleti jej svým podlým duchem a otravným dechem! Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi se narodil z české matky, že jsi kráčel po české pudě, my tě z našeho národního ducha vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, uteč z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila. Kletba! Vyloučení z národa!" [50]

Nevybíravé útoky proti zastáncum vědecké pravdy donutily i velkého vědce a čestného člověka O. Hostinského, aby se z mravních důvodů postavil na stranu Athenčíků, ač vědecky, ze svého vlastního oboru nemohl podstatně přispět k odhalení falz. Hostinský se takto přihlásil k odpůrcům: "Snad přesto všechno nebyl bych vystoupil na veřejnost, kdyby spor se vedl se strany obhájců způsobem takovým, jenž jedině sluší sporům vědeckým. Jakmile však nesnášenlivost konfiskovala volnost slova a terorismem svým u veřejnosti zajišťovala monopol hlasům ve prospěch Rukopisů, jakmile zlomyslnost chopila se zbraně nejlacinější a právě proto bohužel nejraději užívané, zbraně to, kterou zraněni jsou u nás téměř všichni, když vůbec odvážili se do života veřejného, namnoze i naši mužové nejlepší: bezdůvodného totiž podezřívání z nevlastenectví, nemohl jsem již býti na váhách. Zde sluší přiznati barvu bez obalu a veřejně, neboť běží o čest naši. Nesmí se říci, že české kruhy vědecké dají se zastrašiti a k umlčení odsouditi žurnalistickým veto, a že zejména učitelé na vysokých školách českých klidně pohlížejí na omezování oné svobody bádání a učení, bez níž universita přestává být universitou, věda vědou. Kdo věří v pravost Rukopisů, hlásej si ji bez překážky, ale nežádej na tom, kdo pochybuje, aby mlčel." [51] Kolik takových čestných a statečných vědců měla Karlova univerzita tehdy či později?

Grégr se však nespokojil pouze s těmito podlými útoky, nýbrž pokusil se podlomit argumenty odpůrců vědeckými fakty. Ač sám neodborník, "fušuje" jak do filologie, tak i historie, paleografie i estetiky. Zdáním vědeckosti a argumenty z oborů vědy chtěl dodat svým článkům větší průkaznosti. Je zajímavé, že to byl žurnalista a politik, který musel zastoupit vědce na jejich vlastním poli činnosti, neboť jen někteří z nich se zmohli na serióznější odpovědi ve prospěch pravosti Rukopisů. Čtenáři se však např. nikdy nedočkali slíbené obrany Rukopisů z pera významného představitele jazykovědy na univerzitě M. Hattaly.

Z předních vědeckých pracovníků se postavil na stranu obhájců profesor Kalousek, který polemizoval s filologickými námitkami Gebauerovými, ač sám nebyl v tomto oboru odborníkem. Jako historik uvedl některé námitky proti Gollovým argumentům, i když ani zde nebyl příliš přesvědčivý. Nakonec však, když se protivníci s jeho důvody vypořádali, ustoupil z bojiště. Velmi aktivní v obraně Rukopisů byl kritik Zákrejs, který také patřil ke konzervativcům. Ale ani on se příliš nenamáhal s argumentací, i on se uchyloval spíše k nadávkám a pomluvám. Nikdo z nich nedokázal přesvědčivě převážnou část důvodů odpůrců vyvrátit.

Když obhájci viděli, že jejich boj není příliš úspěšný, zmobilizovali všechny síly; zneužili i starých, zasloužilých mužů, z nichž někteří patřili ještě mezi buditele nebo se alespoň s nimi důvěrně znali. Tak staročeský Hlas národa zorganizoval 11.5.1886 hlasování o pravosti Rukopisů. Zúčastnili se ho takové autority jako F. L. Rieger, Ant. Rybička, V. V. Tomek, A. P. Trojan, prof. J. Krejčí, Josef Jireček, prof. M. Hattala, prof. J. Emler, prof. J. Kalousek, J. V. Jahn, Adolf Patera; později se ještě připojili major F. Čenský, I. Mašek, Herm. Jireček. Tito mužové tedy - ač jen někteří byli odborníci ve vědách, které se mohly k pravosti RKZ vyslovit - měli jako osoby, které znaly muže zúčastněné při objevení Rukopisů či jejich prozkoumávání, významně pomoci při rozhodování o této otázce. Jejich soud, který byl samozřejmě ve prospěch Rukopisů, měl být závažným argumentem ve sporu. Avšak ani tato mobilizace "zasloužilých" mužů národa Rukopisům nepomohla.

Hlavním cílem obránců Rukopisů bylo spojit jejich obhajobu s vlastenectvím. Jelikož Rukopisy byly od počátku součástí českého nacionalismu, který pomáhaly tvořit, je přirozené, že s útokem na ně muselo být zpochybněno i určité zaměření českého nacionalismu. Proto obhájci argumentovali hlavně snahou zachránit tyto památky jako národní hodnotu, jako součást velké národní kultury. Souviselo to s pojetím národa jako nejvyšší a tudíž nekritizovatelné hodnoty. Vždyť - jak se často argumentovalo - odhalením Rukopisů jako padělků by byl vržen stín na celý národ. Takové odhaleni by nám prý uškodilo především v cizině. Byl to Grégr, který dal obhajobě tento ráz. Když reagoval na zmíněné články Gebauera a Masaryka, konstatoval, že "na podvracení písemných památek jednají soustavně podle dávno umluveného plánu, proti němuž každý, kdo stojí na stráži národních interesů, povinen postaviti se v obranný šik". Tedy nikoli pravdu, ale zájmy národa byl povinen hájit každý dobrý Čech. To bylo známkou vlastenectví. A s tím souviselo i protiněmectví, další znak českého nacionalismu. Grégr konstatoval, že to byli především Němci, kteří útočili na Rukopisy: "Bohužel má tato ,německá věda' také mezi námi zde své duševní a mravní stoupence, kteří myslíce a cítíce vlastně po německu, osobují sobě rozhodčí slovo, kladou na poměry naše svou německou šablonu, a nemajíce pro naše potřeby ani porozumění, ani citu, ani srdce, dotýkají se s chladnou frivolností kulturních našich památek, jež vyzvedli jsme ze staletých bouří svého nepříznivého osudu jako drahocenný poklad, zbylý nám z dob a poměrů dávných a šťastnějších." [52]

Důvody obrany Rukopisů byly tedy v podstatě stejné, jaké jsme shledali již při jejich objevení a v první etapě boje proti Dobrovskému a Kopitarovi: nesmíme dopustit, aby Rukopisy byly prohlášeny za padělky, neboť jsou součástí naší národní kultury; tím by utrpěl národ jako takový. Lépe se nadále opírat o falza, o lež a popřít pravdu, než připustit, aby se pravda projevila, i kdyby zdánlivě poškodila jméno národa. Český nacionalismus se nezměnil a nepoučil ani za 70 let po objevení RKZ. Čím se lišil Grégr od Svobody? Snad jen slovníkem, který byl o mnoho hrubší. Situace se ovšem změnila v tom, že odpůrce již nebyl jen jeden a že se je přes zběsilou kampaň nepodařilo uštvat k smrti či alespoň umlčet. Vědecké argumenty byly již natolik průkazné, že odpůrci zvítězili. Boj o pravost Rukopisů byl v těchto letech 1886-1887 dobojován, i když ještě neskončil.

Na počátku 20. století si Rukopisy vyžádaly další oběť. Sebevraždou skončil profesor Píč, který dal posoudit RKZ od věhlasných zahraničních paleografů. Příliš však neuspěl, a to ani doma. Volil raději smrt, než aby se smířil s krutou pravdou.

I později, v dobách první republiky, se našli obhájci Rukopisů, především z řad krajní pravice a českých fašistů, pro které byly Rukopisy nadále národním paladiem. Není divu, vždyť i oni patřili mezi dědice toho českého nacionalismu, který Rukopisy zplodil a tak zuřivě obhajoval až do 80. let 19. století. Poslední zkoumání RKZ, především z chemické a technické stránky - chemická věda nedošla do této doby k jednoznačným výsledkům - bylo provedeno z iniciativy M. Ivanova kriminalistickým ústavem VB v letech 1967-1968. Tehdy se jednoznačně prokázalo i z těchto stránek, že jde o falza. [53]

Boj o pravost Rukopisů skončil tedy vítězstvím jejich odpurců. Svůj úkol jistě splnil, pokud šlo o vybojování práva vědy na svobodu bádání, na poznávání pravdy. Podařilo se však probojovat i to, oč usiloval Masaryk, tj. mravně český národ obrodit? K tomu tato první akce nestačila, ale dala k této mravní obrodě popud. Odpůrci Rukopisů ani nemohli rázem překonat stinné a pro moderní národ nešťastné stránky českého nacionalismu a mohli položit jen základy skutečnému vlastenectví, které by vycházelo z vyšších hodnot než je národ. Přesto však je nesmrtelnou zásluhou všech bojovníků proti pravosti Rukopisů počínaje Dobrovským, že se dokázali postavit za vyšší mravní ideály a za pravdu proti lži, i když představované většinou a někdy drtivou většinou těch, kteří si právo reprezentovat národ buď přisvojovali nebo jej skutečně reprezentovali. Zásluhou Masarykovou a "Athenčíků" bylo, že Rukopisy přestaly být oním bitevním polem mezi českými nacionalisty a lidmi usilujícími o poznání pravdy za každou cenu a snažícími se český národ mravně obrodit. Boj se posléze přenesl na jiná pole a ve vší své naléhavosti trvá vlastně dodnes.

P o z n á m k y:

[1] Přehled světových padělků s jejich charakteristikami podal J. Hanuš v knize Rukopisové Zelenohorský a Královédvorský. Praha 1911, kde je také celkové zhodnocení, viz str. 25.

[2] V této studii se můžeme věnovat jen problémům spjatým s objevením Rukopisů a první a poslední etapě bojů o jejich pravost. Jen stručně se můžeme zmínit o druhé a třetí etapě.

[3] Přehled děl z oblasti umění, která byla inspirována RKZ podává M. Ivanov v knize Tajemství RKZ, Praha 1969, str. 326 ad.

[4] Královédvorský rukopis. Sbírka staročeských zpievo-pravnych basní s niekolika jinými staročeskými zpievy. Úvod V. A. Svobody. Citováno podle M. Ivanova, c.d., str. 162.

[5] Zd. Nejedlý, T. G. Masaryk, II. díl, Praha 1932, str. 196.

[6] Článek V. A. Svobody v Hormayerově Archivu 1824, č. 64. Cit. podle J. Hanuše, c.d., str. 5l-52.

[7] M. Machovec, T. G. Masaryk, Praha 1968, str. 83.

[8] F. X. Šalda, Zápisník III, 1930-1931, str. 93.

[9] Citováno podle Ivanov, c.d., str. 167.

[10] Citováno podle F. M. Bartoš, Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, Praha 1946, str. 46.

[11] Dopis J. Lindovi z 24.3.1823. Citováno podle Literatura česká 19. století, Praha 1902. Stať J. Hanuše, str. 876. Dále jen Hanuš: Literatura česká.

[12] Tato slova zveřejnil Svoboda v Hormayerově Archivu v roce 1824. Viz Hanuš. Literatura česká, str. 878.

[13] Dopis ze dne 13.2.1819. Citováno podle Zd. Nejedlý, c.d., str. 199.

[14] Dopis Kopitarovi z roku 1829. Citováno podle Hanuš, Literatura česká, str. 888.

[15] Fr. Palacký, Gedenkblätter, Praha 1874, str. 67-77.

[16] O těchto pochybnostoch Palackého se zmiňuje Kopitar v dopise Dobrovskému z 27.9.1828. Viz Hanuš, Literatura česká, str. 891. Viz i níže citovaný článek Palackého v Časopise českého museum.

[17] Fr. Palacký, Spisy drobné, III, Praha 1900, str. 659.

[18] Takto charakterizuje Denkmäler Hanuš v Literatura česká, str. 899.

[19] Viz Denkmäler, např. str. 88.

[20] Hanuš, Literatura česká, str. 899.

[21] Citováno podle F. M. Bartoš, c.d., str. 47.

[22] Citováno podle V. Ficek, Antonín Vašek v boji za práva lidu a vědeckou pravdu, Ostrava 1964, str. 170.

[23] Dopis Pogodinovi ze dne 22.2.1857. Citováno podle Zd. Nejedlý, c.d., str. 202.

[24] Celý případ zpracoval na základě archivních materiálů F. Roubík v studii: Účast policie v útoku na Rukopisy roku 1858. Sborník: Od pravěku k dnešku, díl II, Praha 1930, str. 435-449.

[25] Fr. Palacký, Spisy drobné, III, str. 557-569.

[26] O rozdílech mezi Čechy a Moravou a charakteristice Mladé Moravy viz Zd. Nejedlý, T. G. Masaryk. I/2. Praha 1949. str. 167.

[27] Tamtéž. str. 235.

[28] O Šemberovi a jeho vystoupeni proti RZ viz Zd. Nejedlý, T. G. Masaryk. I/2 a II, a E. M. Škorpil, A. V. Šembera, Vysoké Mýto 1946.

[29] Zd. Nejedlý, c.d., II, str. 224.

[30] Dopis T. G. Masaryka Zd. Šemberové z 29.8.1878. Citováno podle Zd. Nejedlý, c.d., str. 226.

[31] Citováno podle E. M. Škorpil, c.d., str. 127.

[32] Citováno podle V. Ficek, c.d., str. 170.

[33] Viz E. M. Škorpil, c.d., str. 97.

[34] Zd. Nejedlý, T. G. Masaryk, IV, Praha 1935, str. 4.

[35] O situaci na universitě, o jednotlivých osobnostech a o Masarykově úloze viz Zd. Nejedlý, T. G. Masaryk. III a IV, Praha 1935 a 1937.

[36] F. Kutnar, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. II, Praha 1977, str. 22.

[37] Viz M. Machovec, c.d., str. 93.

[38] Boj o podvržené rukopisy. Vzpomínky po 25-ti letech. Redigoval J. Herben, Praha 1911, str. 44-45.

[39] Jan Herben, 10 let proti proudu. Praha 1898, str. 8-9.

[40] Tamtéž, str. 92-93.

[41] Zd. Nejedlý, T. G. Masaryk. I/2, str. 96-97.

[42] Athenaeum, III, str. 161.

[43] Tamtéž. str. 163.

[44] Tamtéž. str. 165 a 168.

[45] J. Herben, 10 let proti proudu, str. 79.

[46] Tamtéž. str. 88.

[47] Athenaeum, III, str. 21.

[48] J. Herben, c.d., str. 62.

[49] J. Grégr, Na obranu Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Praha 1886, 2. vyd., str. 74.

[5O] Citováno podle J. Herben, 10 let proti proudu, str. 109.

[51] O. Hostinský, Glosy ke sporu o Rukopisy, Athenaeum, III, str. 441.

[52] J. Grégr, c.d., str. 32.

[53] M. lvanov vydal o těchto zkouškách dvě knihy Tajemství RKZ. Praha 1969, str. 650, a Záhada RK. Praha 1970, str. 218. Zde jsou uvedeny i úřední protokoly o provedených zkouškách. V květnu 1978 bylo z úředních míst prohlášeno, že se v kriminalistickém ústavu VB žádné zkoušky RKZ nekonaly. Proč asi toto dementi?

Masarykův sborník VII T.G.M. a naše současnost (1980)
Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1992. Náklad 1500 výtisků. Formát 15 x 22 cm. Počet stran 556.