Dokumenty rkp. sporu

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ A ZELENOHORSKÝ
Státní nakladatelství krásné literatury a umění
Praha 1961

Strana 113 až 123:

Mojmír Otruba
ČTYŘI GLOSY PŘED NOVOU CESTOU RKZ

Co víte o rukopisech?

Předpokládejme, že bychom takovouto otázku o Rukopisech královédvorském a zelenohorském dali čtenářům. Co bychom se od nich nejspíše dověděli?

Vyskytl by se pravděpodobně zasvěcenější znalec, který by uměl vylíčit, jak to bylo s historií nálezu. Připomněl by datum 16. září 1817, kdy Václav Hanka "náhodně" objevil v chrámovém sklepě ve Dvoře Králové několik pergamenových listů a odřezků, v nichž byly poznány zbytky rozsáhlého staročeského rukopisného kodexu; dále by připomněl listopad následujícího roku 1818, kdy došla do Národního musea v Praze anonymní zásilka čtyř rukopisných listů, po prozkoumání označených za památku ještě starší, než byl objev předchozí. Že dala naleziště obou památek, Dvůr Králové a Zelená Hora u Nepomuku, rukopisům jejich jména, věděli by nejspíše všichni. Věděli by též, že nejde o skutečné památky z 13. a 9. století, nýbrž o záměrné mystifikace, o novodobé padělky a podvrhy. Nebylo by také málo těch, kteří by věděli, že tyto české rukopisné podvrhy měly své starší i mladší obdoby u nás i u jiných národů, a konečně bychom se jistě dověděli, že to trvalo celá desítiletí, než věda poznala pravý původ a pravděpodobné původce obou Rukopisů.

Možná, že bychom dostali již méně uspokojivé odpovědi na otázku, proč se vlastně o Rukopisech nadále mluví v dějinách literatury, když je bezpečně poznána jejich padělanost, - a sotva by se našel někdo, kdo by o těchto skladbách mohl něco říci z vlastní čtenářské zkušenosti.

Tajemství a záhadný původ Rukopisů, který neustále vyvolává více i méně smělé hlasy po rehabilitaci pravosti, dále souvislost s oním dávným a nadšeným bojem o národ a konečně i velká umělecká oživení Rukopisů v pozdějších dílech výtvarných, literárních a hudebních způsobily, že pojmy Rukopis královédvorský a zelenohorský patří mezi základní kulturní vědomosti našich lidí. To by byl jeden poznatek. Vyplynul by i druhý, stejně důležitý a vzhledem k prvnímu zjištění omezující poznatek, že totiž dnes zná z vlastní četby oba Rukopisy jen ten, kdo k tomu byl nějak přinucen, nejčastěji příslušníci starších generací ze školy. A konečně poznatek třetí, který bychom mohli nazvat výslednicí obou předchozích, by nám řekl, že i s povědomím o Rukopisech je to jako s onou často připomínanou běžnou vzdělanostní mincí: každý ji měl tak či onak v rukou, každý ví, kolik zhruba platí, ale málokdo ji opravdu zná, málokdo nám řekne, čeho je projevem a co představuje.

Moderní překlad Kamila Bednáře setřel se skladeb Rukopisů patinu starobylého jazyka - a tím umožnil, abychom si z vlastního poznání prohlédli ražbu této mince. To je první a nejdůležitější krok k tomu, aby se RKZ mohly proměnit ze záhady a historické relikvie opět v živě platné a čtené umělecké dílo. - Naše předpokládané závěry z předpokládaného dotazu ať nyní vedou průvodní poznámky k této omládlé slovesné památce jen jako bodová připomenutí souvislostí mezi fakty, která jsou čtenářům běžně známa.

Mystifikace

Předstíraná starobylost, vědomý podvod, který byl vůči veřejnosti spáchán a pak po několik dlouhých desítiletí předmětem sporu, - to je první bod, u něhož se musíme zastavit. Již proto, že na něm dosud lpí nežádoucí pachuť morální příhany, která odvádí pozornost od vlastní hodnoty Rukopisů.

Víme, že se česká rukopisná mystifikace staví do řady s mnoha podobnými úkazy v literaturách ostatních národů. Od roku 1760, kdy vyšla v Edinburce malá knížka "překladů" starých skotských básní Ossianových, jejímž autorem nebyl tento bájný pěvec z 2. století, nýbrž vydavatel sbírky a údajný sběratel James Macpherson, shledali bychom obdobných mystifikačních případů slušný počet. Shledali bychom nejen další příklady v literatuře anglické, ale našli bychom je i v dějinách literatury německé, ruské, francouzské, bulharské, estonské a jiných. Byla to díla, která vzbudila větší i menší ohlas, byly mezi nimi padělky skromnější i podvrhy nesmírně odvážné; také osobní motivace činu byla u padělatelů různá - sestavili bychom z ní škálu, na jejímž jednom konci by byla ješitnost a touha po slávě a na druhé straně idealisticky bláhové nadšení vlastenecké nebo vědecké.

Ponechme ovšem stranou rozdílnost dobovou, místní i osobní a vytkněme si raději to, co mají tato díla společného. Vesměs jde o podvržené památky z doby dávno minulé, buď z úsvitu křesťanství nebo z věků předkřesťanských, tedy vždy z doby, která svým obsahem, životním stylem a názory nemá nic společného s dobou a érou těsněji předcházející okamžiku "nálezu". Tyto předstíraně staré slovesné památky jsou vesměs ovlivněny dobovým stavem vědeckého poznání historického - což je přirozené; souzní ovšem také - a to je mnohem důležitější! - se společenskými ideály doby a společnosti, v níž a pro niž byly "objeveny". Někdy jsou dokonce nejmarkantnějším a leckdy i umělecky nejpříznačnějším výrazem a projevem těchto idejí a tužeb.

Budeme-li hledat širší platformu pro tyto nápadně shodné rysy, všimneme si, že letopočet většiny mystifikujících objevů krouží kolem letopočtu Velké francouzské revoluce. To je doba, kdy se hroutí starý svět a nadchází éra nová. Nebo řekněme výstižněji, přihlížejíce k činitelům bezprostředněji ovlivňujícím vývojový proces literatury: člověk se tehdy v svém myšlení a cítění odpoutává od středověkého světa a připravuje zrod člověka novodobého. V tomto okamžiku, v tomto prvním stadiu brzkého ohromného přerozovacího pohybu všech hodnot, distancuje se člověk od toho, v čem ještě tkví a z čeho chce vyjít. Neguje středověk. Počíná chápat, jak zhoubné a obludné bylo středověké tmářství; uvědomuje si, že byla po několik dlouhých století záměrně zatemňována jeho kulturní paměť; objevuje si věk dávno minulý; v nově kříseném obrazu dávno zasutých dob hledá svého spojence. Proto dávná minulost jako předmět vědeckého studia, jako námět uměleckých děl a konečně i jako látka literárních podvrhů a mystifikací.

Vykročení na cestu pryč od středověku projevuje se tedy v jedné z prvních chvil výrazně jakoby návratem k minulému, který se ostatně ukazuje i mnohde jinde než jen v literatuře a ve vědě. Člověk této doby nejde ovšem za dávnou minulostí pro ni samotnou. Hledá v ní jen potvrzení své pravdy o žádoucí podobě budoucího člověka, budoucího uspořádání vztahů mezi lidmi, v lidské společnosti. Nejde tedy o skutečný návrat, ale jen o posilu z minulosti, o potvrzení nové pravdy starou, zapomenutou skutečností. A protože je tu skutečných, pravdivých svědectví málo a protože také tato pravdivě stará svědectví nemohou plně potvrdit a podepřít nové ideály - vždyť historický vývoj se opravdu neuskutečňuje opakováním! -, napomáhají svědectví předstíraná, padělky starých literárních děl. Do nich je možno pod rouškou starobylé, jakoby zapomenuté pravdy vložit vše, čím žije nová doba a čeho si žádá cesta vpřed.

Tímto vysvětlením nepostihneme ještě, proč právě literární díla, díla často s velkou uměleckou hodnotou - a takovými jistě byly jak Ossiannovy-Macphersonovy zpěvy, tak RKZ - byla prohlašována za plody dávnověku. Proč básník zapírá své dílo a hraje jen roli objevitele a vydavatele starověké památky.

Lidstvo, které se obrací zády k středověku a počíná formovat svou novou tvář, vytyčuje absolutní a absolutisované ideály pro cestu, která se před ním otvírá. V této chvíli, kdy nedošlo dosud ke konfrontaci s novou skutečností v nové společnosti buržoasní, mohou ještě tyto ideály mít obrysově jasnou podobu nově vytyčeného zákona, může se jim věřit, může se věřit v jejich budoucí ztělesnění. Patří mezi tyto ideály podoba člověka všestranně rozvitého po stránce tělesné i duševní, požadavek harmonického, to jest demokratického soužití lidí, myšlenka národní jednoty a svobody národa apod. Tyto ideály jsou chápány jako "věkověčné", jako požadavky, které vždy platily a budou platit. Básník - a to nejen v mystifikačních skladbách, o něž nám tu jde, - ustupuje před tím, co jej převyšuje, co stojí jakoby mimo něho a nad ním, je jen hlasatelem a zobrazovatelem. Individuálnost básníkova nehraje roli; naopak, čím více ustoupí do pozadí, tím markantněji vyvstane nadosobnost, objektivní platnost velkých ideálů. Dát pak dílu nálepku anonymity a dávné minulosti, to je jeden ze způsobů, jak nejen odstranit básníka - autora ze zorného pole čtenářova, ale jak i maximálně zvětšit "věrohodnost", nadosobní platnost toho, co umělecké dílo v svém ideovém fondu předkládá.

V těchto souvislostech a v této historicky určité motivaci chceme tedy vidět literární padělky, k nimž patří i naše Rukopisy. Podtrhujeme zde slova o historicky určitém omezení. V každé zemi sice jinak a s jiným letopočtem, ale vždy je totiž tato doba omezena. Až proces zrodu novodobého člověka pokročí, až půjde již "na tělo" každému jednotlivci, až si každý duch tvůrčí a přemýšlivý a citlivý bude musit zodpovědět sám za sebe a pro sebe principiální otázky lidského bytí, existence světa, smyslu života, pak již nebude v literatuře místa pro tuto objektivnost a pro mystifikace této podoby a tohoto záměru. Pak nejenže básník neustoupí do pozadí před něčím absolutním, co je mimo něho, pak nejenže se neskryje do stínu objevitele, ale dokonce se ztotožní s hrdinou svého díla - pak, asi dvacet let po našich RKZ, přijde Máchův Máj.

Když budeme známé literární padělky z druhé poloviny 18. století a z počátku následujícího věku hodnotit jen podle toho, jaké osobní pohnutky vedly jejich autory, můžeme dospět k morálním soudům případ od případu velmi různým. Odhlédneme-li však od osobních pohnutek k obecněji platným dobovým činitelům, ukáže se nám mystifikace nálezu starých kulturních památek jako zvláštní forma básnického projevu, která měla významnou funkci i platnost ve chvíli velkého společenského a ideového přerodu. Pro tuto dobu je to právě tak příznačná - byť ojediněleji se vyskytující - forma uměleckého vyjádření, jako je pro pozdější romantickou literaturu příznačná lyrickoepická skladba typu Byronových povídek, Máchova Máje, prací Mickiewiczových, Lermontovových.

Boj o národ

Nic z toho, čím jsme obecně charakterisovali padělky staré kultury a slovesné tvorby, které se houfně začaly objevovat v evropských literaturách v druhé polovině osmnáctého a na počátku devatenáctého století, nesmíme pominout, pohlížíme-li na naše Rukopisy. Musíme jen tyto obecné motivy převést na speciální podobu, jakou dostávaly v Čechách, a na nejvýraznější znak zrodu novodobého světa a člověka tehdy u nás - a tím bylo bezesporu novodobé české vlastenectví a boj o národ.

V letech po napoleonských válkách zvláštním způsobem ostře kontrastovaly velké vlastenecké ideály, které tehdy poprvé u nás dostávaly formu programu, s reálnými možnostmi, jež poskytoval český život a česká společnost. Tuto českou životní skutečnost totiž představovaly jen lidové vrstvy, válkou ožebračené a utuženou vládní reakcí hlídané a udržované v duchovní tmě, a mezi ní řídce roztroušená česká pokroková inteligence lidového původu - učitelé, kněží, vrchnostenští a státní úředníci, studenti. Ti, kdo představovali duchovní elitu národa, prožívali již s otevřenýma očima napoleonské války, s nimiž se po Evropě zvedala velká vlna národně osvobozovacího hnutí. Pohled na ubohou podobu české společnosti jim nemohl dávat jistotu, že věc českého národa zvítězí, ale širší rozhled po evropském dění posiloval alespoň jejich víru. A tak myšlenka, idea, vůle daleko předbíhaly viditelnou skutečnost. Nad tím, co opravdu ještě ani zdaleka nemohlo být nazváno českou společností, začala se zvedat smělá konstrukce předsevzetí a plánů, které vesměs směřovaly k tomu, aby se rázem zacelila mezera v kulturním vývoji, již způsobila pobělohorská staletí. Boj o národ projevoval se bojem o novověkou národní kulturu dostihující ostatní vyspělé národy - a také naopak, veškeré české kulturní dění a úsilí bylo tak či onak, ale vždy bezvýhradně spojeno se zápasem o národ.

Připomeňme si znovu, že jen přesvědčení a síla ideálů živily tuto smělou perspektivu nové národní kultury a že pohled kolem stěží přidával, spíše ubíral jistoty. A bylo přece nutno odněkud posilovat víru a hledat opření. Co jiného mohlo tu působit silněji než poukaz na příslušnost českého národa k početnému Slovanstvu a než připomínka české minulosti, velké a slavné politicky i kulturně.

Z této situace vyrůstala pak Jungmannova ideologie jazykového vlastenectví a později Kollárova myšlenka slovanské vzájemnosti, vyrůstaly z ní snahy o tak zvanou národní klasičnost, vyrůstal z ní nový vědecký zájem o českou minulost i jazyk, o starou českou literaturu, představovaný Palackým, Jungmannem, Šafaříkem, Hankou, vyrůstala z ní odvážná překladatelská práce Jungmannova, troufající si českým jazykem tlumočit vrcholy soudobé světové literatury - a vyrostla z ní také poesie Rukopisů i rukopisná mystifikace.

Když se objevily Rukopisy královédvorský a zelenohorský, dostaly národně obranné a výchovné tendence, pro současnost objevující českou minulost a zdůrazňující slovanské přibuzenství, posilu tak pádnou, jakou jim nemohlo poskytnout v té chvíli ani nové dílo literární, ani nález pravé památky. RKZ se totiž objevily jako usvědčující argument toho, več všichni vlastenečtí pracovníci věřili a co s jistotou vkládali do české minulosti.

Byly to památky domněle velmi staré - jejich objevitelé je kladli vznikem do 13. a 9. století a v obsahu nacházeli události z dob českého pohanství (Libušin soud) a dále pak slavné české činy od vítězství Sámova až do domnělé porážky Tatarů u Olomouce r. 1241. Vyspělost minulé české literatury dokazovalo bohatství formální a žánrové, jakoby již běžný jev v písemnictví oněch starých dob, i konečně kvantitativní rozsah památek: vždyť jen Rukopis královédvorský byl vydáván za nepatrný zbytek ohromného ztraceného rukopisného kodexu, neúplně zachovaná 25. až 28. kapitola třeti knihy dávala tušit, že je ztraceno při nejmenším stokrát více, než bylo objeveno. Nalezenými Rukopisy byly doloženy těsné kulturní vztahy mezi jednotlivými slovanskými národnostmi v minulosti - ukazovaly se tu paralely s ruskými bylinami, se Slovem o pluku Igorově, se srbskými junáckými zpěvy - a objevovalo se, že dávná česká kultura vůbec souvisela s nejstarším evropským kulturním snažením, jak vysvítalo z obdob mezi RKZ a zpěvy Homérovými nebo Ossianovými. Nejúžasnější pohled na českou minulost pak otvíral sám obsah jednotlivých básní, který dosvědčoval, jak vysoce vyspělé byly například právní zvyky české společnosti v dobách pohanských nebo život rodinný a sociální, jak hluboká a zakořeněná byla u dávných předků láska k vlasti, myšlenka rovnosti lidí, touha po právu a spravedlnosti, humánní soucit apod.

RKZ byly tedy přímo jakýmsi dokladovým kompendiem dobových představ o české minulosti. Mohly sloužit jako důkaz, že Čechové jsou národ se starobylou kulturní tradicí, že měli významný podíl na dávné historii lidstva a že je tedy tato dávná historie opravňuje i nutí k tomu, aby se také nyní podíleli osobitým, svým, národním způsobem na historii lidstva nového.

Nesmíme ovšem chápat RKZ jen jako projev snu o minulosti - byť snu s platností pro současnost, pro povzbuzení malých a malověrných. Tyto básně, líčíce pro těsně omezenou českou přítomnost sen o volném rozletu a velikosti českého dávnověku, zobrazovaly vlastně sen rodící se národní společnosti o dnech budoucích, byly naším prvním velkým uměleckým projevem, který touto mystifikační formou představil základní ideály naší společnosti na prahu novověku.

Všemi epickými skladbami Rukopisu královédvorského zaznívá z obrazu dávných bojů základní myšlenka aktivního vlastenectví: jen zápasem proti nepřátelům je možno získat svobodu. Zde i v Zelenohorském rukopisu je pojmenováván i ten, od koho nejčastěji dříve i nyní hrozí národní nebezpečí, germánský živel v sousedství i doma; v Jaroslavu je předjímána myšlenka, kterou pak pregnantně vyslovil Kollár, že totiž český a slovanský vlastenecký zápas je současně zápasem o blaho všech lidí; v téže skladbě pak ve Vratislavově odporu proti Vestoňovi zaznívá později opět častý tón polemiky proti zbabělcům, kteří se zaleknou a nedovedou nasadit vše, i život, je-li toho potřeba.

Zužovali bychom ovšem ideový fond Rukopisů, kdybychom jej redukovali jen na ideje vlastenecké; vždyť i sám zápas o národ byl součástí širšího úsilí o nového člověka a novou společnost. Hrdinové, jako je například Čestmír nebo Záboj, jsou ideálním obrazem budoucího českého člověka nejen pro své vroucí vlastenectví, ale i pro své fysické schopnosti a statečnost, pro moudrost, pro měkké, citlivé srdce, pro schopnost soucitu s utrpením lidu a na neposledním místě i pro demokratické smýšlení, - které se jednou projeví tím, že vojevůdce vrátí válečnou kořist lidu jenž si toho nejvíce zaslouží, podruhé nenávistí již vůči pojmu a jménu krále a království. Jednotlivé tyto charakterové rysy objevují se pak znovu v hrdinech (a hrdinkách!) básní lyrických, stejně jako demokratická představa o uspořádání společnosti inspiruje obraz Libušina soudu.

Jen tehdy, pochopíme-li RKZ jako umělecké vyjádření velkých základních idejí, s nimiž náš národ vstupoval do nové etapy své historie i zápasů, jako obraz idejí, které dodnes neztrácejí svou životní platnost, pochopíme správně nejen nadšení, kterým byly básně přivítány, ale i inspirační sílu, kterou měly pro Máchu, Tyla, Mánesa, Alše, Jiráska, Zeyera, Smetanu, Myslbeka ...

Počátky národní poesie

Je zde ještě jeden moment, který nám i při stručném glosováni nemá zůstat stranou, a to vlastni souvislosti literární. Otázka, jakými kvalitami literárními je toto dílo spjato s charakterem české obrozenské literatury v druhém desítiletí devatenáctého věku a čím je významné též z hlediska budoucí velké stavby nové české poesie, k niž se tehdy kladou základy.

Aniž chceme snižovat význam a hodnotu české poesie do Rukopisů, můžeme ji z větší části označit za cvičné úkoly, které chtěly překlenout propast přerušeného kulturního a uměleckého vývoje. Národnost této poesie hledejme především ve formě, v tom, že je psána česky a že vůbec prakticky hledá podobu a nosnost českého básnictví, zákonitosti české poetiky. I když ani Thám a jeho družina, ani básníci Puchmajerových Almanachů neztráceli úplně souvislost s lidovou poesií, šly přece jen jejich hledačské cesty poněkud stranou toho, co jim nejpřirozeněji mohla ukázat lidová tvorba, omezená sice v dosahu svých uměleckých možností, ale nejpřirozeněji vyspělá, nepřerušená ve vývoji. A významné Jungmannovy básnické překlady, stejně jako teoretické požadavky Palackého a Šafaříka zvětšovaly ještě vzdálenost mezi lidovou poesií a nově se rodícím umělým básnictvím.

Nové vlastenectví z doby kolem napoleonských válek začíná prvně hlouběji přihlížet k lidové poesii. Když hovoří Hanka roku 1814 o sbírce lidových písní srbských a ruských, tuší již též aktuálni poetickou hodnotu české folklórní písně: "Žádoucí by bylo, kdyby se některý pan vlastenec vynasnažil, aby nám naše líbezné národní písně sebral, tak aby Čechové opět ke slovanskému zpěvu přivedeni byli, od kterého se bohužel aspoň v městech tvrdými zvuky a následováním německých písní velmi vzdálili; a naše staré písně toho zajisté zasluhují, aby za vzor nynějším novým skladatelům vystaveny byly, neboť který národ nám velebnější, vznešenější a svatější písně vykázati může, než jest Otče náš, milý pane, kde najdeme milostnější a žertovnější nad ono Má panenka hezká je a Kdybys měla, má panenko, sto ovec?"

Rukopisy jsou významným dílem pro národní poesii již tím, že zobrazily jeden důležitý rys rodící se české národní společnosti - totiž její ideály. Navíc pak jsou také zdařilým setkáním naší novodobé umělé literatury s tvorbou folklórní. Jsou jím jednak záměrně a tendenčně: připomínajíce umělecké postupy básníka lidové slovesnosti a vytvářejíce v některých číslech lyrických přímo ohlasy slovanské folklórní písně, chtěji dokumentovat pravdivost dobové teorie, že v starých časech splývala poesie lidová s umělou. Je v tomto setkání ovšem též daleko víc než jen tento dokument, je v něm významný čin básnický.

Autoři Rukopisů nerozlišovali sice v svých předlohách a vzorech českou lidovou poesii od ostatní slovanské, spíše je slučovali; nebyli si dále vědomi specifičnosti folklórní tvorby, která má jakožto slovesnost ústní jiné zákonitosti než poesie umělá, a nedali také svému setkání s lidovou slovanskou písní takovou kanonickou podobu, jako učinil o deset a dvacet let později Čelakovský v Ohlasech, - ale byli prvními v naší poesii, kteří umělecky vycítili a vyjádřili, že nová česká poesie nemůže růst stranou toho, co dává lidová slovesnost. Byli tedy také prvními umělci v té rozmanitě se projevující řadě styků a regenerování české poesie a českého verše tvorbou lidovou - v té řadě, která přes devatenácté a dvacáté století pokračuje až do nejmladší současné literatury. Lidová poesie slovanská - více ruská a srbská než česká - je uměleckým základem RKZ jak v námětech, tak v podobě hrdinů, tak ve veršové technice (typy veršů, dikce, básnické obrazy).

Básníci Rukopisů použili lidové slovesnosti v nejzdařilejších místech jako odrazového můstku nebo lešení - totiž jako východiska a pomocného nástroje k novému uměleckému dílu. A tak jako jim mystifikační forma dávnověkosti a stará látka umožnila vyslovit ideály nového českého člověka, tak jim setkání s lidovou písní dovolilo ztvárnit též estetické požadavky nového, to jest preromantického umění. V souladu s kvalitami obsahovými vystupují před námi básně Rukopisů jako hrubě, obrysově tesané skladby - nebo ještě spíše jako lapidární monumenty, jež jen z velkého odstupu je možno obhlédnout - v přesných tvarech již poeticky deformované a zaoblené odstupem.

Hrdinové, ať bojovníci v epických skladbách, ať dívka toužící po milém v lyrické písni, jsou zobrazeni bez psychologisujících a individualisujících detailů, vyjadřuje je a do mohutnosti i obecné platnosti pozdvihuje několik základních rysů, často přímo jen základní gesto. V této podobě, stále jakoby nazírány z velkého odstupu, souzní s těmito základními gesty nebo je přímo vyjadřují krajina, situace, scéna. Jediný rys Opuštěné, nezměnitelný smutek, je vyjádřen apostrofou tmavých lesů, lesů miletínských, které se zelenají "v zimě jako v létě"; celou epickou skladbou o Zábojovi jsou jednotlivé motivy smutku a odhodlání, boje a vítězství paralelně doprovázeny obrazem skály a údolí, cesty vzhůru a dolů, ticha a hluku, jasu a tmy, dne a noci; bitevní vřavy nejsou popisovány, nýbrž zachycovány několika jakoby náhodně vzatými hrubými detaily, které postihují obrys; Vyhoňově výzvě k Oldřichovi, aby vedl "sedm vladyků se svými sbory" proti Polanům, předchází scéna postupujících vojáků "tmou noční", kteří se sestoupí do kruhu na mýtině uprostřed lesa, tiše hovoří, a teprve když se noc převalí a "pokročila k šedavému jitru", promluví Vyhoň.

Nechtěli jsme vykládat, jen glosovat. Proto jsou i tyto příklady jen namátkovou připomínkou, nikoli výčtem. A přece ještě jeden doklad umělecké osobitosti, doklad toho, jak epik Rukopisů dovede z odstupu monumentalisovat do mlhavého obrysu; je to v obraze probouzejícího se jitra nad Prahou (v Oldřichu a Boleslavovi): "Aj, hle, Praha mlčí v jitřním spánku, /Vltava se kouří v ranní páře, /v dálce promodrávají se vrchy, /za vrchy se šedý východ jasní." Doklad nadto vhodnější, že může ve zkratce poukázat na uměleckou osobitost básníka epických čísel Rukopisů - a též vést ke srovnání s obdobnými a jinak, popisně provedenými scénami v téměř soudobé Polákově Vznešenosti přirozenosti nebo v Máchově Máji, zhruba o dvacet let pozdějším. A tato souvislost (a v příbuzenství odlišnost) není jen náhodná, je náhodným dokladem zákonité vývojové řady, kam RKZ patří nikoli jako kuriosita a relikvie, ale jako velké umělecké dílo naší obrozenské minulosti. Dílo, které s dneškem souvisí jak svým ideovým fondem, tak uměleckým příkladem a budovánfm základů.

Šťastnou cestu v nově omládlé podobě!

Mojmír Otruba

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ A ZELENOHORSKÝ
Přebásnil Kamil Bednář. Doslov napsal Mojmír Otruba. Ilustroval, obálku a vazbu navrhl Miloslav Troup. Graficky upravil Václav Rein. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, v edici krásné literatury. Praha 1961. Vytiskla Svoboda, grafické závody, Praha 5. Náklad 3700 výtisků. Cena 24 Kčs. Formát 24 x 17 cm. 128 stran.