Josef Pekař
Rukopisy ze stanoviska historického
1927
Národní listy

Rukopisy ze stanoviska historického

I.

Rukopis Zelenohorský, literárně nejzdařilejší "nález" doby obrození, je ze stanoviska historického novodobý padělek typu nejhrubšího.
Skládání, jež jazykem i písmem se hlásí do 9. až 10. stol., líčí, jak známo, jednání zemského sněmu, svolaného kněžnou Libuší na Vyšehrad, aby rozhodl ve při dvou bratří z rodu Klenoviců o otcovské statky. Stačí pověděti, že báseň toho obsahu je v stol. 9.-10. nemožná. Představuje si zajisté, že říše Libušina objímala českou zemi v hranicích nám z pozdějšího středověku známých; "leši a vládyky" k sněmu Libušinu svolání pocházejí totiž z krajin "ot gor Krakonoší" až k Radbuze a Otavě, od Kamena Mosta (dnešní Most?) až k pozdějšímu Hradci Králové (z Dobroslavska Chlemca). Stát přemyslovský dosáhl však hranice tu předpokládané teprv na samém konci 10. stol. (severovýchod a východ země, ovládané Slavníkovci, byl podroben Praze teprv r. 997). A dáme-li tomu, že Slavníkovci uznávali již dříve v době Boleslava I. nebo II. vrchní moc knížete pražského, nevztahovala se moc tato jistě na pře soukromoprávní v knížectvích jejich nebo v knížectvích jiných v zemi, dřív cele samostatných a jen v některých směrech vrchnímu panství Prahy podrobených, jež žily svým dosavadním životem ústavním a právním. Krátce: soudní sněmování zástupců národních, shromážděných z celé země v hranicích pozdějších (můžeme říci: z Velkých Čech), je před koncem stol. 10. zjevem historicky nemožným. Básník v 9. až 10. stol. žijící nemohl si dovoliti licence podobné; musil přece věděti, že "Čechy" doby nedávné omezovaly se na kraje západně od dolní Vltavy a že v sousedství jejich, na severu i východě byly tenkrát jiné samostatné země a jiné kmeny, jiní státní národové. Kdyby někdo v budoucnosti, řekněme v 25. století, "nalezl" báseň, hlásící se vnějším rázem do 19. stol., báseň, jež by se obírala sněmem pražským někdy ze 17. stol. a vypravovala o sporu dvou obyvatel země tam pojednávaném, a mezi členy toho ústavního sboru jmenovala i zástupce od "bystrého Váhu", od "širého Dunaje" nebo od Užhorodu anebo z lázní Trenčínských Teplic, dal by veřejnosti padělek s anachronismem zcela podobným tomu, jenž je základem Libušina soudu! Dodávám, že by chyby vytčené nemohl se dopustiti ani básník, žijící v 11. stol. - i tenkrát byla paměť státní mnohosti nové české země v nedávné minulosti živá; svědkem je kronikář Kosmas, jenž žil až do r. 1125 a znal dobře hranice "Čech" proti říši Slavníkovců.

Ale vedle toho fatálního anachronismu podlehl skladatel Libušina soudu jinému omylu, neméně osudnému. Líčí zajisté spor bratří Klenoviců o dědictví otcovské tím způsobem, že starší Chrudoš hájil zásadu, že statek otcovský má děditi výhradně syn nejstarší, nota bene zásadu prý v německém právu obvyklou, kdežto Libuše a sněm rozhodly prý spor proti Chrudošovi podle prastarého práva českého: bratří budou statkem otcovským vlásti ve spolku, nebo se rozdělí oň rovnou měrou. Vskutku žádný básník 9. až 10. stol., jakkoli mocnou fantazijí nadaný, nemohl napsati nic podobného. Neboť v prostředí, v němž žil a rostl, vědomí o nějaké zásadní různosti dědického práva německého a slovanského se vyvinouti nemohlo; soudobé právo v Němcích by bylo řešilo spor týmže způsobem jako sněm Libušin; právo německé výhradného práva staršího syna neznalo v těch dobách zrovna jako české. Domněnka Rukopisu Zelenohorského, že tomu bylo naopak, je zřejmě dokladem jeho novodobého původu, a to původu z let, kdy zhotovovala své padělky družina Hankova.
Neboť právě v době, kdy "objeven" byl RZ, sytila se naše mladá vědecká společnost vírou, že právní řády starých Germánů a Slovanů byly zásadně rozličné, u Němců že vládl tuhý feudalismus, neznající rovnosti, u Slovanů pak vysoce vyvinutý princip demokratický, šetřící práv každého jedince. Takovému pojímání slovanského pravěku (na němž, jak známo, založil výklad českých dějin Fr. Palacký) učila se vlastenecká společnost česká již z Herdera, pak z materiálů sebraných Dobrovským v jeho "Slavínu", r. 1816 dodala mu nové potravy a opory kniha Majewského "O Slowianech i ich pobratymcach"; právě nejnovější výsledky vědeckého badání soudobého měly býti potvrzeny skvěle nálezem zelenohorským! Pročteme-li Libušin soud i zlomek ústavní listiny české, jenž je závěrem jeho ("Sněm"), vidíme patrně, že o nic jiného padělatelům nešlo, než dokázati nálezem svým novotné teorie o vysoce pokročilém demokratickém rázu staročeského života společenského a právněústavního: o svobodném českém zemědělci, volícím delegáta do sněmu zemského, o sněmech snášejících se na zákonech ústavních, nota bene hlasujících o nich, hlasujících ne ústavním přiznáním, nýbrž docela moderně "hlasy" hmotnými, snad psanými, jež sbíraly "panny soudné" do osudí. Hlasy pak sečtl lech (náš moderní skrutátor!), aby většinu provolal v národ... Kdo ví, že nic podobného neznal nikde středověký sněm nebo soud až hluboko do novověku, usměje se naivnosti mladých horlivců, kteří svůj ideální obraz pohanské ústavní kultury české doplnili nadto psaným zákoníkem ("desky pravdodatné"; je známo, že jsme psaného zákoníka ústavněprávního neměli před dobou Karla IV.) a dekorovali romanticky pannami věštkyněmi, plamenem pravdu zvěstujícím a svatosoudnou vodou! Že na obsah padělku v těchto směrech velký vliv měla kronika Hájkova z 16. stol., že tu "svatý" Vyšehrad, jako u Hájka, pojat za prastaré sídlo rodu Přemyslova (ač víme z Kosmy, že jméno Vyšehrad je poměrně pozdní; vzniklo teprv asi v době Boleslavů s novou výstavbou hradu, dříve patrně v území nečeském proti Čechám přemyslovským bojovně vytýčeného), bylo prokázáno rozličně, podobně jako podezřelost názvu "lechové" nebo naprostá pravděnepodobnost Kamenného mostu v Čechách stol. 9.-10. Že i představování lechů podle původu jejich ("Ratibor od hor Krkonoší, kdežto Trut pohubil saň lítou", "Jarožir od brd vletoříčných", "Střezibor od Sázavy ladny" atd.) je v 10. stol. zhola nemožné, ale charakteristické pro romantické básnictví z poč. 19. stol., dodávám kvůli úplnosti. Také protiněmecký tenor výchovný celé básně (srov. slavné: "Nechvalno nám v Němcích hledat právo!") doplňuje vhodně shluk motivů, nálad a cílů, jež postihujeme v padělatelské družině Hankově, eventuelně v české vzdělané společnosti těch let vůbec.

Skutečnost, že RZ je novodobým padělkem, ohrožuje samo sebou pravost Rukopisu Králodvorského. Filolog najde zajisté v něm nejedno podivné slovo, nejednu frázi nebo jazykovou nesprávnost či, lépe řečeno, nemožnost, kterou postihl v RZ. Hlavní je, že obě domněle staročeské památky podobají se sobě duchem i tendencí kupodivu. A duch, ráz, celý habitus Rukopisu Královédvorského je to právě, co je hlavním svědectvím jeho novodobého původu. Práce, již vykonala evropská věda v 19. stol., aby poznala myšlenku, snahu, tvář, gesto a roucho věků minulých, je ohromná; výsledky její dovolují dnes např. historiku umění, aby zjistil dobu zrození umělecké památky, ať jde o stavbu, sochu nebo obraz, s jistotou pravidlem naprostou, nebo aby rozlišil přesně, které věky nebo módy nebo směry a školy umělecké pracovaly postupně na staré budově, jejíž stavební historie objímá několik staletí. Podobně je dnes literární historik nebo historik vůbec s to, aby ukázal, kterým dobovým jazykem mluví psaný pramen, jímž se obírá; prostředky poznávací nejsou tu sice tak hojné a bezpečné, jako v dějinách umění výtvarných, ale je nemožné, aby dnes historik nerozeznal nebo nerozlišil, mluví-li památka jeho řeči stol. 19. na jedné nebo 10. či 14. na druhé straně. Kdyby šlo o padělek, jenž by užil vší vědomosti a zkušenosti vědy až do doby nejnovější, podařilo by se vrstevníkům asi stěží poznati podvrženost jeho; jde-li však o padělek, vzniklý před stoletím, je prokázání falza poměrně snadné, protože falzátor toho věku nemohl poznati dobu, kterou chtěl napodobiti, leč velmi nedokonale, a musel se prozraditi lépe poučeným potomkům mnohonásob svými omyly a falešnými obrazy - studium životní podoby věků minulých bylo zajisté tou dobou teprv v počátcích. Klasický příklad takového nepodařeného padělku máme právě v RZ i RK: duch, jenž z nich mluví, je ve všech svých charakteristických vlastnostech duchem novoromantického období z let desátých a dvacátých 19. stol. a naprosto odlišný od způsobu, jímž si svět představovaly písemné památky ze stol. 10. nebo 13.-14. Tu všude jde ovšem o výklady a argumenty, jež jsou přístupny jen poměrně vzdělanému čtenáři; veřejnost širší, odborně nepřipravená, která neseznámila se s povahou středověkých básní, legend nebo kronik, nebo která nemohla z vlastního názoru přesvědčiti se o tom, jak ostře charakteristický a zvláštní je ten směr cítění, horování a nazírání, který zveme vlasteneckou školou romantickou (s její zamilovaností do středověkého dávnověku, s jejím snivým vztahem k přírodě a s jejím blouznivým vlastenectvím, hledajícím fantasticky v slovanském pravěku, zejména v jeho národním eposu, v jeho mravu a právu nejpůvodnější a nejmocnější vzory a opory svébytnosti národní a národní slávy), stěží pochopí např., že hrdina básně RK, silný Záboj, jenž nad českou krajinou "sténá pláčem holubiným" a pěje při "varytu" píseň proti svěřepým cizím křesťanům, rozbíjejícím pohanské bohy v české vlasti, mohl stvořen býti jen v této době, že je to postava v středověku nemožná, nebo že svou frazeologií, dikcí i lícněmi se básně RK prozrazují jako dílo této doby, nebo že jen z této doby si vysvětlíme plně jejich výchovně burcující národní tendenci. Z toho důvodu, dále i proto, že výklad podepřený doklady není možný v rámci tohoto článku (vše otatek bylo již často pověděno), zříkám se možnosti vyložiti, oč tu všechno jde, podrobněji. Připomínám jen, že studie dosavadní prokázaly, že také jazykovému rouchu RK se všemi jeho chybami a novotvary porozumíme nejlépe, vyložíme-li je z padělatelské činnosti Hankovy a přátel jeho, že nejedna věta téhož RK je slovným ohlasem věty nebo myšlenky, vyčtené ze spisů a projevů před rokem 1817 tištěných a že i historický podklad epických básní RZ v záhadách svých je plně vysvětlitelný jen tenkrát, předpokládáme-li, že básně byly napsány kol r. 1817. To je vlastně, zhruba řečeno, výsledkem minuciézní analýzy Gollovy, jež pod titulem Historický rozbor básní RK vyšla r. 1888.
Náhradou za to, co vynecháno, seznámím čtenáře s některými zcela názornými doklady o novodobém původu básní RK. I ty budou ovšem potvrzením toho, co všeobecně bylo řečeno v odstavci předchozím.

II.

Řekl jsem, že seznámím čtenáře s některými doklady, jež podvrženost RK prozrazují velmi názorně. Prof. Nejedlý, známý náš odborník v dějinách hudby, vyložil zcela přesvědčivě (v stati Gollova Sborníku r. 1906), že lesní rohy, jejichž hlasy zvučí v bitvě s Tatary v RK, a že kotle, jejichž hukot spolu s troubami zní v jiné básni téhož RK, jsou nástroje, vynalezené pro orchestr teprve v 17. století. Lesní roh je slovný překlad německé "woldhorny", tj. nástroje, jehož jméno zná německá řeč teprve do 17. stol. a jenž prý teprv hr. Sporkem kol r. 1700 byl poprvé uveden do Čech; nebyl ovšem nikdy nástrojem hodícím se pro vřesk bitvy. Argument Nejedlého, že kotly a lesní rohy (lesní roh je právě v době Hankově nástrojem milým básníkům; srv. např. u Heineho "verzweifelnde Waldhornrufe" Rolandovy v boji Saracénů s Franky) byly středověku zhola neznámy, stačí sám sebou, aby zabil pravost RK.
Jak mu čelí obhájcové? Asi takto: Je jisto, že staří Čechové troubili na rohy. Proč by nemohl básník 13. stol. říci, že to byly rohy "lesní"? V lesích při lovu se přece jistě troubilo! Odpovídám: Koho výklad tento přesvědčí, toho ve víře jeho nezviklají ani jiné důvody podvrženosti Rukopisů. Pochopili bychom, že by básník mohl užíti slova: roh lovecký nebo lovčí (srov. francouzské cornet de chasse), ale že by užil podivného přívlastku "lesní" a dostal se tak jakoby zázrakem k německé "waldhorně" ze 17. stol., byla by hotová pohádka. Zcela nasnadě je naproti tomu, že jde o název technický, o nástroj, jejž Němci v novém věku nazvali "waldhornou". Kdyby se v některém podezřelém rukopisu, hlásícím se do 15. stol., četla věta, že Táboři užili proti nepříteli strojních pušek, mohl by obhájce pravosti argumentovati zcela podobně: Je jisto, že Táboři stříleli z pušek. Proč by je pisatel nemohl pojmenovati puškami "strojními"? Stroj v nich přece byl. Básník sice užil slova "strojní puška", ale neměl na mysli dnešní strojní pušku. A kdybys odvětil, že slova "stroj" v tomto smyslu stará čeština nemá (nevím to jistě; možná, že je zná, ale dejme tomu, že by ho neznala), slyšel bys odpověď, jež je zvlášť oblíbenou v obranách Rukopisů až do doby nejnovější. Tj. odpověď: dokazovat, že středověká čeština toho či onoho slova, tvaru nebo významu neznala, je metoda pouze negativní. Řeč je život a dějiny jsou život přebohatý formami a možnostmi; v zachovaných památkách písemných je život ten zachycen jen zlomkovitě; není vyloučeno, že tvar, dnes filology za nemožný pokládaný, vskutku tu a tam žil... Řeč taková líbí se čtenáři věci neznalému. Třeba mu však říci důrazně, že věda nemůže budovati na tak pravděnepodobných náhodách, o nichž sní obránce, tj., že by v středověkých básních, již jinak rozličně podezřelých, nalezla "lesní rohy", jež nejsou vlastně lesními rohy čili "waldhornami", že by se setkala se "strojní puškou", jež není naší strojní puškou atd. Srovnávací materiál dobový, jímž vládne filologie nebo historie, stačí v takových případech k závěrům zcela bezpečným a pozitivním; jenže v určitém, malém procentu případů je možno vskutku počítat s výminkami od pravidel filologicky nebo historicky zjištěných. Ale chtít teorií o domněle negativní povaze námitek filologických proti Rukopisům vyvrátiti spolehlivost důkazů filologických vůbec, je filozofování omylné a nepravdivé, jež by znemožnilo nejen filologii, ale i historii a tuším duchovní vědy vůbec.
Na druhém místě dovolte, abych uvedl důvod, kterým jsem se přihlásil před 37 lety mezi popěrače pravosti: V básni RK o pobití Sasíkóv se vypravuje, že Sasíci vtrhli (r. 1203 nebo kol 1282) od Zhořelských hor do Čech a na postupu k Troskám že byli poraženi (v místě plném skalnatých vrchů) pod Hrubou Skalou. Že jde o Hrubou Skálu u Turnova, na cestě k Troskám ležící (a známou snad všem turistům a ctitelům Českého ráje), nasvědčuje i obsah básně, líčící bitvu pod lomem, v skalách, tedy vskutku nejspíše v "skalním městě" pod Hrubou Skalou (o hradu není výslovně zmínky), nasvědčuje poněkud i jméno Beneše Heřmanova. Pocházel z rodu Markvarticů, jinými slovy máme právo hledat bojiště nejspíše na markvartické půdě. Nuže: ukázal jsem naprosto bezpečně, že místní jméno Skála Hrubá mohlo vyvinouti se teprv v 17.-18. stol., že původ jeho sluší hledati v době po r. 1620, kdy na rozeznání od panství Skály nad Jizerou (dnešní Malá Skála) dáno zámku a dominiu skal Vartenberských jméno Grosskal, česky Velká Skála, jež si lid přizpůsobil dosti pozdě, snad až v 18. stol. svému nářečí ve tvar: Hrubá Skála. Závěr nemůže zníti jinak, než že padělatelé RK, považujíce jméno Hrubé Skály za staré a původní, propadli zrádnému omylu. Připomenouti třeba, že v době objevení RK byl na Hr. Skále lokalistou Ant. Marek, přítel Jungmannův a Hankův, mimochodem řečeno týž Marek, v jehož básních před r. 1817 tištěných nalézají se umělé novotvary slovné, zejména rusismy, s nimiž se potom setkáváme i v zásobě slovní RK a RZ a v jiných padělcích, Hankou zhotovených. Měla-li báseň o Hr. Skále a Troskách, jež takovou slávou pokryla rodný kraj Markův, drahý také Jungmannovi, býti jen darem lásky nebo pozornosti příteli, či máme-li z ní čerpati podezření o účasti Marka samého v padělku, těžko ovšem rozhodnouti.
Mnohem zajímavější jest anachronismus, jímž se po mém soudu prozradil falzátor RK, a jenž je skryt ve slově tábor. Slova "tábor" ve smyslu vojenského ležení jest užito v básni Jaroslav neméně než čtyřikrát. Kol. Šimák upozornil v břitké poznámce před několika lety, že slovo to je také důkazem podvrženosti RK. Ale nevěděl, tuším, že v dosavadních sporech nehrál "tábor" proto žádné role, protože Gebauer, poučen Miklosichem, věřil v turecký původ jeho. Šel jsem za stopou (děkuji kolegům filologům a historikům, jichž jsem se dost natrápil svými dotazy) a dospěl k přesvědčení, že výklad Miklosichův je myslný; historik může zajisté takřka krok za krokem sledovati, jako slovo "tábor" ve smyslu opevněného ležení nebo ležení otočeného vozovou hradbou, i ve smyslu vozové hradby samé, v ležení nebo na pochodu, vniká s rotami českých "táborských" žoldnéřů, stojících ve službách nejdříve krále Zikmunda nebo hrabat z Celje ve Štyrsku, pak zejména ve službách Jiskrových na Slovensku i v jiných částech Uher až do sklonku panování krále Matyáše (jeho stálé vojsko záleželo z velké části z rot "táborských" bratříků), do jejich okolí, nejdříve do soudobé němčiny. Historik musí předpokládati, že podobně dostalo se do maďarštiny (kterou naplnilo mnohonásob, i v rozličných odvozeninách), že s ní a z ní nebo přímo s boji českých "táborů" v Rumunsku a na Balkáně proti Turkům dostalo se i do rumunštiny, srbštiny, albánštiny a turečtiny (zde tedy jde o pravý opak výkladu Miklosichova; starým Turkům slulo ležení "horda"), ano, že zakotvilo i v polštině a ruštině. Co této se týče, nasvědčují zmínky slovníků polských a ruských o táborech ve smyslu vozové hraby u kozáctva domněnkám Palackého o vlivu českých rot "táborských" z 2. pol. 15. stol. na vznik nebo vojenskou organizaci kozáků. Hrůza, jíž naplnilo jméno Tábora všecko sousedství, mluví výrazně z tohoto vítězného pochodu jména jeho celou střední a východní Evropou; v něm spatřovati jest nejznamenitější pomník, jejž vojenská sláva a vojenské zvláštnosti a novoty husitské postavily si pro všechnu budoucnost. Je pochopitelně dobře, že u Čechů, jimž jméno "Tábor" znamenalo něco daleko více než zvláštní formu šikování nebo táboření, nebo postrach vojenský, se slovo "tábor" ve smyslu "ležení" neujalo; prvé doklady "tábora" takto pojatého známe teprv z konce 16. stol., vnikly k nám asi ze Slovenska. Jungmann užil slova v překladu Ztraceného ráje; z něho asi dostalo se (podobně jako jiná novotná slova) do RK, aby s vlivem RK v 19. stol. dalo uherskému pojetí slova "tábor" zvítěziti v jazyce našem na celé čáře a rozšířiti je i na "tábory lidu" ve smyslu meetingů politických. Lze říci, že slovo tábor, z Čech před čtyřmi sty lety vyšlé, ale Čechám v tom novém smyslu cizí, vrátilo se konečně vítězně do Čech a opanovalo je v 19. stol. Podobně jako historický Tábor Žižkův a Prokopův, Čechům stol. 15.-18. pramálo sympatický, zvítězil dílem Palackého nad nepřízní minulosti rovněž v té době.
Ve výkladu tomto je slovo "tábor" ovšem dostatečným důkazem podvrženosti RK. Dokud není omyl Miklosichův prokázán i filology, není tento výklad bezpečný. Miklosich ve spisu "Elemente in den südost - und osteuropäischen Sprachen" praví, že turecké "tábor" znamená "polní ležení křesťanů". Tím domněle turecký původ slova je vyložen, event. vyvrácen, tuším, dostatečně Miklosichem samým. Doufejme, že v krátce badatelé, jako prof. Chaloupecký, docent Rypka (náš odborník tureckého jazyka) nebo prof. Janko či Tietz vyloží sám o zajímavé otázce více.
Vraťme se po tomto exkurzu k dokladům dalším. Tvrdím dále, že skladatel básně "o slavném sedání" neměl ponětí o tom, co byl český pán stol. 13.-14. Jeho "kněz zalebský" oslovuje totiž sezvané pány: muži, státní muži - asi jako kdyby panovník 18. stol. pozval si k stolu knížata a hrabata a po obědě oslovil je: "Vojáci! Pozval jsem vás, abych se přesvědčil, kteří jste bitci nejschopnější". To je zhola nemožné u spisovatele českého stol. 13.-14.; naproti tomu je zcela pochopitelné, že družina Hankova neměla o sociálním, ústavním a společenském významu slova "pán" nebo "muž" v českém středověku jasného názoru. Stop takových je v RK více; je to zejména píseň RK "Skřivánek", jež je bohata takovými neporozuměními středověku; obhájce je může vykroutiti všelijak, ale v celku svém mluví řečí dost přesvědčivou. Srovnej, že dívka plející konopě, tedy dívka služebná, lituje, že nemá péra a pergamenu, aby psala milenci (dělnice na poli v 13. až 14. stol. a psaní dopisu!), že táž děva pleje konopě "u panského sada", což je ve své všeobecnosti příznačné pro dobu 16.-19. stol., ale velmi pravdě nepodobné ve středověku, kdy takových sadů mohlo býti v celé zemi nanejvýš několik. A táž děva naříká si skřivánku, že jí odvedli milého na kamenný hrádek. Představa, že tu jde o novodobou rekrutýrku, tu proniká patrně; jen v jejím pojetí je nářek plně srozumitelný; jiné výklady jsou méně nasnadě.
Přestal jsem na dokladech a pozorováních, jež, pokud vím, se v sporech o pravost Rukopisů až do r. 1889 neozvaly (krom snad vývodů o "Skřivánkovi"). Z materiálů sporů starších bylo by lze je rozmnožiti rozličně, zejména pojali-li bychom v úvahu svou tématu Rozboru Gollova nebo starších výkladů Feifalikových.

Třeba přiznati, že mezi důvody, proti RK do boje vedenými, byly i rakové, jež tkvěly na omylu nebo byly vyvráceny (sám jsem měl příležitost ukázati na chybu v samém jádře Masarykova důkazu sociologického), ale místo argumentů oslabených nebo vyvrácených vstávaly hned nové a nové. Poučno je všimnouti si i metod a rázu obrany, jíž badatelé, pochybnostmi nedotčení, snažili se Rukopisy zachrániti. S jedním hlavním argumentem jejím seznámili jsme se výše, mluvíce o "lesních rozích". Jiný poznáme na tomto příkladu: Východiskem pochyb Gebauerových (a zároveň důkazem, jenž sám sebou stačí k zavržení Rukopisů) bylo bezpečné poznání, že v RK lze nalézti řadu týchž chyb jazykových, jež vyskytují se i ve dvou padělcích (Hankových), zhotovených event. vydaných před nalezením RK nebo jež shledáváme ve výkladech Hankových o staré češtině, tištěných před objevením RK. Tohoto zdrcujícího argumentu obhájci zvrátiti nedovedli. Ukazovali však na to, že v dotčených priorech Hankových jsou i chyby, jež nejsou v RK. Konec konců není tuším tento způsob obrany přesvědčivý více, než výmluva zloděje, že nevzal všchny peníze, jež byly v pokladně. Proto asi jiní obhájci připadli na myšlenku, že Hanka snad znal a měl v ruce RK již dva tři roky před r. 1817 a že nalezení jeho ve Dvoře Králové bylo jen fingováno. I tu je vidno, jak obrana vede k zoufalým pokusům záchrany. Jiná, vědecky nezávadná metoda byla a je předpokládati chybu písařskou v textu nebo hledati jiné čtení, jímž by bylo uniknouti nástrahám obžaloby. Tak např. zdálo se snadno zbaviti se mého důkazu o Hrubé Skále. Řeklo se, že stačí čísti: "v lese pod hrubů skalú" a nebezpečný anachronismus jest odstraněn. Tak četl i Hanka sám v 2. a 3. vydání RK. Odpověděl bych ovšem, že věc není tak jednoduchá, že jde v RK o "hrubou skálu" u Trosek atd., jinými slovy, že obhájci chtějí opravě asi toho druhu, jako kdyby někdo větu "šel od Muzea přes Můstek na Staroměstské náměstí", opravil "šel od Muzea přes můstek na Staroměstské náměstí"? Kde je ten můstek? Kde je ta "hrubá skála" před Troskami mezi skalnatými vrchy? A proč sluje "hrubá" a nikoliv "velká", proč právě zde to jedinečné slovo v RK v tomto smyslu? Na to obránce již neodpovídá přesvědčivě; je však rád, že vlásek možnosti, že Rukopis je zachráněn, není přetržen docela.
Nuže - na samých takových vláscích pravděpodobných možností a podivných zvláštností stojí dnes pravost RK v obraze obhájců. Kdyby někdo sestavil plný seznam všech těch pokusů o záchranu, jimiž obhájci chtěli vyložit jazykové a obsahové chyby, zvláštnosti nebo nemožnosti obou památek, položil by základ k novému a velmi zajímavému důkazu o novodobém padělání jejich. Výčet jeho musil by zajisté přesvědčiti čtenáře, že v obou Rukopisech dala si dostaveníčko sta a sta výminek a podivností nejrozmanitějšího druhu, původu a stáří, výminek se navzájem namnoze přímo vylučujících a potírajících, jinými slovy, že obrana, chtějící čeliti všem námitkám proneseným, vede ad absurdum.

Prosím čtenáře, aby ještě všiml si toho, že RK představuje se nám jako zlomek ohromné sbírky básní, jež je ztracena beze stopy. RK obsahuje totiž podle svých nadpisů jen kap. 26-28 (a konec kap. 25) třetí knihy celé sbírky. To znamená, že celek měl, podle zlomku soudě, aspoň na 80 kapitol, tedy při nejmenším 20-30krát tolik, co Hanka "nalezl". A kupodivu: nic, pranic z toho ohromného díla literárního, jež by přece naše staročeské písaře musilo lákati k přepsání a rozmnožení, se nám nezachovalo! Nic, ani zlomek nejmenší! Není-li to také důkazem podvodu?
A prosím ještě čtenáře, aby uvážil, že v muzeu v době Hankově měli na tucet padělků, dnes lze říci, obecně za podvody Hankovy uznaných. Sem patří Píseň pod Vyšehradem (zas Vyšehrad!), objevená r. 1816 od Lindy, přítele a spolupadělatele Hankova, sem kus legendy o sv. Prokopu, sepsaný Hankou ještě před objevením RK (jde o ztracený list kodexu, jejž Hanka nahradil v edici textem jím samým složeným), sem Milostná píseň kr. Václava (objevená r. 1819), staročeský překlad evangelia sv. Jana, Hankou r. 1828 zhotovený a za nejstarší českou památkou jím vydávaný, spousta českých glos v latinském slovníku Mater verborum (vydány 1833 od Hanky), žalm 109 a začátek žalmu 145 v žaltáři muzejním, vydaný poprvé od Hanky, konečně Libušino proroctví, r. 1849 objevené Hankou, dále přípisky Hankovy v latinských rukopisech, jež měly vydati svědectví o českých malířích nebo formách právních, konečně padělané zlaté peníze z doby velkomoravské, s nápisem knížat Mojmíra a Rostislava. Jeden takový peníz prodal Hanka svému známému ruskému učenci Bodjanskému za 15 zl., jakožto nejstarší slovanskou minci, a udal drze místo, kde dělníci minci vykopali, jinými napálil Němce s Poláky, takže obrazy mincí přešly do učených knih. R. 1906, kdy numizmatik Smolík svůj nález o všem tom publikoval, měli v muzeu těch Hankových padělaných mincí ještě 18. Uvěří čtenář po všem tom, že Hanka neměl účast v padělání RZ a RK! Když průkazů, že byl písařem jejich a předním redaktorem jejich staročeštiny, bylo sneseno průběhem velkého sporu bezpočtu!
Připomínám konečně, že padělky toho neb podobného cíle a rázu jako jsou RZ a RK nejsou snad specialitou pouze českou: mají je z těch dob i jiní národové, skotskými písněmi Ossianovými z r. 1760 počínaje. Hanušův poučný výklad o tom (v úvodu k jeho edici Rukopisů v Ottově Světové knihovně č. 933-935) bylo by lze doplniti z historických metodologií, např. výkladem o sardinských padělcích (tzv. pergameny arborejské), cílem svým velmi podobných dílu Hankovu. Hanku a literární spolupracovníky jeho, k nimž kromě Lindy náleželi snad Svoboda, snad i Marek a Jungmann, lze do značné míry omluviti poznáním psychologického prostředí, v němž uzrála myšlenka podvodu. Pěkně o tom mluví i Hanuš v citované práci; čtouce to vše, sotva bychom opakovali Dobrovského rozhořčené "Schurke!", jež veřejně vrhl na známou adresu (mínil jistě Hanku jako falzátora RZ). Velkou část viny, opakuji, třeba přesunout na dobu a situaci: na totéž romanticky horoucí vlastenectví, v němž zrodila se myšlenka Mickiewiczova Konrada Wallenroda. Hanka sám ovšem (přes své nesporné zásluhy vědecké a literární) nejeví se mužem, v němž by hořel jen čistý plamen vlasteneckého hněvu Mickiewiczova hrdiny zrady. Je dosti s podivem, že o problematickou tu povahu a její dramatickou roli nepokusil se dosud ani literární historik ani romanopisec.

Vývody v těchto statích shromážděné jsou určeny těm čtenářům, kteří, upozorněni novotnou kampaní, vedenou v týdeníku "Lech", touží po krátkém poučení odborném. Obírati se polemicky výklady, shromažďovanými v "Lechu", nechceme a nebudeme: netřeba snad pochybovati o vůli prospěti dobré věci, jež řídí projevy autorů jejich, ale třeba pověděti otevřeně a důrazně, že k vědeckému sporu třeba je odborných vědomostí a metodického vzdělání, jichž se družině nových obhájců nedostává naprosto. Zarmucující je pouze, že se této kampani "Lecha" dostalo nejnověji podpory brožurou prof. F. Mareše. Nemohu mlčeti, že způsob, jakým p. prof. Mareš traktuje veškerou práci vědeckou, která byla u nás vykonána v posledních čtyřiceti letech, aby byly prokázány, v zájmu českého pokroku kulturního a v zájmu vědecké pravdy, podvody skupiny Hankovy, musí vzbuditi živé politování. A to nejvíce u těch, kteří, jako já, náleželi k ctitelům Marešovým, ctitelům člověka i učence.

Poznámka:
Články "Rukopisy se stanoviska historického" byly otištěny v Národních listech dne 29. května a 5. června r. 1927. Nedopatřením tiskárny vypadl v druhém článku celý první odstavec, který pak byl otištěn dodatečně 12. června.

O smysl českých dějin
Napsal Josef Pekař. Uspořádal Martin Kučera. Dauphin 2012.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná