JUDr. Václav Perek
R U K O P I S Y
Královédvorský a Zelenohorský jsou pravé.
Praha 1931
Proslov.

Od svého mládí jsem horlivým ctitelem Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, v jichž pravost pevně věřím a jež na základě vědeckého bádání našich věhlasných buditelů hlavně Frant. Palackého, Pavla Šafaříka, W. Tomka, bratří Jirečků a V. Brandla pokládám za nejskvělejší památky starověké vzdělanosti národa českého. Mé pevné přesvědčení o jejich pravosti nepodařilo se zviklati ani námitkám odpůrců z období let 1848, tím méně útokům realistů z období po roce 1886. - Jako dlouholetý poslanec moravský hájící neohroženě náš český lid před germanisační politikou vídeňských vlád, jemuž se podařilo dosíci v r. 1905 ochrany české mládeže před poněmčováním ve školách zákonem zvaným Lex Perek, měl jsem příležitost poznati houževnatost a bezohlednost, kterou vídeňské vlády a Němci vyvíjeli při germanisaci Moravy.
Z jejich postupu při volbách městských, zemských a říšských bylo zjevno, že Němci k udržení německé nadvlády používají nejen umělých volebních řádů, nýbrž hlavně českých lidí, národně neuvědomělých, jimž v německých školách bylo vštípeno přesvědčení, že již samou přírodou Němci jako "Herrenvolk" určeni jsou k panování, kdežto Češi, že jsou národem méněcenným, neschopným vlády, určeným k otročení Němcům. Tito čeští přátelé a obdivovatelé Němců, všeobecně zvaní "Deutschfreundliši", kteří často ani německy neznali, dali se od Němců za peníze, řády, úřady a tituly houfně najímati nejenom k agitacím při volbách a školních zápisech, nýbrž i k vyšším pracem politickým a vědeckým, jimž znehodnocovali národ český, šířili germanisaci a dokazovali, že nadvláda Němců nad českým národem jest dějinami, vědou, ba samou přírodou plně odůvodněna, a že bude ctí a štěstím pro méněcenný český národ, když splyne s národem německým a utone v moři germánském.
Když pak J. V. Šembera, profesor českého jazyka na vídeňské universitě, jenž na Moravě dlouho působil, původně horlivý obhájce Rukopisů, znenadání dal se získati pro názory Němce z Moravy prof. J. Fejfalíka a bezohledně pravost Rukopisů potírati se jal - poznal jsem v tom politickou taktiku Němců a vídeňské vlády na Moravě k pokoření českého národa se zdarem uplatňovanou.
Stejné přesvědčení vzniklo v mé duši, když v r. 1886 Dr. J. Gebauer, profesor znovuvzkřísené české university v Praze, jenž byl na doporučení university berlínské jmenován vídeňskou vládou řádným profesorem, náhle se stal z obhájce a obdivovatele Rukopisů jejich vášnivým odpůrcem.
Také v tomto případě byl pro mne politický zásah vídeňské vlády a Němců jasným. Od té doby pokládal jsem a pokládám boj o pravost Rukopisů za politický boj proti českému národu prováděný vídeňskými vládami prostřednictvím českých lidí k tomu účelu přímo nebo nepřímo získaných, pod rouškou ochrany vědy a pravdy.
Nedovedl jsem pochopiti, že by tito lidé, kteří pro ochranu českého národa proti germanisaci ani prstem nehnuli, byli by proti pravosti Rukopisů, naší to chlouby národní vystoupili pouze z ideální lásky pro pravdu a vědu.
Bolest má nad tímto neuvěřitelným zjevem dostoupila nejvyššího stupně, když v r. 1911 ani Musejní společnost, jako vlastnice Rukopisů, ani Česká akademie věd a umění, jako náš nejvyšší sbor vědecký neocenily a s radostí neuvítaly skvělý soud světových palaeografů, potvrzující pravost Rukopisů, jejž obětavě získal náš věhlasný spisovatel "Starožitností země České", prof. Dr. L. Píč, kteréhož toto odmítavé chování, sesilované jizlivými výsměšky realistů, dohnalo až k smrti. Načerpav důkladného poučení o celém boji Rukopisném hlavně z duchaplných spisů našeho nejlepšího filosofa prof. Dra Frant. Mareše, rozhodnul jsem se vzbuditi populárními články v Nár. Republice uveřejňovanými, nový zájem naší veřejnosti a hlavně naší mladé generace, pro brzkou rehabilitaci našich Rukopisů v zájmu pravdy, vědy a národa.
Své články soustředěné v tomto spisku předkládám českému lidu s vroucím přáním, aby poslání své brzy splnily.
Kéž moje upřímná slova jdou od srdce k srdci, kéž proniknou do našich knihoven školních, obecních, soukromých a tam otevřou cestu velikému vědeckému dílu "Pravda o Rukopisech", které vydá v příštích týdnech náš věhlasný učenec univ. prof. Dr. Frant. Mareš, skvěle vypravené akademickou tiskárnou Al. Wiesnera v Praze II., s fotografiemi originálů a doložené všemi vědeckými výzkumy od počátku bojů Rukopisných až do poslední doby.
Národ náš se musí konečně jíž vyprostiti z neblahých, realistických theorií, které za účelem politickým vštěpovaly naší inteligenci záhubné these jako rakouský slavista prof. Dr. Murko, jenž ve svém spise "O německých vlivech na počátky českého probuzení" - opovážil se tvrditi: "že národ český nemá svoji vlastní, starou samostatnou kulturu, že naše nová kultura jest pouhým napodobením německé kultury, že hlavní zásluha o probuzení(!) českého národa patří nikoliv českým buditelům v čele s otcem vlasti Frant. Palackým a požehnanému vlivu našich slavných Rukopisů, - nýbrž vlivům německé romantiky a jejímu předchůdci německému spisovateli J. G. Herderovi, jenž se narodil r. 1744 v Mohrungen v Prusku, do Čech nikdy nepřišel, s českými poměry se nezabýval, výhradně humanismus a kosmopolitismus pěstoval a r. 1803 ve Výmaru zemřel, - tedy právě v čas, kdy slavista Dobrovský německy pojednával o jazyku českém, jako o řeči národa již vyhynulého."
Jaký to protismyslný zmatek: "Němec Herder - probouzel poněmčováním téměř vyhubený národ český!" - Jest nejvyšší čas, aby naše mladá inteligence, vychovaná směry realistickými, protivlasteneckými, vymanila se z těchto nebezpečných názorů, oslabujících naši národní hrdost a sílu, jež malý národ český nutně potřebuje k obhájení své samostatnosti a k svému rozkvětu.
Jinak udusí nás přemoc velkého národa německého, s nímž po tisíciletí o náš život zápasíme.
Dr. VÁCLAV PEREK.

V Praze-Vršovicích, na Zelený čtvrtek, dne 2. dubna 1931.
I.
Význam Rukopisů pro naše vzkříšení.

Naši buditelé s počátku minulého století nadšeně souhlasí, že největší zásluhy o vzkříšení tehdy již umírajícího národa českého patří Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému, v roce 1817 nenadále objeveným. Také odpůrci těchto starobylých památek naší dávné vzdělanosti přiznávají, že ony se staly základem rozkvětu nové české literatury a vzpruhou probuzení uhaslého vědomí národního.
Před jejich objevením nebyl již český národ vládnoucími kruhy rakouskými počítán mezi národy živé a o českém jazyku pojednávali vynikající slavisté, mezi nimi též sám Dobrovský, jako o řeči národa vyhynulého, neboť germanisačním úsilím vídeňských vlád byla čeština ze škol, z úřadů a ze všeho veřejného života úplně vyloučena. To stalo se zejména císařským nařízením Marie Terezie, ze dne 6. prosince 1774, které bylo již před tím tak bezohledně prováděno, že upřimný syn českého národa, dějepisec F. M. Pelcl v roce 1775 takto naříkal: "Národ i čest zmizely, s jazykem bohové tu zanikli; z toho možná pravděpodobně usuzovati, že Čechy budou kdysi v témž stavu jako Míšeň a Braniborsko, kde se mluví veskrz německy a kde z řeči slovanské nezbývá nic jiného nežli jména měst, vesnic a řek."
Písemnictví české těch dob a časů pozdějších vykazuje zcela nepatrné plody prostonárodní, jako jarmareční písničky o Bruncvíkovi, o Meluzíně, o mordech a dále nic jiného.
V městech česká řeč ustoupila téměř úplně němčině a mísila se s ní v ohyzdnou smíšeninu, takže se v Praze po česku mluvilo např. "že hausmajstr pucuje na konku šláfrok a podobně."
Celá země byla ovládána německými úředníky, šlechtici, průmyslníky a řemeslníky; jenom na venkově v chudobě živořil nepodajný český sedlák, v jehož dědinkách se česká řeč ryzí zachovala pro doby lepší.
Celý německý svět věřil, že národ český jako národ samostatný existovati přestal.
Náhle se stal zázrak - v roce 1817!
Český učenec Václav Hanka nalezl ve sklepě věže kostelní v Králové Dvoře starobylý pergamenový staročeský rukopis, sestávající z 12 lístků v malé osmerce a dvou proužků, na nichž jest drobným písmem ozdobně napsáno 14 překrásných básní - Rukopis to Královédvorský (RK).
V témže roce objeven byl od vlastence Jos. Kováře, důchodního panského v zámku Zelená Hora u Nepomuku ještě starobylejší pergamenový staročeský rukopis o čtyřech listech v osmerce, obsahujících dva zlomky úchvatných básní, psaných písmem poněkud latinskému podobným - Rukopis to Zelenohorský (RZ).
Velkolepý byl účinek nálezu těchto slavných 16 pergamenových lístků na náš přeubohý, odumírající život národní.
Současník, vynikající vlastenec a spisovatel český Václav Nebeský líčí tento účinek z vlastního názoru v obšírném pojednání v Časopise Českého Musea z r. 1852 nadšenými slovy.
Václav Nebeský po zajímavém úvodu píše takto:
"Jak smutný byl před tím pohled na naši literaturu. Nalezení RK utěšeně smutný tento pohled proměnilo; - najednou se otevřela před okem radostně žasnoucím krásná doba právě národního básnictví, svěžího a plného síly, jádra a života bujně kypícího. A šťastnou shodou se to stalo právě v dobu, když srdce českého národu, po tolikerých strastech jako v spánku smrtelném utuchlé, znovu živějším tlukem hýbati se počalo, jakoby ve skřehlé jeho údy nový život se byl vdechnul. Účinná láska k vlasti rozhřívala zase mocně srdce česká a pružila činnost obětivou; mužové ducha bohatého hýbali národem zmalátnělým, zakládali se ústavové, jako české Museum co pokladnice národní, střediště lásky vlastenecké a zrcadlo k poznání sebe samého a k uvědomění národnímu, a více jiných mohutných činitelů účinkovalo k způsobeni blahého toho převratu. Co před tím učená snaha z dávnověkosti české dle domněnky samých synů vlasti jen jako zajímavou skamenělou palaeontologií života nyní vymřelého na světlo vynesla, to najednou oživlo, ovanuto jsouc nově probuzenou všemocnou láskou k vlasti.
S radostí musí každý Čech na krásnou tehdejší dobu prvního čilejšího a omlazeného života národního si vzpomenouti, na dobu plnou nadějí, blouznění a horováni nadšeného...
Dána nám drahocenná tato památka z šeré minulosti jako na posilu a útěchu. Sláva, s jakou všude přivítána byla, obrátila pozornost národů na jazyk a mladistvou snahu naši a ušlechtilá lahoda a svěží původnost básní nalezených naklonila mnohé srdce k jazyku, v jehož zvuky oděny byly; ano mnohý, jenž zmalátněn chudobou naší, naději na vznik a zdar vlasteneckých snah ztratil, jimi zase okřál a vřeleji přilnul ku své národnosti, druhdy takovým bohatstvím básnickým se honosící a vydavší plody svědčící tak znamenitě o síle, ušlechtilosti, čilosti a jádře původním duševního života kmene svého."
Tato i další nadšená slova V. Nebeského, Fr. Palackého, P. Šafaříka, J. Jungmanna a ostatních současných buditelů musí usvědčiti z omylu a nepravdy všechny odpůrce Rukopisů, kteří se opovážili cenu a význam jejich pro zachování a rozkvět českého národa snižovati.
Zásluhou Rukopisů dálo se vzkříšení národa umírajícího tak rychle, že v krátké době 30 let vyspěl kulturně a politicky, že se mohl již v r. 1848 činně zúčastniti velkých událostí politických.
To postřehli Němci s úžasem a hned nato se souhlasem vídeňských vlád vrhali se na tyto naše drahocenné památky němečtí učenci z říše, dvorní slavisté z Vídně a státní profesoři z Čech a z Moravy, aby je úkladnými sofistickými methodami usvědčili jako bezcenné, opovržení hodné padělky nové doby a tím je veškeré úcty a vážnosti v očích národa zbavili.
Tím chtěli náš mohutný rozvoj kulturní a politický zaraziti.
Záludné úmysly odpůrců Rukopisů prozradil v nestřežené chvíli jeden z jejich středu a sice Dr. Paul Kisch pražský Němec-Žid, jenž z počátku roku 1918, ještě před převratem, napsal: "Teprvé, když se na tomto literárním pomníku (RKZ) vypjalo politické sebevědomí národa, projevivší se silně r. 1848, teprvé když počal mocný národní vývoj Čechů v Čechách, rozpomenuli se Němci na ostrou, nepřemožitelnou zbraň vědecké kritiky."
Ráz na ráz (jistě podle určité organisace) povstávali němečtí učenci, kteří přemnoze ani česky neznali, jako Feifalík, Büdinger, Hebbel, Höfler, Lippert, Hauffen a jiní, kteří nejnemožnější námitky proti pravosti Rukopisů vznášeli. - Čeští učenci v čele s otcem národa Fr. Palackým neohroženě námitky jejich vyvraceli a národ ve víře v pravost Rukopisů udržovali. - V letech sedmdesátých až osmdesátých vysilující zápas ten téměř úplně ustal a když uveřejnili v r. 1862 bratři Josef a Hermenegild Jirečkové svůj slavný spis "Pravost Rukopisu Královédvorského" - a v r. 1879 V. Brandl sepsal duchaplnou "Obranu Libušina Soudu" - nebylo v českém národě téměř nikoho, kdo by byl o pravosti Rukopisů pochyboval.
Bohužel netrval tento klid zbraní dlouho.
Po zřízení české university v r. 1882 zdálo se vládám vídeňským, že národní sebevědomí Čechů nebezpečně vzrostlo a proto k zabránění klidné vědecké práce na nové české universitě bylo vyvoláno protinárodní hnutí realistické a obnoven boj proti Rukopisům nebývalou silou a příkrostí. Současně bojováno proti česk. státnímu právu. Vzdor vědecky nepřípustným methodám, jichž odpůrcové užívají, nepodařilo se jim dosud podvrženost Rukopisů dokázati, takže upřímní národovci stále v jejich pravost věří.
Zájem cti národa ukládá však všemu českému lidu za povinnost, aby Rukopisy jako národní poklad ceny nekonečné očistěn byl konečně nyní, kdy již nepodléháme intrikám vlád habsburských a nadvládě Němců, ode vší potupy a hany, kterou jej odpůrci zasypali.
K tomu mají také tyto úvahy přispěti, aby mladá generace význam Rukopisů si uvědomila.

II.
První útoky Němců a Slavistů

Když byly v r. 1817 Rukopisy objeveny, uvítala je vědecká veřejnost celého světa, jak Němců, tak i ostatních národů s opravdovým zájmem, jako pozoruhodné literární památky starodávné vzdělanosti českého národa. Byly horlivě čteny, vydávány a překládány do cizích jazyků. Do němčiny přeložil z nich krásnou báseň "Kytici" sám největší básník německý Wolfg. A. Goethe. - Objevitel RK Václav Hanka pak vydal v r. 1850 "Polyglottu" s jejich překlady do dvanácti jazyků.
Dokud Němci a vídeňské vlády nepostřehli ohromný význam Rukopisů, nikdo proti jejich pravosti námitek nečinil. Jediný náš Josef Dobrovský, nedůvěřivý a chorobou předrážděný učenec, ještě dříve, než uviděl R. Zelenohorský, vyslovil podezření, že by mohl býti podvržen. Když mělo přijíti však k chemickému prozkoumání RZ, pří němž by byl býval zničen, nedal Dobrovský k němu dojíti, řka: "Es könnte am Ende doch echt sein". (Mohl by býti nakonec přece pravý.) Naproti tomu jeho věrný spolupracovník Bartoloměj Kopitar ještě v r. 1819 Rukopisy jako pravé skvosty staré literatury české velebil.
Když však r. 1837 změnil B. Kopitar své stanovisko a vystoupil proti RKZ a proti všem českým starým Rukopisům vůbec, vydali r. 1840 naši buditelé Fr. Palacký a Pavel Šafařík znamenitý spis "Die ältesten Denkmäler" (Nejstarší památky), kterým skvěle vyvrátili veškeré námitky tehdy proti našim starým rukopisům vznášené. - To byl zápas vědecký.
Pod blahodárným vlivem Rukopisů se mezitím tak utěšeně rozvíjel kulturní a politický život českého národa, že v r. 1848 přihlásili se Čechové k slovu k nové úpravě státních poměrů v Rakousku.
Němci a vídeňská vláda byli politickým vystoupením Čechů překvapeni a zděšeni, neboť pokládali za nemožné, aby český národ, jenž donedávna ještě za mrtvý pokládán byl, náhle k politickému životu se vzchopil.
Brzy rozpoznali, že zázrak probuzení českého národa přivoděn byl vlasteneckou činností našich národních buditelů, opírajících se o naše převzácné Rukopisy, které přinášely národu bojovné vzkazy o vlasteneckém sebevědomí a národní kultuře starých Čechů - které hlásaly naše vítězství v bojích proti Němcům, Polákům, a Tatarům, velebily naše starodávné právní řády, naši soběstačnost a neodvislost od Německa, které volaly k národu, že "nechvalno nám v Němcích získati pravdu". Nastoleno ve Vídni reakční ministerstvo Bachovo (v letech 1849 až 1859), které s bezohlednou krutostí provádělo persekuci českých buditelů a našich Rukopisů v přesvědčení, že když je odstraní, aneb aspoň českému národu zoškliví, že dalšímu rozmachu našemu zabrání.
Bachovo vídeňské "Komité pro veřejné mínění" zařídilo prostřednictvím pražského policejního ředitele Sacher-Masocha, že otec národa Frant. Palacký, jenž právě tehdá dokončil "Dějiny husitské" a nadšeně velebil Rukopisy, byl v r. 1852 z jednatelství Musea odstraněn a pod policejní dán dozor. Postrach z vídeňské persekuce byl v kruzích českých spisovatelů tak veliký, že dne 29. července 1852, když měl Fr. Palacký znovu do výboru musejního volen býti ze 52 členů výhoru, plných 50 pravím: padesát odepřelo jemu hlasů svých a jen dva muži neohrožení, Šafařík a Berger, hlasovali pro něho.
"To byla pro mne rána, nad níž bolestnější - píše Palacký - jakživ jsem nepocítil, leda při smrti drahé své manželky".
Z podrobného studia pramenů vychází najevo, že boj proti Rukopisům byl tehdy vídeňskou vládou obratně vyvolán a stále jí řízen. Byl to nepopíratelně zápas politický, kdežto zájem vědecký byl pouze předstírán.
Všichni vůdčí odpůrci Rukopisův stáli ve službách rakouských vlád germanisačních a byli jimi nápadně vyznamenáváni a hmotně odměňováni.
Hlavní útok na Rukopisy v tomto období pořádalo vládní "Komité pro veřejné mínění ve Vídni" a byli k němu sjednáni jako vůdčí síly tito němečtí spisovatelé, vládou placení a sice: Julius Fejfalík, c. k. profesor, Max Büdinger, c. k. univ. profesor a Fr. Hebbel, dvorní básník. Ačkoliv z nich žádný jazyk český neovládal, přece se opovážili naše Rukopisy, psané starou češtinou, filologicky, palaeograficky, aesteticky a historicky potírati jako novodobý padělek a naše buditele Hanku a Lindu co podvodné padělatele tupiti.
Útok vyvrcholil v hanebném listu Fr. Hebbela, který napsal dne 6. října 1861 do "Leipziger Ill. Zeitung" a který na výstrahu tuto uvádíme v doslovném překladu; on píše:
"Každý zná české palladium, Rukopis Královédvorský a jeho smutný osud. Každý ví, že vysoce velebený objevitel Hanka v očích svých krajanů svým nálezem skorem odčinil bitvu na Bílé hoře, ale též, že impertinentní německá učenost šťastného nálezce několika kapkami inkoustu beze všeho čarodějnictví v nešťastného vynálezce proměnila... Nedivte se, že k této věci se opět vracím. Bylo by kruté, zlehčovati národy od přírody macešsky obdařené, k tvoření nezpůsobilé a postrádající veškeré tvůrčí síly. Takový úmysl jest Němcům stejně cizí, jako Francouzům blízký. - Ale za potupu, kterou oni se odvažují německé jméno se všech stran obsypávati, při otevřeném, až k zničující zuřivosti sahajícím nepřátelství - musí jim velmi vážně býti přes prsty klepnuto. Vždyť stává se to již tak hrozným, že v Praze, v městě, k němuž Němci dodali domy, paláce a chrámy, - Čechové však přebytečný hnůj, (überflüssigen Mist!), snaží se potlačovati německé školy a nutiti německé děti, aby zaměnily řeč, kterou Goethe a Schiller básnili, Lessing a Kant myslili, za řeč, v níž píseň o židovském pinklu ("Bünkel-Juden-Lied") tvoří epochu, a vzdor svému špinavému obsahu za velkolepý rozmach národní poesie jest vytrubována. Slovan má jak se sám chlubí, genia lži. - Nechť se německý orel střeží, aby jej lstivý had neobtočil."
Podobnými vášnivými slovy útočila na naše Rukopisy a zároveň na český národ celá německá veřejnost.
Vládní komité pro veřejné mínění ve Vídni promyšlený boj proti Rukopisům stále prohlubovalo.
Ve Vídní přestoupil z řad obhájců mezi odpůrce Rukopisů c. k. profesor české řeči na vídeňské universitě Al. V. Šembera a v Praze soustředěna bezohledná palba odpůrců do německých politických časopisů "Tagesbote" a "Bohemia".
Německo-židovský žurnalista David Kuh uveřejnil ve svém článku "Rukopisné lži a palaeografické pravdy" r. 1858 nejhrubší útoky, aby "především RK do roku sprovodil", jak praví Palacký ve své kritice. V článku tom byl také V. Hanka přímo pohaněn jako "podvodný falsátor", pročež žaloval D. Kuha pro zlomyslné na cti utrhání. V tomto sporu dokázal Hanka, že jest v pravdě jen poctivým nálezcem a nikoliv padělatelem RK, pročež D. Kuh byl v I. a II. instanci odsouzen. Zakročením vídeňského vládního komitétu zrušil vídeňský nejvyšší soud tento rozsudek, ač dle platných zákonů bylo odvolání k němu co III. instanci nepřípustno. - Zde se očividně uplatnily vlivy politické - přímo proti zákonu, jejž sám císař změnil.
Vidouce, že rakouské vlády otevřeně se staví na stranu odpůrců Rukopisů, přistupovali do jejich řad četní mužové, jimž na přízni vládní záleželo.
Tak octli se v jejich řadách zejména: Miklošič, Jagič, oba Slavisté, dále prof. Haupt z Lipska, prof. Rochleder, prof. Steinmann, prof. Wattenbach a jiní.
Námitky odpůrců byly druhu nejrozmanitějšího a namnoze přímo směšné, jako pověstné "bubny" Büdingerovy a znalecké tvrzení prof. Steinmanna z r. 1824, že zelená barva písma RZ nevydrží ani tři léta, ač zůstala nezměněna ještě přes sto let až do dnešního dne.
Proti všem útokům hájili pravost Rukopisů skvěle, vždy ráz na ráz znamenitými články a spisy naši buditelé v čele s otcem národa Frant. Palackým, jmenovitě V. Nebeský, Pavel Šafařík, J. Jungmann, L. Čelakovský, W. W. Tomek, M. Hattala, J. Emler, J. E. Wocel, K. J. Erben, Jos. Jireček, Herm. Jireček, Dr. Sladkovský, Dr. J. Vrťátko, Dr. J. Květ, J. Vinařický, K. Sabina a téměř všichni tehdejší čeští spisovatelé.  
K nim připojili se též četní spisovatelé polští jako Maciejovski a ruští Francev, Zabolotskij, Štěpovič a jiní. - Zadostiučiněním nám jest, že slovanští učenci až po dnes Rukopisy naše za pravé uznávají. Otec národa Frant. Palacký zarazil všechny odpůrce skvělými úsudky, řka:
"Kdo chce živiti pochybnosti, nerozumí buď pranic věci, buď odnímá palaeografii všechny vědecké základy. Je-li Královédvorský Rukopis nepravý, není nic dokázatelně pravého, ani v české ani v německé literatuře; na místo pravdy nastupuje všude pochybnost. Je to mrzutá věc, jestliže se přímo převrátí přirozená právní zásada: quisque praesumitur bonus, donec probetur malus (Každý se pokládá za dobrého, dokud se nedokáže, že jest zlým). Od poctivého muže nelze žádati, aby dokázal, že není zlodějem, vrahem, cizoložníkem a pod., kdežto obecní cit právní přímo praví, že toho, kdo mu takto spílá, jest to povinností, aby přednesl důkazy pro své tvrzení."  (Spisy drobné III. str. 563.)
Veškeré obrany proti tehdejším útokům na Rukopisy shrnuty byly pak v ony dva znamenité spisy a sice: a) ve spisu bratří Josefa a Hermenegilda Jirečků "Pravost Rukopisu Králodvorského", vydaném německy v Praze r. 1862 a b) ve spisu V. Brandla "Obrana Libušina soudu", vydaném v Brně r. 1879 česky.
Dle přesvědčení celé vážné české veřejnosti byla takto pravost Rukopisů i tentokrát skvěle obhájena. Víra národa v jejich pravost zůstala neotřesena, ony nadále zůstaly pramenem, z něhož prýštilo národní sebevědomí, z něhož se živilo naše písemnictví a umění, jak dokazují díla Máchova, Mánesova, Smetanova a Myslbekova.
Tím bylo toto období boje vítězně ukončeno, neboť se Němcům a vídeňským vládám nezdařil politický úmysl přesvědčiti národ český: "že Rukopisy jsou nízkým podvodem a usvědčiti vlastenecké spisovatele novějších Čech jako smečku falšovatelů, podvodníků nebo podvedených," jak praví Palacký. Kéž naše mladá generace sobě tento politický zápas o naše bytí a nebytí dobře zapamatuje.

III.
Útoky vládních Čechů a realistů.

Pod mocným dojmem skvělých obran Palackého, bratří Jirečků a Brandla, nastal v boji o pravost Rukopisů po roce 1872 klid, který potrval skoro nerušeně až přes rok 1880. Celý český národ byl přesvědčen o pravosti Rukopisů a byl šťasten, že v nich jemu vyšla zapadlá hvězda dávné osvěty a národní samostatnosti české, která jej postavila na roveň nejvzdělanějších národů světa, jak pravil Palacký. - Nikdo nepokládal více za možné, že by boj proti Rukopisům mohl býti ještě někdy vážně znovu zahájen. - Bohužel, vídeňské vlády obnovení tohoto marného boje neobyčejně brzy zařídily - a to opět z příčin politických, jako po roce 1848.
Po velkých politických zápasech donutili čeští politikové vídeňskou vládu, že musela v r. 1882 zříditi v Praze českou universitu, vzdor tomu, že Němci vášnivě tomu odpírali namítajíce, že prý tu není žádné české vědy, ani českých vědeckých pracovníků, ano, že Čechové nemají vůbec schopností k vědecké činnosti.
Vláda a Němci, chtějíce zabrániti rozkvětu nové zřízené české university a znemožniti další úspěchy české politiky a kultury, povolali na českou universitu profesory, odsuzující české vlastenectví, agitující pro mezinárodní směry socialistické, hlásající nový směr vědecký realismus a potírající státní právo koruny české. Tito profesoři zakrátko zahájili nový boj proti pravosti Rukopisu netušenou příkrostí. Velekněží realismu volali k českému národu a zvláště k českému studentstvu, že není správné, aby Český národ hledal ve svých odvěkých zápasech proti Němectvu posily ve svých slavných dějinách, které mu odhalil Palacký a ve svých hrdinských básních Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, nýbrž sváděli jej, aby se dal na cesty realismu, jenž prý jest protestem proti falešnosti mrtvé i živé, proti romantické rekopoctě a proti cetkám pohádkových velikánů. (Viz prof. Mareš: Vědecké methody realismu 1927.)
Za nepokryté přízně a podpory vídeňských vlád byly k propagaci těchto nových směrů založeny dva realistické časopisy a sice v r. 1884 "Athenaeum" a v r. 1886 "Čas", jichž řízení se ujali univ. prof. Dr. Masaryk a Dr. Jan Herben. První útok proti Rukopisům v tomto druhém období podniknul Dr. Gebauer, profesor nové české university, článkem uveřejněným v Německu v encyklopedii Ersch-Gruberově na sklonku roku 1885, v němž on znovu vytýká, že jazyk Rukopisů značně se liší od normální staročeštiny, že se nápadně často shoduje ve tvarech, obratech a myšlenkách s jinými básněmi, ba i s některými spisy Hankovými. Ze všeho toho dovozoval prof. Gebauer, že jest nutno provésti novou zkoušku palaeognostickou a chemickou. - Proti Gebauerovi vzal Rukopisy rozhodně v ochranu prof. M. Hattala, načež se vyvinul mezi přívrženci a odpůrci pravosti Rukopisů úporný zápas, který česká veřejnost sledovala s velkým napětím. - Vídeňská vláda docílila svých úmyslů, neboť český život byl tímto zápasem úplně rozrušen, vědecký rozvoj české university znemožněn a nejlepší čeští lidé mezi sebou na smrt rozeštváni. V tomto období použila vláda chytrým tahem Čechů proti Čechům, aby se navzájem ubíjeli a sami se o nejdražší památky starověké kultury české připravili. Ona svojí přízní zahrnovala odpůrce Rukopisů; povyšovala je mimořádně za universitní profesory, připouštěla je k docenturám na české universitě, poskytovala jim osobní příplatky, povolávala je do panské sněmovny, zdobila je řády a udílela jim vědecká stipendia. Naproti tomu byli obhájci pravosti Rukopisů všemožným způsobem německými vládami pronásledováni a přístup na českou universitu jim soustavně odpírán, takže se její sbor profesorský nyní skoro výhradně ze samých odpůrců Rukopisných skládá.
Organisaci boje protirukopisného převzal v r. 1886 k žádosti Gebauerově profesor české university Dr. T. G. Masaryk, jenž se do té doby otázkami rukopisnými nezabýval a který soustředil v "Athenaeu" výhradně články, pravost Rukopisů popírající, sepsané vesměs českými státními profesory z tehdejší mladé generace.
Boj byl tak úporný, že v jediném ročníku III. "Athenaea" z r. 1886 uveřejněno bylo třiatřicet pojednání proti Rukopisům. Mezi jejich spisovateli se nacházejí J. Goll (2 články), J. Gebauer (5 článků), T. G. Masaryk (10 článků), J. Truhlář, J. Vančura, Jar. Vlček, K. Černý, M. Opatrný, J. Král, A. Seydler a K. Černý a j.
Veřejnost zahrnována spoustami realistických článků, v nichž odsuzovány Rukopisy jako podvodné padělky a líčeni staří Čechové jako surové hordy bez každé kultury, postrádající všeho státního zřízení a jakéhokoliv písemnictví. Naši vlastenečtí buditelé, mezi nimiž na prvním místě objevitel RK Václav Hanka, byli tupeni jako falsátoři opovržení hodní, kteří s úmyslem podvodu Rukopisy z počátku 19. století na starých pergamenech padělali. Vůdcové realistů odvážili se i zaváděti rozhovory o tom, stojí-li vůbec zápas o zachování naší národnosti za oběti, jež se mu přinášejí a nebylo-li by v kulturní příčině pro nás výhodnější připojiti se k nějakému kulturnímu národu. Prof. Bráf píše ve svých "Pamětech", že byli on i prof. Storch takovými vývody zděšeni a žurnalista H. G. Schauer v prudkém článku v Nár. Listech odmítnut byt zvoláním: "Jděte k čertu, ohavní zrádcové a přimkněte se ke komu chcete!"
Němci a rakouské vlády s netajenou radostí sledovali tento náš bratrovražedný boj!
Ve svém vášnivém postupu nedbali odpůrci Rukopisů vědeckých method, aby dokázali objektivní pravdu, zapomněli též na staré pravidlo: "Qui nimium probat, nihil probat" - ("Kdo přílišně dokazuje, ničeho nedokazuje"), zapomněli, že čistě vědecké spory jsou spory neosobní a řídili se dle rady realistického "Času", jenž v r. 1911 doznal, že heslem realistů bylo: "Řezat, řezat, řezat! Řezat všechno, co nenáviděli, rozbíjet starý svět český, aby na troskách jeho vykvetl svět lepší."
Vznesli proti pravosti Rukopisů námitky nesčetné a to: filologické, palaeografické, chemické, historické, sociologické, geografické, botanické, anatomické, meteorologické, počtu pravděpodobnosti, koincidence, technologické, proužkové, berlínské modři a přemnohé jiné.
Prof. Gebauer shledal, že dle jeho staročeské mluvnice jest v RK v 6000 slovech více než tisíc jazykových chyb. Ostatní námitky soustředil ve zvláštním spise, vydaném pod názvem "Poučení o padělaných Rukopisech Královédvorském a Zelenohorském, pro širší kruhy inteligence české".
Vzrušení, jež tento bezohledný postup odpůrců Rukopisů v českém národě vyvolal, bylo ohromné.
Každý cítil, že se jedná o boj politický, obratně inscenovaný vídeňskými vládami na škodu českého národa a že zájmy vědecké jsou jen předstírány.
Nejpřednější učenci čeští všech vědeckých odborů povstali k obraně pravosti našich Rukopisů, napadených tak příkře právě ze středu naší nové české university, která měla především vědecky hájiti český národ a jeho čest a slávu před nezřízenými útoky německého vědeckého světa, - která však nás naprosto zklamala.
Slavní filologové nestor J. Jireček a prof. Martin Hattala, s prof. Kvíčalou, s prof. O. Seykorou a prof. J. Krejčím vyvrátiti skvěle především námitky filologické a usvědčili prof. Gebauera, že staročeská mluvnice, jak on ji sestavil, není neomylná a že on své názory vědecké často měnil. Slovutný historik V. V. Tomek nazval námitky Gebauerovy "jalovými"; prof. Prusík označoval je za osobní domněnky a mačkání slovíček, vyplynulé z nedostatečné znalosti staročeštiny a z upravování tvarů jazykových dle své hlavy. Prof. Žalanovský dokázal, že normální grammatika Gebauerova je smyšlena; prof. J. Mašek přímo klasicky prokázal nicotnost námitek proužkových; znamenitý znalec českého státního práva Dr. Kalousek přímo zničil námitky historické, geografické a sociologické; slavný spisovatel monumentálního díla "Starožitnosti země české" prof. J. L. Píč, vyvrátil naprosto námitky palaeografické a přemnohé jiné.
V dlouhé řadě nejváženějších autorit a slavených spisovatelů, kteří se obrany Rukopisů zúčastnili, stáli též: slavný publicista Dr. Jul. Grégr, jenž vydal zvláštní spis "Na obranu Rukopisů", Jar. Čelakovský, J. Černý, J. Neruda, F. Tandra, A. J. Vrťátko, F. Zákrejs, J. Ošťádal, K. Piskáček, V. Horák a přemnozí jiní odborní učenci toho času. Skvělé výsledky pro pravost Rukopisů měla pak chemická a palaeografická zkouška Rukopisů, provedená v roce 1886 odborníky prof. V. Šafaříkem a A. Bělohoubkem k usnesení výboru "Společnosti Musea Král. Českého", kterou bylo dokázáno, že RK není novověkým padělkem, nýbrž v každém ohledu se chová tak, jako jiné nepochybně starobylé rukopisy. Zkouškou touto zároveň vyvrácena námitka berlínské modře jako nicotná, poněvadž se objevilo, že pod berlínskou modří nalézá se v písmě pravá barva stará.
Odpůrci Rukopisů ani tím se nedali přesvědčiti a pokračovali ve svém boji, který ještě zostřili methodami naprosto zavržitelnými, jež důmyslně odkryl a odsoudil největší český žijící filosof prof. Fr. Mareš ve svých třech znamenitých spisech: "Vědecké methody" z r. 1927, "Klamnost důkazů" z r. 1928 a "Boj proti Rukopisům" z r. 1929.
Celá česká veřejnost a jmenovitě mladá generace měla by se ze spisů těchto přesvědčiti, že spor o pravost Rukopisů nebyl sporem vědeckým, nýbrž politickým a že v něm pravost Rukopisů byla obhájena!

IV.
Předposlední období bojů.

V dalším průběhu boje proti pravosti RK a RZ zahájeném nově v r. 1886 vrhli se realističtí odpůrci jejich také na jiné vzácné rukopisy staročeské, jako na Evangelium sv. Jana (EJ), na glossy v Mater Verborum (MV), na Milostnou Píseň krále Václava (MP), na píseň na Vyšehrad (PV) a na další. Když pak se domnívali, že se jim podařilo podvrženost některých z nich dokázati, tu z toho dovozovali, že také RK a RZ musí býti nepravé. Na podobné výtky a dedukce odpověděl již otec národa Fr. Palacký ve svých "Listech památných" III, str. 563 takto: "Nelogický jest závěr odpůrcův: Česká píseň Václavova a píseň na Vyšehrad jsou nepravé, jest jím tedy také Rukopis Královédvorský, a nebudou přece chtíti jej uplatniti za důvod podstatný. Copak by říkali, kdybych já chtěl učiniti přirovnání a takto rozumovati: Staré rakouské kroniky Alolda von Pechlarn, Ortila a Pernolda jsou dokazatelně falešny, jest tedy také píseň o Nibelunzích, (jak známo, dílo starorakouské) - podezřelá? - nebo: Známá rakouská privilegia majus i minus jsou podvržena, následovně jsou také podvrženy všechny rakouské listiny nejstarší doby, které se číselně nedají ustáliti? Rozdíl byl by více zdánlivý než podstatný a přece byl bych vyhlášen za nevědomce, zlomyslníka, blázna."
To jsou slova Palackého.
Musejní komise uznala, že námitky normální mluvnice Gebauerovy jsou takové, že by jimi bylo možno každý staročeský rukopis prokázati za falsum. Ba, komise trvala ještě roku 1889 na úplné pravosti jak RK tak i RZ.
Odpůrcové však nedali se přesvědčiti o svém marném počínání a k žalosti celého národa pokračovati ve svém herostratovském ničení nejdražších památek dávné české kultury.
Po desítiletém trvání tohoto odporného boje povstal náhle v r. 1896 učený prof. Dr. Flajšhans a uveřejnil v Č. Č. Musea znamenitou práci svoji "Boj o Rukopisy".
Mezi odpůrci nastalo zděšení, neboť prof. Flajšhans, který dosud Rukopisy potíral, nyní dokázal, že RK stojíť
"jako památka dialektologická ze XlV. stol. moravského nářečí, vskutku sám a že jest nemožno z rukopisů stejné kvality odchylky jeho doložiti. Dále, že jest RK opis a tudíž můžeme lecjakou chybu na vrub opisovatele položiti".
V závěru své práce uvádí prof. Flajšhans toto:
a) vyvrátil jsem tři nejhlavnější námitky Gebauerovy o autorství Hankovu svědčící - úplně;
b) z ostatních 15 koincidencí jistě větší část úplně, v menšině jsem pak aspoň shodu s Hankou a možnost v době tehdejší vysvětlil,
c) ze zbývajících pak jazykových námitek (jichž Gebauer ve spisu "Unechtheit" vypočítává 100 kategorií RKZ s více než 1000 (tisíci) případů - množství to ohromné) - vyvrátil jsem jistě největší část a ostatek seslabil. Prof. Flajšhans končí pak slovy: I po mém výkladě zůstanou v RK zvláštnosti a odchylky; ty dle mého mínění nemusí však svědčiti o nepravosti, tak jako nesvědčívají v jiných textech.
Prof. Gebauer se svojí celou, výtečně zorganisovanou skupinou odpůrců byl zničen, neboť s tímto základem padla i celá stavba jeho.
Rozpačitě a podrážděně reagoval na důkazy Flajšhansovy tím, že v obšírném článku v Listech filologických z r. 1896 str. 275-379 pouze jinými slovy opakoval všechny své dosavadní námitky, zejména své naivní srovnání s padělanou bankovkou, trval na tom, že jest neomylný (ač své názory přečasto měnil), že jeho námitky jsou nevývratné a proti němu všechny obrany marny, a zřejmě rozmrzen končil svoji úvahu takto:
"Ale nadále nehodlám si marných obran všímati, zejména nehodlám k nim odpovídati. Čas a síly, které mi v tomto životě ještě zbývají, chci věnovati dílům jiným, která jsou zajisté důležitější a národu českému prospěšnější - atd."
Tímto labutím zpěvem ukončil prof. Gebauer v podstatě svoji vášnivou podvratnou činnost politickou, zakrytou chytře pláštíkem vědeckým proti nejdražším kulturním památkám českého starověku, uznav sám, že bude prospěšnějším, když čas a síly své věnuje dílům jiným.
V pozdějších letech nezasáhl již prof. Gebauer význačněji v boje rukopisné a v květnu r. 1907 zemřel.
Vlády vídeňské a kruhy německé otevřeně svoji přízeň jemu pro jeho úporný zápas proti pravosti našich Rukopisů věnovaly. Pro naši mladou generaci bude zajímavo si uvědomiti, že prof. Gebauer stál pod zvláštní ochranou c. k. slavistů orientovaných po německu. On sám se chlubil, že c. k. slavista vídeňský Miklosich doporučil jeho habilitaci na pražské universitě a že jeho rychlé a mimořádné povýšení na řádného universitního profesora stalo se bez návrhu pražské university vídeňským ministerstvem na projev fakulty Berlínské zcela mimořádně. Prof. Gebauer byl tehdy dosazen na pražskou universitu z Vídně proti prof. Hattalovi, s nímž, žil ve velkém nepřátelství.
Ze všeho toho, jakož i ze studia tajemných pramenů jest zjevno, že prof. Gebauer se svými společníky byl důvěrníkem vídeňských vlád v boji proti Rukopisům a že nebojoval ideálně za vědu a pravdu k obhájení cti našeho národa, nýbrž že za hmotné výhody a pocty prováděl pod rouškou vědeckou nejodpornější osobní zápas za rozbití národních řad a za znehodnocení a ponížení českého před Němci. - Stejně jest nesporno, že konečný výsledek tohoto bratrovražedného politického boje neodvisel od vědeckého bádání, nýbrž že žurnalistické vítězství odpůrců bylo vídeňskými vládami již předem nadiktováno jako samozřejmá nutnost, takže prof. Gebauer ve své "Nové Obraně" odvážil se prohlásiti, že důkaz o padělanosti RKého a rovněž tak RZého proveden jest plně a navždy, - vzdor tomu, že otec národa Frant. Palacký s nejvěhlasnějšími odborníky skvěle vyvrátili veškeré námitky jeho a ostatních odpůrců. Rakouská vláda také na výsledek zápasů těchto nečekala, nýbrž dala Rukopisy úředně ze škol odstraniti hned po roce 1888 na objednaný pokyn prof. Kniescheka, který na to poukazoval, že byly podvrženy v 19. století jen za tím účelem, aby v Češích pěstovaly soustavně nenávist k Němcům.
Po smrti prof. Gebauera nastal v otázce rukopisné poměrný klid, poněvadž vědecký vůdce odpůrcům chyběl a taktičtí vůdcové plně zaměstnáni byli v realistických bojích proti českému státnímu právu a v různých politických aférách, jimiž českou veřejnost soustavně zneklidňovali a zeslabovali v odvěkém zápase proti násilnostem Němců.
Obhájci pravosti Rukopisů stáli ustavičně na stráži a v r. 1911 Slovinec podplukovník Žunkovič úplně rozbil domnělý důkaz jejich podvrženosti, totiž kryptogram "Hanka fecit", který za velikého jásotu odpůrců Ladislav Dolanský již v r. 1899 objeviti se domníval. - Žunkovič dal totiž ono místo v RZ 20. května 1911 v budově Čes. Musea před komisí fotografovati ortochromatickými plotnami a přes nejpečlivější ohledáváni nebylo možno takový kryptogram na originále zjistiti.
V témže roce 1911 opatřil prof. Dr. J. L. Píč dobrozdání nejznamenitějších palaeografů Italie a Francie, jako jsou učenci milánští Verga a Ratti (nynější papež) a pařížští zvláště Prou, Chatelain, Berger a Couderc, kteří všichni uznali RK beze vší námitky za středověký ze 14. až 15. století pocházející rukopis.
Prof. Píč podal o tomto výsledku zprávu musejnímu výboru a uveřejnil 17. prosince 1911 v Nár. Politice článek: "Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem palaeografickým skvěle obstál". Tu se strhla vřava podle realistického programu: řezat a řezat, vytlouci národu okna a zmizet!
Realistický "Čas" uveřejnil proti prof. Píčovi posměšný feuilleton, podepsaný "Septimán" a "Musejní výbor", který měl s radostí uvítati tak slavnou rehabilitaci tupených Rukopisů, který však vlivem vídeňské vlády sestával téměř ze samých jeho odpůrců, odložil jednání o zprávě Píčově. To rozrušilo ušlechtilou mysl Píčovu tak bolestně, že se dne 19. prosince 1911 - zastřelil.
Tak bídně uštvali realističtí zuřivci nejušlechtilejšího vlastence a velikého učence, jenž obohatil český národ o nesmrtelné dílo "Starožitnosti země české", a to jedině proto, že hájil nejdražší poklad národa - Rukopisy.
Proti Píčovu činu nastoupili odpůrci cestu zcela nevědeckou jednak tím, že potlačili přezkoumání a úřední uveřejnění palaeografických svědectví o pravosti RK od něho získaných a že vydali dne 29. prosince 1911 hromadný projev, kterým 52 realistických profesorů české university prohlásilo, že vzdor tomu jsou přesvědčeni o podvrženosti Rukopisů.
To jest ta pravá methoda realistická; "Co jest mi nemilé a co nechci, to neuznávám, kdyby třeba tisícerými vědeckými důkazy opak mého mínění byl dokázán".

V.
Nynější stav otázky Rukopisné.

Tragická smrt ušlechtilého vlastence prof. Dra Píče uštvaného odpůrci pro jeho skvělé obhájení pravosti Rukopisů světovými paleografy, tak hluboce dojala celý český národ, že ani hromadný projev 52 realistických profesorů ze dne 29. prosince 1911 vírou v Rukopisy neotřásl, naopak lásku národa k nim zvýšil. - Rukopisy mají nyní v prof. Dru Píčovi mučedníka, který pravost jejich svoji smrtí zpečetil a za pravdu zemřel, tak jako přeslavný mistr Jan Hus. Pod hlubokým dojmem této vzrušující události rozvinula se v r. 1912 široká novinářská diskuse, v níž realistický "Čas" zastával stanovisko odpůrců, kdežto "České Slovo" postavilo se v čelo obhájců pravosti, mezi nimiž vynikli především spisovatelé prof. Dr. Zíbrt, red. Kadner, prof. Dr. Kryštůfek, bratři Kuttnerové, řed. Václ. Horák, prof. J. Oščádal, prof. L. Letošník, Fr. Tučný, B. Střemcha a jiní.
Řed. Horák podjal se úlohy, aby dokázal pravost RK z širšího filologického stanoviska a též u neodborníka každou pochybnost zaplašil a poukázal k tomu, že štěpný rým, jenž váže všechny básně RK bez výjimky, (jest pouze 5 mezi 1283 verši bez štěpného rýmu), - jest důkaz starobylosti přímo makavý.
Fr. Tučný pak znamenitě odsoudil podvratnou činnost realistických odpůrců ve svém spise "Přes realism" vydaném v r. 1913, v němž napsal: "Boj rukopisný je vlastně bojem realismu s romantismem, tedy ne bojem vědeckým. Do národa vrhne se několik filologických titěrností - a národe, vykrvácej v bojích o ně. Rukopisy vznikly z tužeb národních, ne vědeckých. Jako kdysi náboženskými hádkami vysiloval se národ náš, tak se v novověku vysiluje filologickými spory. Realisté bojem proti vlastenčení nepřinášejí lepšího nacionalismu, naopak nutí ho k neutralitě k indiferentismu nacionálnímu a kosmopolitismu, k něčemu, co se pod trestem smrti nesmí připustiti. Nechceme-li býti národem - nemáme tu co dělati. Realista připravil nás vědou o nejkrásnější sílu a dávku energie, zamezil a zdržel náš vývoj dobře o 50 let, uvalil na celý náš duševní život chorobu: vědecký idiotism."
S počátku roka 1914 vydat prof. Dr. Jan Kryštufek spolu s řed. J. Vaňkem spis "Píčův odkaz", v němž uveřejnil doslovné znění posudků zahraničních učenců archaeologických, které zesnulý prof. Dr. Píč z Milána a z Paříže přivezl a odevzdal k uveřejnění výboru Musea Král. Českého, jež však tento výbor po celá dvě léta neuveřejňoval, ač to bylo jeho svatou povinností vůči vědě i vůči národu. - A takovým rukám svěřuje národ své nejdražší poklady!
Na straně odpůrců změnilo se po smrti Píčově od r. 1911 chování realismu k Rukopisům velmi pozoruhodně. Trvali sice na svých dosavadních námitkách, ale připouštěli veliký význam Rukopisů jako cenné literární památky, ovšem z počátku 19. století. Tak učinil zejména Hanuš ve svém vydání "Rukopisů" ve Světové knihovně.
V roce 1914 vypukla světová válka a ve sporu rukopisném nastal klid.
Stého výročí objeveni Rukopisů, jež nadešlo r. 1917, bylo vzpomenuto četnými úvahami, přednáškami, neb aspoň stručnými zmínkami, v časopisech odpůrců našich však vášnivým urputenstvím, nenávistným posouzením událostí té, jímž hozen kámen i na celé obrození české, které prý se provedlo použitím podvodu, lži a mystifikace světa i vědy. - (Viz "Naše Řeč" I. roč. 1917, č. 9, str. 273.) Z řad odpůrců uveřejnil k rukopisnému jubileu v "Naší Době" Dr. J. B. Novák, průkazný doklad, jak Napoleon měl vliv na vznik RK. - a dovozoval, že nejpatrnější je vliv postavy Napoleonovy v básni: "Beneš Heřmanóv", kde je přímý ohlas bitvy u Chlumce, v níž Napoleonův maršál Vandamme utrpěl porážku od spojenců. Víme-li nyní, že bitva u Chlumce inspirovala Hanku k oslavné básni, jest nám prý souvislost s Rukopisem jasna. - A takový realistický nesmysl má býti novým důkazem podvrženosti Rukopisů?
V jubilejním roce 1917 založila "Česká akademie věd", ovládaná realistickými universitními profesory, časopis "Naše Řeč", který řídí profesoři Zubatý, Smetánka, Vlček a Ertl a jenž při potírání pravosti Rukopisů převzal úlohu realistického Masarykova "Athenea".
Ke konci světové války, když se německá vojska blížila k Paříži, a Němci již jásali nad svým vítězstvím, vydal v červnu 1918 německý žid pražský Dr. Paul Kisch spis "Boj o Rukopis Královédvorský", přeplněný nejjízlivějšími útoky na český národ, jako národ inferiorní, vyšší kultury neschopný, zatížený geniem lži, jehož vývoj jest založen na lži a podvodu podvržených Rukopisů. Nenávistný výbuch Kischův vrcholí v tvrzení, že Rukopisy a české státní právo jsou dvě stejné historické lži.
Tak se obrátila "realistická mravní očista národa" - v pohanu a potupu ponižující české jméno před celým světem.
To měli vysoce učení vůdcové realistů v čele s prof. Dr. Masarykem a prof. Gebauerem předvídati, když se do bojů protirukopisným s takovou výbojností pouštěli a národu českému uškoditi nechtěli. Naproti tomu dokázali obhájcové Rukopisů ušlechtilým způsobem, jak vysoce jim vždy záleží na zájmech českého národa a hleděli se i v tomto boji o naši nejdražší kulturní památku všeho vyvarovati, co by mohlo v době válečné před národem otřásti autoritou prof. Masaryka a stížiti jemu jeho zahraniční práci za naše osvobození.
Nejduchaplnější obhájce pravosti Rukopisů, náš největší český filosof univ. prof. Dr. Fr. Mareš, byl pod hrozným dojmem hanopisu Kischova v květnu 1918 v denních listech i od nejváženějších osob opětně vyzýván, aby sestavil komisi vědeckých odborníků, pod jejímž dozorem by byly prováděny fotografické zkoušky Rukopisů novými methodami pomocí barevných filtrů. - K tomuto vyzvání požádal prof. Mareš několik odborných znalců chemie a fotografie, aby se sestoupili v takovou komisi a vypracovali podrobný program zkoušek. Sám pak předběžně vypravil se do musejní knihovny se dvěma profesory české techniky, k osobnímu prozkoumání Rukopisů samých - do nichž realističtí odpůrcové vůbec se ani nepodívali.
Ředitel knihovny dr. Řezníček předložil jim originály Rukopisů a oni zjistili vlastním názorem, že na originále Rukopisu Zelenohorského není ani potuchy po oněch čárách na lithografii z roku 1836 se vyskytujících, ze kterých prof. Dolanský vyčetl v r. 1899 osudné "Hanka fecit".
O berlínské modři na iniciále N v Ruk. Králodvorském předložil jim Dr. Řezníček potvrzení z let dvacátých minulého století, že Puchmajer občerstvoval barvy na tomto Rukopisu. Konečně jim předložil i rukopisy Hankovy, jak psal před objevením RKZ a jak potom. O této prohlídce musejní vydal prof. Mareš později dne 17. května 1926 "Osvědčení", v němž praví:
"Z těchto dokladů viděli jsme všichni tři, že důkazy podvrženosti Rukopisů, založené na "Hanka fecit" a na "berlínské modři", kteréžto důkazy právě rozhodly boj v širší veřejnosti, jsou hrubým omylem známým v musejní knihovně."
Dále pokračuje: "Tu jsem nabyl jistoty, jaký účinek by mělo veřejné rozhlášení tohoto hrubého omylu odpůrců Rukopisů právě v této době těžkého rozhodování: projev české národní veřejnosti, který namířen býti mohl proti našemu zahraničnímu osvobozovateli! Proto přednesl jsem tuto věc komisi mnou požádané, která uznala jednomyslně, že je nutno další zkoušení Rukopisů zaraziti, ale podržeti věc v rukách, aby nebyla prováděna od jiných; odkládat, až po prázdninách (bylo to koncem června 1918). A potom již k dalšímu nedošlo."
Světová válka rychle spěla k svému konci a dnem 28. října 1918 spadlo s nás jho třistaletého otroctví Habsburského a znovu ožil samostatný český stát se Slovenskem sloučený v nerozbornou jednotu a doplněný podkarpatskou Rusí.
Realisté spolu se socialisty, za podpory agrárníků v rudozelené koalici, zaujali rozhodující vládní místa v nové československé republice a pokračovali nyní s tím větší bezohledností v boji proti pravosti Rukopisů svými methodami.
Především byla postupně místa docentů a profesorů na všech třech českých universitách, na dvou českých technikách, a na ostatních vysokých a odborných školách obsazována téměř výhradně silami, které se otevřeně přihlásily za odpůrce Rukopisů.
Tím se stala naše oficielní věda protirukopisnou, jako byla za Rakouska. Sestárlí obráncové vymírali a nových vlasteneckých znalců otázky Rukopisné nepřibývalo, poněvadž university je nevychovávaly a vlastenectví a Rukopisy netěšily se přízni u vládnoucích kruhů a nejsou u dvora oblíbeny.
Proto také nové útoky odpůrců po našem národním osvobození vynikají více svojí hrubostí nežli svojí duchaplností a odbornou znalostí. Realistické methody rozšířeny vrháním mravních stínů na osoby obránců, zlehčováním jejich vědomostí a jejich soudnosti. V tomto způsobu boje vynikl zejména prof. Dr. Em. Rádl, jenž se opovážil ve svých článcích snižovati se k nejnižším denunciacím obhájců Rukopisů u nyní mocného prof. Masaryka a používati proti nim přímo nadávek jako "osel".
Neméně drsnými a domýšlivými slovy oplývá spisek Dr. A. Frinty "Básně tak zvaných RKZ".
Časopis "Naše Řeč", chtěje se zalíbiti vládnoucím kruhům, přichvátal hned v r. 1920 s velmi rozhodným projevem proti pravosti Rukopisů nadepsaným "Nevěříme v pravost rukopisu Královédvorského". Redakční rada prohlásila, že věří pevně, že podvrženost Rukopisů jest definitivně vědecky dokázána. Leč k rozřešení tak vážného sporu nedostačí pouhá víra několika sebeučenějších profesorů, nýbrž jde o to, zdali důkazy, o něž se tato víra opírá, jsou vědecky tak přesné a průkazné, že z nich musí pro každého vyplývati vědění určité pravdy. Osobní mínění není však vědění. - Věc má se však jinak, než jak páni redaktoři tohoto projevu míní a věří.
Ve skutečnosti jsou veškeré vážné námitky odpůrců vysvětleny a vyvráceny a pravost Rukopisů jest skvěle obhájena. Nynější stav otázky Rukopisné jeví se takto:
1. Námitky filologické - vyvrátili nejznamenitější učenci naši zejména otec národa Frant. Palacký, J. Dobrovský, Pavel Šafařík, V. V. Tomek, Martin Hattala, V. Brandl, F. L. Čelakovský, V. Nebeský, Jos. Jireček, Herm. Jireček, J. Kalousek, J. Bartoš, Old. Seykora, I. B. Mašek, K. J. Erben, J. Květ, J. E. Wocel, A. J. Vrťátko, F. Zakrejs, Fr. Prusík, J. Grégr, Dr. Kvíčala, J. Oščádal; V. Horák, Fr. Mareš, J. Řezníček, J. Jungmann a přemnozí jiní;
2. Námitky palaeografické - vyvrátili rovněž titíž učenci a dále odborní znalci J. Emler, Vojt. Šafařík, A. Bělohoubek, J. L. Píč, J. Zíbrt a cizozemští učenci G. H. Pertz, M. Prou, E. Chatelain, N. de Wailly, J. Couderc, E. Verga, A. Ratti, Kunik, Gaston Paris, A. Patera a další;
3. Námitky koincidence vyvrátili učenci pod čís. 1 uvedení a hlavně J. Kalousek, J. Bartoš, V. Brandl, V. Flajšhans, O. Seykora, Fr. Mareš, J. Jireček, V. Bačkovský a další; (konečně sám Gebauer od nich odstoupil);
4. Domněnky o pisatelství V. Hanky a J. Lindy - vyvrátili učenci pod čís. 1 uvedení a hlavně Jos. Jireček, V. V. Tomek, M. Hattala, J. Jungmann, který sám byl podezříván z pisatelství, V. Zelený, Fr. Mareš a další;
5. Námitky historické a sociologické - vyvrátili věhlasní historikové Fr. Palacký, V. V. Tomek, V. Brandl, J. Kalousek, Dr. Pekař, jenž usvědčil Masaryka z omylu, Fr. Mareš, K. Kadlec a další;
6. Důkaz proužkový - vyvrátili znamenití odborníci Ig. Mašek, Oldř. Seykora, M. Žunkovič, V. Horák a další;
7. Námitky z berlínské modře - vyvrátili znamenití učenci A. Bělohoubek, Vojt. Šafařík, J. Řezníček, Fr. Mareš, Jul. Grégr, prof. Schneider ano i Wattenbach a další;
8. Námitky z kryptogamu "Hanka fecit" - vyvrátili věhlasní badatelé M. Žunkovič, J. Zíbrt, B. Střemcha, Fr. Mareš, pak fotografické snímky, jež vyhotovili Žunkovič a prof. Vojtěch, uznal to sám Zubatý;
9. Všechny ostatní námitky filosofické a z různých doměnek - vyvrátili slavní učenci Fr. Palacký, P. Šafařík, J. Jungmann, M. Hattala, Fr. Mareš, Ed. Grégr, J. Kalousek, J. Grégr. Kdo by se mohl opovážit tvrditi, že všichni tito věhlasní obhájci Rukopisů jsou méně cennějšími a méně důvěryhodnějšími učenci a odborníky nežli odpůrci realističtí? V důsledku toho stojí Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský před českým národem a před celým světem jako pravé památky naší slavné dávnověkosti.

VI.
Poslední boje.

Vzdor tomu, že odpůrci stále prohlašovali své námitky proti pravosti Rukopisů za nevývratné, třeba i nejznamenitějšími odborníky vyvráceny byly, přece víra v jejich pravost nenechala se vyvrátit v duši národa. Rukopisy příliš silně zasáhly v náš národní život, ano probudily jej. I pátrali upřímní vlastenci dále po důkazech jejich pravosti nevěříce domněle nevývratným důkazům realistů o jejich podvrženosti.
Když pak gigantický zápas Hlaváčkův proti znemravňovatelům našeho života veřejného vznítil v řadách Mladé generace čsl. Národní Demokracie nový jarý ruch, počala idea nadšeného nacionalismu, v prvých letech popřevratových systematicky deptaná opětně rozněcovati srdce i mysle naší mládeže. Chtěli znáti realistického protivníka "Národního státu" stůj co stůj a pocítili potřebu býti poučeni o realismu, o jeho vzniku a působení v českém národě. K jejich opětovné žádosti podal jim žádané vysvětlení zbožňovaný učitel akademické mládeže, věhlasný profesor Karlovy university dr. Fr. Mareš svojí nezapomenutelnou přednáškou na thema "Vědecké methody realismu zvláště v otázce Rukopisů" dne 16. března 1927 ve členské schůzi hojně navštívené. - Schůze konána ve velkém sále Měšťanské Besedy v Praze a přednáška prof. Mareše sledovaná s ohromným zájmem, byla pak uveřejněna ve zvláštní knize. - Mladá generace čsl. Národní Demokracie, která skvělou přednášku prof. Mareše tiskem vydala, poděkovala jemu vřelým projevem k ní přitištěným, v němž se praví: "Pane profesore! Mladá generace čsl. N. D. je Vám ze srdce povděčna za Váš v dnešní době vpravdě mužný a krásný čin, že odhalil jste nám mladým, kteří jsme neprodělali bojů z posledních dvou desítiletí minulého století ledví sekty (realistů), k níž símě zapadlo k nám z cizího, čes. národu nepříznivého města (Vídně), které po staletí deptalo svébytnost národa našeho; - sekty, která rukou rouhavou a bezohlednou rvala se stromu kultury národní nejkrásnější plody, tvrdíc, že činí tak v zájmu vědecké pravdy; - sekty, která kdysi zahájila svou kampaň ražením hesla "kácejme modly" a končí povyšováním svých vůdců a protektorů na nadoblačný piedestal Druhorozených Synů Božích. Atd."
Mužné odhalení prof. Mareše mocně vzrušilo celý národ, neboť většina nynější generace neměla ani potuchy, jak zavržitelnými methodami bylo v boji rukopisném se strany realistických odpůrců postupováno proti vědecké pravdě a proti zájmům národa.
Činnost vlasteneckých kruhů, věřících stále v pravost Rukopisů, byla tím mocně vzpružena a ve studiu rukopisném horlivě dále pracováno.
Ředitel V. Horák, uznávaný i u odpůrců za odborníka, spozoroval v RZ obrázky miniaturní a jiné důkazy pravosti, které Česká společnost přátel staroslovanských památek sebrala a dne 28. dubna 1927 předložila České akademii věd a umění k odbornému posouzení po stránce mikroskopické, mikrochemické, fotochemické, filologické a povšechné. Akademie, ovládaná realistickými profesory, nevyhověla této žádosti, nýbrž bez dlouhého uvažování hned, takořka obratem, postavila se proti pravosti Rukopisů a úředním oznámením ze dne 14. června 1927 prohlásila, že v nových dokladech pro pravost Rukopisů nemůže viděti leč materiál úplně nicotný (sic!), jímž se osobami v otázce rukopisné vědecky neodpovědnými vnáší v neodbornou veřejnost zmatek. Dále se tam praví, že vědecké třídy Č. A. jsou přesvědčeny, že počínání takové je nejen naprosto beznadějné pokud jde o pravost Rukopisů, nýbrž že je i české kulturní prestiži k nemalé úhoně.
Takto nemluví vznešená věda, která touží jen po pravdě, takto nemluví opravdová láska k národu, jenž životem svým hájí své nejdražší poklady, které jej před hrozícím zánikem zachránily, a jsou jeho největší chloubou před celým světem!
K neslýchanému projevu Akademie připojilo se 33 realistických profesorů pozůstalých ještě z oněch 52 vědců, kteří vydali proti Rukopisům po smrti Píčově pověstný dekret ze dne 29. prosince 1911 a hromadným prohlášením ze dne 18. června 1927 vystoupili příkře proti spisu prof. Mareše, prohlašujíce se vším důrazem, že trvají na svém dřívějším stanovisku, v plném rozsahu.
Na tento hromadný projev, který arciť není žádným vědeckým důkazem podvrženosti Rukopisů, odpověděl prof. Mareš novým spisem Klamnost důkazů, vydaným r. 1928 v knihkupectví A. Neuberta, v němž s obdivuhodnou duchaplností vylíčil celý boj Rukopisný a vysvětlil, jak žalostně selhaly všechny důkazy, jimiž odpůrci podvrženost Rukopisů uplatniti se snažili.
Po Palackém, Šafaříkovi a Jungmannovi jest tento spis nejskvělejší obranou pravosti Rukopisů a měl by jej čísti každý, kdo se chce o otázce rukopisné náležitě informovati.
Největší zásluhou prof. Mareše jest, že odhalil realisticko-stranický a zcela nevědecký postup Akademie, kterým uvedla v omyl ministerstvo školství a celou naši veřejnost.
Prof. Mareš uvažuje takto na stránce 96 a násl.:
"Praví-li Akademie věd, že pokládá otázku Rukopisů s hlediska vědeckého za již dávno rozřešenou, nemůže se dovolávat jiného zkoumání, než které sama již dávno provedla. To je zkoumání uveřejněné v jejím "Památníku", vydaném r. 1898. Tam však nepokládá se otázka Rukopisů za rozřešenou nýbrž za spornou. Má-li tedy Akademie věd jiné důkazy, kterými byla tato ještě r. 1898 pro ni sporná otázka rozřešena, nemohou to býti důkazy dávné, nýbrž teprve po r. 1898. - To by byl předně důkaz z roku 1899 kryptogramem: V. Hanka fecit Prof. Mareš se dále táže: "Zjistily tedy tři vědecké třídy Akademie, že tento kryptogram se skutečně nachází v Rukopise Zelenohorském a že jej tam vepsal Hanka? - A zvláště třída druhá představující vědy exaktné, přezkoumala mikroskopické a mikrochemické zkoušky obou Rukopisů, které vykonal V. Šafařík? - Vyžádala si k tomu zápisky Šafaříkovy? - Kde jsou jeho zkoušky srovnávací na různých rukopisech, starých i nových, pravých i nepravých, podrobně zaznamenány?
Hodlá II. třída České Akademie vydati tyto zápisky tiskem, ježto mají pro náš kulturní vývoj zvláštní význam? A dále, přezkoumala třída exaktných věd zkoušky Bělohoubkovy, zvláště otázku berlínské modři na iniciálce N v R. Královédvorském?
Uznala Gebauerovy kritiky těchto zkoušek za správné? Souhlasí s Wislicenem, jenž ony zkoušky odsoudil, neznaje způsobu, jak byly prováděny?
Zkoumala Rukopisy novými methodami fotografickými?
Podívala se vůbec na objekty, o kterých spolu pronáší soud, že je to materiál nicotný?
Uvážila vše, co se stalo v otázce Rukopisů od r. 1898, jak bylo svrchu uvedeno?"
Celá česká veřejnost s napětím očekávala, jak Akademie na těchto deset otázek odpoví, a zda-li vydá výsledky svých vědeckých zkoumání v otázce pravosti či podvrženosti Rukopisů a že se dotáže též třídy umělců, zdali vůbec možno vytvořiti básně, jaké jsou v Rukopisech, kompilací myšlenek, výrazů, obratů z četných spisů cizích; dále že se dotáže též vynikajících výtvarných umělců a grafiků zvláště, zda by si troufali zhotoviti takové Rukopisy třebas i nejmodernějšími prostředky grafickými a to ne tajně, nýbrž veřejně, aby vydržely zkoušky starobylosti, při jakých obstály Rukopisy?
Slavná Akademie, přesvědčena o své neomylnosti a bohorovnosti, nedala ani Dru Marešovi ani národu žádného vysvětlení, žádné odpovědi!
Tím se sama odsoudila a vážnost svoji ohrozila v očích všech, kdož dosud věřili v její vědeckou výši a přísnou nestrannost.
Zato vrhli se na prof. Mareše realističtí profesoři s takovou nízkou příkrostí a jízlivostí, že by jej byli k smrti uštvali, jako prof. Píče, kdyby nebyl obdařen nezdolnými nervy a darem umění: netrápili se, nýbrž opovrhovati.
Obšírně reagovali na spis Marešův známí odpůrci Rukopisů prof. A. Kraus svým spisem "Vědecké methody", pak prof. V. Flajšhans a prof. Zubatý v četných článcích "Naší Řeči", v nichž nepřednesli žádných nových důkazů podvrženosti Rukopisů, nýbrž pouze dialekticky rozváděli staré these realistické a osobně prof. Mareše snižovali, ba i před naším dvorem nízce denuncovali.
Prof. Mareš klidně a důmyslně vyvrátil jejich útoky na Rukopisy a na svoji osobu svým třetím spisem, vydaným v r. 1929 pod názvem "Boj proti Rukopisům", kterým rozpravu uzavřel.
Současně v r. 1927 rozmnožil řady obhájců časopis "Lech" se svými spolupracovníky, mezi nimiž vynikl důmyslný znalec staré Legendy o sv. Kateřině a našeho Královského Hradu, Fr. Kolda, jenž z těchto vzácných zdrojů našich vědomostí o českém pravěku mnoho nových dokladů pravosti Rukopisů načerpal a je též ve zvláštním spise uplatnil.
Poslední pozoruhodné dílo o Rukopisech jsou Dokumentární fotografie, které vydal s počátku r. 1930 náš vynikající umělecký ústav "Česká grafická Unie" prací prof. V. Vojtěcha, s podporou Č. Akademie. V 36 fotografiích jsou zde úplně věrně zobrazeny RK a RZ ve skutečné velikosti nejnovějšími vědeckými methodami, takže je možno i lupou zkoumati jako skutečné originály. Velmi zajímavé místo v RZ, kde byl zázračnou obrazotvorností nalezen onen pověstný kryptogram Hanka fecit, je reprodukováno ve zvětšeném měřítku a každý pozorovatel užasne nad opovážlivostí, s kterou mohl tam někdo ona slova čisti.
Fotografie provází prof. Flajšhans pečlivým přepisem slovného znění Rukopisů s výkladem námitek vznášených proti jich pravosti.
Bohužel opoměl připojiti též obrany obhájců, takže čtenář jest jednostranně informován.
Vzdor tomu však toto dílo, jež patrně bylo určeno k průkazu podvrženosti, stane se nejjasnějším důkazem jejich pravosti, poněvadž z něho každý nepředpojatý pozorovatel z vlastního názoru pozná, že takto napodobiti starodávné dílo literární naprosto možno není.
Kéž naše mladá generace věnuje těmto fotografiím pilnou pozornost, aby se z vlastního názoru přesvědčila, že naše převzácné Rukopisy jsou skutečně pravá památka našeho slavného starověku a že námitky, jimiž realističtí profesoři dokazovali jejich podvrženost, nebyly vědecké a vlastenecké, nýbrž politické a našemu národu nebezpečné.

VII.
Tragedie prof. Dr. Píče.

Jako posvětil svojí mučednickou smrtí rektor české university, mistr Jan Hus svůj zápas o svobodu svědomí, tak vznešeně položil za pravost Rukopisů svůj život věhlasný profesor české university Dr. Ladislav J. Píč. Oba bojovali proti úkladům německým a proti zlobě svých krajanů za obhájení životních zájmů a cti národa českého, o jehož osudech přečasto rozhodovalo odvěké nepřátelství Němců a potupná zrada a msta proradných synů své vlasti nepřáteli najatých. - Nejmocnější král český Přemysl Otakar II. v boji proti Němcům zahynul zradou Miloty z Dědic, - bitvu Bělohorskou ztratili jsme zradou českých vojevůdců a když po 300-letém otroctví habsburském národ český v osvobozené vlasti znovu vlády se uchopil, tu zločinnou rukou svedeného českého mladíka postřelen byl a zahynouti měl velký český státník Dr. Kramář, jejž Rakousko k smrti odsoudilo a skutečně zavražděn byl rovněž českým zrádcem skvělý český státník Dr. Rašín, za to, že osvobozenou vlast zachránil od hospodářského zhroucení.
Stejný osud stihl prof. Píče za to, že on toho dovedl vlastní prací a obětavostí pravost Rukopisů proti odporným útokům Němců a realistických odpůrců obhájiti a toho docílil, že Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem palaeografů skvěle obstál. Jsme národ nevděčný, který sám sebe ničí. Profesor Píč byl vynikající učenec a nadšený vlastenec, jehož veliký význam vědecký realistům nejvíce vadil, poněvadž on právě starověký život národa českého nejlépe odborně vědecky probádal.
Narodil se v Mšeně 19. ledna 1847; r. 1872 stal se profesorem gymnasia v Ml. Boleslavi, odkudž přešel r. 1881 do Prahy a zde r. 1883 habilitoval se na české universitě pro rakouský a slovanský dějepis. V r. 1905 jmenován byl mimořádným universitním profesorem.
S velikou horlivostí oddal se zpytování starožitností a dějin slovanských. Sepsal mnoho znamenitých spisů o dějinách Rusů, Slováků a Rumunů. Redigoval "Památky archaeologické" od r. 1887 a řídil "Archaeologický výzkum středních Čech", jakož i důležité dílo "Čechy předhistorické" I (1899), II (1901) a III (1902).
Prof. Dr. Píč jako nadšený, obětavý a nezištný pracovník vyplňoval čestně místo své všade tam, kam schopnosti jeho jej postavily. Jako ředitel archaeologických sbírek musejních dovedl s několika svými přáteli z nepatrných prostředků nashromážditi v Museu tolik obrovského materiálu archaeologického, že jeho sbírky čítají se dnes k nejlepším v celé střední Evropě a že badatelé z daleka široka je vyhledávají, aby se obdivovali vykopávkám Píčovým. Nashromážděné poklady zpracoval pak ve svém velikém, bohužel pro jeho předčasnou smrt nedokončeném díle: "Starožitnosti země České", této bibli české archaeologie. Archaeologická komise při České Akademii věd v nekrologu prof. Dr. Píče uvádí, že jeho "Památky archaeologické" jsou snad nejvíce hledanou publikací českou i za hranicemi a že nejednomu cizímu badateli vtiskly český slovník a českou mluvnici do rukou. Při tom jej nadšeně velebí jako zakladatele a tvůrce české archaeologie. A z tohoto velikého a ušlechtilého učence opovážili se realističtí nedoukové tropiti si cynický posměch, tak nízký, a nesnesitelný, že jej dohnali až k smrti.
Duše se chvěje a slzy vstupují do očí při vzpomínce na smutné poslední dny života Píčova. Byla to hrozná tragedie, kterou národ odpůrcům Rukopisů nemůže nikdy odpustiti. - Události vyvíjely se tímto postupem. Prof. Píč připravoval se s počátku roku 1911 k vydání nového svazku svého epochálního díla "Starožitnosti země české", v němž hodlal zcela vážně dovolávati se našich Rukopisů jako dokladů o vysoce vyspělém kulturním životě starých Slovanů a jmenovitě Čechů. Ačkoliv byl osobně o pravosti Rukopisů naprosto přesvědčen a námitky odpůrců otevřeně potíral, přece chtěl ještě opatřiti si přímý důkaz jejich pravosti od světových znalců palaeografie; před nimiž by musely všechny námitky Němců i realistů ustoupiti.
Svůj úmysl choval v důvěrnosti a svěřil jej jedině svému nejdůvěrnějšímu příteli universit. prof. Dru Mourkovi, který jemu k tomu cíli jako praesidiální tajemník Musea zapůjčil tajně dva lístky z Rukopisu Královédvorského z musejní bibliotéky. Nesděliv nikomu ani cíl ani účel své cesty, odejel v polovici září 1911 s nimi do Paříže, kde je prozkoumali nejslavnější světoví palaeografové Maurice Prou, Emil Chatelin, Elie Berger a J. Couderc. - Výsledek byl přímo překvapující, neboť všichni učenci a znalci, s kterými prof. Dr. Píč jednal, prohlásili písmo za staré a kladli je do XIV. století.
Z Paříže zajel Dr. Píč do Milána, kde navštívil řiditele historického archivu p. Dra Ettore Vergu a k jeho vyzvání ředitele knihovny Ambrosiánské monsignora Achille Rattiho, nynějšího papeže Pia XI., kteřížto rovněž jemu vydali písemné dobrozdání, že písmo RK pochází ze XIV. století. Skvělým výsledkem své cesty byl Dr. Píč nadšen a když se vrátil do Prahy, tu v radostném pohnutí líčil svému příteli prof. Dr. J. Kryštůfkovi své dojmy cestovní takto:
"Co jsem vykonal, jest největší čin mého života, na který jsem hrdý. Rukopis Královédvorský obstál skvěle před cizími soudci, není padělkem, nýbrž originálem. Cesta moje do Paříže nebyla cestou zábavnou, nýbrž velice trudnou. Svěřené sobě listiny uložil jsem do váčku, který jsem si zavěsil na krk. Nesňal jsem ho s krku ani ve dne ani v noci, každou chvíli sáhal jsem si na prsa, zdali váček tam jest. Jen když bylo třeba odevzdati uschované tam listiny k prozkoumání, sundal jsem jej s krku svého. Vždy cítil jsem úlevu. Při odjezdu z Prahy nevěděl jsem, jak zkoumání dopadne. Osobně byl jsem o pravosti přesvědčen, ale mladší inteligence vychována jsouc v odporu proti Rukopisům, mohla své názory rozšířiti i za hranice a vzbuditi předpojatost u zahraničních učenců na slovo vzatých. Přivezl jsem posudky všech učenců, kteří lístky rukopisné zkoumali a ku své spokojenosti mohu říci, že jsou všecky příznivy."
V radostném přesvědčení, že vykonal velikou věc ve prospěch národa, vypracoval prof. Píč podrobnou zprávu o výsledku své cesty pro Správní výbor Musea a dne 17. prosince 1911 uveřejnil v Národní Politice slavnostní článek, vlastně provolání k národu pod názvem: "Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem palaeografů skvěle obstál".
V ušlechtilé duši své zajisté nezvratně očekával tento velký vlastenec a učenec, že nyní všechny spory o pravost Rukopisů jsou provždy ukončeny, že Musejní výbor jménem národa uvítá s radostí výsledky jeho cesty, že také realističtí odpůrci, kteří stále prohlašovali, že se jim jedná jen o zjištění pravdy a o čest národa, zajásají nad skvělým úsudkem světových znalců a že slavnostně bude všemi prohlášena "Rehabilitace Rukopisů" a očištěna čest národa od bídného nařknutí z nečestného podvodu.
Bohužel - nastalo hrozné zklamání!
Místo uznání a obdivu odložil Musejní výbor jednání o zprávě Píčově a realističtí odpůrci v Čase a jinde vrhli se na ubohého badatele jako smečka chrtů na štvaného jelena při parforsní honbě a uštvali jej!
Musel býti odstraněn, poněvadž zmařil jejich realistické plány politické. - O ti pokrytci, kteří prý bojovali za vědu a pravdu! Mezi jizlivými kritikami, jimiž byl prof. Píč zesměšňován, vynikl zejména cynický článek uveřejněný hned 18. prosince 1911 v Čase: "Jak hájí p. dr. Píč RK" s podpisem J. K. studující VII. tř. gymn. - Této nekonečně nízké pohaně neodolala jemná duše prof. Píče a on v nesnesitelném rozrušení nad bídnými útoky dne 19. prosince 1911 ve své pracovně - se zastřelil.
Msta odpůrců byla dokonána! Když se jim nepodařilo vzíti národu jeho nejdražší poklad Rukopisy, připravili jej aspoň o jejich vynikajícího obhájce, který dal národu slavné dílo "Starožitnosti země české", aby je nemohl dokončiti a věhlasem RP doložiti. To jsou ty zákeřné methody realistické!
Jako uragán zabouřila česká veřejnost rozrušena tragickým skonem prof. Píče a ve veřejných listech byl osudný článek septimána všeobecně odsuzován jako poslední příčina jeho smrti.
Zásluhu o tento smrtící článek připsal realistický prof. Kraus ve svém spisu "Vědecké methody prof. Dr. Fr. Mareše" z r. 1927, svému studujícímu synu Jiříkovi, v němž pojevil nad ním svoji otcovskou radost a jízlivě podotknul: "A nemusili si realisté k tomu ani stvořit umělého septimána, na ubohého Píče stačil septimán skutečný".
Toť jest více než bídné opovržení, jež neměl právo vysloviti o zesnulém prof. Píčovi germanista, nad nějž ve znalosti českých starožitností a hlavně Rukopisů prof. Píč neskonale vysoko vynikal. - Tam vede heslo realistického Času: "Řezat, řezat, řezat!" Mimo listů realistických všechny ostatní české časopisy bolestně oželely velikou ztrátu, kterou utrpěl národ úmrtím prof. Píče, a vděčně ocenily jeho velké vědecké zásluhy. Poslední jeho chvíle vylíčil prof. Kryštůfek ve spisku "Píčův poslední odkaz" z r. 1914, jenž nápadným způsobem zmizel z knihkupeckého trhu. - Prof. Píč zemřel jako národní mučedník a jeho smrt musí přesvědčiti každého, že jeho boj za pravost Rukopisů byl nanejvýš ušlechtilý a v pravdě vítězný.

VIII.
Provolání prof. Dr. Píče k národu.

Posledním slovem národního mučedníka Dr. Píče k národu a jeho závětí jest jeho slavný článek, uveřejněný dne 17. prosince 1911 v Národní Politice, který musí i nynější mladá generace poznati a jejž proto zde doslovně uvádíme. Článek ten zní:

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ
před mezinárodním soudem palaeografů
skvěle obstál.
Sděluje Dr. J. L. Píč.

Byl jsem přesvědčen, že vřava protirukopisná ustoupila průběhem doby klidné rozvaze; a jako Kotljarevský roku 1868 v znamenitém spise svém o pohřebních obyčejích slovanských poprvé docela vážné citoval Hájka vzdor známé hyperkritice Palackého, tak mínil jsem i já v budoucím svazku Starožitností země české, docela vážně citovati Rukopis Královédvorský a vykládati různé jeho podání o oboru kulturně historickém. Avšak jubileum 25-letého vítězství nad Rukopisem v Čase dne 25. února 1911 a jízlivá poznámka v Národ. Listech k vypsání ceny na obhájení rukopisu den na to, ukázala mi, že nenastal ještě klid zbraní; a jelikož jsem právě k vůli Starožitnostem cítil potřebu, aby bylo mi jasno, vyžádal jsem si od p. jednatele musejního, aby mi svěřeny byly dva listy Rukopisu Královédvorského o po případě i nejbližší jemu rukopisy buď v originále (Sermones), neb ve fotografii (legenda sv. Jiří), abych je mohl předložiti zahraničním palaeografům v otázce té neinteresovaným a tudíž i objektivním, i odvolal jsem se při tom k zásadnímu usnesení komise pro chemické prozkoumání Rukopisů z roku 1886, jež schváleno správním výborem musejním (ČČM 1887 str. 199). Komise totiž rozhodla, "že se stanoviště palaeografického posud žádné poněkud jen závažné námitky proti Rukopisu Královédvorskému učiněny nebyly - naopak jest pravost jeho, totiž původ ze XIII. nebo spíše XIV. století dosvědčen od povolaných znalců domácích i přespolních německých, jakož zejména od Pertze, autority v tom ohledu vysoce vážené" ... a další v té příčině zkoumání ponechala soukromému podnikání.
Pertz byl v Praze r. 1843 a při popisu své vědecké cesty výslovně praví (Archiv IX. 465): "die Bibliothek des böhmischen Museums besitzt unter anderen auch die Bruchstücke der königinhofer Handschrift, welche aus dem Anfang des 14. Jahrhundertes stimmen."
Pertz byl bezesporu své doby v Německu největším znalcem starých rukopisů; myslím také, že v Němcích ještě nebyli zaujati proti němu a proti Rukopisům, i mohli bychom tudíž s dobrým svědomím říci, že Pertzův úsudek o Rukopisu Královédvorském je objektivním ohlasem německé vědy.
Vzhledem k dnešní předpojatosti německé odebral jsem se tudíž do Paříže, abych Rukopis předložil především francouzským palaeografům.
V Paříži učinil jsem nejprve návštěvu starému známému p. prof. Legerovi, který svého času přeložil Rukopis do frančiny, pak ale jako linquista se přidal ku protivníkům; přesto však, že zcela otevřeně se prohlásil jako odpůrce Rukopisů, požádal jsem ho, aby mi byl svědkem. Temperamentnost páně Legerova by byla málem zvrtla ono objektivní ústředí, které jsem v Paříži hledal, ale pak p. Leger docela loyálně přiznal, že vedle filologie mají v otázce rukopisné i jiné vědecké discipliny slovo, a každá svou zvláštní methodu. I sdělil mi ústně, a pak (na mou žádost) i písemně, kterak r. 1866 jeho překlad Rukopisů napadl Gaston Paris v Revue Critique, žádal, aby mu p. Leger předložil facsimile; když pak prof. Leger předložil fotografické vydání Rukopisu, které mu zastat Palacký se zvláštní dedikací, tu prohlásil Gaston Paris, že nemůže činiti žádné námitky proti Rukopisu; podobný úsudek pronesl i Natalis de Wailly, nejznamenitější tehdy palaeograf francouzský, když mnu Gaston Paris Rukopis předložil.
Já sám obrátil jsem se nejprve do Národní bibtiothéky a sice ku správci latinských rukopisů panu C. Coudercovi, žádaje jej o úsudek. Pan Camille Couderc prohlédl Rukopis i rukopisy na srovnání, vzal do ruky opět Rukopis a pravil: "To je přece starý rukopis, soudil bych z první polovice XIV. století". Když pak jsem mu po příchodu prof. Legera vyložil stopy chemických zkoušek u nás na Rukopise provedených, pravil, že oni zkoušejí sulfhydrátem ammonatým a jelikož tento způsob zkoušky u nás nebyl proveden, žádal jsem splnomocněn jsa jednatelem musejním, aby zkoušku na Rukopise provedl. Pan Couderc přinesl lahvičku s tinkturou, potřel papírovou rourkou dvě slova za sebou a když slova zcela jasně vystoupila a zčernala, pravil nám: "Rukopis reaguje jako všechny staré rukopisy". Temperamentností páně Legerovou, a ještě větší temperamentností páně Omontovou, který v rukopisném oddělení spravuje řecké rukopisy, došlo k minuciosnému prohlížení Rukopisů a v konečném posudku vytknuty některé zvláštnosti Rukopisu (posudky budou úředně vytištěny) a nakonec uvedeno, že Rukopis je současný s legendou o sv. Jiří, kterou u nás a většinou i v Paříži kladou do počátku XIV. století. Když pak jsem se před odjezdem loučil, žádali mne oba pánové, abych jim pro Národní bibliotéku zaopatřil fotografii "našeho malého a zajímavého rukopisu".
V nejbližších dnech po příjezdu předložil jsem přinesené rukopisy panu Elie Bergerovi, prof. palaeografie, členu Institutu před zasedáním, a pak, když mne p. Berger (rodem Elsasan) za tím účelem v hotelu navštívil, vykládal mi, že na Rýně způsob písma je pravidlem o 20 let pozadu proti Paříži, o kolik však pozadu je u nás, to že ciferně vyjádřiti je těžko. On, a myslím že všichni druzí palaeografové usoudili, že latinský rukopis Sermones je psán na francouzském pergamenu, francouzským písmem XIII. věku buď ve Francii samé, neb jinde nějakým cisterciáckým mnichem ve francouzském způsobu psaní vyškoleným. Poslední jest pravděpodobnější, neboť barva zelená vedle červeně na iniciálkách ve Francii v XIII. stol. není více obvyklou, kdežto v Sermones a v Rukopisu Královédvorskému je zastoupena a zjistili jsme nad to, že motiv spirálový na iniciálkách RK v červené a zelené barvě provedený je i v Sermones a sice jednou jako základní motiv uvnitř bohaté iniciály, podruhé aplikovaný již na iniciálky stejným způsobem jako v RK.
Písmo RK barvou inkoustu i u nás dosti odlišné, tvarem svým podle úsudku p. Bergera i druhých palaeografů stojí pod vlivem francouzského písma, podobně jako i legenda o sv. Jiří, ale oba rukopisy nejsou psány písaři vyškolenými v krasopisectví, ale přece lidmi s rukou vypsanou.
Pan Berger kladl Rukopis Královédvorský, vycházeje z palaeografického stanoviska francouzského jistě do XIII. věku, legendu na počátku XIV. věku, a když výše uvedenou reservu o pomalém šíření k východu znovu pointoval, stilisoval konečně svůj úsudek v ten smysl, že Sermones jsou nejstarší, RK mladší a legenda nejmladší.
Pan M. Chatelain, člen Institutu a bibliotékář na Sorbonně, přijal mne prvý den dosti odměřeně, druhého dne byl však hovorný a přímo roztomilý.
Podal mi druhého dne písemný podrobný posudek, ve kterém klade Rukopis Královédvorský do konce XIV. až počátku XV. věku, čili doby kolem r. 1400.
Pan Maurice Prou, člen Institutu, který se nyní výhradně věnoval palaeografii, přijal mne jako starého známého, prohlédl předložené rukopisy a usoudil z charakteru některých písmen, že u nás změna způsobu písma je pozdější, že Rukopis Královédvorský je z polovice XIV., legenda o sv. Jiří z konce XIV. věku.
Tím vyčerpal jsem učený svět Pařížský. Jelikož pak mi bylo řečeno, že bych na ten čas v Bruxellu rozhodujícího poučení nenalezl, zajel jsem z Paříže do Italie.
V Miláně prvá cesta má vedla do vévodského paláce Sforsovského, kdež ředitel historického archivu Dr. Ettore Verga na mou otázku, zda-li na Rukopisu Královédvorském nelze rozpoznati stopu vlivu italského písma (když naši lidé tak hojně v Italii studovali), po bedlivém prohlédnutí projevil, že vlivu Milánského není, eventuelně, že by nebyl vyloučen vliv severních krajin Benátských. Co do času kladl Rukopis Královédvorský do počátku XIV. století.
Ředitel znamenité bibliotéky Ambrosiánské v Miláně Monsignore Achile Ratti ve příčině Rukopisu Královédvorského učinil velmi zajímavé podotknutí, že totiž inkoust podobného zbarvení viděl v krajinách Dolnorýnských čili jak se ústně vyjádřil, na rukopisech Flamandských. Co do času kladl Rukopis podobně jako p. Chatelain do století XIV. až XV.
Určité poukázání Mons. Ratti na krajiny Dolnorýnské učinilo bezpředmětným sbírání dalších hlasů v Italii, a když Nizozemí bylo trochu z cesty, ponechal jsem poptávku v tamních archivech na příležitější chvíli.
Celkový úsudek dá se tudíž shrnouti následovně: není ani jediného zamítavého hlasu, ani domácího ani zahraničního se stanoviska palaeografického; naopak vedle na slovo vzatých palaeografů našich Palackého, Dobrovského (pozn. 1.), Tomka (2.), Emlera (3.), Patery (4.), Kalouska (5.) aj. prohlásili se zcela rozhodně pro pravost Rukopisů Královédvorského i znamenití učenci ruští Srezněvský (6.) a Kunik (7.) a zejména poslední vyvrcholil (str. 17. a v úvodu) svůj posudek v ten smysl, že r. 1817 nebylo v Čechách člověka, který by byl lépe znal staročeský jazyk, než Dobrovský, aby v něm mohl složiti básně obou Rukopisů, zejména, když jazyk Zelenohorského rukopisu se liší od jazyka Rukopisu Královédvorského a za druhé, že je nemyslitelno, aby domnělý pisatel tak znamenitých básní byl mohl zůstati neznámým svým současníkům neb dokonce svým spolužákům.
Z doby ještě objektivnější v Německu je úsudek věhlasného Pertze, z Francie uznali palaeografickou správnost rukopisu pp. Gaston Paris, Natalis de Wailly, Couderc, Berger, Chatelain, Prou, - v Italii Verga a Ms. Ratti vedle našich autorit, celkem 11 odborníků ze čtyř zemí.
Rukopis Královédvorský tedy před mezinárodním soudem skvěle obstál.
Oscilace v určení časovém pohybuje se celkem v mezích XIV. věku a vysvětluje se jednak vzdáleností hlediska, jednak nestejnoměrným vystupováním způsobu písma v různých krajinách.
Význam palaeografického soudu o Rukopise Královédvorském má stejnou váhu jako soud odborníků např. uměleckohistorických o starých obrazech, o starých sochách, o starých stavbách, o předmětech umělecko-průmyslových aj. nebo jako soud praehistoriků o starých ozdobách, zbraních, nádobách aj. Mimo tento soud vyškolením nabytý, má palaeografie ještě v případech pochybných pomůcku mechanickou neb lépe řečeno chemickou.
Staré inkousty jsou totiž železité a konají se zkoušky, podobné jako činí v Národní bibliotéce v Paříži v případech pochybnosti a jako učinili, na mou žádost v přítomnosti prof. Legera i na Rukopise Královédvorském. Jiných zkoušek ani v Paříži ani jinde nedělají.
U nás s Rukopisem šli dále. Prof. Šafařík potíral Rukopis nejprve destilovanou vodou, která smyla sice barvu, ale inkoustem psaného písma se netkla o potíral pak sirníkem ammonatým, kterým písmo stalo se výraznějším (např. slovo bedrost).
Profesor Bělohoubek zvolil methodu do jisté míry již známou z palimpsestů. Vzal řadu rukopisů pergamenových 100 let starých a řadu rukopisů ze XIV. a XV. stol. a činil s oběma skupinami stejné zkoušky: Kyselinou octovou potřené písmo 100 let staré zmizelo a nedalo se obnoviti, staré písmo se nesmylo, naopak stalo se o něco tmavější; podobně i při zkoušce vandamem ammonatým. Vycházeje pak ze zkušenosti, že 100 let nestačí, aby inkoust vnikl do pergamenu, prof. Bělohoubek prováděl zkoušky tím způsobem, že vrchní vrstvu písma, na povrchu pergamenu, zničil kyselinou solnou, a část zbylou v pergamenu oživil pomocí tinktury taninové neb pomocí žluté krevní soli a konstatoval, že Rukopis Královédvorský reaguje jako všechny ostatní Rukopisy ze XIV.- XV. věku.
Prof. Bělohoubek činil nad to i pokusy s padělky novými v komisi tehdy předloženými, a prokázal způsobem zmíněným jejich novodobost, ano sám sestrojil různé inkousty železité, psal jimi na starém pergameně, ale stopy písma zbylé po zkoušce s kyselinou solnou a žlutou krevní solí zmizely úplně po navlhčení sulphydrátem ammonatým, kdežto na starých rukopisech písmena stala se jasnější.
Bylo arci mnoho sočeno proti chemické a mikroskopické zkoušce provedené v museu a zejména proti prof. Bělohoubkovi útočeno nemírně. Ale při všem tom povídání zůstane přece nepopíratelným výsledkem zkoumání pp. prof. Šafaříka a Bělohoubka, že svými zkouškami rozpoznali padělky Hankovy i padělky p. Kastnerovy, které prof. Gebauer v komisi předložil i padělky, které prof. Bělohoubek sám zhotovil.
Za druhé zůstane nepopíratelným, že Rukopis Královédvorský obstál při chemické zkoušce tam, kde padělky Hankovy zmizely, obstál podobně jako jiné staré rukopisy.
Neméně jest důležitým, že již v předcházejících zkouškách rozpoznali a smyli, co Hanka na Rukopisech zlepšoval neb upravoval, a tyto přípisy Hankovy na Rukopise, barvou psané a tudíž podstatně rozdílné od Rukopisu samého - jsou nejlepším důkazem pro pravost samého Rukopisu, jaká svého času jíž podotknul Z. Krumml (8.), který Rukopis podrobně prohlížel. (Heidelberger Jahrbücher 1868, 585).
Ostatně myslím, že chemikové na žádném Rukopisu nikdy tolik experimentů neprováděli jako prováděno právě na Rukopise Královédvorském; Rukopis je obstál všechny skvěle a obstojí dojista, jestli se další nějaká zkouška ne sice podle nějakého právě vymyšleného bláznivého receptu, nýbrž podle receptu v nějakém archivu vyzkoušeného a osvědčeného provede.
Neváhal jsem ani okamžik požádati v Národní bibliotéce v Paříži o podobnou další zkoušku, když ti řekli, že mají svůj způsob zkoušení a výsledek zkoušky je pro Rukopis skvělý. Přísluší pak při při posuzování rukopisů palaeografům a chemikům prvé slovo, neboť nejprve je pergamen a na něm písmo, a písmo teprve obsahuje slova a je-li písmo staré, je i obsah písma starý (9.). Proto nebylo dobře, čili nebylo správným, že se soudilo ze slovíček na rukopis a nikoliv naopak. Povím několik ukázek.
V době veliké vřavy rukopisné r. 1886 přišel jsem jednou odpoledne k prof. Hattalovi a zastal jsem prof. Hattalu a Emlera u okna při prohlídce negativu Rukopisu Královédvorského. Prof. Hattala se ptal právě prof. Emlera: "A proč čtete bedrost a ne bodrost?" (Písmeno e - o jest totiž v R neúplné, čili je podobné písmeně c). Prof. Emler odpověděl: "Kdyby se mělo číst o, musela by dolejší nožička býti více kulatá, aby přes mezeru směřovala k hořejší části písmena, ale dolejší nožička je vodorovně položena, a kdyby se konečným zahnutím svým měla spojiti s hořejším zahnutím, dostala by se do polovice sousední písmeny d". Dívali jsme se a skutečně viděli jsme zcela jasně, co ukazoval prof. Emler. Na to pronesl prof. Hattala: "To bude míti radost prof. Jagič, který ve své stati proti Rukopisu vyvrcholil své námitky v tvrzení: Kdyby byl Rukopis pravý, muselo by býti bedrost a nikoliv bodrost." (Podotýkám, že na fotografii vystoupí e mnohem jasněji než na originále; ale i na originále četli pp. Prou, Couderc a Ratti bedrost; pouze p. Omont, který spolupůsobil při dobrozdání Národní bibliotéky, četl bodrost, a když jsem se zmínil o obojím čtení prof. Bergerovi, pravil: "Může se číst e, ale mohlo by se také čísti o, každému chybí kousek." U nás příkladem Hanky se četlo o, možná proto, že e bez hoření kličky je v Rukopise zvláštností, kdežto v legendě o sv. Jiří a v Hradeckém rukopise, jež později objeveny, podobné e, psané jako c je velmi časté.)
R. 1881 přišel jsem jednoho dne do musea a nalezl přítele Pateru s novou knížkou v ruce - podle obálky byla to matiční kniha. Ukázal mi právě prof. Gebauerem vydaný "Staročeský zlomek evangelia sv. Jana" se slovy: "Podívejte se, vydali jsme makulaturu!" - "Což pak je to opravdu padělek?" ptám se. - "Pojďte se podívat!" Šli jsme do oddělení rukopisného. - Patera vyndal ze skříně zlomek evangelia, navlhčil chemický papír, přitiskl na písmena a ukázal úplně jasný otisk písmen na důkaz, že písmena psána barvičkou. - "A což prof. Gebauer, prohlížel to?" - "Ba, neprohlížel." - "A ani se nezeptal?" - "Nezeptal." - A byla to ironie osudu, že Evangelium sv. Jana, které Gebauer prohlásil za vzor, bylo právě padělkem Hankovým, kdežto Rukopis Královédvorský, který Gebauer a celá jeho strana prohlašovali za padělek Hankův, obstál skvěle palaeograficky i chemicky, doma i za hranicemi, na roveň všem starým a pravým rukopisům. Všude jinde by taková hrozitánská blamáž učinila přímo nemožným takového profesora, ale prof. Gebauer, jak mi očití svědkové vypravovali, se ani nezačervenal, když mu prof. Bělohoubek ukazoval, jak Hanka písmena nejprve tužkou maloval a pak barvičkou vyplňoval, (aby docílil vzezření písma latinského originálu).
V době rukopisného boje obdržel jsem od dra. Julia Grégra dopis, ve kterém mne žádal, abych působil na prof. Hattalu, zdali by nemohl alespoň dvě neb tři slova z oněch prof. Gebauerem popíraných doložiti. Téhož dne odpoledne navštívil mne prof. Hattala i tlumočil jsem mu bolest dra Grégra. - "Ale třeba deset, jestli chcete," odpověděl prof. Hattala; "pro mne takové doklady nemají ceny, neboť podobným slovíčkářstvím se nic nedokáže, ani nic nevyvrátí." Následujícího dne jsem dle úmluvy navštívil prof. Hattalu. První hodinu musil jsem psáti, co by dr. Grégr principielně měl uvésti, pak ale došlo k dokladům, na něž jsme všichni toužebně čekali. S virtuositou obdivuhodnou nosil prof. Hattala z tištěných starých spisů doklady, jež jsem vždy prověřiti musil. Snesl jich tuším dvanácte a podotkl: "ty jsou beze sporu; mohli bychom jich ještě jednou tolik uvést, ale tu bychom museli již přičinit výklad, a hádat se s Gebauerem o slovíčka, nestojí za to."
Dr. Grégr otiskl je den na to s některými jinými slovíčky v NL. Podobně prokázali neb sestavili některá popíraná slova neb vazby: prof. Kalousek, Prusík, Mašek, pak Bačkovský, Piskáček, Flajšhans a jiní, takže z pověstné hekatomby prokázáno neb lépe vyvráceno 15 námitek a seslabeno více než jednou tolik, čímž i filologická neomylnost páně Gebauerova je podvrácena.
Prof. Gebauer tvrdil (Unechtheit L. 41), že leťal je novotvar, kterého (místo letěl) dle svědectví památek v pol. století XIV. ještě nebylo. - K tomu uvedl prof. Flajšhans v znamenitém článku svém "Boj o rukopisy", (Č.Č.Mus. 1896, 252, 47) toto: !Ale leťal je doloženo v Žaltáři Wittenberském, vydaném od prof. Gebauera, a jím samým (A str. X) do polovice XIV. stol položeném: abych leťal (177. 13), kněžie leťala (77. 64). Námitka tato tedy pozbývá úplně své síly, a také jí ani v Ath. ani v Poučení neshledáváme." - Prof. Gebauer dovedl tedy popírati tvary, jež v jeho vlastním vydání se nalézají a tím také neosvědčil neomylnost.
Slovo záchod místo západ v Jaroslavu vykládalo se ode dávna jako moravismus a soudilo se odtud, že Jaroslav povstal původně na Moravě. Když jsem však zkoumal mohyly na Hemrách u Bechyně a jako obyčejně ve volné chvíli poslouchal dělníky, abych zachytil stopy místní mluvy, slyšel jsem jednou na večer: "Slunce již je nad záchodem, půjdeme pomalu domů." Když jsem se jich ptal, odpověděli, že západ se také říká a na mé poptávky ve vůkolí potvrdili mi pp. učitelé několikráte, že kolem Smutné, čili mezi Smutnou, jež u Bechyně do Lužnice teče a mezi Vltavou, slovo záchod vedle západ je ještě v užívání. Byla to dialektická novinka pro mne a jsem přesvědčen, že ve věku XIV. dialektické rozdíly v Čechách mohly býti značné.
Než i to sluší na paměti míti, že čeština písemná pod vlivem latinských překladů církevních knih povstalá, čili čeština církevní, nebo jak Slováci dosud říkají: čeština biblická, byla valně rozdílná a světské písně tudíž od církevních i výrazy valně odlišné, což podmíněno již i látkou a dikcí písní a tím padá naprosto možnost kritisovati s absolutní jistotou mluvu básní hrdinských i lyrických mluvou biblickou, zejména když básně, jak se sešly v RK nepovstaly najednou a v starších hrdinských zpěvech přirozeně mohou se vyskýtati archaismy.
Palaeografové v Paříži a v Miláně se také vždy jen usmáli, když jsem jim pověděl o filologických námitkách páně Gebauerových a žádný nevěnoval jim ani nejmenší poznámky - nestály jim vůbec za řeč. Měl tudíž prof. Hattala úplně pravdu, když pravil: "Takovým slovíčkářstvím se nic nedokáže ani nevyvrátí", čili jinak: methoda filologická není ani tím jediným ani neomylným kriteriem při posuzování starých rukopisů; o esthetických pochybnostech, pány realisty svého času uvedených, vůbec ani nemluvě.
Prof. Jagič sice tvrdil, že všichni Slované zpívali, jen my Češi ne, ale to patrně, aby nám zalichotil. - Naproti tomu svého času p. archivář Dvorský nalezl v archivu universitním zápis, že za vpádu Pasovských r. 1611 profesoři universitní zazdili nejdrahocenější věci, mezi jinými i knihu "Carmina bohemica" v refektáři koleje Všech svatých, podle ústního sdělení prof. Tomka tam, kde za naší paměti stála prelatura u sv. Mikuláše na Starém Městě; tam sice byl refektář, ale přestavěný patrně v době stavby Dinzenhoferovy, tehdy knihtiskárnou Bellmanovou zaujatý. Patrno tedy, že kniha "Carmina bohemica" byla z někdejšího refektáře opět vyňata, i jest mou utkvělou myšlenkou, že zlomek Rukopisu Královédvorského je zbytkem buď této universitní neb nějaké podobné sbírky národních zpěvů.
Prof. Gebauerovi přichvátal na pomoc i prof. Goll a vykládal, nepřihlížeje k palaeografické stránce Rukopisu, literárně filologům obvyklou methodou vývoj heroických zpěvů Rukopisu Královédvorského od Kosmy po dobu Hankovu. Pří tom stala se mu však příšerná nehoda. Prof. Goll vykládal totiž především báseň o Oldřichovi a dobytí Prahy proti Polanům, jak ji čteme od Kosmy po Hájka a dále, a nevěděl, že je současné vypravování a sice biskupa Merseborského Dětmara, který patrně při výpravě byl; a mimo to je druhá zpráva současná od biskupa Adelbolda.
Podle tohoto současného vypravování, oplývajícího podrobnostmi, které jen očitý svědek mohl potom zapsati, byl to hrad Žatec, kdež občané knížeti Jaromírovi, táhnoucímu v průvodu císaře Jindřicha, brány otevřeli a Polany pobili; odtud táhl Jaromír s vojskem českým a německým, vedeným samým císařem Jindřichem ku Praze, k Vyšehradu, a Polané při jeho příchodu prostě odtáhli. Ve skutečností tedy vskočil zradou kníže Jaromír do hradu Žatce a tu stalo se pobití Polanů, kdežto u Kosmy souhlasně s RK kníže Oldřich zradou vskočí do hradu Pražského a sem přeneseno pobití Polanů, podobně asi jako v Niebelungách přeneseno pobití Burgundionů od Hunnů z poli Katalannskýčh do poetické residence Attilovy v Budíně. - Jelikož pak Kosmas tuto událost líčí ještě v 1. knize, psané na základě pohádkového (fabulosa) vypravování starců, jak věděl co uměl (pro posse et nosse), jest více než pravděpodobným, že Kosmas podal tu obsah hrdinské písně národní v podobném znění, jako se zachovala v Rukopisu a slovné podobnosti u vypravování v kronice knihovny Olešnické z r. 1527 a v kronice Hájkově z r. 1541 s básní o Oldřichovi, jsou zřejmým svědectvím, že báseň v XVI. věku byla známou, což p. Tadra svého času (Hlas N. 29.Xl.1886) již podotknul.
V době Hankově věděli již o Dětmarovi a Adelboldovi, neboť je uvádí v překladu českém tehdy nejvíce čtený Beckovský ve své Poselkyni z r. 1701, což prof. Goll také věděti měl. - Ostatně mohl prof. Goll znáti též Büdingera (11.), který proti naší básni ostře sočil zejména proto, že nejmenuje hlavní účastníky děje, knížete Jaromíra a císaře Jindřicha.
Den po vydání brožury prof. Golla uveřejnil jsem v Národních Listech také pojednání o Oldřichovi R. Královédvorského a dovolil jsem si vycitovati zmíněné zprávy současníků Dětmara a Adelbolda, o nichž prof. Goll neměl potuchy.
Bylo totiž známo, že prof. Goll píše a o kterých básních píše; i vybral jsem si právě Oldřicha, v tom vědomí, že prof. Goll neví, jak vypadaly brány a mosty v XI. věku, a že nebude vědět o Dětmarovi, když Palacký jen zcela mimochodem se o něm zmiňuje přirozeně, aby v dějinách svých mohl citovati báseň; měl jsem dosti dlouho rukopis připravený a zároveň i úmluvu s drem. Jul. Grégrem, že týž den, co vyjde brožura prof. Golla, dodám rukopis, což se i stalo - i byla tiskárna zbytečné v podezření, že mi prodala obtahy brožury.
Mimo to pojednal prof. Goll i o Jaroslavu a uvedl jako novou vědeckou vymoženost, že Tataři vůbec nebyli na Moravě a tak zvaná bitva u Olomouce, že byla svedena 1253 s Kumány - což ostatně zvláštní náhodou již r. 1860 vymyslel p. Ed. Jos. Schwammel (12.). Nedlouho pak po vydání brožury prof. Golla vytiskl dr. Řezníček z pamětí Přibyslavských tuto zprávu: Potomně pak hradilo se město před Tatary, a když sú pak byli zahnáni od Čechuov u Olomúci... (Pam. arch. XV. 95).
Kdyby podobná nedopatření se přihodila nějakému okresnímu historikovi, ukřižovali by jej.
V době vřavy rukopisné potkal jsem v Žitné ulici přítele Zeyera a mezi hovorem ptám se: "Poslechněte, příteli, kdybyste se sešli vy, Vrchlický a Čech, zdali pak byste dovedli napsati takového Čestmíra, Záboje, nebo Jaroslava?"
"Dnes, kdy je známe," odpověděl, "bychom přirozeně dovedli něco podobného zbásnit, ale nějakého zbrusu nového Záboje nebo něco, co by se mu rovnalo, myslím, že bychom všichni tři nedovedli!" - A pak to měl dovésti Hanka dokonce "ve dvou odstínech staré češtiny", jak dobře podotkl akademik Kunik.
Že Hanka ve svém nadšení, přirozeně vzniklém nalezením Rukopisu, i písně i jiné věci staročeské skládal, víme dnes bezpečně; rozpoznalo se to pouhým okem i chemicky a konečně i obsahem, neboť rozdíl staročeských písní Hankových a Rukopisných bije přímo do očí a nerozpozná ho pouze ten, kdo v básni hledá jenom slovíčka a gramatiku. Ostatně valná část těch v Rukopisu Hankovi připisovaných slovíček a vazeb je dnes odjinud ze staré češtiny doložena neb ve významu svém seslabena (Flajšhans, Boj o Rukopisy ČČM 1896), i myslím, kdyby se methodou Gebauerovou šlo na Zeyera a Vrchlického, že by oba (u porovnání s běžnou naší češtinou) dávno musili býti prohlášeni za prafalešné a nevím, zdali by vůbec některý poeta zůstal nefalešným.
Vypravoval mi jednou zcela dobrý literát, kterak kdysi svému synkovi sextánovi prohlížel českou úlohu a nejsa s výkonem synka svého spokojen, vylepšil ji, a následek byl, že synek dostal z úlohy sotva dostatečnou, takže protestoval, aby se mu tatínek podruhé do českých úloh nepletl.
Na počátku vřavy rukopisné potkal jeden z univ. profesorů prof. Gebauera na Pernštýně a interpeloval ho, zdali je opravdu přesvědčen o nepravosti R; i dostal tuto odpověď: "Možná že bych nebyl proti Rukopisu, ale nesměl by jej hájiti Hattala."
Dnes jsou všichni, kdož psali proti Rukopisu, na fakultě, a naučili celou generaci dívati se s úšklebkem na nejvzácnější památku naší literatury; ale jako zlato, kdyby je desetkrát po sobě hodili do bláta, zůstane zlatem, tak i Rukopis Královédvorský, uznaný soudem mezinárodním za Rukopis XIV. věku, je slavnostně rehabilitován, zůstane i nadále chloubou našeho národa a důkazem jeho samostatného cítění, myšlení a jednání.

Toto vědecké a při tom každému srozumitelné, hlubokým vlasteneckým citem prodchnuté provolání k národu prof. Píče, doloženo jest následujícími učenými poznámkami pro odborníky, jež kvůli úplnosti doslovně uvádíme, dle čísel na příslušných místech v závorkách vyznačených, takto:
(1.) Dobrovský: Geschichte der böhmischen Sprache und älteren Literatur. Prag. 1818. 385. nach Schrift zu urtheilen, fällt die Sammlung zwischen die Jahre 1290 und 1310 (později posunul až k r. 1320). Einige von den Gedichten sind in Rücksicht ihres Ursprungs wohl noch älter...
(2.) Hlas Národa 11.V.1886: Se stanoviska palaeografického rozhodli znalci dávno, mezi nimi i německý učenec Pertz, jehož hlas jakožto palaeografa má plnou váhu. I všichni znalci ostatní, kteří RK v rukou měli, o pravosti jeho byli a jsou přesvědčeni a kladou jej na počátek čtrnáctého, někteří na konec třináctého století, což v podstatě jedno jest... Chemií dokázáno, že RK psán je starým inkoustem, kdežto objevená falsa skutečně byla zhotovena barvou...
(3.) Nár. Listy 10.III.1886, Hlas N. 11.V.1886: Se stránky palaeografické nikdy jsem neměl pochybnosti o stáří Rukop. Královédvorského. Pergament je starý, středověký; zevní úprava jeho před psaním nejeví žádných odchylek od obyčejů v příčině té ve věku XIII. a XIV. obvyklých, písmo má ráz věku XIV. a jeví takovou jistotu a jednolitost, že není dobře možno na napodobení mysleti.
(4.) Hlas N. 11.V.1886: Nesetkal se v RK s ničím, co by mohlo nějakou pochybnost o pravosti této památky vzbuditi. Co se písma dotýče, nalézáme zcela podobné písmo i v mnohých latinských rukopisech prvé polovice XIV. století ve zdejší kapitulní a universitní knihovně.
(5.) Hlas N. 11.V.1886: Písmo RK jest nevývratně staré...
(6.) Žurnál m.n.pr. LV. 157 praví: Soudě podle způsobu písma RK není mladší než z konce XIII. neb poč. XIV. věku. - Mohu pak dosvědčiti z osobního styku se Srezněvským, Makuševem, Kotljarevským a jinými slavisty, že nikdy nebylo nejmenší pochybnosti o pravosti Rukopisu Královédvorského.
(7.) Zápisky imp. akad. nauk. 1862. II. V článku "O podložnosti Suda Ljubuši i Kraledvorskoj rukopisi" Kunik podává přehled sporu rukopisného do té doby, vyvrací sám mnohé námitky Kopitarovy, Fejfalíkovy, Miklosichovy aj. a na str. 15 uvádí, že prohlížel fotografické snímky RK spolu s Srezněvským dvakráte při večerních schůzích, i soudil, že RK je mladší než z konce XIII. v.; při denním světle a pod lupou dojem ten zmizel.
(8.) Heidelberger Jabrbücher 1868. 585.
(9.) V podobném smyslu vyslovil se ještě v r. 1885 sám prof. Gebauer v Ersch-Gruberově encyklopedii (T. 38. p. 234.): Dreierlei ist in Betracht zu ziehen: die Sprache weicht von dem gewöhnlichen und normalen Altböhmischen stark ab; unter den Abweichungen sind einige dialektischen Spuren, die nach Mähren hin weisen. In Betreff des Inhaltes ist Nichtübereinstimmung mit der Geschichte kein Zeugriss gegen die Echtheit... Wird sich das Manuskript bei der Untersuchung (chemisch und palaeognostisch) als alt erweisen, so werden die sprachlichen Abweichungen theils als dialektische Abweichungen, theils als dialektische Eigenthümlichkeiten Erklärung finden, theils als Problemen oder Fehler stehen bleiben. - Podobně vyjádřil se i v Athenaeu při uveřejnění pověstných svých filologických námitek - laudabiliter me subjiciam - ale pak - se nepodrobil.
(10.) Podobně se té berlínské modři i p. Omont pouze usmál, když při rozmluvě v Institutu prof. Leger o ní zmínku učinil.
(11.) Max Büdinger. Die Königinhofer Handschrift und ihre Schwestern. Sybel Hist. Zeitschrift. München 1879, - pak Die Königinhofer Handschrift u. ihre neuesten Vertheidiger. Wien 1859.
(12.) Ed. Jos. Schwammel. Über die angebliche Mongolen-Niederlage bei Olmütz. Sitzungsberichte der phil. hist. Classe der K. Akademie d. Wissenschaften. Wien 1860.

Obětováním svého života potvrdil prof. Píč hlubokou opravdovost svého přesvědčení o pravosti Rukopisů a svým obdivuhodným důmyslem opatřil pro ni nejpevnější vědecký důkaz spočívající v souhlasném nálezu nejpřednějších palaeografů světa.
Do poslední chvíle neztrácel naděje, že se odpůrcům jednalo toliko o vědeckou pravdu a o záchranu cti národa a pevně očekával, že všichni odpůrcové, kteří to tvrdili, s radostí uvítají skvělý soud mezinárodních palaeografů a na jeho základě, jak slibovali, uznají svůj omyl a sjednotí se s celým národem k jednomyslné rehabilitaci Rukopisů.
Bohužel, nestalo se tak! Vůdce realistických odpůrců prof. Gebauer, který změnil v této věci několikráte své názory, byl tehdy již mrtev, neboť zemřel r. 1907, a ostatní, neměli té mravní síly a odhodlanosti, aby v zájmu vědy a národa uznali, že se mýlili. Nedali se přesvědčiti světovými učenci a pro některé bezvýznamné osobní narážky prof. Píče, vrhli se naň a uštvali jej k smrti.
Vždyť pro otázku pravosti nemělo žádného významu, že prof. Píč se zmýlil tvrdě, že prof. Goll upotřebil Dětmara Merseburského právě k důkazu, že báseň: "O vypuzení Polanů z Prahy" je dělána podle Hájka, Dalemila, Kosmy, kteří o tom psali podle národní pověsti, kdežto Dětmar byl současník. Prof. Píč měl vytknouti, že prof. Goll dal víru cizímu kronikáři před domácími, kteří čerpali z národní hrdinské básně, jakou je právě Oldřich v RK. - Gollův omyl je tedy horší než Píčův.
Vzdor tomu zůstává článek prof. Píče ze dne 17. prosince 1911 nejvzácnějším dokumentem pro pravost Rukopisů a nynější generace českého národa, která se nezúčastnila osudných bojů rukopisných, má jej pilně čísti a čerpati z něho přesvědčení, že Rukopisy, náš to nejdražší poklad národní, jsou pravé.

IX.
Rehabilitace Rukopisů jest požadavkem pravdy, vědy a národa.

Mimo několika realistických profesorů a politiků byl vzdor všem bezohledným a vášnivým útokům na pravost Rukopisů z let po r. 1848 a po r. 1886 celý národ český stále pevně přesvědčen o jejich pravosti a vynikající vlastenci a učenci přičiňovali se o jejich rehabilitaci nepřetržitě a přičiňují se o ni dosud ustavičně.
K ní také dojde, neboť konečně musí přece jednou zvítěziti pravda a čest národa.
Ze spisů v tomto směru vydaných po r. 1900 vyniká vzácná studie prof. Jos. Letošníka "Dějepisný rozbor Rukopisu Králodvorského", vyšlá v Brně 1910. Spisovatel podrobným rozborem rukopisných básní jasně dokázal, že RK nemohl vzniknouti v době nové. Prof. J. Letošník zdůraznil, že minulý boj rukopisný byl hlavně bojem filologickým, v němž sám prof. Gebauer dobře postřehl obtížnost, aby na základě pouze svého normálního jazyka staročeského dokázal podvrženost RK; proto za pomoci svých pomocníků také v jiných oborech pátral po důkazech, jimiž by účinněji mohl čeliti proti Rukopisům. Filologický spor, jelikož obě strany mohly důvodně státi na svém a nemohly býti druhou stranou vědeckými prostředky překonány, tím samým přestal - praví prof. Letošník. Proto on se odhodlal přispěti k rehabilitaci Rukopisů rozborem věcným, jmenovitě historickým, což se mu též znamenitě podařilo.
Bohužel realističtí odpůrci se prof. Letošníkem nedali přesvědčiti o svém omylu a podle realistických method jeho práci buď ignorovali, nebo zesměšňovali.
Ona však arciť tím svého významu neztratila.
Neméně významnými pro rehabilitaci Rukopisů jsou dva spisy prof. J. Oščádala: "Jak oslavíme stoletou památku objevu RKZ?" z r. 1909 a "O jazyku neboli řeči a slohu básní Rukopisných" z r. 1911.
V prvním spisu srovnávají se Rukopisy se zpěvy Homérovými, se staročeskou Alexandreidou, se Slovem o pluku Igorově, se Zadonštinou a s junáckými písněmi srbskými a dokazuje se, že jsou proti těmto básním zcela samostatny, ač odpůrcově jako zastavatelé novověkého původu Rukopisů, aby nějak své tvrzení vysvětlili, jmenují 19 knih a spisovatelů, dle nichž domnělí padělatelé prý Rukopisy sbásnili, totiž: Homéra, Tassův Osvobozený Jerusalem, Herderovu Fürstentafel, Tatarfürstin, legendu o sv. Hedvice, Slovo o pluku Igorově, ruské a srbské písně národní, staročeskou Alexandreidu, Štilfrida, Million, Trojánskou kroniku, Hájka, Dobrovského, Dobnera, Voigta, Marka a jmenovitě Jungmannův překlad Ataly a Ztraceného ráje? (Viz J. Hanuš, Padesáliletá diskuse o Rukopisy. Listy filolog. r. 1906 str. 238). Co pak se týče námitek odpůrce prof. J. Máchala, že paralely v Rukopisech vzaty jsou z ruských zpěvníků, poukazuje prof. Oščádal správně k tomu, že jisté motivy lyrických písní se opakují. A jak by ne, vždyť to srdce lidské, zvláště dívčí, za všech časů a na všech místech stejně cítí. Spisovatel vyslovil přesvědčení, že uhodil v pravý směr, kudy bude lze dospěti k dokonalé obraně Rukopisů, poněvadž schopen jest aby na vše strany se vyvíjel dále a rozšiřoval, slibuje všudy žeň hojnou. V doslovu pak správně prohlašuje: "Odpůrcové Rukopisů dosáhli toho, co zamýšleli, pochovati totiž Rukopisy, více jim činiti nezbývá, proto nastala nyní doba zdravé reakce.
V druhém spise, "O jazyku RKZ" provedl prof. Oščádal znamenitě a každému přístupně důkaz naprosté samostatnosti, nezávislosti a svéráznosti řeči a slohu básní Rukopisných, takže byť i se v Rukopisech nacházela některá řídká místa shodná nebo podobná s jinými spisy, nesluší hned mysliti na nějaké napodobení. Největších zásluh získal si prof. Oščádal, že skvěle rozptýlil nimbus bohorovné neomylnosti, jímž odpůrcové Rukopisů obestřeli Gebauerovu "Historickou mluvnici", která měla Rukopisy přímo zničiti. On usvědčil prof. Gebauera, že sám úmyslně pominul nejstarších pramenů a že Historickou mluvnici vystrojil beranem k boření Rukopisů, což mu ovšem odpustiti nemůžeme. Prof. Oščádal praví dále: "Sám autor Hist. mluvnice se nejednou vyjádřil v ten smysl, že odchylky ty (v Rukopisech) známé mohou i jinak se vyložiti, ale že Rukopisy pocházejí z rukou notorického falsátora, tím prý nabývají váhy. Já jsem však ukázal již předešlým svým spiskem nesmyslnost bajky o padělání Rukopisů a doufám, že i tímto druhým nesmyslnost ta ještě lépe vysvitne."
Ještě téhož roku 1911 v prosinci přišel věhlasný prof. Dr. Píč se svým návrhem na rehabilitaci Rukopisů na základě skvělého uznání jich pravosti od nejznamenitějších palaeografů světa v Paříži a v Miláně získaného, které bohužel tehdejší Musejní výbor, jejž ovládali realističtí profesoři, ke škodě národa nešetrně stranou odložil. - Ubohý prof. Dr. Píč nemoha snésti muka jeho vlastenecké duši tím způsobená, ukončil (jak výše vylíčeno) svůj život zasvěcený vlasti - samovraždou. Tragickou smrtí tohoto věhlasného obránce Rukopisů zdržela se jejich rehabilitace na dlouhou dobu, ale nemohla býti naprosto znemožněna, poněvadž víra v jejich pravost v celém českém národě mimo nepatrné, ale odvážné frakce realistické stále žila pevná a neotřesená.
Nejlepším důkazem vroucí lásky národa k Rukopisům jest vypsání ceny na revizi sporu o Rukopise Královédvorském v měsíci únoru 1911.
V českých listech pražských byla totiž dne 16. února 1911 uveřejněna tato vyhláška: "Dva nejmenovaní staří vlastenci odevzdali správnímu výboru Musea Království českého do uschování papíry Zemské banky, zakoupené za obnos 4000 K, s následujícím přípisem: R. 1917 bude sté výročí nalezení Rukopisu Královédvorského, který v dějinách našeho národního probuzení hrál úlohu tak význačnou. Jako odchovanci této doby litujeme upřímně, že nejkrásnější tyto výtvory české poesie vyloučeny moderní školou vědeckou i ze staré i z nové literatury české, ačkoliv rukopis sám od palaeografů nikdy nebyl uváděn v pochybnost, ano skvěle obstál při dvou chemických zkouškách. Zbylo však dosti těch, kteří nepozbyli nikdy ani na okamžik přesvědčení o pravosti Rukopisu, a byl to zejména nedávno zemřelý zakladatel české akademie věd, slovutný mecenáš J. Hlávka, který se stejně smýšlejícími přáteli chtěl vypsati větší cenu, aby k stému výročí nalezení Rukopisu provedena byla rehabilitace jeho.
Nečekaná smrt zmařila úmysl jeho. Aby však úmysl tento, jehož provedení zvěčnělý mecenáš na smrtelně posteli několikráte vzpoměl, nezapadl na dobro, vypisujeme my, ctitelé jeho vznešených národních cílů, cenou 4000 korun na obranu Rukopisu Královédvorského v tento způsob:
1. Budiž podán stručný přehled sporu o Rukopis po formální i věcné stránce.
2. Buďtež uvedeny úsudky odborníků o Rukopise jako rukopisu, jakož i věcný dosah obou chemických zkoušek; žádoucny jsou doklady o palaeografických analogiích ze současných rukopisů.
3. Buďtež vypočteny v abecedním pořádku všechny námitky filologické i historické i jiné, a paralelně buďtež uvedena vyvrácení námitek, jež dosud provedena.
4. Buďtež uvedeny důsledky z práce na obranu Rukopisu Královédvorského dosud vykonané, a budiž učiněn pokus na vyvrácení zbývajících námitek.
Lhůta podání konkurujících rukopisů stanovena do 30. června 1915.
Toto ušlechtilé vypsání ceny na obranu nejvzácnějších památek po slavných předcích, jichž těžce zkoušený národ český zbaviti usilovali realisté nedomyslem svým a jakýmsi zmatením pojmů, - nazval podvůdce realistů Jan Herben: "zabedněností a zarytostí hlupců" -
Česká řeč nemá slov dosti tvrdých a přiléhavých, jimiž by tato realistická nadutost a nízkost mohla býti náležitě odmítnuta.
Nadšený obhájce Rukopisů Slovinec M. Žunkovič, jenž prozradil, že obětavými dárci vypsané ceny byli sám prof. Píč a jeho přítel továrník Kubeš, ucházel se samojediný, aby mu udělena byla na základě jeho rehabilitačního spisu "Pravost Rukopisů K. a Z. dokázána", který česky vyšel dne 1. září 1911. - Musejní výbor většinou realistický však jemu cenu nepřisoudil a podle intencí vlasteneckých dárců prof. Píče a tov. Kubeše, kteří oba již v r. 1911 zemřeli, nevypsal novou soutěž - nýbrž věnovaný obnos podle návrhu referenta Dra Šámala, z části dědicům prof. Píče vrátil.
Tak neměl jednati nestranný sbor vědců a ochránců nejvzácnějších památek českého národa, jehož úřední povinností bylo pečovati o jejich ochranu před ztrátou a před zneuctěním. Realistický Musejní výbor vůbec choval se naprosto odmítavě proti všem vlasteneckým a vědeckým snahám o rehabilitaci Rukopisů. Jak výše vylíčeno, nešetrně odložil a ani neuveřejnil dobrozdání cizozemských palaeografů, opatřená obětavě prof. Píčem, pravost Rukopisů potvrzující, což prof. Píče k smrti dohnalo, nýbrž ani nedbal pokynů vycházejících z vědeckých kruhů přímých odpůrců Rukopisů. - Tak zejména se nepřičinil Musejní výbor, aby oněch 52 realistických učenců, kteří prohlášením ze dne 29. prosince 1911 vystoupili proti rehabilitačnímu článku prof. Píče ze dne 17. prosince 1911 a slavnostně slíbili, "že věcné vyvrácení jeho uveřejněno bude co nejdříve v listech odborných", - tento svůj slib také skutečně splnilo.
Přímo neuvěřitelno a záhadno jest, proč oněch 52 vážných mužů tento slavnostní závazek oproti vědě i národu až po dnešní den, tedy po celých dvacet roků nechává stále nesplněným - ač celý svět uznává veliký význam thesí prof. Píče. Těžká zodpovědnost stíhá Musejní výbor též za to, že marně vyzněl opravdový popud prof. Jar. Vlčka, významného odpůrce Rukopisů, jenž ve svém nekrologu prof. Píče ze dne 26. prosince 1911 (Listy filolog. 1911 str. 481) takto o něm píše: "Další diskuse o věci se autor zprávy (prof. Píč) zatím zesnulý, účastniti nemůže. Nicméně stať jeho, jednak předmětem, jednak účelem svým ukládá odborům, které v ní dotčeny jsou, nejen právo, nýbrž i povinnost, aby se věcí zabývaly poněkud zevrubněji."
Bohužel od té doby až podnes ani v Musejní společnosti, ani v České akademii věd a umění příslušné odbory se touto předůležitou věcí pro vědu i pro národ nezabývaly. - Vzdor této zamlklosti učených kruhů neutuchal veřejný zájem o rehabilitaci Rukopisů.
Zájem ten projevoval se v české veřejnosti stále mocněji, takže ani realističtí profesoři, kteří boj proti pravosti Rukopisů pokládali za svůj životní úkol, nemohli jej nechati bez povšimnutí.
Hned r. 1917 v I. ročníku a to hned v 1. čísle vědeckého časopisu Naše Řeč, vydávaném III. třídou České Akademie věd a umění, ovládané realistickými profesory, uveřejněn byl na str. 27 a násl. pod šifrou prof. Fr. Bílého článek "Sté výročí objevení rukopisu Královédvorského", - který oceňoval vysoko literární hodnotu Rukopisů, zároveň však zdůrazňoval, že jsou to podvrhy z počátku 19. století. Také v r. 1918 v II. ročníku a v r. 1920 ve IV. ročníku Naší Řeči ve článku prof. Frinty "Rukopisné podvrhy a naše spisovná řeč" - a ve článku redakčním "Rukopisné jubileum", reagujícím na výklad kritického obhájce Rukopisů prof. Oldř. Seykory ve chůzi "Společnosti přátel staroslovanských památek" zastáváno jest dřívější záporné stanovisko. Slovutná redakce uznala sice, že se prof. Seykorovi podařilo usvědčiti prof. Gebauera z filologických omylů a chyb, ale sofisticky hájí rozptýlený nimbus neomylnosti Gebauerovy dovozujíc, že prof. Seykora vyvrátil jen "nepatrný zlomeček" Gebauerových výtek.
V roce 1920 zahájila Společnost přátel staroslovanských památek v Praze, za předsednictví inž. Josefa Bareše, vydávání obranných Rukopisných prací rehabilitačních, jimiž staroslavné naše Rukopisy mají býti po 30-letém spánku osvobozeny a národu opět navráceny. Jako první číslo takto založené Rukopisné knihovny vydán byl r. 1921 spis profesora české techniky J. Schneidra: "Poznámky k námitkám proti Bělohoubkovým zkouškám Rukopisu Králodvorského", v němž jest skvěle vyvrácena sensační námitka Gebauerova z nálezu berlínské modře v jediné písmeně N RK. Prof. Schneider zde způsobem klasicky vědeckým prokázal, že tento nález jest zcela bezvýznamným pro otázku pravosti Rukopisů, poněvadž pod "nepatrným zlomečkem" berlínské modře nalézá se prastará barva červená, polepená starodávnými lístečky zlata tepaného. Tento věhlasný odborník praví: "Jak dokazuje berlínská modř, opravovala se počáteční písmena, když se jejich nerozpustná a jen nalepená barva po rozrušení lepidla oddrobila. Proto nelze z barev a zlacení žádný posudek vyvozovati, neboť když se i najdou zeleň a zlaté lupínky nad modří, nebo i zlatá bronz místo lupínků, byly barvy jen přemalovány a lupínky jen přeloženy při pozdějším vyspravování zlata a při ozdobování barev oddrobených."
Studiemi prof. Seykory, prof. Schneidra ve spojení s dřívějšími pracemi prof. Hattaly a prof. Prusíka byla víra ve filologickou neomylnost a vědeckou nestrannost prof. Gebauera v celém národě otřesena a hnutí po rehabilitaci Rukopisů mohutně se zmáhalo.
Čím dále tím více šířilo se přesvědčení, že spor o pravost Rukopisů nebyl bojem vědeckým, nýbrž zápasem politickým vyvolaným na zdolání českého národa vídeňskými vládami dle slov našeho největšího dějepisce Frant. Palackého, a vedeným za notorické podpory ne-li spoluúčinkování Pražského policejního úřadu.
Obráncové Rukopisů proto očekávali pevně, že po svržení hrůzovlády Habsburků a po obnovení státní samostatnosti národa československého všechny strany české jednosvorně jako se zúčastnily boje za státní osvobození, přikročí k rehabilitaci zneuctěných Rukopisů a potupené cti národní, nejvzácnějších to pokladů naší vlasti. Očekávalo se to všeobecně a tím jistěji, poněvadž národ již za světové války odpustil realistickým odpůrcům vlastenecké politiky české jejich velké chyby, přijal je do řad národních bojovníků a svěřil jim místa nejčestnější.
Věřilo se, že uznají svůj osudný omyl způsobem vědců důstojným a na základě skvělého soudu světových palaeografů přikloní se ke stanovisku věhlasného archaeologa prof. Dr. Píče, jenž za své přesvědčení život svůj položil.
Jak nesmírně vysoko by taková jednomyslná rehabilitace Rukopisů povznesla český národ před celým světem!
Zcela bezpečně se doufalo, že k takovému odhodlání dojde, když v roce 1922 vydal prof. Dr. Jos. Gruber "Pamětí Albína Bráfa", v nichž tento velký vlastenec pojednává též o svých stycích s prof. T. G. Masarykem, vůdcem realistů, nynějším presidentem, jenž svůj souhlas s jejich uveřejněním dal přípisem ze dne 6. června 1919, v němž stojí tato slova: "Pokud běží o mne, tož stejně bych si přál uveřejnění, protože to patří k celku: Bráf, je pravda, mně nerozuměl, a nerozuměli také jiní, a nerozuměl jsem sobě já sám. Totiž tenkrát; hnal jsem se za ideálem, jenž mi nebyl tak jasný jak za této války a touto válkou a dělal jsem tenkrát (to vím nejlépe sám) mnohé chyby..."
Tato slova byla považována za odpověď na vývody prof. Alb. Bráfa o účastenství prof. Masaryka v redigováni Athenea, a v jeho bojích proti Rukopisům.
Bohužel nedošlo dosud k tomuto vznešenému odhodlání a rehabilitace Rukopisů zůstává stále nesplněným požadavkem celého národa.
V roce 1924 vydal Jos. Růžička v nakladatelství Al. Wiesnera v Praze obsáhlé a bohatě ilustrované dílo "Slovanská mythologie", kde mimo jiné jest důkladné pojednání o našich Rukopisech doložené věrnými ukázkami jejich starobylého písma. - Toto záslužné dílo přispělo znamenitě k informaci naší mladé generace, která neměla příležitosti ve studiích s Rukopisy se seznámiti následkem jejich vyloučení ze škol provedeného rakouskou vládou v r. 1888 a zachovávaného též po převratu naší vládou národní. Od té doby počalo se české studentstvo horlivě zabývati otázkou Rukopisnou a organisovati soustavnou činnost směřující k rehabilitaci Rukopisů. Neustálé intriky realistických politiků proti vlasteneckým snahám, aby naše republika byla ve skutečnosti opravdu národním státem československého národa, roznítily v duších naší nacionalistické mládeže mocně lásku k vlasti a k Rukopisům, jako nejdražším památkám staroslavné minulosti českého národa, které jej na počátku XIX. století před zánikem zachránily. Jak výše vylíčeno, pocítila mladá generace Národní demokracie v r. 1927 potřebu, aby byla poučena o realismu a jeho působení v českém národě. K její žádosti věhlasný prof. Dr. Frant. Mareš ve své epochální přednášce ze dne 16. března 1927 duchaplně pojednal o vědeckých methodách realismu zvláště v otázce Rukopisů a uplatnil zároveň nutnost jejich bezodkladné rehabilitace.
Jeho skvělá přednáška a jeho tři rychle následující vědecké spisy o methodách, realismu, o klamnosti důkazů podvržení Rukopisů, jakož i o boji proti Rukopisům - vzrušily mocně celý národ a na všech stranách pociťována nutnost, aby Česká Akademie věd a umění spolu s Musejní společností, za účastenství všech našich universit a technik na náklad státu provedly s veškerým urychlením všechny vědecké práce k rehabilitaci Rukopisů snad potřebné, tak aby pravost Rukopisů byla státní správou veřejně uznána, rakouský zákaz zrušen a ony opět do škol, jako předmět vyučování zavedeny.
Dojem znamenitých vývodů Marešových na vědecké kruhy realistických profesorů byl tak mocný, že sám předseda České Akademie věd a umění prof. Jos. Zubatý v časopisu Naše Řeč ve článku o 16 stranách (Naše Řeč XI. roč. 1927 str. 149-164) s nimi se zabývá a předůležitá prohlášení v zájmu rehabilitace Rukopisů činí. - Prof. Zubatý praví tam doslovně:
a) Prof. Mareš vytýká s důrazem, že vedle filologie, historie atd. v řešení otázky Rukopisů má význam i jejich stránka hmotná. - To je pravda.
b) Rozhodujícím momentem může býti po stránce technologické jen nepochybný důkaz, že v látkách rukopisu, totiž v inkoustě, nebo v barvě a jejich působením nebo jinak v pergameně nastaly změny, které jsou možné jen v době tak a tak dlouhé. Ten důkaz stran RKZ posud podán nebyl.
c) Prof. Mareš ovšem neuznává těch základů, z nichž vyrůstala nevěra Gebauerova, jeho předchůdců i nás všech jeho následovníků. Palaeografické zkoušky nenalezly na Rukopisech žádné známky podvrženosti. Je to pravda?
d) R. 1920 (4, 209) jsme naznačili, jak si představujeme chemickou zkoušku, má-li vésti k skutečnému výsledku. Také prof. Mareš o tom píše, ale způsobem, z něhož vidíme, že naše methoda a řekněme třebas i naše logika je jiná než jeho.
e) Proto žádal Gebauer, aby se zkoušky Bělohoubkovy provedly s rukopisy látkou, t. pergamenem, a také stářím co možná shodnými s látkou RK a s dobou, z níž RK pochází, je-li nepravý. A ten požadavek, jistě nutný, posud splněn nebyl.
f) Na naší straně jistě se nenajde nikdo, jenž by se vzpíral proti čemukoli co by mohlo vésti k poznání pravdy; ovšem musila by to býti pravda skutečná a nepochybná.
Z těchto slov učeného předsedy akademie prof. Zubatého jest patrno, že on i jeho realističtí přátelé připouštějí možnost, že záporné stanovisko odpůrců Rukopisných může býti na prospěch pravosti Rukopisů opraveno úspěšným výsledkem dalšího vědeckého šetření rozhodných skutečností, které by vedlo k poznání pravdy skutečné a nepochybné.
Vzhledem k tomu neměl prof. Zubatý dopustiti, aby Akademie ve svém dobrozdání ze dne 11. června 1927 podaném ministerstvu školství prohlásila, že považuje podvrženost Rukopisů za definitivně prokázanou a že v nových dokladech pro pravost Rukopisů vidí materiál úplně nicotný, takže každý pokus obnoviti spor o Rukopisy jest čin vědecky neodůvodněný a národu škodlivý!
Jak mohl jen prof. Zubatý toto prohlášení Akademie jako předseda podepsati, když měsíc před tím v Naší Řeči zaujal stanovisko přímo opačné a nepokrytě připustil možnost rehabilitace Rukopisů?
Jednání toto jest tím záhadnější, uvážíme-li, že dnes žijeme již přes 12 let ve vlastním osvobozeném státě, v němž již nemůže působiti germanisující vláda rakouská na české universitní profesory, aby jí pomohli podvrženost Rukopisů proti pravdě a vědě prokázati a tím český národ kulturně a politicky pokořiti.
Snad uplatňuje se zde zákon setrvačnosti?
Vědecká diskuse o rehabilitaci Rukopisů zahájená prof. Marešem v r. 1927 uzavřena byla v roce 1929 jeho spisem "Boj proti Rukopisům, kterak by konec měl vzíti".
Přehlédneme-li bojiště, spatřujeme na něm realistické odpůrce smrtelně zraněné ušlechtilými zbraněmi vědy a pravdy, ale stále ještě na svých omylech houževnatě lpící. Před celým národem vysoko k nebesům zdvihá se vítězný pomník pravosti Rukopisů; zbudovaný věhlasným vlastencem prof. Dr. L. Píčem a ozářený svatozáří jeho mučednické smrti.
Chrání jej genius českého národa, který nedá zahynouti ani nám ani budoucím a hlásá do celého světa:
Staroslavné Rukopisy K. a Z. jsou pravou památkou dávné české minulosti a chloubou českého národa.

X.
Mladá generace si rehabilitaci RP vynutí.

Nejskvělejší obranu pravosti Rukopisů soustředil, jak výše uvedeno, slovutný prof. Dr. L. Píč v doslovně námi otištěném článku v Národní Politice ze dne 17. prosince 1911 pod názvem:

Rukopis Královédvorský
před mezinárodním soudem palaeografů
skvěle obstál.

Dospívající generaci české nebylo dopřáno, aby ve školách poznala básnické krásy a kulturní význam Rukopisů pro rozvoj českého národa, aby též mohla oceniti jejich politický význam pro naše národní vzkříšení z počátku XIX. století a pro naše osvobození z třistaleté hrůzovlády habsburské. Nedostatek tento musí sama doplniti. Naše populární výstřižky z odporných a marných bojů proti pravosti Rukopisů mají za účel probudili v dospívající generaci zájem o tyto nejvzácnější památky starodávné národní vzdělanosti a vybídnouti ji, aby v čele národa provedla konečnou slavnou rehabilitaci našich převzácných Rukopisů, které byly spolu s naší národní ctí od Němců, od vládních Slavistů a
Z A B A V E N O !
Základem rehabilitace zůstanou předůležité objevy prof. Dr. L. Píče uvedené v jeho slavném článku. Kéž naše mladá generace sobě zapamatuje a náležitě uplatní k tomu cíli nevývratné skutečnosti, které zde přehledně opakujeme.
Pisatel výše uvedené skvělé obrany profesor Dr. Lad. Jos. Píč, slavný archaeolog český, jehož monumentální dílo "Starožitnosti země České", jsou biblí české archaeologie, uštván jsa útoky realistických odpůrců pravosti Rukopisů, jež vrcholily v nízké polemice "septimána" - a nemoha snésti odmítavé chování Musejní společnosti a České Akademie věd ku svým výzkumům o pravosti Rukopisů, vzal si život dne 19. prosince 1911.
Jeho přítel Dr. J. Kryštůfek tklivě vylíčil tuto hroznou tragedii a nesnesitelná duševní muka, která dohnala prof. Píče v náruč smrti, ve spise "Píčův poslední odkaz", vydaném v r. 1914 v graf. ústavu Melantricha. Spis ten, jenž jest krutou obžalobou realistických činitelů, kteří Píčovu smrt zavinili, zmizel nápadným způsobem zcela z obchodu.
Deset dní po skonu prof. Píče vydalo 52 realistických profesorů a učenců prohlášení ze dne 29. prosince 1911, v němž se bohorovnou neomylností tvrdí, že vzdor výzkumům prof. Píče, jest podvrženost RK a RZ i jejich sepsání Hankou a Lindou nevývratnými důkazy prokázána.
Leč pod tíhou vysokého významu thesí prof. Píče, jež nebylo možno mlčením pominouti, aniž úsměškem znehodnotiti, bylo v onom prohlášení výslovně slíbeno: "že věcné vyvrácení článku prof. Píče uveřejněno bude co nejdříve v listech odborných."
Realistický odpůrce Rukopisů prof. Jar. Vlček pak v nekrologu prof. Píče ze dne 26. prosince 1911 (Fil. L. 1911) přiznal, že stať téhož, ukládá odborům, které v ní jsou dotčeny, nejen právo, nýbrž i povinnost, aby se věcí zabývaly poněkud zevrubněji.
To však se doposud nestalo, ačkoliv od té doby plných devatenácte let uplynulo. Taková jest vědecká svědomitost realistických učenců, - kteří hledají jen čistou pravdu!
Naopak 33 z oněch 52 realistických badatelů se odvážilo, bez provedení slíbeného odborného zkoumání thesí prof. Píče, vydati po šestnácti letech dne 19. června 1927 nové prohlášení, v němž se výzkumy prof. Píče opět pomíjí. Pouze v polemice se znamenitým spisem prof. Dr. Frant. Mareše, jenž jejich nemožné námitky duchaplně vyvrátil a je z nesprávného usuzování usvědčil, opakují toliko své osobní přesvědčení o skutečnosti padělku RK a RZ.
Důkaz pravosti RK provedený skvěle prof. Píčem stojí zde tudíž neotřesen a jest národní a vědeckou povinností naší Musejní společnosti a České Akademie věd a umění, našich to nejvyšších vědeckých ústavů národních, aby Rukopisy, jakožto nejstarší a nejvzácnější památky českého písemnictví z české kultury před každým potupným znehodnocováním v ochranu vzaly a jejich rehabilitaci, zejména jejich navrácení do škol bezodkladně provedly.
Vždyť dokud nebudou naprosto bezpečně vyvráceny these prof. Píče, vedle ostatních převzácných důkazů, jež uplatnili naši věhlasní badatelé, jako otec národa Frant. Palacký, Pav. Šafařík, J. Jungmann, W. W. Tomek, F. L. Čelakovský, Jos. Jireček, Herm. Jireček, J. E. Wocel, Dr. Kalousek, J. Emler, V. Brandl, M. Hattala, Dr. J. Grégr, B. Mašek, F. X. Prusík, K. Tieftrunk, J. Květ, V. Šafařík, Dr. Bělohoubek, J. Schneider, Old. Seykora, prof. Fr. Mareš, řed. V. Horák, br. Kuffnerové, Fr. Kolda, prof. V. Zíbrt, V. Nebeský, Dr. Bačkovský, Dr. Řezníček, Zakrejs, Kadner, S. Winter, V. Vlček, J. Voborník, M. Žunkovič, prof. Oščádal, J. Letošník a přemnozí jiní učenci a odborníci - vesměs nemenší vědecké úrovně, jako oněch 52 neomylných realistických profesorů, z nichž mnozí sobě vzájemně odporovali a názory své často v opak měnili - do té doby musí RK i RZ za pravé pokládány býti.
Tak jako svého času odpůrci Rukopisů pověstnými články a letáky k veřejnosti české se obraceli a nových zkoušek pravosti Rukopisů se domáhali, podobně pokládáme za oprávněnou výzvu, kterou tímto vznášíme k českému lidu, jenž tak snadno na své mučedníky zapomíná, a tak snadno národním škůdcům odpouští, aby naše obce, školy, ústavy, spolky, sdružení a jednotlivci vážnými žádostmi u Musejní společnosti a u České Akademie věd bezodkladné rehabilitace Rukopisů se domáhali a jejich opětné zavedení do škol u naší vlády vymohli v zájmu pravdy, vědy a cti národa.
Naše Rukopisy zajisté toho zasluhují, neboť bez jejich objevení v letech 1817 a 1818 by se nebyl tehdy již umírající národ český k novému životu probudil a rovněž by nebyl bez nich do světové války tou měrou kulturně vyspěl, aby se způsobilým stal v r. 1918 habsburské otroctví se svých beder setřásti a vládu věcí svých opět do rukou vlastních převzíti.
Velký národ Ruský také rehabilitoval slavně svoji nejkrásnější perlu staré poesie Ruské Slovo o polku Igorově objevenou r. 1795, jejíž pravost od germanofilských stoupenců německé školy prof. Eversa, zejména od moskevského prof. M. F. Kačenovského, G. Bělikova, J. Davidova a jiných dlouho za novověký padělek prohlašována byla.
Námitky jejich naprosto vyvrátili slovutní učenci ruští hlavně S. Rusov, Butkov, Maximovič, Sacharov a jiní, takže pravost této slavné památky staroslovanské nyní celý svět uznává.
Ubohý jest každý národ, jenž nehájí svoji vlast, svoji řeč a svoji slávu.

Dr. Václav Perek.
Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský jsou pravé.
Výstřižky z odporných a marných bojů proti pravosti Rukopisů. Napsal JUDr. Václav Perek, býv. moravský poslanec, autor zákona "Lex Perek". Praha 1931. Nákladem Národní Republiky. - Knihtiskárna Zdeněk Binko, Praha II. Formát 19 x 27,5 cm. Počet stran 24.

Knihovna Čsl. společnosti rukopisné  [sign. 97a]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná