Vacek: "Je věru povážlivé, že ten, jemuž se tolik desetiletí u nás věřilo, který po Václavu Hájkovi z Libočan nebo lépe spolu s ním patrně nejvíce ovlivnil a to do dnešních dnů pokleslé lidové představy o naší minulosti, že Hanka, tento navenek okouzlující člověk, byl tak jak Masaryk u podobných říkával, nepěkný člověk. Ostatně Hanka ovlivnil i vážné učence jakým byl Palacký a to přímo v samotných základech jeho historicko-filosofického světonázoru, totiž absolutizované protivě domněle mírumilovných duchovních Slovanů a barbarských Germánů. Jestli Hanka čemu kdy věřil, tak jedině v čerta a ovšem v to, že on jej přelstí. Rukopisy jsou jen nejznámnějším a bohužel také nejvýznamnějším jeho podvodem. Ještě k stáru vyrábí staré zlaté mince s nápisem peňáze, tentokrát z důvodů pouze zištných."

Pinc: Otázka Rukopisů se tak po dlouhá léta vznášela nad Prahou jako přízrak. Nechybělo těch, kdo v pravost nevěřili. Měli ale strach. Soukromá pochybnost byla dovolena. Nesmělo se však o tom mluvit. Je to jako v pohádce o císařových nových šatech. A pak najednou v únoru roku 1886 se v Masarykem vydávaném listě Athenaeum objevil článek Jana Gebauera o potřebě dalšího zkoumání Rukopisů a jejich pravosti. Autor, universitní profesor, jazykovědec, vědec jistě na slovo vzatý zde vyjádřil své pochybnosti.

Vacek: "Rukopisy Královédvorský i Zelenohorský pokládal jsem za staré a pravé. Pilně jsem prostudoval co o nich kde bylo psáno a pilně jsem se staral o to, abych k vysvětlení jejich přispíval. Byla to povinnost souvisící s mým úřadem. Nejraději bych byl nalézal důkazy, že oba texty jsou úplně přesné. Ale to se mi nepodařilo. Naopak odkrývaly se mi nové a nové známky, které budily pochybnosti. Nemohu vysloviti, jak mi nálezy tyto bývaly trapné a jaký mi způsobovaly zármutek: bylyť úplně proti mému přání a nadání. Bořily co jsem dotuď měl za pevné a co jsem se strojil upevniti ještě více a přiváděly mi na mysl, že mi časem nastane povinnost předložiti tyto věci ku povážení obecnému. Povinnost zajisté vědecká a vlastenecká, ale spolu těžká a traplivá, poněvadž zpráva nepříjemná nikdy se ráda neslyší."

Pinc: Na námitky učencovy, předložené k diskusi v odborném časopise ozval se tábor obhájců nejprve vcelku věcně, ale se spádem diskuse v denním tisku stále zavileji. Na Gebauerovu hlavu a na hlavu iniciátora sporu Masaryka padají urážky a insinuace. Slova jako šmok, pes, melouchář, minér to vše byla synonyma označení athénčík, to vše hovoří s dostatek expresivně a je ukázkou dělostřelecké přípravy tábora vlastenců k cíli nejsvětějšímu, odstranění škůdců z university. Bylo dokonce uspořádáno jakési hlasování žijících národních celebrit o tom, kde je pravda. Jen argumenty zastáncům chyběly. Vyšla najevo jejich překvapující odborná nepřipravenost. Skutečnost, že nakladatel Otto vypověděl Masarykovi již dva měsíce po zahájení polemiky vydávání Athenaea, a že je Masaryk musel převzít do vlastní režie, však mluvila za mnohé.

Vacek: "Ohlašuji napřed. Nesestoupím do té nekalé arény, odkud hlučí vřava, za kterou se styděti musíme před sebou i před světem. Octne-li se jméno moje mezi tím aneb i potom na proskripční listině, mne to neleká. Stojí tam na prvním místě jména dobrá, k nimž připojiti svoje sám bych se neodvážil nikdy. Jména Dobrovského a Kopitara."

Pinc: Goll připojil k jazykovědným námitkám Gebauerovým, k poukazům na chyby ve staroslověnštině, jíž byly Rukopisy sepsány a na něž poukazoval již učitel padělatelů Dobrovský, rozbor historický.

Vacek: "Na schůzi bylo příšerné ticho. Členové sboru se dívali buď pod stůl nebo na strop, takže referující prof. Kvíčala nevěděl kam se dívat. Debaty nebylo, ledaže Studnička a Hattala poukázali k tomu, že v komisi nebyl zastoupen třetí filosof sboru Lintner, ale nechalo se toho. Hlasování bylo tajné. Lístky 11 proti 11."

Pinc: Přesto, jak už to v Čechách bývá obvyklé, zanechal nám účastník jednání prof. Jireček výčet jmen, jak kdo tajně hlasoval.

Vacek: Proti hlasovali Tomek, Hattala, Krejčí, Studnička, Čelakovský, Frič, Vrba, Šafařík, Kalousek, Novák a Jireček. Pro Kvíčala, Durdík, Saydler, Gebauer, Strouhal, Goll, Rezek, Král, Vejdovský, Hostinský, Jarník. Nerozhodný výsledek hlasování rovnal se zamítnutí návrhu. Nelibost a zloba, již vůči Masarykovi chovali někteří členové sboru již za jeho dřívější kritickou činnost, rolí jeho ve sporu o Rukopisy našla ventil a na řádnou profesuru musel pak čekat dalších deset let.

Pinc: Z pohledu příštích generací vyšla však z rukopisného sporu česká věc posílena. Většinový hlas tehdejší české kultury a to i té její nejlepší části přesně vyjadřovala Eliška Krásnohorská, která na přelomu let 1886 a 7 otiskla v časopisu Zlatá Praha šestidílný cyklus básní "Českému dávnověku", cyklus Rukopisy oslavující, a s vášní odmítající lživědu, jež svaté hodnoty národa przní a do jehož žhoucích ran vráží smrtelný nůž. České umění tehdejší doby, zlatý poklad národní tradice výtvarné a hudební je téměř veskrze ohlasem na rukopisné padělky. Nejen tedy Zeyer a Vrchlický, ale také Smetana, Dvořák, Fibich, Aleš, Mánes, Myslbek, všichni se nejen domnívali, že Rukopisy jsou pravé, všichni je také učinili tématem svých děl, bez nichž by novočeského umění nebylo. Od počátku problematický Rukopis Zelenohorský, o něm již v roce 1819 napsal slavista Dobrovský.

Vacek: "Že skladatelé starého zlomku jej lépe rozdělují, čtou a mu rozumějí lépe než vy nebo já snadno pochopiti. Rukopis ten, jež horlitelé sami složili jistě podvržen a v nově na starém pergameně pozelenavým inkoustem napsán. Jednoho z těch pánů aneb oba já za skladatele a pana Lindu za písaře držím."

Pinc: Tentýž Rukopis Zelenohorský po půl století natolik oslovil Bedřicha Smetanu, že jej celý převzal do libreta své nejnárodnější a nejslavnostnější opery Libuše. Podivná ironie, jež pravděpodobně zaznívá kdesi u kořenů české otázky. Zde asi pramení ta mučivá nesamozřejmost našeho národa, ta kombinace víry v dobře míněnou lež se sžíravou kritikou vlastní nedostatečnosti. Ona opakující se historie smutných konců proroků a spravedlivých v Čechách a s ní korelativní epopej záslužného poshovění podvodníků a lhářů. Takto shrnuje historik Miroslav Ivanov vyprávění o životě slavného padělatele.

Vacek: "Hanka se stal jako nálezce slavným a proslulým mužem. Za své zásluhy byl později jmenován rytířem řádu sv. Vladimíra, od císaře Františka Josefa obdržel zlatou literis et artibus, od císaře Ferdinanda prvního, cara Alexandra, cara Mikuláše prvního, i od ruských velkokněžen Heleny a Olgy dostal prsten s brilianty. Ještě za jeho života byly na jeho počest raženy mince a řada poct pokračovala. Byl komandérem ruského řádu sv. Anny druhé třídy, majitelem četných rakouských, ruských a jiných zlatých medailí za umění a vědu. Přicházely mu diplomy a tituly z předních evropských universit, akademií věd z Petrohradu, Vídně, Říma, Varšavy, Charkova, Moskvy, Celovce, Záhřebu, Krakova, Kodaně, Zhořelce, Oděsy. Jeho sbírka zlatých tabatěrek a hodinek od knížecích osob nejrůznějších národností potěšitelně narůstala."

Pinc: Na tutéž adresu napsal Petr Pithart.

Vacek: "Hanka je výlupek té nejpokleslejší, nejcyničtější verze českého nacionalismu. Rádoby liberálního, morálního relativismu, oportunismu osobního i politického, náboženské lhostejnosti. Český účel dokáže posvětit všechny prostředky. Hanka totiž dokázal v zájmu české věci spojit neuvěřitelné. Nacionalisticky vypjaté báchorky protireformačního kronikáře Václava Hájka z Libočan, plody vědeckého školení osvícence Dobrovského, nikoli jen nezištný zemský patriotismus české šlechty, seskupené kolem Národního muzea, autoritu evangelického tvůrce filozofie českých dějin Františka Palackého, přimhuřujícího snaživě obě oči. Mohl by však právě bez všeobecného nacionalistického poblouznění dokázat, aby po smrti Dobrovského nejméně do konce 40. let jediným, kdo v Čechách nemohl věřit v pravost Rukopisů byl on sám, padělatel Václav Váceslavič Hanka?"

Hlasatelka: V páté části pořadu Česká otázka hovořil Zdeněk Pinc, spoluúčinkoval Libor Vacek.