O, křesťanské duše milé,
   zpíváme vám z dlouhé chvíle,
   taky trochu pro slávu -
   chytněte se za hlavu!

   Zlosynů tré dílo smělé
   je to české zlaté tele,
   jak ukáže do syta
   naše universita.

   Roku tisíc osmistého
   k tomu ještě sedmnáctého,
   to v měsíci září kdys
   zfalšován byl rukopis.

   Jsou v něm špatné aoristy,
   také imperfekta místy;
   ať to spáchal kdokoli,
   nač pak chodil do školy?

   Ať si kdo chce co chce bryndá,
   tenhle zločin spáchal Linda
   a s ním Hanka, Svoboda
   k oklamání národa.

   K tomu hříšnému podniku
   složili si gramatiku,
   k Halánkovům chodili,
   s dráteníky mluvili,

   takže v krátké době všici
   mluvili jak dráteníci,
   jenom Linda řeč si plet,
   pro pykslu líp nedoved.

   Za krátkou pak na to dobu
   udělali malou probu,
   nikdo to však nepřečtech,
   aniž tomu rozuměch.

   Hanka kocoura si chytil,
   co naň doma zrakem svítil,
   z kůže jeho - safient -
   vyhotovil pergament.

   Linda kůži natřel nýdlem,
   propíchal ji hustě šídlem,
   na listy ji rozřezal,
   na ni eposy hned psal.

   Svoboda mu diktoval,
   nohou naschvál přistrkoval,
   by to písmo nehezké
   bylo moc staročeské.

   Jak se s tím tak Linda nimrá,
   tabáček ho v nose šimrá
   a nežli to zamezil,
   kejchnul na list ze všech sil.

   Tím se stal rukopis ihned
   starší o sto padesát let,
   Hanka na to v smíchu děl:
   "Conjunctio sentparel".

   Když pak Linda popsal listy,
   pocákal je kafem místy,
   pak je Hanka v kapsu vzal,
   do Král. Dvora pospíchal.

   Na faře se letmo stavil,
   velebníčka pěkně zdravil:
   Rád by, tak mu povídal,
   do věže se podíval.

   Velebníček svolit ráčí
   a již k staré věži kráčí,
   Hanka jemu po boku,
   rukopis má v šejtroku.

   Když vstoupili pod klenutí,
   Hanka velebníčka nutí,
   aby se jen podíval,
   kde se tam ten pavouk vzal.

   Jak ho kaplan pozoroval,
   Hanka listy šanžíroval,
   do kouta hned s nimi šoust
   a stál hloupě jako chroust.

   Pak šel k tomu nenadále
   řkouce: "I pro pána krále,
   to je nález extrafajn,
   to psal Záviš Falkenštajn.

   Svatý Jene z Nepomuku,
   což pak neznám jeho ruku?
   Na listech těch, hned bych řek,
   bude čtrnáct písniček."

   Hanko, škůdce, hanba tobě,
   oklamat jsi chtěl nás v zlobě,
   ale my se nedáme,
   však se, Hanko, shledáme.

   Z toho sobě poučení
   vemte, křesťané milení,
   kdybyste též nalezli
   pergament kdes zalezlý.

   Nyní musí pěkně spolu
   Záboj i s Lumírem dolů
   s Národního divadla,
   sláva jich se rozpadla.

   Ani na tom novém mostě
   nesmějí stát jen tak prostě,
   svět by se jim musil smát,
   neboť jsou falsifikát.

Prof. Jos. Páta dostal tuto píseň od svého litomyšlského krajana Dr. Jana Schmitta, který ji z let studentských uchoval mezi památkami. Na jejím rukopise je vročení 30. března 1886, asi chvíle opsání.

Knihovna Národního muzea v Praze, čítárna časopisů  [sign. 86 b 32]