Zvěstuju vám pověsť velesměšnú
o velikých pótkách, liutých bojech,
nastojte i veš svój um sbierajte,
če ho zby z Květovy gramatiky.
I.
Ve vlasti, kdě Vališ vojevodí,
jesti tamo chýžka nevysoká,
nevysoká, Museum jej imě.
V chýžici té Hanka divy tvořil,
velké divy, vzácné rukopisy:
glosy, piesně, skládánie přerózná,
Libušin súd velepřepamátný,
evangelium též svatojenské,
vóbec množstvie rukopieskóv lepých,
nad vsie ale jeden najlepější,
vzácný rukopiesek Králedvorský.
Lepý bieše jako modlitvice,
ježe nosia panny po přiekopech,
kehdy u neděli z cierkve idú.
Napisa jej divotvorce Hanka,
napisa jej na pergamen bielý,
piesmo vykládáše stkvúcím zlatem,
zdobieše jej rumělkú, karmínem,
najvrchněje novú prajskú modřiú.
Stejně velevzácen obsah bieše,
dřevnie učenosti dókaz jistý.
Diviechu se liudé krásě také,
putováchu v město Vališovo,
klaniechu se rukopiesku vele.
Dlúho vlasti naše v mířě biechu,
dlúho hlúpost mezi lidem ktvieše,
ne Jebúrem búřa v zemiech vstáše,
vstáše diela - dle taterska popa,
ježe hrozný Jebúr nenapsané,
netlačené chtieše pohubiti,
děla, jež pop devět let skládáše,
holedbaje sě jím před vsím světem,
v desátém však niče nevědieše,
než če Jakub Grimm pověděl bieše.
II.
Když sie slyše Martin, pop taterský,
slovútný rezániem i kresániem,
če sě strojí na Obranu jeho,
(slyše o tom právě o Sylvestřě,
kehdy pivo plzně - dle bumbáše),
žluč sě jemu rozli po útrobě.
Je sě domobranu svolávati
na obranu vlasti, rukopisa.
Káže psáti Váceslavu Volčku
drobné listy do všech krajóv valných.
Sám i popův sluha vyskočieše,
sluha věrný, Brkoslav Patěra,
i popova lepá kucharica.
Nahrnuchu, čeho třeba bieše,
Grimma, Humboldta, Liebiga, Klemma,
i jechu brániti rukopisa.
Sám pop sěde ku psaciemu stolku,
hodla hnáti liuto na Jebúra,
hnáti liuto bez milosrdenstvie.
Uslyše to Jebúr vojevoda,
že pop spěje na jeho gramatiku,
uslyše to král i na záchodě,
slyšechu to bodří masaríci
i sbor veleslavných hnidopichóv:
srotichu sě druhý ke druhému
i sebrachu převelikú vojsku,
i tažechu polem protiv jemu.
V Atheneumě sě položichu,
položichu i popa zdě ždachu,
popa i armádu novinárskú.
Sebrachu sie "šmoci" z časopisóv,
i tažechu protiv Jebúrovi.
Tu pop káže všem svým čarodějem,
chymikóm, hvězdářem, kúzelníkóm,
aby zvěstovali uhodnúce,
práv-li rukopiesek Králedvorský.
Sebrachu sě naliť čaroději,
chymici, hvězdáři, kúzelníci,
siehodlúhé necky přinesechu,
necky kyselicú naplněné.
Do nie rukopisy namočichu,
všechny, če jich bieše v Museumě,
i je luhováchu velevele.
Luhováchu také Králedvorský,
i vyprachu špínu museumskú.
Die tu druhóm čaroděj Bělhúbek,
ký tu zkúšku pracno vymyslieše:
"Se! láhvica malá s krevnú soliú!
Kaké piesmo ožive tú soliú,
jesti stáro pět set pól sta rokóv,
kaké neožive krevnú soliú,
to psa neomylno Václav Hanka."
Vstachu všicci čaroději popščí.
diviechu sě učenosti také,
i chválechu výpovědi jeho.
Pomazachu všecky rukopisy,
pomazachu také Králedvorský:
ajta, oži piesmo Králedvorské.
Vzradova sě množstvie "šmokóv" velím,
prokní teče do redakce svojie,
i do řad sě vespol postavichu.
Tu sě prvý boj v hromadu srazi.
Jako domovnice kehdy přětí
špínu polit klevetné súsědky
a ty spílajíce lajú dále:
tako by roj slyšán z časopisóv.
Zákrýš dščíše jako přieval z mrakóv,
mnich Kaňúsek ohněm búře pláše,
Gréger řváše jako rachet hroma,
Naliť Athénčíci s nimi střetnú,
oruženi pravdú svú a vědú.
Tateré srazúce mladé k starým
rozprnuchu vsiu jich gramatiku,
poplenichu vsie, co vědú sluje.
Aj, tu leže aurist lepotvorný,
ondě velevzácné imperfectum,
tu kóň vleče v střemnech estětiku,
ondě historia milost ždaje.
I by bojeváno dlúho kruto,
obě strany jarobujnú silú,
druha druzě postúpati brání.
Tateré již nevědúce rady,
hlasovánie lechóv spósobichu,
lechóv mnohých i starých pensistóv.
Klatbú vlasteneckú pohrozichu
vsiem, kto s nimi nechtie vojevati,
akademiky si podmanichu,
dva slavisty sobě opatřichu,
Prusieka i pravoslavna Pieča.
III.
Váleno rok, váleno rok vterý,
vícestvie sě nikamo nekloni,
i by hlúpost vsie hlúposti věčšie.
Křestěné úskokóv neznajiechu,
hnachu bez fortela do pohanóv
s takú pýchú, kakú pravdu jmiechu.
Ajta! rozmnoži sě Tatar množstvie,
jak sě množie pepieci v uliciech,
kehdy pišči zahudú na pochod.
"Orgán fráse" hemžieše sě liudmi
nosiúcími napiechané v brciech
spisby filologóv, historikóv,
estětikóv vzvýš k popovu stanu.
Tu sě druhý boj k sraženie stroji.
Křestěné juž množstvie pohan hnáchu,
i juž by jim byli odoleli,
by nepřišli čaroději v nově,
nesúce ty blány vylúžené.
Tateré se vele zapolechu,
na křesťany liuto vyrazichu,
velekruto je po sobě hnachu.
"Nevzmožno nám déle tako tráti",
zvola Johannes tu politicus,
"nevzmožno s přátely vojevati.
Komu výbor, komu drah živótek,
komu drahy tučné sinekury,
tomu v Taterech milosti ždáti.
Tam nám bude dobra bydla dosti;
za mnú, za mnú, kdo tak smýšle", vece.
Aj tu Toma jak túr jarý skoči,
Johannesa za páže uchváti,
die: "Prorado, skvrno křesťan věčná,
v záhubu chceš vrci vědu svoju?
Ot pravdy pomoci ždáti chvalno,
ne v hlúposti od sveřepých Tatar.
Zastyďte sě, mužie, takých řečí,
ač sě muži vědy zváti chcete.
Pohynemli tu braňúce pravdy,
smrt sie bude národem pomščena,
vzdámyli sě hlúposti taterské,
"krevnú pomstu" nad sobú spáchámy.
Mrzek trúp všeliký Hospodinu,
hříech v porobu "šmokóm" dáti šíju.
Za mnú pojďte, mužie, kto tak smýšle,
za mnú pojďte, za mnú v Atheneum."
Johannes hned milosrdie prosí,
Athénčíkóv voje v řady hrnú.
Ze vsěch vlastí, ze vsěch krajin světa
filolozi chorúhvemi vějú.
Rukopisi po bociech jim visia,
rukopisi, vzácné Hankoviny,
parallely na plecech jim řehcú,
imperfecta jim na bujných hlavách,
imperfecta lepá, estětická,
rúčí auristi pod nimi skáčú.
Vzezvučechu hlasi filologóv,
uderichu zvuci historikóv.
Naliť srážajevě straně obě.
Podviháše mhla sě ote pracha
samoškrtska uma Prusiekova,
i by pótka kruta poslednějšie.
Vznide chřest i drnket z ohýbánie,
vznide syket od auristóv strašných,
samohlásek lom, súhlásek rachet.
I by klánie, i by porubánie,
i by lkánie, i by radovánie.
Bláto teče jak bystřiny dščevy,
mrch ležeše, jako v lesě dřievie.
Grégr řva, až od huby sě prášie,
Kaňúska vyměši hrozný Jebúr,
Prusiek bezhlav upěje na Plasko
Pieček poletuje semo tamo,
poletuje, až mu mozek sezžen.
Jurečěk sě koti přě Vorťátko
ten sě zavrtieše naposledy,
vzdechne "Irmo!" i vypusti ducha.
Bačko Mezulánský hubú mlátie,
přesně v čárkách i puntieciech svojich.
Tadar s Gollem stretne se u boji,
onde hnidopich s Patěrú vále,
vále chrabro, i mu ucho střiže.
Uh, by ryk, sténanie žalostivo:
abonentóv poče ubývati,
Osvětáři v škorně voda téci.
Ajta, Jebúr jako orel letě,
na prsú normálnú gramatiku,
u svém srdci dóvěru a přiemost;
horlivost mu z žhavú zrakú pláše.
Rozkacen hna, jak filolog pravý,
když mu formu zlú sě udá zřieti,
kehdy honie hřiešný komparativ:
tako vzliuti sě ve vrahy trči.
Druzí za niem jako krupobitie.
Vrazi kruto na Martina popa,
i nastachu popu liutí "česi".
Srazista sě najprv auristoma,
zlomista je oba velím praskem.
Jebúr ves citaty popa zbrocen,
jotacú svú Martina zachváti,
ot ramene šúrem kyčlu protče,
i pop spade bezduch mezi nuly.
Zarachoce nad niem túl "s kresadlem".
Uleče sě ves liud Tatar liutých,
otmetáše pérce jedovatá,
palováše tu, kdo téci móže,
sěmo tamo prokní k žlabu svému.
I by prosta Praha Tatar vrahóv.
Tatar vrahóv, auguróv i "šmokóv".
Poznámka:
Jméno nakladatele a místo vydání jsou vymyšlené. Tento pamflet vydal Ludvík
Masaryk, bratr TGM, v Hustopeči koncem roku 1886. Autor pamfletu není znám,
v podezření jsou Karel Irenej Černý, Eduard Kastner nebo Josef Král.
Národní knihovna v Praze [sign. 54 K 402]