Libušin soud

      Přiletěla družná vlašťovice,
      přiletěla od Otavy křivé,
      sedla na okénko rozevřené
      v Libušině zlatém sídle otců,
      v sídle otců, svatém Vyšehradě,
      a tam lká a naříká si smutně.
      Když to slyší jejich rodná sestra,
      rodná sestra v Libušině dvoře,
      prosí kněžnu, ať v zdech Vyšehradu
      ustanoví soudem právo najít
      a předvolá oba její bratry
      a rozsoudí oba po zákonu.

Josef Dobrovský:  "Rukopis ten, jejž horlitelé sami složili, jistě podvržen a v nově na starém pergameně pozelenavým inkoustem napsán, jakož já hned z textu - než jsem ho viděl - soudil."

František Palacký:  "V rukopisu královédvorském je vše jasné a normální a nic od pravidla odchylného. Nic neobyčejného nenaskytuje se badateli, leda skutečně vzácná jemnost, ozdobnost a elegance v pergamenu. Pěkný, čistý, v pravdě panenský pergamen. Ve formátě a písmě."

T. G. Masaryk:  "Naše hrdost, naše výchova, nesmí spočívat na lži."

František Palacký:  "Je-li rukopis královédvorský nepravý, není nic prokazatelně pravého ani v české ani v německé literatuře."

Josef Dobrovský:  "Je snad česká národní sláva tím ohrožena, rozeznáváme-li pravé od nepravého?"

Vypravěč:  Přes pochybnosti o jejich pravosti, ovlivnily Rukopisy vývoj národního obrození. Jejich duchem byla prodchnuta celá výzdoba Národního divadla. Díla českých umělců zachycovala místa, příběhy i hrdiny z Rukopisů, opěvovala udatné boje proti nepřátelům českého národa a obdivovala krásu lyrických básní. Rukopisy inspirovaly Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Julia Zeyera, Jana Nerudu, Jaroslava Vrchlického, Josefa Hellicha, Adolfa Liebschera, Julia Mařáka a mnoho mnoho dalších. Myslbek byl jejich krásou doslova očarován a pro Národní divadlo vytvořil sochy Lumíra a Záboje, a připravoval i jakýsi triumfální slovanský průvod po vzoru antiky. Jeho snaha vyvrcholila sousošími Záboj a Slavoj, Lumír a Píseň, Ctirad a Šárka, Libuše a Přemysl na Vyšehradě, původně vytvořené pro pylony Palackého mostu.

Poznámka JAG:  (Omyl autorů filmu, sochy pro výklenky ND nejsou od J. V. Myslbeka - sochy Lumíra a Záboje vytvořil vídeňský sochař Antonín Wagner, rodák královédvorský!)

Vypravěč:  Báseň Libušin soud z rukopisu zelenohorského se stala předlohou Smetanovy Libuše.

          Libušin soud

      Když se vladykové s lechy sešli
      na posvátném sídle Vyšehradě,
      každý podle svého věku vešel
      a pak kněžna v běloskvoucí říze,
      usednuvší na otcovský stolec
      v slavném sněmu mezi kmety svými,
      kdež i stály dvě přemoudré panny,
      znalé svatých obřadů při soudech:
      první měla desky pravdodatné,
      druhá meč, jenž provinilce trestá,
      a proti nim oheň pravdozvěstný
      a pod nimi svatočistná voda.

Vypravěč:  Z rukopisů promlouvají touhy a ideály doby v níž byly objeveny. Opěvují český národ a jeho boje proti nepřátelům. Kdyby takové básně byly v té době napsány, tehdejší ostrá cenzura Meternichovského absolutismu by jejich vydání zakázala. Proti vydání starých nalezených památek však nemohla namítat nic. Jejich hodnotu uměleckou však nemohou snížit žádné pochybnosti, dohady a spory. Ta vyjímečná básnická díla, ať už jejich původ je jakýkoli, musela vzniknout nejméně osmnáct let před Máchovým Májem, tedy o osmnáct let dříve než se datuje počátek moderní české poesie. Velký Johann Wolfgang Goethe po přečtení Rukopisů s obdivem prohlásil:

J. W. Goethe:  "Čechy jsou bohaté na památky této doby rozkvětu. Nejstarší zbytky staré jejich literatury, kteréž nikdy zapomenuty nebyly, rozmnoženy byly neočekávaně v naší době nálezy nejbohatšími."

Reportérka:  Pan ing. Jiří Urban je jednatel České rukopisné společnosti, která má určitě svou tradici a historii, ale je hlavně zajímavá tím, že Vy jste obhájci pravosti těch Rukopisů. Řekněte mi prosím Vás něco o historii a vůbec o Vaší práci.

Ing. Urban:  Naše společnost navazuje na starou společnost - Českou rukopisnou společnost, která existovala už za první republiky, kdy sdružila obránce Rukopisů. Po jejím zlikvidování řekněme v 50-tých letech, se obnovila až teď po listopadové revoluci. Teprve rok je stará naše společnost, před rokem jsme měli první ustavující schůzi, na které se sešlo několik zájemců. Za ten rok jsme se rozrostli téměř na dvojnásobek, dnes je nás kolem třiceti. Pracujeme na problematice Rukopisů.

          Libušin soud

      Praví kněžna ze zlatého stolce:
      - Moji kmeti, leši, vladykové,
      právo rozřešíte těmto bratrům,
      kteří ve sporu jsou o dědictví,
      o dědictví otců mezi sebou.
      Zda zákonem věčně živých bohů
      je jim oběma pospolu vládnout,
      nebo rozdělit se stejným dílem?
      Moji kmeti, leši, vladykové,
      zvažte úradkem, co navrhuji.

Redaktorka:  Pane Nárožný, Vy jste velice známý, ale není o Vás známo, že jste čitatel literatury faktu. Řekněte mi, jaký je Váš názor na ty Rukopisy?

Petr Nárožný:  No ty Rukopisy - já si myslím to, co si myslí odborníci. Protože já si odborníků vážím strašně moc. Mám rád fachmany, mám rád fachmany-historiky a myslím si, že tohle to je už prostě prokázaná záležitost, že prostě ty Rukopisy jsou padělky, že to nejsou ty historický rukopisy, že to bylo jaksi udělaný daleko později, že to bylo udělaný ve velmi dobrém úmyslu, že to jistě ve své době asi něčemu dobrému posloužilo a pak je krásný, že se našli lidi, kteří prostě šli do toho za cenu, že musíme dokázat svou velikost tím, že pravda je prostě víc a dokázali prostě položit jeden národní mýtus. Já si myslím, že nejsme jedinej národ na světě, kterej si pěstuje svý národní mýty a že kdykoliv se podaří takovej mýtus povalit, i za cenu, že někteří lidé se strašně zlobí, protože radši žijou s tím mýtem, tak je to vždycky obrovská věc. Myslím, že se to povedlo.

Reportérka:  Vy si opravdu myslíte, že ten mýtus se povalil?

P. Nárožný:  Já si myslím, že jo. Pozor, aby sme mluvili úplně přesně. Já si myslím, že dneska už to zajímá opravdu jen hrstku odborníků. Já myslím, kdybysme udělali anketu na Václaváku, takže nikdo neví vo čem mluvíme.

Reportérka:  Prosím Vás, můžu se Vás zeptat na něco? Jestli si ještě vzpomínáte na Rukopis zelenohorský a královédvorský. Říká Vám to něco?

Mladá žena:  Nevzpomínám.

Reportérka:  Neříká vám něco Rukopis zelenohorský a královédvorský?

Mladý muž:  Ježíš Mária, teď se budu asi stydět, ale moc ne.

Další mladý muž:  Já mám teďka plnou hlavu starostí a jinejch problémů, takže teďka vůbec na to nemůžu odpovědět, nevím.

T. G. Masaryk:  "Ve sporu a boji o Rukopisy pociťoval jsem především mravní význam pro náš národ, totiž že vynikající spisovatelé chtěli pomoci národu nepravdou - lží. Lež bývá zbraní slabého, potlačeného a lež sama je slabá. Falešné Rukopisy nám nepomohly."

Reportérka:  Říká Vám ještě něco Rukopis královédvorský a zelenohorský?

Pouliční prodavačka textilu:  Ne, neříká nic. Nic.

Mladík:  No něco si o tom pamatuju. Byly to Rukopisy kvůli kterým se hádali naši a němečtí dřívější znalci.

Rodina s dítětem:  Mně nic. Mně taky ne.

T. G. Masaryk:  "Proto na tom stojíme, aby se památky konečně vyšetřily, jak toho čest národa vyžaduje. Copak jsme děti, jež nesnesou rozvahy o životních svých potřebách? Bude se nám pořád ještě to malicherné vlastenectví vštěpovati, vlastenectví záležející v nekritickém přijímání všeho co nám bůhví kdo povídá?"

Stará paní:  Vrtí nesouhlasně hlavou.

Taxikář:  Také vrtí hlavou a nechce odpovědět.

Muž s dítětem:  Učili jsme se o tom, že to byl falsifikát, že to bylo národní obrození, aby povzbudily to myšlení český...

Reportérka:  Říká Vám něco Rukopis královédvorský a zelenohorský?

Pouliční prodavač knih:  Říká. V minulým století zfalšovaný historický dokumenty, který měly dokázat, že česká literatura měla stejně staré prameny jako ostatní literatury.

Reportérka:  Dobrý den. Můžeme se Vás zeptat, říká Vám ještě něco Rukopis královédvorský a zelenohorský?

Houslista:  No jistě. A co vo tom chcete vědět?

Reportérka:  Co o něm víte Vy?

Houslista:  No tak, to objevil Hanka. Někdo Hanku chválí, jinej zas ho nemá rád.

Reportérka:  Myslíte si, že ty Rukopisy byly pravé nebo že jsou to falsa?

Houslista:  No a co vo tom řek Masaryk?

T. G. Masaryk:  "Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že čest národa vyžaduje obhájení Rukopisů. Čest národa vyžaduje obhájení respektive poznání pravdy - nic víc! A větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl, nežli obhajování omylů jež třeba celý národ sdílí."

M. Ivanov:  To je, to bylo motto celého snažení našeho, tedy našeho kolektivu.

Vypravěč:  Problematikou Rukopisů se před více než čtvrt stoletím začal zabývat spisovatel Miroslav Ivanov.

M. Ivanov:  V roce 1966 jsem se rozjel do Dvora Králové, abych kriminalisticky řečeno na místě činu zhodnotil situaci a uvážil, jak na to jít. Já jsem si uvědomil, že je třeba dotáhnout věc Rukopisů do konce. Vy si řeknete plným právem, vždyť jsme se na střední škole nebo na fakultě učili, že otázka Rukopisů je vyřešena, že je jasná. No zdánlivě, ale ono tomu tak nebylo. Když v roce 1886 Masaryk společně se svými přáteli Gebauerem, Gollem, Hostinským se rozhodli bojovat za mravnost národa a ukazovat nebo řešit otázku mravnosti na případu Rukopisů - Masaryk tehdy mezi jinými požádal dva chemiky, Šafaříka, to byl syn Pavla Josefa Šafaříka a Bělohoubka, Antonína, aby i oni z hlediska chemického vyslovili svůj soud o Rukopisech. Tito dva chemikové nezávisle na sobě došli po více než deseti měsících k závěru, který Masaryka šokoval.

Antonín Bělohoubek:  "Rukopis královédvorský chová se tak jako nepochybně starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade."

Vypravěč:  Spisovatel Miroslav Ivanov byl iniciátorem zatím posledního výzkumu Rukopisů, který začal v 60-tých letech a který měl vysvětlit Bělohoubkovy závěry a objasnit téměř dvě století trvající záhadu. Záhadu o níž bylo napsáno přes tisíc titulů. Spor kolem Rukopisů se stal jedním z největších světových literárních sporů. Podívejme se tedy, jak to všechno bylo.

Vypravěč:  Začneme ve Dvoře Králové. Tady ve věži kostela sv. Jana Křtitele objevil 16. září 1817 muž jménem Václav Hanka dvanáct malých listů starého pergamenu popsaných středověkým staročeským textem.

          Beneš Heřmanův
        (Rukopis královédvorský)

       Všechno nám ohněm zžehli,
       stříbro i zlato vzali,
       dobytek odehnali -
       dál k Troskám táhnou.
       Nechte, kmeti, nechte nářku!
       Travička už nám vstává,
       tak dlouho zdupávaná
       od cizích kopyt!
       Z polních květů věnce vijte
       vyprostiteli svému!
       Osení zelená se,
       nastane změna.

Vypravěč:  Václav Hanka vešel toho dne těmito kostelními dveřmi po schodech na kůr kostela. Byla to náhoda? Nebo sem šel najisto, aby tady před svědky objevil pergameny, které sem sám předem tajně podstrčil? Nebo listy tady byly připraveny někým jiným a Hanka se stal jejich náhodným objevitelem? Existuje řada rozporných výpovědí zúčastněných svědků nálezu. Některé z nich byly dodatečně měněny, dokonce sám Hanka uvedl, že Rukopis našel na skříni, pak za skříní a nakonec v tajné skrýši ve zdi. O nalezení existuje tedy několik verzí a o jedné z nich vypráví místní znalec pan Schwarz.

Jan Schwarz:  Po několika schodech jsme se dostali z kůru kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem do kobky, které se říká rukopisná. Zde město schovávalo veškeré své dokumenty, byly tady i sirotčí peníze. Z kostela se sem dávaly také věci, které už nebyly potřebné. Když přijel Václav Hanka do Dvora Králové nad Labem, byl na obědě na faře u děkana Puše, byli tam také někteří jiní pánové z Dvora Králové. Při obědě projevil Václav Hanka přání podívat se sem do této kobky, protože tu měly být šípy, kterými střílel Jan Žižka na Dvůr Králové. Tak se sem po obědě vypravili, prohlíželi si různé věci ve skříni (skříň už není původní). Na této skříni byla řada kancionálů, byly to veliké knihy. Byl přítomen páter Borč, obrovský chlap - dvoumetrový, tak začal kancionály sundavat dolů. Je to ve výpovědi tehdejšího ministranta Jana Šáfra. Páter Borč sundával ty velké kancionály a přitom spadl na zem svazek zaprášený, který tento Šáfr zvedl a podal páteru Borčovi. Protože tady bylo šero, knížku podal Václavu Hankovi. Myslel, že jsou to nějaké modlitby. Na kůru Václav Hanka zjistil, že je to český text a mohlo by to být něco zajímavějšího než modlitby.

          Záboj a Slavoj
        (Rukopis královédvorský)

       "Aj, bratře, aj, šerý vrch!
       Tam bohové vítězství nám přisoudili!
       Tam i mnoho duší těká
       po stromech sem a tam
       a ptáci se jich bojí
       i zvěř plachá,
       jen sovy ne.
       Tam k vrchu zamíříme
       pochovat mrtvé
       a pokrm dát modlám;
       bohům zachráncům
       hojně obětí podat
       a chvalořečit jim vděčnými slovy,
       i složit jim zbraně
       pobitých nepřátel!"

Reportérka:  Říká Vám něco Rukopis královédvorský?

Chlapec:  Ano říká. Objevil ho Hanka. Tady v kostele.

Reportérka:  A víš co to vůbec je ten rukopis, co třeba obsahuje. Víš o něm něco jiného?

Chlapec:  Nic jiného o něm nevím.

Reportérka:  Myslíš, že Rukopis královédvorský je pravý?

Dívka:  Ne, není. Je to padělek od Hanky.

Reportérka:  Ty si myslíš, že je pravý? Víš o tom něco?

Jiný chlapec:  Jsem na to hrdej, že to tady našel.

Další chlapec:  Můj názor je, že je to falzifikát.

J. Schwarz:  Díky rukopisu, který podle místa svého nálezu dostal jméno královédvorský, se Dvůr Králové proslavil nejenom v tuzemsku, ale i v zahraničí. Ovšem královédvorští občané byli patřičně na svůj rukopis hrdí, takže nebylo dobře říkat těm pravověrným, že rukopis je falsifikát nebo že není pravý. Co se nestalo? Profesor T. G. Masaryk, tehdy ještě ne president, měl tady v Hankově domě přednášku o Rukopisech a samozřejmě nehovořil o tom, že jsou pravé. V sále nastalo takové pozdvižení, že nakonec milého přednášejícího museli vyvést zadním vchodem, kde byl připraven kočár a odvezli ho na nádraží, aby odjel zpátky do Prahy.

Vypravěč:  V Hankově domě, který byl postaven na počest Václava Hanky, je opona údajně vytvořená žáky Vojtěcha Hynaise. Námětem byla báseň z Rukopisu královédvorského Jelen.

                Jelen
        (Rukopis královédvorský)

       Chodívá jelen s krásnými parohy,
       poskakuje na rychlých nohách,
       vzhůru do listí vzpíná štíhlé hrdlo.
       Slétají se hejna bystrých krahujců
       z celého lesa sem na ten dub.
       Krákorají na dubě sborem:
       "Padl mládenec zlobou vraha."
       Oplakávaly mládence všechny dívky.

Vypravěč:  Kdo byl Václav Hanka? Mohl vůbec tehdy vytvořit tak geniální podvrh, který zamotal hlavy mnoha světových vědeckých kapacit? Narodil se nedaleko Dvora Králové ve vesnici Hořiněves v roce 1791. Byl z dobře situované rodiny, otec měl hospodářství a hostinec, oba rodiče byli zpěváky lidových písní. Jistě to přispělo k vlivům na Hankovu básnickou tvorbu i dlaší vlastenecké zájmy. Studoval filosofii, práva, ve slavistice byl nadšeným a nejoblíbenějším žákem Josefa Dobrovského. Po studiích 1814 horlivě organizoval vlastenecké hnutí, kterému vlastně věnoval celý život. Přednášel češtinu, zajímal se o filologii, od roku 1819 byl prvním bibliotekářem založeného Národního musea. Měl tedy přístup nejen k pramenům poznání, ale zároveň i ke starým archivním rukopisům a později byl podezírán, že do některých falsátorsky zasahoval. Studoval slovanské jazyky, vybudoval slovanské oddělení knihovny Národního musea. Byl básníkem, překladatelem, jazykovědcem, literárním historikem. Nejvýznamněji se ovšem uplatnil jako vydavatel staročeské literatury a jako neúnavný organizátor vlasteneckého a všeslovanského hnutí. Mezinárodní věhlas získal právě nalezením Rukopisu královédvorského a byl považován za hlavu české slavistiky.

Reportérka:  Paní Rybářová, Vy jste průvodkyní tady v rodném domku Václava Hanky. Řekněte mi, jaké tady slýcháváte názory?

Irena Rybářová:  Názory jsou různé. Názory na Hanku se liší. Jedni mu fandí a jiní ho hanobí. Ale těch co ho hanobí je méně než těch, kteří ho mají za vynikajícího vlastence, který to myslel s českým národem dobře. A kdyby nebylo takových jako je Václav Hanka, tak by český národ pravděpodobně skonal a zahynul a zanikl v moři německém.

Vypravěč:  Současníky byla oceňována jeho činnost organizátorská. Nikdo z Hankových současníků nevěřil, že by mohl být autorem obdivuhodných veršů Rukopisů. Například Rieger napsal.

F. L. Rieger:  "Hanka byl veskrze malého ducha a bez tvořivého vzletu. Dostalo se mu právem, tuším od Čelakovského, přezdívky prkenný panák."

Vypravěč:  Hanka měl znalosti krasopisu a byl spoluautorem knihy Staročeské písně. V roce 1817 napsal Pravopis český podle Dobrovského, později i Mluvnici čili soustavu českého jazyka.

I. Rybářová:  Ano, musel být velice nadaný. Připravoval ho místní kaplan na přijetí do gymnasia, kde se většinou učilo německy a on němčinu ještě tak dobře neovládal. Tak mohl všechny zkoušky z předmětů dělat v češtině a za rok se té němčině naučil tak dobře, že už potom všechny další zkoušky skládal v povinném jazyku.

Vypravěč:  Před nálezem ve Dvoře Králové musel být pro množství práce ve velké časové tísni. Kromě Pravopisu vydává dílo Starobylá skládání, Staročeské básně a prózu ze starých rukopisů. Překládá srbskou poezii, píše recenze, předmluvy a navíc ještě studuje spoustu knih - Kosmovu, Dalimilovu a Hájkovu kroniku, díla Ossiana, Homéra a dalších.

Reportérka:  Prosím tě, ty jsi tady z Hořiněvsi. Můžeš mi říct, jestli něco víš o Václavu Hankovi?

Mladá dívka:  Nevím.

Reportérka:  Vy jste tady z Hořiněvsi a bydlíte vedle rodného domku Václava Hanky. Víte něco o něm?

Stará paní:  To kdyby tady byl náš Láďa, ten se tomu věnoval. Ale já tedy ... (vrtí hlavou).

Reportérka:  Nevíte o něm nic? Ani o těch Rukopisech?

Stará paní:  To ne. To ne.

Mladá žena:  Byl to místní rodák.

Reportérka:  A víte něco o těch Rukopisech, na kterých se údajně podílel? Rukopis královédvorský a zelenohorský.

Mladá žena:  Já bych řekla, že jsou pravé.

Reportérka:  Tady v obci, když se o tom hovoří, tak co se říká? Že jsou pravé nebo nepravé?

Mladá žena:  To Vám neřeknu, já jsem takhle o tom s nikým nemluvila. Ale můj osobní názor je, že jsou pravé ty Rukopisy.

Reportérka:  Můžete mi říct, co víte o Václavu Hankovi, když bydlíte v Hořiněvsi?

Děti:  Nevíme. Nevíme. Nevíme.

Reportérka:  Ruku nahoru, kdo něco ví. Já si Vás vyzkouším jako ve škole.

Děti:  O válce a o Hankovi?

Reportérka:  O Václavu Hankovi.

Děti:  O tom mi nic nevíme.

Reportérka:  Stojíte u rodného domku Václava Hanky. Učili jste se o něm ve škole?

Děti:  Ještě ne. Ještě ne.

Reportérka:  Paní Rybářová, děkujeme za prohlídku, ale ještě než odejdeme. Řekněte mi, jaký je Váš osobní názor na Rukopisy?

I. Rybářová:  Jestli Hanka napsal Rukopisy, tak musel být velký genius. Protože od svého vstupu do školy - do gymnasia v šestnácti letech. Za deset let by zvládl takovou velkou práci, jakou by bylo padělání Rukopisů? A tak si myslím, že to není možné, neboť by skutečně musel být zařazen mezi genii českého národa.

Reportérka:  Paní dr. Eva Ryšavá je z Knihovny Národního musea v Praze. Řekněte mi, jaký je Váš názor na Rukopisy a jaké jsou Vaše poznatky o Rukopisech?

PhDr. Ryšavá:  Já jsem se zabývala Václavem Hankou v souvislosti se studiem českých zlidovělých písní. A s přípravou výstavy Václava Hanky, kterou jsme měli u nás v museu. O Hankovi víme, že byl vynikajícím znalcem lidové poezie. Jak české, tak také ruské a srbské. A u nás v knihovně máme dvě sbírky ruských lidových písní, tištěné sborníky ruských lidových písní, které evidentně pocházejí z knihovny Václava Hanky, protože mají také jeho vlastnické označení. Tyto sbírky ruských lidových písní už podle zjištění literárního historika Jana Máchala z počátku našeho století byly předlohou Václavu Hankovi pro lyrické písně z Rukopisu královédvorského.

Vypravěč:  Další odpovědi, ale i záhady, můžeme hledat na zámku Zelená Hora u Nepomuku, kde byl nalezen Rukopis zelenohorský - původně nazývaný Libušin soud. S Rukopisy jsou spojována další jména, malíř František Horčička a Josef Linda. Linda je mnohými považován za autora epických básní. Byl Hankův důvěrný přítel. V Praze spolu bydleli, studovali i pracovali a shodou okolností se Linda narodil nedaleko Zelené Hory - v Nových Mitrovicích. Byl nadšený vlastenec a nadaný básník. Objevil Píseň Vyšehradskou. V předmluvě ke své hře Jaroslav Šternberk přísahá, že všechno co je tu napsáno jsou výtvory jeho vlastní. A pasáže hry se doslovně shodují s částí básně Jaroslav z Rukopisu královédvorského, která jak později uvidíme má také blízký vztah k Zelené Hoře. A další maličkost - z nedaleka od Lindova rodiště pocházejí i bratři Chrudoš a Šťáhlav. Jména z bísně, kterou v těchto místech našel v roce 1817 důchodní Kovář.

            Libušin soud

      Povstal Chrudoš od Otavy křivé,
      žluč se rozlila mu po útrobách,
      prudkostí se třásl po všem těle,
      máchl rukou, vzkřikl jak býk bujný:
      "Běda ptákům, k nimž se zmije vplíží,
      běda mužům, kterým žena vládne!"

M. Ivanov:  Já si myslím, že mají pravdu v tom, že 26-letý Hanka by to sám nedokázal. Tehdy když jsem to začal dělat, v roce 1966-67 jsem z toho vycházel. Hledal jsem někoho, kdo by mu mohl pomáhat, kdo by se na tom mohl spolupodílet. Proto jsem si udělal na základě Hankovy korespondence, poznámek, seznam všech jeho přátel, známých a prověřoval jsem jejich zaměstnání. A tak jsem se dostal k jeho svatebnímu svědkovi Horčičkovi, měšťanu města pražského a šel jsem po něm. Šel jsem po něm a když někoho sledujete po mnoho let, tak zjistíte, že byl chemik, že dělal pokusy, že byl vynálezce, že míchal různé barvy, že byl restaurátor. To byl prostě člověk přímo stvořený k tomu, aby se stal technologickou duší celého podniku. Takže Hanka to mohl zajišťovat po stránce poetické - tedy veršů, ale kdo to mohl technologicky dělat - to byl jedině Horčička. A ten tady na zámku pracoval. A nejenom tady. V sousední Vrčeni, což je obec odtud asi 2,5 km vzdálená, je kaple, kterou v roce 1817 opravovali. A Horčička dostal za úkol, aby tam namaloval veliký oltářní obraz - sv. Vojtěcha. To znamená, že roku 1817 tady Horčička musel být, aby si prohlédl kapli, kam má něco malovat. A to je tedy ta doba, kdy se na Zelené Hoře našel onen pověstný Libušin soud. Bez Horčičky by skupina kolem Hanky nikdy nedokázala vyrobit to co udělala.

Vypravěč:  Hankův svatební svědek František Horčička, vynikající malíř a restaurátor, ve své době velký znalec chemie a složení barev, údajně odhalil tajemství staré enkaustiky. Pro slávu národa byl ochoten i lhát. Dostává první cenu za kopii Škrétova obrazu. Za ženu si vzal dceru vlastence a historika Františka Martina Pelcla. Na oltářní obraz v kapli namaloval sám sebe jako sv. Vojtěcha. Restauroval spoustu obrazů a prokazatelně zfalšoval nápis na obrazu v rukopisu modliteb - Mariale Arnesti. Místo latinského nápisu sem vepsal vymyšlené jméno malíře Zbyška z Trotiny. A mimochodem Trotina je název vesnice a potoka nedaleko Hankova rodiště.

M. Ivanov:  Horčička pravděpodobně podle mé hypotézy umístil tady rukopis - tak zvaný Libušin soud a ten našel 1817 místní důchodní Josef Kovář. Neuměl ho přečíst, nevěděl co s ním. Běžel tedy dolů do Nepomuku za panem děkanem Boubelem. Ten to také chudák nepřečetl. Tak se nad tím tak scházívali. Máme tady nějakou památku - co s ní? Tehdy za pár měsíců později, 15. dubna 1818 pražský purkrabí Kolowrat vydává vyhlášku, že se zakládá Národní museum a páni vlastencové aby posílali památky, které mají doma v šuplíku do pražského musea. Takže tady pan děkan Boubel řekl panu Kováři, přišla naše chvíle, pošleme záhadný rukopis do Prahy.

Reportérka:  A proč s tím předáním rukopisu tolik otáleli?

M. Ivanov:  Oni si nebyli jisti, co by se stalo, kdyby se majitel zámku dověděl, že rukopis Libušin soud, tj. vlastně pozdější libreto Smetanovy opery Libuše - co by se stalo, kdyby se majitel Jeroným Colloredo dověděl, žs se ten text údajně památky z 10. století našel tady. Byl to člověk, Jeroným Colloredo, který nepřál českým vlastencům. Oni se ho báli. A proto i ten pan důchodní Kovář to vlastně poslal anonymně. Poslal to mnoho měsíců po nálezu, poslal to do Prahy. Dobrovský to po několika dnech prohlásil za falsum, nemohl to přečíst. Takže rukopisy u něj vyzvedli pánové Hanka s Jungmannem a ti to kupodivu přečetli ihned. Takže Dobrovský je označil za možné padělatele.

Vypravěč:  Dalším spolupracovníkem při výzkumu Rukopisů byl malíř a restaurátor docent Jiří Josefík.

Reportérka:  Tady na zámku v Zelené Hoře je také nástropní malba. Myslíte si, že nějak souvisí s rukopisnými nálezy?

J. Josefík:  Myslím, že ano. Poněvadž báseň Jaroslav je součástí Rukopisu královédvorského. Tento námět vlastně je zde zobrazen. Tento obraz restauroval Horčička v době před nálezem Rukopisu zelenohorského. Jsou to zvláštní souvislosti.

Reportérka:  Takže si myslíte, že mohl inspirovat tvůrce eventuálně svým námětem?

J. Josefík:  No nějaká souvislost tady určitě bude.

Vypravěč:  Další výzkumy Rukopisů skupiny dr. Ivanova pak pokračovaly za podpory Josefa Smrkovského a ministra Jiřího Hájka v laboratoři Kriminalistického ústavu.

Reportérka:  Tady na té fotografii stojíte právě v této místnosti zhruba před čtvrt stoletím. Řekněte mi, co se všechno od té doby změnilo?

M. Ivanov:  Mnoho, zestárli jsme, zešedivěli. To ovšem není tak podstatné. Smutnější je, že na této fotografii je nás víc a že dva mezitím odešli. Doktor Šonka i major Sitta. Ti už tu mezi námi být nemohou. Jinak jsme tady v té místnosti prožili stovky a stovky hodin, to nepřeháním. Vždycky od čtyřech do deseti, někdy do jedenácti jsme tu zkoumali, bádali, hledali řešení.

Vypravěč:  Výzkumy a porady se neodehrávaly jen v laboratořích. Problémy se řešily i v bytě dalšího člena výzkumné skupiny, odborníka a přesvědčeného obhájce pravosti Rukopisů dr. Jaroslava Šonky. Kdo byl dr. Šonka?

Reportérka:  Já se vás zeptám pane doktore, jak to vlastně vzniklo, že jste tak pevného obhájce pravosti Rukopisů dr. Šonku přemluvil ke spolupráci?

M. Ivanov:  Podívejte paní redaktorko, to nebylo jednoduché.

Z. Šonková:  To jsem vlastně přemluvila manžela já.

M. Ivanov:  Já byl tehdy na podzim 1966 ve Dvoře Králové, abych viděl místo činu. Tam mně řekli, že tam byl zajímavý obhájce, který měl zvláštní přednášku z hlediska obhájců. Já si vyžádal jeho adresu. Oni říkali dr. Jaroslav Šonka. Já jsem v Praze zavolal a mluvil jsem tady s paní Šonkovou. S tím, že bych si chtěl s panem manželem pohovořit o Rukopisech. A jak to dopadlo?

Z. Šonková:  Manžel říkal - nechci. Odmítl. Já jsem mu domlouvala, skutečně domlouvala. Pracně.

M. Ivanov:  Já jsem mu říkal, pane doktore teď je možnost, aby o čem jste teoreticky uvažovali. Teď je možnost provést prakticky prověrku toho, co se zjistilo v 19. století. Máme moderní přístroje, zkusme to. Mají obhájci možnost, jaká se jim sto let nevyskytla. Takže oni to pochopili, nakonec dr. Šonka souhlasil, že do toho půjde a já jsem požádal, aby byl oficiálně jmenován členem komise za obhájce.

Reportérka:  A byl to těžký oponent?

M. Ivanov:  Byl houževnatý. Já si na něm vážil toho; postupně jsem pochopil, že jsme čestnějšího soupeře nemohli dostat. Když už se to nachylovalo, když už jsme pak přicházeli na jednu indicii za druhou. Vyplývalo z toho, že Rukopisy jsou skutečně podvržené; že Jaroslav necouvl, že dokázal překročit svůj stín a podepsat s námi Protokoly. I když, dvacet let na tom pracoval - dal dvacet let práce do své víry, do svého přesvědčení.

               Růže
        (Rukopis královédvorský)

       Usnula jsem; a v snách snila,
       jako by mně nebohé
       na pravé ruce s prstu
       smekl se zlatý prstýnek,
       vymkl se drahý kamének.
       Kamének jsem nenašla,
       milého se nedočkala.

M. Ivanov:  Podívejte, existuje několik tak zvaných - dneska říkáme podpůrných falz, které měly podpořit mínění, že zelenohorský i rukopis královédvorský jsou středověké. Konkrétně běží o Milostnou píseň krále Václava a o Píseň Vyšehradskou. A ty jsme zkoumali tady - chemicky. A přišli jsme na to, že jsou to palimpsesty a posunuli jsme zase to poznání o kus dál.

Reportérka:  Palimpsest vznikne tak, že ze starého popsaného pergamenu se odstraní původní text a místo něj se napíše text nový. Původní text pod Milostnou písní krále Václava byl napsán železito-duběnkovým inkoustem, po kterém zbyly v pergamenu vodivé stopy a bylo možno je tedy elektrografií vyvolat. Objevil se tu původní starý latinský text z konce 13. nebo začátku 14. století. O zjištění se zaloužil další člen výzkumné skupiny - kriminalista Dobroslav Srnec, který má bohaté zkušenosti s padělky všeho druhu.

D. Srnec:  Falzovat se nechá všechno, takže se to může udělat skoro dokonale. To vidíte dneska na tisícikorunách, že ty zfalzovali tak, že vypadají úplně dokonale. Ovšem dokázat, že to je pravé, to je velice těžké. Je téměř nemožné říct, tahleta stokoruna je pravá. Je maximaálně možné říct - na té stokoruně jsem nenašel známky padělání. Ale ty tam mohou být, jenže já jsem je nenašel. Je to provedený tak, že je obtížné technickými prostředky, které jsou teď k dispozici, odhalitelné. I když dneska ty prostředky jsou ohromné. Mě velice těší, že jsme právě některé ty důkazy, které provedl profesor Bělohoubek, zvrátili těmi metodami, které dělal on.

Reportérka:  Vy jste objevil něco velice důležitého u Rukopisu zelenohorského.

J. Josefík:  No nedá se říct, že jenom já. My jsme jednou s dr. Šonkou seděli u mikroskopu a zkoumali jsme místo, kterému se říká v zelenohorském rukopise kryptogram.

Reportérka:  To je co?

J. Josefík:  Kryptogram je takové červené místo, které je počmárané různýma klikyhákama a říkalo se, že je tam napsáno Hanka fecit, má být napsáno, což ovšem není pravda.

Reportérka:  To znamená co?

J. Josefík:  To znamená - fecit - dělal Hanka. My jsme si nechali udělat rentgen a zjistili jsme, že tam jsou dvě barvy, rumělka a minium. Na základě toho jsme prohlíželi jedno písmenko po druhém a zjistili jsme, že je tam vlastně napsáno PSALMUS. Psalmus čtvrtý Davida, což byl velkej objev, poněvadž bible je psaná podle žalmů. Má iniciálu, označení, který je to žalm.

Vypravěč:  V bibli jsou psalmy nebo-li žalmy začínající stejnými písmeny D, C, V, D. Falsátor je tu ponechal a použil je pro svůj nový text.

J. Josefík:  A ještě jedna zajímavá věc. V tom původnám červeném písmu, které tam zůstalo na pergamenu; oni to písmo čistili, ale ty červené písmenka tam zůstaly. To byly iniciály a začátky veršů. V těchto červených zbytcích jsou krakely.

Reportérka:  To je co?

J. Josefík:  Krakela je taková prasklina. Působí to pojítko a barva a za čas se do toho dostává špína. Tady se taky objevilo, že bylo červené písmenko a přes to se psalo zeleným inkoustem. Tedy ten rukopis zelenohorský. Ta zelená barva se rozlila do té krakely a v mikroskopu bylo vidět krásně, jak ta zelená barva je v té krakele. Tak to bylo jasný. Gotický písmo červený - původní; a navrch zelený románský. Záhada vlastně byla rozluštěna.

D. Srnec:  S rukopisem zelenohorským jsme skončili poměrně brzy a ne příliš těžce. Ale s tím rukopisem královédvorským jsme si dost dlouho nevěděli rady. I když jsme tam měli plno takových malých věcí, které jasně soudily, že je to falzum, tak žádnou velkou věc, která by to jasně dokazovala jsme stále neměli. To byla tedy - on pan doktor Ivanov má většinou štěstí. On tam seděl a koukal, neměl co dělat.

M. Ivanov:  Ten den, bylo to v říjnu 1969, na mě žádný stereomikroskop nezbyl. Přátelé seděli, bádali a já jsem dělal zápis. Já byl přesvědčen, měl jsem utkvělou myšlenku - hypotézu, že i rukopis královédvorský musí být palimpsest. Vycházel jsem z toho, že všechny ty čtyři památky, Píseň Vyšehradská, Milostná píseň krále Václava, Zelenohorský rukopis i královédvorský, že dělala jedna falzátorská dílna. A jestliže jsme u těch třech památek zjistili, že běží o palimpsest, že by tedy i rukopis královédvorský měl být palimpsest. Dívali se na mě nedůvěřivě, mysleli si - Dobroslav Srnec říkal, ty čteš hodně detektivky atd. Já byl o tom přesvědčen. Oni bádali a seděli, já jsem zapisoval. Já tam seděl a z dlouhé chvíle jsem vzal jednu stránku Rukopisu královédvorského. Byla to s iniciálou N, tam kde začíná báseň Neklan. A teď jsem tak točil tím pergamenem a najednou k svému úžasu vidím, že pod iniciálou N je vyškrabaný čtvereček původní iniciály, iniciály původního textu. No tak jsem vykřikl, poněvadž jsem pochopil, že máme konec klubka, že se to teď bude odvíjet. Poněvadž to znamená, že Rukopis královédvorský je také palimpsest a že falzátor postupoval tak, že vzal starý pergamen, ten si upravil a na něj napsal svůj nový text. Ale něco z toho původního tam ponechal, aby navodil atmosféru původně středověké památky.

D. Srnec:  To byl teda takovej nejdůležitější okamžik, kdy teda bylo jasný, že Rukopis královédvorský je padělek.

Reportérka:  Kdybyste tom měl vysvětlit absolutnímu laikovi, tak přesně co to znamenalo? Co jste objevili a co to znamenalo?

D. Srnec:  To znamenalo, že dosud nikdo nevěděl, že Rukopis královédvorský je tzv. palimpsest. Nikdo si netroufal vědět ani myslet na to, že je to na derasurovaném, čili vyškrabaném pergamenu znova napsaný text. Dokonce napsaný tak, napsaný barvou, nikoliv inkoustem, i když všichni tvrdili, že ten inkoust je prastarý, že je rezatý. Ona to však byla rezatá barva. To nebyl zrezatělý železito-duběnkový inkoust. A právě nález toho čtverečku a pak nález dalších a dalších; a pak teda pozměnění, že jsme zjistili, že tam jsou změněný iniciály, že jsou opravený na něco jiného. Tuším ta iniciála N, že byla původně H, tak to byl jasný důkaz, že tak nemohl vypadat rukopis této velikosti.

Vypravěč:  Komise ukončila svou práci 28. října 1971. Přes všechny nové objevy nesměly být protokoly publikovány, protože na začátku výzkumu stály lidé v normalizaci nežádoucí. Mezi ně patřili také oba kriminalisté, Srnec a Sitta.

D. Srnec:  Pan náměstek ministra nebo dokonce ministr kultury prohlásil, že dokud budeme živi, tak že v žádném případě. Že se musí počkat, až já a Sitta umřeme. Sitta mu přání splnil, já jsem mu nesplnil.

Vypravěč:  Výsledky zkoumání komise však dobře uložila.

Reportérka:  Jaký byl další osud protokolů po jejich zabavení?

J. Josefík:  Když jsme museli všechny protokoly odevzdat, tak každý jsme měli nějakou dokumentaci. Já jsem měl na starosti fotografickou, tak jsem měl komplet všechny fotografie. Tak jsem se rozhodl, že je schovám tady ve Vrčeni u manželů Kozákových. A tenkrát o tom věděla jenom jejich dcera a já. Nikdo jinej. A volil jsem toto místo proto, poněvadž je to ve Vrčeni pod Zelenou Horou.

Vypravěč:  Po více než dvaceti letech se Protokoly o výzkumu dočkaly zveřejnění. Vydalo je Národní museum a v populární, téměř detektivní podobě nakladatelství Ministerstva vnitra.

Reportérka:  Pan Jaroslav Pacovský je ředitel odboru Ministerstva vnitra. Ten odbor se jmenuje Public relations a prevence a pod Vás spadá nakladatelství, které právě vydalo knihu Utajené protokoly. Proč?

J. Pacovský:  No tak naše nakladatelství má především určité služební úkoly, protože vydává Sbírku zákonů, tiskopisy nejrůznější a máme tam prostor na takové 3 až 4 knížky ročně. Tuhle knížku jsme vydali rádi, protože vlastně rehabilituje pracovníky Kriminalistického ústavu, kteří v letech 1969-71 skončili práci a téměř po sto letech prohlásili, že Rukopisy jsou skutečně nepravé i po stránce chemické.

Reportérka:  Pan Jaroslav Mayer je současný ředitel Kriminalistického ústavu v Praze. Mě by zajímalo, jaký je Váš názor na výsledky zkoumání Rukopisů ze současného hlediska.

J. Mayer:  Současné hledisko zkoumání se odvíjí od toho, tak jako tenkrát tak i dneska jsou určitá pravidla, která pro zkoumání každé věci a jako expertiza musí být splněny. Pravděpodobně bychom letos nebo dnes použili jiné nebo dokonalejší technické metody, ale rozhodně nevidím důvod, proč bychom zpochybňovali výsledky, které byly tenkrát použity.

Reportérka:  Vy jste teď měli možnost se seznámit s novými protokoly, novými objevy, nově starými a mě by zajímalo jaký na ně máte názor? Jak byste oponovali a vůbec na čem je postaven ten Váš výzkum a obrana těch Rukopisů?

Ing. Urban:  Naše obrana se opírá jednak o práce filologa Enderse a v této oblasti máme dobré výsledky. Endersovy práce jsou zaměřeny na estetiku a jazykovědu. Kromě toho se také opíráme o materiální průzkum Rukopisů, který byl podniknut už v minulém století a bedlivě sledujeme to, co se děje nyní. Jsme dobře zasvěceni do problematiky posledního hmotného průzkumu, který se prováděl v Kriminalistickém ústavu. Právě teď vyšly tiskem ty Protokoly, na které jsme čekali skoro čtvrt století.

M. Ivanov:  Z hlediska technologie je pro moderního člověka otázka Rukopisů vyřešena. Otázka technologická. Otázka autorská - tu nechť zkoumá další generace. Náš úkol byl vyřešit problém T. G. Masaryka, vyřešit slepou uličku do níž se dostalo zkoumání v roce 1886.

Reportérka:  Byl Váš muž hodně smutný?

Z. Šonková:  Byl velmi smutný. A hned na to 28. října jsme sledovali v televizi Libuši. A při tom jsme smutněli oba. Skutečně se slzami v očích jsme to sledovali. Protože tolik krásy, které vlastně ty padělky ovlivnily, ať v literatuře nebo v hudbě, to je až neskutečné. Takže musíme to těm padělkům odpustit.

            Libušin soud

      Vstal Ratibor od hor Krkonoší,
      jal se tato slova hovořiti:
      "Hanba nám v cizině právo hledat!
      Máme právo po zákonu svatém,
      který přinesli otcové naši
      v tyto vlasti...

Vypravěč:  Každý národ má svou hrdost, své sebevědomí, svou historii, svůj jazyk. Rukopisy královédvorský a zelenohorský jsou také částí našeho sebevědomí, naší kultury, naší historie. Nebýt jich, možná bychom dnes česky nemluvili. Rukopisy měly zvednout naše sebevědomí, naši hrdost. Měly pozvednout náš jazyk. Můžeme si myslet, že se jim to podařilo. Můžeme si myslet, že se jim to podařilo?

Poděkování:
Kriminalistickému ústavu v Praze
Kulturnímu domu a faře ve Dvoře Králové
Správě zámku Zelená Hora
Muzeu V. Hanky v Hořiněvsi
Lesní správě Vrčeň
p. Zdeně Šonkové

Na pořadu pracovali:
Alena Pixová, Daniela Kolářová, Rudolf Pellar, Alfred Strejček, Miroslav Ivanov, Jiří Josefík, Oldřich Kmoníček, Karel Moravec, Pavel Kmoníček

Kamera:  Jan Neumann
Scénář a režie:  Jan Pixa

Délka pořadu:  60 minut.