Dokumenty rkp. sporu

Josef Polák
ČESKÁ LITERATURA
19. století
1990

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ A ZELENOHORSKÝ

Strana 49 a 55:

Po stránce literárně historické i jazykové mají tyto památky blízko ke snahám prvních obrozenských básnických škol.

Činnost družiny Jungmannovy a Puchmajerovy směřovala mimo jiné k tomu, aby byly v nové poezii zastoupeny všechny žánry. Stále však chyběl hrdinský epos, česká obdoba Homérovy Iliady a Vergiliovy Aeneidy ("Armavirumque cano..." = O bojích zpívám a o statečných mužích...), základní to četby na tehdejších gymnáziích. Šebestián Hněvkovský psal rozsáhlé eposy, například o bojích Přemysla Otakara II. v Prusích (text zůstal v rukopise), ale staročeské básnictví se stále nemohlo vykázat tematikou válečného hrdinství. (Alexandreida nelíčila boje a udatnost válečníků českých.) Právě atmosféra po skončení napoleonských válek, rostoucí národní hrdosti, preromantické a romantické záliby v dávné minulosti postrádala takového žánru. Bylo potřebí ukázat, že také český národ má slavnou prehistorii a statečné reky. (Husitské války byly sice bohaté na bojové úspěchy, ale tato tematika bojů českých husitů s českými katolíky neměla pro vznikající obrozenskou společnost inspirující a sjednocující charakter, kromě toho stála v cestě tehdejší cenzura.)

Při zakládání pražského Národního muzea se shromažďovaly doklady vlastivědného, přírodopisného a literárního charakteru, ale rukopisy o české mytologii a o hrdinných staročeských válečnících Muzeu odevzdány nebyly.

Podnět k založení zemského muzejního ústavu dal v roce 1817 přírodovědec Kašpar hrabě Šternberk, právně Muzeum existovalo od 15. dubna 1818. (Původním sídlem byl šternberský palác na Hradčanech. V r. 1845 zakoupili stavové nosticovský palác na Příkopech, od r. 1891 má Muzeum vlastní monumentální budovu v novorenesančním slohu na Václavském náměstí, postavenou podle návrhu architekta profesora Josefa Schulze.)

Správcem knihovny a archivu (tedy i starých rukopisů) byl v r. 1821 jmenován Václav Hanka, zaměstnaný v Muzeu od r. 1819.

České rukopisné padělky (které mají obdobu i v jiných evropských literaturách) vynořily se hned po skončení napoleonských válek v této chronologii:

V r. 1816 objevil Josef Linda (spolubydlící V. Hanky) drobnou Píseň vyšehradskou na přídeští staré knihy.

Dne 16. září 1817 nalezl V. Hanka ve sklepním prostoru chrámu ve Dvoře Králové (byl rodákem z nedaleké Hořiněvsi) část rozsáhlého sborníku údajně staročeských skladeb (celkem 1261 veršů). Vydal jej r. 1819 jako Rukopis královédvorský.

V listopadu 1818 obdržel purkrabí hr. Kolovrat anonymní zásilku pro Muzeum, obsahující zlomek dvou básní (Sněmy a Libušin soud), nazývaný potom Rukopis zelenohorský. (Byl kladen do 9.-10. století, Rukopis královédvorský do 13. století.)

Téhož roku přeložil Hanka z němčiny Milostnou píseň krále Václava do staročeštiny a tento překlad vydával za originál.

Posledním falzifikátem bylo Libušino proroctví z r. 1849. (Vedle toho se vyskytla falza filologická čili podpůrná: V r. 1828 objevil Hanka meziřádkový překlad evangelia sv. Jana, přičemž jeho původ kladl do 11. století; navíc byly k původním staročeským glosám ve slovníku Mater verborum připsány nové, které podle vzorů antických s použitím slov staroslověnských a staroruských označovaly jména starověkých českých bohů a dokazovaly existenci umělecké školy při Sázavském klášteře.)

Za situace germanizačního tlaku, nesvobody, cenzury a podceňování národa měly RKZ prokázat starobylost českého státního, správního a soudního zřízení, slávu, hrdinské činy a kulturní úroveň předků. (Dobrovský neuznal pravost Evangelia svatojánského a Rukopisu zelenohorského. Píseň vyšehradskou pokládal zprvu za původní, později ji označil za falsum.)

Nejvýznamnější památkou jmenované skupiny byl RK, obsahující 6 skladeb epických: 1) Oldřich a Boleslav, 2) Beneš Hermanóv aneb o pobití Sasíkóv, 3) Jaroslav aneb O velikých bojiech křesťan s Tatary, 4) Čestmír aneb o vícestvie nad Vlaslavem, 5) Ludiše a Lubor aneb O slavném sědání, 6) Záboj, 2 lyrickoepické: 7) Zbyhoň, 8) Jelen a 6 lyrických: 9) Kytice, 10) Jahody, 11) Róže, 12) Zezhulice, 13) Opuščená, 14) Skřivánek.

Z epických čísel, která dokazovala existenci staročeské hrdinské epiky, měla centrální postavení a význam báseň o Jaroslavu ze Šternberka, domnělém vítězi nad Tatary. Byla to vlastně zveršovaná genealogická pověst oslavující zásluhy šternberského rodu, který se tak významně podílel na buditelském úsilí. V pasáži o pomoci Panny Marie hostýnské se však uplatnil pozdní kult mariánský, což samo o sobě vyvracelo situování děje do 13. století.

V obrozenské době, kdy se vydávaly staré literární památky (například Dobrovský byl editorem Rady zvířat, Hanka vydal v letech 1817-1823 Starobylá skládanie obsahující významné texty 14. a 15. století, v r. 1849 Dalimilovu kroniku), doplňovaly RKZ celkový obraz staročeské literatury, ale jejich jazyk neměl jednotný a organický ráz. Operoval totiž novými slovy, která se vyskytovala v Jungmannových překladech, dále slovy staroruskými i staroslověnskými. Obraz staročeské společnosti byl jednak idealizován, jednak neodpovídal dobovým možnostem ani po stránce sociologické, ani po stránce věcné vybavenosti, tzv. reálií. (Anachronismem je například lesní roh, neboť různé druhy lesních rohů vznikaly až od 17. století.)

Odpůrcem pravosti RKZ byl slovinský filolog Bartoloměj Kopitar (1780-1844), znalec staroslověnštiny, později mladý německý medievalista Julius Fejfalik a další badatelé, ale Rukopisy byly nadále obhajovány a pokládány za pravé. Fungovaly totiž jako posila obrozenských snah, národního vědomí a inspirovaly umělce po generaci Národního divadla včetně (J. Mánesa, M. Alše, J. V. Myslbeka, B. Smetanu, J. Zeyera a jiné).

V letech 1789-1882 publikoval tři spisy proti pravosti RKZ Alois Vojtěch Šembera, bývalý profesor české řeči a literatury na vídeňské univerzitě. Po něm středoškolský profesor Antonín Vašek (otec Petra Bezruče), vynikající filolog, odchovanec Miklošičův a Šemberův z vídeňské univerzity, vydal v r. 1879 v Brně vlastním nákladem spis Filologický důkaz, že Rukopis královédvorský a zelenohorský, též zlomek Evangelia sv. Jana, jsou podvržená díla Václava Hanky. Tímto statečným vystoupenín byl ovlivněn docent dr. Jan Gebauer (od r. 1880 profesor českého jazyka), který se po delším váhání přiklonil k názorům Vaškovým a Šemberovým, zejména ve spise Poučení o padělaných Rukopisích královédvorském a zelenohorském (1888). Tím byla v podstatě ukončena vědecká fáze tzv. rukopisných bojů, na nichž se vedle Gebauera podíleli první docenti a profesoři obnovené pražské univerzity (v r. 1882 byla rozdělena na českou a německou), především historik Jaroslav Goll a sociolog Tomáš G. Masaryk, který vypracoval metodický postup bojů. (V politické oblasti boje či spíše šarvátky pokračovaly až do druhé světové války.)

Tato vědecká škola (v podstatě pozitivistická) prokázala, že Rukopisy nejsou původními starobylými památkami, ale nemohla dořešit všechny problémy, například otázku autorství.

Epická čísla bývala přičítána (zejména profesorem Josefem Hanušem) novináři Josefu Lindovi (1789-1834). Jeho lyrizovaná patetická próza Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav, vyobrazení z dávnověkosti vlastenské (1818) byla prvním pokusem o historický román (líčí vítězství křesťanství v Čechách). V duchu jungmannovské generace snažil se Linda vytvořit kultivovanou básnickou prózu "vyššího stylu". "Svou elegičností, monumentalizovaným a idealizovaným obrazem českého dávnověku stala se Záře nad pohanstvem reprezentativním dílem našeho preromantismu, na které později navázala historická próza Máchova." (Podle Slovníku českých spisovatelů, 1964, s. 284.)

Další argument se opírá o fakt, že Linda vydal divadelní hru Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům (pro průtahy s cenzurou v r. 1823), která tvoří paralelu k básni Jaroslav z Rukopisu královédvorského. (Zbývá dodat, že obě tato díla souvisela s historismem vyvolaným zakládáním Muzea i se snahou ocenit pomoc Šternberků a získat takto další šlechtické rody pro obrozenské cíle. Bez vlivu jistě nebyl příklad Waltera Scotta a Jamese Macphersona.)

Za autora lyrických básní Rukopisů bývá označován Václav Hanka (1791-1861) z toho důvodu, že byl autorem dvousvazkové sbírečky Dvanáctero písní (1815, 1816, od roku 1819 vycházely pod titulem Písně), kterou se prezentoval jako iniciátor ohlasové poezie i metody. (Byl básníkem sotva průměrným.) Kromě toho vydal své překlady Prostonárodní múza srbská do Čech převedená (1817) a Igor Svjatoslavič, hrdinský zpěv o tažení proti Polovcům (1821) aj.

Tato básnická próza neznámého autora z 12. století, proložená písněmi, byla chápána jako historický dokument vysoké básnické hodnoty. Vyprávěla o válečné výpravě kyjevských knížat proti přesile tatarského pohanského kmene Polovců. Majitel rukopisu ji vydal v r. 1800 v Moskvě (Iroičeskaja pěsn o pochodě na Polovcov), v r. 1805 následovalo petrohradské vydání Alexandra S. Šiškova, spojené s překladem a rozborem. Před Hankou se na popud Dobrovského zabýval památkou Josef Jungmann; připravil v r. 1810 k časopiseckému zveřejnění překlad, úvod a poznámky, ale vše to zůstalo dlouhá léta v rukopise. Jungmann zde nazval autora vyprávění "Ossianem či Homérem slovanským", několikrát nadšeně chválí jednotlivé pasáže, poetičnost a mohutnost textu. Strhující příběh, styl a jazyk mohly inspirovat podobu hrdinské epiky RK, zejména Jaroslava, který rovněž líčil boje s Tatary. V Jungmannově transkripci začínal Igor takto: "Počnem že, bratie, pověst siju ot starago Vladimera do nyněšnaho Igora, že istagnu um krěpostiju svoeju, i prostri serdca svoego mužestvom, naplnivaa ratnago ducha, navede svoja chrabrya plky na zemlju Polověchuju za zemlju Ruskuju..." (J. Jungmann: Překlady II, 1958, s. 324.)

Je pravděpodobné, že Rukopisy byly původně komponovány v obrozenské češtině a potom přeloženy do domněle staré češtiny. Pro takový překlad byl plně kvalifikován editor staročeských památek V. Hanka (případně některý jeho současník), nemusel však být skladatelem.

Někteří historikové se domnívali, že k spoluautorům kromě Hanky a Lindy mohli patřit též Antonín Marek, Josef Jungmann a gymnaziální profesor Václav Alois Svoboda-Navarovský (1791-1849), vynikající překladatel (Schillera), který vydal Rukopisy v českém a německém znění pod názvem České zpěvy historické (1826).

Pokud jde o Josefa Jungmanna, mohli padělatelé z jeho podnětů a díla čerpat, ale jeho autorství nebylo spolehlivě prokázáno. K tomuto závěru nás může dovést srovnání Jungmannova vztahu k RKZ v jednotlivých vydáních jeho Slovesnosti.

Velmi nápadné je druhé a třetí vydání tím, že vyloučilo ukázky z RKZ, třebaže první vydání je cituje (na s. XXVI Aj, Vletavo, na s. 314 Přídavek ze Starobylých skládání: O velikém pobití).

Již ve Slovesnosti z r. 1820 se pozastavuje Jungmann nad tím, že Rukopisy nejsou psány systémem časoměrným ani přízvučným, jejich rytmická struktura odpovídá spíše počítání prstů na jedné ruce, navíc postrádají rým.

Z těchto faktů lze usuzovat, že postoj Dobrovského a Kopitarův vzbudil u Jungmanna nedůvěru v Rukopisy a že je posléze vyloučil z antologie nejvýtečnějších ukázek. (To by neučinil, kdyby za nimi stál jako autor, byť anonymní.)

Proti starší domněnce, že Hanka zhotovil padělky i po stránce výtvarné (grafické, dnes jde o paleografický problém), vyskytla se domněnka nová, že tuto práci vykonal historizující malíř, portrétista a restaurátor Fr. Horčička (1776-1856), který byl zetěm Fr. M. Pelcla.

Literární historie shledávala různé prameny a podněty, které ovlivnily vznik a podobu RKZ. Tak byly uváděny zejména: Hájkova kronika, reminiscence ze staročeských památek (z Miliónu, z Alexandreidy, z Kroniky trojanské, ze Štilfrída aj.), srbochorvatské lidové písně ("pesnarice", vydal je v letech 1814 a 1815 Vuk Stefanovič Karadžič).

Nověji Julius Dolanský upozornil na Ossiana v ruském překladu, na dva starší ruské básníky a na junáckou epiku jihoslovanskou.

V knize Neznámý jihoslovanský pramen Rukopisu královédvorského a zelenohorského (1968) upozornil Dolanský (Heidenreich) na soubor hrdinské epiky Razgovor ugodni naroda slovinskago, vydaný poprvé v r. 1756, kdy byl editorem Andrija Kačič Milošič.

V dalši publikaci Dolanského, Ohlas dvou ruských básníků v Rukopisech královédvorském a zelenohorském (1969), se připomínají Epičeskija tvorenija Michajla Cheraskova, časť I, Moskva 1786, zvláště jeho Rossijada, a dílo Nikolaje Michajloviče Karamzina, představitele ruského sentimentalismu a mistra literární krajinomalby.

Třetí Dolanského studie uvádí: V r. 1792 vydal v Moskvě Jarmil Ivanovič Kostrov básnickou prózou celé poetické dílo "Ossianovo" pod titulem Ossian, syn Fingalov, bard tretjago věka. Galskija, inače Erskija, ili Erlanskija stichotvorenija. Perevedeny s Francuzskago Je. Kostrovym. Překlad měl téměř 600 stran. Podle názoru Dolanského (Záhada Ossiana v Rukopisech královédvorském a zelenohorském, 1975) vycházeÍi autoři Rukopisů z tohoto ruského překladu a přejali z něho četné rusismy, kdežto Josef Hanuš se domníval, že měli k dispozici některý německý překlad Ossiana.

Tato postava keltského (galského, gaelského) barda či rapsóda (zpěváka nebo vypravěče bohatýrských příběhů) byla pro daný okruh tvorby příznačná i atraktivní. (Jeho českou obdobou byl Lumír v RK.) Prototyp rapsóda se vyskytl v domněle starobylé poezii galské, vydané v r. 1760 v Edinburku skotským spisovatelem Jamesem Macphersonem (1736-1796) pod názvem Fragment of ancient poetry. Editor prohlašoval, že vydává opis starého rukopisu, ve skutečnosti však přeložil svoje básnické prózy do galštiny. Byly to ohlasy lidové skotské poezie, v nichž Fingalův syn Ossian opěvoval hrdinské činy a vítězné bitvy otcovy a jeho spolubojovníků.

Macphersonova edice vzbudila pozornost v mnoha zemích a Ossian byl překládán, zejména do němčiny. (Do češtiny přeložili ukázky Fr. Palacký a M. Z. Polák.)

V r. 1773 vyšla v Německu časopisecky stať Über Ossian und die Lieder alter Völker (O Ossianovi a o písních starých národů). Její autor, J. G. Herder, byl pozorně čten českými buditeli a přispěl k uplatnění Ossianova vlivu na české národní obrození i na RKZ.

Na vznik RKZ nepochybně působilo určité množství uměleckých děl, ale jejich seznam byl stále rozšiřován, například Juliem Dolanským. (Podle toho by museli být autoři RKZ nejvzdělanějšími učenci a interprety své doby.) Vysoký počet a součet podnětů a vlivů postrádá dosud kritické analýzy, která by citlivě vyloučila a odlišila, co je pouhou paralelou vzniklou v důsledku příbuznosti a obdobného vývoje, a co je skutečnou výpůjčkou, převzetím či imitací.

Rukopisy jsou ohlasem hrdinské epiky, o to cennější a významnější, že tento žánr v české literatuře dosud neexistoval a že byl vytvořen na samém počátku obrození (asi dvacet let po vydání prvního Puchmajerova almanachu) a na vysoké umělecké úrovni. Autor či autoři Rukopisů prokázali mohutnou básnivou syntetickou schopnost a překonávali dílčí vlivy. Výsledkem byla strhující heroická epika a mýtus v národním duchu, což spolu s čísly lyrickými okouzlovalo několik generací.

Tak společenská potřeba a nutnost obrany jazyka a národa podmiňovaly vznik Rukopisů, "národního paladia".

V průběhu bojů docházelo v obou táborech k podrážděným reakcím a k uplatňování nemístných metod i argumentů. Tak například stoupenci pravosti obviňovali své soky z nevlastenectví nebo dokonce ze zrady národa (a vylučovali je z něho), na druhé straně odpůrci pravosti sáhli k pseudoargumentu, že v originále je zjistitelný kryptogram Hanka fecit (tj. učinil, zhotovil Hanka), což nebylo prokázáno.

Úroveň polemik i průzkumu ztěžovala stránka textologická a transkripce Rukopisů. Po dobu půlstoletí byla k dispozici jen Hankova vydání od prvního (Rukopis králodvorský. Sebrání lyricko-epických národních zpěvů, věrně v původním starém jazyku, též v obnoveném pro snadnější vyrozumění. Vydán od Václava Hanky, 1819) přes druhé (Sbírka staročeských zpěvopravných básní s několika jinými staročeskými zpěvy, spolu s německým překladem V. A. Svobody, 1829) po šestnácté z roku 1869.

Určitý pokrok s možností přesnější analýzy paleografické, lingvistické, literární a historické přineslo první vydání fotografické (1862) s úvodem Antonína Jaroslava Vrťátka (knihovníka Národního muzea).

Po vydáních Fr. Zákrejse {s Alšovými ilustracemi, 1889) a Fr. X. Prusíka (orientovaných na obranu pravosti) uskutečnila se až v r. 1911 edice Josefa Hanuše se zněním staročeským i novočeským, s úvodem a poznámkami. Podtitul kvalifikoval Rukopisy jako falsum: Rukopisové zelenohorský a kralodvorský. Památka z XIX. věku. (Vyšlo v Ottově Světové knihovně.)

Za dalších 19 let bylo vydáno kritické znění V. Flajšhanse v edici prof. dr. V. Vojtěcha s fotoreprodukcemi Rukopis královédvorský a zelenohorský (1930).

V současné epoše se nezabývá žádný literární historik (ani jazykovědec) soustavným studiem Rukopisů, o nichž se nahromadila literatura téměř nepřehledná. Do konce 20. let je podrobně evidována v knize fyziologa prof. dr. Fr. Mareše Pravda o RKZ (1930, autor byl obráncem pravosti), zčásti i v publikaci RKZ (1946) Františka Michálka Bartoše, profesora evangelické bohoslovecké fakulty v Praze (odpůrce pravosti).

"Dnešní stav poznání", jak zněl podtitul, shrnula edice Rukopisů královédvorského a zelenohorského za redakce Mojmíra Otruby z let 1968/69. Lingvistickou stránku v ní osvětlil Miroslav Komárek, literárněhistorickou M. Otruba. (Kromě redaktorova úvodu obsahuje toto kolektivní dílo stati, résumé, faksimile a seznam edic Rukopisů.)

Formou literatury faktu zpracoval problematiku Miroslav Ivanov v knihách Tajemství RKZ (1969) a Záhada Rukopisu královédvorského (1970).

Rukopisy královédvorský a zelenohorský byly přebásněny Kamilem Bednářem (1961).

Strana 266:

Filologickou metodu vnášeli do literární kritiky a vědy badatelé, kteří se zabývali zkoumáním RKZ a odmítali jejich pravost, jako Alois Vojtěch Šembera (1807-1882), otec Bezručův Antonín Vašek (1829-1880) a Jan Gebauer (1838-1907). Jejich spisy vyšly v letech 1879 (Vašek a Šembera), 1880, 1882 (Šembera) a 1888 (Gebauer), vzbudily averzi vlastenecké veřejnosti a byly jednou z přičin bojů mezi směrem "národním" a "kosmopolitickým" kolem roku 1880.

Česká literatura 19. století
Napsal Prof. PhDr. Josef Polák, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství Praha roku 1990. Edice Učebnice pro vysoké školy. Náklad 7130 výtisků. Formát 20 x 14 cm, 312 stran.