Dějiny a současnost
kulturně historická revue
1991
Dějiny a současnost 1991, číslo 4:
K otázce podílu V. Hanky na vzniku Rukopisů
Ve fejetonní rubrice Lidových novin vyšly postupně tři
literárněhistorické glosy Vladimíra Macury (11.1.1991), Aleše Hamana
(18.1.1991) a Bohuše Balajky (1.2.1991), týkající se osobnosti a jublileí
Václava Hanky (1791-1861). Z nich Hamanova bez výhrad (přitom jednostranně a
bez přihlédnutí k dobovým podmínkám) Hankův skutek po morální stránce
odsoudila, aniž se zmínila o pochybnostech o Hankově autorství a o
případných dalších spoluautorech.
Každý spravedlivý soudce odsuzuje až po řádném vyšetření a zjištění
viníka, zde konkrétně viníků, mezi nimiž bývají jmenováni například Václav
Alois Svoboda, Antonín Marek, v poslední době opětovně i Josef Jungmann, jak
učinil Josef Sadílek ve Večerní Praze ze dne 31.7.1985. (Proti tomu jsem
odmítl Jungmannovu účast odpovědí v témže večerníku dne 10.9.1985 pod názvem
Kdo napsal Rukopisy? Argumentoval jsem přitom faktem, že Jungmann ve druhém
vydání Slovesnosti vypustil ukázky z Rukopisů, čili že respektoval
pochybnosti o pravosti RKZ, viz podrobněji v mé učebnici Česká literatura
19. století, SPN 1990, s. 53.) Už tehdy měla česká literatura dost
nadaných tvůrců, schopných zkomponovat RKZ nebo se na nich podílet. Namátkou
(a myslím poprvé) jmenuji například ještě Vojtěcha Nejedlého a Šebestiána
Hněvkovského (autory eposů) i Milotu Zdirada Poláka (překladatele
Macphersona). Haman, kdyby byl důsledný, měl odsoudit i Macphersona a další
padělatele v evropských literaturách, a neměl vynechat Josefa Lindu,
podezíraného z autorství epických básní Rukopisů, tvořících jejich páteř a
jádro.
Nejeden literární historik již usoudil, že V. Hanka byl básníkem
sotva průměrným a že tedy nestačil na vytvoření fascinující epiky RKZ.
Kdybychom jej mohli dnes postavit před civilní soud pro podvod, jistě by ho
osvobodil pro nedostatek důkazů a doporučil by revizi procesu a předložení
hmatatelných důkazů místo domněnek. (Soudci i žalobci by přitom musili
obdivovat perfektní utajení procesu "výroby" a snad celé padělatelské
dílny.) Jsem toho názoru, že nejdříve musil někdo zveršovat celé torzo v
obrozenské češtině, potom je někdo přestylizoval do "staročeštiny" (k tomuto
dílčímu úkolu byl nejlíp kvalifikován V. A. Svoboda, překladatel
Rukopisů do němčiny) a konečně je někdo musil "namalovat" a napodobit staré
písmo. Před lety mně sdělila PhDr. Olga Klímová-Květoňová, že za
autora tohoto pseudopaleografického výkonu pokládá restaurátora
Fr. Horčičku (1776-1856), zetě historika Fr. M. Pelcla.
Nelze souhlasit s názorem některých historiků, že nezáleží na tom, kdo
byl autorem RKZ. Je to badatelský agnosticismus nebo "odborné" pohodlnictví?
Faktem je, že vědecké studium RKZ po celá desetiletí stagnuje (výjimkou byla
jejich edice s podtitulem "Dnešní stav poznání" z let 1968/69 s vedoucí
účastí Miroslava Komárka a Mojmíra Otruby) a že potřebujeme, aby aspoň jeden
lingvista a jeden historik se systematicky věnovali Rukopisům a rozřešili
otázku jejich autorství. Vždyť dnešní lingvistika (zejména matematická) a
literární věda má "možnosti, které čekají", totiž prostředky jak otázku
rozluštit.
Odhalení autorů pomůže určit všechny souvislosti, pozadí obrozenských
procesů a jejich taktiky, ba i zákonitosti, k nimž počítám ohlasový
charakter artefaktů, výskyt fals v celé Evropě i obavy ujařmeného národa z
cenzury a z násilného odnárodnění, jak to vyjádřil i Jan Kollár.
Josef Polák
© Josef Polák