Dokumenty rkp. sporu

Večerní Praha
1985

Večerní Praha ročník XXXI., číslo 177 (10. září 1985), strana 5:

Ještě jednou k diskusi, která už dlouho vzrušuje vědce
Kdo napsal Rukopisy?

Pod tímto titulem jsme otiskli článek našeho spolupracovníka Josefa Sadílka (31.7.1985), v němž uvažoval nad fakty, zda autorem Rukopisů královédvorského a zelenohorského nebyl Josef Jungmann. Na článek reagoval univerzitní profesor dr. Josef Polák, CSc., dopisem, který dnes otiskujeme:

Josef Sadílek cituje úvodem výrok Fr. L. Riegra (1886), že ani Hanka, ani Linda, ani Jungmann neměli potřebné nadání, aby tak vynikající díla vytvořili. Dále uvádí úryvek z Jungmannova dopisu Ant. Markovi, že tvrzení o Lindovi a Hankovi jako o padělatelích Rukopisů uškodí v očích veřejnosti a stavů těmto dvěma mladým, ale jemu, Jungmannovi, že na tom nezáleží, což autor článku interpretuje tak, že "Jungmann tu tedy své autorství nevyvracel". V citované pasáži však neuvažuje Jungmann o autorství, ale jen o následcích a ohlase, jaké by mělo šíření názoru Josefa Dobrovského o Jungmannovi, Hankovi a Lindovi, jako o původcích rukopisného podvrhu.

Dále J. Sadílek ocitoval Jungmannovo kladné ocenění Rukopisů ve Slovesnosti (1820), ale neuvedl, že Jungmann do 2. a 3. vydání Slovesnosti (1845, 1846) už nezařadil žádnou báseň z Rukopisů (narozdíl od 1. vydání), čili že podstatně revidoval své původní stanovisko, a dal tím najevo svůj kritický vztah a nedůvěru. To by neučinil, kdyby byl autorem nebo spoluautorem tak slavných literárních výtvorů.

Jestliže Josef Jungmann v 1. vydání Slovesnosti poukazuje na díla obdobného charakteru ve slovanských i jiných literaturách (měl na mysli poezii "bardskou", dávnou hrdinskou epiku lidové provenience), pak postupoval obvyklým srovnávacím postupem jako každý literární historik. Je nelogické vyvozovat z toho, že v této pasáži se Jungmann přiznal, z kterých pramenů pro Rukopisy čerpal, to by se mohl přiznat veřejně, když mu podle vlastního vyjádření nezáleželo na tom, bude-li se o něm ve veřejnosti mluvit jako o někom, kdo ji "šálil".

Na jedné straně Josef Sadílek vyzvedává umělecké kvality Rukopisů na podkladě Gebauerova ocenění. na straně druhé uvádí, že "přece jen básně Rukopisů jsou na rozhraní původní tvorby a překladu - montáže a adaptace na tematický materiál českých kronik".

Autor se nedržel přesného významu citátů a volně je interpretoval, čímž autorství Jungmannovo neprokázal. Starší literární historie se držela od dob Dobrovského domněnky, že autory Rukopisů mohli být Hanka a Linda a že Jungmann mohl být v pozadí (říkalo se mu "tichý genius"), Josef Sadílek tento poměr obrací a přičítá autorství Rukopisů Jungmannovi nebo především Jungmannovi. Otázka zůstává nadále otevřena z těchto důvodů: Někteří umělci, jako například Neruda, Sládek, Bezruč, Nezval, Hašek aj., mají své speciální badatele, kteří se po celý život věnují převážně jednomu autorovi, Rukopisy takového speciálního a celoživotního badatele nenašly, což je vskutku škoda. (Kdysi jím byl profesor Josef Hanuš, jehož stanovisko J. Sadílek neuvádí.) Je třeba připomenout, že Jan Gebauer původně obhajoval pravost Rukopisu královédvorského a že jako první čeští filologové před Gebauerem odhalovali nepravost, Alois Vojtěch Šembera a Bezručův otec Antonín Vašek, vynikající filolog. (Jako suplent opavského gymnázia obdržel úřední svolení a placenou dovolenou, aby směl dojíždět do Vídně do seminářů slavného profesora Franja Miklošiče a připravovat se k profesorským zkouškám. Odvážil se vydat vlastním nákladem spis Filologický důkaz, že Rukopis královédvorský a zelenohorský, též zlomek Evangelia sv. Jana, jsou podvržená díla Václava Hanky - Brno 1879).

Podle Sadílkovy interpretace výzkumu Julia Dolanského jsou Rukopisy směsí výpůjček ze srbských písní, z ruského překladu Ossiana, ze Slova o pluku Igorově aj., což by mělo snížit jejich uměleckou cenu, vliv a ohlas, ten však byl obrovský. (Uveďme namátkou dílo Josefa Mánesa, Bedřicha Smetany, výzdobu Národního divadla atd.). Také výtka, že Rukopisy čerpaly z pověstí v českých kronikách, je lichá, neboť tento postup byl obvyklý a doposud pokládáme pověsti za celonárodní duchovní majetek. Rukopisy však vytvořily také celkový obraz českého lidu, jeho minulosti, jeho reků a slávy, a tím se začlenily do národně osvobozeneckých snah a bojů. Proto je i dnes počítáme do fondu kulturního dědictví.

Litujeme jen, že jejich výzkum vázne: Není například dosud vydáno celé literární dílo Josefa Lindy (jeho časopisecky tištěné verše a články), taková edice (kritická) by pomohla odpovědět na otázku, zda-li byl skutečně autorem či spoluautorem Rukopisů. Není rozhodující, jak jej hodnotili jednotlivci v minulosti, nýbrž ustálený soud dějin, a ten musí vysoko ocenit jeho román Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav, vyobrazení z dávnověkosti vlastenecké (1818), první český historický román, a hned skvělý. Nejenom Linda, ale také básník po Nerudovi (a jeho přímý žák), se dosud nedočkali souborného vydání díla, natož kritické edice.

Večerní Praha ročník XXXI., č. 210 (25. října 1985), strana 8:
Kdo napsal Rukopisy

Stať našeho spolupracovníka J. Sadílka s tímto názvem, uveřejněná před časem, a replika prof. J. Poláka vyvolaly zájem čtenářů. Projevil se i vůlí pokračovat ve výměně názorů na toto jistě zajímavé téma. Jsme si vědomi, že jsme jen dlouhotrvající spory připomenuli, že replika nevyvrátila jednoznačné důkazy, názory J. Sadílka, ale přesto nehodláme v diskusi pokračovat. Domníváme se, že to už by příslušelo odbornému tisku.
REDAKCE.