Bohumír Polland
Několik kritických poznámek k obraně
Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.
červenec 1963
Více než 3/4 století uplynuly od doby, kdy Masaryk a Gebauer provedli generální útok proti pravosti RKZ a je známo z poznámek Kalouskových, jak záleželo Masarykovi na tom, aby měl primát v útoku tom on.
Stejně je známo, jak Gebauer do r. 1880 vylučoval naprosto možnost falsátorství Hankova v Rukopisech, aby po té založil veškeré své důkazy o nepravosti právě na této, dříve vylučované thesi. Není na světě národa, který by po skvělé práci chemicko-mikroskopicko forensní, jakou podal r. 1886, tištěno 1887 Bělohoubek, ještě měl dodnes odvahu na základě vágních, ze vzduchu vzatých "důkazú" hájiti dávno vyvrácené možnosti falsifikace. (Viz Otrubovu předmluvu k Bednářovu přebásnění Rukopisů, 1961.) Příčin k tomu je celá řada. Je to především hájení těžce pošramocené prestiže české filologie, která dobře ví, jak přestřelila osoba Gebauerova, i že pohnutky k tomu nebyly jen čistě vědecké. Z toho vznikl Marešem akcentovaný "démon vášně a lži", který se stal, nevědomky pro široké vrstvy kriteriem dialektiky kol Rukopisů. Zodpovědni za toto kulturně historické absurdum jsou ovšem jen ti intelektuálové, kteří nechtějí, nebo nedovedou rozšířiti pravdu v širokých vrstvách českého lidu. Škaredou příčinou za minulé republiky však bylo zneužívání mocenského postavení vládních kruhů, které ovládnutím tisku, znemožňovaly publikování pravdy v otázce Rukopisů, podporujíce i rozhlasem šíření nepravdy o jejich falsifikaci. Masaryk dobře věděl, jakou tehdy provedl nehoráznost s hlediska kulturního, a proto se musila tato nepravda udržovati dál, aby jeho osoba, nyní presidenta republiky, nedoznala úhony ve své "neomyslnosti". Nelze proto doceniti obětavost Marešovu, který vlastním nákladem vydával spisy - bylo toho přes 2000 tiskových stran - aby pravda nezůstala utajena. Je samozřejmé, že se musil Mareš střetnouti se zkrachovanou ideologií Masarykova realismu, v čemž spatřoval F.M.Bartoš již přečin proti zákonu na ochranu republiky a neváhal štvát veřejně proti Marešovi na základě tohoto nazírání. Je hořko vzpomínat na českou svěřepost tohoto druhu, jíž se nakonec posmívali i nacisté, pro něž byly Rukopisy vzácnou památkou českomoravského prostoru...
Ale část chyb ležela i v obraně Rukopisů samé! Byť v r. 1935 čeští chemikové Vojtěch, Plzák, Štěrba-Böhm, Tomíček a Křepelka na dotaz českých filologů stran významu Bělohoubkovy "Zprávy" o RK z r. 1886, odpověděli, že souhlasí s "pravděpodobnostním" nálezem pravosti RK, nic se nestalo. Nejen že se nikdo nenalezl, kdo by postavil na pravou míru, že Bělohoubek nepodal žádného pravděpodobnostního nálezu, nýbrž že mluvil zcela jednoznačně určitě o chování se RK po stránce chemické a mikroskopické jako rukopisy pravé z toho věku! Jediný Andrlík se o tom zmínil. Inu, vždyť tu byl spolupodepsán Vojtěch, obranou za čelného obránce uváděný. Obrana tedy opět ustrnula v defensivě, tak, jak si to po desetiletí byla navykla. Míním tím defensivu věcnou, nikoli osobní, která natropila s obou stran tolik nevůle. Tato defensiva se omezovala na:
a)  Vyvracení filologických námitek se strany popěračů. S bezpříkladnou trpělivostí vyvraceny ty filologické nehoráznosti, kde očividně běželo o nesmysly, ale nikdo se nenalezl, kdo by byl prohlédl tento čistě strategický trik a rázně odmítl kompetenci filologie státi jako soudce tam, kde soudce stál před ní! Do r. 1886, tedy do práce Bělohoubkovy, byla posice obránců těžká. Ale sám Gebauer to byl, který se dožadoval chemického vyšetření RKZ, aby je nakonec sám potíral způsobem nedůstojným vědce vůbec: prostým zkrucováním nálezů Bělohoubkových v opačný smysl... Bělohoubek, opuštěn všemi, sám nestačil na prostou obranu nyní již vlastních thesí a odchází s V. Šafaříkem z veřejnosti, zcela znechucen invektivami Raýmanů, Strouhalů, Divišů, ba i Stoklasy, kterému musí znovu dokazovati existenci berlínské modři v přebarvené iniciálce N v RK. Stoklasa ovšem v stáří vyvracel své tehdejší názory v opak, neboť v mladickém nadšení tu z něho mluvila uražená ješitnost, že nebyl pozván právě do chemické musejní komise pro RKZ. Ale i to se stalo hrou osudu příležitostí k ověření starobylosti RK, jak vysvitne níže. Nikdo neučinil radikální ofensivu po nálezu Bělohoubkově, zase jen chabá defensiva vyvracela invektivy Gebauerovy...
b)  Moderní obrana poznala, že jen materiální podstata Rukopisů je s to dokázati pravost jejich. To vysvítá ze všech publikací po r. 1918, zejména Marešových, Andrlíkových, Střemchových i Vojtěchových. I Mareš se v r. 1931 již silně opírá o výzkum Bělohoubkův. Ale jsou tu vybrány jen některé zjevy, právě ty, kde se Gebauer dopustil klamu ve výkladu. Jedině Andrlík obšírněji, ale velmi přehledně ve Stručném poučení s Vrzalíkem poukazuje na význam oživovací methody Bělohoubkovy k průkazu starobylosti nějakého rukopisu. Jinak se nesla veškerá snaha kolem otázky inkoustu. Masarykův nesmysl "starého inkoustu" s demagogickým pozadím, se stal stěžejní osou výzkumů Vojtěchových. Z úst inž. Střemchy a zesnulého prof. Andrlíka je však známo, že Vojtěch provedl na tisíce pokusů o vyrobení inkoustu, jak si jej Masaryk představoval ve své fantasii, jsa naprostým neznalcem jakýchkoli zjevů chemických. Pokusy, které nebyly publikovány, skončily, jak musily, podle ústního sdělení naprosyým nezdarem. Po mém soudu však byly naprosto zbytečné; vždyť Vojtěch sám prohlásil takový inkoust, který by měl charakter a všechny známky starobylého inkoustu, za chemický zázrak. Zbytečné byly proto:
a)  Bělohoubek jasně dokázal, že běží o inkoust železitý.
b)  Dokázal změny mikroskopické v pergamenu RK, které jsou vázány souvisle na účinek železitého inkoustu, který, jak Bělohoubek jasně prohlásil, se dostavují teprve po staletích.
c)  Dokázal dále, že tyto změny se nedají nikterak docíliti a dokázati na sebe rafinovaněji zhotovených padělcích. Stačilo tedy jen tyto tři věci akcentovati s příslušnou dávkou odborné autority, kterou Vojtěch měl, a opříti se úplně o nálezy Bělohoubkovy. Zmařená takto energie totiž nakonec chyběla jinde, jak vysvitne z dalšího.
Zajímavé ovšem jest, že ani obránce, ani odpůrce (Schacherl) nenapadlo, že otázka zrzavění inkoustu je půda velmi vratká, neboť dodnes jsme odkázáni jen na dohady v tom směru. Že se děje stářím, vědí obě strany, ale proč a jakým chemickým postupem nikdo. Není posud řádně vysvětleno, jak povstane ze síranu železnatého, který je normální součástí téměř každého inkoustu, hydroxyd železitý, jak jej dokázal Bělohoubek. To však znamená, chemicky domyšleno, že se ze síranu železnatého uvolnil kysličník sírový, který musí s vodou reagovati na kyselinu sírovou. Byť tato voda tu byla přítomna jen v infinitesimálních množstvích, přece tu je a reakce kysličníku sírového s ní musí nastati. Měl by tedy odpůrce, který by se dal do toho s chemické stránky důkladně, dosti námitek. A zejména i co do oživovací methody jednotlivých písmen starého rukopisu, která byla zničena rozpuštěním hydroxydu železitého v kyselině solné na chlorid a po té obživena vytvořením berlínské modři pomocí ferrokyanidu draselného. Tento geniální postup by se musel jeviti odpůrci zmíněných kvalit jako prostý empirický, abych tak řekl kuchyňský recept, jemuž není přikládati většího významu, neboť není nijak podložen výkladem. Bělohoubek, jak patrno z jeho "Zprávy" tento výklad věděl, ale jeho úkol tkvěl jinde, než aby dával lekce z mikrochemie. To bylo úkolem těch, kdož měli využíti do posledního puntíku jeho nálezů. Ale to se dodnes nestalo. Moderní obrana, zejména Střemcha a Andrlík, i Mareš, nejen že správně ocenili význam materiálové podstaty RKZ, nýbrž, basírujíce na výzkumech Bělohoubkových, akcentovali jej při každé příležitosti. Zejména "Stručné poučení" Andrlíkovo-Vrzalíkovo, jsou toho skvělým dokladem. Zde je dost nepřístupná "Zpráva" Bělohoubkova v příslušných partiích zpopularisována, jak si bylo jen přáti. Ale nikde není ani náznaku o i jen pokus podložiti výzkum Bělohoubkův nějakým výkladem. Z odpůrců tu byl chemik jediný, Schacherl, který na objednávku vypravil útok, který z hlediska chemického nelze vůbec brát vážně. Ovšem vykonal svůj úkol demagogický, a o to běželo. Obrana byla opět, vlastní vinou, zatlačena do defensivy. Měli tedy všichni ti filologové atd., tedy nechemikové nové argumenty, byť špatné, v rukou, ale stačící, aby v nich, ignorantech chemických, utvrdily přesvědčení o falsu Rukopisů. Důkazů totiž, kromě přesvědčení, neměli žádných.
Vyšel sice obranný spis Schneidera, přímého to žáka Bělohoubkova, velmi pěkně založený, ale zase jen defensivní. Vyvrací tu ony Gebauerovy překrouceniny nálezů Bělohoubkových, skrývajících množství třaskaviny k úspěšné generální ofensivě. Chyba ta je tím závažnější, ježto tehdy ještě bylo možno publikovat bez ohledu na mocenskou censuru za minulé republiky vzniklou. Zkrátka: dosud nikdo se nepokusil o synthesu nálezů Bělohoubkových a vyvodění neklamných důsledků z nich tak, aby obrana mohla klidně odmítnout jakoukoli invektivu, nýbrž sama provedla útok na posice, nesmírně vratké, všech popěračů bez výjimky. Ale musí tu býti také vůle vzdáti se na čas obranářského "šimla", založeného jen na defensivním vyvracení argumentů, jež ani, zejména filologické, nestály vůbec za to, aby se jimi vážný člověk zabýval. Má smysl odpovídati např. takovému Otrubovi, člověku, který vědecky zaspal půl století? Tu je provésti útok, bez i jen jmenování takové osobnosti, ale uvědomnění jí o tom, jak to vlastně vypadá.
Čtenář se bude nyní jistě ptáti, kde tedy je ta "třaskavina", kterou lze ony vratké posice "vyházet do povětří". Na to je jediná odpověď: je to Bělohoubkova "Zpráva" z r. 1887, jak již bylo řečeno. Je jen v ní chemicky domysliti to, co Bělohoubek naznačil, ale dál nevysvětloval, nemaje k tomu důvodu. Nezbývá tedy, než si udělat malý výlet do chemie a technologie dvojice, která je pergamen s inkoustem, tvořící to, co se pak nazývá rukopis. Budiž tu jen zcela stručně uvedeno to nejdůležitější.
Netřeba opakovati, co se děje s písmenem, které bylo napsáno železitým inkoustem na pergamen, na ono dělení části koloidní inkoustu, tannátu železitého s klovatinou od rozpustných, vysoce dispersních součástí vodného roztoku inkoustu. Zde běží spíše o to, co se pak v pergamenu děje.
Bělohoubek jasně připomíná, jak nalezl rukopisy, nepochybně starobylé, kde pergamen v oblasti bloku písmenového jevil vzezření, jakoby byl propálen. Vykládá lakonicky ten zjev, nalezený jen u starých rukopisů, vlivem velké kyselosti inkoustu, jímž bylo psáno. A zde leží pointa v důkazu pro starobylost rukopisu.
Bělohoubek nezmiňuje se ani slůvkem o tom, jakého charakteru chemického je tato kyselost inkoustu. Předpokládá toho znalost v dobré víře, že následovníci jeho práci rozpracují, nazývaje ji skromně jen pokusem o chemické řešení předložených otázek. Ale projde-li se celá obranná literatura, nikde nikdo ani si nepovšiml této okolnosti, tím méně, aby práci Bělohoubkovu dalším bádáním doplnil, co do výkladu. A přece věc není nijak světoborná: tou kyselostí mínil Bělohoubek kyselinu sírovou, která je součástí naprosto nezbytnou každého železitoduběnkového inkoustu.
Vida tuto mezeru, podjal jsem se úkolu domyslit, co taková kyselina sírová provede v pergamenu. Především bylo určit její množství. A tu posloužila chemická literatura, obsahující recepty na výrobu čistě železitoduběnkového inkoustu. Sice nejsou známy recepty staré, ale chemické vlastnosti látek se nemění ani po statisíciletích. Ten tannát železnatý nelze ani dnes jinak vyrobit, než nahrazením vodíku ve dvou molekulách kyseliny tříslové jednou molekulou železa z nějaké železnaté nebo železité soli. Středověk neznal solí železitých, ty jsou původu novověkého.
Neměl tedy k disposici než zelenou skalici, materál snadno dostupný z oxydace pyritů a tím rozpuštěním jejím v důlních vodách. Samozřejmě, že i získávání tohoto materiálu bylo v středověku tajemstvím, jako většina takových poznatků. Nález Bělohoubkův železitého inkoustu RK, naprosto nevyvratilný, svědčí, že bylo užito inkoustu, jaký je znám ještě dnes, a jakého ještě před 60ti léty užívala např. Anglická banka. A propočítáním stoechiometrickým lze zjistiti, že tento inkoust obsahoval vždy kol 1% kyseliny sírové volné. Propočtem celé řady jiných receptů z literatury, kolísá tato hodnota stále kol 1%, nehledě k různému obsahu volné skalice zelené, která přidávána jen empiricky, bez propočtů. Bylo to jednak proto, aby specifická váha roztoku byla vyšší a tím se zamezovala rychlejší sedimentace koloidní sraženiny tannátu železnatého, jednak, aby se zaručeně dosáhlo sloučení veškeré kyseliny tříslové, dosti vzácného materiálu, s železem, aby byla plně využita. Proto, že nepočítáno, jsou i recepty, kde je nedostatek zelené skalice. Zde je se zmíniti o krásném postřehu Střemchově, který dokázal, že zelená skalice, která bývala dosti často znečistěna skalicí modrou, síranem měďnatým, se sloučí s tanninem sama, kdežto měděná skalice, za přítomnosti skalice zelené v roztoku, zůstane vždy nesloučena. Odtud ona zelená písma, známá i kromě RZ v historii: v inkoustu byla zelená skalice znečištěna skalicí modrou.
Uschnutím písma nastalo rozdělení inkoustu podle zákona polopropustných membrán, tedy veškerá zelená skalice, všechny ty přídavky v podobě cukrú (z duběnek, pivo, víno) a většina kyseliny sírové se vsákne do pergamenu. V povrchní vrstvě písma zbude barvivo s klovatinou a část adsorbované kyseliny sírové, i skalice zelené, která při rychlejším schnutí neměla čas oddifundovati, ztrátou tekuté vody po uschnutí písma ovšem stoupne koncentrace všech rozpustných látek měrou, kterou nelze experimentálně, ani početně zachytiti. Poučily o tom provedené kvantitativní propočty množství inkoustu, které připadne na jedno písmeno, jak to odhadl již Andrlík. Do úplného sucha vlastně písmo v pergamenu neuschne nikdy, neboť tomu brání ona kyselina sírová, která stále přibírá vodu z vlhkosti vzduchu, jsouc i svou koncentrací, jako nesmírně hygroskopická látka v jakési rovnováze s vlhkostí okolí. To vysvětluje i zmínku Bělohoubkovu o vlivu prostředí na jakýkoli rukopis pergamenový, v němž je uchováván. Podotčeno pergamenový, ježto s papírovými rukopisy nejsou po té stránce žádné zkušenosti.
Leč tato kyselina sírová, právě z nedostatku tekuté vody, nemůže oddifundovati z bloku písmenového do okolí, nýbrž zůstává v něm, i s ostatními součástmi inkoustu, které také vyschly a nemohou se dostat do okolí. A zde nastává pozvolna onen děj, který Bělohoubek zjistil mikroskopicky na starých rukopisech, i na RK. Pergamen je zvolna jednak impregnován těmito součástmi inkoustu, jednak však také rozrušován ve své normální struktuře kyselinou sírovou. Současně však tu vzniká průběhem věků další kyselina sírová a to rozkladem oné zelené skalice síranu železnatého. Že tento rozklad nastává, toho dokladem jsou shodné nálezy na všech starých rukopisech mikroskopické: impregnace vláken pergamenu železitou, nikoli železnatou solí. Podle nálezů Bělohoubkových je to hydroxyd železitý, který na venek se projevuje zrzavou barvou různého odstínu. Odstín, jak jsem jinde dovodil, závisí jen na dispersitě hydroxydu: čím je větší, tím světlejší je barva a může přejíti až docela do světle žluté. Je tedy ona zrzavá barva starého písma způsobena jen rozkladem zelené skalice, vsáknuté do pergamenu. Kvantitativně bylo určeno, kolik kyseliny sírové vznikne z oné zelené skalice a ukázalo se, že je to podíl dosti značný, ovšem vždy nejistý co do kvantity: záleží na velikosti přebytku oné zelené skalice v inkoustu, který je u každého výrobce jiný.
Ničivá činnost kyseliny sírové na organické látky je známa a často dokumentována v moderní době propáleným oděvem automobilistů, neopatrně manipulujících s olověným akumulátorem. Zde také má kyselina sírová koncentraci jen 28%, nestačící k přímému zničení oděvu. Ale stříkanec vyschne, zůstane nepozorován a koncentrace kyseliny dosáhne výše, jíž tkanina neodolá. U inkoustu stoupne koncentrace jen již tím, když v létě inkoust v kalamáři trochu vyschne. A není pak jednostejno, když se např. jen zdvojnásobí podíly všech rozpuštěných látek v inkoustu. Odtud nálezy Bělohoubkových propálených i nepropálených písmen v témže rukopise.
Důkaz ničivé činnosti kyseliny sírové v bloku písmenovém je podán Bělohoubkem v jeho methodě oživení písmen. Budiž zde znovu uvedena na pamět: Písmeno po navlhčení destilovanou vodou a osušení se vystaví na jeden a půl minuty účinku na půl zředěné kyseliny solné, načež se omyje vodou, osuší a vystaví účinku na půl koncentrovaného roztoku ferrokyanidu draselného. Písmeno, které po vyloužení kyselinou solnou zmizelo, se objeví přesně čitelné opět, ale v modré barvě. Tento zjev se však ukazuje jen u písma starobylého, podle "Zprávy" asi 120leté písmo to již začíná projevovati. U nového písma, i u padělků, se objeví místo písmene modrá kaňka.
Chemicky se vytvořil z hydroxydu železitého starého písma účinkem kyseliny solné chlorid železitý, který dává s ferrokyanidem draselným berlínskou modř. Bělohoubek toto prostě konstatuje, bez výkladu. Ale tane na mysli otázka, proč u mladšího písma, nebo i u padělků, byť měly vzhled starého písma a byly psány různými železitými solemi - Bělohoubek sám si jich pokusně vyrobil řadu - písmeno neobživne a objeví se kaňka z berlínské modři. Zjev tento objasňuje právě účinek kyseliny sírové z inkoustu v bloku písmene. Zničí tu normální strukturu pergamenu, tím zmizí schopnost jeho ssání i do stran a vzniklý chlorid železitý není s to oddifundovati ze stran bloku do okolí. Vznikne na povrchu jen lehoučký modrý obláček od toho, jak se lehounce znečistí povrch při osušování, ale všechen chlorid železitý zůstal trčet ve hloubi bloku jakoby isolován. Přijde-li pak ve styk s ferrokyanidem draselným, reaguje s ním chemicky všude tam, kde se nachází. A tomu je jen ve tvaru písmene, který si zachoval vlivem nemožnosti se jinam dostati. Tím je ovšem naprosto jednoznačně vysvětleno, že Bělohoubkova reakce není dokonce nějakým "kuchyňským receptem", nýbrž dokonalým obrazem reakce hmot mezi sebou, jen když se domyslí, jak mohou reagovati. To dosvědčují i padělky nebo čerstvé písmo, nedosti staré. Tam nedošlo k porušení ssací schopnosti vlákniny pergamenu, vzniklý chlorid železitý se rozleze v pergamenu až tam, kam může než je písmo osušeno a ferrokyanid reaguje přirozeně až do krajů takto vzniklé skvrny, čímž kontury bývalého písmene musí úplně zmizet. Jestliže tedy se objeví oživení písmene při této reakci, pak nemůže běžeti o padělek. Tomu odporuje i mikroskopický nález v bloku písmenové, jak na to kladl váhu právě Bělohoubek: úplná změna struktury normální vlákniny pergamenu, prosycené mimo to sraženinami hydroxydu železitého.
Zdálo by se, že jen tento nález by mohl postačit k identifikaci stáří písma, jak to provedl Bělohoubek u RK. Skutečně tento nález stačil obraně až do dnes jako směrodatný, neboť je ve svém meritu nevyvratitelný a nenaříkatelný. Ale nestačil Bělohoubkovi, a nestačil, jak ukazují poměry pro pochybovače.
Dotud se stále jednalo jen o spodní vrstvě písma, t.j. o tom, co se vsáklo do pergamenu před uschnutím písma. Je však přihlédnout i k vrstvě svrchní, té, která vlastně tvoří to, co čteme. Tato vrchní vrstva je složena s počátku jen z tannátu železnatého, který rychle se oxyduje na železitý, černý, a klovatiny. Mimo to jsou tu i adsorbované příměsi rozpustných částí, kyseliny sírové, zelené skalice, tam kde je znečistěna, i skalice modré. Rovněž nepatrná část cukrů je tu zachycena. Písmo je chráněno sklovitým povlakem, vytvořeným arabskou gumou po dlouhou dobu před rozkladem. Ale dojde k němu přece. Podle Andrlíkových pozorování je k tomu zapotřebí asi 80ti let, aby se počly projevovati znáky porušení písma. Ty se projevují v podobě zrzavění. Tam, kde byla skalice zelená znečistěna modrou, nedojde k zrzavění po staletích, jak ukazují doklady Bělohoubkovy a - RZ! Ale zde jsme na půdě jen dohadů o tom, jaký se tu odehrává proces. Má se za to, že to působí bakterie, které zkonsumují organickou součást tannátu železitého a jako produkt jich výměny látkové zbude anorganická část v podobě hydroxydu železitého. Toto mínění uvádí také Bělohoubek. Nasvědčoval by tomu nález nezměněného písma kde je skalice zelená znečistěna měďnatou, neboť i stopy mědi jsou jedem pro bakterie. Leč činnost bakterií nedovede vysvětlit změny, které popisuje Bělohoubek na str. 53 "Zprávy" u RK. Nalezl písmena na mnohých místech, kde celá svrchní vrstva zmizela a po písmenu zůstalo to, co je v hloubi pergamenu. Místo svrchní vrstvy pak zbyly mělké jamky. Jinde pak zřetelně odpadla svrchní vrstva písma jen prostě, povrch zbyl hladký, bez jamky.
Soudí na jiném místě "Zprávy", že rukopis byl asi po nálezu čistěn vlhkým šatem, čímž byla vrchní vrstva inkoustu setřena. Podotýká však, že podobný nález, zbytek jamek po písmu, nalezl jen u rukopisů naprosto bezpečně starobylých. Tento nález je ovšem nejpozoruhodnější z celého vyšetření RK, neboť nejen že se vyskytl Bělohoubkovi, je doložen i pokusem Stoklasovým. Jak bylo zmíněno, vědecká řevnivost vedla Stoklasu k tomu, že vypracoval odlišnou methodu ke zjišťování starobylosti rukopisů, ale za cenu ztráty materie rukopisu. A podle něho je rukopis starobylý tehdy, když po vyloužení celé substance inkoustové z pergamenu, zbude nakonec po uschnutí místo písmene jamka tvaru písmenového. Samozřejmě, že nikdo z obrany si ani nepovšiml nesmírného významu tohoto nálezu Bělohoubkova, tím méně koincidence nálezu Stoklasova, který měl býti oposicí proti Bělohoubkovi a zatím nález Bělohoubkův jen zdůrazňuje.
Čeho však je obojí nález průkazem? Jen toho, že normální struktura mechanická a chemická pergamenu v bloku písmene byla tak rozrušena, že stratila soudržnost s ostatní tkání pergamenu. A protože na nejsvrchnější vrstvě pergamenu je zakotvena svrchní část písmene, musí zničením jejím ztratit i soudržnost s pergamenem i ona, a svrchní vrstva písma pak odpadne. K tomu však není dokonce zapotřebí nějakého úmyslného mechanického insultu, např. v podobě přetírání rukopisu šatem. U Martyrologium Romanum (Rajhradský rukopis) stačilo, když přetřel Palacký jemně prstem písmeno, aby svrchní vrstva odpadla. Zřejmě ta okolnost záleží na stupni rozrušení svrchní vrstvy pergamenu.
K tomuto rozrušení nemohlo dojíti jinak než účinkem kyseliny sírové z inkoustu a z rozložené skalice zelené věky. V povrchní vrstvě pak dochází k tomuto rozrušení nejdříve. Příčinou toho je, že se tu stýkají dva zdroje kyseliny sírové nejvíce: ona nassátá volná kyselina sírová z inkoustu, ale směrem k vlhkosti vzlínající, tedy k povrchu, a druhá, vzniklá ze zbytků skalice ve svrchní vrstvě písma. Přesto, že, jak bylo propočítáno, jde o kvanta řádově v jednotkách mikrogramů se pohybující, chemické zákony platí. Potřebují však dlouhé věky, než se jejich účinek projeví. Proto se objeví zkáza písma na povrchu již tehdy, kdy pergamen ještě nejeví známky úplného propálení písmem. Je to jen důkazem, že bylo psáno inkoustem normální koncentrace a že písmo schlo normálním tempem: ani rychle, ani pomalu. U RK speciálně, nedošlo k propálení pergamenu, ale Bělohoubek nalezl jamky po svrchní vrstvě mnohých písmen. Sám upozorňuje, že to nalezl jen u rukopisů bezpečně starobylých. Ve světle našeho vysvětlení celého děje nelze než uznati sdělení Bělohoubka za správné: u rukopisu, kde uplynulo 80 let od napsání, tedy počíná zrzavět, nelze nikdy a nikde setřít svrchní vrstvu písma hadrem. K tomu je třeba namáhavé rasury. Jestliže však písmo RK je již r. 1886 zrzavé, pak nemohlo být napsáno o 80 let nazpět, t.j. kolem r. 1806, neboť by svrchní vrstva jeho písma nebyla mohla odpadnout vůbec, tím méně, aby po ní zbyly nalezené jamky v pergamenu.
Je tedy tento důkaz Bělohoubkův nejzávažnějším z celé jeho vyšetřovací methodiky a on sám jediný by byl opravňoval k závěru, k němuž Bělohoubek došel. Je současně i důkazem správného pojetí účinku kyseliny sírové na pergamen ve starých rukopisech. Je podepřen i nezávislým od Bělohoubka nálezem Stoklasovým. Jestliže tedy se všeobecně najdou v nějakém rukopise známky porušení svrchní vrstvy v bloku písmenovém, pak běží o rukopis velmi starý, několika staletí, neboť ani tato reakce se nedá nijak napodobit. Zůstává majetkem dílny přírody, která pracuje zvolna, ale jistě. Kdyby jen jediné písmeno v RK takovou změnu vykazovalo, a důkaz, že běželo o palimpsest selhal, nelze jej než za starobylý prohlásiti.
Leč toho si obrana nepovšimla vůbec. Vždyť ani Vojtěch, veliký obránce Rukopisů, si té okolnosti nepovšiml. Jak vysoce cenným by byl pro ty věčné popěrače obraz, který by mohl Vojtěch pořídit v přísně tangenciálním osvětlení a za popření žluté barvy písma, jak to dělal Střemcha u RZ! Obraz ten by byl doplnil jeho skvělé fotografie RK a názorně ukázal ony prohlubinky v písmu, proti čemuž již námitek býti nemohlo. Ale, jak řečeno shora, scházel tu duch ofensivní, byla tu konciliantní trpělivost ve vyvracení námitek aniž se řeklo: dost! Ta "třaskavina" byla právě ona kyselina sírová ve svých popsaných účincích, ale nikdo k ní nepřiložil zápalku. Je pravda, že se tu střetají pojmy změn technologických a čistě chemických. Ale nelze je tu lišit od sebe a každý chemik konečně zná i technologický význam změn chemických. Nebylo tedy překážek, aby i čistí chemikové se mohli zamyslit.
Nejinak se vedlo i röntgenologickému vyšetření RZ. Propracoval jsem odborně a dodatečně to, co jsem sám na desce rtg. paprsky r. 1925 obdržel. A tu jsou opět důkazy, které nebyly doceněny nejen Vojtěchem, ale nikdo si toho opět nepovšiml. Dovodil jsem i theoreticky, že RK byl buď vyšetřován rtg. špatnou methodou, nebo byl i Vojtěch podveden, že nebyl vyšetřován vůbec a řeklo se mu, že nebylo nic nalezeno. Sám totiž v té otázce rozhodovat nemohl. Pro RK by rtg. vyšetření bylo sice zajímavé, po stránce vědecké, ale pro průkaz starobylosti nemá významu. Naproti tomu u RZ, kde vlivem znechucení Bělohoubka a V. Šafaříka invektivami Gebauerovými již nedošlo k oficiálnímu chemickému vyšetření, má rtg. nález význam značný. Ale i to nebylo doceněno a v legendě k Vojtěchovým fotografiím je vše odbyto velmi povrchně, čímž se ovšem ztratila mohutnost průkaznosti. Šťastnou náhodou je jen, že ani popěrači nemají dodnes nikoho, kdo by se odvážil s odborného hlediska této slabiny využíti. Ale troufají-li si ještě dnes popěrači na RK, tak důkladně a jak ukázáno, nevývratně vyšetřený, tím spíše by jim kynula, byť opět marná, naděje u RZ. Ale stačilo by, aby dostali řádně propočtený absorpční rtg. nález k vědomosti a jistě by byli skromnějšími ve svých "důkazech". To se však také nestalo, nikdo dnes neví, že takový nález vůbec existuje! Dnes již nestačí, že rtg. vyloučen byl onen klamný "kryptogram" Vhankafecit, že písmo dává stín. Moderní oponent chce vědět proč - a o tom mlčí referát.
Tím se končí tyto úvahy. Vyplynuly jako stručný výtah z obšírné práce "O hmotné podstatě RKZ" z r. 1961 (334 stran), která sotva kdy spatří světlo světa. Jeť v oposici jak s popěrači, tak ale také s obranou. Zamítá a limine jakékoli oprávnění filologie k posuzování starobylosti nějakého rukopisu tam, kde existují důkazy nepopíratelné starobylosti hmotné podstaty jeho. Tento nepopíratelný důkaz tkví v chemických věkových změnách, které způsobuje normální součást každého železitoduběnkového inkoustu, kterým je kyselina sírová ve stavu zcela volném. Tyto změny jsou kvantitativně různého rozsahu, což je dáno koncentrací její v inkoustu již v době psaní rukopisu. Platí-li tento "zákon" o rukopisech všeobecně - důkaz podali jak Bělohoubek, tak Stoklasa, - platí ovšem speciálně i pro RKZ. Dílna přírody nezná výjimek. Ale toto hledisko zůstalo nepovšimnuto obranou až do dnešního dne, ač je to důkaz nenaříkatelný. Má-li moderní obrana ještě míti nějaký úspěch, pak klíč k němu leží jen a jen v akcentaci právě těchto hmotných okolností a v zamítání oprávněnosti jakýchkoli jiných "důkazů", kde se o hmotné stránce Rukopisů nemluví. Je jíti tímto směrem neochvějně a zahájit cílevědomou ofensivu s přesným ovládáním všech chemických otázek, které plynou z úvah zde vyslovených. Klasická obrana, založená na vyvracení filologických námitek, ale naprosto nepochopitelná širokým vrstvám pro specialisovanost, se nedodělala žádných úspěchů, nebo jen nepatrných. Je proto jen zcela otevřeně prohlásit za nesmysl kritisovati rukopis, kde je jeho starobylost dokázána jinak a nevývratně, s theoretickým vysvětlením všech známek jeho starobylosti.
A toto bylo právě úkolem těchto řádek. Budou však opět hlasem na poušti volajícím jak mezi odpůrci tak mezi obránci? "Příjemnější starý blud, nežli pravda jasná, ale nová" řekl Jan Erazim Vocel - a měl pravdu.

Polland Bohumír  (2.7.1891-13.4.1967)   doc. RNDr. MUDr., přednosta Radiodiagnostické kliniky v nemocnici na Bulovce (1931-1949).

Několik kritických poznámek k obraně pravosti Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.
Autor: Bohumír Polland, rentgenolog z nemocnice na Bulovce. Strojopis. Formát 21 x 15 cm. Počet stran 24.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná