Bohumír Polland
Krátký přehled o hmotné podstatě
Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.
listopad 1963
Věnováno jak neinformovaným,
tak i poctivým odpůrcům i obhájcům.

Úvodem.

Ačkoli jsme se dovedli vyrovnat s celou řadou přežitků a klamů staré doby, nebylo ničeho dosud učiněno v otázce Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Stále zůstává v setrvačnosti platným to, co stará doba z průhledných důvodů nalhávala našemu pracujícímu lidu: měl být dále přesvědčen o tom, že český id nikdy neměl žádné staré kultury, že, podle tvrzení Dobrovského, žil jako dobytek v pripetských močálech... Této ideologii přisluhovala přímo nebo nepřímo ona měšťácká inteligence, která se neštítila lid v tom klamat nejpustějším způsobem. Ukazovaly se mu "důkazy", kterým nakonec uvěřil, protože jich při průměrném vzdělání nemohl chápat. Pravda se zakrývala v oslnivé argumenty, ale jen pro toho, kdo nedovedl postřehnout, jak se za nimi často skrývá i nevědomost. Pracující lid tu byl urážen, aniž o tom měl ponětí.
Toho dnes již nesmí být, také nikdo toho nemá zapotřebí, aby tu pravdu zakrýval. Dnes je nejvyšším příkazem mluvit pravdu a právě dorostu. Je to jeden z nejvýznačnějších pokroků naší doby, že se pravdě hledí odhodlaně do očí, byť tím i byly na dně představy, do nedávna za neomylné prohlašované. A na pronesení této pravdy čekají dosud Rukopisy. Dědictvím ze staré doby nám zůstaly představy, které nikdy jednoznačně neprohlásily jich pravost nebo padělanost. Byly to jen boje, v nichž si osoboval právo kde kdo, i lidé naprosto nevzdělaní v těch otázkách. Ale český lid právem chce mít jistotu, neboť ta je proň, podle shora řečeného důležitou. Ať jsou Rukopisy památkami ze 14. resp. 10. století, nebo plody rdící se české literatury v červáncích 19. století, je dnes jednostejno: zde běží o pravdu. Neznámý autor tu stvořil dílo vysoké básnické hodnoty v obou případech jako odezvu českého lidového umění. Ať líčí hrdinské činy české statečnosti, nebo roztoužený cit českého srdce, vždy je to reprodukovaný hlas českého lidu v jeho nejpřirozenější tónině. Lidová tradice je tu zpracována formou, vymykající se oněm mnišským rýmovačkám, prostým ducha, nemá srovnání v celé literatuře, ba i cizí. Tím jsou však Rukopisy osamoceny nejen co do obsahu, nýbrž i co do jazyka, neboť nemají paralel v naší staré literatuře. Stará jazyková setrvačnost, jak na to poukázal již r. 1841 sám Purkyně, je právě důkazem, jak lid sám tvořil jazyl pro sebe. Vždyť bylo možno výtky "nedoložených" slov v RZ vyvrátit nálezem jich, nota bene úplným filologickým laikem (Kolda) z Legendy o sv. Kateřině, mladší o 4 století, než kam klade Purkyně RZ.
Dorost, hlavně mládež, je právem zvědavou a klade proto otázky nejen sobě, ale i jiným, jen aby zvěděla pravdu. Ta pravda jí však byla uměle dříve zakrývána, jen z mocenských důvodů. Nějaká konkretní obviňování dnes nemají smyslu a nejsou cílem těchto skromných řádek. Ale mládež nemá povinnosti za účelem získání pravdy se prokousávat Himalájemi papíru, když je tu způsob zcela jednoduchý: povšimnout si bez zaujetí, jak to vypadá s hmotnou podstatou Rukopisů vůbec. Náš lid je tak šťastným, že má v rukou tyto básnické výtvory, napsané na pergamenech. Oč hůře byl na tom lid anglický, v případě Macphersonovy mystifikace starých skotských balad, nebo mystifikací Chattertonových! Ale dopátral se pravdy: nebyly k tomu staré rukopisy! Výjimku tu tvoří vzácná památka bratrského národa ruského "Slovo o pluku Igorově", kde starobylý rukopis shořel. Byť existoval jen opis, všemi učenci ruskými je jednosvorně uznáván za starobylou památku.
Jak se tedy přiblížit pravdě snadno? Je jen zjistit, zda je hmotná podstata Rukopisů starobylá nebo dílo 19. věku. Je-li podstata jich starobylá, je i starobylé to, co tu napsáno. To je železná logika, stejně jako novodobá podstata prozrazuje původ novodobý. A toto zjistit podle toho, co je dnes o tom známo, je účelem těchto řádků. Čtenář pak nechť si celou otázku zodpoví sám, podle zdravého rozumu, jak to žádal náš badatel světového formátu Aug. Corda již r. 1840.
O otázkách filologických, historických, esthetických a sociologických tu celkem zmínky nebude. Nejen že se nijak nepřipínají ke hmotné podstatě Rukopisů, ač by byly s to přispět k řešení předložené otázky. Ale právě tyto otázky byly onen prožluklý prostředek k zakrývání pravdy tam, kde toho bylo z mocenských důvodů zapotřebí. Ostatně, samy o sobě otázku starobylosti či novodobosti řešit nemohou, jak na to upozornil vážný odpůrce Rukopisů, historik Goll sám. A jeho názor se objevil správným i v době nejnovější.

1.  Co je to "rukopis"?

Rukopis je individuální dílo lidské ruky, vyhotovené za účelem písemného vyjádření myšlének lidského ducha. Ve středověku, až do vynálezu knihtisku Němcem Guttenbergem se psaly, kromě dokumentů, i knihy ručně.

2.  V čem se jeví individuálnost rukopisu?

Hlavně ve tvaru písma, jeho sklonu i položení. Lze v něm zkušenému vyčíst i duševní rozpoložení píšícího.

3.  Je to patrno i u řemeslných písařů starých knih?

I tam lze zjistit zcela patrné odchylky jak ve tvarech, tak i v duktu písma, vlivem oněch vlivů na vedení ruky.

4.  Jakou podstatu má každý rukopis?

Dvojí: hmotnou a duchovní, čili obsah.

5.  V čem záleží hmotná podstata rukopisu?

Je to psací blána, pergamen nebo papír, čím psáno, věkové změny na písmu, psací bláně, tvar, sloh a velikost písma, linkování, jakož i tvar a vybavení písmen začátečních a písmen velkých.

6.  Jaký význam má duchovní obsah pro odhadování stáří rukopisu?

Pouze druhotný. Obsah je vyjadřován jazykem, v němž je rukopis psán. Jazyky evropské za stara neměly žádné gramatiky psané, byl to ustálený jazyk určitého nářečí, v němž se psalo. (Např. nářečí starořecká: attické, jónské, dórské.) Proto je každý starý rukopis zdrojem poznatků o stavu jazyka v tom neb onom místě. U nás, vlivem chudosti starých památek písemných je např. jazyk 13. století téměř neznámý. Není-li možnost srovnání, není možno dobře odhadnout stáří rukopisu jen z jazyka jeho.

7.  Jaký význam má hmotná podstata pro určení stáří rukopisu?

Vedoucí. Změny, které na hmotě rukopisu provedl zub času, jsou naprosto nepadělatelné a nenapodobitelné. Toto pronesl již r. 1840 kustos Musea A. Corda a na tom se nic nezměnilo.

8.  Je možno z hmoty rukopisu určit jeho stáří přesně?

Tam, kde není možné srovnání hmoty rukopisu s hmotou rukopisu bezpečně známého nebo datovaného, je možno jen určit, zda je rukopis novodobý či starožitný, a to naprosto bezpečně. Nelze však udat "datum", kdy vznikl. To je možné jen srovnáním písma, vzhledu rukopisu atd.

9.  Jaký význam má jazykový obsah rukopisu bezpečně jako starého zjištěného?

Je to zdroj pro poznání vývoje jazyka, seznání i vyhynulých tvarů slovních, jinak vysoké ceny pro filologa, mnohdy i pro historika.

R U K O P I S    K R Á L O V É D V O R S K Ý

10.  Co je to RK?

Je to 12 listů pergamenových oktávového rozměru z nichž 10 je spojených, dva volné. Mají 24 stran textu. K nim se druží dva pergamenové proužky, zřetelné zbytky dalších dvou listů. Důkazem je proužek II., tedy 4. strana, který končí slabikou cz, aby 5. strana počínala slabikou - rn, tedy czrn (les).

11.  Co obsahuje RK?

6 básní epických, jimž dány v nové době nadpisy: Oldřich, Beneš Hermanóv, Jaroslav, Čestmír, Ludiše a Lubor, Záboj a Slavoj. Dále 8 básní lyrických s novými názvy: Zbihon, Kytice, Jahody, Jelen, Žežhulice, Róže, Opuščená, Skřivánek a jeden verš ze zlomku.

12.  Je RK ukončené dílo?

Je to jen mizivá část obsáhlého kdysi kodexu. Důkazy toho jsou nadpisy v něm. Tak báseň Beneš je v originále nadepsána: "Počíná sě kapitule šestmecietmá (26) třětiech knih o pobití Sasíkóv". Čestmír je nadepsán: Počíná sě kapitule sedmezcietmá třětích knih o vícestvie nad Vlaslavem. Lyrické básně jsou označeny jako 28. kapitola třetí knihy. Z technického popisu Matouškova je patrno, že mezi 12. a 13. listem scházejí ještě celé 4 listy.

13.  Viděl někdy někdo v novější době celý kodex?

Byl to kostelník Vaňura, který r. 1746 posluhoval kaplanu při kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové. Onen kaplan měl na stole 3 knížky a to neustále, asi v nich čítal. To vyprávěl Vaňura ve věku 88 let starostovi Dvora Králové Josefu Alizarovi, který to dochoval a to v r. 1826.

14.  Jak se stalo, že kodex byl zničen?

Po smrti onoho kaplana byly neprodejné jeho svršky, hlavně knihy, dány do věžního sklepa zmíněného chrámu. Z těch knížek, o nichž myslili, že jsou latinské, se řezaly proužky na obtáčení svěc, aby se neklátily ve svícnech. Že to je pravda, potvrzuje stejně "zpracovaný" kancionál z 15. století, který je uložen v Museu Dvora Králové.

15.  Jak byl nalezen RK?

Dne 16. září 1817 přijel do Dvora Králové Václav Hanka, takto studující práv, aby navštívil svého přítele J. Sklenčku, na něhož později napsal nemotornou oslavnou básničku. Při té příležitosti jevil zájem o dochované prý husitské šípy ve věžním sklepě. Šli proto oba na faru, kde P. Pankrác Borč ochotně vyhověl prosbě Hankově a zavedl je do onoho sklepa. Zámek jim musil otevřít pro složitost systému kostelník Trnka. Dále s nimi šel magistrátní úředník Tinus, pozdější purkmistr a ze zvědavosti ministrant Šafr. Šípy byly v obrovské vysoké skříni. Co Hanka se zabýval šípy, tahal P. Borč, muž nadměrně vysoký, něco ze skříně nahoře položeného a při tom shodil prý ony pergameny. Ty zdvihl ministrant a podal Hankovi se slovy: To budou asi latinské modlitby. Ale Hanka na světle ihned rozeznal, že to je český text.

16.  Je to jediná verse o nálezu?

Jsou tu malé diskrepance co do uložení RK, kde ležel v té chvíli. Není vyloučeno, že ležely na té vysoké skříni, byly zapomenuty a proto řezán onen kancionál. Nebo jsou to zbytky, které byly po ruce ve skříni, neboť jinak by se bylo musilo pro každý list lézt nahoru. Vinen tu je Hanka sám, neboť jemu nejvíc záleželo na tom, aby byl RK jeho vlastnictvím. To mělo proň velký význam vzhledem jeho poměru k Dobrovskému. Prozrazuje to jeho dopis Dominiku Kynskému do Brna v listopadu 1817, kde na konci radostně konstatuje: "Je tedy tento Rukopis nyní můj." (Dostal jej od magistrátu Dvora Králové.)

17.  Viděl někdo jiný RK před Hankou v onom sklepení?

Byl to pozdější c.k. listovní František Šťovíček (nar. 1790), který byl u předchůdce děkana Puše - Ješkeho, jako ministrant v létech 1803-4, za čež byl připravován na latinskou školu. Ten byl často s kostelníkem Trnkou v onom sklepě, měl RK v rukou a poznal, že to není latinské. O tom podal místopřísežné prohlášení r. 1859, dne 7. října u soudu ve Voticích.

18.  Přišla otázka nálezu RK během doby na přetřes?

Roku 1858 vydal knihovník pražské universitní knihovny A. Zeidler, najat policejním ředitelem Päumannem, přes varování Vídně, pět článků v obchodnickém listě "Der Tagesbote aus Böhmen". V nich obvinil Hanku z padělatelství RKZ. Hanka musil žalovat odpovědného redaktora "Tagesbote" pro urážku své cti, Davida Kuha. Hanka před soudem 1859 pod přísahou vypověděl, že RK nalezl, jak udáno, sdělil i opravy, které za dozoru Dobrovského v RK učinil. Jeho výpověď dosvědčili z různých hledisek: P. Fr. Vogel, farář z Obecnice, Jos. Pelikán, adjunkt okresního soudu v Rychnově, Trnaka, pověžný ze Dvora Králové, Jan Šafr, nyní kostelník tamtéž a měšťan Dvora Králové Alois Bürgel.

19.  Jak skončil proces?

Odsouzením Davida Kuha ke strátě redaktorské kauce, k pokutě a dvěma měsícům vězení s posty. Kuh, oběť policie, se odvolal. Nic platno: odvolání bylo zamítnuto, "že není naděje na polepšení". Protože tiskové delikty končily ve druhé instanci, nezbývala než žádost ke kabinetní kanceláři císařově o omilostnění. A tato postoupila nezákonně věc nejvyššímu, kasačnímu soudu, který rozhodl šalamounsky, aby policie neutrpěla ostudu: zprostil Kuha obvinění s tím, že nemůže být urážkou na cti tvrzení, že někdo stvořil tak překrásné věci... Päumann brzy na to se stěhoval do Krakova.

20.  Byl nález RK ještě ověřován?

Dne 29. září 1867 podepsal Šafr pod přísahou na okresním úřadě protokol o nálezu RK před komisí, jejímiž členy byli: Dr. Fr. Palacký, Ant. Vrťátko, Dr. Lad. Rieger, Dr. Porák, purkmistr Bedř. Tinus, Dr. K. Sladkovský a učitel Ant. Víták.

21.  Jaký je z toho úsudek?

Jen otázka, zdali mohli býti uvedení svědkové, včetně Hanky, všichni křivopřísežníci.

22.  Na čem je napsán RK?

Na pergamenu.

23.  Co je v podstatě pergamen?

Pergameny jsou vápnem vyčiněné kožky kozí, ovčí, jehněčí, kamzičí. Holiny po mízdření a omykání se dají opět na určitou dobu do vápna, pak napnou na rámy a nechají schnout. Uschlé se brousí pemzou, křídují, v nové době s přísadou barytu a potřou řídkým roztokem klovatiny. Ve středověku to byla věc tak drahá, že se jí užívalo i jako platidla.

24.  Jakého druhu je pergamen v RK?

Podle oficiálního vyšetření Dra Ant. Bělohoubka, prof. chemie na pražské vysoké škole technického z r. 1886, běží o pergamen připravený z ovčí/jehněčí kůže, vynikající jemnosti a náleží do druhu tzv. francouzsko-německých pergamenů. Jeví veliké změny, způsobené stářím, pozbyl místy téměř vše křídování, takže ho tu jsou jen stopy. Pozbyl většiny hladké vrstvy povrchové, tzv. bělizny, takže je místy houbovitého vzhledu. To přičítá Bělohoubek působení vlhkosti a vzduchu, i mikroorganismů, po věky působících.

25.  Byl kolem r. 1817 pergamen ještě v běžném užívání jako psací blána?

Jen ke zhotovování důležitých listin, doktorských, zednářských a jiných diplomů, jakož i různých smluv.

26.  Kdy založena sbírka pergamenů v Museu?

V létech po r. 1818, kdy Museum založeno na výzvu české, ale porakouštělé šlechty a z velké části jí bylo dotováno celými knihovnami.

27.  Bylo by možné, aby nový pergamen od r. 1817 do r. 1886 by doznal tak pronikavých změn?

Hanka daroval RK Museu, takže byl uložen na ideálním místě, v suché vitrině. Nemohl tedy prodělat tak hluboké změny, kdyby byl nový, jako jiné dokumenty z té doby je nevykazují.

28.  Bylo možno si opatřit kolem r. 1817 takový počet starých pergamenů stejné kvality?

To bylo naprosto vyloučeno, neboť sbírek ještě nebylo.

29.  Čím je psán RK?

Než bude možno tuto otázku zodpovědět, je potřebí se poněkud seznámit s tím, čím se ve středověku psalo a jak se to připravovalo. Jen tak je možné pochopit změny písma, resp. působení věků na písmo ve starých rukopisech.

a.)  Staré rukopisy jsou převážně psány inkoustem, jen výjimečně barvou. Užívání inkoustu způsobilo dochování starých rukopisů, ježto barvy se snadno mechanicky stírají.

b.)  Co je to inkoust?

Je to náplav téměř koloidálně dispersního tannátu železnatého, vyrobeného smíšením odvaru duběnek (třísloviny) se zelenou skalicí, síranem železnatým. Písmo je s počátku modrofialové, ale rychle černá na vzduchu okysličením na tříslan železitý.

c.)  Z čeho se vyráběl inkoust?

Z třísloviny, získané právě z duběnek, ač tříslovina se dá získat také z kůry smrkové. Dále přidána skalice zelená v nadbytku, a klovatina. U nás to byla hlavně sladká smůle našich peckovic.

d.)  Co obsahuje inkoust?

Především všechny součásti duběnek, mimo tříslo: kyselinu gallovou, cukry, klovatinu a škroby. Dále kyselinu sírovou, vzniklou z chemické akce mezi kyselinou tříslovou a síranem železnatým.

e.)  Jsou známy středověké recepty na výrobu inkoustu?

Výroba inkoustu byla ve středověku opředena rouškou tajemství. Spousta nových receptů svědčí, že bylo určitým uměním vyrobit řádný inkoust. Z náznaků je jen známo, že se k tomu užívalo místo pouhé vody i vína nebo piva a že se inkoust ředil octem, pivem, ba i zředěnou kyselinou sírovou. Ale v základě nemohl být vařen jinak, neboť z jiných substancí se nedá pohodlně a levně vyrobit ona černá barva.

f.)  Je známý vzájemný poměr oněch substancí?

Není známý, již proto, že obsah kyseliny tříslové v duběnkách silně kolísá: mezi 20 - 75 procenty. Odtud onen nadbytek skalice, neboť se nikdy nevědělo předem, kolik třísla v duběnkách právě je. Tato nejistota je patrna i v receptech z doby moderní.

g.)  Proč opuštěno užívání duběnkového inkoustu?

Na přelomu 20. století se ještě užívalo tu i tam tohoto inkoustu pro jeho stabilnost a nerozplývavost napsaného písma vodou. Středověk psal péry z ptačích brků, odtud i jméno. Ale zavedením ocelových per se nepříjemně přihlásila ona kyselina sírová tím, že rozežírala silně péra, zvlášť, když inkoust v kalamáři zaschl. Také ono proměňování písma se zdálo obtížným, a proto se již r. 1856 zavedly inkousty alizarinové z indiga nebo krapu, ale porušovaly péra stejně. Jen psaly hned tmavě. Dnes píšeme jen anilinovými barvami, které však nemají žádného trvání. Za sto let písmo zmizí určitě, na světle za rok.

h.)  Co se děje při psaní duběnkovým inkoustem na pergamenu?

Nastane dělení psací tekutiny: koloidní tříslan železnatý s klovatinou utkví na povrchu, všechny rozpuštěné části se nassají pergamenem. Pergamen se tu chová jako polopropustná blána, nepropustná pro koloidní roztoky.

i.)  Co se tedy vsaje do pergamenu?

Voda, kyselina sírová, rozpuštěná skalice zelená, cukry, ocet, součásti vína atd. To se děje tak dlouho, dokud písmo neuschne.

j.)  Vsaje se všechna kyselina sírová do pergamenu, když je přec křídován?

Jen většina, neboť ssací schopnost pergamenu je větší než reakční rychlost mezi kyselinou sírovou a křídou. Tím vznikne zcela jemná vrstvička sádry pod písmenem.

k.)  Na čem závisí množství nassátých substancí z inkoustu do pergamenu?

Na to má vliv jednak doba schnutí písma, jednak tlak na péro při psaní. Za jasných teplých dnů je tento podíl menší, než za dnů deštivých a studených, kdy písmo dlouho schne. Písař nesměl použít ssacího papíru neb jiného vysoušeče, protože by bylo písmo bledé. Musil čekat, až zaschne. Tlakem na péro musil porušit onu vrstvičku klovatiny, aby se inkoust dostal do styku přímo s pergamenem a neulpěl jen na oné klovatinové vrstvě. Byla-li ta vrstva silnější, musil vyvinout větší tlak aby písmeno bylo řádně zakotveno. Tím se také inkoust přímo dostal do hlubší vrstvy pergamenu.

l.)  Jaký vliv má rychlost schnutí na kvalitu písma?

Podle řečeného je patrno, že při psaní povstávají písma dvě: jedno na povrchu, jež čteme, druhé pod ním, neviditelné po napsání. To se projeví až po dlouhých staletích. Vrchní písmo je složeno v podstatě z tříslanu železnatého a klovatiny, spodní z tekutých součástí inkoustu. Při rychlém schnutí písma se zadržuje větší podíl jak skalice, tak i kyseliny sírové ve svrchním písmu, při schnutí pomalém je tomu obráceně. Může tedy příliš rychle uschlé písmo být méně trvanlivé co do barvy, jak vyplyne z dalšího.

m.)  Mění duběnkový inkoust barvu během doby?

Asi po 80 létech počíná přeměna barvy černé v zrzavou a po 120 létech je zrzavou zcela. Při tom svrchní vrstva je zachována, neodpadává, jak zjistil Bělohoubek.

n.)  Co je příčinou zrzavění písma?

Tato otázka není dosud přesně rozhodnuta. Bělohoubek má za to, že je to činnost mikroorganismů, pro něž tříslan železitý je dobrou potravou. Podle mého mínění jsou to volumové změny vlivem účinků kyseliny sírové a skalice. Ty způsobí porušení sklovitého povlaku klovatinového a umožní vniknutí mikroorganismů do nitra hmoty povrchového písma. Že je Bělohoubkova suposice velmi pravděpodobnou, vysvitne níže. Může tu však, jak se domnívám, spolupůsobit i vznik ozonu ve vlhkém vzduchu, i peroxydu vodíku. Tomu by nasvědčovalo rychlé zrzavění písma ve vlhku. Vždyť účinkům jmenovaných dvou látek neodolají ani pyrity, sirníky železa na haldách a mění se po létech ve skalici zelenou.

o.)  Jak je veliká hmota svrchního písma?

Podla Andrlíka lze napsat 1 kapkou inkoustu, t.j. 0,2 g 100 písmen. Připadne tedy na jedno písmeno 0,002 g. Podle receptu Anglické banky jsem vypočetl, že těch 2000 mikrogramů inkoustu jednoho písmene je rozděleno takto: vody je 755,6 mmg, tříslanu železnatého 160 mmg, volné kyseliny sírové 20,6 mmg, volné skalice zelené 20,8 mmg, klovatiny 31 mmg, ústrojných látek jiných 12,0 mmg. Úhrnem tedy 244,4 mmg. Z toho zůstane na povrchu 160 a 31, t.j. 191 mmg, což je vlastní hmota písma. Kromě toho je neurčitelný přírůstek hmoty zadrženou skalici zelenou a kyselinu sírovou. To závisí jen na rychlosti schnutí písma.

p.)  Mohou tak nepatrné hmoty (1 mmg je jedna miliontina gramu) působit změny v pergamenu?

Změny jí způsobené jsou obdivuhodně veliké. Bělohoubek popisuje i pergameny, kde písmo - vlivem přilité asi kyseliny sírové do inkoustu - po staletích vypadá jako propálené do pergamenu. Po 120 létech jsou sice již dobře patrné, ale s přibývajícími staletími jsou stále větší. Na těchto změnách je založena oživovací zkouška na písmo, jak níže sdělím.

q.)  Jsou také stará písma, kde zůstala černá barva zachována?

Takové rukopisy jsou dost vzácné, ale byly popsány Palackým, Cordou, Bělohoubkem a Stoklasou.

r.)  Bylo to snad nějaké záhadné tajemství v přípravě takového inkoustu?

Zachované černé písmo mělo však jinou nepříjemnou vlastnost: opadávalo snadno, někdy při i jen lehkém dotyku. Spodek pak jevil zelené, olivové nebo hnědozelené zbarvení. Stoklasa identifikoval v tom zeleném zbarvení měď, podobně i Bělohoubek. Také Corda to popsal u RZ 1840, ale nedovedl ještě chemicky vysvětlit.

s.)  Jak se mohla dostat měď do inkoustu, či byl snad také inkoust měďnatý?

Tříslan měďnatý je špinavě plavé barvy, ne černý a obdrží se smísením modré skalice, síranu měďnatého s kyselinou tříslovou. Nemůže tedy psát. Za přítomnosti však železnaté soli v roztoku, jak ukázal Střemcha, ihned se tříslová kyselina sloučí se železem a místo tříslanu měďnatého je v roztoku zase modrá skalice a tříslan železnatý. Slučivost kyseliny tříslové s mědí je nepatrná. V inkoustu je nyní o jednu součást více a tou je modrá skalice, ale zcela volná. Ta se vsákne do pergamenu a dychtivě se sloučí s glutinovými vlákny na modrou sloučeninu, jak experimentálně dokázal Stoklasa. - Do inkoustu se mohla dostat dvojí cestou. Buď jako znečistění skalice zelené při její těžení z důlních vod, kde kromě pyritů jsou i měďnaté chalkopyrity. Z nich větráním vzniká modrá skalice. Nebo se přidávala v malém množství jako konservační prostředek proti plesnivění inkoustu.

t.)  Jaký vztah má přítomnost modré skalice k zrzavění povrchového písma?

V její přítomnosti spatřuji potvrzení Bělohoubkovy suposice o činnosti mikroorganismů při zrzavění písma. Zadržené stopy mědi ve vrchním písmu znemožní svým desinfekčním účinkem vegetování mikroorganismů. Tím nenastane konsum železité černé složky a písmo podrží barvu. Proč opadává, sdělím níže.

u.)  Lze činit z barvy zrzavého písma nějaký závěr na stáří rukopisu?

Po tom, co bylo řečeno, je patrno, že to možné není, neboť to jsou změny náhodné. Bylo-li do inkoustu přilito více vody při psaní, je méně inkoustové hmoty v písmu, rez je světlejší, neboť je jemněji rozptýlen. Naopak, při vyschlém inkoustu je hmoty více, rez hrubší a tmavší.
Důležitějším znakem než barva písma je stav povrchové hmoty písma. Kde svrchní písmo buď opadává nebo opadalo, anebo se dokonce objevily písmena, jakoby vtlačená do pergamenu, tam běží o vysoké stáří písma. Čerstvé písmo nemůže nikdy opadávat, je pevně spojeno s pergamenovou hmotou. Tento příznak pokládám za absolutní příznak vysokého stáří nějakého rukopisu, příznak, který nelze nikdy padělat. Opadávání písma a ztráta pergamenové hmoty v podobě jamek je nenapodobitelná.
Čtenář promine, že bylo nutno předeslat několik slov o předmětu, který zdánlivě nesouvisí s danou otázkou. Ale k porozumnění otázky Rukopisů to bylo nutno, neboť dosud nikde nikdo aspoň zhruba, jak zde učiněno, se o tom nezmínil. A otázka pochopení funkce dvojice pergamen-inkoust je abecedou, bez níž se nelza obejít. Od oné "Zprávy" Šafaříkovy a Bělohoubkovy se o tom záměrně nemluvilo, aby nikdo nesprávné vývody nemohl kontrolovat.
Nyní lze 29. otázku zodpovědět: RK byl psán železito duběnkovým inkoustem, jenž byl již r. 1829 zrzavý, jak ukazuje faksimil z té doby pořízený. R. 1886 pak při ohledání chemickém zjištěno, že je již úplně rozložen, nevykazuje ani stop po tříslovině ve své hmotě.

30.  Kdo zkoumal chemicky RK a proč?

Byli to: Prof. Dr. Vojtěch Šafařík a prof. Dr. Antonín Bělohoubek, kteří r. 1886 na žádost musejního výboru provedli vyšetření RK. Bylo to na návrh a naléhání prof. Dr. Jana Gebauera. On totiž počal r. 1880 tam, kde skončil trestní soud r. 1859: obviňovat zatím zemřelého (1861) Hanku z padělání RKZ.

31.  Jaký je charakter písma RK?

Pro svou velmi světle zrzavou barvu je písmo RK poměrně těžko čitelné. Přispívá k tomu i jeho drobnost, která se vyskytovala u starých rukopisů často. Výška písmen kolísá podle měření Bělohoubkova mezi 1,0 až 1,75 mm, nejčastěji je 1,25 mm.

32.  Byla někdy určována doba stáří RK z jeho písma?

Z českých badatelů to byli Dobrovský, který určil dobu písma do let 1290-1320. Emler 1886, který klade písmo do 14. století, z Němců to byl 1843 Pertz, také 14. století, z Francouzů M. Prou, E. Chatelain, Couderc, z Italů Verga a monsig. Ratti. Všichni kladou písmo do 14. století. (Tyto franc. a ital. posudky, dodnes nebyly musejním výborem zveřejněny.)

33.  Co má chemie na rukopise zjistit?

a.)  Čím je psán, zda inkoustem nebo barvou.
b.)  Jakým inkoustem je psán.
c.)  Zda pergamen neobsahuje stop vyškrabaného písma. (Padělatel, nemoha si opatřit nepoužitý starý pergamen, mohl užít pergamenu již popsaného, jehož bylo všude dosti, tím, že prostě staré písmo vyškrabal. Takový pergamen se zove palimpsest.)
d.)  Zda není moderních barviv v ozdobném písmě nebo iniciálkách.
e.)  Zda v pergamenu, mimo písmo nejsou stopy kovových solí.

34.  Může chemie jako taková určit stáří nějakého rukopisu?

Chemie nemá možností určit stáří rukopisu na základě nějaké specifické reakce, jako nemůže určit ročník vína. Ale zjistí přesně, bylo-li psáno železitým inkoustem, barvou nebo nějakým moderním prostředkem vegetabilním nebo nesmytelnou tuší. Nález železitého inkoustu a to v rozloženém stavu opravňuje chemii k podezření, že běží o rukopis starý a k dalším chemicko-technologickým zkouškám, které pak rozhodnou.

35.  Jak lze určit přibližné stáří rukopisu nedatovaného, je-li psán inkoustem a inkoust je rozložen?

a.)  Mikroskopickým vyšetřením svrchního písma, zda má zachovánu vrchní vrstvu či nikoli.
b.)  Mikroskopickým vyšetřením pergamenu pod písmem.
c.)  Chemickým vyšetřením stupně zničení pergamenu pod písmem.
d.)  Exaktním srovnáním nalezených změn se stejně zjištěnými změnami na rukopisech nepochybně pravých a datovaných.

Tohoto pracovního postupu užili Šafařík a Bělohoubek ve své práci z r. 1886. Bělohoubek tu vypracoval methodu, dotud ve světě neznámou.

36.  V čem záleží změny v pergamenu pod písmem?

V úplném rozrušení normální struktury jeho v oblast písmenového bloku.

37.  V čem spočívá původní Bělohoubkova methoda k vyšetření starobylosti písmene?

Jsou to v podstatě tři hlavní zkoušky:

a.)  Zkouška kyselinou octovou: Potíráním písmene po dobu půl minuty tyčinkou a sehnanou kyselinou octovou buď písmo zmizí úplně nebo částečně, nebo zůstane nezměněno. Prvé se jevilo u rukopisů z 18. a 19. století, u rukopisů starších se písmo nezměnilo. (Strana 104.)

b.)  Tzv. zkouška oživovací: Na destilovanou vodou navlhčené, filtračním papírem osušené písmeno se kápne na půl zředěná koncentrovaná kyselina solná. Písmeno většinou po 1 a půl minutě zmizí. Nezmizí-li, omyje se vše a opakuje. Když zmizelo, vše se řádně opláchne destilovanou vodou a osuší. Na to se přikápne roztok žluté krevní soli(na 1/3 zředěný, za studena nasycený roztok) a nechá působit 1 minutu. Pak se vše dokonale umyje a nechá uschnout.
Výsledek: Písmeno buď se objeví dobře čitelné v barvě modré, nebo zelenomodré uprostřed lehkého namodralého obláčku. Nebo se vůbec již neobjeví a v místě reakce zbude modrá skvrna. V prvém případě je reakce kladná. Písmeno po uschnutí je ještě temnější a čitelnější, za 14 dnů ztemní ještě více. Tento positivní výsledek se objevuje u písma staršího 120 let. V druhém případě je výsledek záporný: běží o písmo mladé. ("Zprávy" strana 105.)

c.)  Zkouška čpavková: Oživené písmeno, dokonale již suché, nejlíp za 14 dnů, se potírá tyčinkou se 1-2 kapkami čpavku po 1/3 minuty. U rukopisů ze 14. a 15. století zůstanou písmena čitelna, ani barva se příliš nezmění. U mladého písma a umělých padělků písmeno zmizí, nejvýš někdy zbudou nepatrné stopy. ("Zprávy" strana 107.)

38.  Vysvětluje Bělohoubek vznik těchto jevů?

Nepodává žádného vysvětlení pro spěch v práci z naléhání Gebauerova. Spoléhá, že se najdou následovníci, kteří jeho, jím skromně nazvaný "návod", v podstatě geniální objev, rozpracují. V tom se šeredně zklamal, neboť dosud se nikdo nepokusil opakováním jeho pokusů nebo i jen kritickým rozborem podat vysvětlení, jako důkaz, že to nejsou "kuchyňské recepty".

39.  Lze podati důkaz, že zkoušky Bělohoubkovy mají reálný podklad?

Klíčem k výkladu je ona zkouška prvá, kyselinou octovou. Všude se tvrdí, že zrzavá barva písma je způsobena impregnací vláken pergamenu hydroxydem železitým, rzí, ze rozloženého inkoustu. Ale hydroxyd železitý, získaný z chloridu železitého účinkem čpavku, je rozpustný stejně v kyselině solné jako v 33% kyselině octové. Tak se vyrábí farmaceutický preparát bas. octanu železitého. V starém písmě je však onen "hydroxyd" nerozpustný v kyselině octové, jen v kyselině solné. Nemůže tedy zrzavá barva být přímo hydroxyd železitý, nýbrž sloučenina, která je rozpustnou jen v kyselině solné. Tato sloučenina je vazba železa s glutinem pergamenu, čili pergamen je tu železitou solí "vydělán" tak, jako se vyčiňuje obyčejná kůže tříslem nebo chromem. A tato sloučenina je zřejmě nerozpustnou v kyselině octové, ale rozpustnou v kyselině solné, jejíž dissociační konstanta je 57 krát větší než u kyseliny octové. Rozpuštěna dává chlorid železitý jakoby tu byl hydroxyd železitý přítomný. U umělých padělků, nebo mladých rukopisů, kde se nemohlo pro krátkost doby za úplného nedostatku vody toto vyčinění ještě projevit, tam octová kyselina rez rozpustí hladce, neboť je volný dosud. Písmo pak ovšem zmizí. Tento výklad je prvý v naší literatuře.

40.  Jak dochází k vyčinění vláken pergamenu pod písmem?

O tom mne přesvědčila tato úvaha: Skalice zelená je sloučenina dosti labilní, zvláště v roztoku, rychle se oxydací mění v sůl železitou, zásadité sírany. Za přítomnosti kyseliny sírové pod písmem po napsání, nastává záhy její rozklad: železo se chce sloučit s pergamenem, kyselina sírová pak ničí normální strukturu jeho. Ale to vše se děje nesmírně zvolna, neboť tu chybí - voda! Zničením normální struktury pergamenu nastává úplné přerušení ssání tekutin do všech stran. Nejvíce se sytí povrchní část pod písmem, pak pomalu množství železa ke sloučení s vlákny ubývá do hloubky. Proto nalezl Bělohoubek nejsytější rez ve svrchních částech, kdežto do hloubky je stále světlejší barvy a jemnějšího rozptýlení. Vlivem porušeného ssání zůstane rozpuštěná sloučenina železo-glutin trčet na svém místě a když se ferrokyanidem zapůsobí, vznikne berlínská modř zcela ve tvaru písmen. U pokusných padělků, psaných hnědou železitou solí nebo mladých rukopisů nedošlo ještě k onomu porušení textury pergamenu, není porušeno normální ssání. Jestliže se kyselinou solnou písmeno rozpustí, vzniklý chlorid železitý se rozplizne ihned na všechny strany bez překážky. Reakce žl. krevních solí pak dopadne tak, že se objeví modrá skvrna až tak daleko, kam byl nassát onen chlorid železitý. Takto je zcela nenásilně konečně veřejnosti vysvětlena pravá podstata oživovací zkoušky Bělohoubkovy a dokázáno, že má svůj zcela přesný podklad.

41.  Odpovídá těmto představám i ona zkouška čpavková?

Tato zkouška je vlastně zostřením oné zkoušky oživovací. Nastanouť při různých věkových stupních písma případy neurčité, lehké oživení, které nelze ani zamítnout, ani přijmout. Zde však nastalo vyloučení berlínské modři v oživeném písmenu na změněných vláknech pergamenu. Tato berlínská modř nesmí při účinku čpavku podstatně změnit barvu. Její chemickoadsorptivní vazba se změněným pergamenem nereaguje opět se čpavkem, jako berlínská modř má reagovati: má se proměnit v hydroxyd železitý. Zůstává nezměněna. Je proto správné pozorování Bělohoubka, že je reakce nejpřesvědčivější až po dokonalém uschnutí zkoušeného písmene, nejpřesnější za 14 dnů. Za tu dobu totiž již nastala tak pevná vazba oné vzniklé berlínské modři se změněným vláknem, že jeví ztrátu reakční schopnosti vůči čpavku.

42.  Jaký je tedy vlastně podklad oněch tří zkoušek?

Těmito zkouškami zjišťoval Bělohoubek v základě jen stupeň vyčinění pergamenu vlivem věkových účinků inkoustu pod písmem. A to je skutečně jediná možnost, jak rozeznat starobylý rukopis od nedávného. V tom tkví genialita Bělohoubkova, byť ji ve své skromnosti neakcentoval vůbec.

43.  Užil Bělohoubek ještě jiných zkoušek?

a.)  Prosté vody. Byť se tomu mnozí posmívali, již tím rázem vyloučil, že RK není psán barvou, jak se tvrdilo. Klovatina, jíž je barva zahuštěna, se vodou rozpustí přesnadně, inkoust nikdy. A barva byla za těch dob jediné možné útočiště pro padělatele, neboť nesmytelné tuše ještě neexistovaly. Tyto jsou vyrobeny pomocí boraxova mýdla ze šelaku, ale poznají se snadno, byť je voda nerozpouštěla: nedají otisk na navlhčeném papíru v kopírním lisu. (Andrlík.) Je tedy padělatelské "řemeslo" vlastně nemožné!

b.)  Vanadanu amonného, ke zjištění stop třísloviny ve zbytcích inkoustu resp. zachované povrchní dosud vrstvy v RK. Tato sloučenina totiž dává s tříslem sytou černou barvu. Zkouška dopadla všude negativně, tříslovina byla mikroorganismy všude ztrávena.

c.)  Mimo to všech běžných zkoušek na železo a kyselinu sírovou. Tuto dokázal jako vázanou, což odpovídá skutčnosti.

d.)  Zjistil mimo to extrakxí svrchní vrstvy písma, že jako koloidu bylo užito v RK klovatiny, ne klihoviny zvířecí.

44.  V čem spočívá Stoklasova methoda k zjištění stáří písma?

Jen opět v zjištění stupně vyčinění resp. porušení pergamenu pod písmem. Loužením úřezku z rukopisu se musí dosáhnout toho, any písmeno vymizelo zcela a na uschlém pergamenu pak zbyla mělká jamka. To se však daří u rukopisů starších tří set let, je tedy méně citlivou než Bělohoubkova, mimo to je třeba porušit vzácný často rukopis odstřižením malé jeho části. Je jen potvrzení výkladu, který tu byl dán ke zkouškám Bělohoubkovým.

45.  Jak se choval RK vůči všem těm zkouškám?

Naprosto stejně, jako nepochybně starobylých deset rukopisů ze 14. století, datovaných. Naproti tomu u 18 rukopisů z let 1880-1767, dopadly oživovací zkoušky naprosto negativně.

46.  Lze setřít mechanicky písmo u mladého rukopisu?

To je nemožné, jak ví každý z vlastní zkušenosti. Písmeno je pevně zakotveno do psací podložky, zvláště tomu bylo u inkoustů duběnkových, kde je mimo to i jaksi přilepeno klovatinou.

47.  Jeví RK známky stírání písma?

Ona převážná ztráta svrchní vrstvy písma vedla Bělohoubka k mínění, že někdo vlhkým šatem RK čistil. (To se stalo u RZ.) Tomu odporoval Šafařík, ne nesprávným poukazem na to, že by musily být rozmazány kresby iniciálek. Jisto je, že RK pro barvu těžko čitelný, byl ještě hůře čitelný zašpiněním tím prachem z onoho sklepa. Nelze tedy nijak vyloučit, že Hanka se snažil ten prach setřít, třeba jen kartáčem. To by však stačilo k mechanickému odstranění svrchní vrstvy písma také. Vždyť Palackému odpadávalo písmo z Rajhradského rukopisu jen po pouhém dotyku prstem.

48.  Jak tedy došlo ke ztrátě svrchní vrstvy písma?

K tomu je slovně citovat nález Bělohoubkův uvedený ("Zprávy" strana 53): "Na místě nejednom, například na straně b/listu osmého a v řádkách dolejších na straně a/listu pátého, je písmo do pergamenu jaksi vtisknuto, takže tvar písmen tvoří mělkou vydutinu v pergamenu. Okolnost tato se vyskytuje, pokud moje zkušenosti sahají, výhradně jen v rukopisech starých, po jichž vzdělání uplynuly věky." (Všechna zdůraznění jsou Bělohoubkova.)

49.  Co značí tento nález?

Že na popisovaných písmenech nedošlo jen ke ztrátě povrchní vrstvy písma, nýbrž že tu zmizela i částečka tkáně pergamenu, v místě zakotvení písmene.

50.  Lze tento jev vyložit?

Jen tím, co bylo řečeno o účinku rozkladném kyseliny sírové z inkoustu a skalice zelené v pergamenu vzniklé. Písmo je zakotveno mezi vlákny pergamenu a udrží se tu tak dlouho, dokud nejsou vlákna ta rozrušena. Největší koncentrace kyseliny sírové vniklé z inkoustu a vzniklé ze zelené skalice, nastává právě v povrchových partiích pergamenu těsně pod písmem. Zde, jak Bělohoubek pozoroval, nastává také nejhrubší nános železité soli, vyčiňující pergamen. Tím však vzniká zvětšování objemu hmot mezi vlákny, zakotvení je jaksi odskřinováno, co lamelou rozrušeného povrchu pergamenu, čímž písmeno ztrácí znenáhla, ale jistě soudržnost s podkladem. Stačí pak nepatrný někdy impuls, aby celá ta lamela se odloupla s povrchu.
V tom směru je poučnou nehoda, která se stala Bělohoubkovi při sušení omytého místa na 9. listu. ("Zprávy" strana 35.) Nad kahánkem ve značné výši se náhle pergamen lehce smrštil a mžikem se hoblinkovitě odloupla část jeho i s dvěma slabikami písma tak dokonale, že nebylo po nich stopy. Ani již se nedaly oživit. Pergamen tu byl tedy již dokonale porušen rozkladnou činností inkoustu. Takové změny, jak shora vylíčeny, nelze napodobit ničím na světě. Proto pokládám defekt pergamenu pod písmem za absolutní důkaz starobylosti nějakého rukopisu.

51.  Čím jsou psány rubrikace v RK?

Je jich celkem 50 a, jak Bělohoubek zjistil, jsou psány rumělkou, tedy sirníkem rtuťnatým, ve středověku nejrozšířenějším červeným barvivem. Podle Šafaříka je zahušťovadlo zde vaječný bílek; velmi nepatrně pouští některé písmeno vodou.

52.  Čím jsou kresleny ozdůbky?

Opět rumělkou, žádné novodobé barvivo.

53.  Čím jsou psány mikrografy v RK?

Velké ozdobné písmo nepsal písař sám, nýbrž maloval iluminátor. Aby věděl, co tu má kde vykreslit, písař mu maličkým písmem to označil. Tato maličká písmena pak byla "utopena" v malovaném písmu, ale ne všude. Tak v RK je těch mikrografů zachováno 7. Jsou psány , podle reakce Bělohoubkovy, železitým inkoustem.

54.  Co nalezeno v iniciálkách RK?

RK má celkem 7 iniciálek, vyložených, jak zjištěno, pravým zlatem. Iniciálka I. je barvy zelené, II. červené, III. zelené, IV. modré, V. červené, VI. zelené a VII. zelené. Červené iniciálky jsou provedeny podle zjištění Bělohoubka rumělkou, zelené malachitem (basic. uhličitan měďnatý), výjimku tvoří iniciála IV., která je pokryta - berlínskou modří, tedy barvivem úplně novodobým. Leč Bělohoubek zjistil, že tato berlínská modř je třetím nánosem barevným na iniciálce, že tedy byla třikrát opravována. Vespod je rumělka, na ní malachit a navrch berlínská modř. A jak ukazují kolorované faksimily, byla omalována asi v létech mezi r. 1835-1845. Faksimil před r. 1835 vykazuje strakaté kolorování červenozelené, faksimil po r. 1845 pak je kolorován modře. I pod oním zlatem nalezl Bělohoubek v krajích stopy rumělky, tedy barvivo původní. Gebauer ovšem pořadí barev obrátil a naeskamotoval berlínskou modř i pod staré zlato...

55.  Mají vůbec barvy iniciálek průkaznou hodnotu pro stáří rukopisu?

Iniciálky se dělaly vždy dodatečně a někdy vůbec nedodělaly! To ukazují rukopisy, kde jsou jen předkresleny, ale nepoloženy barvou. Mimo to ony barvy snadno opadávaly, tedy se u vzácnějších rukopisů i opravovaly. Zde zřejmě to nastalo, ale hloupě; restaurátor neměl dosti vkusu, aby silně opadanou iniciálku IV. dal opravit buď zeleně nebo červeně. Jak patrno, mohly být iniciálky opravovány kdykoli a kýmkoli. Iniciálky v RK jsou však důkazem, že Rukopis byl zhotoven pro osobnost vznešenou. Pro obyčejného smrtelníka by je nikdo nevykládal pravým zlatem!

56.  Jeví RK známky starobylosti?

a.)  Pergamen je věkovitý a jeví značné porušení stářím.
b.)  Je psán železitým inkoustem, nikoli barvou. V inkoustu je rozklad dokončen, nikde tříslovina.
c.)  Vrchní vrstva písma většinou vymizela.
d.)  Na mnohých místech jsou defekty pergamenu pod svrchním písmem v podobě mělkých jamek.
e.)  Spodní písmo vykazuje prostoupení vláken pergamenu do hloubky solemi železitými.
f.)  Vyčinění pergamenu těmito solemi dosáhlo stupně, jaký zjištěn u 10 rukopisů ze 14. století. To ověřily zkoušky Bělohoubkovy, jichž výsledek se shoduje s theorií.
g.)  Rubrikace jsou provedeny starým barvivem.
h.)  Také iniciálky neobsahují novodobých barviv, kromě IV., jak shora vylíčeno.

57.  Jak zněl závěr práce Bělohoubkovy?

Dne 24. února uzavřel Bělohoubek svou práci ("Zprávy" strana 122) takto: "Uváživ výsledky zkoumání RK zrale a nestranně, dospívám při závěrku této zprávy k posudku tomuto:  Rukopis Kralodvorský se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak, jako nepochybně starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade." (Zdůraznění Bělohoubkovo.)

58.  Učinil nějaký závěr prof. V. Šafařík, který paralelně a zcela nezávisle vyšetřoval RK?

Zpráva Šafaříkova i celá práce je daleko stručnější, ale zabývá se týmiž náležitostmi, jako Bělohoubkova. Leč Šafařík u každého oddílu hned podává svůj úsudek, takže od souhrnného závěru upouští.

59.  Vznikla kritika práce Bělohoubkovy?

Prvá kritika se objevila od Stoklasy, který těžce nesl, že nebyl zásahem Šafaříkovým pojat do oné chemické komise. Oponoval, ale nakonec uznal výsledky Bělohoubkovy.
Druhá kritika se objevila od prof. Wislicena. Gebauerovi běželo o to, aby práce Bělohoubkova byla uznána za nicotnou. Jeho rádci, prof. Raýman, dále chemik přeloučského cukrovaru Diviš a prof. Strouhal, kteří také vyráběli padělky, aby jimi oklamali Bělohoubka, po publikaci práce zmlkli. Strouhal sprostředkoval - potomní dvorní rada -, že Gebauer mohl Wislicenovi předložit překlad Bělohoubkových částí zprávy k posouzení. Ten odmítl výsledky Bělohoubkovy s tím, že padělky lze také tak upravit, aby dávaly jím nalezené reakce u rukopisů starých.
Do této kritiky se navezl jako prvý Stoklasa. Vytkl Wislicenovi právem, že svůj elaborát dělal na třech rukopisech: z r. 1690, na pergamenu z r. 1849 a moderním nadpisu. Byť zcela nesouhlasil s oním oživováním písmen, vytkl, že Wislicenus vůbec opomněl mikroskopické vyšetření. Praví v Božíhodovém čísle Národních Listů 1887 slovně: "Prof. Wislicenus, jak vidno, ani dostačujícího materiálu, ani hlouběji nepozoroval vlastnosti inkoustu na různých pergamenech různého stáří; on neužil nutného výzkumu mikrochemického za vlivu i jiných agencií chemických, proto celé jeho patrere se zvláštním sebevědomím publikované, pozbývá naprosto veškerého významu." Napsal - 27 letý chemik... Pokud jde o ono oživování však, v následujícím článku 22. ledna 1888 - užívá ho na pergamenech v Amploniově sbírce rukopisů v Erfurtě - stejně jako Bělohoubek. Bělohoubek se stejnou rozhodností v Osvětě 1887 a ze stejných důvodů, jak je udal Stoklasa a zakončil svou odpověď slovy... "Tím nabývám práva k následující odpovědi: Prohlašuji prof. Wislicena - ač jeho záslužné působení v oboru chemie theoretické uznávám - za nekompetentního odborníka ve sporu o správnosti mikroskopického a mikrochemického zkoumání RK. Odmítám s rozhořčením jeho příkrý, nespravedlivý a nesprávný posudek o zprávě mé v příčině zkoušení RK." A prof. Wislicenus? mJiž se neozval, neboť asi pochopil, že ho tu podvedl - Gebauer svým referátem!
Třetí kritika byla pozdní. Roku 1934 se sešlo 8 universitních profesorů filologie, aby konečně bylo proneseno závěrečné slovo o Rukopisech, výstavou v Národním Museu ukázána veřejnosti jich falsifikace a vydán spis o tom. Dr. Grund, jeden z redaktorů Ottova "Naučného Slovníku" již spis ten zařadil do dodatků jako vyšlý. Ale prof. Šimák se dříve obrátil dotazem na prof. chemie pražské přírodovědecké fakulty o dobré zdání o práci Bělohoubkově a jeho závěrech. A došla odpověď, z níž vyňato:... "Z chemického vyšetření lze i v dnešní době učinit pouze závěr pravděpodobnostní pravosti či pravděpodobném podvržení, v předpokladu, že podrobnějším vyšetřením velkého množství míst na různých stranách R nebudou nalezeny látky, jež by a priori vylučovaly pravost.
Tento pravděpodobnostní závěr také správně učinil prof. Dr. Antonín Bělohoubek ve své zprávě o chemickém prozkoumání RK, které vykonal v létech 1886 a 1887." Podepsáni: pp. Křepelka, Plzák, Štěrba-Böhm, Tomíček, Vojtěch. (27.4.1935) Výsledek: Ona komise se rozešla, spis dodnes nevyšel.
Kritika poslední, ovšem jen nevědecká, pochází z r. 1937-8, kdy se dal svést Doc. anorg. chemie z Brna, ThDr. RNDr. F. Schacherl redakcí časopisu "Věda a život" k napsání polemických článků, jichž výsledek byl žalostný. Nechemik Matoušek a chemik ing. Andrlík tu měli lehkou práci. Rozdrtili vývody jeho důkazy jeho nevědomosti o celé materii tak, že nejen neodpověl, ale i ohlášené o tom přednášky odvolal...
Ještě je se zmínit o spisu prof. Schneidra, který jako bývalý asistent Bělohoubkův a jeho nástupce odpověděl 1921 na ony pověstné námitky Gebauerovy, našeptané mu rádci. Ale nepokusil se, aby opodstatnil výzkumy svého učitele theoretickým výkladem jeho vyšetřovací methody.

Dodatek.  Nebyla učiněna zmínka o rasurách v RK. Nepokládám tuto otázku za významnou, ježto RK není palimpsest. Jako mohl někdo opravovat iniciálku N berlínskou modří, tak mohl také škrábat v RK. To se také stalo a bylo také odhaleno.

R U K O P I S    Z E L E N O H O R S K Ý

60.  Co je RZ?

Jsou to dva pergameny foliového formátu, na nichž je napsáno 8 stran textu.

61.  Co obsahuje RZ?

Je to nepatrný zlomek epické, dříve jistě rozsáhlé básně v desítistopém verši bez rýmu. Devět prvých veršů je zřejmě zakončení básně předchozí, další verše jsou začátkem básně druhé. Tato se zove "Libušin soud" podle jejího obsahu, a do r. 1859 se tak nazýval celý Rukopis. Podle LS vzdělal Wenzig libreto k Smetanově opeře "Libuše". Celé je nezakončeným torsem.

62.  Jak byl nalezen RZ?

Nález byl do r. 1859 zahalen úplným tajemstvím. Když totiž 13. dubna 1818 František hrabě Kolowrat-Liebsteinský, nejvyšší purkrabí království Českého vydal provolání k založení Českého Musea, došel ho v listopadu 1818 anonymní tužkou psaný dopis, zaslaný z malostraneské pošty. V něm neznámý vlastenec zaslal ony dva pergameny s tím, že je nalezl a zachraňuje před svým pánem, který jako zažraný "německý Michl" by je raději zničil a ne daroval Museu. Dodává, že když vlhkou houbou přetřel písmo, aby pergamen očistil od spousty špíny, že černé písmo se ztratilo a objevilo písmo zelené.

63.  Jak byl přijat nález?

František hrabě Kolowrat zaslal RZ Kašparovi hraběti Sternbergovi do Radnic. Ten požádal známého slavistu Puchmajera, tamního faráře, aby rukopis přečetl a přepsal. Puchmajer sice udělal jakýsi faksimil v zelené barvě, ale přečetl špatně, ani se záměnou stránek nedopátral smyslu obsahu. Provedl však řadu oprav poškozených písmen červených. Tento přepis jeví množství chyb. Puchmajer ukázal přepis Dobrovskému, který ihned to prohlásil za padělanou mazanici. Také Dobrovský nepřečetl LS, a když Jungmann s Hankou se pracně dopátrali smyslu, nařkl je z padělání toho. Závadou v RZ pro Dobrovského bylo právě jméno Čech, které již bylo pro něho z jeho bádání vyřízeno: představa o nekulturnosti Čechů byla pro něho silnější. Proto také nedoufal, jak zaznamenal Palacký v jeho nekrologu r. 1833, že český jazyk se někdy stane jazykem vzdělanců... Ovšem RK byl pro něho nejkrásnější památkou počátku 14. století!

64.  Zvědělo se přesně, kdo nalezl RZ?

Zásluhou historika prof. V.V.Tomka. Nálezce, důchodní Josef Kovář, ukázal svůj nález ve sklepě mezi odloženými spisy na zelenohorském zámku, r. 1817 děkanovi Boubelovi v Nepomuku. P. Boubel ukázal pergamen P. Zemanovi, svému důvěrníku, tehdy lokalistovi v Prádle u Nepomuku. Když se P. Boubel marně pokoušel rukopis přečíst, vyzval po onom provolání Kováře, aby zaslal pergamen do Musea do Prahy. A on to učinil, jak vylíčeno, anonymně. P. Zeman se r. 1859 dověděl z novin o soudním projednávání otázky Rukopisů a 17. února poslal V.V.Tomkovi dopis, že LS byl skutečně nalezen prostým člověkem, jak mu sdělil zatím zvěčnělý P. Boubel (1834) a pergamen ten ukazoval. Tomek se dne 25. března vypravil do Nepomuku, přizval k rozmluvě c.k. notáře Václava Poláka. Tu P. Zeman protokolárně prohlásil, že v témže pokoji, co nyní jednají, mu ten pergamen byl ukázán děkanem Boubelem několikrát.

Druhé nezávislé svědectví pochází od malíře Horčičky, který byl restaurátorem obrazů na zelenohorském zámku. Tomu pod rouškou tajemství sdělil r. 1829 P. Boubel, jak byl rukopis objeven, že jej nerozluštil, než dvě slova, Staglav a Radbuza, a že z jeho návodu byl zaslán do Prahy. A že by mu nikdy nedosvědčil, že s ním o tom mluvil!

Horčička věrně zachoval tajemství až do r. 1850, kdy celé za účelem dochování sdělil P. Krolmusovi, který to zapsal. Ale P. Krolmus se obrátil na P. Voříška v Žinkovech, který tam kaplanoval od r. 1846. P. Voříšek upozornil na posledního pamětníka P. Zemana. Když pak zemřel Fr. hrabě Colloredo-Mansfeld r. 1852, mohl Horčička bez nebezpečí před 4 svědky celou věc sdělit i Hankovi, aby vše zůstalo známo než sám zemře. Někdo však přece něco někde utrousil, Kovář vyhozen ze služby a v největší bídě, jako alkoholik, zemřel r. 1848. Horčička pak zemřel 1856.

65.  Co vysvítá z těchto dvou svědectví?

Že je i notářsky ověřeno, že RZ byl skutečně nalezen J. Kovářem. Sice vlastencem, ale neschopným něco tak krásného vyrobit. Dále je naprosto pravděpodobný údaj Kovářův o tom, že bylo písmo původně černé. Tomu nasvědčují nálezy jiné.

66.  Na čem je napsán RZ?

Na pergamenu špinavě plavé, skoro neurčitelné barvy, která je přerušována spoustou nečistot do pergamenu vniklých. Povrch jeho je nestejně drsný, je poměrně silný, ale nestejně, hrubě mízdřený, nese stopy přerušeného nahnívání. Na 4. straně nahoře je skvrna od vyšetřování taninem z r. 1835, na 5. straně modrá skvrna od vyšetřování Šafaříkem r. 1886. Okraje listů jsou nerovné, nad poslední řádkou 1.1/2 je velký otvor. Celkem je patrna na prvý pohled velká sešlost pergamenu.

67.  Lze pokládat pergamen RZ za novodobý?

V nové době se nikdy nevyráběl tak neuměle připravovaný pergamen. Jsou známy mnohé rukopisy ze století 13. 14. 15., jichž pergameny jsou již naprosto normálně připraveny.

68.  Je možné, aby byl pergamen RZ uměle takto zničen?

Zašpinit lze každý pergamen, nelze však na něm vyrobit např. ono přerušované nahnívání. K tomu je třeba práce dlouhých věků.

69.  Je pergamen RZ palimpsest?

O to byly spory, neboť v případě palimpsestu by bylo jasné, odkud se RZ vzal. Leč otázku tu rozřešila fluorescenční fotografie a röntgenologické vyšetření. Oběma methodami dokázáno, že pergamen RZ není palimpsest.

70.  Čím je psán RZ?

Tato otázka působila největší potíže, na níž ztroskotalo mnoho odborníků.

a.)  Především je to barva písma. Víme z řečeného, že nálezce sdělil, jak se mu černá barva po přetření vlhkou houbou proměnila v zelenou. Písmo, jak se to jevilo již Palackému, J. Šafaříkovi a Cordovi kolem r. 1835, je úplně celé v bláně, nic z něho nevystupuje nad povrch. Schází tedy jeho svrchní vrstva. Je skoro šťávově zelené, s lehounkým nádechem do hněda, skoro hedvábného lesku, hladké. Zjevně jsou to zbytky spodního písma, které zbyly v pergamenu po odpadnutí vrstvy horní.

b.)  Písmo lehounce proráží i na druhou stranu, což je patrno zvlášť na Vojtěchově fluorescenční fotografii.

c.)  Kromě tohoto zeleného písma jsou tu obvyklé linky od linkování, do něhož je text vepsán. Tyto linky jsou rovněž zelené barvy. Jsou tedy psány stejným inkoustem jako běžné písmo.

d.)  Velká písmena, zvláštní značky a neobvyklé stínování okrajů některých písmen, jsou provedeny červeně. V souhrnu jeví RZ celou řadu zjevů, které působily od počátku rozpaky.

71.  Byly pokusy o rozřešení těch záhad?

Prvý, kdo připadl na myšlénku chemického vyšetření RZ byl sám Dobrovský. Když však Steinmann prohlásil, že by většina rukopisu při jeho vyšetřování vzala za své, odmítl toto Dobrovský se slovy: "Es könnte am Ende doch echt sein". (Mohlo by to nakonec být pravé.) A tím záležitost skončena.

72.  Kdy byl RZ skutečně vyšetřen oficiálně?

Prvé orientační vyšetření bylo r. 1835, od něhož je ona taninová skvrna. Tehdejší kustos Musea, Augustin Josef Corda vyšetřil taninem slovo "ogubi" za přítomnosti Pavla J. Šafaříka a Františka Palackého. Slovo brzy zčernalo na důkaz, že bylo psáno železitým inkoustem. Pergamen zhnědnul.

Druhé oficiální vyšetření je provedeno opět Cordou. Když totiž P.J. Šafařík a F. Palacký se chystali vydat své stěžejní dílo v těchto otázkách "Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache", požádali, aby měli jistotu, Cordu v důkladné vyšetření LS. Z toho vznikly dva posudky Cordovy: z 2. ledna 1840 a 7. března 1840. Od té doby nebyl, kromě fotograficky a röntgenograficky, RZ vyšetřován chemicky.

73.  K jakému úsudku došel A. Corda?

Z obsáhlých dvou posudků lze podat zde jeho výtah:
a.)  Pergamen je hrubý, nemá vlastností novějších pergamenů italských.
b.)  Rasury jsou staré, provedené již při psaní.
c.)  Dvorce kolem písmen vznikly průběhem věků.
d.)  Není stop po vyškrabaném písmě.
e.)  Je dvojí vybarvení iniciálek, spodní rumělka a pozdějším suříkem.
f.)  Psáno železitým inkoustem, ne ústrojnou barvou.
g.)  Písmo má všude touž barvu, proráží na druhou stranu pergamenu.
h.)  Dochází k přesvědčení, že čistěním odstraněna svrchní vrstva písma, neboť všude chybí.
i.)  Nedovedl si vysvětliti onu zeleň písma.

74.  K jakému závěru došel Corda?

Cituji slovně: "Považoval bych za směšné, kdyby někdo, i při chatrné technické a starožitnické zkušenosti i trošce cviku v duševním vidění, chtěl náš rukopis považovat za novější výtvor; proti tomu chrání zajisté každého zdravý rozum a trocha vědeckého vzdělání. Šperky, domácí nářadí z neústrojných hmot, hliněné nebo kovové nádoby lze sice klamně napodobit, avšak i zde se podaří podvod pouze u lidí ukvapených, nezkušených, povrchně pozorujících. S hmotami ústrojného původu jsou takové klamy daleko nesnadnější, téměř nemožné." Corda ovšem netušil, že "zdravý rozum" dovede také lidi - opustit!
Lze tedy otázku 70. zatím zodpovědět jen částečně: RZ je psán inkoustem železitým.

75.  Byla dále sledována otázka zelené barvy písma RZ?

Zajímala i našeho největšího fysiologa Purkyněho, když psal r. 1841 kritiku onoho díla P.J. Šafaříka a Fr. Palackého. Ač uznává tu autoritu Cordovu plně, sám není také s to si věc vysvětlit. Leč pro něho ta otázka neměla zvláštního významu, ježto jeho kriteria pro posuzování starobylosti rukopisů byla jiná. O tom níže.
Po útoku Zeidlerově (viz 18. z RK) přednášel s demonstracemi o RZ dne 28. listopadu 1858 o LS prof. pražské techniky Jan Staněk. Ale i on se nedopátral původu oné zelené barvy, byť se snažil ji vysvětliti reakcemi železa. Za zmínku však stojí výrok tohoto muže: "Nejpodstatnější výminka vědy jest poctivost; jakého ducha pak jest ten, kdo ve jménu vědy a pravdy lež hájí"...
Aktuální se stala ona otázka r. 1886, kdy Sickel, prof. vídeňské university ještě hájil, že to jsou zjevy oxydační na železe inkoustu. Přitom tvrdí Stoklasa, že již r. 1863 bylo chemikům známo, že jsou také inkousty měďnaté. A dne 19. května, na základě experimentu uveřejňuje Stoklasa, že ona zelená sloučenina je měďnatá vazba mědi s glutinem v pergamenu. V. Šafařík došel k témuž nálezu přímo na pergamenu RZ, dne 8. června, ale jeho nález byl objeven teprve v jeho pozůstalosti.

76.  Byl RZ vyšetřen chemicky v nové době?

Bělohoubek se zmiňuje ("Zprávy" strana 65) o nálezu železitoměďnatého inkoustu ve spise "Agendy" ze 14. století a slibuje, že při vyšetřování RZ o tom učiní zevrubné sdělení. Byl tedy v nitru zřejmě přesvědčen, že je tu analogie mezi "Agendami" a RZ. Leč k tomu nedošlo. Znechucen podlým jednáním Gebauerovým odmítl, stejně jako V. Šafařík, vyšetřování RZ. Vědělť předem, jak by dopadl výsledek toho. Nebyl tedy RZ v nové době vyšetřen již vůbec, takže zbývá jen vyšetření z r. 1840.

77.  Jak se tedy dívati na zelenou barvu písma RZ?

Nejinak, než jako na stopy vsáklé modré skalice a železitého inkoustu do pergamenu, (viz otázku 29. z RK) ze znečistěné skalice zelené skalicí modrou.

78.  V jaké chemické vazbě lze tu měď předpokládat?

V literatuře se objevuje všude mínění, že je to měděnka, basic. uhličitan měďnatý. Tomu však odporuje onen hedvábný lesk písma, neboť měděnka má vždy hrubou krystalinickou strukturu. Mimo to v kyselém prostředí, které tu je, se nemůže vyvinout uhličitan. Nelze proto než souhlasit s názorem Stoklasovým, že běží o vazbu mezi mědí a glutinem pergamenu. To je nejpřirozenější.

79.  Byla existence mědi dokázána také jinak?

V r. 1925 röntgenologickým vyšetřením RZ. Tak mohutný relativně stín nemůže nikdy dát písmo čistě železité a podle barvy nemůže běžeti než právě o sloučeninu měďnatou. Jiné tak zbarvené sloučeniny nějakého kovu, který by vrhal tak sytý stín, kromě mědi neznáme vůbec.

80.  Co ještě objevilo rtg. vyšetření?

Neexistenci onoho VHANKAFECIT na místě tzv. kryptogramu.

81.  Co je onen "kryptogram"?

Na konci 62. řádky (strana 4.) je místo písma výplň ze spleti červených čar a křivek, nic nám nezobrazujících. Ale Ladislav Dolanský r. 1899 v nich "vypozoroval" zmíněný "podpis" Hankův. Učinil to z vytečkování tohoto místa Hennigovou litografií při pořizování faksimilu pro dílo P.J. Šafaříka a Fr. Palackého. Co se kolem toho dálo, o tom pomlčím, neboť je to nedůstojné vážnosti celé otázky. Vojtěchovými fotografiemi z r. 1930 konečně toto monstrum zmizelo v propadlišti.

82.  Jaký význam má to stínování písmen červenou barvou na tak mnohých místech?

RZ je psán, jako velmi staré rukopisy, bez dělení slov. Tím docházelo k oněm nesmyslným interpretacím, vzniklým také z neznalosti jeho jazyka. Ale již r. 1841 odkryl Purkyně, že onen červený stínek značí počátek slova, neboť je důsledně prováděn. Zajímavo je, že k témuž nálezu dospěl hospodářský adjunkt Straširybka, r. 1859, neznaje práce Purkyňovy. Purkyně pak tvrdí, že ty stíny provedeny byly až v době, kdy se počalo s dělením slov vůbec.

83.  Jsou ještě jiné značky v RZ?

Je jich tu značné množství v podobě různě položených křížků ležatých a pod. Purkyně jim přikládal význam emfatický, neboť některé svým tvarem se zdají připínat ke smyslu textu. Střemcha a Šerý jim přikládají výraz hudební při deklamaci. Tyto značky, místo hudebních not, jsou známé již z 9. století.

84.  Jakého druhu je písmo RZ?

Podle Šafaříka a Palackého je tu písmo trojí. Z majuskulí viděti písmena kapitální i unciální. Dále jsou tu normální minuskule, ale kursivní písmo vlastně chybí. Již ono velké A jeví, jako ono V sklon unciální, takže pravé kapitály jsou jen C a D. Unciální písmo je dvojí: psané inkoustem a rumělkou. Psaných rumělkou je 13 začátečních písmen, druhé je psáno místo minuskulí. To značí, že v běžném písmu, kursivě, je užito tvarů velkých písmen, ale jsou to vlastně písmena malá. Oba autoři se shodují v tom, že se písmo RZ liší od západnického typu.

85.  Byly námitky proti tomuto písmu?

Nejdůležitější byla námitka Friedrichova, že se tu vyskytuje dvojbříškové a, které prý nabývá rozšíření teprve ve 13. století. To by vylučovalo užívání polounciálního písma, ježto již prý vyšlo 9. stoletím z užívání. Ostatní námitky jeho jsou podružné, např. námitka palimsestu.

86.  Měla námitka Friedrichova nějaký význam?

Roku 1937 předložil Matoušek důkazy z díla Adriana Capelliho "Dizzionare di Abbreviature" z r. 1929. Tam na straně 218 a 343 je z obrázků patrno, že toto a bylo v užívání v 8., 10. a 11. století. Největší shoda mezi a v RZ a obrázky je užitý tvar 8. a 10. století. Tím padá námitka, že užito tvaru, ve 13. století teprve rozšířeného.

87.  Je možno z hmoty rukopisu, bez vyšetřování rozhodnout jeho starobylost či novodobost?

V této otázce podává své názory J. Ev. Purkyně a to v "Archiv für wissenschaftliche Kritik" 1841. Buď dovoleno se o té práci, kritice díla Šafaříka a Palackého šíře rozhovořit.
Především, proč tato práce až do r. 1937 není nikde citována. Je v 19. svazku zmíněného "Archiv", ale jediný exemplář z Klementinské knihovny zmizel, takže byla nedostupnou. Teprve z příkazu Stoklasy, který ji znal, objevena v berlínské státní knihovně, odkud ji přepsal a uveřejnil v originále 1938. Odtud naše citace.

a.)  Purkyně počíná s otázkou poměru Dobrovského k RZ:
"Když však ... r. 1818 se vynořil sice malý, ale stejně poetický zlomek. Způsobem skoro nenávistným se uvedl, a obsahoval, co odporovalo přímočaře dřívějším tvrzením Dobrovského, vzbouřil se v něm duch autority, která dosud nepoznala... odpor na poli bádání o slovanských starožitnostech. Zejména byla to zmínka... o Čechovi, prvním vůdci českých kolonií, kterého pokládal za dávno vyřízeného... užil všech prostředků kritiky a dialektiky, aby zdolal víru v pravost tohoto zlomku a ještě v posledním roce svého života se snažil zničiti tento proň nenávistný zjev."

b.)  Dále referuje: "Pan Corda, chvalně známý přírodovědec, zejména skvělý mikroskopik (býval spolupracovníkem Humboldtovým, moje pozn.), který je kustodem na Českém Museu, vyšetřoval jednak chemicky pergamen a inkoust, srovnal inkoust se starými rukopisy, kde se jevil případ onoho zeleného zbarvení. Ve všech případech se projevil seškrabaný inkoustový prach jako železitý. Zelenou barvu v pergamenu však chemicky nerozluštil." Purkyně dále pochybuje, "že se takovými vyšetřováními něčeho jistého dovíme o stáří rukopisu nějakého."

c.)  Svůj názor vyslovuje takto: "... Jako hlavní kriterium stáří a pravosti rukopisu zůstává jeho povaha, celkový dojem, který působí u více méně předvzdělaného člověka... Vliv bude... určitější a rozhodnější, čím častěji bude ústrojí lidké míti příležitost cvičit a vytříbit znalecký pohled... při rukopise... který je osamocen... i na zběhlého znalce nemusí být dojem tak jednoznačným, aby jedním okamžikem zmizely všechny pochyby."

d.)  Aby podpořil mínění Šafaříka a Palackého v práci projevené, provádí svým způsobem časové umístění RZ znovu: "Pro největší stáří, totiž dobu před 10. stoletím svědčí dva positivní důvody: scriptio continua (psaní bez dělení slov, moje pozn.) a ještě hojné užívání unciálních písmen. Jiné důvody jsou spíše negativní: může náležet do 12. století a pozdějších, neboť je přesná známost písma z té doby. Že mohl být napsán již po 8. století, dokazuje historický obsah básně. Že mohl být napsán před 9. stoletím, vyplývá z toho, že teprve s vznikajícím křesťanstvím se u českých Slovanů začla zavádět latinka. A přimísení unciálních písmen vylučuje vznik v 11. století. A protože redigovaný fragment Evangelia sv. Jana pravděpodobně náleží do 10. století, a je mladší zlomku, o němž je řeč, může tento pocházet jen z 9. nebo začátku 10. století." ... Dále se Purkyně ještě zmiňuje o gramatické jednotnosti řeči, o oněch značkách a přidává k nim výklad. Ale překvapujícím je ono stanovisko lidského rozumu, který pokládá v tom za suverénní, jak to nezávisle učinil Corda.

88.  Jeví RZ zevní známky starobylosti?

a.)  Pergamen je sešlý, primitivně zpracován, není palimpsest.
b.)  Vrchní vrstva písma chybí úplně.
c.)  Pergamenová vlákna jsou úplně sloučena se solemi železitými a měďnatými.
d.)  Inkoust byl železitý s přísadou modré skalice.
e.)  Inkoust proráží na druhou stranu přes silný pergamen. Kolem písma dvorce.
f.)  Červené písmo je provedeno rumělkou, opravy suříkem.
g.)  Onen "kryptogram" je výplodem fantasie. Je opravován jak rumělkou, tak i suříkem.
h.)  Původní černé písmo, podle nálezce, zmizelé, potvrzují nálezy na jiných rukopisech, psaných železito-měďnatým inkoustem.

Tím končí v telegrafním stylu uvedený přehled o hmotné podstatě RKZ. Bylo tu sebráno vše závažné, někdy i podrobněji, co je známo o tom z vyšetření chemických, paleografických, technologických, paleologických, fotografických a röntgenografických. Uvedl jsem holá fakta, jak je vyšetření podala tak, aby líčení bylo srozumitelné. Proto připojena i vyšetření tří zkoušek chemických, aby nečinily dojmu dogmat, jimž nutno věřit. Tím se ovšem stala zbytečnou i kritika z mé strany, ta vyplyne nepředpojatému čtenáři sama. Zjistí snadno, kde tedy je pravda. Je mu jen uvážit, že fakta získaná ze hmoty Rukopisů, jsou jednoznačná a nepřipouštějí diskuse. Chce-li kdo uplatňovat pravdu svoji, musí napřed dokázat, že se ona vyšetření mýlila. Zde totiž neběží o záhady biologické, kde pravda může být i relativní, podle okamžitého stavu vědy. Tu je předmětem mrtvá hmota, jejíž chemické reakce byly před nekonečnými miliardami let stejné, jako dnes. Taková reakce tedy poví pravdu absolutní. Byť se i jevily někdy odchylky, další, vhodný experiment je vyvrátí. V tom tkví právě výhoda věd exaktních proti vědám duchovním: ve vědě exaktní projeví objektivní nález, kdykoli reprodukovatelný, nepochybnou pravdu. Ve vědě duchovní je pravda subjektivní, často změnitelná novými poznatky.
Přeji si jen, aby pravda o RKZ, která je tu v krátkosti srovnána, se stala majetkem všech, kdo jeví o to zájem.

V listopadu 1963.

Autor.

Polland Bohumír  (2.7.1891-13.4.1967)   doc. RNDr. MUDr., přednosta Radiodiagnostické kliniky v nemocnici na Bulovce (1931-1949).

Několik kritických poznámek k obraně pravosti Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.
Autor: Bohumír Polland, rentgenolog z nemocnice na Bulovce. Strojopis. Formát 15 x 21 cm. Počet stran 39.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná