Oldřich
tamo, kam(o) sě vladyky sněchu.
Sedm sich vladyk s udatnými sbory.
Výhoň Dub tamo s niem snahú chváta
se vsiú chasú svojú temnem nočniem.
5 Sie chasa mu bieše na sto chlapóv,
vsěch sto jmieše v nožnách břietné meče,
k mečém vsěch sto jmieše mocná paže,
k Výhoňu v útrobách statnú vieru.
Dostúpichu mýta střědem lesa,
10 podáchu si kolem pravě rucě,
tichými slovesy hovořili.
Noc sě přěvalíše přřěs pól noci,
pokročíše k jutru šedošeru
Aj, tu vece Výhoň knězu Oldře
15 "Hoj, poslyš, ty veleslavný kněže!
Bóh ti bujarost da u vsě údy,
Bóh ti da věhlasy v bujnú hlavu.
Ty ny vedi proti zlým Polanóm!
Po tvém slově pójdem v pravo, v levo,
20 buď v přěd, buď v zad, u vsě pótky lúté.
Vzhóru, vzmušte chrabrost bujných srdec!"
Aj, ta kněz vzě prapor v mocnú ruku:
"Za mnú, za mnú chrabro na Polany,
na Polany, vrahy našich zemí!"
25 Hrnúše sě za niem osm vladyk,
s vladykami třie sta pól sta vojnóv,
vojnóv přěudatných, tamo kde bě
mnostvie Polan rozvaleno ve sně .
Na vrsě, kdě stáchu po kraj lesa,
30 aj, vsia Praha mlčie v jutřniem spaní ,
Vltava sě kúřie v raniej pářě,
za Prahu sě promodrujú vrrsi,
za vrchy vzchod šedý projasňuje.
Shóry dolóv. Ticho, vsě tichúnko.
35 V tichej Praze chytro pokrychu sě ,
oružie vsě krzny zahalichu.
Ide pastucha po šerém jutřě,
hlása bránu otvořiti vzhóru .
Slyše stráže volánie pastušino,
40 otvoři mu bránu přěs Vltavu.
Vznide pastýř na most, hlasno trúbi,
vzkoči kněz na most, sedm vladyk za niem.
Prokní cvála se vsiem se svým ludem
Uderichu rány bubny hromné,
45 vyrazichu zvuky trúby hlučné,
chorúhvi tu sbory na most vraziú,
ves most otřása sě pod jich davem.
Strach uderi u vsě u Polany.
Aj, Polené oružie chvatajú,
50 aj, vladyky sěčné rány sekú.
Polené tu skáčiú sěmo tamo,
davem trčiú ku bráně přiekopy
dále, dále přěd udatnú sěčiú.
Aj, vícestvie jesti Bohem dáno!
55 Vstane jedno slunce po vsěm nebi,
vstane Jarmir nad vsiu zemi opět.
Roznosi sě radost po vsiej Praze,
roznosi sě radost kolkol Prahy,
rozlétnu sě radost po vsiej zemi,
60 po vsiej zemi od radostnéj Prahy.
Beneš Heřmanov
Aj, ty slunce, aj, slunečko,
ty li si žalostivo?
Čemu ty svietíš na ny,
na biedné lidi?
5 Kdě jest kněz, kdě lud náš braný?
K Otě daleko zajel.
Kto ny vrahóm vytrže,
sirá vlastice?
Dlúhým tahem Němci tahú.
10 A sú Němci Sasíci.
Ot Zhorělských dřěvních hor
v náše krajiny.
Dajte, nebožátka, dajte
střiebro, zlato, zbožice.
15 Paky vám vyžehajú
dvory, chyžice.
A vsěcko nám vyžehachu ,
střiebro, zlato pobrachu,
hovědce otehnachu,
20 dále k Troskám jdú.
Netužte, kmetie, netužte!
Juž vám travička vstává
tako dlúho stúpaná
cuziem kopytem.
25 Víte vence z polských kvetóv
svému vyprostiteliu!
Osenie sě zelená,
proměnie sě vsě,
Ruče sě proměníše .
30 Aj, ta Beneš Heřmanóv
tajno lud v hromadu zve
protiv Sasíkóm.
Shlučechu sě kmetští ludie
v lese pod Hrubú skalú
35 Vsiak za oružie jmě cep
protivo vrahóm.
Beneš, Beneš v přědu jede,
za niem ves lud drážlivý.
Pomstu, pomstu vola
40 vsěm Sasóm pleňúcím.
Aj, ta hněvi uchvátichu
krutosťú obě straně
vzbúřichu sě v útrobách
rozezlených muž,
45 rozohnichu zraky jejú.
Vstanú kyji nad kyje,
protiv sobě strašivo,
kopie nad kopie.
Srazistě tu obě straně,
50 jakž by les v les sě valil.
Jak blesk hroma po nebi,
tako blesk mečév.
Vzezvuče skřěk hrózonosný,
poplaši ves zveř leský,
55 vsě nebeská letadla
až po třětí vrch.
Rozléha sě po úvalech
ot skalnatých hor
tu ráz kyjév, tu mečév
60 jak kot vetchých dřěv.
Tako stasta obě straně
protiv sobě bez hnutia
na zasazenú patú,
na pevnú lýtkú.
65 Obráti sě Beneš vzhóru,
kynu mečem na pravo,
tamo sě síla hrnu;
kynu na levo,
i v levo búři sě síla;
70 ot zad na skalnatý lom,
i z loma vsě kamenie
na Němce vrhú.
Ide pótka s chluma v rovňu.
I by Němcém úpěti,
75 i by Němcém prnúti
i pobitie jim!
Jaroslav
Zvěstuju vám pověst veleslavnú
o velikých pótkách, lútých bojéch.
Nastojte i ves svój um sbierajte,
nastojte, i nadivno vám sluchu!
5 Ve vlasti, kdě Olomúc vévodí,
jesti tamo hora nevysoká,
nevysoká, Hostajnov jéj imě.
Máti Božia divy tamo tvoří.
Dlúho vlasti náše v mířě biechu,
10 dlúho obih mezi ludem ktvéše,
ne ot vzchoda v zemiech búřia vstáše,
vstáše dceře dle taterska cháma
juž křestěnští ludé pro kamenie,
pro perly i pro zlato zabili.
15 Lepá Kublajevna jako luna
uslyše, že vlasti na záchodě,
v siechže vlastech luda mnoho žive.
Otpravi sě poznat nravóv cuziech.
Na nohy tu skoči junóv desět
20 i dvě děvě ku próvodu jejé.
Nahrnuchu, čeho třeba bieše,
i vsedachu vsi na ručie koně
i brachu sě, kamo slunce spěje.
Jako zora po jutru sě sieje,
25 kehdy nad mrkavy šumy vznide,
tako sě dci Kublajeva cháma
rozenú i strojnú krású sieše.
Obvlečena bě vsia v zlatohlavě,
hrdlo, ňadra rozhalena jmieše,
30 věnčena kameniem i perlami.
Diviechu sě Němci kráse také,
záviděchu bohatstvo jéj velím,
střěžechu jéj púti jejé dráhu,
vypadnuchu na ňu mezi dřěvy,
35 zabichu ju i pobrachu sbožie.
Když sě slyše Kublaj, chám taterský,
če sě sta se dcerú jeho drahú,
sebra voje se vsěch vlastí valných,
tieže s voji, kamo slunce spěje.
40 Slyšechu to králi na záchodě,
ež chám spěje na ludné jich vlasti,
srotichu sě druhý ke druhému
i sebrachu prevelikú vojsku
i tažechu polem protiv jemu.
45 Na rovni(sě) valnéj položichu,
položichu i cháma zdě ždáchu.
Kublaj káže vsěm svým čarodějém,
hadačém, hvězdářém, kúzelníkóm,
aby zvěstovali uhodnúce,
50 kteraký by konec boj jměl vzieti.
Sebrachu sě naliť čaroději,
hadači, hvězdáři, kúzelníci,
na dvě straně kolo rostúpichu
i na dlí trest črnú položichu
55 i ju na dvě pólě rozcepichu.
Prvéj póle "Kublaj" imě vzděchu,
vteréj póle "králi" imě vzděchu,
vetchými slovesy nad sim vzpěchu.
Počechu třti spolu vojevati,
60 i tresť Kublajeva svícezíše.
Vzradova sě mnostvie vsěho luda,
prokní teče ruče koněm svojím
i do řad sě voje postavichu.
Křěstěné ni světi neiměchu
65 i hnachu bez uma v řady pohan
s takú pýchú, jakú sílu jměchu.
Tu sě prvý boj v hromadu srazi.
Střěly dščichu jako přieval s mrakóv,
oščepóv lom jako rachot hroma,
70 blsket mečév jako oheň búřě.
Obě straně jarobujnú silú
druha druzě postúpati bráni.
Pohany juž mnostvie křěsťan hnáše
i juž by jim byli odoleli,
75 by nepřišli čaroději v nově,
přinesúce ty třti rozcepené.
Tateré sě vele zapolechu,
na křěsťany lúto vyrazichu,
tako krupo je po sobě hnachu,
80 že je jak zveř plachý rozprnuchu.
Tu ščít leže, tu helmice drahá,
tu kón vleče v střemnech vojevodu,
tu sien ješutno v Tatary teče,
ande milosrdie pro Bóh prosi.
85 Tako Tateré sě roznojichu,
vz křěsťany daň četnú položichu;
dvě králevstvě sobě podmanichu;
starý Kyjev i Nový Hrad prostran.
V zkořě roznosi sě hořě v zemiech.
90 Po vsěch vlastech lud sbierati stanú,
postavichu čtyřie valné voje,
obnovichu vrastvie s Tataríny.
Tateré sě hnuchu v pravú stranu.
Jak mrak črný, kehdy ledem hrozí
95 posúti úrody tučných polí,
tako by roj slyšán ot daleka.
Naliť Uhřie v setniny sě shlukú,
naliť oruženi s nimi střětnú;
a v ješut by chrabrost, udatenstvie,
100 v ješut vsě jich drzostné vspieránie.
Srazúce Tataré střědem v řady,
rozprnuchu vsě jich voje četné,
poplenichu vsě, če v zemi bieše.
Otstúpi naděja vsě křěsťany
105 i by hořě hořia vsěho věcše.
Vzmodlichu sě Bohu žalostlivo,
by je spásal sich Tatar zlostivých:
"Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem,
sprosť ny vrahóv, sprosť ny stíhajúciech!
110 Potlačiti chtějú dušu nášu,
oklučúce ny vňuž vlci ovce.
Prvý boj nám stracen, stracen vterý!"
Tateré sě v Polsce rozložichu,
blize bliz poplenichu vsě vlasti,
115 dodrachu sě lúto k Olomúcu.
Bieda vstane tužšia po krajinách,
niče neby prosto přě pohany.
Váleno den, váleno den vterý,
vícestvie sě nikamo nekloni.
120 Aj, ta rozmnožie sě Tatar mnostvie,
jak sě množie večerní tma v jeseň.
I u povodňu sich Tatar lútých
kolébáše se voj křesťan,
úsilno sě drúce k siemu chlumku,
125 na němž Máti Božia divy tvorí
"Vzhóru, bratri, vzhóru", vola Vněslav,
uderi svým mečem na ščít střiebrn
i chorúhvú výš nad hlavú toči.
Vsě sě vzmuži, vsě v Tatary vnoči.
130 Srazichu sě v jednu sílu silnú,
vyrazichu jako oheň z země
tamo k chlumku i z Tatar přěmnostvie.
Zpátečními kroky chlumkem vzhóru,
na podchlumí v šíř sě rostúpichu,
135 k spodu súžichu sě v ostrú hranu,
v pravo, v levo pokrychu sě ščíty
vz ramena vložichu bystrá kopie
druzí prvým, tako druhým třětí.
Mraky střel tu s hory na Tatary!
140 V tom temná noc posula vsiu zemiu,
rozvali sě k zemi i k oblakóm
i zapřieti zraky zapolena
i křěsťan i Tatar protiv sobě.
V husté tmě křěstené náspy vrrhú,
145 náspy zakopané kolkol vrcha.
Když na vzchodě jutro počínáše,
pozdviže sě vesken tábor vrahóv.
Tábor sien bě strašný kolkol chluma
až do nedozíráma daleka.
150 Na ručiech tu koniech vňuž hemzechu
nosúce na kopiech napíchané
hlavy křesťan vzvýš k chámovu stanu.
Shluče sě tu mnostvie v jednu sílu,
zamieřichu vsici v jednu stranu
155 i mknuchu sě prudko vz chlumek vzhóru
i vzúpichu skřěkem vsěstrašivo,
ež sě hory doly rozléhaly.
Křěstené na náspech vsudy stáchu,
Máti Božia dodáše jim chrabrost.
160 Napínáchu ruče tuhy luky
i mácháchu silno ostré meče.
I by Tatarovóm ustúpati.
I vzjetři sě národ Tatar lútých,
zamiesi sě chám jich krutým hněvem.
165 V třie prúdy sě rozstúpi ves tábor
i hnachu třmi prúdy lúto vz chlumek.
Křěstěné skácechu dřěves dvadset,
vsěch dva desět, če jich tamo stáše,
přivalichu klády po kraj násep.
170 Juž juž Tateré sě v náspy hnachu,
skřěkem řvúce až do oblak strašno,
juž sě jechu náspy rozkotati.
I svalichu s násep klády mocné.
Sie smačkachu Tatary jak črvy,
175 sdrtichu je ješče vz dál na rovni.
I by bojeváno dlúho kruto,
až noc temná konec bojém sdieše.
Pro Bóh, aj, nastojte! Slavný Vněslav,
slavný Vněslav sražem s násep šípem.
180 Krutý žel tu teskné srdce rváše,
trapná žízn útrobu kruto smahše,
sprahlým hrrdlem lzali rosnú trávu.
Večer tich tu projde na noc chladnú,
noc sě proměníše v jutro šero
185 i v táboře Tatar klidno bieše.
Den sě rozhořieva na poledne,
křěstené padáchu trapnú žízňú,
vypražená ústa otvieráchu,
pěvše chrapavě k Mateři Božiej.
190 K něj svá umdlá zraky obracechu,
žalostivo rukama lomichu,
ot země do oblak teskno zřěchu.
"Nevzmožno nám déle žízňú tráti,
nevzmožno pro žízn vojevati.
195 Komu zdravie, komu drah živótek,
tomu v Taterech milosti ždáti."
Tako řěchu jedni, tako druzí:
"Trapněje shynúti žízňú meča,
v porobě nám bude vody dosti!
200 "Za mnú, kto tak smyslé", vece Věstoň,
"za mnú, za mnú, koho vy žízn trápí!"
Tu Vratislav jak tur jarý skoči,
Věstoňa za silně paži chváti,
die: "Prorado, skvrno křěstan věčná,
205 v záhubu chceš vrci dobré ludi?
Od Boha na milost ždáti chvalno,
ne v porobě ot svěřepých Tatar.
Neroďte, bratře, spěti v pahubu!
Přětrpěchom najlútějej vedro,
210 Bóh ny sílil v rozháralé póldne,
Bóh nám sešle pomoc úfajúcím.
Zastyďte sě, mužie, takých řěčí,
ač sě hrdinami zváti chcete.
Pohynem li žízňú na siem chlumce,
215 smrt sě bude Bohem zaměřěna;
vzdámy li (sě) mečém našich vrahóv,
sami vražbu nad sebú spáchámy.
Mrzkost jest poroba Hospodinu,
hřiech v porobu samochtiec dáti šíju.
220 Za mnú poďte, mužie, kto tak smyslé,
za mnú přěd stolec Mateře Božiej!"
Jide za niem mnostvie k kaple světéj:
"Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem
i povyš ny v krajinách nad vrahy!
225 Vyslyš hlasy k Tobě volajúce!
Oklúčeni smy lútými vrahy.
Vyprosť ny z osidl krutých Tatar
i daj svlaženie útrobám našim!
Hlasonosnú oběť Tobě vzdámy.
230 Potři v zemiech našich nepřátely,
shlaď je u věk a věky věkoma!"
Aj, hle na vznojeném nebi mráček,
vzdujú větři, zahuče hrom strašný,
chmúráše sě tuča po vsěm nebi,
235 blsky raz raz bijú v stany Tatar,
hojný přieval pramen chlumský zživi.
Minu búřia. -- Voje v řady hrnú
ze vsěch vlastí, ze vsěch krajin země.
K Olomúcu chorúhvi jich vějú,
240 těžcí meči po bocéch jim visá,
plní túli na plecech jim řěchcú,
jasní helmi jim na bujných hlavách
i pod nimi ručí koni skáčú.
Vzezvučali hlasi rohóv lesných,
245 uderily zvuky bubnóv břěskných.
Naliť srážajevě straně obě,
podvíhaje sě mhla ote pracha.
I by pótka krutá posledněje.
Vznide chrest i drnket ostrých mečév,
250 vznide syket kalených střěl strašný
lom oščepóv, rachet kopí bystrých.
I by klánie, i by porubánie,
i by lkánie, i by radovánie!
Krev sě valé jak bystřiny dščevy,
255 mrch tu ležéše jak v lese dřievie.
Siemu hlava na dvé rozcepena,
siemu srubeně stě ruce obě,
sien sě kotie s ořě přě druhého
i sien zeřivý své vrahy mlátí
260 jak po skalách lútá búřia dreva,
siemu v srdce po jilce meč vtasí
i siemu Tatarín ucho střieže.
Uh, by ryk, sténánie žalostivo!
Křěstěné počechu utiekati,
265 Tateré je lútým davem hnáti.
Aj, ta Jaroslav jak orel letě:
tvrdú ocel na mohúcéch prsech,
pod ocelí chrabrost, udatenstvie,
pod helmiciú velebyster věhlas.
270 Jarota mu z žhavú zrakú pláše,
rozkacen hna jako lev drážlivý,
když mu teplú krev sě udá zřéti,
kehdy nastřělen za lovcem žene;
tako zlútí sě, vz Tatary trčí.
275 Češie za niem jako krupobitie.
Vrazi kruto na Kublajevica,
i by pótka ovsěm velelútá.
Srazista sě oba oščepoma,
zlomista je oba velím praskem.
280 Jaroslav ves ve krvi s ořem sbrocen
mečem Kublajevica zachváti,
ot ramene šúrem kyčlu protče,
takož spade bezduch mezi mrchy.
Zarachoce nad niem túlec s lukem.
285 Uleče sě ves lud Tatar lútých,
otmetáše dřevce séhodlúhé,
palováše tu, kto téci móže
tamo otkad slunce jasno vstává.
I by prosta Haná Tatar vrahóv.
Čestmír a Vlaslav
Neklan káže vstáti k vojně,
káže kněžeciemi slovy
protiv Vlaslavu.
Vstachu voje, vstachu k vojně,
5 vstachu na kněžecie slova
protiv Vlaslavu.
Holedba sě Vlaslav kněz
vícestviem nad Neklanem,
nad slavným knězem.
10 Pustiáše meč i oheň v krajiny Neklaniny
i hlásáše nad hrabivými meči svojich vojnóv
pohaněnie Neklanu.
"V boj, Čtsmířě, vedi mé sbory!
Hadlivě ny pozývá nadutý Vlaslav."
15 I vsta Čmir i vzradova sě,
radostně sně svój ščít črn dvú zubú
i sně se ščítem i mlat
i nepronikavý helm.
Pode vsě drva vložie oběti bohóm.
20 Bujno zvoláše Čmír na voje.
V skořě voje v řady idú
i tažechu přěd sluncem záhé
i tažechu přěs ves den
i po slunci tamo k pachrbu.
25 Aj, ta sě valé dým po dědinách,
i po dědinách sténánie žalostivých hlasóv:
"Kto sežže dědiny i kto rozplaka vaše hlasy?
Kto? Vlaslav? Poslednie budi jeho vrastvo!
Pomstu i pahubu voji moji na něj nesú."
30 Otvecechu vojevodě Čstmíru:
"Kruvoj, Kruvoj škaredý
otehnáše stáda
i sdieše hořě
v dědinách ohněm i mečem.
35 Vsě, če plzno bieše,
potřě jeho zloba krutá
i zaje vojevodu nám."
I zazli sě Čstmír na Kruvoj,
z širokú prsú zloba sě mu rozevřě po vsěch po údech.
40 Vojni, vece, "z jutra záhé rozpálímy krutost vsiu.
Pohovte zemdleným údóm!"
Stojá hory v pravo,
Stojá hory v levo,
na jich vrcholi na vysokéj
45 zírá jasné slunečko.
Horami zdě otsud,
horami tam otud
tahú voje, bitvu v sobě nesú.
"Aj, tamo k hradu,
50 hradu na skále tamo,
kdě Kruvoj vězí Vojmír
i jeho lepú dceř,
jež zaje v hustě lese
tamo pod šedú skalú,
55 i pohaně Neklan kněz.
Kruvoj Neklanu oběce vieru
i podáše věrnú ruku;
obak hlasem tiem i rukú tú
uvádieše biedu na lud!
60 Aj, vzhóru k vyšnu hradu,
aj, k hradu, voji, tecte!"
I zamiesichu sě voji
i hrnuchu sě k hradu
po slovech udatna Čstmíra
65 jako ledovití mraci.
Pokrychu sě přědní ščít na ščít,
zadní zapieráchu sě na kopie
i v drva v přieč zasazena za drva
i výš nad vršinu lesa drnkáchu meči jich v hrad,
70 běsnichu protiv mečém z hrada tesajúciem.
Řváše na hradě Kruvoj řvaniem býka,
řváše chrabrost v svoje ludi
i meč jeho padáše v Pražany
jako drvo se skály.
75 A po horách mnoho silných dubóv!
Tako ke hradu sě shluče
Neklanových vojnóv.
Vele Čstmír z zad uderiti na hrad,
vele s přěda přěskočiti hradbu.
80 Aj, ta drva vysokorostlá v hustotě pod skalú
přiklonichu k pevnéj hradbě,
po drvech by sě válely klády
nad hlavami vojém.
Aj, pod nimi z přěda postavi sě silných,
85 muž k mužu sě týkáchu druh druha
širokýma plecema.
Drva vložichu na rámě,
v přieč i v dél je spevnichu úžemi
i podstavichu sebe dle dřěvce.
90 I vzkočichu muži na sě drva,
rozložichu kopie po ramenú,
spěchu úžemi.
Vzkoči řad třětiech na vteré,
čtvrtých na třětie
95 i pátých až k vrchu ku hradovu,
skad hořěchu meče,
skad sipiechu střěly,
skad sě řiútichu búřiecie klády.
Aj, prúd Pražan jarno přěse zdi teče,
100 zachváti vsiu sílu v tvrdě hradě...
"Vstup, Vojmířě, vstup s milú svú dcerú,
pokroč z věže ven vz rané blaho
tamo na skálu; na skále uzřieš
krváceti Kruvoj pod sekyrú mestnú."
105 Vznide Vojmír v blahodějné jutro,
vznide se svú dcerú lepotvornú
i zřě krváceti vrah svój Kruvoj.
I posla Čstmír kořist vratno ludem,
s kořisťú vrace sě lepá děva.
110 I chtieše Vojmír oběť vzdáti bohóm
v sěmže miestě, v sěmže krocě slunce.
"Vzhóru, Vojmířě", vece mu Čstmír,
"naši kroci chvátajú vícezit
nad Vlaslavem. Prodli v službě bohóm;
115 bozi chtějú stepati Vlaslava
Kehdy slunce dokročí poledne,
jest nám dokročiti na sě miesto,
kdě vícestvie hlas vojsk našich vzhlásá.
Vet ti zbraně vraha tvého. Pójdi!"
120 Vzradova sě Vojmír velevele,
vzvola s skály hlasem v lese hlučným,
z mocna hrrdla vola k bohóm tako,
i vztřiasú sě drva šira lesa:
"Nezjařte sě, bozi, svému sluze,
125 ež nepálí oběť v dnešniem slunci!"
"Dlužna oběť bohóm", vece Čestmír,
"a nynie nám na vrahy pospěti.
Nynie vsedni ty na ručie koně,
prolétni lesy jeleniem skokem tamo v dúbravu;
130 tam s cesty skála bohóm zmilená,
na jéje vrchu obětuj bohóm, bohóm -- svým spásám
za vícestvie v zádech, za vícestvie v přědě.
Neže sě poznaje, že slunce pokroči
na tvrdosti nebes, stúpíš tamo na miesto,
135 a neže slunce postúpí vterým krokem
i krokem třětiem nad vršiny lesné,
dojdú voje tamo, kdě oběť tvoje pověje
v slúpech dýmu
i pokoří sě vsě vojska tudy jdúce."
140 I vsěde Vojmír na ručie koně,
proletě lesy jeleniem skokem
tamo v dúbravu na dráhu k skále.
Na vrsě skály zanieti oběť bohóm -- svým spásám
za vícestvie v zádech, za vícestvie v přědě,
145 jim obětova kravicu bujnú,
srst červená po nie sě lsknieše.
Jalóvku siu kúpi od pastuchy
v úvale tam u vysokéj trávě,
dada za niu kóň i s uzdú.
150 Plápoláše oběť i blížíše sě voj k úvalu
i z úvala vzhóru v dúbravu.
Voji ozvučeni hlukem
jdú po jednom, oružie nesúce.
Prokní jda kol oběti bohóm slávu hlásáše
155 i zacházeje zezvuče nemeškáše.
I kehdy docházéše posleda vojév,
vzkoči Vojmír na svój ručí komoň,
tučné kýty i plece naloži
šesti jezdcém za voj.
160 I jdieše vojsko vsěmi kroky slunce
až po polednie slunce.
Tamo na rovni očekáváše je vojivný Vlaslav.
Ot lesa k lesu stáše jeho síla,
síla stáše petkrát věcše Pražan.
165 Jako z mračen z niej vznikáše jeket,
lánie psóv přěmnoha mnostvie.
"Trudno nám váleti s těmi vrahy.
Kyj palicu málo kdy zadrží."
Tako Vojmír; načeže Čmír vece:
170 "Věhlasno to v súkromí mluviti,
věhlasno sě hotoviti na vsě.
Čemu čelo protiv skále vzpřieci?
Liška oblúdí tur jarohlavý.
Zdě ny viděti Vlaslavu s hory;
175 ruče dolóv, kolkol vrcha sěho,
by v zad byli, kto u přědě běchu.
Opač chody tako dolem hory!"
A sě sdieše Vojmír i sdieše Čmír.
I hrnú sě vojska kolkol hory,
180 i hrnú sě vojska devětikrát.
Tako vrahóm vzmnožichu svá čísla,
tako vrahóm vzmnožichu jich strachy.
Rostúpichu sě po nižniem chvrastí,
by sě lsknula braň jich v zrace vrahóm.
185 I by leskem naplněma hora.
Naliť vyrazi Čstmír se zástupem,
zástup sien bě čtyřie hlukóv četný.
S niem ze stienóv lesniech vyrazi třas
třas osěde četné voje vrahóm.
190 V zad, v zad! Strachy jim by ze vsia lesa;
rozprnú sě řadi sěmo tamo.
Vojmír vnoči na ně chrabrú rukú
i zastúpi úval na vzchod na pol,
v bok sě staví protivo Vlaslavu.
195 Aj, řiče les řvaniem iz úvala,
jak by hory s horami válely
i vsě drva v sebe rozlámaly.
I vyskoči Vlaslav protiv Čmíru,
i vyrazi Čmír proti Vlaslavu
200 v lútú sěč.
Ranú, opět ranú
srazi Vlaslav dolóv.
Vlaslav strašno po zemi sě koti
i v bok i v zad -- vstáti nemóžéše.
205 Morena jej sypáše v noc črnú.
Kypieše krev ze silna Vlaslava,
na zeleně trávě v syrú zemiu teče.
Aj, a vyjde duša z řvúcéj huby,
vyletě na drvo a po drvech
210 sěmo tamo, doniž mrtev nezžen.
Ulekú sě u Vlaslava súcí,
upěchu sě vzhóru na stráň otsud
skryto přěd Čmírovým videm,
přěd Čmírem Vlaslavobojcem.
215 Zevzni vícestvie k Neklanu radostnu oku
i zráči sě kořist Neklanovu radostnu oku!
Ludiše a Lubor
Znamenajte, staří, mladí
o pótkách i o sědání.
Bieše druhdy kněz zálabský,
kněz slavný, bohatý, dobrý.
5 Ten imieše dceř jedinú
sobě i vsěm milú vele.
Ta dci na div slična bieše:
těla urostlého krásně,
líce jmieše ovsěm bielé,
10 na lícéch rumenci ktviechu,
oči jako nebe jasné,
i po jejéj bieléj šíji
vlasi zlatostvúci vějú
u prsténcéch skadeřeni.
15 Aj, druhdy kněz káže poslu,
by sě páni vsici sněli
na hrad na hody veliké.
I kdaž bě den ustavený,
sněchu sě sem vsici páni
20 z dálných zemí, z dálných vlastí
na hrad knězu na sie hody.
Vzezni hlahol trub i kotlóv.
Páni ku knězu sě hrnú,
poklonichu sě tu knězu
25 i knieni i lepéj dceři.
Za přědlúhé stoly sedú
prokní rozenie dle svého.
Nosichu jedenie divá
i nosichu pitie medná.
30 I by hodovánie hlučné,
i by hodovánie slavné.
Rostúpi sě síla v údech,
rostúpi sě bodrost v myslech.
V ta doby kněz vece pánóm:
35 "Mužie, nebudi vás tajno,
s kakých přiečin ste sě sněli.
Statní mužie, jáz chcu zvěsti ,
kací z vás mi najplzněji .
V mířě válku múdru ždáti:
40 vezdy nám súsědé Němci."
Die kněz -- přětrže sě ticho.
Ot stolóv tu vztachu páni,
poklonichu sě tu knězu
i knieni i lepéj dceři.
45 Kotly, trúby slyšeti znova.
Vsě sě ku sedániu strojí.
Tu přěd hradem v širé lúce
vz výši na pavlači krásné
sedieše kněz starostami
50 sedě knieni s zemankami
i Ludiše s děvicemi.
I káže kněz zemanóm svým:
"Kto chtie prvi na sedánie,
ty jáz kněz sám ustanoviu."
55 I káže kněz na Střěbora,
Střěbor Ludislava zývá.
Vsedasta oba na koně,
vzesta dřěvce ostrú hrotú,
prudko protiv sobě hnasta,
60 dlúho spolu zápasista
ež dřěvce oba zlámasta
i tak uondána běsta:
oba z dráhy vystúpista.
Zevzně hlahol trúb i kotlóv.
65 I káže kněz zemanóm svým,
kto chtie vteři na sědánie,
aby knieni stanovila.
Knieni na Srpoše káže,
Srpoš Spytibora zývá.
70 Vsedasta oba na koně
vzesta dřěvce ostrú hrotú.
I hna Srpoš v Spytibora,
vysadi jej z tvrda sědla.
Sám sě s koně ruče vrže.
75 Oba dobysta tu mčí,
ráz po ráze v črná ščíty.
Jiskry vzprchú z črnú ščítú.
Spytibor Srpoše seče,
Srpoš v chladnú zemiu pade.
80 I oba sta unavena,
oba z dráhy vystúpista.
Zevzně hlahol trúb i kotlóv.
I káže kněz zemanóm svým,
kto chtie třětí na sědánie,
85 by Ludiše stanovila.
Kněžna na Lubora káže,
Lubor Bolemíra zývá.
Vsedasta oba na koně,
vzesta dřěvce ostrú hrotú,
90 ruče v ohradu sě hnasta,
protiv sobě zamieřista,
srazista sě oščepoma.
Bolemír sě s koně koti,
ščít mu daleko zaletě;
95 otnesú jej chlapi z dráhy.
Zezvně hlahol trúb i kotlóv.
Lubor na Ruboše zývá.
Ruboš ruče na kóň vzkočí,
prudko na Lubora žene.
100 Lubor kopie mečem přětě,
křepce v helm mu vrazi ránu.
Ruboš vazem s koně spade,
otnesú jej chlapi z dráhy.
Vzezní hlahol trúb i kotlóv.
105 Lubor na zemany zývá:
"Kto sě chtějú se mnú bíti,
těm v ohradu sěmo jeti!"
I by hovor mezi pány,
Lubor na ohradě ždáše.
110 Vytče Sdieslav dlúhé dřěvce,
i na dřěvci tuří hlava.
Vzkoči na oř jarobujný,
hrdivými slovy vece:
"Praděd zbi diva tura,
115 očík zahna Němcév sbory;
skusí Lubor chrabrost moju."
I tu protiv sobě hnasta,
hlavama v sebe vrazista.
Aj, oba s koňú spadesta,
120 ruče zdě meče dobysta,
opěšala zápasista,
křěpce mečema máchasta.
Kol sě rozléháchu rázi.
Lubor sě k němu přiboči,
125 mečem kruto v helm mu seče,
helm sě rozkoči v dva kusy;
mečem v meč uderi ranú,
i meč vzletě za ohradu.
Sdieslav sě na zemiu vrže.
130 Zevzní hlahol trúb i kotlóv.
Oklúči Lubora panstvo
i vede jej přěde kněze
přěd knieni i přěd Ludišu.
Ludiše mu věnec stavi,
135 věnec z dubového listie.
Zevzně hlahol trúb i kotlóv.
Záboj
S črna lesa vystupuje skála,
na skálu vystúpi silný Záboj,
obzíra krajiny na vsě strany,
zamúti sě ot krajin ote vsěch
5 i zastena pláčem holubiným.
Sědě dlúho i dlúho sě mútie .
I vzchopi sě vzhóru jako jelen,
dolóv lesem, lesem dlúhopustým
bystro spěcháše ot muže k mužu,
10 ot silna k silnu po vsickéj vlasti.
Krátká slova ke vsěm skryto řěče ,
pokloni sě bohóm, otsud k druhu spěcha.
I minu den prvý, i minu den vterý,
i kdaž za třětiem luna v noci bieše,
15 sněchu sě mužie sěmo v les črn.
K niem zdě Záboj. Otvede je v úval,
v ponížený úval hlubokého lesa.
Stúpi Záboj najnížeje dolóv,
vze varyto zvučno.
20 "Mužie bratských srdec, iskreních zrakóv,
vám pěju najníží z dola piesn.
Jde z srdce mého,
z srdce najnížeje pohrúžena v hoři."
Otčík zajide k otcém,
25 ostavi v dědině dietky svoje
i svoje lubice
i neřeče nikomu:
"Bato, ty mluvi k niem oteckými slovy!
I přijide cuzí úsilno v dědinu
30 i cuzími slovy zapovídá
i kak sě zdie v cuzéj vlasti,
ot jutra po večer,
tako bieše zdieti dietkám i ženám
i jedinú družu nám imieti
35 po púti vsiej z Vesny po Moranu.
I vyháně z hájév vsě krahuje,
i kací bozi v cuzéj vlasti,
takým sě klaněti zdě,
jim oběcati oběť.
40 I nesměchu sě bíti v čelo přěd bohy
ni v súmrky jim dávati jésti.
Kamo otčík dáváše krmě bohóm,
kamo k niem hlásat chodíváše,
posěkachu vsě drva
45 i rozhrušichu vsě bohy."
"Aj, ty Záboju, ty pěješ srdce k srdcu
piesňú z střěda hořě jako Lumír;
ký slovy i pěniem
bieše pohýbal Vyšehrad i vsie vlasti!
50 Tako ty mě i vsiu bratř.
Pěnce dobra milujú bozi:
Pěj, tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóm,"
Zřě Záboj na Slavojeva zapolena zraky
i pěniem dále srdce jímáše:
55 "Dva syny, jejú hlasy přěcházesta v muská,
vycházievasta v les,
tamo mečem i mlatem i oščepem učista paži.
Tamo pokrysta i vracesta sě roskosem.
Kehdy paže jejú bieše dorostla
60 i jejú umy proti vrahóm
i dorostáchu druzí bratřieci,
aj, ta vsi vyrazichu vz vrahy.
I by krutost jich búřúce nebe
i v dědiny vrátíše sě byvšie blahost."
65 Aj, skočichu vsici v dól k Záboju
i tiščechu jej v přěsilná paži
i s prsú na prsy vsi kladechu ruce,
věhlasno dáváchu slova k slovóm.
I přicházéše noc přěd jutro,
70 aj, vystúpichu z úvala rózno
vezdě ke vsěm dřěvóm,
ke vsěm stranám bráchu sě lesem.
I minu den, i minu den vterý
i po třětiem dni, kehdy sě zatemníše noc,
75 bra sě Záboj v les, lesem za Zábojem sbory
i bra sě Slavoj v les, lesem za Slavojem sbory.
Vsiak jmě vieru k vojevodě,
vsiak srdce úporno králu,
vsak zbraň bystrú na král.
80 "Aj, Slavoj bratřě, tamo k modru vrchu!
Vrch ten po vsěch po krajinách,
tamo zamieřimy chody.
Ot vrcha k ranému slunci tamo les temen,
tamo si podámy ruce.
85 Nynie beř sě lysími skoky,
i jáz tako pójdu tudy."
"Aj, Záboj bratřě,
čemu náše braň jmá tepruv ot vrcha
soptati krutost?
90 Otsavad búřmy protiv králevým vrahóm!"
"Slavoj bratřě,
kdaž hada potřieti chceši,
na hlavu najjistěje.
Tamo hlava jeho!"
95 Rostúpi sě mustvo lesem,
rostúpi sě v pravo, v levo.
Tudy taže Zábojevým slovem,
onamo slovem prudka Slavoje
hlubinami lesóv k modru vrchu.
100 I kehdy bieše pět sluncí,
podasta si přěsilně ruce
i pozřěsta lysíma zrakoma
na královy voje.
"Sraziti nám drbí Luděk voje,
105 voje své pod jednu ránu."
"Aj, Luděče,
ty si parob na paroby krále.
Ty rci svému ukrutníku,
že dýmem jest nám velenie jeho!"
110 I rozlúti sě Luděk,
ručiem hlasem svola své voje.
Podnebesie bě plno osvěty ot slunce,
v osvětě plno blska z králevých vojév.
Hotovi vsici nohu v krok i ruku v braň
115 Luděkova dle slova.
"Aj, Slavoj bratřě,
tudy spěj lysími skoky,
jáz pójdu v střiecu jim v čelo."
I vyrazi Záboj v přěd jako krupobitie,
120 i vyrazi Slavoj v bok jim jako krupobitie.
"Aj, bratřě,
tisě nám krušichu bohy,
tisě nám kácechu dřěva
i plašichu krahuje z lesóv.
125 Bozi nám vícestvie dajú."
Aj, prudkost vyrazi Luděkem
z četných vrahóv proti Záboju.
I vyrazí Záboj,
hořiúciema očima v Luděk [zlobivo] mieři.
130 Dub protiv dubu zřieti ze vsěho lesa.
Záboj hna protiv Luděku nade vsě voje,
Luděk uderi silným mečem,
přětě třie kóžě v ščítě.
I uderi Záboj mlatem,
135 otskoči hbitý Luděk,
v dřevo vrazi mlat
i skoti sě dřěvo na voj
i třie deset jich otide k otcém.
I zlúti sě Luděk: "Aj, ty zhovadilý,
140 ty veliká potvoro hadóv,
mečem sě potýkaj se mnú!"
I máše Záboj mečem,
kus ščíta vrahu otrazi.
I tasi Luděk,
145 meč sě smeče po koženiem ščítě.
I zapolesta sě oba k ranám,
ranami vsě po sobě stesasta,
i vsě kolem zbrocesta krviú
i krviú zbrocechu je mužie
150 kolkol jejú vezdě v přělútéj sěči.
Slunce přějide poledne
i ot poledne juž na pól k večeru
i váleno ješče, ni sěmo ni tamo ustúpeno,
i váleno zdě i váleno tamo ot Slavoje.
155 "Aj, ty vraže, běs v tě!
Čemu ty nášu krev píješi?"
I chopi Záboj svój mlat,
i otskoči Luděk,
napřěže mlat Záboj výš vzhóru
160 i vrže po vraze.
Letě mlat, rozkoči sě ščít,
za ščítem sě rozkočista Luděkova prsy.
I uleče sě duše těžka mlata,
i mlat i dušu vyrazi
165 i zanese pět siehóv u vojsku.
Strach vrahóm vyrazi z hrrdl skřěky,
radost vzevzně z úst vojnóv Zábojevých
i zajiskři z radostnú zrakú.
"Aj, bratřie, bozi ny vícestviem dařichu.
170 Rostúpi sě váš jeden hluk v pravo i v levo,
ze vsěch údolí sěmo sveďte koně,
koni řěchci vesken ten les!"
"Závoj bratřě, ty udatný lve,
neupúščej búřit v vrahy!"
175 Aj, ta otvrže Záboj ščít
i v ruce mlatem i v druhéj mečem
tako i přieč proráže dráhy v vrazéch.
I by úpěti vrahóm,
i by ustúpati vrahóm,
180 třas je hnáše z bojiště.
Strach z hrrdl jich vyráže skřěky,
koni řěchce vesken les.
"Vzhóru na koně,
s koni za vrahy přěse vsě vlasti,
185 ručí koně neste v patách za nimi nášu krutost"
I vkočichu hluci vz ručie koně
i skok na skok po vrazéch sě hnachu,
ránu na ránu soptichu krutú krutost.
I míjechu rovně i hory i lesy,
190 v pravo i v levo vsě ubieha v zad.
Hučie divá řěka, vlna za vlnú sě valé.
Hučechu vsi voji, skok na skok
vsě sě hnáše přěs buřiúcú řěku.
Vody uchvátichu mnostvie cuzích
195 i přěnesechu své zvěsty na druhý břěch.
I po krajinách vezdě v šíř i v šíř
lútý ostřiež rozepě svoje křiedle,
svoje dlúzě, bystro léta za ptactvem;
Zábojevi voji rozehnachu sě v šíř,
200 vezdě po vlastech hnachu lúto po vrazéch,
vezdě srážechu je i stúpáchu koni,
nocú pod lunú za nimi lúto,
dnem pod sluncem za nimi lúto,
i opěti temnú nocú, i po noci šedým jutrem.
205 Hučie divá řěka, vlnu za vlnú sě valé.
Hučechu vsi voji, skok na skok,
vsě sě hnáše přěs búřiúcú řěku.
Vody uchvátichu mnostvie cuzích
i přěnesechu své zvěsty na druhý břěch.
210 "Tamo k šedým horám,
tamo dobúři náše pomsta!"
"Aj, Záboj bratřě,
juž nám nedaleko hory a juž hlúček vrahóv,
i ti žalostivo prosie."
215 "Vratno krajinú tudy ty,
jáz tudy, vyhubit vsě králevo!"
Vietr búří přěs vlasti,
vojsky búřie přěs vlasti
v pravo i v levo vezdě širú silú,
220 vojsky v radostné hluce.
Aj, bratřie, aj šerý vrch!
bozi ny tamo vícestvem dařili.
Tamo i viele dúš těká sěmo tamo po dřěvech.
Jich bojé sě ptactvo i plachý zvěř,
225 jedno sovy nebojá sě.
"Tamo k vrchu pohřěbat mrch
i dat pokrm bohovóm
i tamo bohóm spásám dat mnostvie obětí
a jim hlásat milých slov
230 i jim oružie pobitých vrahóv."
Zbyhoň
Poletova holub se dřěva na dřěvo ,
žalostivo vrka hořě vsěmu lesu.
"Aj, ty lese širý, v tobě jáz létávach
s holubicú drahú, s milú přěsmilitkú.
5 Ach, a zlobný Zbyhoň chváti holubicu
i otnese u hrad, ach a u hrad tvrdý .
Aj, obcháze junoše kol tvrda hrada,
žalostivo vzdycha po svéj drahéj miléj.
Ot hrada na skálu, na skále si sěde,
10 žalostivo sedě, s němým lesem mlče.
I přiletě holub, žalostivo vrka.
Podviže junoše hlavu k němu, vece:
"Ty holúbče mútný, tobě mútno samu.
Tobě li krahujec uchváti tvú družiu?
15 Ty Zbyhoni tamo na tom tvrdě hradě,
ty uchváti moju drahú, přědrahúčkú
a otnese, ach, u hrad, u hrad u tvrdý.
Holúbče, ty bysi byl válel s krahujem,
kdyby tobě bylo srdice udatno;
20 ty bysi byl vydřěl krahujcu svú drahú,
kdyby tobě byla dravá ostrá drápy;
ty bysi byl zabil krahujce zlobného,
kdyby ti byl tvrdý masožravý nosec."
"Vzhóru, mútný junoše, ženi na Zbyhoň!
25 Tobě srdce přěudatno proti vrahu,
tobě protiv jemu braně silná, ostrá,
tobě jemu v hlavu těžek železný mlat!"
Ruče junoše dolóv, v dole temným lesem ,
i vze na sě svoju braň i na rámě mlat svój.
30 Spěje lesem temným ku hradu ku tvrdu;
bě u hrada tvrda -- nocú vezdě temno --
tluče silnú pěsťú. "Kto to?" s hrada slova.
"Já sem lovec bludný." "Otvořie sě vrata",
tluket silnú pěsťú -- otvořie sě vteré.
35 "Kdě vladyka Zbyhoň?" "Za velikú sieniú."
Tamo Zbyhoň vilný, tamo plaka děva.
"Aj, otvoři lovcu!" Neotvoři Zbyhoň.
I rozrazi mlatem dřvi silný junoše,
i rozrazi mlatem Zbyhoněvi hlavu.
40 Hradem vezdě běha i vsě v hradě pobi,
u svéj krásnéj děvy do úsvěta leže.
Přide rané slunce vrcholy dřěv k hradu,
přide nová radost v junošino srdce,
že svú krásnú děvu chová v silnú pažú.
45 "Čie ta holubice?" "Zbyhoň ju uchváti,
jako mě zdě vieza, tak ju v tvrdě hradě."
"V lesy s tvrda hrada!" I letieše v lesy,
i letieše sěmo, i letieše tamo
se dřěva na dřěvo se svojím holúbcem,
50 s holúbcem spáváše na jednéj větvici.
Vzradova sě děva. Se svojím junošú
chodi sěmo tamo, vezdě kamo zechtě,
s militkem spáváše na jednom ložici.
Kytice
Věje větřieček s kněžeckých lesóv,
běže zmilitka ku potoku,
nabiera vody v kovaná vědra.
Po vodě k děvě kytice plyje,
5 kytice voná z viol a róží.
I je sě děva kyticu lovit,
spade, ach spade v chladnú vodicu.
"Kda bych věděla, kytice krásná,
kto tebe v kyprú zemicu sáze,
10 tomu bych dala prstének zlatý.
Kda bych věděla, kytice krásná,
kto tebe lýkem hebúčkým sváza,
tomu bych dala jehlicu z vlasóv.
Kda bych věděla, kytice krásná,
15 kto tě po chladnéj vodici pusti,
tomu bych dala vienek svój z hlavy."
Jahody
Jde má milá na jahody
na zelená borka.
Zadřieše si ostré trnie
v bělitkú nožicu.
5 Nemóže moje zmilitka
na nožicu vstúpiti.
Ach, ty trnie, ostré trnie,
čemu si bol sdělo?
Za to budeš, ostré trnie,
10 z borek vymýtěno!
Poždi, milá, v pochládečce,
v zeleně borece ,
jáz doběhu na palúček
po konieček bielý.
15 Konieček sě na palúce
v hustéj trávě pase,
moje milá v pochládeče
na milého ždaje.
Jě sě milá žalovati
20 po tichúnku v borce:
Ach, co řěkne moje máti?
Jáz neščastná roba!
Vezdy mi řiekáše máti:
Chovaj sě junoší!
25 Čemu sě junoší chovati,
kdaž sú dobří ludie?
I přijedech na koníce
jako sniežek bielém,
skočich s koně, viezech na suk
30 za střiebrnú uzdu;
Objech děvče, přižech k srdcu
i celovách ústa;
i zabude krásná děva
v nožici bolný trn.
35 Laskáchom sě, milováchom
slunce na záchodě.
"Pojeď, milý, ruče domóv,
slunečko nám zajde."
Vzkočich ruče na konieček
40 jako sniežek bielý
i vzech zmilitku v náručie,
otjedech s niú domóv.
Jelen
Běháše jelen po horách, po vlasti poskakova,
po horách, po dolinách krásná parohy nosi,
krásnýma parohoma hustý les proráže,
po lese skákáše hbitými nohami.
5 Aj, ta junoše po horách chodíva,
dolinami chodíva v lúté boje,
hrrdú braň na sobě nosíva,
braniú mocnú rozráže vrahóv shluky.
Nenie juž junoše v horách!
10 Podskoči naň zdě lstivo lútý vrah,
zamiesi zraky zlobú zapolena,
uderi těžkým mlatem v prsy.
Zevzněchu mutno žalostiví lesi!
Vyrazi z junoše dušu, dušicu,
15 sie vyletě pěkným táhlým hrdlem,
z hrrdla krásnýma rtoma. Aj, tu leží!
Teplá krev za dušicú teče za otletlu,
syrá země vřělú krev pije.
I by v každéj děvě po žalniem srdece.
20 Leže junoše v chladnéj zemi,
na junoši roste dubec, dub,
rozkláda sě v suky šíř i šíř.
Cházieva jelen s krásnýma rohoma,
skáče na nožiciech ručiech,
25 vzhóru v listie piená táhlé hrrdlo.
Sletujú sě tlupy bystrých krahujcév,
ze vsia lesa sěmo na sien dub,
pokrakujú na dubě vsici:
"Pade junoše zlobú vraha."
30 Junoše plakáchu vsě děvy.
Róže
Ach, ty róže, krásná róže,
čemu si raně rozkvetla,
rozkvétavši pomrzla,
pomrzavši usvědla,
5 usvědevši opadla?
Večer seděch, dlúho seděch,
do kuropěnie seděch,
nič doždati nemóžech.
Vsě dřiezhy, lúčky sežech.
10 Usnuch; snieše mi sě ve sně
jako by mně nebošce
na pravéj ruce s prsta
svlekl sě zlatý prstének,
smekl sě drahý kamének.
15 Kamének nenadjidech,
zmilitka sě nedoždech.
Žezhulice
V širém poli dúbec stojí,
na dúbci žezhulice
zakukáše, zaplakáše,
že nenie vezdy jaro.
5 Kak by zrálo žitko v poli,
by vesdy jaro bylo?
Kak by zrálo jablko v sadě,
vy vezdy léto bylo?
Kak by mrzli klasi v stoze,
10 by vezdy jeseň byla?
Kak by děvě těško bylo
by vesdy sama byla!
Opuštěná
Ach vy lesi, tmaví lesi,
lesi miletínstí!
Čemu vy sě zelenáte
v zimě, létě rovno?
5 Ráda bych jáz neplakala,
nemútila srdce;
A řěkněte, dobří ludie,
kto by neplakal zdě?
Kdě mój očík , očík milý?
10 zahřěben v rovece.
Kdě moje máti, dobrá máti?
Travka na něj roste.
Ni mi bratra, ni mi sestry,
junošu mi vzechu ....
Skřivánek
Pleje děva konopie
u panského sada.
Pýta sě jej skřivánek,
pro če žalostiva.
5 "Kak bych mohla ráda býti,
malitký skřivánče?
Otvedechu zmilitka
u kamený hrádek!
Kdybych pérce iměla,
10 písala bych lístek.
Ty, malitký skřivánče,
ty by s niem tam leťal.
Nenie pérce, nenie blanky,
bych písala lístek.
15 Pozdravuj drahého pěniem,
že zdě hořěm nyju .... "
Zlomek písně
Zakrákoče v hradě vr...
Knihovna České společnosti rukopisné v Praze