Horníček:  Libuše od Bedřicha Smetany, tu zná samozřejmě skoro každý nebo každý bych řekl. Ale málokdo ví, že ten příběh této kněžny je odvozen od tak zvaného Rukopisu Zelenohorského a ten patří, podobně jako Rukopis Královédvorský, mezi údajně středověké, začátkem 19. století objevené památky, které později potom vyvolaly onen dobře známý, více než stoletý zápas mezi odpůrci a zastánci jejich pravosti. Ale bez nich, říkali ti věřící, nebylo by ani příběhu o té kněžně, která mužům vládne.

Pohled do knihovny, u stolu sedí Dr. Mahler. Kamera snímá titulní list s Alšovými ilustracemi: Rukopis Zelenohorský a Královédvorský. Skvostné obrázkové vydání. Dále zabírá encyklopedii Meyers Handbuch Musik.

Mahler:  Jakkoli jde o problém starý téměř dvě století a o problém, který už byl vlastně dávno vyřešen a uzavřen, já bych se přeci jenom, jestli dovolíte, do toho vmísil tím, že bych poukázal na jeden aspekt, o kterém se domnívám, že je velice inspirativní, aktuální a možná daleko naléhavější, než všecko to co dosud předbíhalo. Jde o to, že všecky spory kolem Rukopisů se soustředily samozřejmě především na otázku pravosti anebo podvrhu. A ten kdo do nich podstatným způsobem vstoupil v roce 1886, profesor Masaryk, poukázal ještě na jeden aspekt, o kterém se domnívám, že ten je nejzávažnější. On tenkrát do toho sporu vstoupil s tím, zda je morální stavět svou budoucnost na obrazu z minulosti, který je lživý, který je podvrhem. V té době, kdy do toho vstoupil profesor Masaryk, tahle teze byla svým způsobem velice rigorózní, až moralistní a nepopulární. Uvažme si, že ta motivace vzniku Rukopisů byla taková, že Čechy byly v ohromném všestranném obklíčení. Především v tom kulturním smyslu a navíc Evropou se valila vlna romantismu a ten romantismus, který samozřejmě nesmírně ozdobil minulost vedl k tomu, že to co vzniklo třeba i na našem uzemí nevzniklo pouze na našem uzemí, vemte si třeba tu skutečnost, že v Anglii se objevily tak zvané Ossianovy zpěvy, pak se ukázalo, že jde o podvrh a dokonce došlo k tomu, že se jakýsi skotský básník Macpherson k tomu přihlásil a sklidil obdiv. Něco obdobného se zřejmě stalo v zemi, která rovněž nebyla ohrožena, to jest na Rusi. Takhle asi obdobně vzniklo Slovo o pluku Igorově.

Záběr na ilustraci Slova o pluku Igorově. Dále kamera snímá pergamen pod lupou, kde něčí ruka drží kus skla a vyškrabuje písmeno ...

Horníček:  Spory o pravost těchto památek se většinou točily kolem vyhledávání a nalézáních usvědčujících chyb, v detailech, písma a v omylech historických nebo jazykových. Jindy se odehrávaly nad svitky pravých středověkých pergamenů, jenže zbavených původních textů a použitých pro texty podvržené.

Kamera zabírá Alšovu lunetu, dále titulní list: Rukopis Kralodvorský. Staročeské zpěvy hrdinské a milostné s Mánesovými ilustracemi.

Mahler:  Tady u nás došlo k tomu, že si tedy sedla skupinka vzdělanců a v dobré vůli, nic méně nedomyšleně, aby pomohli tomu utlačenému národnímu vědomí, které se teprve rodilo a formovalo, stvořila falsa. Fakt je prostě ten, že zásluhou těchto falsifikátorů došlo k tomu, že se ta dávnověká česká hrdinská minulost dostala do centra pozornosti a vzbudila obrovský ohlas.

Lukavský:  recituje

         Vstoupí kněžna v běleskvoucí říze,       
         vstoupí na stůl otcův v slavném sněmě.   
         Oba rodní bratři Klenoviči               
         smíříte se takto o dědiny:               
         budete jim oba v jedno vlásti!           
         Vstanul Chrudoš od Otavy křivy,          
         žluč se mu rozlila po vnitřnostech,      
         třásly se lítostí všecky oudy,           
         máchnul rukou, zařval jak tur jarý:      
         Hoře ptáčkům, k nimž se zmije vhnízdí,   
         hoře mužům, jimiž žena vládne.           
         Gore ptencem, k nim že zmija vnorí,      
         gore mužem, imže žena vlade!             
         Mužu vlásti mužem za podobno,            
         prevencu dědinu dáti pravda!             

Mahler:  Ten ohlas nebyl jenom domácí. Považte si, že to zhodnocení vědecké doma, u nás sepsané Palackým a Šafaříkem a na dotvrzení toho, jak žalostná to byla situace,tak to zhodnocení je nadepsáno v tomto díle Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache - Nejstarší památky české řeči. Museli to presentovat ještě v němčině, ale záhy již se stalo to, že ten ohlas Rukopisů vyprovokoval k obrovskému tvůrčímu nástupu celou plejádu umělců. Vezměte si dílo Mánesovo i Alšovo, koneckonců Smetanova Libuše. Ta situace zase byla tak složitá, že Smetana si objednal libreto od Wenziga, který byl schopen mu ho zveršovat původně v němčině, teprve potom to bylo ve vší diskrétnosti přeloženo do češtiny a toto veledílo, tenhle obrovský opus o české slávě ten se tedy potom teprve následně ozval v češtině. A vezměme si všecka ranná díla Myslbekova a vezměme si výzdobu Národního divadla, to všecko je stimulováno existencí těchto Rukopisů, takže stala se zvláštní paradoxní věc, ale ona není vůbec nová, stalo se to, že to co na začátku má neslušný, v jistém smyslu, nečestný, nečistý motiv, vedlo najednou k důsledkům, které jsou překvapivé. K obrovskému vzmachu národního vědomí, ale samozřejmě i k obrovskému vzmachu umění. On sám ten fakt, to falsum, bylo na tak vysoké básnické úrovni, že považte, záhy po jeho uveřejnění překládá některé partie sám Johann Wolfgang von Goethe, a Grimm, a ve Francii Chateaubriand, to byla skutečně evropská událost.

Kamera zabírá Kytici s ilustrací Mikoláše Alše.

Jirešová:  recituje

         Kdybych  věděla  kytičko  krásná,    
         kdo  tebe v kyprou zemičku  sázel,   
         tomu  bych  dala  prstének zlatý.    
         Kdybych věděla kytičko krásná,       
         kdo tebe lejčím  hebounkým svázal,   
         tomu bych dala jehlici z vlasů.      
         Kdybych věděla kytičko krásná,       
         kdo tě po chladné vodičce pustil,    
         tomu bych dala vínek svůj z hlavy.   

Kamera zabírá ilustraci Miroslava Troupa z vydání RKZ v roce 1961 s Bednářovým přebásněním Rukopisů do novočeštiny.

Horníček:  A tady se jako mnohokrát v dějinách otevírá otázka. Zda-li něco, co samo o sobě představuje čin pochybený, dokonce zlý, může mít dobré pozitivní důsledky. Já si myslím, že je spousta lidí, kteří chtějí konat dobro, a podaří se jim zlo a naopak. Že jo. To je i v naší nedávné minulosti, byli lidi, musíme to soudit tak, že třeba chtěli konat dobro, domnívali se dokonce, že konajíce dobro, páchali zlo. Nakonec je na to citát, z Fausta, já nevím jestli před panem doktorem to řeknu přesně, protože ten by mě opravil, ale Mefistofeles říká "Jsem té síly díl, jež chtíc vždy páchat zlo, též dobro vykoná".

Znovu záběr na Alšovy lunety v Národním divadle. Dále kamera zabírá otevřené Hankovy knihy a portrét Václava Hanky.

Mahler:  Ty pochybnosti nevyslovované a nebo vyslovované jenom intimně, se přece jenom záhy dostaly na veřejnost do tisku. Takže už kolem roku 1850 se objevila serie článku v časopise Tagesbote, rakouském, které otevřeně napadly Rukopisy jakožto falsa. A Hanka byl dotlačen k tomu, aby obhajoval svoji čest před rakouským soudem. A je nutno říct, že tehdejší rakouská justice byla natolik spravedlivá nebo benevolentní, že Hanka skutečně obhájen byl a odpovědný redaktor, který se jmenoval shodou okolností Kuh, byl odsouzen.

Horníček:  Ano, to je krásnej příklad takové bych řekl spravedlnosti obecné, protože tady rakouský novinář je odsouzen rakouským soudem za Rakouska vládnoucího, zato, že urazil českého spisovatele. Kéž by toto platilo i u nás a nadále.

Mahler:  O čtvrt století později potom už ten svár propukl naplno, a tehdy přesně v roce 1886 do něj vstoupil profesor Masaryk, a zřejmě ani pro něho osobně to nebylo jednoduché rozhodnutí, protože si řešil právě etické dilema. On obdobné případy z historie v předpodobách znal třeba z církevních dějin. Věděl, že takovéto počínání bylo už dávno označeno latinským souslovím pia fraus, zbožná lež, a bylo to v církevních dějinách spojeno třeba s podvrhem řady listin nebo ostatků. Existuje třeba jeden takový jeho výrok, kde on mluví o tom, že legendy jsou rovněž historický fakt.

Záběr do velkého sálu knihovny s globusy (asi Uměleckoprůmyslové museum). Dále záběr na operu Libuše, zpívá Chrudoš.

Horníček:  Těžko říci, že kdyby nebylo Rukopisů, nebylo by ani naší nejnárodnější opery. Historie nezná kdyby. Víme nicméně, že už ve 12. století vyprávěl náš nejstarší kronikář Kosmas, o sváru dvou bratří a o bídě mužů, kterým žena vládne. Ale já naopak říkám, sláva mužům, kterým žena vládne a to v souhlase s panem profesorem Švejcarem. V tomhle si ohromně rozumíme.

Mahler:  Existuje jedno náramně moudré úsloví, které praví, že věčně zelený je strom života. A my to můžeme doložit tím, že jsme za svých životů byli svědky toho, že někdy šlechetná pohnutka, motiv absolutně počestný, čistý a vysoce motivovaný, vedl ke strašlivým důsledkům. Doslova dobrými záměry byla dlážděna cesta do pekel. My jsme přeci zažili režim, který byl postaven na lži. My víme, co to je vláda lži v moderním světě.

Ukázka faksimile RK. Dále znovu záběr ilustrace Slova o pluku Igorově.

Horníček:  Krátce po osmašedesátém roce se na oficiální půdě Kriminalistického ústavu znovu vědecky prokázalo, že na rozdíl od podobně vyhlížejících památek pravých jsou Rukopisy podvrhem, což Josef Dobrovský o některých říkal už před 170 lety. A teď najednou zákaz. Zákaz! Protokoly o tomto posledním kole rukopisných bojů nezveřejňovat. Proč asi? Já mám na to takovou anekdotickou teorii. Normalizátoři té doby se děsili, že by to mohlo být považováno za nejapné narážky na ruské Slovo o pluku Igorově což je taky padělek.

Mahler:  Právě pro toto všecko je zřejně záhodno trvat na některých etických principech a právě proto si myslím, že ten podnět spojený s Rukopisy, který pak vzešel od prof. Masaryka je nesmírně apelativní, moderní, inspirativní. Je v každém případě nesporé, že toto bychom měli možná daleko intenzivněji zkoumat než to, jak byly vyškrabávány pergameny a jak byly využity ty středověké iluminace, protože toto se nás dotýká všech, tady, teď, těch živých.

Titulky:
Pořad byl natočen v Národní knihovně a v Knihovně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze
Archívní materiály:  archiv ČT
Pořadem provázeli:  Dr. Zdeněk Mahler a Miroslav Horníček
Dramaturg:  Jiří Gold
Odborný poradce:  Dr. Evžen Lukeš
Recitace:  Radovan Lukavský a Ivana Jirešová
Scénář a režie:  Radúz Činčera