Jan Evangelista Purkyně a Rukopisy


Poměr Jana Evangelisty Purkyně k Rukopisům je málo znám a nebyl dosud náležitě ozřejměn. Naše oficiální věda se v tomto případě uchyluje k mlčení. Svědectvím o Purkyňově nazírání na Rukopisy je jeho recenze Älteste Denkmäler, otištěná v Jahrbücher für wissenschaftliche Kritik (1841). Překlad, pořízený Dr. Endersem zde předkládáme.
Purkyně sem včlenil svoje velice zajímavé postřehy o hmotné povaze Rukopisu zelenohorského (tehdy nazývaného Libušin soud). Je to především rozpoznání, že rumělkové obtahy některých písmen značí zpravidla počátky slov. Kromě toho originálním způsobem klasifikoval význam speciálních rumělkových interpunkčních symbolů a mimo jiné upozornil i na výraznější kumulaci miniových symbolů před iniciálami, v čemž pozdější badatelé nalezli pro svoje hypotézy ledasco. Dolenský v roce 1889 HANKA FECIT, spisovatel Ivanov v roce 1969 naopak vyčetl PSALMUS. Purkyňovy postřehy jsou velice aktuální v současné době, kdy se badatelé přes neuvěřitelné překážky seznamují s výsledky a pracovními metodami použitými při zkoumání Rukopisů tzv. Ivanovovým týmem v letech 1967-1971 nejmodernějšími technickými prostředky.
Purkyně by se asi nemálo podivil, průzkumným, interpretačním a informačním metodám, které se u nás vyvinuly od dob jeho recenze v Jahrbücher für wissenschaftliche Kritik, která následuje.
Jahrbücher für wissenschaftliche Kritik
Juni, Juli 1841. Nr. 13., 14., strana 99-112.

Nejstarší památky české řeči, Libušin soud, Evangelium Janovo, zakládající list Litoměřický, glosy Mater verborum, kriticky osvětleno Pavlem Josefem Šafaříkem a Františkem Palackým, s faksimilemi (z pojednání královské české společnosti věd). Praha 1840. V komisi u Kronbergra a Řivnáče, 234 stran.

Kniha, která leží před námi, má do jisté míry tvořit konec aktů dlouhodobého procesu, který rozhýbal už téměř před 21 lety ducha i pero rakousko-slovanských literátů a s nímž bylo také německé literární publikum seznámeno s větší nebo menší hlasitostí a jasností. Týká se to posudku národního pokladu, který by byl ke slávě každému z hlavních evropských národů a kterého musí národ druhého řádu tím pevněji dbát, čím méně vrozených i získaných hodnot mu bouře času ponechala.
Když v roce 1817 nynější knihovník královského českého musea pan Václav Hanka objevil nejstarší památky českého básnictví a vydal je pod titulem Rukopis Královédvorský spolu s německým překladem profesora W. Svobody, vynořili se hned tehdy mnozí pochybovači o pravosti těchto zbytků staročeské poesie vzhledem k básnické hodnotě a starobylosti obsahu i řeči. Do té doby byly známy ze zbytku středověku jen nechutné rýmovačky, které dýchaly více nebo méně cizím, neslovanským rázem a projevovaly se charakterem tehdejší mnišské omezenosti. Teď byly pojednou slyšány zvuky, které svou přirozeností a heroickým zabarvením upomínaly takřka na Homéra a kterých by se sotva kdo nadál vedle starší nebásnické české literatury, která se vybíjela ponejvíce v theologických šarvátkách. Nebyla tu žádná spojnice mezi touto patrně nejranější a pozdější tvorbou. Bylo třeba se vrátit jedním skokem do velmi vzdálené doby blízké pohanství, do doby, kdy původní slovanský duch ještě nebyl zkalen cizími živly, abychom vůbec byli s to uznat možnost takové poesie.
Nápadná byla rodinná příslušnost a podobnost srbským a ruským národním písním. Tehdy vyučoval Dobrovský, který konal své poslední práce k vydání své staroslovanské mluvnice, několik mladých literátů ve staroslověnštině, ukázky ruských písní sem snad také již pronikly, srbské právě shromáždil Wuk Stěpanovič, a některé snad přišly prostřednictvím literárního styku zásluhou samotného Dobrovského, který byl ve spojení s Kopitarem a Wukem, a tak je mohli poznat jeho nejbližší žáci a ctitelé. Po přísně nevěrecké exegesi a k vysvětlení této nevěrohodnosti byla vyslovena domněnka, že domnělý objevitel a snad ještě nějaká další schopná hlava z nejbližšího okolí Dobrovského po předchozím poučení a podle vzorů, které měla k disposici, učinila pokus mystifikovat českou veřejnost. Dobrovský sám uznal tyto zlomky po těžkých pochybnostech, ale konečně byl překonán nesporně starobylým charakterem rukopisu, vnitřní pravdivostí a důsledností jazyka i básnickou nenapodobitelností obsahu a stal se poté sám horlivým zastáncem pravosti.
Když se však v roce 1818 znovu objevil zlomek sice malý, ale rovněž básnický a také zřejmě mnohem starší, jenž se stal známým neobvyklou cestou téměř podezřelou a kromě toho obsahoval mnoho věcí, jež byly v příkrém rozporu s dřívějšími tvrzeními Dobrovského, vzbouřil se v něm duch autority, proti kterému dosud nebylo na poli slovanské řeči a v bádání o starožitnostech ani skrovného odporu. Zejména to byla zmínka o Čechovi, vůdci prvních českých kolonistů (mluvíme o Libušině soudu, první památce z recensované zde kniky básní), kterého Dobrovský pokládal za něco dávno odbytého, ale který nyní u něho vzbudil velkou nevoli. Použil všech prostředků kritiky a logiky, aby zviklal víru v pravost tohoto zlomku, a zaměstnával se i v posledních letech svého života snahou o zničení tohoto zjevu, jejž nenáviděl.
Ve vídeňských "Jahrbücher der Literatur" bylo uveřejněno více než 33 námitek, které sledujeme nyní i v tomto spise krok za krokem na str. 175-192. Po smrti Dobrovského převzali vedení procesu pan Kopitar ve Vídni a pan Palkovič v Bratislavě. Obránci byli pánové Jos. Jungmann, W. Svoboda, Hanka, Palacký a další. Bojovalo se částečně důkazy, částečně vášnivými prohlášeními. Veřejnost se jako obvykle rozdělila na dvě strany. Většina, z toho dokonce i spolubojovníci, neměli originál ani v rukou, ač je to při posuzování takových starožitností podstatné, a mohli pronášet úsudky jen podle tiskových sdělení. Nebylo tu ani nějaké faksimile, které by mohlo přispět ke tvoření a korekci úsudků. V dílu, které máme po ruce, převzali pánové Palacký a Šafařík úplné ozřejmení sporného předmětu, takže nyní všichni, které to zajímá a kteří si i jinak udělali úsudek při zkoumání pergamenů, si mohou učinit vlastní názor a vyslovit se pro tu neb onu stranu.
Současná práce však není omezena jen na předmět, o který nám jde. Autoři se rozhodli vyhovět mnohostranným přáním cizích učenců a vydat pokud možno úplně všechny staročeské literární památky od konce 9. do závěru 13. století a odtud do středu 14. století postupovat podle účelného výběru. Jedním z hlavních motivů této práce zvláště se zřetelem k památkám nejstarším, často zpochybňovaným, byla potřeba ospravedlnit používání těchto památek i jinde (Palacký při svém zpracování české historie, Šafařík při svých pracích o slovanských starožitnostech) a učinit vlastní přesvědčení přesvědčením všeobecným za užití veškerých prostředků v ohledu paleografickém i lingvistickém. Nejstarších památek, jež tu mají být předloženy, je dvanáct a mezi pozdějšími - od počátku 14. století - padla volba také na dvanáct kusů, čímž má být práce ukončena. Přejeme vydavatelům co nejpříznivější okolnosti a nepřetržitou spolupráci, aby mohli tuto důležitou práci zdárně ukončit.
Z řady nejstarších památek se kriticky hodnotí a osvětlují nejprve: Libušin soud, evangelium Janovo, Litoměřický zakládací spis a konečně glosy Mater verborum. Zdá se však, že v současném spise je nejstarší památka po zásluze věcí hlavní, další jsou sice také samostatně probírány, ale zde musí sloužit více nebo méně k ozřejmení a k potvrzení té první. Z prvních dvou jsou také přeložena volná, úplná faksimile.
Libušin soud je patrně nejstarší památkou českého písemnictví a zasluhuje tu naši přednostní pozornost. Je psán na čtyřech oktávových lístcích hrubě opracovaného pergamenu dosti velkým a tlustým polounciálním písmem, původně železitým (?) inkoustem, který je však zcela setřen a z něhož zbyly ještě součástky v neobvyklé zelené barvě, zažrané do pergamenu jakožto dokonale čisté stopy písma. Chvalně známý přírodovědec a znamenitý mikroskopik pan Corda, kustod českého Musea, zkoumal inkoust i pergamen dílem mikroskopicky, dílem chemicky, srovnával s jinými starými rukopisy, kde bylo rovněž nalezeno zelené zbarvení. Ve všech takových případech se seškrabaný inkoustový prach ukázal jako pravý železitý inkoust, zelenou barvu v pergamenu však chemicky nevyzkoumal, jeho mínění je, že takový vliv se uskutečnil po mnohých staletích střídavým působením na zvířecí vlákna a inkoust jako zvenčí za zvláštních galvanických a kvasných procesů a že naprosto není možné myslit, že by písmo bylo zfabrikováno novodobým podvodníkem. Při tom všem zbývá zelená barva přece jen ještě k vyšetření. Snad závisí na způsobu zpracování pergamenu. Snad se vytvořilo ve střídavém vzájemném vlivu s pergamenem fosforově kyselé železo.
Pochybuji, že takovými zkoumáními kdy vyjde něco jistého o stáří rukopisu. Jedním z hlavních kriterií stáří a vůbec pravosti rukopisu zůstává stále habitus, celkový dojem, jaký získají více nebo méně předem vycvičené smysly znalcovy. Přirozeně je toto působení potud rozhodnější a určitější, jak častěji se mohly smysly cvičit a rozvinout znalecký pohled. Jestliže rukopis - jako ten, o němž mluvíme - je co do času a místa ojedinělý, nemusí být ani dojem celkového vzhledu u nezkušeného znalce tak rozhodující, aby ihned zatlačil veškeré pochybnosti. Takto by se dala vysvětlit pochybovačnost Dobrovského, které by snad mladší badatelé se změněnými zájmy a názory nepropadli.
V paragrafu 24 tohoto díla si skladatelé předsevzali nepříjemnou práci - prozkoušet krok za krokem a vyvrátit námitky, jež na sebe navršil Dobrovský ve Wiener Jahrbücher f. Lit. 1824 ve velkém počtu. Nejpádnější důkazy pro pravost rukopisů jsou ty, které upozorňují na zvláštnosti jazyka a starožitné i historické vztahy, jež byly osvětleny teprve pozdějším bádáním v Rusku, v Illyrii a v jiných slovanských zemích a nemohly být tehdejšímu falsátoru známy a tím méně vymyšleny. "To by se musil v Čechách ještě před rokem 1818 vyskytnout muž, jehož by si současníci nepovšimli, ale jehož paleografické, historické a filologické znalosti by nekonečně přesáhly všeobecně váženého "starého mistra", a tento zázrak učenosti, umělecké dovednosti a genia by měl jen jednou tajemně a z žertu své světlo vyzařovat do světa - ne! atd. atd."
Ostatně je zlomek zkoumán ve všech směrech s diplomatickou přesností, rukopis je měřen, řádky počítány, písmo rozeznáváno, určováno stáří pergamenu úvahami o písmenech a značkách, text je podán nejdříve latinkou v originálu a potom s cyrilickým přetlumočením, dále i v českém pravopise s latinskými formami, potom je připojeno podrobné hodnocení básně od prof. Swobody, následuje úplný abecední seznam slov ve zlomku zachovaných, přehled gramatických tvarů v něm přicházejících, poznámky po stránce věcné. Je to vpravdě elegantní, skutečně vzorná práce, která svědčí o nejhlubším prozkoumání slovanských idiomů, o rozšířené znalosti slovanské historie a starožitností, jak ostatně bylo nutno při autorech očekávat. Kritiku této práce můžeme někde očekávat, až se rozšíří posudkové možnosti a rozmnoží pomocné prostředky, zatím stojí tvůrci knihy na vrcholu a bylo by od nás nevhodné, kdybychom chtěli podniknout něco takového.
Nyní buď nám dovoleno, abychom přičinili několik poznámek, na něž jsme narazili při zkoumání písma z faksimile. Především nás zaujalo, že jediná čtyři velká písma A, C, V, D byla zřejmě začátečními písmeny slovanské i latinské abecedy. Původní vydavatelé tohoto dokumentu pokládali prvních devět řádků za konec jiné, od této básně zcela odlišné skladby. Mohli bychom vyslovit mínění, že celá báseň byla uspořádána tak, jak za sebou následují písmena abecedy, k čemuž byla svévolně vybrána příslušná písmena začáteční, takže A bylo počátkem, potom následovala další čtyři a ostatní v celé básni podle pořadí. Tím by bylo odůvodněno oddělení prvních devíti veršů, jakožto k celé básni nepatřících. Dále je třeba si všimnout, že konečná slova, která předcházejí před uvedenými velkými písmeny, jsou orámována oněmi červenými značkami, které vydavatelé považují za označení pro přednes.
Tak: "zákonu" před "Aj, Vletavo",
tak:"krivé na Otavě" před "krivé zlatonosné",
tak:"kněžnu utr" před "Vyšegradě",
konečně shledávám před "dvě věglasně děvě" na místě, kde by mělo stát právě koncové slovo, opět řadu červených značek, jako by měly mít ten účel, že tu bude zdobeno slovo, které bude teprve nutno vepsat.
Pozoruhodné jsou dále červené čáry s černými body, které se vyskytují na určitých místech a šikmo se křižují, černé body jsou ve čtyřech úhlech křižování. Ačkoli se tyto značky vyskytují právě na těch místech, kde je smysl řeči ukončen, zdá se přece, že to nejsou pouhé značky pro interpunkci, ale že mají ještě nějaký vedlejší pathognomický smysl.
Tak představuje hned první značka (řádek 57 faksimile), která uzavírá větu "rozvaděma o dědiny otné" (rozhněvané o otcovský podíl) dva skřížené meče se vztahem ke vzniklému sporu.
Nejbližší značka téhož druhu v řádku 78 po větě "či sě rozdělíta rovnú měrú" (= nebo se rozdělíte rovným dílem) pozůstává z hadovité linky, která je uprostřed rozdělena rovnou linkou, ve formě háčku, na spodním konci.
Jiná taková křížová značka je zase po slovech "rozvaděna bratry" (rozhněvané bratry). Zatím se zdá, že tyto značky znamenají rozkmotření, rozdělení nebo vyrovnání.
Dále pak je smysl vždy kolísavý: tak "počechu ticho govoriti" (začali tiše mluviti), kde značka stojí uprostřed věty za "ticho".
Po větě "pochválichu výpovědi jejé" (schválili její výpověď) mohlo by to také znamenat víc než koncové označení.
Po "máchnu rukú" (máchl rukou) se značka snad opět vztahuje na spor.
Znatelně změněná a latinskému W se blížící je značka v řádku 123 "dievčie ruka na vy k vládě slába". Mohlo by se myslit, že tu Libuše hrozí meči, neboť hned před tím říkala "ký by vládl po železu".
Také po "němciech" v ř. 126 "v Němciech iskati pravdu" stojí při nejmenším tři černé body, do nichž měl být snad až později zakreslen kříž.
Vždycky se zdá, že také v posledních případech měl být vyznačen nějaký důraz. Po řádcích 114 a 115, které obsahují Libušino rozhodnutí, stojí ozdobný vzpřímený kříž se čtyřmi body v rozích, jako by se tím mělo vyjádřit zvláštní uctívání.
Také jiné značky se zdají vyjadřovat projevy úcty, zejména ty, které prokládají slůvko "kmetie" (nejstarší z národa) v řádku 7, 8, 78, 116 buď na začátku slova nebo nad ním. Značka v ř. 77 a 78, jak se zdá, je složena ze dvou, z toho by stojící vidlice patřila k řádku svrchnímu, ta druhá, která ji šikmo křižuje, k řádku spodnímu. Jiné značky mohou označovat měkčení, jako třeba nad "utr" v ř. 38, "kegdy" v ř. 18 "usestra" v ř. 36, "lútú" v ř. 49, "rízě" v ř. 61, "sněmě" v ř. 62, "věščbám" v ř. 64, "mezu" v ř. 74, "pravdozvěsten" v ř. 68, "Lutobor" v ř. 88, "rěky" v ř. 104 atd.
Tato pozorování snad postačí, abychom se postavili proti významu, který přikládali červeným značkám vydavatelé, když je považovali za označení pro přednes, my je bereme částečně za pouhé ozdoby pro přednášení, takové jsou i vedlejší čárky při začátečních písmenech každého slova, těm přísluší ovšem také gramatický význam, dále pokládáme ozdoby koncových slov před velkými písmeny za znaménka měkčení, konečně připisujeme ležícím a stojícím křížkům citový symbolický význam. Nápadné je, že hrubé (polské) "l" není nikde označeno, ač starým Čechům ve výslovnosti jistě zcela nechybělo, a že také nikde není psáno "v", tam kde by mělo být, tak si mnohdy počínají ještě dnes lužičtí Srbové. Zdá se tedy, že už tehdy nabýval vrchu sklon k označování rozdílů v "l" jako tutéž hlásku a tím se přibližoval západním Evropanům. Mimochodem buď poznamenáno, že také ve starých polských rukopisech není hrubé "l" označováno nějakým zvláštním znakem, viz Bibli Varšavskou 1841, leden, str. 134. Zdá se, že to vyplynulo z téže potíže, že při zvláštních slovanských sykavkách Č, Ž, Š nebylo při užívání latinky lze zavést nové značky, ale že se používalo bez rozdílu C, Z, S. V jaké výhodě byla proti tomu od prvopočátků cyrilská řeckoslovanská abeceda!
Při posuzování stáří rukopisu jsou vydavatelé puzeni k tomu, aby vzhledem k několika zvláštnostem v tazích písma, ve zkratkách, v seskupování hlásek akceptovali vlastní českou písařskou školu, k níž by bylo nutno počítat i tento zlomek. Pro nejvyšší stáří před 10. stoletím mluví dva positivní důvody: scriptio continua a stále ještě hojné používání unciálek. Jiné důvody jsou spíše negativní, jako: z dvanáctého a novějších staletí rukopis nemůže být, neboť zde je charakter písma již přesně znám. Že zlomek může pocházet z doby teprve po osmém století, dokazuje historický obsah básně, že nemohla být napsána ani před devátým stoletím, vyplývá z toho, že teprve tehdy se zavedením křesťanství bylo k českým Slovanům uvedeno latinské písmo. Příměs unciálek vylučuje také jedenácté století. Dále: protože jiný zde uveřejněný fragment, Janovo evangelium, patří pravděpodobně do století desátého a je tedy zřejmě mladší než rukopis, o němž zde mluvíme, musí být ten zařazen jen do století devátého nebo do počátku desátého. Pro tuto domněnku mluví také jazykové formy a tak neb onak hlavně pohanský duch, v němž je složen. Červené značky a ozdoby mohou ovšem v souhlase s Cordovým tvrzením náležet do některého pozdějšího století. K tomuto odhadu lze dospět i proto, že ve stejnoměrně probíhajícím červeném značení jednotlivých slov jsou počáteční písmena omalována červeně, což asi je dílem pozdějšího písaře v době, kdy již bylo zavedeno dělení jednotlivých slov v písmu.
Mezi orthografickými připomínkami jsou nejdůležitější ty, které pojednávají o zastoupení cyrilského jeříku a jeru a pravděpodobných nosovek. V jazykovědném ohledu dokazuje rukopis svrchovanou pravidelnost a důslednost jak co do všeobecných zákonů slovanštiny vůbec, tak zvláště co do doby vzniku, kde se ukazuje velká shoda i s pozdějšími literárními památkami. To lze jistě vysvětlit tím, že prapůvodně ustálený typ slovanštiny se neměnil tak rychle, jak to vidíme jinde.
Pokud jde o reálné využití básně pro historii a nauku o starožitnostech, není při předpokladu pravosti a objektivní pravdivosti téměř žádný řádek, který by nebyl důležitý, třebaže se vydavatelé omezili jen na několik nejdůležitějších bodů, které ovšem potřebují kritiku.
Obracíme se teď k druhému zlomku, k Janovu evangeliu. Skládá se z latinského textu s meziřádkovou českou versí. Obé je jedna a táž ruka, jen čeština je o něco mladší. V celku, z něhož tu máme jen náhodně zachovaný jeden vazbový list, bylo asi obsaženo celé evangelium v malém formátu: každý list má čtyři sloupce. Z toho se zachovalo šest oříznutých sloupců a podle doplnění obsahu chybějí mezi čtvrtým a pátým listem dva listy pergamenu nebo osm sloupců. Spis patří podle mínění recensentů do fuldské písařské školy. Stáří by se dalo stanovit snad jako začátek desátého století a vzhledem k tehdejší vzácnosti psaných děl by mohl zlomek náležet sv. knížeti Václavu. Toto mínění nemusí být zvikláno námitkou, kterou si vydavatelé sami činí, totiž že by spis byl uctíván jako relikvie a nebyl by dán nějakému knihvazači ke zničení. Habent sua fata libelli. Vždyť remešské evangelium, jehož psaný text bývá nikoli bez důvodu připisován sv. Prokopu a které daroval král Karel Čtvrtý emauzskému klášteru jako relikvii, nemělo lepší osud.
Redakce textu je i zde opět pečlivě utříděna. Nejdříve jsou tu dva sloupce latinského textu základního a vedle staročeská interlineární verse s týmiž písmeny jako ve zlomku, potom přepsán novým pravopisem a vedle staroslověnsky podle nejstaršího nalezeného Wostokovova textu Ostroměřského evangelia z let 1056-1057, konečně ještě dva české texty k jazykovému porovnání, a to jeden z museálního rukopisu z roku 1422 a druhý podle známé bratrské bible Kralické.
Po textu následuje stejně jako při prvním zlomku úplný seznam slov tam se nalézajících s případnými krátkými vysvětlivkami. V dalším paragrafu přicházejí poznámky o pravopisu, gramatice, o jakosti interlineární verse. Konečné poznámky obsahují pozorování o staré češtině od nejdávnějších dob, o přehlásce samohlásek staroslověnštině vlastních, které jsou v polštině vyjadřovány nosovkami "e" a "a", dále o úžení širokých samohlásek "a, o, u" v "e" a "i" zvláště po měkkých souhláskách. Co se týče přehlásky "e" do "a" a "O" ukazuje se, že v tom nebylo zachováno žádné pevné pravidlo, protože "e" je vyjadřováno hned jako "a" a hned jako "e" v nedůslednosti, která se udržela i v dnešní české řeči, kdežto v polštině se stará cyrilská samohláska zachovala jako nasální "e" s plnou pravidelností. Je škoda, že pozorování nebylo rozšířeno také na "a", což se dá vysvětlit tím, že následovala přeměna šmahem na "u" (později na "au, ou") a proto se o tom nedalo už mnoho říci. Pro fysiologii řeči je zajímavé zúžení širokých samohlásek, čímž se vytvořilo i modifikované časování a skloňování, to spadá v jedno s jevem, na nějž upozornil jako první Grimm, že se tím utvořily v germánských jazycích rozdíly silných a slabých forem, a vůbec se zdá, že lidská mluvidla mají sklon v průběhu času měnit hlubší samohlásky ve vyšší, světlejší, kdežto vzadu tvořené souhlásky v ty, které jsou raženy vpředu.
Když byla podána všestranná analysa zlomků, následuje zcela účelně jejich historie a obrana, jak jsme o tom již dříve učinili náležitou zmínku.
Z listin 11. a 12. století tu nenacházíme, jak bylo možno očekávat, žádné recense kromě litoměřického zakládacího klášterního spisu, který Dobrovský kladl do 11. století, ale který vydavatelé už dříve na jiném místě (Časopis českého musea 1836, sešit IV., str. 323-346) datovali do století třináctého. Ve vnitřní spojitosti se zlomkem Libušina soudu je tento článek tím, že slouží jako příklad, kdy se i Dobrovský přes všechnu svou znalost slovanského starověku a přes sílu své autority mýlil.
Na konci nalezneme recensi českých glos velkého universálního slovníku, nazývaného též Mater verborum, který složil ve svých mladších letech Salomo jako opat v St. Gallen (zemřel v roce 920 jako kostnický biskup). Slovník přešel jako jeden na pergamenu psaný exemplář do českého Musea, byv darován s celou knihovnou hrabaty z Kolovrat z Buřnic. Původně se skládal z 246 listů, z nichž se zachovalo 242. Kde začíná nové písmeno abecedy, je v textu nejčastěji zasazeno do malby na zlatém podkladu. Na dvou z těchto maleb jsou zapsána jména písaře Vacerada a iluminátora Miroslava. Podle celkového charakteru písma patří tento skvělý kodex do začátku 13. století, ač je nadepsán letopočtem 1102 A. MCII, kde však zkratka na "C" znamená patrně zdvojení, takže bychom měli číst "1202". Tato Mater verborum náleží ke glosovaným exemplářům. Jsou tu glosy německé a české, tyto většinou nad řádky. České byly zřejmě zapsány dílem samotným Vaceradem, dílem - ve větším počtu - pozdějším korektorem. Byly objeveny teprve v roce 1827 (?) knihovníkem Českého musea Václavem Hankou, když chvalně známý německý jazykozpytec pan Graff je porovnával podle své německé sbírky glos. Pan Hanka o tom podal ihned zprávu v časopise českého musea 1827, str. 69 nn. a v roce 1833 vyšel celek v jeho sbírce nejstarších latinskočeských slovníků. Bohužel nepřipojil Hanka žádné vysvětlivky a také dnešní vydavatelé od toho upustili pro nedostatek místa. I nám bylo líto, že tu nebyla aspoň malá ukázka rukopisu připojena jako faksimile. Zdálo se to ovšem méně nutným, protože slovník pochází z doby, kdy písemné památky již nebyly vzácné, a protože o vročení nemohlo být pochyb, nebylo důvodu dovolávat se veřejně úsudku a pomoci znalců.
Na konci své zprávy nemůžeme pominout české společnosti tímto veřejně vyslovit uznání její štědrosti, s níž podporovala vydání a skvělé vybavení důležitých prací, jak je o tom i v současné práci podáno potěšující svědectví.

J. E. Purkyně
©  PhDr. Julius Enders
©  Česká společnost rukopisná