Přednášky československého rozhlasu
Pravda o Rukopisech
18. dubna 1936.
V poslední době se mnoho mluví o Rukopisech. Věřím, že rozhlas se nesmí vyhýbati otázkám dneška, ani kulturním, ani politickým, tím méně, jsou-li o nich názory různé. Proto jsme požádali pány profesory dra Vojtěcha a dra Weingarta, aby každý se svého hlediska autoritativně vysvětlil, jaké jsou názory odborníků. Pan sekční šéf dr. Wirth pronese úvodní slovo a bude diskusi řídit.
Text rozhovoru nebyl - až na drobné úpravy jazykové ap. - měněn; dodatečné vložky jsou uvedeny pod čarou.
Mtk.
Dr. Wirth:  Vážení posluchači!
Každý, kdo mohl před světovou válkou sledovati alespoň poslední úsek sporu vedeného o původnost Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, nabyl tehdy výsledného dojmu, že věda tu rozhodla s konečnou platností pro celou vědeckou, ale i laickou veřejnost. Jazykověda, literární a hudební dějiny, dějiny estetiky i pomocné vědy historické, hlavně paleografie, užily svých metod a nastřádaných zkušeností k důkazu, že rukopis Královédvorský není původní středověké literární dílo, ale že v něm máme anonymní básnickou skladbu kotvící svým obsahem i svou formou v duševním prostředí evropského romantismu teprve z počátku 19. století. Zevním výrazem tohoto vědeckého pojímání bylo také přenesení rukopisů ve sbírkách Národního musea ze středověkého oddělení na stejně čestné místo, do vitriny obsahující literaturu našeho národního probuzení. Snad jest důkazem malé tradice a vnitřní souvislosti naší národní kultury, že mladším generacím toto vědecké úsilí jich otců a dědů neimponuje a že hlavně pod vlivem vzníceného nacionalismu poválečné Evropy obnovili spor o pravost Rukopisů jako politickou akci. Byl to krok nevhodný, ale naproti tomu, postavíme-li se na platformu vědeckou, bylo by pošetilé popírati, že vědecké poznání vyzbrojilo se za poslední čtvrt století ve všech oborech nejen duchovních, ale zejména exaktních věd novými metodami i že všecky nástroje vědecké práce se zjemnily a přiostřily, a nemůžeme tedy odpírati vědeckým badatelům volnost, aby podrobili nové analyse třebas i důvody, které vedly vědu k úsudku o skutečné podstatě Rukopisů. Sem patří zjev, že teprve po světové válce byl proveden nejdůkladnější a novými důvody podepřený důkaz paleografický proti pravosti Rukopisů, a stejně víme, že technická věda zapochybovala o oprávněnosti některých důkazů vedených proti pravosti Rukopisů v jejím oboru. Takové námitky, jak veřejnost ví, vyslovil a také publikací ozřejmil prof. Karlovy university dr. Vojtěch. Prosím Vás, pane profesore, vyložte nám laskavě svůj odchylný názor o této věci.
Dr. Vojtěch:  Řekl jste správně, pane sekční šéfe, že i věda učinila v posledních letech velkou revoluci, že všechny metody bádání se zjemnily a zdokonalily. Takových metod bylo také použito ke zkoumání Rukopisů. Rukopisy byly zkoumány již dříve fotograficky, avšak ne výzkumně. Po válce, když byly už zdokonaleny metody pomocí ultrafialových a infračervených paprsků, obrátil jsem se s těmito metodami také ke zkoumání Rukopisů, jak Královédvorského, tak Zelenohorského. Šlo o to, zjistiti, zda některá místa sporná, jako na příklad "Hanka fecit", různé rasury atd. se dají vysvětliti, a potom, zda tu nejde o palimpsest, t. j. vyškrabaný a znovu popsaný pergamen...
Dr. Wirth:  Snad byste mohl, pane profesore, to "Hanka fecit" a ten "palimpsest" vysvětliti trochu obšírněji?
Dr. Vojtěch:  Na rukopise Zelenohorském na 4. stránce je dole jakási taková červená skvrna, jsou to klikyháky, o kterých je těžko říci, co znamenají. Dolanský objevil svého času v tom jakýsi kryptogram, kde mělo býti napsáno "Hanka fecit",...
Dr. Wirth:  - tedy "Hanka udělal" -
Dr. Vojtěch:  že prý tím Hanka chtěl svoje autorství zachovati. Když toto místo blíže zkoumáme - já jsem právě tomu místu věnoval velikou péči - fotografoval jsem je nesčíslněkráte různými paprsky barevnými, viditelnými i neviditelnými, mikrofotograficky (zvětšením) atd., zjistil jsem, že je tam všechno jiné, jenom ne to "Hanka fecit". Co ovšem ty čáry mají znamenati, to nemohu já rozřešiti, to je otázka jiných odborníků.
Dr. Weingart:  Pane kolego, já jako filolog bych řekl, že ovšem tento domnělý důkaz Dolanského "Hanka fecit" byl pronesen až roku 1899, tedy v době, kdy už vlastně spor o Rukopisy byl vědecky vyřízen a že ostatně byl přijímán i mezi duchovědnými odborníky se smíšenými pocity a nebyl nikdy pokládán za rozhodující. Tedy rozumí se, že tento domnělý kryptogram "Hanka fecit" skutečně padl po Vašem rozboru. A musím přiznati jako filolog, že také Váš fotografický rozbor tak zvaného proužkového důkazu má jakousi váhu.
Dr. Wirth:  Jak je to s tím proužkovým důkazem, pane profesore?
Dr. Vojtěch:  Rukopis Královédvorský je složen ze 7 dvojlistů, z nichž dvěma byla odstřižena část listů a zbytek tvoří proužky. Podle Gebaurova mínění falsátor psal na předem přistřižené proužky a proto nemohl přirozeně dopsati přesně řádek, nýbrž byl jaksi vázán nedostatkem místa, takže mezery na konci byly nestejné a písmo rozmazané. Šlo o to zjistiti to fotografickou cestou, hlavně mikrofotografií. Při zvětšení se však ukázalo, že tomu tak není. Podle mého mínění by ostatně falsátor, třeba jenom málo obratný, si nebyl tak počínal. Byl by jistě psal bez ohledu na to, je-li již na konci, a část prostě odstřihl a přirozeně, že by to potom nikdo nepoznal.
Dr. Weingart:  Pane kolego, to skutečně vám rádi přiznáváme, že ty dva důkazy "Hanka fecit" a proužkový důkaz byly vědeckou fotografií objasněny, ale širší veřejnost se přece jen více zajímá ne o jednotlivé důkazy, nýbrž hlavně o otázku, lze-li exaktními metodami, ať fotograficky nebo chemicky, bezpečně rozhodnouti o stáří Rukopisů.
Dr. Vojtěch:  Tato otázka je velmi důležitá. Bohužel nemáme dosud tak naprosto přesné metody, abychom mohli s jistotou odhadnouti stáří rukopisů na určitou dobu. Všechny staré rukopisy jsou psány obyčejně inkoustem. Novodobé inkousty jsou skoro stejného složení a jejich stárnutí jde poměrně velkou rychlostí. Moderní chemická a fotochemická věda nemá zatím bezpečných prostředků, aby mohla přesně toto stárnutí časově vymezit. Jinak je tomu však u starých inkoustů, které byly zhotoveny a psány před rokem 1856, kdy byl vlastně objeven alizarinový inkoust. Inkousty starší měly trochu odchylné složení od inkoustů novodobých. Postupem času, když vnikly do podkladu, nastala mezi inkoustem a vlákny pergamenu jakási vazba, která se stává postupem času pevnější a dospěje jistého stadia, kdy se již potom složeni písma chemicky nemění. Snad je to krystalisace nebo nějaká chemická reakce, provázená barevnou změnou. Jak dlouho tato doba trvá, je zatím těžko určiti, jisto je, že je to doba velmi dlouhá. Doufám, že jak koloidní chemie, tak i novodobé Roentgenovy paprsky nám tuto úlohu usnadní. Bude-li možno těmito metodami přesně stanoviti stáří zaručeně pravých pergamenů, bude možno, doufejme, v budoucnosti stanovit přesně, ovšem asi na údobí několika desítek let, dobu, kdy byly Rukopisy napsány.
Dr. Weingart:  A co soudíte, pane kolego, o těch chemických zkouškách, které tenkrát před 50 lety byly vykonány?
Dr. Vojtěch:  Pokud jsem tyto zkoušky studoval, byly práce, které konali již Corda, prof. Šafařík a Bělohoubek, práce velmi důkladné, a pochybuji, že bychom i dnes mohli dělati něco jiného, než co bylo vykonáno tenkráte. Byly srovnávány rukopisy novodobé a rukopisy, o kterých bylo přesně známo, z kterého století pocházejí. Byly srovnávány s rukopisy Královédvorským a Zelenohorským a bylo nalezeno, že RK se chová po stránce chemické právě tak, jako pravé rukopisy ze 14.-15. století.
Dr. Wirth:  Děkuji vám, pane profesore, za váš výklad! Jsem rád, že jste ukázal našemu posluchačstvu, že na vašich strohých námitkách není nic z té sensačnosti, kterou jim laická veřejnost přikládá. Ale myslím, že spravedlnost nám ukládá, abychom nyní, podle staré zásady, vyslechli také druhou stranu. Prosím vás, pane profesore Weingarte, nyní o slovo. Vy jste svým bádáním dovedl nově zhodnotiti naše nejstarší památky literární a pozdvihnouti je na evropské forum. Myslím, že nebude člověka dobré vůle, aby vám podkládal úmysl zlehčiti nějak takové literární dílo, které byste mohl zařaditi jako přínos do dějin naší středověké literární produkce.
Dr. Weingart:  Já, pánové, bych řekl zásadně, že vítám s povděkem vědecký výzkum, který pan kolega Vojtěch již po léta věnoval Rukopisům, a to z toho důvodu, že právě tady se mohly uplatniti nové metody opticko-fotografické a že právě dnešní veřejnost při tom nepopiratelném rozmachu technické civilisace ráda přihlíží k výzkumům věd exaktních, kdežto, nezapírejme si to, vědy duchovní v posledních letech ztratily u neodborníků trochu sympatie. Ostatně vítám celý I tento obnovený zájem o Rukopisy také z toho důvodu, že by v něm mohlo jíti o obnovu národního cítění, které, to si nezapírejme, v prvních letech po převratu u nás trochu ochablo. Konečně jsem vlastně také jako filolog rád, že se při tom všem obnovuje zájem širší veřejnosti o starou českou kulturu; přál bych si, aby tento zájem byl obrácen na pravé staré české památky. Nedivím se však tomu, že při tom širší veřejnost nemůže sama dostatečně posouditi důkazy filologické a historické, které jí byly sneseny, zejména ty filologické, poněvadž dnešní výchova inteligence na středních školách nutně nese s sebou, že znalost staročeských památek je u nás velmi malá a znalost staročeského jazyka tím menší; na to teď není na střední škole dosti času. Tak tedy intelektuálové z jiných oborů než filologických nemohou vlastně sami vůbec posuzovati ty námitky, které byly již proneseny z oborů duchovědných zvláště.
Dr. Wirth:  Pánové, měl bych se nyní pokusit vyprovokovat vás k tomu, abyste shrnuli trochu svoje názory, jenom v několika málo slovech. Pane profesore Vojtěchu, buďte tak laskav!
Dr. Vojtěch:  Pokud se mé osoby týče, musím přiznati, že když jsem začal bádání o Rukopisech, že jsem byl jako všichni, tedy celá naše generace, přesvědčen, že Rukopisy jsou naprosto falešné, že jsou to falsifikáty, a snažil jsem se to také potvrditi vědecky. Bohužel, ačkoliv jsem dělal takovou četnou řadu pokusů v každém směru, nepodařilo se mi tento názor potvrdit, naopak podařilo se mi vyvrátit, jak jsem již řekl, také i některé námitky, takže sám jsem otřesen ve svých dřívějších názorech.
Dr. Weingart:  Naproti tomu já, jako filolog, musím zdůrazniti tyto základní věci, i když do podrobností tady nemůžeme zacházeti, že především po všem zkoumání, které bylo vynaloženo v naší filologii za dalších 50 let od sporu rukopisného, pořád čím dále tím více je zjevné, že mluvnická soustava obou rukopisů, Královédvorského i Zelenohorského, je docela jiná, nežli jaká je u pravých památek staročeských, takže tu není žádného smíření. Buď jsou pravé ty dva rukopisy, a pak celá stará česká literatura až do Husa je falešná, nebo ovšem je tomu naopak. Ale nejde jenom o jazyk. Také celý styl a duch těchto Rukopisů je úplně jiný nežli jaký zná ten, kdo se začetl do pravých staročeských památek. Shodu projevují RKZ. především s těmi památkami, které, jak dokázáno, Hanka bezpečně dělal, (jako jsou zejména ony pověstné glosy v středověkém slovníku Mater verborum) a do valné míry i s novočeskou romantickou literaturou doby jungmannovské.
K tomu bych ještě řekl to, že dnes přece jenom známe staročeskou literaturu mnohem více než tenkráte před sto lety, a zajímá nás tedy, že se objevuje souvislost mezi Rukopisy a těmi staročeskými památkami, které Hanka mohl znát, kdežto s památkami, které byly objeveny později, totiž ovšem pravými památkami, téměř veskrze Rukopisy shod nemají. A potom, co je zvláště zajímavé: v této celé velké staročeské literatuře nemáme žádné ohlasy ani citáty z rukopisů Královédvorského ani Zelenohorského. - A to ani nemluvím o důkazech literárně historických a historických!  [1]
Dr. Vojtěch:  Pokud jde o námitky filologické, tedy pochopitelně nemohu na ně reagovati. Dnešní věda je tak rozšířena, že se musíme specialisovati. Já, jako odborník ve vědách exaktních, ve fotochemii, nemohu naprosto posouditi námitky filologů a také nikdy nechci o námitkách filologických mluviti. Se svého stanoviska musím zase jenom prohlásiti to, co jsem řekl, a nepovažuji svoji práci za skončenu. Věda stále pokračuje a doufejme, že budeme moci, jak jsem již dříve naznačil, stáří inkoustů lépe určovati. To by pak byl jakýsi rozhodující faktor, abychom mohli přesně říci: Rukopisy jsou tak a tak staré.
Dr. Wirth:  Pane profesore, chtěl byste ještě něco k tomu říci?
Dr. Weingart:  Jen to, co tady pan kolega dobře řekl, že věda stále pokračuje. Pane sekční šéfe, připomněl jste některé z mých prací o nejstarším období české literatury. Dnes je skutečně celá skupina badatelů, kteří se nejstarším obdobím českých dějin zabývají, a myslím, že dnes se nám nejstarší česká literatura, to jest z doby 10.-11. století, objevuje v daleko příznivějším světle, než se tušilo ještě před krátkou dobou. Ale soudím, že právě tyto nové výzkumy jsou zase dalším důkazem proti Rukopisům, zejména proti Zelenohorskému, protože čím lépe poznáváme staré české památky z 10. a 11. století, tím méně nalézáme místa pro rukopis Zelenohorský v té době. A podobně ovšem je tomu zase pro pozdější dobu s rukopisem Královédvorským. Také my se nevzdáváme dalších výzkumů a využití nových metod, ale to, co již filologie za doby Gebaurovy řekla, to pro nás zůstává tak jasné, jako je třeba kterékoliv skloňování novočeského podstatného jména, že totiž ani RK ani RZ se stanoviska duchovních věd nemohou náležeti do doby, do které se hlásí, totiž do doby 10. až 14. století, nýbrž, že jsou to památky novodobé. Jsou ovšem už dnes dosti staré, totiž 120 let, což je třeba míti na paměti. Nezapírám, že RKZ jsou skladby důležité jakožto památky novočeské kultury, které měly záslužný význam pro naše národní obrození.
Dr. Wirth:  Promiňte, pánové, čas spěchá a musím se pokusit o resumé naší diskuse. Mohu říci s dobrým svědomím, že i ona znovu potvrdila - i když nebylo zde možno pro krátkost času uplatniti steré doklady, jež snesli vedle jazykozpytců hlavně historikové, sociologové a estetikové, o naprostém nepochopení ducha doby, do níž byly Rukopisy položeny [2] - že je sice možno občas novým poznáním vědeckým s jiné strany osvětliti nebo dokonce oslabiti, ale také ještě lépe podepříti v podrobnostech důkazy předchůdcovy, ale že není naprosto možno jakkoliv otřásti thesí samou. Byla-li vyvrácena domněnka o vzniku nápisu Hanka fecit nebo názor o způsobu popsání proužků, jsou to vedlejší jednotlivosti, jež na podstatě věci nic nemění: v zásadě je spor o pravost RKZ již dávno vyřízen, a pro odborníky jeho smysl je zcela jasný.
Myslím, že je však třeba důrazně apelovati na jednu část obecenstva v tomto smyslu: Podobný spor nemůže býti nikdy řešen na jiné půdě nežli vědecké, a to i příslušnými odborníky; zjevy, kterých jsme byli svědky po světové válce, že o Rukopisech chtěli rozhodovati naprostí laikové, nebo výborní vědečtí specialisté, kteří však pracují na zcela odlehlých polích vědeckých, jsou pro naše kulturní poměry opravdu zahanbující. Ale nejvíce mne zaráží, že zaujatost proti pochybovačům o Rukopisech porušila vlastně úctu k vědecké práci vůbec a že by chtěla vědu nutiti, aby svou korouhev obracela po jejím větru.
Proti tomu, myslím, že se musí opříti všichni lidé dobré vůle u nás.

P o z n á m k y:

  [1]  Buďtež zde dodatečně uvedeny některé z hlavních námitek mluvnických.

1. Koncovka 2. os. jedn. čísla přítomného času -ši je v češtině zcela nebývalá, jako mútíši RZ, chceši, piješi RK.
2. Rozlišování koncovky 3. osoby čísla dvojného podle rodu (muž. -ta, žen. -tě), ku př. srazistě tu obě straně RK, čehož v češtině nebývalo.
3. V RK jsou úplně chybné tvary imperfekta: vstáše, podáše, místo vstanieše, podadieše.
4. V RK je nemožný tvar přechodníku minulého usvědevši ("uvadnuvši").
Z těchto několika příkladů (jsou vybrány namátkou ze mnohých) vyplývá, že skladatel RKZ neuměl staročesky časovati.
5. V RK je 1. pád množ. čísla od slova Čech "Češie", jehož nikdy nebývalo.
6. V RK je několikrát 7. pád množ. č. od slova "kůň" - koni, jako bývá v novočeských mluvnicích; ve 14. stol. však bylo koňmi,
7. zájmeno veš ("všechen") je psáno v RKZ vsě - místo vše -; ale vsě - v češtině nikdy nebylo možné; dokonce pak je v RK chybný 2. pád vsja místo "všeho".
Z toho je vidět, že skladatel RKZ neuměl staročesky skloňovati. Staročesky skloňovati a časovati neumějí ani dnešni obránci RKZ.

  [2]  Jen příkladem vzpomeňme, že prof. Pekař ukázal, že jméno "Hrubá Skála" (= Veliká Skála na rozdíl od Malé Skály) se vyskytuje teprve od 17. století, tedy dávno později než v době, v níž prý vznikly Rukopisy; podobně profesor Nejedlý poukázal na to, že také některé hudební nástroje, o nichž se v Rukopisech mluví, v těch dobách ještě neexistovaly, atd.

Pravda o Rukopisech
Přednášky československého rozhlasu č. 13. Rediguje prof. dr. Otakar Matoušek. Stenografický záznam diskuse profesorů Karlovy university dra Viktorina Vojtěcha s drem Milošem Weingartem. Řidil dr. Zdeněk Wirth. Nákladem Radiojournalu, čsl. zpravodajství radiotelefonického, spol. s r. o. Praha 1936. Formát 19 x 13,5 cm. Počet stran 14.

Pořad se vysílal v sobotu 18. dubna 1936 od 19:40 na stanici Praha 1.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná