Dokumenty rkp. sporu

Emanuel Rádl
RUKOPISY.
Praha 1920.

Strana 218 a 219:
RUKOPISY.

RUKOPISY. V posledních měsících se opět mluví o Rukopisech. Není sice zjištěno, jak se dostala tato věc znovu na veřejnost; pisatel této úvahy slyšel tento výklad, jenž mu byl odjinud potvrzován. Za války se utvořila společnost na nové prozkoumání Rukopisů. Měla se k dílu, ale jeden její pracovník byl obviněn, že jest v tajných službách rakouských. Byla na snadě myšlenka, že tato osoba fedruje také toto přezkoumání Rukopisů je proto, aby podporovala Rakousko v boji proti Masarykovi; společnost, byvši o tom zpravena, zarazila se nad těmito důsledky a odložila svou činnost (onen pracovník byl snad zatím odstaven; nevím to jistě a nezáleží tu na tom, bylo-li jeho obvinění správné a dostatečně prokázané). Jest pravděpodobno, že pokusy, dokázati správnost Rukopisů, s nimiž se teď tu a tam setkáváme, jsou vědomým, nevědomým pokračováním onoho pokusu, podniknutého za války. Pokus se ovšem skončil fiaskem; zde, v tomto vědeckém časopise píšeme o něm pouze proto, že se onoho zachraňování Rukopisů účastnili se také vědcové (profesoři techniky a lékařské fakulty). Pouze o této věci chci pojednati, nepokládaje se v otázce rukopisné za kompetentního.

Pánové, kteří se ujali Rukopisů, učinili tak jistě z nejlepšího přesvědčení, ale nerozvážili si, jak velice uškodili svým činem vážnosti své vědy. Domnívali se zajisté, že otázku rukopisnou řešili dosud jen filosofové, filologové a historikové, a ti v jejich očích nejsou opravdoví vědcové; vědcem pravým jest chemik nebo lékař nebo astronom nebo matematik; ten ví, co jest experiment, co positivní faktum, ten dovede býti čistě objektivní, ten dovede Rukopisy nestranně posouditi. Roentgenovy paprsky, mikroskop a mikrochemie jsou pravé metody, které jediné dovedou říci definitivní slovo o Rukopisech. Kdo takto soudí, nemá však dosti rozhledu ve vědě. Historickou otázku, žil-li Jaroslav Rukopisů či nežil, filologickou otázku, jsou-li určité formy v Rukopisech staročeské či novočeské, správné či nesprávné, estetickou otázku, jsou-li básně Rukopisů romantické či středověké, tyto otázky nejsou ani pro chemika, ani pro astronoma, ani pro medika - a jsou to přece vědecké otázky. Co může chemik mluviti odborného o Husovi? A přece lze snad o Husovi vědecky mluvit. Domnívati se, že chemie podá exaktnější soud o Rukopisech než filologie, jest totéž, jako chtíti chemickým rozborem egyptských mumií řešiti egyptské náboženství. Něco jiného by bylo, kdyby si jiní odborníci nevěděli rady a jedině chemie mohla, opravdu mohla pomoci: zde však, jak známo, soud ostatních odborníků jest jasný a pevný a chemie jej má v našem případě zvrátit.

Výsledek tohoto nešťastného pokusu může býti jen tento: Předně budou rozumní lidé uvažovati o ceně exaktnosti vědy chemické. Tito rozumní lidé už dávno vyrostli z učení, jež bylo moderním před půl stoletím, podle něhož jen přírodní věda podává skutečné vědění, a oni znají veliký význam, jakého v moderní době nabyla historie, sociologie a filosofie; ale tito rozumní lidé si zachovali ještě jakýsi tradiční respekt k experimentům a k fysice a k chemii. Když teď vidí, jak zástupcové těchto věd kompromitují tyto experimenty tak, že nějakou titěrností chemickou chtějí zvrátit jasné soudy odborníků filologických, jediný rozumný důsledek bude pochybnost o průkazné hodnotě chemických pokusů. Tohoto důsledku si jistě nepřáli ti, kteří se rozhodli pro přezkoumání Rukopisů.

Mnohem méně si přáli ještě druhého důsledku, jenž jest také docela na snadě. Kdo není chemikem, lékařem, astronomem, matematikem, nemá možnosti udělati si přímý soud o kvalitě odborníků z těchto odborů; slyší od jiných, že ten neb onen chemik jest vynikající, ten matematik dobrý, ten lékař bystrý a jest nucen prostě věřiti. Ale on přece jen tak zhola nevěří a dává pozor, až náš milý odborník začne mluviti o věcech, kterým i druzí rozumějí. A to se tuto stalo: naši přírodovědečtí odborníci se pustili do filologie. Není tu lehko souditi, když matematik tak nekritický se pouští do řešení problému, jemuž zhola nerozumí, že jest podobně nekritický i ve svém vlastním oboru? Vždyť přece jest to tentýž člověk, který myslí jednou ve svém oboru, po druhé mimo něj.

Jistě si opatrný vědec dvakráte rozmyslí, než se pustí do autoritativního řešení věci, o níž není schopen plného autoritativního soudu si vytvořiti. Vědeckost záleží právě v důvěře v odborníka, v umlčování diletantských choutek a ve správné dělbě vědecké práce. Diletantství, které moderní revisoři Rukopisů podporují, jest těžkým pokleskem proti vědeckému duchu. Proto jsem na tomto místě o této nemilé věci, českou přírodovědu kompromitující, zmínil. Jest dobře, že se akce zúčastnilo jen docela málo osob. Em. Rádl

Nové Atheneum měsíčník vědecký
Vrchní redaktor: Emanuel Rádl. Praha 1920.