Jiří Rak, Jiří Rulf
Dějiny bojů o Rukopisy nekončí
Žít ve zbožné lži
1994
REFLEX  Číslo 22 (23. května 1994), strana 16 a 17:   Žít ve zbožné lži

Kněžna Libuše věštící naši slavnou budoucnost - těžko si lze představit lepší ztělesnění národního mýtu než představení Smetanovy opery v Národním divadle. Snad nikdo už se nedomnívá, že život starých Slovanů vypadal tak, jak je v opeře zpodoben. Stejně tak by nikdo neuvažoval o tom, aby ve jménu "vědecké pravdy" byly odstraněny Alšovy lunety ve foyeru ND. Přesto ruku na srdce: v našich představách stále vystupuje praotec Čech na Říp, Libuše soudí rozvaděné bratry a Horymír na Šemíku skáče z vyšehradské skály.

Stejně jako celá vize české minulosti koření tyto představy v 19. století. V případě dávnověku se staly závaznými vzory Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ). Ve škole figurují jako jako podvrhy Václava Hanky. Jsme dnes svědky toho, že se na příkladu padělaných rukopisů zdůrazňuje vylhanost českého nacionalismu a víceméně nesmyslnost jeho vyústění. Je to důsledek českého sklonu k extrémům: nejsme-li nejlepší, logicky musíme být nejhorší.

Napoleon v Polsku
Zapomíná se na to, že třeba Napoleonovou nejoblíbenější četbou byl tzv. Ossian podvrh jistého Macphersona, jehož účelem bylo dokázat "vyspělost" prastaré keltské civilizace. Keltománie, která zachvátila na přelomu 18. a 19. století celý anglosaský svět, je srovnatelná se slovanským blouzněním prvních českých buditelů. Zatímco ovšem tzv. Ossian bez problémů přešel z dějin literatury středověké do dějin literatury 18. století, pro nás bylo rozloučení s idylickou vizí praslovanské demokracie velice bolestné. Rukopisný boj se stal na několik desetiletí průsečíkem českého politického života. Otázky, jež by měla být doménou odborníků, se zmocnili politikové a žurnalisté, kteří své okolí na základě odpovědi na otázku Věříš, či ne? doslova lustrovali. A tady jsme u něčeho, co nám není zas až tak historicky vzdálené.

Pytel s objevy
V druhém desetiletí 19. století se v Čechách doslova roztrhl pytel s objevy staročeských památek: roku 1816 Václav Linda objevil Píseň pod Vyšehradem, v roce 1817 Hanka Rukopis královédvorský, roku 1818 nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat dostává anonymní zásilku s Rukopisem zelenohorským, přicházejí objevy další.
Nepočetné skupinky tehdejších českých vlastenců se zmocnilo nadšení, a zvláště Rukopisy královédvorský (RK) a zelenohorský (RZ) dosáhly obrovské popularity. Nadšení pochopitelné, uvědomíme-li si, jak naši vlastenci viděli svou situaci. Vyšší vrstvy mluvící německy, čeština považována za jazyk pouze lidový, nekultivovaný, neschopný vyjadřování vědeckého a uměleckého. České království bylo utužujícím se centralismem stále více a více degradováno pouze na jednu z provincií habsburské monarchie.

Čarovní zvukové mýtu
A tak se RKZ staly vítaným základem nově se formující české ideologie, která hledala zdůvodnění národního boje. Na straně druhé ideologie chránila pravost "svých" rukopisů. V roce 1872, v době, která má už první veřejné pochyby o pravosti RKZ za sebou a zároveň předznamenává první drtivé útoky proti nim, píše Jakub Malý ve svých Vzpomínkách a úvahách starého vlastence o RKZ: "Byli to zvukové čarovní, ale nám povědomí, byl to hlas z dáli, ale přece blízký citu našemu - pěloť tu srdce k srdci. Věru, neposlední a ne nejslabší důkaz pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského jest mohutná síla, jakým dotýkaly se všech strun citu národního, které najednou zachvěly se ve zvučném drkotání překypujícího sebevědomí."
A jací jsme byli, či jací jsme chtěli být? "Národ, jaký vystupuje v těchto neocenitelných památkách našeho písemnictví, jest národ hodný svrchované úcty, národ pak ten jest národ český, ovšem ne ve své nynější poníženosti, nýbrž v někdejší své slávě. Ty podobnosti však mezi časy dávnějšími a nynějšími, jaké se tu jeví při všech rozdílech časových, ta odvěká úloha Čechů odrážeti od sebe cizí útoky, hájiti národnost svou proti záhubným živlům cizím, býti neustále na stráži proti sousedům Němcům, to vše způsobilo jakousi solidárnost národních snah nynějších a nejdávnějších, probuzený národovec uznával za svatou povinnost pokračovati v boji od jeho předků započatém, pod stejným heslem obhájení samostatnosti národní."

Základní pilíř stavby
Školákovi byly donedávna (a bohužel asi ještě jsou) objevovány dějiny jako místo setkání stupidních lidí a idejí, které teprve dnes dokážeme zařadit do učebnic jako historicky mylné a z hlediska "pokroku" vadné.
Nebylo by ovšem pokroku, kdyby neměl své hrdiny, kteří to, co víme, už tušili. V našem případě je jím Josef Dobrovský, který vyslovil své pochybnosti o RZ už v roce 1824. "Velmistr historické kritiky v Čechách" (za takového ho označil sám Goethe) byl za to ovšem obviňován z nevlastenectví, mezi argumenty nechybělo ani upozorňování na jeho duševní chorobu.
To už se pilně zvedá stavba, k jejímž pilířům RKZ patří. Palacký o ně opírá svůj obraz praslovanské demokracie, spolu s P. J. Šafaříkem je zaštiťují svou vědeckou autoritou.

"Pomluvy" Němců
Nový útok proti pravosti přišel až roku 1858. Nebyl motivován vědecky a od těch časů začíná definitivní zpolitizování případu. V jeho pozadí stál pražský policejní ředitel Päaumann: v německém pražském listu Tagesbote aus Böhmen vyšel protirukopisný fejeton. Šlo o útok na paládium české národní ideologie, takže vzbudil patřičnou reakci. Na obranu vystupuje Palacký, vlastenci donutí Hanku, aby noviny zažaloval pro urážku na cti, a on spor vyhraje.
Od poloviny padesátých let vyslovuje určité pochybnosti na stránkách vědeckého tisku Julius Feifalik - česká veřejnost odmítá jeho vývody už proto, že se jednalo o moravského Němce. Na sklonku sedmdesátých let Antonín Vašek píše "Filologický důkaz, že RKZ, též zlomek evangelia sv. Jana, jsou podvržená díla V. Hanky", nezávisle na něm vyslovuje stejné přesvědčení také Alois Vojtěch Šembera. Pochybnosti vzrůstají.

Národ staví na podvodu?
V polovině osmdesátých let se od autority filologa Jana Gebauera - profesora na nově zřízené české univerzitě - očekává definitivní soud, pochopitelně potvrzení pravosti. K překvapení samotného autora a samozřejmě celého vlasteneckého tábora v něm studium budí další a další pochybnosti. Gebauer má potíže s publikováním výsledků své práce - obrací se proto na T. G. Masaryka a ten mu dává k dispozici svůj časopis Athenaeum. Masaryk samozřejmě chápe politický dosah otázky, právě o něj mu jde: národní ideologie nemá být založena na podvodu, byť pohnutky jeho původce byly sebezbožnější. Do čela obránců se stavějí Národní listy. V boji, který se rozhořel, nechybějí (ba dokonce v něm převládají) naprosté nechutnosti. Masaryk prý není Čech, přišel jako sabotér z Vídně apod. Nakonec vítězí odpůrci - ovšem tiše, boj nebyl ukončen "podepsáním mírové smlouvy", v níž by druhá strana přiznala svou porážku. Vyžádal si i lidskou oběť - byl jí archeolog a historik J. L. Píč, který spáchal sebevraždu poté, co byl jednohlasně odmítnut jeho poslední pokus o rehabilitaci RKZ.

Zvetšelé prapory boje
Nové rozšíření sporu přináší doba první republiky. Opět nejde v první řadě o záležitost vědeckou, ale politickou. Ve hře je především osobnost prvního prezidenta, autorem útoku pravice. Pokud se totiž prokáže, že RKZ jsou pravé, TGM se mýlil, což podle pravice znamená zpochybnění jeho realismu, humanitní filozofie, včetně důrazu na mravnost. Tehdy se začíná odvíjet smutný osud Františka Mareše, fyziologa světového jména, který se staví do čela obhájců. Ve třicátých letech pak zvedají zvetšelý prapor rukopisného boje fašisté. Jeho orgánem se stává Vlajka, vůdcem osobně Jan Vrzalík. Odpůrci pravosti jsou podle nich nevlastenečtí zaprodanci židů a Němců.

Otazník
Dnes by se chtělo říci, že to máme za sebou. Vědecky byla celá záležitost ostatně uzavřena už dávno, sborníky Národního muzea a nové chemické zkoušky RKZ na sklonku šedesátých let jen potvrdily daný stav. Nemusí nás rozrušovat, že se po listopadu '89 obnovila Česká rukopisná společnost, sdružující obhájce, a v nakladatelství Neklan vydává své Zprávy i monografické studie. Už za první republiky se jednalo o organizaci nepolitickou. Nemusí nás ani rozčilovat, že se k otázce Rukopisů nově vrátil i neúnavný bojovník za vědeckou pravdu v jakémkoliv režimu Miroslav Ivanov, který již vyřešil otázku vraždy svatého Václava, Leninova pobytu v Praze, hrobu Jana Žižky z Trocnova, původu a sexuálního života Boženy Němcové atd. Nebudeme se jistě ani vztekat nad tím, až na příštím Slovanském kongresu Vladimíra Žirinovského předseda naší Slovanské společnosti a chvalně známý znalec stěhování duší Alexej Pludek přednese definitivní astrologický důkaz o pravosti RKZ. Dějiny rukopisných bojů nás však varují před problémem, který bohužel zůstává aktuální - před politizací a ideologizací otázek, které patří odborníkům. Tady je pole pro mýty. A nezapomeňme, že i boj proti Rukopisům se stal součástí novodobého českého mýtu - mýtu o naší vrozené mravnosti a odmítání lži, o našem sklonu k životu v pravdě.

Ilustrace:
- Filolog a básník Václav Hanka (1791-1861) je pokládán za hlavního autora podvržených RKZ
- Z ilustrací Josefa Mánesa k Rukopisu královédvorskému
- Staročeské zpěvy hrdinské a milostné, jak zní podtitul Rukopisu královédvorského, textově přehlédl Karel Jaromír Erben a nefalšovaná "lidovost" básně Žežhulice ho jistě dojala

REFLEX  společenský týdeník
1994. Číslo 22 (23. května 1994).
©  Jiří Rak
©  Jiří Rulf