Dokumenty rukopisného sporu

Strana 768 až 771: Karel Schwarzenberg
Nejstarší pověsti české
(Ještě dozvuky bojů o Rukopisy)

Teprve teď se mně dostala do ruky kniha pod tímto názvem, kterou v r. 1967 uveřejnil u "Mladé fronty" Vladimír Karbusický. Je zajímavá především jako jeden z dokladů pro bádání o nejstarších dobách českého státního života. Známý je ovšem už odedávna tento rys české literatury, že i tyto vzdálené náměty mají naprosto ráz politických aktualit. Je v tom jednak kouzlo českých dějin, je v tom vřelost poměru českých lidí k národním dějinám, poměru, který se vůbec nedá srovnat s poměrem Němců, Rakušanů nebo Italů k vlastní minulosti, že nemůžete o Bílé Hoře a Žižkovi mluvit jako o věcech čistě dějinných. Ale není sporu, že se tímto těsným vztahem života a dějin také narušuje čistotnost dějepisného bádání. Jak máte psát objektivní dějiny, když nemůžete odsoudit chování Soběslava II., aniž byste urazil agrární stranu...?! Tato potíž se projevila ovšem nejvíc v české dreyfusiádě - ve sporu o Rukopisy. Mimochodem i rozdíl těchto dvou sporů je příznačný. Francouzi, velmocenský národ, se mezi sebou znepřátelili pro spor o vojenskou špionážní aféru národní obrany. Češi, národ tehdá bez politické nezávislosti, ale kulturně rovný národům nezávislým, bojovali mezi sebou o pravost hrsti pergamenů. A chtěl tomu osud, že předákem v tomto boji byl profesor, který se stal nakonec prezidentem Republiky. To ovšem zostřilo politický ráz sporu. Kdo chtěl a nesměl říci, že Masarykovu politiku pokládá za nešlechetnou a nebezpečnou, řekl, že Rukopis královédvorský je pravý. [1] Kdo chtěl a jinak neuměl dokázat, že je věrným a nezbytným sloupem Republiky, napsal, že ten Rukopis sepsal Hanka. Kdo se chtěl stát docentem, nesměl ani pomyslit na to, že by mohl v pravost Rukopisů veřejně věřit. Kdo chtěl kamaráda přivést do neštěstí, pověděl na něho, že ve veřejné místnosti prohlásil zelenohorský Rukopis za památku 10. století. Tento stav věcí se nutně změnil, když nejenom umřel profesor Masaryk, nýbrž umřela, a to smrtí násilnou, také jeho Republika.

Nezměnilo se ovšem to spojení rukopisné otázky a politiky, které (přiznejme si to) nestrannému, cizímu pozorovateli musí připadat čirým nesmyslem. Otázka, zda T. G. Masaryk se politicky zasloužil o vlast, má s otázkou, zda tyto pergamenové lístky popsal středověký duchovní nebo knihovník Národního muzea, zrovna tolik společného jako otázka vzniku rakoviny s problémem krajského zřízení v zemích českých. Ale... zbaveni Masarykovy autority, obránci Rukopisů se naprosto neoctli na svobodě. Byl totiž Protektorát; a Rukopisy s básnickou oslavou české slávy byly pro Němce neúnosné. Protektorát - jako ten německý - vzal ovšem čert; přišli komunisté, a co teď?

Tuto otázku si ovšem položili především komunisté sami. Měli setrvat na oficiálním zamítnutí Rukopisů? "A zprvu se zdá, že ne" - jak začíná svatý Tomáš Akvinský rozbory svých bohosloveckých závěrů. Podporou obrany Rukopisů by dosáhli dvou výhodiček. Jednak by udělali ostudu Masarykovi, kterého nenávidí: koukejte ho, kosmopolitu, hanbáře, národní klenot pokálel, a byl to klenot pravý. Jednak by se ukázali být nadvlastenci, jako tehdá po válce, když provedli odsun Němců s takovými surovostmi, na jaké by byl žádný starý národovec ve snu nepomyslil: "Vidíte, teprve my, prý nenárodní vlastizrádci, marxisté - internacionálové, teprve my jsme uměli zatočit s Němci, když je buržoazní národovci dovedli nanejvýš šikanovat jazykovými zákony a sekýrovat menšinovými školami. My jsme ti praví vlastenci!" - jak by se jim tohle pěkně říkalo, kdyby mohli rehabilitovat Rukopisy, které objevil nadšený rusofil Hanka. Pováživše to vše, komunisté opravdu popřáli obráncům Rukopisů určité svobody, a konečně se v tisku mohla objevit řada argumentů pro. Jenomže v tom byl také zase háček. Tak jednoduché to také zase nebylo...

Především - ačkoli pravost Rukopisů nebyla tak nesporně vyvrácená, jak se s ohledem na hlavu státu učilo za Republiky, přece většina zájemců (pisatel těchto řádků v to) je dosud za padělek považuje. To by v demokratickém státě nebylo problémem; ve Francii, v Anglii, v Kanadě máte volnost slova, a považuje-li takřka každý zemi za kulatou, nebrání přece nikdo tomu, kdo by ji chtěl prohlašovat za plochou. Ale ve státech s cenzurou máte tu obtíž, že jakmile stát dovolí něco v novinách říci, už tím za to přebírá odpovědnost. Může tedy dovolit říkat něco, co by se mohlo nakonec ukázat jako vědecký nesmysl? Inu, vláda dnešního Československa už dovolila, ba přikázala tisknout více prokázaných nesmyslů, v tom by nakonec obtíž nebyla. Ale to byly nesmysly osvědčených marxistů, kdežto staří obránci, takový Pergler a Mareš, to byli osvědčení pravičáci. [2] To je rozdíl.

A tak politika komunistů ve věci Rukopisů dosud kolísá. V minulém roce vydala tatáž "Mladá fronta" knihu, jejíž autor si říká Miroslav Ivanov, [3] a který spojuje odmítnutí pravosti s mnohými poklonami a zdvořilostmi vůči jejím obráncům. Již před tím tedy Karbusický o věci pojednal zase ze zcela jiného stanoviska; zcela jiným způsobem spojit uznání některých prorukopisných argumentů s konečným odmítnutím jejich pravosti. Karbusický si věc upravil následovně.

Rukopisy jsou dílem doby obrození; to je dokázáno způsobem, jak je tu podán jakýsi ideál Čech čistě slovanských, kde Němci nejsou jinak známi než jako (poražení) cizinci. Ale neměli pravdu odpůrci Rukopisů, jestliže tvrdili, že vůbec nebylo epických, hrdinských zpěvů v Čechách, a jejich obsah je dochován v Kosmově kronice. Že nejstarší pověsti české jsou pravé (a ne snad Kosmův výmysl), to je dokázáno způsobem, jak jsou do nich začleněny (rukou pěvců, kteří je na českých hradech zpívali), epické náměty z poezie sousedních, a zejména též germánských národů.

Co tu vykládá Karbusický v ten smysl, že kolem knížecích hradů staročeských nezbytně musely vzniknout epické cykly, jaké vznikaly za podobných podmínek jinde, to se nám zdá zcela nesporné. Souhlasíme také s tím, co namítá proti názorům nebožtíka Nejedlého a jeho vlečkonosců. Nejedlý byl zosobněním komunistické snahy dokázat: My jsme ti praví, ti lepší vlastenci... ti praví dědici Jiráskovi (a Husovi, a Masarykovi - aspoň na čas - a nevím ještě kolika slavných Čechů). Nejedlý tedy dovozoval, že české kmenové pověsti podávají věrný obraz společenského vývoje pravěku... jak si ho komunistický malý Móric představuje. Karbusický dovozuje, že tento názor - zejména v tak vyhraněné podobě - je nesmysl. Ovšem nemůžeme nedodat, že nesmyslem se nám zdá také jeho vlastní pokus o výklad záhadných jmen tzv. pohanských knížat českých. [4]

Nepopíráme, že tato souprava sedmi jmen je velikou záhadou. Ale názor, který je pokládá za naprosto nehistorický, má proti sobě velikou překážku právě v té písničkářské tradici, o které autor tak názorně mluví. Jestliže na dvůr českých knížat chodili pěvci, tedy to první, čemu se učili nazpaměť, byl právě rodokmen pána, kterého měli oslavovat; tomu nás učí všecky obdoby. Takové tradiční rodokmeny mají tedy pravděpodobnost každopádně pro sebe. Než tato naše námitka nemění celkovou zajímavost Karbusického knihy.
(Naše hlasy 1970)

Poznámky:
[1] Narážka na Vlajku; viz úvodní studii.
[2] Karel Pergler (1882-1954), František Mareš (1857-1942), Masarykovi političtí oponenti.
[3] Miroslav Ivanov: Tajemství RKZ, Praha 1969
[4] Karbusický vykládá tato jména jako nepochopená slova z "hraničářského" verše: "Krok' kazi, Thetka, lub ... přemyšl ... nezamyšl ... m ... na ta voj'n ... ni zla, kr'z... my s... neklan..., gosti vít...", což má znamenat: Kroky překaž, Teutone, raději přemýšlej: Nezamýšlíme na tě vojny ani zlo, kříži my se neklaníme, hosty vítáme."

Karel Schwarzenberg (5.7.1911 - 9.4.1986)
PhDr., historik, archivář a heraldik. Byl studentem Josefa Pekaře, přítelem Jana Vrzalíka, členem Vlajky. Psal pod pseudonymem Bojna.

Karel VI. Schwarzenberg: TORZO DÍLA
Vybral, sestavil a úvodní studií a poznámkami opatřil Martin C. Putna. Vydalo nakladatelství Torst. Praha 2007. Vydání první. Formát 20,5 x 14 cm. Počet stran 1216.

Městská knihovna v Praze [sign. D 17386]