Pavel Kosatík
Sen o Rukopisech
2003
Seriál České snění, časopis TÝDEN 2003, číslo 30 (21.7.2003), strana 68
a 69
Sen o Rukopisech I
Číst životopisy českých umělců a literátů z devatenáctého století znamená
sledovat jeden tragický životní příběh za druhým: Havlíček, Němcová, Mácha,
Tyl. Jen málokdo z nich žil a zemřel způsobem, který by čtenář jejich
biografie toužil následovat, pravidlem většinou byla permanentní chudoba,
nemoci, hlad. Český buditel, slavista a básník Václav Hanka byl v tomto
slzavém údolí výjimkou: když v roce 1861 zemřel, plakala kvůli němu
celá země a úmrtní slavnosti se odbývaly ve všech koutech slovanského světa,
dokonce i v Paříži. Pohřbu na posvátném Vyšehradě se zúčastnilo na dvacet
tisíc lidí, okolo Hankovy rakve plály čtyři stovky pochodní. V jedné z
písní, složených k uctění jeho památky, se slibovalo: "Nuž sláva tvá vždy
potrvá,/ tvůj národ bude žít,/ v něm ty se věčně skvít." Za rakví pak nesl
mladý hrabě Kaunic na polštáři slavnou literární památku, jejíž objev byl
spjat s Hankovým jménem: Rukopis královédvorský.
Ve stopách Macphersona
Hankovým životním štěstím (nebo prokletím?) bylo, že se po příchodu na
studia do Prahy na počátku devatenáctého století stal žákem a
spolupracovníkem Josefa Dobrovského. Jeho učitel, zakladatel české
slavistiky a propagátor slovanské vzájemnosti, ho přizval ke spolupráci na
sběru starých literárních památek. Hanka se při tom seznámil se starými
rukopisy a mohl studovat, jak jsou udělány. Stalo se tak shodou okolností
právě v době, kdy Evropu zaplavila nejprve sláva a potom hanba padající na
hlavu skotského učitele Jamese Macphersona, jenž v osmnáctém století
postupně oznámil objev několika starých epických zpěvů, jež posléze vydal
pod souhrnným názvem Ossianovy básně. Reagoval tím na rodící se
poptávku po historizujících, hlavně keltských tématech; problém byl v tom,
že nepřiznal, že autorem básní připsaných domnělému bardovi Ossianovi je on
sám: podle Macphersona prostě šlo o nález starého textu z druhého nebo
třetího století. Byly to básně plné vyprávění o udatných činech starých
keltských reků s "běloňadrými" spolubojovnicemi po boku, nebylo tedy divu,
že se Ossianova sláva rychle rozšířila nejdřív v Anglii a pak na evropském
kontinentě. Ossian získal přídomek "Homér Severu" a přízeň nejvýznačnějších
mužů evropských národů; u nás ho překládal například Palacký. Že se ve
skutečnosti jedná o padělky, se ukázalo až po Macphersonově smrti, když jeho
písemnou pozůstalost prozkoumala zvláštní komise. Pro přátele romantiky to
bylo veliké zklamání.
Účinek odhalení Macphersonových falz byl zvláštní. Ačkoliv se dalo
čekat, že příklad mystifikátora poslouží jako odstrašující, stal se pravý
opak. Ukázalo se, že zájem o staré hrdinské mýty je po celé Evropě tak
silný, že zdaleka ne každému záleží na tom, jde-li o pramen autentický,
anebo o horkou novinku "starou" jen několik měsíců nebo let. Proč vlastně
"prameny" dodatečně nevyrábět? Je pravděpodobné, že Hanku napadlo vytvořit
nejstarší české mýty poté, co se sám seznámil s Macphersonem a jeho výtvorem
Ossianem. K tomu, aby šel v jejich stopách, měl Hanka všechny
předpoklady: byl celkem zručný a hlavně plodný básník, znal řadu zatím málo
známých literárních památek různých slovanských národů, jimiž se mohl
inspirovat, a když potřeboval s něčím poradit, Dobrovský, jenž mu důvěřoval,
byl zcela k dispozici. Jako první takto Hanka v roce 1816 vyrobil falzum
"prastaré" Písně vyšehradské; pergamen prý byl objeven připevněný na
desce, kterou jeho přítel a spolubydlící, spisovatel Josef Linda, užíval
jako podnožku. Měla okamžitý úspěch: Dobrovský nepoznal, že jde o padělek,
a s chutí oznámil její existenci odbornému světu. Hanku s Lindou to
povzbudilo do další práce.
Leželo to ve sklepě
Popis objevu Rukopisu královédvorského patřil po dlouhá léta mezi
nejoblíbenější historky v české literární, a nejen literární historii.
Šestnáctého září 1817 se Hanka dostavil do Dvora Králové, aby ve sklepě
místní kostelní věže prozkoumal, jak tvrdil, nějaké staré liturgické knihy.
V doprovodu kaplana Borče sestoupil do sklepa, prohrabal se tam starými
krámy a pod nimi, jak na dlouhou dobu uvěřila literární historie, nečekaně
nalezl dvanáct starých pergamenů obsahujících rukopis několika starých básní
v českém jazyce. Okamžitě o objevu informoval Dobrovského, s jehož pomocí
rychle dosáhl prohlášení Rukopisu královédvorského (jak se mu začalo
říkat) za nejvýznamnější památku staré české literatury.
"Národ český zajásal nad nálezem tak skvostným," napsal o sedmdesát let
později český politik Julius Grégr, "neboť bylo jím dokázáno, že již v dávné
minulosti na vysokém nalézal se stupni kulturním. Rukopis
královédvorský stal se nezvratným podkladem pravdy, že stará jest
vzdělanost česká, že vlastní drahou bral se duchovní život český, od cizích
kultur nezávislý, ba že s těmito zápasil." Jak je možné, že v době, kdy
literárních podvrhů vznikalo jako hub po dešti, všichni v pravost nově
objevené památky skálopevně uvěřili? Bylo to trochu jinak a už to vlastně
bylo naznačeno: v první třetině devatenáctého století se obecně mělo za to,
že nezáleží tolik na tom, jsou-li rukopisy pravé nebo ne, národ potřebuje
sen o slavné minulosti tak jako tak. Pěkně to napsal jeden z prvních obhájců
pravosti Rukopisů, Hankův současník V. A. Svoboda: rukopisy
jsou prý dle jeho mínění pravé, avšak i kdyby nebyly, na věci by se moc
nezměnilo; i tak by padělatel zasluhoval hlavně chválu. "Prosili bychom ho,"
psal Svoboda, "nekladouce zvláštní váhu na historickou pravost jeho děl, aby
vytvořil hodně mnoho tak zdařilých básní, jako je Rukopis
zelenohorský." Sláva země, která básníka (padělatele) zrodila, je prostě
přednější než pravda.
Šternberk v pasti
Hanka je dnes považován za inspirátora vzniku Rukopisu
královédvorského; na to, aby zkomponoval nejlepší a nejrozsáhlejší básně
Rukopisu, však asi nestačil. Pomohl mu v tom Josef Linda, ve své době
známý autor prózy o počátcích křesťanství v Čechách s názvem Záře nad
pohanstvem. "Naši mladí, horkokrevní vlastenci těžce nesli, že
Dobrovský, učenec vážený i našimi nepřáteli, vyjádřil se kdysi, že staří
Slované žili surově," napsal autor knižní vzpomínky na Lindu Alexandr
Berndorf. "I snažili se nalézti důvody, že tomu tak nebylo. Z té
snahy vznikla i Záře nad pohanstvem, v níž snažil se Linda již roku
1816 ukázati, že náš národ v době svatého Václava, ba již předtím za
Drahomíry, byl na onu dobu vzdělaným a kulturním." Četba Lindovy knížky,
první historické prózy v novodobé české literatuře, je ještě dnes poučná a
zajímavá: Vyšehrad, sídlo českých knížat, už stojí, ve svatyních však není
uctíván Kristus, ale Perun a Svantovít, jimž obětují žreci ozdobení na
hlavách věnci z dubového listí. Do podobné idyly měl čtenáře zavést i
Rukopis zelenohorský, zaslaný v roce 1818 anonymně hraběti
Kolovratovi s určením pro nově založené České muzeum.
Hlavním smyslem Rukopisů bylo ukázat Čechům, že také oni, nejen Němci a
ostatní národy, mají své staré dějiny, za něž se nemusejí stydět, a že těmto
dějinám odpovídají literární památky, které jsou minimálně stejně dobré jako
například německá Píseň o Nibelunzích. Zároveň spoluautoři chtěli
falzy nadchnout pro národní věc vrstvy, které dosud zůstávaly laxní: a
protože oba působili jako učitelé češtiny v šlechtických rodinách, zaměřili
se na aristokracii. Byl to patrně Hanka, kdo získal Lindu pro nápad
vkomponovat do hrdinské básně o vítězství Slovanů nad Tatary postavu
Jaroslava ze Šternberka; rod Šternberků totiž tradičně hrál v Čechách
významnou roli při podpoře věd a umění. A tak Linda v nejzdařilejší
básni Rukopisu královédvorského postavil Jaroslava ze Šternberka do
čela vojsk a, které dotěrným Tatarům v třináctém století vyprášilo kožich.
Hrabě František Šternberk se do nastražené pasti chytil. "Vzácný pane," psal
Hankovi v reakci na zprávu o tom, že v Rukopise je ústředním hrdinou
jeho předek, "ta kniha mně i proto tím dražší býti musí, že v nejkrásnější
staré řeči české vyslovenou hodnou památku našeho udatného předka Jaroslava
obsahuje." Podepsal se Hankovi jako jeho oddaný služebník a v dalších letech
podpořil kromě jiného jak česká vydání Rukopisů, tak jejich překlady
do ciziny.
Na rozdíl od Hanky, který si s etikou umělecké tvorby po celý život
nelámal příliš hlavu, souhlasil Linda se spoluúčastí na tvorbě padělků
zřejmě v naději, že důvody mystifikace zas brzy pominou, on sám se bude moci
k autorství básní přiznat a stane se "českým Chattertonem": jeho literární
umění nakonec v hodnocení kritiky převáží nad pochybným faktem, že se sám
vydával za jiného pisatele. To se však nestalo, Linda v roce 1834 zemřel na
tuberkulózu a vzal si tajemství do hrobu. Protože ani Hanka, který Lindu
přežil téměř o tři desítky let, autorství nikdy nepřiznal, nelze dnes říci
přesně, kdo z nich se v jaké míře podílel na vzniku básní, jejich převedení
do staročeštiny a přepisu na starý pergamen. Má se za to, že Linda byl spíš
tvůrcem, Hanka překladatelem a opisovačem. Byl to také asi Hanka, kdo měl
nápad, aby se celý soubor tvářil jen jako zlomek mnohem rozsáhlejší skladby,
což mělo jednak podpořit věrohodnost nálezu (v archeologii se obyčejně
nacházejí právě zlomky), jednak tím měla vzniknout představa bohatého
literárního života starých Slovanů, i když se všechny doklady o něm
nedochovaly. To se podařilo. Rukopisy se vydaly na slavnou pouť
světem, četli je a pochválili Goethe, Kollár, de la Motte Fouqué nebo
Chateaubriand a během několika desetiletí se okolo nich navršila sekundární
literatura, kterou Jan Neruda, příznivec Rukopisů, srovnával s
literaturou o Goethovu Faustovi nebo Dantově Božské komedii.
Seriál České snění, časopis TÝDEN 2003, číslo 31 (28.7.2003), strana 70
a 71
Sen o Rukopisech II
Nesmíme se chlubit vylhanými dějinami. Nám stačí to, co je v našich
dějinách pravdivé. Lži bychom měli přenechat těm, kdo kromě nich nemají nic
jiného, napsal v roce 1824 Josef Dobrovský. Než o pět let později zemřel,
stačil prohlásit jeden z hlavních rukopisů, Rukopis zelenohorský, za
padělek a s někdejšími žáky Hankou a Lindou, které považoval za jeho autory,
se rozešel. "Od nynějška nebude to (Rukopis zelenohorský) nikdo moci
pokládat za něco jiného než za zřejmý podvod prohnaného darebáka, který
chtěl svoje lehkověrné krajany mít za blázny," tak vyzněl jeho posudek
textu. Netajil se tím, že chová pochyby i o ostatních rukopisných zlomcích.
Tichá radost
V té době už se však Václav Hanka, posílený kladnými ohlasy Rukopisů
u běžného publika, za žáka Dobrovského nepotřeboval považovat. Neměl tedy
nic proti tomu, když na jeho obranu proti Dobrovskému tvrdě vystoupil přítel
V. A. Svoboda. V jeho článku se čtenáři mohli dočíst, že
kritický Dobrovského výrok byl nízký, neboť ohrozil Hankovu i Lindovu čest a
vlastně i jejich existenci: starý, nevrlý a v podstatě napůl choromyslný
vědec (Dobrovského v posledním období života skutečně přepadaly záchvaty
šílenství) podle Svobody ani nepatří do národa, u jehož obnovy před několika
lety stál. Nemůže tam patřit někdo, kdo si neváží tak evidentního prospěchu,
jaký Rukopisy přinášejí. Svoboda tak první uvedl argument přebíraný
pozdějšími generacemi rukopisných obránců: že totiž na pravosti textů
vlastně nezáleží. Skutečný učenec, nikoli jen pedantský škarohlíd jako
Dobrovský, by po zjištění, že jde o falzifikáty, prý jednal úplně jinak:
zaradoval by se z autorova básnického mistrovství a udělal by všechno pro
to, aby z něj národ mohl v budoucnosti těžit. Svoboda, jemuž bylo později
připisováno spoluautorství Rukopisů, jako by tím naznačoval, jaké
reakci případných kritiků by Hankův kruh dal přednost.
Pěvec Rukopisů je pro národ větším přínosem než veletucet lidí
jako Dobrovský, kteří přehnanou kritičností české dějiny vlastně vylidňují,
uzavíral Svoboda. Jeho text se stal v poměrech, které v Čechách nastávaly,
generačním manifestem a odsoudil Dobrovského s jeho nároky na historickou
pravdu na zbytek života do samoty.
"Jsem sám Slovan, po otci Čech, a horlivě usiluji o slávu svého národa,
neméně než snad vlastenecký chytrák," bránil se někdejší modrý abbé, leč
nebyl vyslyšen. Čas osvícenství končil, nastávala éra emocemi nabitého
romantismu.
"Ocitá se snad česká sláva v nebezpečí, když se rozeznává pravé od
nepravého?" ptal se zaskočený Dobrovský. Vypadalo to tak. Zatímco on sám
zvolna upadal do národního zapomnění jako člověk, ke kterému lze pociťovat
ledovou úctu, ale s nímž jsou jinak jen problémy, Hankova sláva s
rozšiřující se slávou Rukopisů rostla každým rokem a zdálo se, že jí
nestojí nic v cestě. Skoro nikomu nezáleželo na tom, že Hanka je jednou z
nejpodivnějších existencí v novější historii národa. Rozlišovat mezi
skutečností a její imitací patřilo k činnostem, jakých Hanka evidentně nebyl
schopen; veškerý jeho život o tom přinášel zajímavé důkazy. Jako knihovník
Vlastenského muzea (získal prestižní místo díky objevu Rukopisů a
pracoval tam čtyřicet let až do smrti) proslul snahou o vylepšování starých
textů, tentokrát pravých: vpisoval do nich poznámky, upravoval data, aby
vypadala starší, vymýšlel si jména písařů. Říkal tomu, že staré texty
"občerstvuje". Byl obviněn také z pokusů o padělání zlatých českých mincí.
Část novější historiografie mu dokonce přisoudila autorství oslavných nápisů
nad bustami v triforiu katedrály svatého Víta, o nichž se původně mělo za
to, že pocházejí z dob Karla IV. Literární historik Stanislav
Souček o Hankovi napsal, že mystifikace mu byla druhou přirozeností: "Tichou
radostí, že se klam daří a že dostihuje účelu, který Hanka měl, vyvažovaly
se oběti autorské práce, autorské cti - a pravdy."
Vyznání lásky
Kruh obhájců Rukopisů se z původně úzkého kroužku podobně zapálených
Hankových přátel Svobody, Lindy, Antonína Marka nebo Josefa Jungmanna
rozrůstal. Důležitým zlomem byl rok 1840, kdy se v jejich prospěch vyslovily
dvě uznávané vědecké autority národa, František Palacký a Pavel Josef
Šafařík. Už o jedenáct let dřív Palacký veřejně vysvětlil, proč jsou podle
jeho mínění Rukopisy autentické: protože by nikdo nebyl schopen tak
dobrý padělek vyrobit; nikdo by neobsáhl takovou sumu informací z historické
filologie a zároveň z historie samé.
Palacký věřil, že české dějiny mají smysl a cíl, a Rukopisy jeho
idealistickou představu podporovaly. To zřejmě otupilo ostří jeho kritiky, s
níž jinak obyčejně neměl problém. Svůj názor odvodil vlastně od toho, co
očekával od Čechů v budoucnosti: tak nějak měla vypadat dávná minulost
národa, který se zanedlouho na dávné tradice (Palacký vyzdvihoval také
husitství) rozpomene a znovu na ně naváže. V roce 1840 vydal Palacký se
Šafaříkem spis Nejstarší památky českého jazyka: zopakovali v něm, že
falzifikát tak kvalitní, jako je Rukopis zelenohorský, by nikdo
nedokázal vyrobit, a tvrzení podepřeli posudkem věhlasného chemika Augusta
Cordy, spolupracovníka Alexandra Humboldta, který rozborem užitého materiálu
a písma došel k názoru, že předložený dokument je "nanejvýš starý".
Ještě v roce 1859 Palacký dojatě vzpomínal na to, jak o čtyřicet let
dřív, když Rukopisy přišly na svět, se před jeho generací otevřel
nový, a netušený svět; jak "nezvyklé, a přece duchu našemu příbuzné zvuky
bušily v naše srdce, jak rychle proto vyšší a přirozenější vzlet v
obraznosti, obraze i slově nahradil a potlačil dosavadní umělý tón české
řeči". Někteří pozdější historici nazývali Palackého názory na
Rukopisy "vyznáními lásky". Šafařík, Palackého spolupracovník na
vydání z roku 1840, viděl problematiku ovšem jinak a přítelova nekritického
nadšení se děsil. "Co mi to Palacký tenkrát roku 1840 vyvedl," vzpomínal v
dopise synovi. "Kdežto on každý den chodil do Muzea i celé měsíce zlomky ony
u sebe měl, já je snad jednou viděl, rozuměje paleografii vůbec málo,
latinské pak nic."
Múza u kolébky
V padesátých a šedesátých letech se kolem Rukopisů semkl celý národ.
Věrnost textům se stávala základem obnovované jednoty, historie měla
prozářit nenáviděnou a neutěšenou současnost jasným světlem a dovést národ k
tomu, aby se opět ujal politické vlády ve vlastní zemi. "Pro Rukopis
královédvorský byli bychom podnikli všechno na světě," vzpomínal básník
Svatopluk Čech, v oné době student na pražském piaristickém gymnáziu.
"A také nám v konviktě byl skutečným palladiem, naší největší
chloubou a nejpádnější zbraní proti německým soudruhům, kdykoliv se začali
vychloubati duševní povýšeností svého národa nad naším. V mnohém jiném
jsme museli, aspoň v duchu, s bolestí uznati správnost jejich důvodů, ale
byla jedna zbraň, která nám přece vždy pomáhala z tísně: drahocenný
Rukopis."
Odpůrci Rukopisů se proto dlouho vyskytovali jen na německé
straně. V roce 1857 vystoupil s vážnou kritikou moravský literární
historik a vynikající slavista Julius Feifalik, syn známého moravského
politika. Ačkoliv duchem Čech, po otci byl Němec, což se stalo hlavní
příčinou, proč byl odmítnut veškerou českou odbornou obcí. Po venkově se
dokonce začaly zpívat posměšně písničky o "fejfalíkiádě" a badatel sám
nakonec zemřel ještě předtím, než se dožil třiceti let. Rafinovanější účinek
vyvolal anonymní článek, který se o rok později objevil v pražském deníku
Tagesbote für Böhmen. Jméno redaktora listu Davida Kuha je od té doby
spojováno s aférou, která rozhýbala stojaté vody kolem Rukopisů
daleko za hranicemi Čech. Ironické tvrzení anonymního autora (přihlásil se
k svému textu až po víc než padesáti letech), že Hanka je otcem staročeské
básnické školy, vzniklé v devatenáctém století, hnulo vlastencům žlučí.
Hanka podal na redakci listu žalobu pro nactiutrhání, k procesu však
nechodil; nechal za sebe mluvit významné české představitele, například opět
Palackého. Ti takovou možnost rádi a nadšeně přijali. Kuh byl nejdřív soudem
shledán vinným a odsouzen k dvěma měsícům vězení, nakonec však byl
osvobozen.
Oslavování Rukopisů pokračovalo. K padesátému výročí jejich
objevu v roce 1867 vydala pražská Umělecká beseda výpravné album, konaly se
poutě do Dvora Králové a Hořiněvsi (Hankova rodiště), v Praze se uskutečnily
přednášky a slavnostní akademie a nejedna veřejná místnost byla zkrášlena
Hankovou bustou. Dokonce i historik Jaroslav Goll, později jeden z hlavních
kritiků pravosti Rukopisů, v roce 1867 psal: "I my Slované jsme
v Arkádii se zrodili. I nad naší kolébkou pěla Múza. Náš
Královédvorský rukopis, rapsódie Jihoslovanů, novější poezie polská,
dumy a písně jihoruské hle! To jsou nejskvělejší její dary."
Počínání Palackého na obhajobu Rukopisů, které jako by s lety
ještě získávalo na důrazu, může posloužit jako důkaz odborné zaslepenosti v
případech, kdy emotivní stránka věci v badatelově nitru zvítězí nad
kritickou a věcnou. Pro Palackého by za normálních okolností muselo být
hračkou zjistit, že Rukopisy jsou mladší než Kosmova či
Dalimilova kronika. V obou původních letopisech se například
hovoří o Praze jen jako o hradu, zatímco v domněle starších
Rukopisech se suverénně mluví o Praze jako městu. Podobných
historických argumentů, bez ohledu na námitky filologické nebo jiné, bylo
možné už v době Palackého snést desítky, historik zahleděný do své vize je
však nevnímal. Palacký měl vlastně štěstí, že se rukopisného odhalení
nedožil. Zemřel přesně o deset let dřív, než se největší český
intelektuální skandál devatenáctého století naplno rozhořel.
Seriál České snění, časopis TÝDEN 2003, číslo 32 (4.8.2003), strana 82
a 83
Sen o Rukopisech III
Sláva Rukopisů jejich iniciátora Václava Hanku přežila, na vrcholu
byla v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století. Pokud měl z
českých spisovatelů té doby někdo pochyby o jejich pravosti, nechával si je
pro sebe, naopak k tónu doby patřilo připojovat se k chóru, který se nad
Rukopisy radoval. Rukopisy způsobily, že český národ konečně
dospěl, mínil Jan Neruda. "Vždyť byl jako to holé, z hnízda vypadlé
ptáčátko. Uměle zahříván a pěstován vytrvalostí a láskou nevyrovnalou
prohlídnul a sílil, až pak vzrostl v mladého bujného orla, který o závod s
ostatními odvážný let podniká a směle v zlaté, krásné slunko svobody se
dívá."
Kdo řekne pravdu?
Ze způsobu, jakým Neruda o Rukopisech psal, bylo vidět, že z jejich
četby, doplněné fantaziemi, si vytvořil představu o kulturní minulosti
národa, na niž se mu líbilo navazovat. "Jako Rusové mají své kobzaře a
Srbové své guslaře, jako jinde byli trubadúrové a bardové, my najisto měli
také národní pěvce své výpravné, zvláštní stav pěvců takových." Tito pěvci
byli v Nerudových představách stejně velkými umělci jako válečníky: před
bitvou vždycky zahráli, tím svým spolubojovníkům spravili náladu a po jejich
boku pak vyrazili vstříc Němcům s mečem taseným. V postavách pěvců,
jako byli Záboj nebo Lumír, se však nezhlédl jen Neruda, ale velká část
národa, která po nich začala pojmenovávat spolky a ulice; dodnes nese
"rukopisná" pojmenování například několik ulic pod pražským Vyšehradem.
Lumírovým jménem byl nazván také jeden z nejvýznamnějších českých
literárních časopisů, který ve svém záhlaví připomínal jméno pěvce až do
roku 1940.
Rukopisy žily. Na jejich motivy psali nová díla Josef Kajetán
Tyl, Václav Kliment Klicpera, Josef Václav Frič, Jaroslav Vrchlický i Julius
Zeyer; Bedřich Smetana složil Libuši, ale i další skladatelé, jako
Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich, komponovali menší "rukopisné" skladby.
Přitom se nezapomínalo ani na opěvování objevitele Rukopisů Hanky:
básník Vítězslav Hálek například vzpomínal, jak pěkně se Hanka vyjádřil,
když mu bylo kdysi předáno album k čtyřicátinám Rukopisů ("I vždyť to
nemuselo být"), a jak se zachoval, když mu pražské dívky daly na hlavu
vavřínový věnec (položil jej na Rukopis královédvorský a oznámil:
"Těm náleží").
Problém byl, že kromě toho všeho s přibývajícími lety také přibývalo
odhalení rozličných drobných Hankových podvůdků, většinou literárních
padělků. Protože některé obsahovaly odkazy na Rukopisy, nabízela se
otázka, zda je možné, aby méně důležité Hankovy objevy byly falešné, zatímco
hlavní ne. Také zahraniční obdiv k Rukopisům, kdysi jednohlasý,
ochaboval. "Před šedesáti lety byla Praha dílnou padělatelů," psal věhlasný
francouzský filolog Gaston Paris a vyjádřil naději, že Češi budou schopni na
rozdíl od nedávno minulé doby uznat, že přes půlstoletí uctívali falza.
"Ještě před dvaceti lety, ano ani ne tak dlouho, nebylo by bývalo možno
otevřeně mluvit o jejich padělcích, aby takový smělec nebyl nazván zrádcem,
byl-li to Čech, a Němcem, což je stejně těžká urážka, byl-li to cizinec."
Dnes už je snad lépe, doufal vědec. Zdálo se proto otázkou času, kdy se na
české scéně objeví někdo schopný čelit obecnému názoru.
Pomník až do nebe
Stal se jím jazykovědec Alois Vojtěch Šembera v sérii prací, které zveřejnil
koncem sedmdesátých let. Nejprve se v nich vyjádřil kriticky o Rukopisu
zelenohorském, což tolik neznamenalo: tento text byl ve slavné rukopisné
dvojici obecně považován za slabší článek a na jeho zpochybňování si mnozí
zvykli. V roce 1880 však Šembera vstoupil do diskuse knihou s rázným
názvem Kdo sepsal Králodvorský rukopis roku 1817? a dal jím najevo,
že o podružných otázkách pravosti/nepravosti vlastně není třeba diskutovat,
neboť je to vyřešená věc.
Šembera přitom původně patřil k vyznavačům Rukopisů, tak jako na
české straně skoro každý. Ve svých uznávaných a hojně šířených Dějinách
literatury české jim věnoval mnoho místa a nazýval je kromě jiného
"ryzím zlatem". Původně proto odmítl názor svého studenta Julia Fejfalíka,
který už na konci padesátých let označil Rukopisy za produkt
devatenáctého století - a potom sledoval zpovzdálí všenárodní štvanici na
mladého vědce, jež skončila Fejfalíkovou smrtí.
Šemberovým přesvědčením o pravosti Rukopisů otřáslo až zveřejnění
starého Hankova dopisu Josefu Dobrovskému psaného den poté, co Hanka měl
pergameny ve Dvoře Králové objevit. "Není naprosto možné, že by Hanka byl
přes noc v obsah nalezeného rukopisu vnikl, jak z toho dopisu zjevno, že by
byl hned staré písmo neznámé až do posledního řádku tak důkladně
prostudoval, kdyby ho nebyl již prve viděl, že by byl všem slovům, až prý na
několik, rozuměl, básně na světlo vynešené hned za nejstarší památku
literatury české prohlásil, ducha Homérova v nich vyslídil" atd. atd.,
snášel Šembera nevěřícné argumenty. Když prý takto konečně dokázal přečíst
Rukopisy "jinýma očima", napočítal v nich tolik germanismů a
ostatních prohřešků proti staročeské mluvnici, že se nad nimi odmítl bavit o
čemkoli jiném než o tom, kdo je jejich novodobým autorem. (Sám tipoval V. A.
Svobodu s Václavem Hankou.)
Když Šembera svůj spis vydával, bylo mu přes sedmdesát let a požíval ve
svém národě obecné úcty. Když o necelé dva roky později umíral, bylo všechno
jinak. Jako by cítil, že vstupuje do rozbouřené vody, vložil do záhlaví
spisu motto z Jana Husa: "Co mně záleží na životě? Na pravdě, kterou jsi Ty,
Pane, Svou krví vyznával, na vítězství světla, za které jsem vždy bojoval,
záleží všecko." Šembera ostatně nebyl sám, kdo za svůj názor na
Rukopisy zaplatil v této době životem. Stejně dopadl moravský filolog
Antonín Vašek, otec básníka Petra Bezruče. Práci obsahující zdůvodnění, proč
jsou Rukopisy podvrhy, vydal současně se Šemberou a zemřel ještě dřív než
on, ve věku jedenapadesáti let. Jak později napsal syn v jedné básni: "Kdyby
z toho měl být pomník, / co po Tobě naházeli, / hrotem by se nebe dotknul, /
svého lidu buditeli."
Kde to žijeme?
Pokud se v následujících letech zdálo, že smrt dvojice odpůrců odradila
případné další pochybovače od toho, aby veřejně vystoupili, ukázal se pravý
opak. Původcem nového a pro Rukopisy tentokrát zničujícího tažení byl
v roce 1886 někdejší Šemberův kolega a přítel T. G. Masaryk, který
ve vědeckém měsíčníku Athenaeum otiskl stať filologa Jana Gebauera
Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského.
Také Gebauer patřil dlouho k rukopisným obhájcům, postupem času však
dospíval ke zjištěním, že Rukopisy jsou odvozeny z textů vzniklých
mnohem později, než odpovídá jejich udanému stáří. Čím déle se Gebauer
Rukopisy zabýval, tím víc odchylek od pravých dobových textů
nacházel. Tak, jak se chovaly domnělé "nejstarší památky", se nechoval žádný
jiný z předhusitských českých spisů, takže Gebauer došel k závěru: je to
kukaččino vejce, kýmsi dodatečně do minulosti zasazené. Tedy padělek.
Příznačné pro Gebauerovo chování k Rukopisům bylo, že nepatřil k
obrazoborcům. Kdyby mohl, se zřetelem ke všem souvislostem, ponechat
Rukopisům status nejstarší památky, byl by určitě raději, než když
musel rozpoutat nové, zničující kolo sporu. Zvažoval, co se stane, ukáže-li
se, že i ostatní staré české texty jsou padělky (tvrdilo se to třeba o hře
Mastičkář): místo představy o živé kulturní minulosti zbude prázdno.
Nechtěl také dodat argumenty německé publicistice; o tom, že se aféry
obratem chopí, se nedalo pochybovat. Ze všech těchto důvodů byl ve formulaci
své kritiky sice obsahově nekompromisní, ale taktní - to Masaryk, který ho v
Athenaeu doprovodil vlastním příspěvkem, se vyjadřoval mnohem kritičtěji:
"Kde to žijeme, že nám lidé, kteří surovost a nevědomost svou skrývají
praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo především a ve všem
o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví?" To, oč běží, je tedy
pravda, nic než pravda.
Gebauer si hlavně uvědomoval, že trvalo-li jemu samému, vědci, který by
měl být povznesen nad emoce, patnáct let, než od obrany Rukopisů
dospěl k jejich kritice, pak český národ jako celek na tom sotva bude lépe.
V tom se nemýlil. První kritika se objevila ještě předtím, než článek
vyšel: když Masaryk oznámil, co chystá, přednímu obhájci Rukopisů na
pražské univerzitě Martinu Hattalovi a vyzval ho, aby případně s Gebauerem v
Athenaeu polemizoval, odpověděl mu profesor slovanské filologie, že Gebauer
je pes a patří i se svými následovníky do kriminálu.
Nechte dítě žít
Debata, která následovala po otištění příspěvku, byla vedena v podobném
duchu a padly v ní desítky pamětihodných výroků. Literát Frič mínil, že na
autentičnosti Rukopisů záleží asi tak málo, jako Goethovi kdysi
záleželo na pravdivosti memoárů Casanovových. Německý básník napsal, že
Casanovovi závidí, pokud vše, o čem píše, doopravdy prožil, ale i kdyby snad
ne, bude ho přesto považovat za jednoho z největších básníků světa. Co je to
za pořádky, když se dnes o všem pochybuje? rozčiloval se Frič, někdejší
bouřlivák z revoluce roku 1848. Člověk už si nemůže být jistý ani tím,
jestli existovali Homér nebo Shakespeare. Spisovatelka Sofie Podlipská
přizvukovala, že přijdou-li Rukopisy o svou patinu, neztratí nic na
literárním mistrovství, a radila, aby se odpůrci řídili starozákonním
výrokem krále Šalomouna: "Nechte to dítě přece žít, což nevidíte na jeho
čele záři božského původu?"
Masarykovi a Gebauerovi se naneštěstí nepodařilo prosadit původní záměr,
aby se diskuse o Rukopisech odehrávala jen na stránkách vědeckých
časopisů. Ústy Julia Grégra, vydavatele Národních listů, se do sporu vložila
česká vysoká politika.
Seriál České snění, časopis TÝDEN 2003, číslo 33 (11.8.2003), strana 68
a 69
Sen o Rukopisech IV
Pokud Gebauer s Masarykem v roce 1886 doufali, že se jim spor o
Rukopisy podaří udržet v hranicích vědecké debaty, mýlili se. Mezi
těmi, kdo proti nim vytáhl, byl například vydavatel nejmocnějších českých
novin, Národních listů, a šéf mladočeské strany Julius Grégr. Mohutný hněv
vůči všem, kdo podle něj kritikou Rukopisů "sáhli nožem na hrdlo
národa", ho vybavil nadlidskou silou: během jara 1886 proti nim napsal a ve
svých novinách otiskl ne méně než sedmadvacet článků, jež nakonec dokonce
vydal knižně. "Nu, hloupé to bylo," vzpomínal na onu dobu Masaryk. Sám byl
schopen dělat si z aféry legraci, a když prý slyšel v hospodě nebo "v
tramvajce" nadávat lidi na Masaryka, většinou je povzbuzoval. Zdá se, že ho
nevyvedlo z míry, ani když ho Národní listy vyzvaly: "Jdi k čertu, ohavný
zrádce!"
Jan Gebauer však trpěl, zvlášť když se od něj na univerzitě ze strachu
distancovali někteří kolegové, s jejichž podporou počítal; jedny noviny
dokonce uspořádaly hlasování, v němž proti němu vystupovala jedna takzvaná
autorita za druhou. Opouštěli ho přátelé z mládí; když se Gebauer jednoho z
nich zoufale dotázal: "Co jsem měl dělat, když jsem ten důkaz nalezl?",
přítel mu prý odpověděl: "Měl jste mlčet!" Gebauer si poznamenal, jak mu
připadalo, že se z těch slov ozývá cosi strašidelného.
Dopustil se snad on nebo další obrazoborci nějaké chyby? Literární
historik František Michálek Bartoš byl názoru, že snad netaktičnosti. "Když
se rozbíjí bůh, i když je to modla, třeba chápat a sdílet hrůzu věřících.
Operace byla by vyžadovala ruky lehčí a byli bychom bývali rádi viděli, aby
vítězové byli slavili méně hlučné vítězství nad bludem otců." I Bartoš však
uznával, že hulvátství Gebauerových odpůrců se ani jejich rozčarováním
nedalo obhájit.
Nakonec jazykovědce podpořili hlavně badatelé mladší generace, a jak se
během několika roků ukázalo, jejich hlas mezi akademiky převážil.
S "frakcí Masarykovou" se dokonce smířil i Grégr, Masaryk byl zvolen za
jeho stranu poslancem a Národní listy zveřejnily slavnostní prohlášení, v
němž slíbily, že se napříště do odborných sporů, jako byl rukopisný, nebudou
míchat.
Žižka - palcát - revolver
Vypadalo to jako pohádka se šťastným koncem, ale byla to jenom ta líbivější
část sporu. Na pražské univerzitě i mimo ni zůstalo mnoho lidí, kteří hlavně
Masarykovi jeho rukopisnou aktivitu nedovedli odpustit: bylo zrušeno jeho
jmenování profesorem, ke kterému mělo dojít právě v roce 1886 (stal se jím
až o dvanáct let později), a musel čelit několika pokusům, kdy ho chtěli z
akademické půdy odstranit.
Mnozí dřívější obhájci pravosti se však především rozhodli, že pokud
jich se týká, žádným důkazem se nemusejí nechat přesvědčit. Masarykův
spolupracovník Jan Herben žasl: "Kdyby se našel obraz Jana Žižky a tvrdilo
se o něm, že je z patnáctého století, kdyby pak na tom obraze Žižka měl v
jedné ruce sice svůj palcát, ale při tom meč z tureckých válek, klobouk
švédský a v ruce druhé revolver - jistě by nikdo nebyl tak pošetilý, aby
věřil, že to je náhoda, a že proto přece jen obraz maloval Žižkův
současník." Mnozí současníci Herbenovi ale viděli věc jinak: Josef Václav
Frič například tvrdil, že "kdyby Hanka sám z hrobu vstal a kdyby řekl ,já
jsem Rukopisy psal`, ještě bych mu nevěřil". Antal Stašek vysvětloval
tento postoj tím, že "v každém z nás starších vězí kus slovíčkáře, kus
tajného příznivce filologie, o níž jsme tvrdívali, že nás pomáhala
probouzet". Eliška Krásnohorská a Adolf Heyduk skládali proti odpůrcům
Rukopisů básně. Mecenáš Hlávka zas před smrtí vytvořil zvláštní fond,
jehož výtěžkem měl být obdařen ten, kdo dokáže pravost Rukopisů.
V roce 1896 jen taktak že prémii nezískal jazykovědec Josef Flajšhans.
Jeho život může posloužit za příklad, jak mnozí badatelé rukopisným sporem
žili. Flajšhans, Gebauerův žák, souhlasil nejdřív se svým učitelem, že
množství jazykových odchylek v Rukopisech přesahuje meze
pravděpodobnosti. "Může býti člověk jednoruký, jednooký, se šesti prsty na
nohou, albino, koktavý, příliš vysoký atd., ale aby jediný člověk byl
zároveň jednoruký a na druhé ruce měl šest prstů, zároveň jednooký, albino,
koktavý a obr - takový člověk se myslím ještě nenašel." Rukopis je tedy
falešný. Na konci devatenáctého století došel Flajšhans k názoru, že
přinejmenším Rukopis královédvorský je pravý; po Gebauerově smrti v
roce 1907 se zas vrátil k svému původnímu názoru, že je to padělek
Každý ať píše, co chce
Nové kolo "sporu" (tentokrát už v uvozovkách; pro většinu odborné i laické
veřejnosti byla otázka Rukopisů již vyřešena) se přiblížilo v roce
1911. Odpůrci pravosti zajistili úhledné vydání Rukopisů označených
jednoznačně za památky českého literárního romantismu, tedy doby na počátku
devatenáctého století. Obhájců se to dotklo, vypsali novou finanční odměnu
ve výši čtyř tisíc rakouských korun za důkaz pravosti. Mimoto se jeden z
nich, historik a svérázný archeolog Josef Ladislav Píč, odhodlal k
samostatné akci a odjel se vzorky Rukopisů do Paříže a Milána, kde je
předložil k prozkoumání tamním paleografům. Zřejmě už v té době trpěl
duševní chorobou, jež se projevila po návratu, když Píč o výsledcích své
cesty předložil zprávu "Rukopis královédvorský před mezinárodním
soudem paleografů skvěle obstál" a publikoval ji v Národní politice. Když se
místo obdivu dočkal ironie a výsměchu, zareagoval Píč tím, že se zastřelil.
Aby zabránili případným dalším tragédiím nebo zbytečným sporům,
vystoupilo nato v tisku pětačtyřicet představitelů české jazykovědy s
prohlášením, že "jakékoliv další hájení těchto padělků nemůže býti nic
jiného nežli neodůvodněné opakování marných obran dřívějších a zakládá se
jen na klamných soudech a tvrzeních". V té době však už spor o
Rukopisy neprobíhal na stránkách vědeckých časopisů, ale ve speciálně
pro ten účel vyčleněných rubrikách denního tisku. Místo vědců o problematice
psali samouci, jako moravsko-jihoslovanský buditel Martin D. Žunkovič,
přesvědčený o tom, že akademikům se nedá důvěřovat. "K čemu ta
úzkostlivost u příslušníků stavu, jenž v této otázce si osvojuje privilegia?
Každý poctivý pracovník podrobí se i nejpřísnější kontrole; jen penězokazi
pracují při zavřených okenicích a opírají se o dvéře, když policie zaklepe.
Proč taková nedůtklivost, když diletant-kazimír zabloudí do filologické
enklávy, zajde do monopolizované kuchyně učenecké a nahlédne hlouběji do
hrnců?" Středověk se svým systémem privilegií je pryč, psal Žunkovič; v
moderní demokratické době si každý může říkat a psát to, co chce.
Od té doby se rukopisné téma v českém životě objevovalo většinou
účelově, a protože hlavní osobou protirukopisného boje byl kdysi Masaryk,
vraceli téma do oběhu většinou lidé, kteří se tím chtěli vymezovat vůči
němu. Pokus rakouských úřadů z posledních měsíců války rozdmychat tímto
způsobem náladu proti vůdci exilového odboje nebyl úspěšný, o něco lépe si
však vedli někteří rukopisní obhájci za první republiky. Ve dvacátých letech
se do jejich čela postavili filozof a protihradní politik František Mareš se
spisovatelkou Boženou Vikovou-Kunětickou. Spisovatelka se omezila na
tvrzení, že odhalení nepravosti Rukopisů je stejným zločinem proti
národu jako vyzrazení Boženy Němcové coby nikoli vzorné manželky, leč ženy,
která střídala své milence jednoho za druhým. Marešův případ byl o něco
složitější: vložil do "sporu" svou autoritu vědce a bývalého rektora české
univerzity v Praze a v pokročilém věku vyprodukoval celkem šest rukopisných
obran, v nichž ovšem míchal dohromady poznatky z vědních oborů, v nichž se
nevyznal. "Není na celém světě živé vody, která by vrátila život tomu, co
navždy odumřelo," zhodnotil jeho marné úsilí Bartoš.
Nekonečný rukopis
Marešovo úsilí nicméně podnítilo zájem o Rukopisy především v řadách
Mladé národní demokracie, pro niž Mareš přednášel, ale také o ni.
V roce 1932 se ze zájemců ustavila Československá společnost rukopisná,
která si vytkla za cíl podporu rukopisných bádání, přednášky, exkurze,
shromažďování a vydávání literatury. Skutečné oživení "sporu" o
Rukopisy však přineslo až kriminalistické zkoumání rukopisů, k němuž
došlo na konci šedesátých let a jehož se temperamentně zúčastnil spisovatel
literatury faktu Miroslav Ivanov; obratem o tom vydal dvě knihy. V roce 1969
také v Československé akademii věd vyšel sborník RKZ - dnešní stav
poznání, jehož autoři se při příležitosti sto padesátého výročí nálezu
Rukopisů vyslovili s konečnou platností (v dějinách už poněkolikáté),
že to jsou falza. Zejména závěry paleografických bádání vyzněly
jednoznačně: "1. Rukopis královédvorský je padělek, jehož písmo jen
napodobuje písmo středověkých rukopisů, a to hlavně jazykově českých
rukopisů doby předhusitské. 2. Rukopis královédvorský i
zelenohorský zcela bezpečně psal jeden písař. 3. Oba Rukopisy
mohly být napsány až po provedení humanistické reformy latinského písma,
když už středověké zkracovací systémy upadly v zapomenutí. 4. Oba
Rukopisy mají tytéž chyby ve zkracování jako písmo listinných padělků
napsaných u nás koncem 17. století, ale hlásících se do
13. století. Rukopisy mohly být napsány nejdříve kolem
roku 1700." V devadesátých letech byla přes to všechno činnost
někdejší rukopisné společnosti obnovena a její členové, vedeni heslem
"Rukopisy je nutno rozebírat tak, jako by byly teprve nyní objeveny",
zahájili nové kolo dokazování jejich pravosti. Václav Hanka by měl radost.
Pavel Kosatík
© Pavel Kosatík