Jiří Šetlík
Rukopis Královédvorský
1972
Habeant sua fata...   Návrat k ilustrovanému vydání Rukopisu je i tentokrát, v nakladatelství Československého spisovatele, podmíněn holdem výtvarnému géniu Josefa Mánesa. Toto vydání nechce samozřejmě opakovat uměleckohistorický význam III. svazku Díla Josefa Mánesa, vydávaného J. Štencem, jež základní studií uvedl prof. dr. Antonín Matějíček. [1]   Nechce ani v nejmenším zasahovat do problematického "boje o pravost rukopisů", jak tomu bylo u vydání Šimáčkova z r. 1886, uskutečněného péčí obhájce Rukopisů prof. F. X. Prusíka a uvedeného entuziastickým slovem Renáty Tyršové, věnovaným láskyplnému výkladu "slavné paměti Josefa Mánesa, nesmrtelného tlumočníka zpěvů Rukopisu Kralodvorského". [2]   Hodnota Mánesových ilustrací, jež se nedočkaly příliš mnoha vydání, přerostla zdaleka spory o vlastní Rukopisy. K jejich podstatě toto poslední vydání tedy nemá v úmyslu připojit žádný jiný poznatek, než podtrhnout znovu výtvarnou moc Mánesova činu. Tím spíše, že kulturně politický význam bojů o tzv. pravost Rukopisů, tím více pak etický význam vystoupení všech odpůrců falešných nacionálních legend neztratil dodnes svou platnost a v nejmenším se nestřetá s úctou k objevnému ilustračnímu dílu Mánesovu, jež zůstalo jistinou nejen v rámci tvorby umělcovy, ale i v celém vývoji našeho umění druhé poloviny 19. století.
V ideální shodě setkávají se téměř všichni monografisté Mánesovi s licencí menších odstínů ve vysokém ocenění umělcových pracík Rukopisu. Platí to pro jeho současníky (E. Arnold, F. B. Mikovec, K. Purkyně, J. Neruda), tak pro generaci následující, právem popularizující posthumně dílo Mánesovo (M. Tyrš, R. Tyršová, Fr. Skrejšovský), až k dalším vykladačům, zasvěceně, vědecky analyzujícím malířovo dílo až po umělecké historiky mladší a soudobé. Toto Mánesovo dílo, byť torzální, je pro většinu z nich plným právem jedním z vrcholných projevů jeho tvorby v cestě za svébytností českého výtvarného lyrismu. Nechme za ostatní promluvit zasvěceného malíře generace 90. let Miloše Jiránka, jehož texty - tolik ctěné Františkem Halasem - neztrácejí dodnes na přesnosti postřehu: "Byla to práce (tj. ilustrace Rukopisu -jš), do které se Mánes docela zamiloval a ve které uložil esenci svého ducha i umění, svých studií národopisných i archeologických, svých zkušeností dekorativních i ornamentálních..." [3]  
Vskutku, práce na Rukopisu spojila pro jistou, byť krátkou dobu (1857-1860) různé směry malířova poznání a usilování, stala se jistou výslednicí předcházející tvorby a lze v ní vidět oprávněně jedno z vrcholných děl umělcových. Mánes přistupoval k svému úkolu velmi odpovědně, jak ostatně proti námitkám o zdlouhavosti jeho práce vytušil správně K. J. Erben v dopise Ant. Rybičkovi do Vídně z 26. ledna 1859: "...malíř Mánes velmi pomalu pracuje, aneb abych určitěji se vyslovil, že příliš svědomitě pracuje. Když již některý obrazec jest hotov , často jej zase zruší a počíná znova; chce totiž, aby ta práce byla jako jeho kusem mistrovským". [4]   Umělec v podstatě řešil současně zhruba tři okruhy problémů, které se z hlediska uměleckohistorického staly později středem zájmu i hodnocení. V prvé řadě to byla otázka ikonografická. V Rukopisu totiž našel ve výrazových prostředcích i v typologii a interpretaci námětu své vlastní řešení, odpoutané od gravitačního pole německé romantiky i dosavad u nás platného naivně teatrálního historismu. Mění typologii svých hrdinů i jejich vnější charakterizaci, spojuje je úspěšně s prostředím domácí přírody. Navzdory epické notě předlohy chápe motivy převážně lyricky a nebrání se smyslové příchuti pojetí v duchu vlastního viděni a cítění reality. Odtud přistupuje i k vlastnímu, nezvyklému dosud pohledu na vizuální představu českoslovanského dávnověku, byť v jeho imaginativní struktuře rezonuje i velmi subjektivni syntéza tehdejšího poznání. To byl výtvarný, ale souběžně i sociálně kulturní čin ve chvíli, kdy teprve dozrávala domácí vědecká historiografie. To se ovšem týkalo i obecného povědomí o národních dějinách dosud utrakvistické, leč postupně rozdělené společnosti. Jeho představa zahrnovala v sobě nejen potřeby obrozenecké vrstvy české, ale i obrodné potřeby úzké tehdy skupiny slovenské. Tuto skutečnost nevyvrací neradostná zkušenost, že okruh zásahu jeho ilustrací byl nepatrný ve srovnání s alšovskou výtvarnou konkretizací našich dějinných představ, která působila v době již připravenější a - nota bene - vycházela právě z mánesovského základu. Netřeba připomínat, že sama geneze představy heroicko-mytického typu českého dávnověku, jejímž konkrétním modelem stal se zřejmě slovenský horal, jak správně píší např. Fr. Žákavec [5]   a Ant. Matějček, [6]   byla výsledkem složité a nesnadné cesty historického poznání, studia modelů i intenzivní koncentrace umělcovy fantasie. Vedle již citovaných R. Tyršové a M. Jiránka zabývá se touto stránkou Mánesových ilustraci k Rukopisu zvláště K. B. Mádl [7]   a poté Ant. Matějček (op. cit.). I když třeba odečist poněkud dobově poplatnou víru posledního citovaného autora v reálnost "československého" typu (ještě patrnějši v ideové koncepci uvedené práce Žákavcovy!), zůstává v platnosti řada Matějčkových postřehů v analýze ikonografické struktury námi sledovaných mánesovských ilustrací. Platí to o konstatování, že Mánes zásadně ilustruje to, co se vztahuje v Rukopisu k dávnověku, nic pak z námětů raného středověku. Své hrdiny odívá do krojů, v nichž kombinuje výpůjčky z prehistorické archeologie s archaizovaným krojem slovenským, jak jej poznal. Předměty, zbroj a ostatní charakterizující prvky převzal, jak dokazuje Matějček, [8]   z publikovaných památek u J. E. Vocela i z tehdy populárni Pachlovy sbírky a obohacuje je o lidový ornament, vytěžený z cesty na východ. Podobně v práci s mytologickými symboly kombinuje dostupná zjištěni vědecká s uměleckou fantazií, podnícenou znalostí symboliky lidových písní. Dále pak "...pro ornamentální práce těžil vydatně ze starých památek knižního malířství...", [9]   jak ostatně podrobně dokázali v Ročence Štencova grafického kabinetu na rok 1920 [10]   R. Kuchyňka a F. X. Jiřík. Právem však z tohoto hlediska činí A. Matějček problematickým dřivějšími autory dokazované Mánesovo studium ve sbírkách muzejních. Pro ně nebylo nalezeno - kromě studia iluminací rukopisů - dokladů. Při užití architektonických prvků navzdory v umělcově době již známým archeologickým nálezům staroslovanským volil jemu více vyhovující motivy architektury románské. "...z kultury lidu československého, z prehistorie a z české přírody vykonstruoval Mánes obrazy českého dávnověku," říká závěrem Ant. Matějček [11]  .
Další základní otázkou Mánesovy práce na ilustracích k Rukopisu byla volba technických výrazových prostředků, konkrétně reproduce jeho kresebných předloh. Zvolil-li rytinu ve dřevěném štočku proti lacinějši a oblíbené litografii, měl k tomu zajisté vážné důvody. Hledal specifiku kresebné koncepce pro jednotlivý grafický způsob, přesněji linii, lineární rytmus, výstavbu tvarových objemů i tónování, současně ovšem hledal styčné body mezi nimi, jak svědčí "dřevorytové" kresby provedené litografií, či symbolické Smíření dřevorytu a peleografie, jak je uveřejnil v Bellmannových Erinnerungen. Největším problémem byla zřejmě otázka rytců, tedy odpovídajících spolupracovníků umělcových. Lze předpokládat, že kromě přání nakladatelova volil Mánes dřevoryt i pod vlivem dobové renesance této grafické techniky (související ostatně s prameny moderní péče o výtvarné vybavení knihy!) i z hlediska interpretace námětu, v němž romantické nadšení pro gotický dřevoryt a jeho vztahy k lineárnímu stylu iluminací románských (které ostatně Mánes pro tento účel studoval), nebyly bez významu. Otázkou Mánesova vztahu k rytcům jako jeho spolupracovníkům se zabývá téměř všechna odborná literatura na dané téma. Někdy až přiliš dramatizuje tento vztah a z něho vyplývající děje: i když se všichni shodují na tom, že dřevoryt byl tehdy v Praze na poměrně nízké úrovni, většina jako by chtěla najít omluvu pro to, že tvůrci výtvarného typu českého národního hrdiny pomáhali k jeho grafické realizaci drážďanští rytci! Leč nic jistě nebylo umělci, který cítil ve sporech národnostních nejen v duchu zemského vlastenectví, víc vzdáleno než takovýto přístup k tvorbě. Ze starší doby hovoří se o Mánesově nespokojenosti s mědirytcem L. Schmidtem v souvislosti s tiskem Líbánek na Hané. [12]   Zklamání přinesla mu i spolupráce s rytcem F. Řeháčkem, který byl autorem štočku pro Mánesovu ilustraci písně Lživý ptáček z r. 1857 pro Bellmannovy Erinnerungen. Soustavný zájem o grafické techniky lze však u J. Mánesa datovat od let 1853-54, kdy pracoval z podnětu hraběte Bedřicha Sylva-Tarroucy na Diplomu pro Dědictví sv. Cyrila a Metoděje a sblížil se "důvěrněji s reprodukční grafikou, že poznal dokonale technické a umělecké možnosti všech tehdy běžných reprodukčnich metod a že nabyl i na rozhledu po výkonných silách grafického Rakouska i Německa". [13]   Znal proto zřejmě absolventy drážďanské rytecké školy, založené r. 1840 Hugo Bürknerem, a lze předpokládat, že na jeho podnět vyhledal spolupráci s Augustinem Gaberem a poté i Josefem Roloffsem při řešení Rukopisu. Vzhledem k některým protichůdným svědectvím, [14]   mezi něž patří dopis hraběnky Isabely Sylva-Tarrouca z června 1857 o "nejlepším lipském dřevorytci", opakovaný i E. Heroldem v Mánesově životopise v r. l872, [15]   i pozdějším dohadům kolem štočku k ilustraci k Čestmíru z r. 1859, kterou ryl R. Brenďamour, rovněž absolvent Bürknerovy drážďanské školy, který však pracoval v Düsseldorfu, [16]   vznikaly nepotvrzené domněnky o Mánesových dalších rozporech s jeho rytci. Provedené ilustrace však spíše svědčí o tom, že Mánes nalezl ve jmenovaných reprezentantech z Bürknerovy školy rytce, kteří dovedli vyjádřit svébytný autorův rukopis zpracováním štočku. Dokazuje to mimo jiné i srovnání jejich práce pro jiné umělce, např. Gaberova spolupráce s L. Richterem, i když nelze podcenit přímý podíl Mánesův, který dovedl svou ohebnou a zpěvnou linii přizpůsobit nárokům dřevorytového vrypu, ba v některých případech snad sám [17]   přenášel na zimostrázový štoček své kresby. Ve spojení s drážďanskými rytci ostatně zůstal J. Mánes i později, když pracoval pro nakladatele I. L. Kobra (ilustrace k Bezděkově Bibli svaté, 1860-64).
Zbývá nám konečně zamyslet se nad Mánesovou ilustrační koncepcí, jež v práci pro Rukopis překročila jeho dosavadní jednotlivé grafické listy, ilustrativně doprovázející daný text. Máme před sebou realizaci ucelené představy výtvarné, jež se stává výrazově i hodnotou adekvátní součástí knihy souběžně s textovou předlohou. Nevyvrací to konstatování, že ilustrace nebyly dokončeny, což bylo osudem i jiných grafických cyklů Mánesových (např. připravovaného cyklu Hanáckych krojů apod., či současně pracovaných ilustrací) jako nedokončených ilustrací pro Bezděkovu Bibli, jež byla výše zmíněna, i dalších nerealizovaných záměrů toho druhu. Proto lze se přiklonit k tvrzení všech uváděných autorů, zvláště K. B. Mádla, R. Tyršové i Ant. Matějčka, že Mánes ve svých ilustracích k Rukopisu překročil v zásadním smyslu meze dosavadní české ilustrace. Kombinací narativních i dekorativních prvků a jejich zakomponováním do knižního celku v souhře s textem i jeho typografickým rozvržením vytvořil novou jednotu formy výtvarné kultury knihy, jež v mnohém předvídala pozdější názorový vývoj. Nejpregnantněji vyjádřil to Miloš Jiránek: "Jeho (Mánesovy-jš) ilustrace k Rukopisům jsou přímo epochální; jest vinou potomků, že nechali bez povšimnutí, nač tehdy uhodil v plošné dekoraci knihy Mánes dávno před Morrisem, Cranem i Grassetem, a že byla možná u nás ilustrační perioda let osmdesátých a devadesátých". [18]   Tato slova předního mluvčího generace devadesátých let, která tolik cenila obrodný vliv anglický na celou oblast knižní kultury, navíc dokazují, že její spontánní přihlášení se k Mánesovu činu, předznamenávajícímu a předvídajícímu, nebylo jen deklarativní. Ba více, a to se vztahuje zvláště na ilustrační koncepci Rukopisu, Mánesovo dílo se stalo příkladem naplnění nejen národního umění, ale i moderního pojetí výtvarné interpretace měnícího se světa nové doby. A. Matějček podnětně srovnává Mánesovu ilustraci ke Skřivánku blízké ilustraci balady o Vlastě a kresbě k listu Nitra, snad návrhu spolkového diplomu (jež samy dokazují, že se Mánes již dlouho zabýval myšlenkou výtvarné podoby staročeských hrdinských i lyrických zpěvů, zřejmě z počátku padesátých let) s ilustracemi národních pisní doby předbřeznové, vzniklými tedy před autorovým mnichovským pobytem. [19]   Poukazuje na "zisky, jež přinesla Mánesovi léta cest a samostatné práce umělecké. Závislost na vzorech minula. Mánes zavrhl dekorativní systém Neureutherův, rozkládající ilustraci v jednotlivé motivy a zasazujicí je v rámec ornamentu... snažil se uvésti obraz a plochu textu ve formální rovnováhu pečlivě vyhledaným měřitkem pro postavu a krajinný výsek a hleděl zesíliti výmluvnost obrazu velkorysým, mohutným rozvrhem jeho forem v ploše i prostoru." [20]   Byl tu ovšem ještě jiný zdroj inspirace, jenž Mánesovi umožnil najít vlastní řešení a který prozíravě souzněl s analogickými podněty anglických obrozovatelů výtvarné kultury knihy: byly to středověké iluminované rukopisy. I v tomto případě možno zopakovat správnou analýzu Matějčkovu: "Od počátku tanula Mánesovi na mysli představa knihy ilustrované jako staré pergamenové kodexy středověké, v nichž obraz, ornamentální dekorace a text tvoří nedílný celek výtvarný. Tím již zaujal odmítavé stanovisko k ilustraci romantické, k jeji hravé improvizaci v rámci okrajových lemů, k její dekorativní nekázni a zvůli." [21]   Dalši analýza, jíž by si vyžádaly Mánesovy ilustrace k   Rukopisu z hlediska ikonografického, ikonologického i jeho přínosu ve směru ilustrační koncepce v rámci dějin našeho umění, by překračovala meze našeho textu. Snad i některá uvedená fakta, o nichž se rozepisují podrobněji uvádění historici uměni, mohou dokázat, že se setkáváme s významným a jedinečným tvůrčím činem, který podstatně zasáhl do vývoje uměni.
Než vraťme se k základní rekapitulaci vlastního zrodu Mánesových ilustrací k Rukopisu, v rámci tohoto textu ovšem bez nároků vyčerpat všechny prameny tvorby umělcovy, jež souvisely se zrodem tohoto díla. První dějství lze situovat na pražskou Akademii, kde byla pod vedením nového rektora Christ. Rubena pěstována po vzoru Düsseldorfu i Mnichova romanticky laděná historizující malba. J. Mánes - bylo to ještě před jeho předpokládaným střetnutím s Rubenem - se podílel na úlohách ilustračního charakteru, jež byly v blízkosti myšlenek přímého výtvarného doprovodu Rukopisů. Byla tu ostatně četná vydání Rukopisů, jejichž propagaci posloužily i pořízené německé překlady; ilustrace národních dějin měla již své starši protagony, mezi nimiž třeba jmenovat především Dějiny české v kamenopisně vyvedených obrazech... Ant. Machka, na nichž se podíleli i J. Führich, L. Friese, V. Markovský aj. Ještě za vlády Fr. Tkadlíka na Akademii se zúčastnil Mánes školní úlohy na téma Libušin soud, po výtce blízké [22]   tématu Rukopisů. Za Rubena byly chystány přípravy k ilustrováni Rukopisů v letech 1843-44, [23]   z nichž se zachoval Mánesův návrh ilustrace písně O velikém pobití, (opsal k němu verše 25-35 německého Svobodova překladu). Souběžně souvisí s touto Mánesovou prací i spoluúčast na ilustracích národních písní, jež měly vyjít v nakladatelství bratří Haasů ve prospěch hladem postižených obyvatel Rudohoří. Písně, vybrané prof. V. A. Svobodou z Erbenovy sbírky, vyšly torzálně až v roce 1845; ze zúčastněných osmi Rubenových žáků doprovodil výtvarně J. Mánes spolu s Břet. Havránkem písně Dar na rozloučenou a Břetislava, tištěné z ocelorytin K. Wiesnera [24]  . Do doby pozdější spadají svým charakterem odlišné, výrazově přesvědčivější a kompozičně svébytnější ilustrace k Vlastě, ke Skřivánku i list Nitra, o nichž byla již zmínka. Svým stylem je většina autorů právem řadí mezi bezprostřední předchůdce práce na Rukopisu, a datově určuje k přelomu století. Mánesova samostatná práce po rozchodu s Akademií i podniknuté cesty, ne v poslední řadě emocionální atmosféra i prožitky roku 1848 tu sehrály svou úlohu. Připomeňme alespoň živou spolkovou činnost Josefa Mánesa, rozličné jeho výtvarné služby , poskytované novým společenským silám (návrhy krojů, praporů, diplomů apod.), umělcův záměr studovat slovanské typy, jak mu radil Ludvík Ritter z Rittersbergu, včetně studia slovanských starožitností až po obohacení jeho obzoru cestami na český venkov, z pobytu kroměřížského a zvláště z idylického prostředí hrabat Sylva-Tarrouců na zámku Čechy na Hané. Tady se slévaly pramínky nových poznání, prožitků i smyslových záznamů, povyšované v rovině rozličných nových úloh do podoby obecnějších výtvarných představ v padesátých letech (cyrilometodějská tematika, práce pro karlínský chrám aj.). Odtud lze podtrhnout význam antitéze studia historie (předlohy historických objektů, mist, středověkých iluminovaných rukopisů apod.) na jedné straně a živých modelů (lidových typů, krojů obyčejů apod.) na straně druhé jako bezprostřední podnět výtvarné imaginace, jíž měla být umožněna realizace v práci na Rukopisu, samozřejmě v souvislosti celého rámce vyzrání individuální výtvarné mluvy Mánesovy. Důležitým momentem tu byla pak cesta moravská, k níž se ještě vrátíme. Cílový význam Mánesovy práce na ilustracích k Rukopisům zřetelně podtrhuje celé předchozi, většinou záměrně, jindy náhodně motivované úsilí. Většinou autorů zdůrazňované Mánesovo hledání českého (či slovanského) typu třeba ovšem chápat i jako projev vnitřní umělcovy potřeby o uměleckou individualizaci, vyhranění vlastního pojetí a vidění světa, v němž předchází dobu (která jej ostatně, reprezentována nezralou českou společností, nechápala). I když lze pozorovat urychlení vývoje po roce 1848 (přesněji po roce 1850), nelze hledat jednoznačný výklad v popudech nacionálních. (Zdá se, že má více pravdy než A. Matějček střízlivější V. Volavka: "Josef Mánes ani nepřitaká revoluci, ani ji neodsuzuje". [25]  ) Tedy překonání německé historizující malířské romantiky je pro něj zřetelně otázkou uměleckou, tedy myšlenky a formy, hledáním nového významu tvaru a jeho svébytné interpretace, ne překonáním něčeho "německého", ale něčeho překonaného a zastaralého. Je známo, že Mánes nepřestal ctít své ideály z okruhu tehdejších německých umělců, leč krystalizace jeho českého typu, či šířeji osobitého lyrického stylu kresby a malby byla cestou k novému výtvarnému vidění skutečnosti. Tak zárodky budoucích postav Rukopisu (ovšem i jiných prací Mánesových) i dekorativních prvků ilustrací transformují se do svých pozdějších podob metodou výtvarné syntézy, v níž individuální autorův silně smyslový sklon dovede se podřídit organicky vzniklému výtvarnému řádu. To platí pro melodičnost jeho linie, svědčí o tom výstavba prosforu, skloubená s dekorativním zarámováním jednotlivých listů až po řešení iniciál. [26]   Tak i anamnéza Mánesovy cesty k ilustracím Rukopisu ukazuje, že teprve ze vztahu daných ideových proudů i požadavků doby a stejně významné komponenty, jíž bylo vnitřní napětí a vývoj talentu umělcova, lze porozumět složité ikonografické, tvarové i myšlenkové krystalizaci tohoto výjimečného až prorockého díla.
Již bylo řečeno, že významný podíl na tomto vývoji, i z  hlediska osobní situace umělcovy, sehrály nejprve pobyty Mánesovy na zámku Čechy (po roce 1849) a poté významná cesta po Moravě a Slovensku v roce 1854. [27]   Bylo to období určité tvůrčí pohody, jichž v umělcově životním běhu bylo poskrovnu, jež tuto cestu posvětilo. V určité šíři výběru mohl během ní konfrontovat své představy i studijní poznatky , zaměřené k typům svých hrdinů, s reálným světem tehdejšího venkova Moravy a Slovenska v rázovité rozdílnosti jednotlivých etnografických oblastí. Bylo to zčásti i splněním jeho romantického snu, nacházel-li tu dle tehdejších představ konzervovanou hrdinskou minulost lidu a národa, personifikovanou líbeznými ženami i ztepilými venkovany, jež si ovšem pro svá studia velmi záměrně vybíral. Podnět k této cestě mohla J. Mánesovi dát zřejmě i Božena Němcová, pro niž poté, někdy v létě 1857, začal pracovat na titulním listu jejích Slovenských pověstí. Leč nelze pominout hypotézu Žákavcovu, k níž se kloní i Ant. Matějček, [28]   že pohnutkou cesty byla zamýšlená práce na Rukopisu. Podporovalo by to i domněnku Fr. Žákavce o tom, že Mánes již na Slovensku byl, a to v roce 1846 po návratu z Mnichova, [29]   a že se tedy vracel na místa své mladé inspirace s novými zkušenostmi i konkrétnějšími záměry. V souvislosti s Rukopisem třeba podtrhnout - na základě dostupného srovnávacího materiálu studií a kreseb z cesty i oněch, připravujících ilustrace - především cestu slovenskou. Postřehl to právem také M. Jiránek, [30]   píše-li: "Ilustrace Rukopisu i cyklu Hudba a částečně Orloje zdá se mi spíše slovenská než česká. V 34 letech vypravil se Mánes na onu blahoslavenou cestu, která byla tak bohatá výtěžkem... Mánes nehledal tzv.charakterové hlavy; vybíral si lidi blízké svému typu, svému ideálu zdraví a krásy..." Viděl slovenský kraj a jeho lid ovšem z jiného úhlu než Němcová, leč to jen podporuje domněnku, že sem jel malíř s určitým, již vyhraněným záměrem. Přitom však navázal - v dobovém duchu, ale přesto výjimečně a příkladně - možnosti styků mezi českou a slovenskou kulturou. Vskutku geniálně vystihl v uměleckém obraze výtvarnou tvář pokrevně blízké země i jejího lidu, jak ostatně vedle jmenovaných prací dosvědčuje i Slovenská rodina, Domov a další díla. Touto cestou obrazně i doslova vydali se i jeho pokračovatelé, jejichž vidění i cítění bylo samozřejmě určeno rozdílnými dobovými faktory. Mezi ně pro období přelomu století nutno jmenovat právě citovaného Miloše Jiránka a pro stálou životodárnost této tradice v naší době pak Karla Plicku, dovršujícího prostředky filmu a fotografie toto pozitivní a potřebné "mánesovské" dědictví.
Rok po moravsko-slovenské cestě Mánesově, roku 1855 dochází k umělcovu setkání s pražským zvonařem a nakladatelem Karlem Bellmannem, jenž umělce získal ke spolupráci na ilustracích jím vydávaného časopisu Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände und Begebenheiten, redigovaný moravským publicistou J. Ohéralem. Sblíženi s nakladatelem na základě vzájemné spolupráce vedlo v roce 1857 k dohovoru o vydání Mánesem ilustrovaného Rukopisu, byť za nepříliš výhodných podmínek. [31]   Dochované náčrty, návrhy, studie a kresby samotné, předpokládáme-li spolu s většinou autorů, že větší část této připravné Mánesovy práce vzala za své, svědčí o intenzitě umělcova tvůrčího zaujetí v letech 1857-1860, spjatého s ilustracemi Rukopisu; Fr. Žákavec [32]   hovoří dokonce o blahodárném "účinku práce dle smlouvy s Bellmannem". Veřejně ohlásil ilustrace Mánesovy v Lumíru F. B. Mikovec [33]   ke konci srpna 1857 tak, že Mánes toto dílo "dokonává". Ohlašuje ovšem i jiné ilustrované vydání Rukopisu, a to Karla Svobody a Josefa M. Trenkwalda, reprodukované v mědirytinách J. L. Schmidtem, chystané ve Vídni. Svobodovo a Trenkwaldovo dílo bylo značně poplatno rubenovskému stylu historické malby a neposunulo představu českých dějin v podobě výtvarné daleko za úroveň, o níž bylo již hovořeno. Ironií osudu však ani ono nevyšlo knižně; bylo jako cyklus 30 mědirytin hotovo v roce 1857, zřetelně navazujíc na starší práce obou umělců na dané téma, a poté vystaveno v roce 1858 na vánoční výstavě Akademie výtvarných umění. [34]   Mánesova práce, pomalu pokračující, byla svými přípravami, koncepcí i výtvarným charakterem zásadně jiného druhu, čehož si byl autor jistě vědom. O jeho přímých přípravách máme závažná svědectví z korespondence, z níž některá byla již výše uvedena. [35]   Důležitý, a téměř symbolický v lapidárním obrazném vystižení osobitosti koncepce umělcovy, je ještě dopis Boženy Němcové L. Hansmannovi z 9. srpna 1857, týkající se Mánesových ilustrací k Rukopisu: "...ale jsou to krásné ilustrace! Mánes je dělá. Ta nahota nebude mnohým se líbit, ale pozdrav Pánbůh za ni!" [36]  
Již se asi nepodaří podrobně rekonstruovat všechna fakta onoho dramatického dějství let 1857-1860, kdy Mánesovu práci na Rukopisu doprovázely nejen otázky vztahu k nakladateli (které se vážně zhoršily až v roce 1860), nejen problémy s rytci, jež poněkud nadnesli mnozi autoři, ale především mnohé problémy osobní, znesnadňujíci umělcův život těchto a žel - i příštích -let. Připočteme-li k tomu jemnou senzitivitu Mánesova talentu, přece jen příliš křehkého pro tolikerá nepochopení, i zbytečné invektivy tisku a kritiky, doprovázející nepřímo vznik jednoho z jeho stěžejních děl, na druhé straně ovšem i autokritické posuzování každého z výsledků práce, můžeme snáze pochopit průtahy v realisaci a posléze zdánlivý nezdar celého podniku. Pomalu, překračuje termíny , odevzdával vyčerpaný a vlastní prací stále nespokojený Mánes Bellmannovi kresby k ilustracím, datované sporadicky lety 1857, 1858 a 1859. Roku 1859 nebylo navzdory urgencím nakladatelovým "v deskách připraveno k tisku více než deset ilustrací... Rok 1859 přinesl k tomu ještě dva kusy" [37]   a poté byla vytvořena definitivní kresba titulního listu, rytá Gaberem. Bylo to torzo díla, které bylo ve středu umělcovy pozornosti, a třeba počítat i s tím, [38]   že došlo ke ztrátě nejen náčrtků a návrhů, ale i definitivnich ilustračnich kreseb. Není divu, že tyto skutečnosti podlamovaly i Mánesovu sebedůvěru, jíž nemohla pomoci Mánesova epizodická práce ilustrační k Historii o doktoru Faustovi, dodaná stuttgartskému nakladateli G. Lieschingovi v roce 1858. Napětí mezi Mánesem a Bellmannem vedlo k roztržce mezi nimi počátkem roku 1860. Jeho příčinou byly zřejmě ilustrace k Rukopisu. Od léta 1860 je Mánes již ve spojení s nakladatelem I. L. Kobrem. Na sklonku léta 1860 psal Mánes Henriettě z Rittersbergů o tom, že dostal první sešit Rukopisu, tištěný ovšem bez jeho spolupráce. Psal proto Bellmannovi o eventuálních podmínkách další vzájemné součinnosti, leč tato jednání vyzněla naprázdno. [39]   "Osmnáctistránkový sešit, jehož tisk Mánes pochválil, vyšel na podzim roku 1860 s anticipovaným datem roku příštího...Ilustrátor není vůbec jmenován." [40]   Cena sešitu byla 3 zl. 50 kr. Byl to první a zároveň poslední sešit připravované Bellmannovy edice Rukopisu. "Když první sešit vyšel, nezmínil se o něm ani Lumír, ani který jiný z časopisů pražských. Přihlásilo se prý pět odběratelů - teprve o tři roky později nalezlo se české pero, které s uznáním a lítostí tuto okolnost zaznamenalo: bylo to v Rodinné kronice Nerudově v průvodním textu k podobizně Mánesově." [41]   Jakým zklamáním bylo ztroskotání tohoto podniku pro Mánesa, netřeba jistě zdůrazňovat. Na ostatek dlužno připojit, že i další Mánesovy ilustrační plány v 60. letech končily obdobně: zůstaly v podobě torzální, ba některé jen jako neuskutečněné plány. Lze pochopitelně připustit, že ke konci padesátých let oživlé spory o pravost Rukopisů [42]   mohly mít vliv na zájem publika i kritiky. Přesto, zdá se, že to byly ilustrace samy, jejich pojetí výtvarné a ilustrační koncepce, jež u tehdejší české společnosti nedosáhly ohlasu, přerůstajíce její schopnosti vjemu i pochopení, přerůstajíce její obzor - zjev bohužel v dějinách našeho umění nikoliv výjimečný. Leč ani později nebyly Mánesovy ilustrace k Rukopisu zbaveny stínu nespravedlivé klatby. V Umělecké besedě, v čele jejíhož výtvarného odboru Josef Mánes stál, byly chystány v roce 1864 oslavy padesátého výročí objevení Rukopisů; byť byl Mánes členem příslušného komitétu jubilejního, nebylo přikročeno k obnově vydávání Mánesem ilustrovaného Rukopisu, ač se za takový čin přimlouvala Rodinná kronika snad perem Nerudovým. [43]   Po dvou letech učinil podobný návrh na téže půdě prof. Č. Vyhnis, který hledal ve spojení Umělecké besedy s Maticí českou možného vydavatele dosud nepoužitých štočků s Mánesovými ilustracemi, které zůstaly v Bellmannově majetku, leč opět bez ohlasu. V jubilejním čísle Květů byla v roce 1867 [44]   otištěna dosud neznámá Mánesova ilustrace k Opuštěné a v doprovázejícím textu (snad Hálkově) je přímluva za opětné vydání Mánesových ilustrací; iniciátorem této reprodukce byl snad Karel Purkyně. [45]   Zájem poté přesouvá se do Světozoru, [46]   kde jsou otištěny ilustrace ke Skřivánku a poté dvě ilustrace k Záboji. Po smrti Josefa Mánesa (9.12.1871)jedná se sice dále o zakoupení Mánesových kreseb Uměleckou besedou, ale bez výsledků; v roce 1872 objevuje se ve stálé výstavě Umělecké besedy z daru Amálie Mánesové návrh kresby Záboj na bojišti z ilustrací Rukopisu. Mezitím ovšem dály se i jiné pokusy o ilustrované vydání Rukopisů. Ještě před Mánesovou smrtí zamýšlela redakce Květů uveřejnit v časopise ilustrace Rukopisů, jimiž pověřila Karla Svobodu, spolupracovníka Trenkwaldova na nevydaném cyklu rytin z let 1853-1857 na dané téma, o nichž jsme hovořili výše. Možná, že ilustrátor i vydavatel zaměřením na lyrické básně tohoto díla chtěl tak navazovat na první sešit Mánesových ilustrací, vydaných Bellmannem. Sotva Svoboda, který ostatně ve svém pojetí zřetelně reagoval na přitažlivou sílu Mánesovy ilustrační koncepce, byť jeho talent nestačil stát se partnerem velkému umělci, dokončil dvě ilustrace, přervala jeho práci smrt (v r. 1870): obě byly v Květech tedy otištěny posmrtně. [47]   V roce 1873 pak to bylo druhdy Mánesovo nakladatelství I. L. Kobra, jež ve formě drobné knížky vydalo ilustrovaný Rukopis - leč s lustracemi Josefa Scheiwla! Nelze popřit, že tuto ilustrační Scheiwlovu práci také viditelně ovlivnilo Mánesovo dílo, věnované Rukopisům. Zůstala však výtvarným pojetím i provedením tak daleko za Mánesovým vzorem, že stanula mimo možné srovnání a vážné hodnocení. Oba tyto ilustrační záměry s Rukopisy, pomíjející Mánesovu práci, jen podporují domněnku, že to nebyly samy Rukopisy, ale právě Mánesovo pojetí jež zřejmě naráželo na tehdejší vkus publika a zabraňovalo v pokračování Mánesovy práce, či alespoň ve vydání ilustrací dokončených.
Vedle Karla Purkyně jsou to, především pak od sedmdesátých let, zvláště Miroslav Tyrš (obhajující mimo jiné návrhy na reedici všech Mánesových ilustrací k Rukopisu proti záměru svěřit ilustrováni této památky Gustavu Dorému) a Jan Neruda, kteří se zasluhují o postupné vytvoření kultu Mánesova díla. K nim připojil se i redaktor Světozoru F. Skrejšovský, [48]   který uveřejňoval v časopise, jím redigovaném, v letech 1872-75 řadu Mánesových prací, především ilustrace k Národním písním. Tento obhájce Mánesova umění i jeho sběratel, [49]   u něhož se mimo jiné s Mánesovým dílem včetně ilustrací k Rukopisu (u Skrejšovského jich bylo 13) seznamoval dr. M. Tyrš, činil tak navzdory nezájmu obecenstva. [50]   Proto nelze se podivovat nad tím, že ani tehdy, kdy konečně byl Uměleckou besedou uskutečněn starší návrh (0 němž jsme hovořili) a došlo v roce 1875 k vydání sešitu milostných básní z Rukopisu, ilustrovaných Josefem Mánesem, nedostavil se veřejný úspěch, očekávaný malou skupinkou vyznavačů Mánesova umění. Štočky zapůjčil Umělecké besedě Bellmann, text vycházel z úpravy Erbenovy, a pečlivě vytištěný sešit, určený jako prémie Umělecké besedy členům na rok 1876 "papírem, úpravou i tiskem podobá se... původnímu vydání z r. 1861". [51]   O tomto vydání [52]   nerozepsal se ani tisk, kromě Jana Nerudy, který znovu v Národních listech vyzýval k vydání celého díla s Mánesovými ilustracemi. V sedmdesátých letech přešly postupně různé studie, návrhy i kresby Mánesovy, věnované Rukopisu, do sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění, část zakoupena z výstavy Mánesovy u Lehmanna Městskou radou pražskou, část přešla do rukou sběratelů soukromých. V osmdesátých letech, kdy konečně začala stoupat křivka zájmu o Mánesovo dílo, zakoupil od Bellmanna všechny štočky Mánesových ilustrací k Rukopisu nakladatel F. Šimáček (včetně dosud neotištěného štočku k Čestmíru, rytého Brend'amourem) pro úplné vydání Mánesem ilustrovaného Rukopisu, jež navíc bylo péčí R. Tyršové doplněno řadou dalších návrhů kreseb k ilustracím, reprodukovaných autotypií. Nehledě na podněty tohoto vydání, jímž byly obnovené prudké boje o pravost Rukopisů, o němž jsme se zmínili již v úvodu tohoto textu, "Šimáčkovo vydáni Mánesova Rukopisu bylo činem neobyčejně záslužným". [53]   Konečně dočkalo se toto základní dilo Mánesovo vydání v celku, jak si zasloužilo, a konečně bylo i pochopeno veřejností. Na ně pak zcela programově mohl navázat, přihlášen svým výtvamým názorem k Mánesovi, Mikuláš Aleš, kdy pro nakladatele A. Wiesnera vytvořil nové ilustrace k Rukopisům, v celém rozsahu doprovázejícím daný text. Šimáčkovo vydání [54]   stalo se i základem dalšího odbomého zkoumání Mánesových ilustrací k Rukopisu, vyvolalo zájem o poznání a i evidování dalších studií, náčrtků i kreseb Mánesových k Rukopisu, pokud ještě byly dostupny, i o jejich zveřejnění. Za příznačný lze kupříkladu považovat přistup Jiránkův , o jehož vysokém ocenění těchto Mánesových ilustraci tu již byla řeč. Také ve své monografii Mánesa, věnované celému umělcově dílu, pět z dvaceti čtyř obrazových příloh věnoval ilustracím Rukopisu! Podobně věnovali těmto ilustracím pozornost i další mánesologové, z nichž většina tu je uváděna, a to v samostatných publikacích, odborných i příležitostných statích. V roce 1917 a 1918 byla to Umělecká beseda, která přistoupila záslužně k reedici obou původních vydání Mánesem ilustrovaných sešitových vydání Rukopisu, [55]   k jejichž druhému sešitu těchto opět členských prémií napsali doslov Renáta Tyršová a František Bílý. Umělecká beseda ostatně splácela i později čestný dluh památce svého prvního předsedy výtvarného odboru: tak kupř. neotypicky provedenou reprodukcí Mánesova náčrtu ilustrační kresby k Záboji, vydané jako členská prémie na rok 1921. Zásadní, a dá se říci stále platné hodnocení Mánesových ilustrací k Rukopisu přinesl konečně Antonín Matějček v roce 1927 [56]   v rámci Janem Štencem vydávané série monografií, věnované dílu Josefa Mánesa, jež současně seznámilo čtenáře s nejobsáhlejším shrnutím reprodukcí této Mánesovy práce.
Na základě toho, co bylo pověděno, uzná snad i dnešní čtenář, že vznik Mánesových ilustrací k Rukopisu i jejich osudy je možno posuzovat jako vážný tvůrčí zápas s dramatickými důsledky, nikoliv jako pouhou episodu v rámci Mánesovy tvorby. I když nebylo cílem tohoto doslovu vyčerpat všechny stránky tohoto dramatu, ba ani ukázat všechny uměleckohistorické souvislosti vzniku díla, konfrontace dostupných faktů o tvůrčích podnětech, způsobu Mánesovy práce i jejích osudech s dosavadním hodnocením tohoto Mánesova díla zůstává poučným setkáním s jedinečným tvůrčím činem. Josef Mánes jím otevřel nové cesty vlastní, ale i české výtvarné mluvě, navzdory době, nepřiznivým podmínkám, navyklé tradici i omezenému vkusu maloměstské společnosti, a otevíral současně nové možnosti výtvarnému pojetí knižní kultury. Bylo již řečeno, jak v mnohém ilustrace k Rukopisu souvisejí s celým Mánesovým dílem, že myšlenky na ně, ba i sama práce na tématu nepočala teprve s nakladatelovou objednávkou, že tu je ovšem mnoho styčných tvůrčích bodů zvláště s některými duchem, formou i koncepcí blízkými díly umělcovými. Je příznačné - a nelze to přičíst jen datu, kdy se na ilustrace k Rukopisu soustředil -, že v tomto díle, jež se stalo nadějí na realizaci jednoho z jeho velkých tvůrčích snů, dostalo se Mánesovi možnosti, dané jeho pojetím tématu i jeho ikonografickým charakterem, vyjadřovat se velkou formou, monumentálně. K tomu Mánesa vedlo i nově pojímané kompoziční vyvážení listu, kombinujícího kresbu, ornament a typografii, řešení prostorových vztahů i samo řešení technické, předpokládající převedení kresby do grafické lapidárnosti dřevorytového vrypu. Chápal-li Mánes monumentalitu pojetí jako odpovídající způsob k vyjádření daného obsahu, dovedl ji obohatit vskutku objevně lyrickým tónem, což bylo bytostně vlastní jeho vidění a interpretaci světa. Uveďme proto závěrem ještě jednou Jiránkova slova, týkající se této stránky ilustrací Rukopisu: "V jádru je Manes ryzí lyrik, i v motivech epických. Velký rozmach Záboje a Zbyhoně jest skoro výjimkou v jeho díle, v Rukopise jde nejdříve za motivy lyrickými, a Orloj jest vlastně cyklus dvanácti idyl ze života českého sedláka. Ale styl těch věcí je velký; spoutaná žena na jednom z listů k Záboji upomíná až Michelangela, a kdybychom zvětšili Únor (muže   ohně)... do životní velikosti, měli bychom kartóny pro česká monumentální freska..." [57]  
Jak již bylo řečeno, vydání Mánesových ilustrací k Rukopisu v nakladatelství Československý spisovatel nemělo v úmyslu ani opakovat v reedici pietně upravená vydání původní, ani znovu shromáždit všechny umělcovy ilustrace k této romantické památce české literatury, než se opět poklonit významnému dílu Mánesovu, specificky cennému pro knižní kulturu. Když pak Oldřich Hlavsa předložil výtvarné radě nakladatelství svůj návrh řešení, s překvapením bylo nutno se vrátit k citovaným slovům Jiránkovým. Hlavsa (který ostatně Jiránkův postřeh neznal) jako citlivě vidoucí umělec, nadšený monumentální potencí dřevorytových přepisů Mánesových kreseb, vybral z nich výřezy, jež zvětšeny potvrzují vskutku monumentální sílu Mánesova pojetí. Vystihl podstatu kvalit i možností, jež tato Mánesova práce - kromě jiných - nabízí, ba poskytuje takovému zhodnocení soudobému. Oldřich Hlavsa jí v úměrnosti řádu tohoto díla plně využil a otevřel tak nový pohled na dílo umělce, jež organicky vrostlo do našeho povědomí výtvarné tradice také tím, jak na něm stavěly následující generace našeho umění. Nejen samotným vydavatelským počinem, ale i tímto objevným, výtvarným pojetím Hlavsovým je tak sto let po smrti velkého Josefa Mánesa vzdána čest umělci, jemuž i v samotné oblasti výtvarné kultury knihy vděčíme za tak mnohé, co pochopili jen málokteří z jeho současníků a teprve postupem poznání i vývoje myšlení a výtvarného cítění stalo se uznávanou a platnou hodnotou, jež dodnes neztratila svou platnost.

Jiří Šetlík

Poznámky:

  [1]  Dílo Josefa Mánesa, sv. III., Rukopis královédvorský, Ant. Matějček, Praha, Jan Štenc, 1927

  [2]  Rukopis Kralodvorský, Staročeské zpěvy hrdinské a milostné, ilustroval Josef Manes. R. Tyršová, prof. Frant. X. Prusík, Praha, F. Šimáček, 1886

  [3]  Miloš Jiránek, Josef Manes, ed. Zlatoroh, sv. I., Praha, SVU Manes, 1909

  [4]  J. Karásek, K. J. Erben a J. Mánes, Topičův sborník, III., str. 559

  [5]  Dílo Josefa Mánesa, sv. II., Lid československý, Frant. Žákavec, Praha, J. Štenc, 1923, str. 229

  [6]  Ant. Matějček, op. cit., str. 45 ad.

  [7]  K. B. Mádl, Josef Mánes, jeho život a dílo, Praha, F. Topič, 1901, str. 100-109

  [8]  A. Matějček, op. cit., str. 48-49

  [9]  A. Matějček, op. cit., str. 47

  [10]  Praha, J. Štenc, 1920

  [11]  A. Matějček, op. cit., str. 52

  [12]  viz dopis Hellichovi, citovaný K. B. Mádlem, op. cit., str. 89

  [13]  A. Matějček, op. cit., str. 28

  [14]  viz o tom šířeji A. Matějček, op. cit., str. 92 a násl., i K. B. Mádl, op. cit., str. 120

  [15]  Osvěta II., str. 417

  [16]  Píše o tom R. Tyršová ve vydání Rukopisů v Umělecké besedě r. 1918, str. 17 i další autoři

  [17]  Jak tvrdí K. B. Mádl, viz op. cit., str. 121

  [18]  M. Jiránek, op. cit., str. 31-32

  [19]  Viz Dílo Josefa Mánesa, sv.I., Národní písně, Ant. Matějček, Praha, Jan Štenc, 1920, str. 12-13; Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 24-25

  [20]  Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 24

  [21]  Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 53

  [22]  Jak uvádi K. B. Mádl, op. cit., str. 35

  [23]  Viz A. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 15-16

  [24]  Viz šířeji Ant. Matějček, Národní písně, op. cit., str. 7-12

  [25]  V. Volavka, Malířství devatenáctého století, Praha, Umělecká beseda, 1941, str. 24

  [26]  Viz o tom více A. Matějček, Národní písně, op. cit., str. 26, 32, A. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 50 a násl., F. X. Jiřík, Mánesovo umění dekorativní, Ročenka Štencova grafického kabinetu na rok 1920, Praha, J. Štenc, 1920, str. 155, 163 a násl., a dalši

  [27]  Píší o ní obšírněji A. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 28-31, zvláště pak Fr. Žákavec, Lid Československý, op. cit., kap. Vl. Cesta na československý východ, str. 111 a násl., dílčí studii jejím výtěžkům věnoval dr. V. Novotný, viz Vladimir Novotný, Mánes a Slovensko, Bratislava, Tvar, 1952; svědectví podává i vlastní stať Mánesova o této cestě, otištěná v Erinnerungen, roč. 1859, str. 209-212

  [28]  A. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 39

  [29]  Víz Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 21; Fr. Žákavec, Lid československý, kap. II., dále str. 140, 143 ad.

  [30]  M. Jiránek, op. cit., str. 32

  [31]  Viz Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 41

  [32]  F. Žákavec, op. cit., str. 229

  [33]  Lumír, r. VII., díl II., 1857, č. 35, str. 384

  [34]  Viz A. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 35-39

  [35]  Dopisy hraběnky Isabelly Sylva-Tarrouca, K. J. Erbena na příklad

  [36]  Cituji dle Ant. Matějčka, Rukopis, op. cit., str. 40

  [37]  A. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 88

  [38]  Jak věcně dokazuje A. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 91

  [39]  Viz Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 98-99

  [40]  Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 99

  [41]  R. Tyršová, doslov k vyd. Rukopisu v Umělecké besedě, op. cit., str. 17

  [42]  Viz Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 99-100

  [43]  Rodinná kronika, IV., 1864, č. 95, str. 202

  [44]  Květy, II., 1867, str. 9

  [45]  K. B. Mádl, J. Mánes, op. cit., str. 152

  [46]  Světozor, IV., 1870, str. 229, 237, 397

  [47]  Květy, VI., 1871, str. 5, Květy, VII., 1872, str. 5

  [48]  V roce 1873 koupil od Amálie Mánesové z pozůstalosti malířovy 150 kreseb a studií, mezi nimiž byly i návrhy k ilustracím Rukopisu

  [49]  Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 108 uvádí, že Skrejšovského sbírka Mánesových prací čítala 183 kusů

  [50]  Jak o tom píše v časopise Východ, I., 1886, str. 7 v článku "Josef Mánes"

  [51]  Ant. Matějček, Rukopís, op. cit., str. 104

  [52]  Staročeské zpěvy milostné, Umělecká beseda svým členům na rok 1876

  [53]  Ant. Matějček, Rukopis, op. cit., str. 111

  [54]  Rukopis Kralodvorský, op. cit.

  [55]  Rukopis Královédvorský, I., Staročeské zpěvy hrdinské, op. cit., II. Staročeské zpěvy milostné, op. cit.

  [56]  A. Matějček, Rukopis op. cit.

  [57]  M. Jiránek, op. cit., str. 28

EDIČNÍ POZNÁMKA

Když se správní výbor Umělecké besedy usnesl vydat jako prémie svým členům na rok 1917 a 1918 Mánesuv Rukopis královédvorský, nastala otázka, měly-li by se vydat všechny ilustrace: ty, jež Mánes pro RK úplně dohotovil, i ty, které zanechal jen v náčrtcích, jako se stalo r. 1886 péčí Renáty Tyršové a prof. F. X. Prusíka, nákladem F. Šimáčka, čí mělo-li by se přestat na ilustracích Mánesem samým "na dřevo kreslených", jak je obsahuje vydání Josefem Mánesem samotným pořízené a vyšlé nák1adem Karla Bellmanna r. 1861 jako 1. sešit, kdežto 2. sešit byl vydán jako prémie Umělecké besedy na rok 1876. Pořadatel nového vydání Umělecké besedy, její prémie na rok 1917 a 1918, František Bílý, byl na pochybách, co počít s textem: měl-li by se přepsat podle nových pravidel staročeského způsobu psaní, či raději vydat novočeským jazykem.
Pohled na vydání z r. 1861 vzbudil vzpomínky na několikaletou usilovnou práci geniálního umělce a jeho bolest, když uviděl to hrozné neporozumění tehdejších vlastenců pro pravé národní umění, projevivší se odběrem pěti(!) výtisků. Pro ně to bylo jen nové, dražší - protože ilustrované - vydání RK, jehož ilustrátor ani nebyl na titulním listě jmenován.
A vzpomínky rozhodly. Členstvu Umělecké besedy bylo předvedeno dílo, které zanechalo tak bolestnou památku, aby bylo vidět pokrok vkusu a umělecké vytříbenosti, který u nás nastal za půl století. Neboť Josef Mánes se zatím stal miláčkem celého národa.
I toto nynější vydání Rukopisu královédvorského je jak po stránce ilustrační, tak i po stránce textové věrným, pietnim otiskem vydání "hrdinských zpěvů" z roku 1861 a "milostných zpěvů" z roku 1876. Na titulním listě je přidáno jméno Josefa Mánesa a do textu je zahrnut začátek Čestmíra, jehož ilustrace se nám zachovala úplně. Jinak zůstalo vše nezměněno: nedokončený Záboj i neúplnost milostných písní, jichž chybí právě polovina: Kytice, R6že i Jahody. Byl ponechán i nesprávný název, neboť "zpěvy hrdinské" v 1. sešitě podávají toliko Záboje, kdežto RK jich má deset, a v 2. sešitě ponechán mezi milostnými zpěvy Zbyhoň, ačkoli se jinak počítá mezi hrdinské. Ani v přepise RK, jejž Mánesovi provedl kongeniální básnický duch - Karel Jaromir Erben, ani v reprodukci nebylo nic opraveno, třebaže Erbenova transkripce je dnes již z odborného hlediska překonána. Zůstává však pro jeho proniknutí a pojímání textu trvale zajímavá.

Rukopis Královédvorský   Staročeské zpěvy hrdinské a milostné
Vybrané básně - Kresby Josefa Mánesa. Doslov PhDr. Jiří Šetlík, DrSc. Typografie Oldřich Hlavsa. Vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1972. Náklad 2000 výtisků. Formát 29 x 18 cm. Počet stran 144.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná