RNDr. Václav Šmejkal
Kdo je autorem RKZ?
1980
Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze  Číslo 2/1980
Strana 42 až 45:

Kdo je autorem RKZ?

Boj o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, vlekoucí se po dobu delší jednoho století, byl definitivně vyřešen v nedávných letech skupinou odborníků v čele s Miroslavem Ivanovem, který také o výsledcích posledního zkoumání napsal dvě knihy, "Tajemství RKZ" (1969) a "Záhada Rukopisu Královédvorského" (1970). Pro skutečné odborníky byl vyřešen už dřív vědeckou generací Gebauerovou, ale rozpor mezi stanoviskem chemiků a literárních vědců vedl až k poslednímu zkoumání ve druhé polovině šedesátých let tohoto století, kdy i tento rozpor byl pomocí moderních vědeckých prostředků vysvětlen.
Vyřešením otázky pravosti RKZ však přece jen všechny problémy s nimi spojené vyřešeny nebyly. Jde tu především o odpověď na otázku, kdo a kdy RKZ padělal. Ivanov i tady přinesl velmi pravděpodobné vysvětlení, označiv za nejzpůsobilejší tvůrce dvojici Hanka - Horčička. Jméno Františka Horčičky, malíře a zkušeného restaurátora Hankovi blízkého, je jedním z Ivanovových objevů a zdá se, že přijatelně řeší i technickou stránku celého toho falzátorství, ale nejde tu o jistotu, nýbrž jen o pravděpodobnost, i když velmi vysokou. Vzpomínám na slova univ. prof. Miloslava Hýska, když svou přednášku o RKZ ve třicátých letech ukončoval v tomto smyslu: je nepochybné, že RKZ jsou falza; nebyli jsme však svědky jeho falzátorství a Hanka sám se nepřiznal... Udivilo mne, že se dosud nikdo nepokusil o monografické zpracování Hankova života, ačkoli jde o klíčovou postavu ke kulturní historii celé první polovice devatenáctého století. Hanka je postava hodná pera Dostojevského. Zřejmě však právě ta okolnost, že o jeho falzátorství RKZ není přímého důkazu, je příčinou toho, že se o takovou monografii nebo i románovou biografii nikdo dosud nepokusil. Ostatně i nedávno zesnulý univ. prof. Karel Krejčí, odborník nad jiné povolaný, byl toho názoru, že autorem podvrhů byl někdo snad o několik desítiletí dříve než Hanka.
Názor prof. Krejčího není ojedinělý. Dostal jsem xerografickou kopii článku, který pod stejným titulem jako má tento článek napsal v USA univ. profesor Z. F. Daneš. Tento obšírný článek přináší novou teorii o hledaném falzátorovi, a protože je zajímavý, přináším z něho podstatná data. Daneš nejprve líčí pozadí celého sporu, historii objevů RKZ, Písně vyšehradské a Milostné písně krále Václava, vliv nálezů na klíčící české národní sebevědomí, vznik pochybností o jejich pravosti a boje obhájců s odpůrci pravosti. Shrnuje pak argumenty obou stran a konečné stanovisko odpůrců pravosti formuluje větou, že "rukopisy nejsou staročeskými národními zpěvy z dob 10. až 14. století", kdežto konečné stanovisko obhájců pravosti formuluje větou, že "rukopisy nejsou výrobkem Václava Hanky, aniž koho jiného z počátku devatenáctého století". Myslím, že tady je formulace značně nepřesná, bylo by nutno dodat, kteří obhájci takto své stanovisko formulovali, protože Hanka a jeho přátelé, ale patrně ani Vrzalík by se s touto formulací nespokojili, protože považovali RKZ za skutečnou památku staročeskou. Lze míti zato, že je to spíše formulace, vyjadřující stanovisko Danešovo.
Profesor Daneš hledal tedy nejdříve dobu, ve které byl jazyk český na takové výši, aby RKZ vůbec mohly vzniknout. Rozhodl, že to muselo být někdy před dobou Daniela Adama Veleslavína. Zastavil se nejdříve u historických postav rukopisů: "Vyhoň Dub, Beneš Hermanóv a Jaroslav ze Šternberka? Není pravdě podobno, že básně byly míněny jako apotheosa slavných předků některého z českých renesančních šlechticů, hrdého na své rodové i národní tradice? Přidejme k tomu to, že potomci Jaroslava ze Šternberka koupili zámek Zelená Hora, kde byl nalezen RZ, a že v tomto zámku je onen slavný nástěnný obraz vítězství Jaroslava nad Tatary, popisující bitvu u Olomouce přesně tak, jako RK, a myslím, že jsme na správné stopě. A což ty jazykové anomalie, ty srbské prvky, desaterac, podobnost s Kačičem atd? - Připomeňme si, že v padesátých létech patnáctého století Turci opět vítězí na Kosově poli, dobývají Cařihradu, padá říše východořímská, končí srbská nezávislost. Turci se zmocňují nejen Balkánu, ale ohrožují Uhry a Rakousko, a zejména vzdělané a bohatší vrstvy obyvatelstva porobených krajů prchají před vítězi tak, jako prchali za našeho mládí Židi před nacisty... Snad někdy v polovině patnáctého století se dostal mladý srbský básník na Moravu a našel tam svého ochránce v jednom z pánů ze Šternberka; snad z vděčnosti, snad na zakázku začal svému patronovi sepisovat jakousi veršovanou oslavu jeho předků a národních hrdinů. - Potud moje první domněnka. - Konfrontujme ji nyní s fakty: Jazyk RKZ obsahuje prvky srbské i moravské [fakt],Šternberkové tehdy sídlili na Moravě [fakt], hlavní hrdina RK je Jaroslav ze Šternberka [fakt], totožný s hrdinou moravských tradic [fakt], Paměti Přibyslavské [fakt] a jmenovaný v Hájkově kronice [fakt]; verš básní je desaterac [fakt], běžný v srbských baladách [fakt], ale řídký v české literatuře [fakt]. Básník ovládal starou češtinu dobře, takže jazykovědci jako Dobrovský, Jungmann a Hanka nepojali podezření [fakt], ale neoklamal filologa formátu Gebauerova [fakt]. Aby dodal spisu nádechu starobylosti, použil pisatel starých pergamenů [fakt] a často se mu do něj vloudily prvky cyrilice [fakt], na kterou byl asi zvyklý od dětství. Zejména byl na štíru se středověkým ustáleným systémem zkratek [fakt]. Jelikož psal o událostech, které sám nezažil, dopustil se básník omylů historických [fakt], geografických [fakt] a národopisných [fakt]..." To je přesný citát části Danešova článku.
Tato domněnka je nesporně zajímavá. Mehmed II. podnikl v letech 1454 až 1459 několik tažení do Srbska, vylidnil zemi a připojil ji k osmanskému státu. Mohl tedy skutečně v té době některý vzdělaný Srb přijít na Moravu. Kdyby ta domněnka byla správná, pak by RKZ pocházely z druhé poloviny patnáctého století, patrně z posledních let vlády Jiřího z Poděbrad. Je ovšem s podivem, že Srb by se začal zajímat o starou češtinu a ovládl ji tak poměrně dokonale, že by tak vynikající básník nevytvořil u nás nic jiného než podvrhy, že by jeho jméno zůstalo zcela utajeno. Vůbec se mi zdá být otázka podvrhů, vědomých padělků v té době anachronismem. Kdyby Šternberkovi na tom záleželo, byl by se jistě s nálezem pochlubil a zůstaly by nějaké stopy po tehdejším "objevu", nemělo by smysl tak významný objev utajit na celá staletí. Nebylo důvodů, že by v té době mohl někdo podvrhy odhalit, věda ještě těch možností neměla. A nebylo by tenkrát třeba uchylovat se k tak složitému způsobu falšování, jako bylo odstraňování starých textů s ponecháním některých písmen apod. Nevím to bezpečně, ale domnívám se, že v patnáctém století se podobné pokusy falzátorství ještě neprováděly. Řada faktů autorem uvedených by tu musela být znovu přehodnocena vzhledem k této nové situaci, mne např. upoutal jeho poukaz na obraz na stropě jedné místnosti zámku na Zelené Hoře, s námětem vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary. Ten však podle tvrzení Miroslava Ivanova pochází teprve ze 17. století, takže by jeho vznik musel být závislý na textu RKZ (daleko pravděpodobnější je však opak). Svědčilo by to o tom, že přece jen během staletí nebyly RKZ tak docela neznámé, musel je znát malíř a byli by je museli číst i Šternberkové, o jejichž znalostech staré češtiny nutno pochybovat (vždyť prý, jak se tvrdí, ani Hanka nedovedl rukopisy správně přečíst). Nechci však nic ani dokazovat, ani vyvracet, chci jen podávat zprávu. A tu je třeba ještě uvést, že prof. Daneš uvádí ve svém článku ještě další dvě domněnky.
Tyto domněnky uvedu opět v autorově formulaci, nebudu však již u nich citovat soubor "fakt", která je mají podpírat. Autor uvádí, že "básník také přidal překlady a lyriku založenou na bájích a pověstech jak českých, tak jihoslovanských. Tak např. Ludiše je překladem německého Stilfrieda a Záboj je obměnou básně U ravnici grada Bara od Dukljanina iz Bara... Mimochodem: báseň U ravnici grada Bara je dnes známá jen v latinském překladu, jehož originál se nachází v Praze; zacházel bych příliš daleko, kdybych se domníval, že se dokument dostal na území dnešního Československa jako majetek našeho hypotetického básníka?" - "Má druhá domněnka: Hypotetický patron měl zájem nejen o oslavu svého rodu a národa, ale o písemnictví vůbec, a tak zakoupil rukopis Sborníku Zikmunda písaře z Domažlic, ve kterém je Husova dojemná knížka Dcerka. Později jeho potomci ukryli všechny tyto kulturní poklady na zámek Zelená Hora, snad aby je ukryli před drancováním za třicetileté války, snad před Svatou inkvizicí, která by byla Husův spis a snad i pseudopohanské rukopisy - spálila." - "A konečně má domněnka třetí a poslední: Horčička během své restaurační činnosti nalezl na Zelené Hoře jak Píseň vyšehradskou, Rukopis královédvorský, Rukopis zelenohorský a Milostnou píseň krále Václava, tak také již zmíněný Sborník s Husovou Dcerkou a asi ještě nějaké další poklady, a z obav, aby je hrabě Colloredo nezničil, je zkrátka ukradl v zájmu svaté věci národa českého. Jelikož však nechtěl riskovat svou existenci... uschoval nález mezi svými věrnými přáteli po několik let, a teprve když sám již byl ze Zelené Hory bezpečně pryč, dovolil jim, aby inscenovali nálezy. Jeden do roka, a na místech dosti vzdálených od Zelené Hory. Pouze s RZ se mu plán nějak nezdařil, pergamen se dostal do rukou Kovářových, který si nevedl tak opatrně jako Horčička, a doplatil na to svou existencí."
To jsou tedy autorovy tři domněnky, které předložil odborníkům k posouzení, zda jsou to domněnky přijatelné. Pro posouzení "faktů" jím uváděných je třeba srovnávat jeho článek s knihami Ivanovými, z nichž asi autor vycházel. V doslovu se ještě kloní k myšlence, že všechny ty rukopisy "netvořily knihu, nýbrž že od počátku to byly fragmenty: vždyť básník nebo patron mohli zemřít, než bylo dílo dokončeno, a možná, že Píseň vyšehradská a Milostná píseň krále Václava, tedy básně psané barvou a více podezřelé než RKZ, byly písařovy pokusy nebo snad listy na ukázku, mezi kterými si oslavenec měl vybrat formát, typ písma, provedení atd." - Zajímalo by nás jistě, jak se k těmto domněnkám vyslovil prof. Karel Krejčí, jehož pochyby vedly asi autora k jeho řešení. Snad čtenář přijme tuto zprávu jako sdělení zajímavé, i když - jak se domnívám - ani obhájci, ani odpůrci s ním zcela souhlasit nebudou. V každém případě - jak si to přál právě prof. Krejčí - je to pokus v otázce padělatele a doby vzniku bádat dál.

Šmejkal Václav  (2.6.1909 - 16.5.1983)   učitel, básník a překladatel.

Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze
Číslo 2/1980, rediguje RNDr. Václav Šmejkal

Národní knihovna v Praze   [sign. 54 G 61940/1980]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná