Bedřich Vilém Spiess
Přímětky okrašlovací v rukopisech
Zelenohorském a Kralodvorském.
Květy 1867
Květy   Ročník II. Půlletí druhé, číslo 14 (3.10.1867)
strana 115 a 116:

Přímětky okrašlovací v rukopisech Zelenohorském a Kralodvorském.
Esthetická rozprava Bedřicha Vil. Spiesse.

Básně rukopisu Zelenohorského a Kralodvorského zasluhují u míře svrchované, aby se všech stran náležitě byly ohledány. Sebe menší výtěžek, jenž takovýmto zpytováním na světlo se vynese, jest, zda-li ne více, aspoň důkaz úcty, kterou k těmto převzácným pozůstatkům pravěkého našeho básnictví máme. A právě doba nynější, kdy celý národ československý všelikým způsobem oslavuje památku šťastného těchto ostatkův nalezení, nejen příhodna jest, ale samoděk nás k tomu vybízí, bychom se opět a opět obírali básněmi těmi, vždy hlouběji ponořujíce se v tajnosti oněch veleduchů, jenž překrásné tyto výkvěty fantasie básnické po sobě zůstavili. A proto promluvíme o jedné zvláštnosti rukopisů těchto, kteréž sobě badatelé naši dosud nebyli povšimli. Jsoutě to tak zvaná epitheta ornantia či přímětky okrašlovací, k nimž zřetel laskavých čtenářův obrátiti chceme. Ale prvé nám budiž dovoleno, předeslat všeobecných několik poznámek.
Básníkova mluva jest jaksi elektrickým proudem, jehož pomocí výtvory vlastní fantasie své přenáší v obraznost posluchačovu. Podobně jako účinky proudu tohoto na síle jeho závisí, tak i úspěch básnického plodu spoléhá hlavně na povaze mluvy jeho; i neniť věcí lhostejnou, jakých právě výrazů a obratů básník k označení myšlénky své volí, ješto nevhodným slovem a nebásnickou vazbou začasté sebe krásnější myšlénka půvabu svého pozbývá. Naopak ale výrazem zvučným i pěkným dodati lze básni více síly a lahody.
Chceme-li se přesvědčit, kterak jednotlivá slova ku zvýšení dojmu básnického přispívají, tož nejlépe učiníme, vybéřeme-li sobě ze všech řeči částek jmena přídavná co předmět pozorování poněkud jen bedlivějšího.
A tu nám zajisté napadne ihned rozdíl mezi adjektivy, jež nevyhnutelně nutna jsou ku náležitému poznání té které věci nebo osoby; a mezi adjektivy, jež básník bez nutné potřeby a proto jenom klade, aby buď předměty nadsmyslné smyslnými učinil, buď jednotlivé vlastnosti předmětů smyslných zevrubněji vytknul a tak netoliko líbeznost ale i smyslnost řeči zvýšil.
Adjektiva způsobu druhého slovou u nás přímětky okrašlovací a u latiníků epitheta ornantia.
Co se pak pramenu tkne, dáno básníkovi, čerpati epitheta z bohatého zdroje jazyka národního, anebo, zda-li toho potřeba káže, utvořiti sobě slova nová. Neboť on povolán jest, obohacovati řeč, proto že k tomu tvůrčí jest nadán silou.
Nejvýdatnějším v té příčině prostředkem bývá mu tak řečené skládání. Skládáním možná mu valně obohatiti květenu přímětkův okrašlovacích.
Vznikla tím způsobem adjektiva složená nejsou vesměs jednoho a téhož tvaru.
Nedosti ale na tom, umí-li básník správně, to jest podlé zákonův jazykozpytných tvořiti a skládati nová jmena přídavná; onť musí jich umět též s prospěchem užiti. Neboť ne všecka epitheta svědčí např. lyrice, která epickému anebo dramatickému básnictví překrásnou jsou ozdobou a podobně naopak. Vůbec jest k řádnému užívání těchto okras básnických mnoho taktu, krasochuti a střízlivosti zapotřebí, nemá-li buď přílišným hromaděním anebo nemístným jich užíváním umělecký dojem básnického plodu značnou trpěti ujmu.
Seznámivše takto čtenáře své s všeobecnou povahou básnických adjektiv, prosíme jich, by se nyní s námi po ladném oboru epithet, v rukopise Zelenohorském a Kralodvorském se vyskytujících, porozhlednouti sobě neobtěžovali.
Libušin soud, ač u poměru k některým básním rukopisu Kralodvorského krátký jest, má přece takou hojnost a rozmanitost přímětků okrašlovacích, že mu v té příčině přednost dáti musíme před nimi.
Přihlédneme-li k formální stránce přímětkův těchto, shledáme, že všecky ve dvě třídy se dělí. Jedny z nich prosté či jednoduché jsou a druhé složené.
Prostá adjektiva vzal básník z řeči obecného lidu; složená, zdá se, nečerpal z bohatého zdroje tohoto, ale utvořil jich sobě sám podlé ducha jazyka našeho a tož způsobem opravdu mistrným. Toho důvodem jest již ta okolnost, že všecky druhy složenin adjektivných, o nichž jsme zhora řeč učinili, jsou v básni této zastoupeny.
K slučovacím složeninám zejmena náleží: bělestvúca ríza, svatocudna voda.
Hojnější jsou již doklady possessivných adjektiv složených: voda strebropěna, glína zlatopieska, breda vletorečna, bozi věkožizni.
Nejkrásnější posléze jsou složeniny předmětové: Otava zlatonosna, Mže strebronosna, desky pravdodatny, plamen pravdozvěsten, vše adjektiva to, jež stručně a místně naznačují, co předmět v sobě zavírá.
Svědčí-li toto množství tak krásně a rozličně složených epithet o nevšední tvůrčí síle básníkově, tož vezmeme-li do úvahy adjektiva jednoduchá, jichž básník náš byl užil, seznáváme opět jinou, neméně zajímavou stránku jeho talentu.
Jednoduchá tato epitheta označují totiž skoro vesměs vnitřní a duševní povahu věcí a osob a málo takých vyskytá se slov, jež by sobě zevní předmětů stránky všímala. Kde se to však stává, tam se obyčejně barva nebo lesk jejich označuje.
Tak se např. jmenuje Lubica bielá, gory zelené, Vyšehrad sědlem zlatým a Libušin trůn - zlatým stolem.
Kromě barev básník neobmeškal i prostorný poměr vhodným vyznačiti slovem. Tak zove Otavu krivou a nebe šíré.
Všecky ostatní přímětky jednoduché, jak již praveno, buď k vnitřní povaze věcí a osob hledí aneb jim vlastnosti nadsmyslné přikládají. Mezi řekami se připomíná Radbuza chladna a Sázava ladna. Vlasti naše žirné a Libické dúbraviny uné slovou.
Lutý Chrudoš z roda stara vadí se s bratrem svým, Stiaglavem chrabrým a když mu nedáno za pravdu, zařve jarým túrem. Kromě Chrudoše i búria i saň lutá jest. -
Také "svatý" a "slavný" několikkráte v Libušině soudě se vyskytuje. Nejen Vyšegrad, i zákon a osudie svaté jsou. A "Slavná kněžno!" osloví Lutobor Libuši v slavném sněmě!
Posléze zpomenouti dlužno oněch adjektiv, jež statná jmena v kmeni svém držíce, příponami possessivnými jsou opatřena. Jako např. rodný bratr, rodná sestra; - dědiny otnie, oteň stól, otnie sědlo; - súdně děvě; družná vlastovica a dievčie ruka.
Ač se na prvý pohled zdá, že by adjektiva tato, od sroslitých substantiv jsouce odvozena, smyslný význam měla; nicméně přihlédneme-li k podstatě jejich blíže, znamenáme, že přece jenom moralný poměr jakýsi vyznačují, a že se tudíš i na ně vztahuje onen výrok můj, že básník náš se zvláštní oblibou užíval epithet abstraktných. V epithetech značí se však zvláštní ráz každého jednotlivého básníka.
Podobně souditi nám lze z povahy přímětků v Libušině soudě obsažených na povahu genialního jeho původce. Byltě to zajisté muž, jenž u pozorování svých nepřestával na zevnitřné povaze věcí než bystrým rozumem svým vnikati uvykl k jádru jejich, zkrátka byl to muž v abstraktném myšlení sobě libující a vysoce osvícený, tak že zajisté ti dobře mají, kdož jej věštcem, a nikoliv pěvcem prostonárodním zovou.
Z básní rukopisu Kralodvorského co do stáří svého nejblíže stojí Soudu Libušině - Záboj a Čestmír. Oba tyto překrásné plody národního básnictví staročeského liší se celým rázem a směrem značně od Soudu Libušina. Možno tedy předpokládati, že i epitheta v nich obsažená zcela jinou značiti se budou povahou.

Květy   Ročník II. Půlletí druhé, číslo 15 (10.10.1867)
strana 126:

Přímětky okrašlovací v rukopisech Zelenohorském a Kralodvorském.
Esthetická rozprava Bedřicha Vil. Spiesse.
(Dokončení.)

A skutečně srovnáme-li Záboje s rukopisem Zelenohorským, poznáme, že nejeden v té příčině mezi nimi jest rozdíl.
Nejpatrnější ale zajisté ten, že v Záboji žádných skoro složených epithet nenalézáme, kdežto, jak již pověděno, Libušin soud honosí se množstvím krásných složenin adjektivných.
Nedostatek tento svědčí nematně o tom, že básník Záboje, co do jazyka, nevynikal takou tvůrčí silou, jako pěvec soudu Libušina. Dlúhopustý les jest jediné adjektivum složené; mimo ně však není v Záboji žádné víc, jež by se co do poetičnosti a drastičnosti přímětkům Libušina soudu vyrovnati mohlo.
Epitheta, jako: přesilná páže, a přelutá seč, nejsou sice beze vší krásy, ale co do tvaru svého jsou vlastně jenom zesílený positiv, jehož ještě podnes i v obecné mluvě užíváme, chtíce vysoký stupeň nějaké vlastnosti označiti. Ostatní pak dvě adjektiva: ponížený úval a zraky zapolena, odvozena jsouce od časoslov, mohou se ovšem stavěti na jeden stupeň s přímětky: okenko rozložito a bratry rozvaděna, ale právě tyto útvary jsou nejslabšíma složeninama Libušina soudu.
Jinak se věc má v Čestmíru. Zde opět potkáváme se s krásnými složeninami přídavnými, ač ne s tolikerými, jako v rukopise Zelenohorském.
Vysokorostlá drva, blahodějné jutro, dcera lepotvarná, túr jarohlavý - zdaž nejsou to adjektiva, jež povždy pěknou zůstanou ozdobou Čestmíra, důstojně stavíce se oněm po bok, jež nám v Libušině soudě tak mile lahodí?
Leč jakoby nahraditi chtěl básník Záboje, v čem za dvěma soudruhy svými zůstává, užívá na několika místech epithet zcela jiného druhu, kteráž jsouce tvaru prostého, tolik ba ještě více poetické ceny a síly do sebe mají, nežli svrchu vytčené přímětky složené!
Míním zde ona adjektiva, která básník náš činem tím utvořil, že ku jmenu osoby nebo zvířete přirazil příponu významu possessivného (přisvojovacího).
Kdo by čta útvary, jako jsou pláč holubiný, skoky a zraky lisí (liščí), slova otecká a srdce bratrská, ihned neznamenal, že v každém z nich ustředěna comparace? Či nepřirovnává se na dotyčném místě stenající Záboj k holubu plačícímu, a nenapomíná bratr Slávoje, aby se k táboru nepřátelskému blížil tak, jak se béře liška na lup?
A podobně lze sobě vyložiti i dva ostatní doklady. Neboť mluviti oteckými slovy jest zajisté tolik co mluviti slovy, jakými otec k dětem svým mluvívá; a býti mužem bratrského srdce jistě tolik, co býti mužem srdce takého, jaké bratří k sobě mívají. Ale nejen comparativná tato povaha činí nám dotčená jmena přidavná milými; i metaforická jejich stránka pěkný v nás vzbuzuje dojem. Neboť vzata jsou vesměs od osob a zvířat, jimž mluva obecná jednu a tutéž vždy vlastnost přikládati sobě byla oblíbila: holubovi - tuhost, lišce - chytrost, otci - dobrotu, bratru - upřímnost! A následkem určitých těchto vlastností nabývají i epitheta naše přenešeného (metaforického), při tom ale ovšem zcela určitého významu.
Vedle přímětkův, z comparace vyrostlých pěkného v básni naší místa zaujímají i tak řečená epitheta vztahu, o nichž úvodem již zmínka učiněna.
Řeka divá, búriuca; - zbraň bystra, oči horiucí, zraky zapolena, zraky jiskerné, hlas ruči, síla širá, krutá krutost, to vše příklady, jež sem náležejí, protože na věci neživé anebo na pojmy abstraktné přenášejí vlastnosti buď živoucích bytostí, buď jiných hmotných věcí.
Poslední dva příklady, jež jsme uvedli, totiž síla širá a krutá krutost ještě i proto zajímavy jsou, že se zde i alliterace jeví, čímž se dojem obou epithet valně zvyšuje.
Adjektiva vztahu i předešlá na comparaci založená - ni jedním příkladem zastoupena nejsou v Libušině soudě!
Čestmír však ani v této příčině nezůstává za Zábojem, ba, což pozoruhodno jest, užívá ještě smělejších a ráznějších metafor adjektivných. Búriúcie klády, sekyra mestná, rvúcí huba, hrabivý meč, chrabrá ruka, věrná ruka, mocné hrdlo - toť zajisté bezpečné doklady onoho mého výroku.

Spiess Bedřich Vilém   (2.1.1842-17.4.1903)   středoškolský profesor, kulturní a literární historik, filolog.

K V Ě T Y    týdeník beletristický a lehce poučný.
Vydavatel a redaktor Vítězslav Hálek. - Čásť obrázkovou obstarává Karel Purkyně. - Tisk a náklad dra Ed. Grégra.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná