Ferdinand Strejček
Na Boleslavské baště
1961
Strana 40 a 41:

Větší úspěchy - alespoň jak jsem se tu a tam dovídal - měla moje odvážná obhajoba Václava (nebo jak se psával Vácslava) Hanky. Po osudných i ostudných bojích o pravost či nepravost obou Rukopisů (Královédvorského a Zelenohorského), pohlíželo se na jejich objevitele jako na nějakého zločince. Když jsem však prozkoumal vzácný materiál jindřichohradeckého archívu, sám jsem se přesvědčil o pravém opaku.
Václav Hanka se svými spolupracovníky zachránili "ošemetnými podvody" českému národu pověst národa kulturního, již mu upírali zavilí nepřátelé politickými útisky a lživými pomluvami, šířenými do celého světa. V té době bylo na Čechy pohlíženo jako na méněcennou rasu, jako na národ bez historie, bez vlastní kultury a samozřejmě také bez literatury. Dokazuje to i článek německého romantika Klementa Brentana, který byl otištěn v pražském časopise "Kronos" v roce 1813; ten označuje současné Čechy za polobarbary a sprosťáčky, jaké by bylo třeba zapojit do civilizace.
V té době - od konce roku 1813 do vánoc roku 1814 - dlel Václav Hanka, snaživý odchovanec Josefa Dobrovského, na studiích slavistiky ve Vídni; zde se denně přesvědčoval o špatných vyhlídkách Čechů na lepší budoucnost. Jako dvaadvacetiletý jinoch (1791) se seznámil s proslulým slavistou Bartolomějem Kopitarem a dověděl se od něho, jak německý velmistr Goethe již čtyřicet let předtím (kolem roku 1775) přeložil do své mateřštiny jihoslovanský zpěv o Asanu-Agovi a byl překladem tak okouzlen, že použil formy jihoslovanských písní pro vlastní básně. Prostřednictvím Kopitarovým poznal Hanka také skvělou sbírku srbského národopisce Vuka Stefanovlče Karadžiče. To všechno naplnilo Hankovy city plemennou závistí a vášnivým přáním, získat ubohému českému národu něco, co by bylo schopno pobořit hradby předsudků celé pohrdavé Evropy a vyvést milovanou vlast z hlubokého ponížení.
Po vánocích roku 1814 se Hanka vrátil do Prahy a příštího roku (1815) uzavřel těsné přátelství s osvědčeným vůdcem českého studentstva Josefem Jungmannem, který se právě v tutéž dobu dostal z Litoměřic do Prahy. Tam bylo zle, jak svědčí Jungmannovy Zápisky. Po Napoleonově porážce odňata našemu národu a jeho vůdcům možnost jakékoli obrany, neboť přísná cenzura zabavovala všechno, co by mohlo být vykládáno jako projev nepřátelství proti Němcům a jejich bezohledným záměrům a snahám o úplnou germanizaci zemí rakouských. Sešlo-li se několik Čechů, aby se navzájem posílili nadějemi na lepší budoucnost, viděly v tom úřady tajné spolčování, nebezpečné státu. Český národ mohl být urážen a tupen jakkoli, ale odrážet útok nesměl. Nezbývalo než pomýšlet na prostředek, jakým by se úřady obešly, národ posílil a jeho pověst v Evropě napravila. Nebylo mi možno zjistit, kdo připadl - zda Hanka nebo Jungmann - první na onu spásnou myšlenku, vytvořit po anglickém vzoru umělé napodobeniny starožitných písní; komu z nich náleží dočasná zásluha na konečném vítězství Čechů nad německými osočovateli i nad zaslepenou Evropou. Zato lze snadno dokázat z dalšího vývoje české kultury a hlavně literatury krásné i vědecké (roku 1821 založen první vědecký časopis Preslův Krok, roku 1826 Časopis Společnosti vlasteneckého museum v Čechách, roku 1829 Matice česká), že se odvážný sen Hankův a jeho přátel splnil netušenou měrou. Celých čtyřicet let povznášela Hankova a Jungmannova geniální lest mysl všech upřímných Čechů. Teprve v padesátých letech se začaly ozývat první hlasy pochyb a záští, a po roce 1860, po Hankově úmrtí, význam Rukopisu pohasínal. Václav Hanka zemřel 12. ledna 1861. Tehdy již měla naše literatura svého Jana Nerudu a Vítězslava Hálka. Nastávalo nové období našeho kulturního i politického života.

P o d ě k o v á n í :
Panu univ. prof. Dr. Josefu Polákovi za laskavé upozornění a zaslání kopie článku prof. Strejčka.

Ferdinand Strejček: Na Boleslavské baště
Vydalo Městské muzeum v Mladé Boleslavi v listopadu 1961.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná