Za prvního skutečného básníka politického bývá pokládán zasloužilý
redaktor Nových básní z r. 1802 Antonín Jaroslav Puchmajer,
protože do své věnovací básně "Františku Šternberkovi, pánu mně milostivému"
mohl vložit - bez zákroku censurního - hluboký stesk nad úpadkem národa:
Tak již jsme klesli světu ku posměchu,
že v Čechách Čechem být se brání Čechu,
a být-li nechce na své řeči stupcem,
jest mocně zaklet věčným zůstat hlupcem.
I můž-li v radě pouhý Čech kde sedět?
Ký ouřad vést? Co od umění zvědět?
Ach, v svatyně ty, ač se vjít v ně kojí,
vchod německý mu brání zámek trojí.
Kdo z vyšších, těch, co čest a slávu mají,
a ještě víc - co o češtinu dbají? ...
Čech vlastenec se za odbůjce drží
a za úsilí - posměch od nich trží.
Co jazyk nám se tupí, krade, hatí,
Čech srdce čilost, bystrost ducha tratí.
Čech vlastí jmě a předků slávu ztratí,
až jazyk mu se zutupí a zhatí.
Co cizí řeč se rozhnízdila v vlasti,
jak bolestné Čech v srdci počil strasti!
Tímť, že se nyní po cizotě honí,
vklouz vrtký duch a liché srdce do ní.
Tak zocháb již jak těžké po robotě
ten nynější lid v nečeské té clotě,
že krk jhu nahne, neb se valí na to,
kde moc ho pudí, neb mu stkví se zlato.
Ten po cizím mře, na domácí zívá,
ač tamto dražší, tuto lepší bývá;
tak s láskou k vlasti chuti naše klesly,
co cizí k nám se obyčeje vnesly.
A dále líčí statečný kněz politickou bídu Čechů, zejména žaluje na
Češky, jak dbají jenom o zábavu, a připomíná - ovšem jen letmo - svým
krajanům jejich příslušnost k ostatním Slovanům:
Kam staročeská upřímnost se děla?
Či k Slovanům nás lepším uletěla?
Zde faleš zlá teď v lichotě se vije
a pod podvodným lsti se kvítkem kryje.
Svého příznivce hraběte Františka Šternberka oslavuje pak Puchmajer mimo
jiné také připomínkou (což je důležité, již roku 1802!) jeho slavného předka
Jaroslava, který podle poznámky autorovy porazil a zabil roku 1241 vůdce
Tatarů, jménem Bátě neb Bátý:
Ten žije duch, ta v žilách Tvých krev plyne
a sláva Tobě předka toho kyne,
an Báti smutnou Holomouci zbavil,
svět vysvobodil, Čechy přeoslavil.
Tyto ukázky z delší básně výstižně objasňují české poměry na začátku
nového století devatenáctého a zejména ukazují, že již tehdy učinil
probudilý básník smělý průlom do ustálených předsudků proti přirozenému
právu Čechů na život odkazem na jejich slavnou minulost a současné úsilí
uspíšit návrat českého národa mezi národy kulturní.
Tu, jíž se Ty, jak celý rod Tvůj svítí,
nechť záři světlou umění vlast cítí!
A jakos bohyň umělosti ctitel,
buď chránce Čecha, řeči oslavitel!
Je známo, že na dočasné uvolnění censury r. 1802 měly největší vliv
války napoleonské, za nichž přestal být pojem vlastenectví nebezpečným
heslem pro národ ujařmený, neboť Vídeň věřila, že po jich skončení snadno
utlumí oheň, jehož předtím bylo třeba k potření mocného nepřítele.
Buditelé národa si mnoho slibovali od budoucnosti a nejlépe vystihuje
jejich nadějnou náladu další politická báseň, napsaná roku 1811, ale
otištěná teprve r. 1814 v pátém svazku Puchmajerových Nových básní
s titulem Marek Jungmannovi. Psaní básnířské. Odchovanec Jungmannův,
mladý kaplan libuňský Antonín Marek (naroz. v Turnově
5. září 1785, tehdy šestadvacetiletý) odkazuje národ na mocného
bratra na východě a nebojácně mu prorokuje velké úkoly a novou slávu
v budoucnosti:
Tam od východní strany duch Slávie věje,
tam rod se silných vzpíná vštípen od naděje.
Tam k Slovanům jest otvor líbezného zření,
k jichž nohám Adriat i Okeán se pění,
jichž rádIo labské nivy, onde doňské oře,
jichž lodí zjíždí Černé, Severské i moře.
Co z toho, že nás Tevton tiskne z jedné strany
a z druhé bídné žití mezi Otomany!?
- - -
Nechť v ouřadě neb v vojště cizokrajan dvoří,
nám neodcizí lásky, jaká v srdcích hoří!
Z svých statků nebo jmění odplativše berni,
vždy ovšem svému jménu ostaneme věrni!
A tak pokračuje nadšený kněz v odvážném posilování uvědomělého
slovanství až k "velezrádnému" závěru:
Kdo souhlas v sobě tento rovné mysli čije,
ten přítelem nám budiž; ten ať s námi žije!
Rozumí se, že báseň Markova působila na stejně smýšlející Čechy, zejména
na české literáty, jako vyšší zjevení. Zevšad vítali tento mužný projev
venkovského kaplana jako nadějný úsvit nové lepší doby. Žel příští léta
nepřines1a žádoucí rozjasnění, nýbrž jenom nové zklamání, které se dostavilo
s konečnou porážkou velkého "hromobijce Bonaparta". A tak sahá
Antonín Marek znovu k peru a píše v únoru 1817 svoje nové Poslání
k Jungmannovi. Otiskl je adresát teprve roku 1820 ve Slovesnosti.
Pro nás má největší význam ona část, která se zabývá politickými poměry
v Čechách v době poválečné.
Všichni vůkol národy duchem vzhůru vstaly,
ješitní co Gallové ondy za své vzali,
co ten titan z Korsiky, vazbou světu hroze,
rukou obra něvského padl na lomoze:
Směle opět Germán se hlavou k nebi týčí,
símě krví zvlažené všudy zrůstně klíčí.
Roksolan (= Rus) se vynáší nad zpurné své soky,
spěše k chrámu slávy své upřímými kroky;
ale naše Čechie, hromem obžehnutá,
dřímá, trpí, liknuje, v duchu nepohnutá.
Ani štěstí pokoje, ani trýzeň války
k pěkným činům nevábí ducha od zahálky.
Hannou pověst nebo čest stejnou měří váhou,
k jménu svému nižádnou netrudí se snahou.
Není křivé touženi z pravdy odujaté,
mrzkoun jest, kdo zlehčuje povinnosti svaté,
vlastenectví není snem mozku šíleného,
aniž plodem snětivým věku některého -
- - - - -
Jest-li hrstka malá nás na té přední stráži,
ó, to cena statnosti mnohem více váží.
Padše v poli zásluhy, od svých neželeni,
památkou snad na vzchodu budem odměněni.
V téže době, kdy se Antonín Marek marně těšil na příznivý obrat
v politických poměrech a ve hlavách českého lidu, zabýval se jiný
nadšenec stejného smýšlení - Václav Hanka - velkolepou myšlenkou, jakým
způsobem upoutat pozornost celého vzdělaného světa na slavný kdysi národ
slovanský ve střední Evropě, ovšem tak, aby tím povznesl zároveň kulturní
úroveň zuboženého lidu.
Myšlenka v Hankovi uzrála za jeho nedlouhého pobytu ve Vídni, kamž se
tento nadaný a snaživý odchovanec Josefa Dobrovského odebral na prohloubení
svých studií koncem roku 1813 a odkud se vrátil do vlasti před vánoci 1814.
Ve Vídni se seznámil dvaadvacetiletý jinoch (nar. 1791) s proslulým
slavistou Bartolomějem Kopitarem (nar. 1780, zemř. 1844), který
tehdy (od r. 1813) jednal se slavným Goethem o přeložení některých
jihoslovanských básní památné sbírky Vukovy do němčiny. Od Kopitara se Hanka
dovídá také, jak týž velmistr německého Parnasu již čtyřicet let předtím
(kolem r. 1775) přeložil do své mateřštiny jihoslovanský spis o Asanu -
Agovi a byl tak okouzlen národními zpěvy srbskými, že použil jejich formy
pro vlastní básně. Hanka se pak seznamuje se skvělou sbírkou srbského
folkloristy Vuka Stefanoviče Karadžiče (nar. 1787, zemř. 1864) a
jeho hluboce vlastenecky cítící srdce plní se pocity plemenné žárlivosti,
která ho provází do Prahy a vzbuzuje v něm touhu dohonit bratrský národ
jihoslovanský stůj co stůj.
Zvláštním řízením osudu vrátil se také Josef Jungmann koncem října 1815
z Litoměřic do Prahy a uzavřel s Hankou upřímné přátelství, které
nabylo takového stupně důvěrnosti, že se Václav Hanka bezpochyby (to
podtrhuji, protože dokázat tento dohad nelze) svěřil svému slovutnému
příznivci se vším, co zaměstnávalo celou jeho duši.
Podle všeho uznal Jungmann, kterého charakterisoval v jednom svém listě
Dobrovský jako "ohnivého nadšence" (erhitzter Kopf), všecky důvody, jimiž
jeho mladý přítel podepřel úmysl odvážit se velkého činu i za cenu vlastní
existence, a na společných schůzkách obou učených Čechů vyhranila se
myšlenka válečné lsti, převzatá z literárních dějin mocné Anglie, jejíž dva
básníci osmnáctého století, James Macpherson (nar. 1738,
zemř. 1796) a Thomas Chatterton (nar. 1752, zemř. 1770)
dovedli svými mistrovskými napodobeninami slavných vzorů udržovat
v nebývalém napětí a ovšem i klamu delší dobu nejen vlastní krajany,
ale i celý vzdělaný svět.
Hanka měl tolik autokritiky, že si sám netroufal na obrovský úkol, jakým
se mu jevilo provedení odvážné myšlenky, a tak brzy rozhodnuto, že budou k
spolupráci přibráni ještě jiní osvědčení a spolehliví básníci političtí,
které znali oba přátelé z několikaletých styků. Dva tito vyhlédnutí
pomocníci žili sice mimo Prahu, ale jejich vzdálenost nebyla na překážku
vzhledem k častým stykům obou básníků s Prahou a hlavně s Jungmannem i s
Hankou.
Byli to Antonín Marek, od roku 1815 administrátor na Hrubé Skále u
Turnova, a Věnceslav Svoboda, od téhož roku 1815 profesor gymnasia
jindřichohradeckého.
Účast obou těchto politických básníků lze dokázat nápadnými shodami
jejich starších prací i života a názorů s význačnými místy Rukopisu, kterým
překvapil Václav Hanka českou veřejnost a brzy také zahraničí, "našed" ho
v Králové Dvoře ve sklepě kostelní věže památného dne
16. září 1817.
Kněz Antonín Marek mohl ukonejšit svoje svědomí macchiavellistickou
ideou Schillerovy básně Der Kampf mit dem Drachen, kterou sám mistrně
přeložil s titulem Půtka s ještěrem již roku 1813 a jíž obohatil
program českých besed ve vídeňských "Prvotinách pěkných umění" r. 1814.
Jistě myslil přitom na podobnost obou nerovných bojů, totiž ještěra a
rytířského hrdiny v básni, Němců a Čechů ve skutečnosti. Přesvědčují
nás o tom verše 57-60:
Nevšel jsem v boj s tím netvorem
snad všetečně a bez rozpaku,
ne, lstí a vtipným pozorem
jsem vítězem se stát chtěl draku.
A doleji také verše 85-92:
Což má jen býti Saracén
křesťana zbrojí zachvácen,
má on jen kácet šemné (= šalebné) modly?
Brž v světě každé nepohodlí,
vždy každou nouzi, každý žel
by odvraceti statně měl.
Však síla se lstí miluj shodu
a rek buď vtipu na povodu!
Původství Markovo lze nejlépe sledovat v epické básni R. K. Beneš
Heřmanóv (O pobitie Sasíkóv), která svým dějem zasahuje do tehdejšího
působiště jeho, pod Hrubou Skálu. Již prof. dr. Josef Pekař dokázal, že
jméno Hrubá Skála je původu novodobého, ale ani existenci Trosek nelze
počátkem 13. století brát za skutečnost, třebaže Augustin Sedláček ve
svých monumentálních Hradech, zámcích a tvrzích českých a odtud i v Ottově
Slovníku naučném tvrdí, že "Trosky jméno své zasluhují, poněvadž je tu
rozbitého a roztříštěného kamení tolik, jako by se podle pověstí národních
pytel čertu pod rukama roztrhl", a že tudíž hrad převzal svoje jméno po
těchto "troskách". Nahlédneme-li však do Jungmannova Slovníku, shledáme, že
troska = trůska a že se slova toho užívá ve významu "kusy něčeho rozbitého"
teprve ve století 19. (u Lešky a Čelakovského), kdežto původní
význam téhož slova že je "pěna všelijakého kovu, od kovu odcházející
nečistota", tedy asi tolik jako nynější škvára, což se na původ jména Trosky
dobře hodí, neboť se čedičová skála skutečně odlišuje od okolního bílého
pískovce jako tmavá škvára od kovu. Zakladatel Trosek z konce
14. století volil toto příznačné pojmenování hradu asi také proto, že
ho k tomu vedlo jméno nedaleké Kosti a bližší ještě Skály, později přezvané
na Hrubou Skálu.
Pověst o vítězství Čechů nad Sasíky slyšel asi Marek od starších lidí a
vybavil ji staročesky po svém způsobu. Již v Markově překladu Stolberkovy
balady Kajicná z roku 1810 (v Nových básních 1814) narážíme na
stopy Markovy záliby v staročeštině. Čteme tam na př.:
"Tvářnost její, milý brachu,
pěkná jsouc a spanilá,
mou i mysl bavila;
oči milost slibovachu,
na mne libě vzhledajíce,
hrávala-li na loutničce,
Srdce celé svěřich jim, (totiž těm očím)
mně (= maje) se mužem blaženým."
Marek je sám tvůrcem některých slov, jež se vyskytují v R. K. a
která dr. Gebauer prohlásil za hapax legomena (jedinkrát se
vyskytující). Jsou to slova kot, hadlivý, broceti.
Slovo kot od jednodobého slovesa kotiti použil Marek již v překladu
Půtka s ještěrem z r. 1813 (verš 247-8):
Tu kácí se a mezi kotem
mne zkvácí valným těla hmotem.
V R. K. objevilo se později totéž slovo ve rčení kot vetchých dřev
(Beneš Heřmanóv, 60).
Rovněž vzácného slovesa kotiti užil Marek již ve svém Poslání
k J. z února 1817:
národního ducha tvrz v rozvaliny kotí,
v zemi proti krajanům vlastní syny rotí.
Novočeského slova hadlivý od slovesa haditi, které vytýká Gebauer básni
Čestmír a Vlaslav (byl by i k této básni Marek něčím přispěl?) užil
Marek dvakrát, a to po prvé již roku 1810 v překladu Kotzebuovy básně
Výrazy svrchované nevrlosti a později v Potápěči:
Mou vroucí tklivost zovou mladých hejsků frašky,
hadlivou rozmařilost, romantické šašky!
a -
Jsa mezi tvářemi v té hadlivé rotě
jediný živočich člověkodušný.
Největší chybou proti duchu českého jazyka převzatou z R. K. (do básně
Záboj a Slavoj) ze starší poesie Markovy prohlásil Gebauer odvozeninu
slovesa broceti. Čteme v Nové obraně: "Ant. Marek napsal a r. 1814
vytiskl v jedné své básni: *)
by se ten tvůj libý ocel
v mé též hříšné krví brocel.
*) Dodáváme k tomu: v překladu balady Kajicná z r. 1810
Sloveso zde vytčené brocel je patrně chybně utvořeno: z - brotiti,
zbrotiti, mělo by býti zbráceti, jako je kotiti - káceti atd. Potom
"nalezen" byl R. Ký a v něm je sloveso to dvakráte:
(Záboj a Luděk) vše zbrocesta krviú,
i krviú zbrocechu je muzie. (Záb. 145 sl.)
Někdo by snad mohl namítnout, že nedoložené jinak tvary mohly být
převzaty z Markových básní bez vědomí autorova, ale naproti tomu zůstává
skutečností, že Marek měl opravdové nadání básnické a vůbec tvůrčí, že báseň
Beneš Heřmanóv vyniká mnohými přednostmi komposičními, zejména pak že látka
přímo ukazuje na původce, znalého současných poměrů kolem Hrubé Skály, kde
bylo tehdy - v době vzniku R. K. třeba znovu připomenout zapadlý
děj, aby varoval i povzbuzoval zároveň, neboť Němci stále ohrožovali od
severu český kraj měrou vpravdě povážlivou.
Podobnou tendenci mají také ještě další dvě epické básně Záboj a Slavoj,
Čestmír a Vlaslav, takže by se mohlo zdát, že také o nich pracoval Antonín
Marek. Ale bezpečně nelze v těchto případech vyvozovat spolehlivé nebo
pravděpodobné závěry.
Máme však dalšího spolupracovníka, který se již roku 1811 podrobil
zkouškám z dějepisu a zeměpisu a dobře se tedy vyznal v dosavadních
pramenech domácích dějin.
Byl to Věnceslav Alois Svoboda - Navarovský (nar. 1791), který již roku
1812 osvědčil svoji politickou průbojnost a tvůrčí pohotovost veršovaným
děkovným "Omluvem na list p. Jungmannovi zaslaný", složeným po četbě
Markova "Psaní básnířského" z r. 1811. V básni se Svoboda
zavazoval k jakékoli oběti pro národ a bouřil proti "tyranům".
Tam (na Bílé Hoře) vlast v okovy jest věčné vpjata,
kam jhem tupným sevřín český lev.
Slušno-li nám nésti tuto hanu,
synům onných vlasti zástupců?
Slušno nést, co tyran klade manu?
Život žebrat reků onných od tupců?
Ať, kdo s to jest, cizímu se koří,
snes, kdo může, tupnou sketsky porobu,
zpouru Němce, an tu zpupně dvoří,
já jho svrhnu šťastnou u dobu!
Já dostojím věrně svému jménu,
Čech jsa, otčině své dostojím!
Sláb však ještě jsa k vám, milí, kmenu
statnému se, svolíte-li, připojím;
dospělý však, ochotně v boj tuhý
proti násile, zlým tasanům, *)
vejdu s vámi, Pirythous **) druhý,
až nás nebe milým spojí Slovanům.
Jinak-li, nuž tedy rozvaliny
pohromin nás pohřbí, věrné vlasti syny!
*) tasani = furie, lítice, dračice, zde tolik jako dravci,
ďáblové.
**) Pirythous = Peirithoos, syn Diův, král Lapithů, který chtěl s
přítelem Theseem unést Proserpinu, choť Plutonovu.
Mužný příslib pomoci, který ovšem nemohl být otištěn pro svůj
radikalismus, znali nejen Marek, ale dobře také Josef Jungmann, jemuž
mladého svého žáka (Svobodu) představil a doporučil Marek sám.
Že měl Svoboda na Rukopise Královédvorském svůj lví podíl, lze skoro
bezpečně usuzovat z jeho nezkrotného temperamentu a pak i
z některých průkazných podrobností, jako je např. již sama
lyrickoepická báseň Zbyhoň, jejíž námět souvisí s někdejší Svobodovou
činností ochotnickou. Gebauer má o tom ve své studii O nové obraně
odstavce velmi zajímavé (na str. 63):
"Jméno Zbyhoň (nebo Zbihoň) není dosvědčeno z doby starší, nalézáme je
poprvé v Klicperově hře Blaníku, složené 1813 a známé v kruhu
Hankovu před objevením R. Kého; násilník Zbyhoň jest mezi prvními
hrdinami této hry; potom "nalezl" Hanka 1817 R. Ký a v něm je
Zbyhoň, osoba téhož jména jako u Klicpery, a příběh podobný jako
u Klicpery.
K tomu buď ještě připomenuto, že Blaník strojili se hráti ochotníci
v Praze 1814, že Václav Svoboda, přítel Hankův a známý překladatel
R. Kého, měl hráti v něm rytíře Zbyhoně a že se Blaník poprvé
dával 25. března 1815."
Tato kombinace má svoji velikou závažnost a nic nemůže zeslabit
nabízející se závěr, že Svoboda sám báseň koncipoval, třebaže se zdá
dvouletí mezi provozováním Blaníka a nalezením, tudíž i vznikem
R. Kého, dobou příliš krátkou, jakou by si odpovědní "padělatelé"
nebyli mohli vzít na svědomí. Ale tu musíme povážit, že básníci až na
Jungmanna byli mladí lidé a nadto právě Svoboda člověk poněkud lehkovážný a
také ukvapený. Svědomitý Antonín Rybička líčí podle pravdy povahu Svobodovu
ve svých Předních křisitelích národa českého příznačnými větami
(str. 377): "Svoboda při své ohnivé, těkavé a nevázané povaze, chtěl-li
mu kdo jiný něco vytýkati nebo předpisovati, nemile to nesl a říkával
obyčejně toliko, že pravému Svobodovi svoboda ve všem jde a má jíti nade
všechno."
Svoboda byl jako Jungmann i Marek odvážný "novator verborum" a tak si
vytvořil úplně nové citoslovce "ajta", jehož poprvé použil již roku 1815
v politické básni "Na mír Evropy r. 1815", kde čteme ve strofě 13:
Ajta! S Rurikovcem spojený čilým
s mužného naň spolkem teče Tevtona.
Tímto nápadným ajta jsou básně R. K. i pozdější podepsaná epika
Svobodova přímo prošpikovány. Tak tuto komickou interjekci nalézáme
v Oldřichu a Boleslavovi dvakrát, v Beneši Heřmanovu dvakrát,
v Čestmíru a Vlaslavovi dvakrát, v Záboji a Slavoji třikrát,
v Jelenu jednou. Pozdější Svobodova legenda Václav a Ratislav přinesla
ji třikrát (Ajta, pohan mece kopím; Ajta, odporníci všickni; Ajta, nad tebou
jsem spatřil), takže o spolupráci Svobodově na některých částech
R. K. sotva lze pochybovat. Gebauer má o tom ve své studii
z r. 1896 stručně jen na str. 68, že "v R. Kém
vyskytují se interjekce hoj, ajta n. aj-ta (ajta 11-krát!)" a "že se
nenalézají v žádné památce pravé".
Ale ještě jednu "zvláštnost" připisuje Gebauer lehkovážnosti Svobodově
(na str. 51): "Václav Svoboda vytiskl 1814 v 5. sv.
Puchmajerových Nových básní překlad Horácovy ódy I. a tu se čte: "tak
tě Heleny bratř, blíženci zhvězdění chraňte!" Svoboda domníval se tedy, že
bylo kolektivum bratř - a toho domnění byli také jiní, zejména Jungmann (ve
Slovníku) a Hanka (ve Čtení Nikodemovu 1862), ale bylo to domnění mylné,
vzniklé nepochopením staročeských tvarů substantiva bratřie. Hanka "nalezl"
R. Ký a v něm substantivum nikdy nebývalé bratř se vyskytuje."
Ke všemu, co tu o Svobodovi napsáno, třeba ještě dodat, že také tento
buditel vynikal nesporným básnickým nadáním, což dokázal nejen drobnější
epikou, ale i četnými překlady z cizích jazyků, zejména z němčiny, které
označuje autor hesla Věnceslav Alois Svoboda v Riegrově Slovníku
naučném (VIII, 1168) za "velmi zdařilé".
Rovněž třetí spolupracovník Hankův, náš nejzasloužilejší buditel Josef
Jungmann, býval odevždy s plným právem prohlašován za rozeného básníka a
umělce. Protože však od let dvacátých minulého století, kdy se oba Rukopisy
dostaly na světlo boží, část veřejnosti dílem z nepochopení dílem také z
nepřátelství proti našemu národu pohlížela na původce Rukopisů jako na
nějaké zlosyny, třebaže t. zv. nález pranikomu neublížil ani neuškodil,
málokdo si troufal uvádět slavné jméno Jungmannovo v bližší souvislost
s t. zv. "podvrhy" nebo "padělky".
A přece byly úmysly všech tvůrců Rukopisů vpravdě nejčistší a
nejušlechtilejší - totiž pomoci utiskovanému národu z jeho bídy a ponížení
-, pročež nutno jednat o "počestném a spasitelném právu" všech účastníků a
na náležitém místě také o nevšedních zásluhách Jungmannových v souvisloti s
Rukopisy.
Josefu Jungmannovi připadl jako literátu zvlášť zkušenému a poměrů
znalému důležitý i choulostivý úkol olslavit delší epickou básní některý rod
šlechtický, neboť bez pomoci české šlechty nebylo si lze za tehdejší doby
představit politický úspěch chystaného souboru. K jmenovanému účelu
zvolen námět, jehož se dotkl již Puchmajer v oslavné básni věnované
Františku Šternberkovi, totiž vítězství báječného Jaroslava nad Tatary.
Jungmanna zaujala látka natolik, že se nevyhnul při skládání Jaroslava
některým zvláštnostem vlastní mluvy novočeské, které se tímto způsobem
dostaly také do jiných básní R. K. při konečné redakci celého souboru
pražskými napodobiteli "staročeštiny".
Takové Jungmannovy novoty shrnul Gebauer do své studie O nové
obraně. Uvedeme aspoň některé:
"Spisovatelé na počátku našeho století a před rokem 1817 libovali si ve
tvarech jednoduchých (slovesných) mnohem více, než usus novočeský dopouští,
např. Jungmann užívá nesloženého tínati, tírati, nášeti, píjeti, pájeti, a
podobně odchyluje se v té věci R. Ký od usu staročeského"
(str. 67).
"Skad je v češtině slovo neobvyklé, je za ně odkad, odkud. Jungmann má
je před objevením R. K. několikrát v Ztraceném ráji (1811), patrně
napodobením polského zkad" (str. 68).
"Substantivum vrchol jest a bylo maskulinum. Ve spisech novočeských před
rokem 1817 béře se odchylkou někdy za femininum, např. Jungmann píše sněžná
vrchole a t. p. V R. K. vyskýtá se táž odchylka"
(str. 69).
"Spisovatelé novočeští před r. 1817 převzali rčení jmu se činiti čeho z
jazyka starého, ale nepoznali zevrubně jeho pravidla a psali pak také jmu se
učiniti (perfektivně) něco (akk.) např.: jmu se obnoviti mluvu, jmu se
ohlásiti veliký sbor (v Jungmannově Ztraceném ráji) a t. p."
"Spisovatelé novější před rokem 1817 přijali slovo druhdy a omylem dali
mu význam "kdysi", např. Jungmann ve Ztraceném ráji 1811 (Nebes druhdy
našich) Ant. Marek 1814: jako druhdy srdce naše nejsou na rozporu (místo
jako kdysi, t. j. za časů husitských)" (str. 83).
Že pokládáme Jungmanna za hlavního původce básně Jaroslav, má svůj
zvláštní důvod v patrném kolísání prosodické skladby řečené básně.
Jungmann usiloval totiž v době vzniku R. K. o povznesení
české poesie vznešeným rytmem básní klasických, zejména šestiměrem nebo
pětiměrem. V jiných básních R. K. není přesné pravidelnosti
rytmické, tak má Záboj a Slavoj rozměr volný, vyskytují se tam řádky
osmislabičné až desítislabičné, podobně volný rozměr mají také básně Čestmír
a Vlaslav a Jelen, naproti tomu básně Jaroslav i Oldřich a Boleslav jsou
psány pravidelným veršem desítislabičným, Zbyhoň dokonce dvanáctislabičným,
ale v Jaroslavu jeví se snaha o dokonalost veršovou a velebný tok
veršů nejpatrněji. Nalézáme tam dokonce stopy původních hexametrů
časoměrných jako jsou např.
Zvěstuju vám pověst veleslavnú o velikých pót - (kách)
Dlúho obih mezi liudem ktvéše, než ot vzchoda v zemiech;
Vstaň ó Hospodine v hněvě svojem, sprosť ny vrahóv, sprosť
(ny stihajuciech, potlačiti chtějú dušu našu;)
Atd.
Jsme-li již při prosodické stránce R. K., dodáme hned ještě, že vzhledem
k neobvyklé strofě čtyrveršové (8-7-7-6) připisuje Gebauer sám báseň Ludiše
a Lubor na vrub Václavu Hankovi a odůvodňuje svoje mínění shodou oněch veršů
s trojdílnými strofami legendy o sv. Dorotě, "kterou Hanka
v rukopise Vít. znal a v Starobylých skládáních III. otiskl."
Hanka složil také podle písní srbských, které znal z ukázek Herderových a
dokonale též z vlastní četby, všecky básně lyrické, neboť měl pro tento
básnický druh nejen dobrou průpravu, ale i nesporné nadání, které
vystačovalo také na Ludiši a Lubora, skladbu to s převládajícími znaky
poesie lyrické.
A tak bychom měli přibližnou představu o vzniku většiny článků Rukopisu
Královédvorského, který si jistě vyžádal aspoň dvou let (1815-1817) usilovné
práce a zejména i pečlivé konečné redakce starobylé úpravy a dovedného
napsání na drobné listy pergamenové, jakoby vyňaté z většího sborníku.
Lze si představit, jak rozčileně a napjatě očekáváno pak stanovisko
největšího znalce slavistiky a bohemistiky doby tehdejší Josefa Dobrovského,
o němž se již napřed tušilo, že by přísně odsoudil jakýkoli pokus
o literární "podvod", třeba i nejprospěšnější jinak politice českého
národa.
Dobrovský byl mladší generaci znám jako "studený gramatik", jak ho
charakterisovali autoři Počátků české prosodie Palacký a Šafařík
r. 1818, proto Hanka nechvátal s uveřejněním svého nálezu, zato se
horlivě staral, aby jeho nalezení nikomu nezůstalo utajeno, tedy ani
Dobrovskému ne. A ku podivu zachoval se tento obávaný nejlepší znalec
staročeštiny a snad i jediný zkušený paleograf k R. K. velmi
šetrně, neprohlásil ho za podvrh, nýbrž uznal neobyčejný význam nálezu.
Teprve když se na samém sklonku roku 1818 (první vydání R. K. datováno
16. září 1818), někdy v listopadu vytasili neznámí nálezcové
s dalším Rukopisem a Dobrovský ho v prosinci dostal do rukou, rozeznal ihned
paleografické nedostatky nového Rukopisu, odsoudil příkře nejen nález, nýbrž
i jeho tvůrce, a odtud se začaly podrážděné polemiky mezi "studeným
gramatikem" a jeho naveskrz horkokrevnými protivníky, které vyvrcholily
r. 1824 v Hormayerově Archivu, kde na útočný článek Dobrovského z
čísla 46 odpověděl v č. 64 za všecky zúčastněné vášnivý
spolutvůrce a překladatel R. K. Věnceslav (Václav) Svoboda. Nejvíce se
ho, jak pochopitelno, dotkla věta Dobrovského: "Od nynějška nebude to
(Libušin soud) nikdo moci pokládat za něco jiného než za zřejmý podvod
prohnaného darebáka (eines Schurken), který chtěl svoje lehkověrné krajany
mít za blázny," proto odpovídá Svoboda způsobem, který průzračně naznačuje
již tehdy původ a účel t. zv. podvrhů:
"Byli bychom šťastni, kdybychom měli mezi sebou druhého Chattertona, a
prosili bychom ho, nekladouce zvláštní váhy na historickou přesnost jeho
děl, aby jen hodně mnolho takových prací složil. - - - Jsmeť z duše
přesvědčeni, že geniální Chatterton více prospívá kultuře než mužové, kteří
přehnanou kritikou vylidňují století. - - - Opravdový učenec byl by dokázal,
že věc není stará, ale skladatel že zasluhuje pro svůj básnický talent
uznání a že prokázal vzácnou, chvalitebnou znalost starověku. To musí
potvrditi každý opravdový vlaste nec."
Dobrovský pak arci hájil svoje stanovisko i svoje vlastenectví a z jeho
poznámek vysvítá, jak těžce prožíval následky svého rozhodnutí hájit spíše
vědecké stanovisko než přikyvovat k "podvodu", který se příčil jeho
střízlivé povaze.
Původcové druhého Rukopisu, Zelenohorského, dostali se tak do nepříjemné
tísně, že je Dobrovský svým bystrozrakem odhalí. Byli to kromě Jungmanna a
Hanky, jak patrno již z pětistopého verše, který se zvlášť Jungmannovi
zamlouval svou vážností, podle všeho i Hankův přítel Josef Linda, jejž
označil Dobrovský za vynálezce domněle starobylého, ale niikdy nedoloženého
písma R. Z. *) Teprve po smrti Dobrovského ustaly občasné
přestřelky obou protivných táborů, takže mohlo být vybojováno dokonalé
vítězství obou Rukopisů.
*) Dobrovský napsal dne 9. února 1819 Vincenci Zahradníkovi:
"Teď i jiní jináč o něm (R. Z.) nesoudí, než pan Jungmann a Hanka
ještě by ho rádi zastávati chtěli. Jednoho z těch pánů aneb oba já za
skladatele a p. Lindu za písaře držím." Jungmann totiž a Hanka jediní
rozluštili záhadné písmo a text Libušina soudu.
Politické úspěchy R. K. dostavily se však hned po prvém vydání Hankově a
časem předstihly všecka nadějná očekávání jejich tvůrců. Zejména cizina se
počala zajímat o domněle starobylé památky již od roku 1820, kdy vydal v
Izvěstech cís. akademie petrohradské ruský admirál Alexander Semenovič
Šiškov, tehdy ministr osvěty a president akademie nauk, věrný překlad
R. K., v němž viděl jasný obraz pravého Slovanství a jejž vítal
jako nejcennější přínos světové kultuře. Také u říšských Němců vzbudil
R. K. mimořádnou pozornost, uznale se jím zabýval slavný Jakub Grimm a
básnik de la Motte Fouqué schválně se vydal do Prahy, aby poznal šťastného
nálezce a mohl pak nejen jeho, ale i překladatele Svobodu opěvovat
r. 1823 ve svých Reise-Erinnerungen. Ale což asi Hanku nejvíc potěšilo,
sám veliký Goethe zahrnoval R. K. srdečnou chválou a právě jeho vlastní
píseň Kytici mistrně přeložil do své mateřštiny, takže již nebylo třeba
závidět Jihoslovanům jejich literární předskok. Roku 1825 pronikla také
sláva R. K. do Anglie, roku 1831 do Francie atd., takže již roku 1843
mohl proslavený nálezce vydat t. zv. Polyglottu Rukopisu, která obsáhla
překlady většiny národů evropských a byla doplněna dalšími ještě
r. 1852.
Sebevědomí našeho národa vzrůstalo úměrně s obdivem ciziny, a když pak
r. 1840 nejvážnější a nejváženější učenci své doby, František Palacký a
Pavel Josef Šafařík, vědecky zdůvodnili ve svém proslulém spise Die ältesten
Dankmäler der böhmischen Sprache neobyčejnou cenu epických i lyrických básní
obou Rukopisů jako zvlášť důležitýoh pramenů k poznání kulturního života
starých Čechů, opřel se celý národ plnou vahou své vznětlivé povahy
o mohutnou sílu zdánlivého odkazu velkých předků a založil na této
zářivé ilusi pevnou víru v šťastnou budoucnost českého jazyka.
Léta padesátá sice porušila nepřízní Vídně nadějný vývoj české politiky,
ale našemu národu přibývalo i tehdy na vědeckých pracovnících, kteří úspěšně
odráželi záměrné útoky učených i zjednaných odpůrců pravosti obou Rukopisů,
jako byli Julius Fejfalik, Max Büdinger a pověstný David Kuh. Zejména dobře
Vídeň věděla, v čem mají nenávidění Čechové, které předurčila k záhubě,
velikou mravní oporu, a proto naléhala na německou žurnalistiku, aby
nepohodlný národ zostudila před celou vzdělanou Evropou na nejvyšší míru.
Čeští vlastenci včas vycítili, oč vlastně jde jejich nepřátelům, a přilnuli
k domnělým památkám a důkazům dávné kulturní vyspělosti domácích pěvců
s tak vroucím obdivem, že jenom v Rukopisech viděli pevnou záruku
příští moci politické.
Léta padesátá a šedesátá, léta to nejtěžších zkoušek českého charakteru
a národní odolnosti, povýšila Rukopisy na posvátné palladium, které všem
upřímným národovcům zářilo do proměnlivých osudů českého lidu a jazyka jako
vysoký maják statečným plavcům na rozbouřeném moři. Zvlášť výmluvný doklad
pravdivosti této národní víry a naděje máme v pamětech svědka nad jiné
osvědčeného, v Druhém květu Svatopluka Čecha (str. 158):
"Avšak pro Rukopis Králodvorský byli bychom podnikli (totiž my, čeští
studenti) všechno na světě. Vždyť víte, čím tehdáž (počátkem let šedesátých)
byl každému Čechu. A také nám v konviktě byl skutečným palladiem, naší
největší chloubou a nejpádnější zbraní proti německým soudruhům, kdykoliv se
začali vychloubati duševní povýšeností svého národa nad naším. V mnohém
jiném jsme museli, aspoň v duchu, s bolestí uznati správnost
jejich důvodů, ale byla jedna zbraň, která nám vždy pomáhala z tísně:
drahocenný Rukopis. Před tím se přece hluboce uklonil a z něho překládal sám
velmistr básnictví německého. Němečtí soudruzi, pokud si publicistických
projevů všímali, měli ovšem pohotově jízlivou námitku podvrženosti, ale
jestliže některý vytasil se s výtkami Büdingerovými, Fejfalíkovými a jiných
popěračů pravosti, zasypali jsme ho takovou spoustou protidůvodů a dotírali
naň s takovým rozhořčením uraženého nejsvětějšího přesvědčení svého, že brzy
malomyslně umlkal. Byli jsme při těch zápasech ve výhodě nejen svou
zdrcující číselnou převahou, takže málokterý troufal si podrážditi nás na
tomto místě nejcitlivějším, nýbrž i větší znalostí věci, neboť kdežto oni
pochytili leda sem tam povrchně nějakou námitku z Tagesbota, hltali
jsme my v pravém slova smyslu, kde co na obranu této věci, pro nás
tehdáž nejdůležitější, bylo napsáno. A bylo toho v letech 1859 a
1860 hojně: články, brožury i posměšné písně o Fejfalikiádách atd. Kde
co vyšlo, hned to někdo přinesl do konviktu a šlo to z ruky do ruky. Jako
vítězné bulletiny létaly od pultu k pultu zprávy o novém nějakém triumfu
obránců, jak na příklad Fejfalík hanebnou porážku utrpěl se svým prý
nehistorickým bubnem, když mu ten a ten obránce nad slunce jasněji dokazuje,
že bubnů ve vojskách českých i jiných užíváno již ve 12. století atd.
Hned jsme pak pádnost takových důkazů zkoušeli na nečetných německých
soudruzích, neboť mezi námi Čechy pochybovačů tehdáž vůbec nebylo.
A znenáhla i na německé naší straně utichal všecken odpor. Žádný
z nich alespoň netroufal si zjevně nám čeliti. A my jsme byli
přesvědčeni, že útoky na naše Rukopisy odraženy jsou navždy! -"
Taková tedy síla a moc vyvěraly z povznášející iluse, z čarovného
sebeklamu, z nadšené víry v pravost Rukopisů.
Ještě léta sedmdesátá se opájela památným odkazem nedávných otců, ale
již již se zachvívala v ovzduší nejistá tucha blízkého rozčarování.
Učený pokračovatel velikého patriarchy Josefa Dobrovského Dr. Jan
Gebauer počal připravovat monumentální Historickou mluvnici jazyka českého a
pracným studiem Rukopisů dospěl k vědeckým výsledkům, které oba Rukopisy
vyřaďovaly z českého dávnověku a potvrzovaly jejich nedávný původ. Tak se
dostal vzdělaný filolog do podobné kolise jako jeho předchůdce, do vnitřního
sporu mezi poznanou pravdou a šetrnými ohledy k utkvělé tradici národní.
Nebylo jiného východiska než rozhodnout se pro stanovisko vědecké. Brzy po
zveřejnění Gebaurových věcných námitek přenesla přísná věda celý spor na
pole politické, kde se, jak u nás pravidlem, nešetří zbraněmi ani prostředky
sebe krutějšími a kde se i vznešená idea zvrhuje často v malicherný boj
osobní.
Nejtrapnějším úkazem tohoto urputného zápolení se stalo, že za něho
nešetřeno ani mrtvých, a tak veliká, dalekosáhlá oběť českých Chattertonů
prohlášena sprostým zločinem a sebezapíraví původci velkolepého díla znovu
sníženi k úrovni "prohnaných darebáků", za jaké je označoval před dlouhými
lety "studený gramatik" Dobrovský.
Opět se tu osvědčila stará pravda, že hněv je nejen špatný rádce, ale i
nejhorší soudce. A tak na dobromyslného Hanku, jak jej líčí jeho vrstevníci
a pamětníci, sneseny celé kopce jedovatých pomluv a klepů z nejrůznější
korespondence - vždyť každý má svoje závistníky, a ubohý je takový člověk,
který je nemá - a protože čisté památky velikého patriarchy Josefa Jungmanna
nebylo radno se hanlivě dotýkat, vybrán z přátel Hankových jeho dočasný
spolubydlící Josef Linda, aby snímal zdánlivé hříchy jiných a způsobem,
příčícím se logické přesnosti a spolehlivosti, usvědčován z "padělání"
epických částí Rukopisů tento nepříliš talentovaný literát, jemuž do roku
1817 otiskly Hýblovy Rozmanitosti jen několik začátečnických pokusů v
zábavné próze a jenž do té doby vůbec nebásnil.
Nezáleží dnes již v době svobody a samostatnosti na "pravosti",
t. j. starobylosti Rukopisů, zato však tím více na skutečnosti, že
Všemohoucí poslal našemu národu v pravý čas geniální divotvorce, kterým
se podařilo vštípit do srdcí celých generací nejhlubší víru v kulturní
statky a přednosti jejich dávných předků a tím také nezdolnou sílu čelit
nenávisti nepřátel. Nechce-li národ slout nevděčným, musí na tvůrce Rukopisů
vzpomínat jako na obětavé zachránce a spasitele, kteří se zasloužili
nejvyšší měrou o jeho vlast a získali pro ni i sympatie ciziny v dobách
nejosudnějších.
Ferdinand Strejček: Závěrečné slovo o Rukopisech
Vydala Topičova edice v Praze 1947. Vytiskla knihtiskárna
Jos. L. Švíkala v Mladé Boleslavi. Cena 10 Kčs.
1. vydání. 1000 výtisků.
Knihovna České společnosti rukopisné v Praze [sign. 295]
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná